REVUE | Jak to vidí Eliška

R E V U E

Jak to vidí Eliška text: Eliška Křenková, studentka víceletého gymnázia foto: Lukáš Klingora

Něco málo o mně:

„Je mi dvanáct let, chodím do sekundy víceletého gymnázia, ráda tančím a čtu japonskou mangu.“ C hvíli jsem si myslela, že už do paraplecího magazínu nebudu kvůli nějakým věcem, co se děly, psát. Jsem moc ráda, že se to změnilo. Své téma tentokrát nechám volně provázané s hlavním. Nevadí mi, že je smutné, alespoň se mohu z té úzkosti trochu vypsat. Konec života je pro nás všechny jednou velkou otázkou. Jestli je po smrti nějaký „Ráj pro duše“, anebo jestli se tzv. reinkarnujeme do jiné bytosti či člověka. O reinkarnaci existuje pro děti taková hezká knížka. Jmenuje se Psí hvězda, a je to příběh o holce, která umře při autonehodě a přijde do jakési „čekárny“. Má vejít do levých dveří, aby se z ní stalo štěně, ale udělá chybu a vejde do pravých, kvůli čemuž se z ní sice stane pes, ale zůstane jí paměť. A tak se snaží jako ten pes najít své rodiče, kteří neumřeli. Moc hezká kniha. Četla jsem ji jako menší ve třetí třídě a rozhodně ji doporučuji!

Asi skoro každý se smrti bojí, ale přitom je to součást velkého koloběhu života. Každého nás jednou čeká. Vím, že je to strašná představa, ale patří to k životu. A tak se musíme podřídit. Ale je to takové zvláštní – žít a potom prostě umřít. K čemu to je? Přišli jsme sem snad něco dokázat, tak proč…? Na spoustu takových otázek asi nikdy nedostaneme odpověď. Ale to jsou jen jedny otázky z mnoha. Radši moc nepřemýšlím např. o své existenci a o existenci vesmíru, nekonečna, o prázdnu apod. Je to pro moji mysl až moc těžké. Ach jo, já zase odbočuji. Ale i proto je tohle téma dost zajímavé. Dá se tolikrát odbočit, že by vlastně každý článek o něm mohl být úplně jiný. Taky vám někdy někdo umřel? Je to vždycky smutné. Myslím, že už jsem tady o tom jednou psala. Já vždycky doufám, že má rodina i všichni mazlíčci jsou někde tam nahoře a dívají se a dohlíží na nás. Moje sestra zase věří, že naše mrtvé morče je teď třeba nějaká rostlina nebo palma někde na pláži. Tahle myšlenka je podle mě taky dobrá. Se smrtí se musíme nějak vypořádat, i když v nás zanechá velkou ránu. Ale časem nás to přestane bolet. A přijdou i jiné myšlenky, a to nemyslím tak, že zapomeneme, jen se prostě budeme pokoušet přijít na ty lepší, veselejší, což je naprosto normální. Je to instinkt, který nás zbavuje zlých představ, které nám psychicky ubližují. Je těžké si odvyknout na něco, co celou dobu bylo a najednou to není. Třeba naše morče Karamel mělo svou klec u nás v obýváku. Umřelo a jeho domeček tam najednou není, což je pro mě náročné. Jediné pozitivum, že máme víc místa, na tom asi vidí mamka. Mě při šťastných myšlenkách na něj drží představa, že je Karamel tam někde nahoře a spokojeně si tam jí meloun.

Neumím si moc představit, že bych se třeba dostala na vozík. Bez té zkušenosti si myslím, že bych ale nejspíše chtěla žít, život nezahodit. Vím, že je takový život ve všem komplikovanější, ale snažila bych se najít to dobré – studovat, cestovat, chodit do divadla, mít děti… I když všechno obtížněji. Můj názor je zůstat na živu, neuzavírat se do své bubliny a žít dál. A nebrat si život. Ale vůbec nesoudím lidi, kteří si myslí něco jiného. Je to čistě můj názor.

No a pak je tady ještě otázka eutanazie. Jak u lidí, tak u zvířat. U lidí není v některých zemích povolená, jako třeba u nás, v některých státech zase ano. Někde si musíte vzít pilulku sami, aby to nebyla vražda nýbrž sebevražda (jinak by to bylo proti zákonu), někde vás mohou uspat lékaři. Musí to být celé hrozné pro toho člověka i všechny členy jeho rodiny. Mamka jednou četla článek o jednom pánovi, který má nemoc, která nejde vyléčit. Je to nemoc, kdy vám postupně odumírají svaly