UMĚNÍ A NESLYŠÍCÍ

Multimediální tvůrčí dílna pro neslyšící děti a mládež

TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: archiv MTD

V minulém čísle UNIE jsme psali o českých neslyšících filmařích. Jistě jste si všimli, že mnozí z nich začínali ve filmové branži jaksi neplánovaně. Velkou zásluhu k nasměrování mnohdy jejich životní záliby a „sebeobjevení se“ má Leoš Procházka, slyšící internátní vychovatel na střední škole pro sluchově postižené v Praze-Radlicích a vedoucí Multimediální tvůrčí dílny – MTD – jak ji děti ve zkratce nazývají.

Trocha z historie Multimediální tvůrčí dílny

Činnost MTD byla zahájena v roce 2006 při SŠ, ZŠ a MŠ pro sluchově postižené Výmolova, v Praze-Radlicích. Jedná se o volnočasovou aktivitu určenou především neslyšícím dětem ze základní školy a středoškolským studentům oboru asistent zubního technika.

Jsou však vítáni i „mimoradličtí“. Členové MTD se scházejí jednou týdně a společně natáčejí hraná videa, krátké grotesky a zpravodaje ze života školy v českém znakovém jazyce. Zpočátku MTD vedle natáčení videí vydávala i školní měsíčník Výmolák, do kterého přispívali studenti SŠ. Časem byl tento měsíčník zcela nahrazen školním videozpravodajem.

Účast na filmových festivalech a soutěžích

V roce 2008 byl zahájen projekt OPPA Brána k jazykům a MTD získala kvalitnější technické vybavení a prostory ke své činnosti. V rámci projektu byla též zahájena spolupráce s FAMU ve formě workshopů a dílen vedených profesionálními filmaři a pedagogy filmových škol. V letech 2009 a 2011 se MTD účastnila filmových dílen ARTS & FILM. Za film Rodina je rodina (2011) získala Cenu města Telč. V roce 2012 se MTD účastnila workshopu sdružení Art Movement v partnerství s VŠUP Civic Minds – Pohybem Mysli, kde vznikl krátký film technikou stop motion s názvem Volný pád. V roce 2013 se filmový štáb MTD účastnil 45. ročníku Dětského filmového a televizního festivalu Oty Hofmana a od tohoto roku je jeho mediálním partnerem. V průběhu festivalu zde štáb MTD ve spolupráci se slyšícími členy divadelního souboru Hop Hop vymyslel, natočil a sestříhal film To přijde, který byl při slavnostním zakončení festivalu promítnut divákům. V roce 2014 se MTD účastnila 5. ročníku Mezinárodního festivalu animovaných filmů ANIFILM 05 a 11. ročníku mezinárodního filmového festivalu Fresh Film Fest. Film Přepadení získal 3. místo v celorepublikové soutěži Zlaté Slunce a 2. místo na 9. ročníku soutěže krátkého filmu při B16 v Brně. V roce 2015 získal film TV A MY Cenu Oty Hofmana a Čestné uznání získal film Z deníku kocoura Modroočka na Dětském filmovém a televizním festivalu Oty Hofmana. Od roku 2015 je MTD první školní televizí neslyšících přispívající svými reportážemi do pořadu Zprávičky na ČT:D. V roce 2016 děti a studenti z MTD natočili oficiální festivalovou znělku pro 48. ročník Dětského filmového a televizního festivalu Oty Hofmana a získali Čestné ocenění za reportáž První školní den. V roce 2017 získali Cenu Zpráviček ČT:D za reportáž Tučňáci v Rudolfinu. V roce 2019 získal řadu ocenění film s názvem Bad Girl/ Spolužačka.

Webové stránky MTD

Webové stránky MTD jsou určeny především všem neslyšícím z celé ČR. Leoš Procházka se na webových stránkách snaží

Nejmladší členové současného týmu MTD Rozhovor s Janem Čenským

S Václavem Macháčkem stáli u zrodu AMKN Přebírání čestného ocenění za film Jak jsme nacvičovali divadlo

aktualizovat ukázky filmové tvorby členů MTD, ale také reportáže a rozhovory ze světa filmu. MTD je aktivní i na Facebooku.

Webové stránky MTD si můžete prohlédnout zde: https://multimedialni-tvurci-dilna.webnode. cz/

Nejaktuálnější krátký hraný film z dílny MTD s názvem Bad Girl (do češtiny volně přeloženo jako Spolužačka) úspěšně MTD reprezentoval na soutěžní přehlídce filmové tvorby dětí a mládeže Zlaté Slunce ve Dvoře Králové, kde získal v konkurenci se slyšícími 3. místo a postoupil do celostátního kola v Blansku. Jako jediný nominovaný český film neslyšících tvůrců byl promítán také v roce 2019 na mezinárodním uměleckém festivalu neslyšících Clin d’Oeil ve francouzské Remeši. V soutěži Malá šestnáctka při B16 v Brně obsadil 2. místo a na festivalu mladých tvůrců Pražský filmový kufr získal Cenu diváků a Cenu odborné poroty v kategorii (Ne)bezpečnej svět za herecké výkony. Na 4. ročníku Deaflandu v Brně v roce 2020 získal ocenění za kameru a střih. Na filmovém festivalu neslyšících Deaffest ve Wolverhamptonu v Anglii vyhrál hlavní cenu v kategorii mladých filmařů „Young Deaffest Film Award 2019“.

Film Bad Girl vznikal v průběhu prvního pololetí školního roku 2018/2019 jako samostatný projekt dětí ze základní školy, neboť se rozhodly jej zaslat hned na dva zahraniční filmové festivaly neslyšících, které se v roce 2019 konaly, a to v Anglii a ve Francii. Film se zabývá problematikou šikany dětí na školách. Pro festivaly musely děti vytvořit navíc trailer filmu a plakáty v angličtině, které vytvářely během hodin výtvarné výchovy s svou učitelkou Ivanou Hay, se kterou také v hodinách anglického jazyka pracovaly na překladech titulků do angličtiny. Hlavní podíl na vzniku filmu měly Tamara Zúdorová jako „dětská“ vedoucí MTD a režisérka filmu a Laura Svozilová jako hlavní kameramanka a střihačka, Sandra Čechovská jako kameramanka a střihačka a Lucie Michalčíková jako střihačka a titulkářka filmu. Zároveň se tato čtveřice dívek podílela na celém projektu autorsky a organizačně od scénáře až po střih. Oficiální vedoucí MTD Leoš Procházka mohl být na ně právem hrdý, neboť se do jejich projektu snažil zasahovat minimálně a vypomáhal jim hlavně s náročnějšími úkony, jako je například nelehká práce s počítačem.

Film Bad Girl (Spolužačka) můžete zhlédnout na webových stránkách MTD.

Vedoucímu MTD Leošovi Procházkovi jsem položila pár otázek:

Leoši, jak ses dostal k neslyšícím a ke znakovému jazyku?

Vedoucí MTD Leoš Procházka K neslyšícím jsem se dostal tak, že jsem byl po ukončení vysoké školy přidělen do školy pro sluchově postižené v Praze-Radlicích. Zde jsem se úplně poprvé setkal s neslyšícími. Děti si mě získaly a já jsem zůstal. Se znakovým jazykem to bylo horší. V době, kdy jsem do školy nastoupil, se používalo v komunikaci odezírání, v lepším případě znakovaná čeština.

Absolvoval jsem tehdy dostupné kurzy znakového jazyka vedené panem Ptáčkem, paní Mrzílkovou a panem Švagrem.

Znakový jazyk se do škol začal dostávat až s otevřením oboru

Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK, za nímž stála paní profesorka Alena Macurová. Později jsem absolvoval ještě několik kurzů znakového jazyka, které pořádala na naší škole organizace Pevnost. Nicméně můj projev ve znakovém jazyce není zcela dokonalý a pro neslyšící je asi spíše úsměvný.

Jak z Tvé strany vznikl nápad založit MTD?

To má delší historii. V 90. letech jsem začal s dětmi v Radlicích dělat školní časopis. Byl to úplně první školní časopis neslyšících dětí v ČR, pokud vím, a jmenoval se Šereda. Děti se zapojily, psaly povídky, kreslily komiksy, vymýšlely kreslený humor. Ukázalo se, že jsou velmi kreativní. S časopisem byly spojeny další aktivity jako divadlo ve spolupráci s kroužkem pantomimy, který vedl pan Ladislav Spilka, a tanec a akrobacie vedené Markétou Karáskovou. V roce 1993 jsme si díky Nadaci Charty 77 Konta Bariéry pořídili první kameru a začali natáčet videa. Tehdy vznikly úplně první hrané radlické filmy. Tato etapa skončila mým odchodem z Prahy na venkov v roce 1997. Do radlické školy jsem se vrátil v roce 2006 s projektem MTD, který vznikl o dva roky dříve v SOS dětské vesničce

Ve školním ateliéru

Z natáčení filmu Bad Girl Začátky tvůrkyň filmu Bad Girl

v Karlových Varech, kde jsem působil, a který vlastně navazoval na mé působení v 90. letech v Radlicích.

Uměl jsi v té době pracovat s kamerou a další potřebnou technikou?

Neměl jsem žádné kurzy, neabsolvoval jsem žádné workshopy. Kameru jsem uměl zapnout, vypnout, natočený materiál stáhnout do počítače... Uměl jsem tedy jen to, co jsem se mohl dozvědět z manuálu kamery. Svá videa jsme zpočátku stříhali v Movie Makeru.

Kde získáváte na potřebnou techniku finance?

První počítač a kameru nám pořídila škola v roce 2006. V letech 2008–2011 se MTD stala součástí většího projektu OPPA Brána k jazykům spolufinancovaným Evropským sociálním fondem. Tento projekt umožnil nejen pořídit kvalitnější technické vybavení, ale také absolvovat řadu workshopů a dílen pod vedením profesionálů. V současné době se snažíme zajišťovat dovybavení či obměnu techniky pomocí sponzorských darů. 30 000 Kč jsme získali také od obchodního řetězce Tesco v akci Vy rozhodujete, my pomáháme pomocí sběru žetonů. Díky všem, kteří nás tehdy podpořili.

Jaké workshopy nebo kurzy týkající se zpracování filmu děti podstupují? Učí se jen ve škole, nebo také i jinde?

V minulosti měli možnost nejen členové MTD, ale i další zájemci z řad neslyšících absolvovat řadu kurzů na FAMU, dvakrát projekt FilmJam v Telči, workshopy animace s Ultrafunem, kurzy střihu a natáčení se studenty FAMU. V současné době se děti učí pracovat s technikou a vybavením, které v ateliéru mají. V případě potřeby máme možnost konzultovat s odborníky, se kterými jsme spolupracovali v minulosti. Můžeme se také obrátit na ČT, redakci Zpráviček ČT:D a jistě by nás neodmítli ani v TKN.

Vaše tradiční festivaly a soutěže?

V minulosti jsme se účastnili Anifilmu v Třeboni, Fresh Film Festu v Praze, kde jsme mohli natáčet rozhovory s filmaři z celého světa. A to jen proto, že s námi byla tlumočnice Klára Herčíková, která zvládala tlumočit z anglického jazyka do českého znakového jazyka. Od roku 2013 se pravidelně účastníme

Dětského filmového a televizního festivalu Oty Hofmana

v Ostrově nad Ohří. Co se týká soutěží, tak to záleží na tom, zda se podaří dětem během školního roku vytvořit film, který by splňoval veškeré náležitosti dané organizátory.

Největší úspěchy?

Děti či studenti za svou tvorbu získali řadu ocenění. Je potěšitelné, že dokáží úspěšně konkurovat v rámci celé republiky i slyšícím vrstevníkům. Ale nejde jen o ceny. Úspěchem je například to, že si nás na internetu vyhledal producent z TV NOVA, abychom pro ně natočili reportáž z Noci filmových nadějí. Dalším úspěchem je i to, že jsme na požádání organizátorů Dětského filmového a televizního festivalu Oty Hofmana natočili oficiální festivalovou znělku pro 48. ročník festivalu. A úplně největším úspěchem je, že MTD funguje již 15 let a stále se objevují na naší malé škole další úžasné neslyšící děti, které tvorba videí baví.

Kdo z dětí/studentů se vydal na dráhu filmaře profesionálně nebo se jí živí?

V MTD necílíme primárně na budoucí filmovou profesionalitu. Takové uplatnění pro neslyšící je stále značně omezené. Tvorba filmu i samotné natáčení je o týmové práci, o komunikaci a organizaci, o rozdělení rolí, o spolupráci... Tyto získané dovednosti lze ale využít v mnoha profesích. Přesto se někteří bývalí členové začínají uplatňovat i profesionálně. V TKN působí Milan Fritz a Marie Mašláňová, v Tichých zprávách Matěj Čipera, na FAMO (Filmová akademie Miroslava Ondříčka) úspěšně studuje Ivan Crnac. Monika Goldefusová vystudovala JAMU. Lubomír Žmolík natáčí úspěšně svatební videa a filmy s neslyšícími jako kameraman.

Co Ti za celou dobu působení MTD udělalo největší radost?

Největší radost mi vždy udělá zájem dětí o činnost v MTD. A pak každé nové video, které děti natočí. Odvádějí skvělou práci.

Co bys rád vzkázal neslyšícím, které filmový svět zajímá?

Ať natáčí co nejvíc. Ať zachytí svůj pohled na svět. Ať ukážou svůj život, své problémy, starosti i radosti. Je to potřeba.

Hlavní tým Deaflandu: Veronika Slámová, Markéta Sobotková, Gabriela Pecová a Iveta Melichar, Lucie Žďárská (není na fotografii)

Filmový festival Neslyšících DEAFLAND

TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: Gabriela Pecová, Lenka Králiková

Filmový festival Neslyšících Deafland je umělecká akce, pořádaná v Brně od roku 2016 každoročně, od roku 2018 pak jednou za dva roky. Cílem festivalu je podpora sebevědomí a tvořivosti českých neslyšících amatérských filmařů a motivace k realizaci jejich vlastních nápadů. Ti tak dostávají příležitost prezentovat a propagovat svoji filmovou tvorbu. Cílem Deaflandu je též seznámit slyšící diváky s komunitou a kulturou Neslyšících.

Tato národní přehlídka amatérských filmů Neslyšících se koná tradičně v Brně na různých místech za finanční podpory statutárního města Brna. Protože vloni panovala pandemie koronaviru, konal se festival online formou. Hlavní část festivalu spočívá v promítání soutěžních filmů od neslyšících tvůrců, které porota i diváci hodnotí v několika kategoriích. Filmy musí být srozumitelné všem, tedy i slyšícím, proto například tam, kde je komunikace pouze ve znakovém jazyce, musí být filmy opatřeny českými titulky.

Festival se neustále vyvíjí kupředu. Rozšiřuje se program festivalu, jehož součástí v předchozích ročnících byla také prezentace organizací Neslyšících nejen z České republiky, ale i ze sousedního Slovenska. Festival ve všech podobách doposud sklidil mezi Neslyšícími úspěch a je o něj zájem.

Zakladatelce festivalu Veronice Slámové (dříve Mikulové) jsem položila pár otázek:

Co Tě vedlo k založení festivalu a jak se Ti to podařilo?

Chtěla jsem zkusit uskutečnit nějaký projekt, nevěděla jsem ale na jaké téma se zaměřit. Vzhledem k tomu, že jsem studovala obor Výchovná dramatika neslyšících na JAMU (Janáčkova akademie múzických umění), mne napadlo spojit svůj projekt s divadlem, neboť jsem viděla, že u nás divadelní svět neslyšících začíná tak trochu pokulhávat. V té době se rozmáhal Facebook a Instagram. Spousta neslyšících natáčela kratičká

videa a dávala je na sociální sítě. Uvědomila jsem si, že právě toto by mohla být pro mne výzva. Filmové festivaly neslyšících se konaly jen v zahraničí a u nás v Čechách byl snad jen jednou dvakrát a to ještě o něm téměř nikdo nevěděl. Tak jsem si řekla proč to nezkusit. Sama jsem měla v plánu také natočit nějaké video a zasoutěžit si, ale nakonec jsem do toho spadla jako organizátorka a čas mi to již nedovolil. ☺ Začala jsem také díky své účasti na projektu Tableto od Mariany Koutské (nyní Chytilové, pozn. red.), kde mne spolupráce s jejich týmem velmi nadchla. Byla jsem tam však jediná neslyšící, proto jsem snila o vlastním pracovním týmu neslyšících. Využila jsem možnosti projektu O2 pro mladé nadšence – Smart Up. Díky tomu jsem mohla i absolvovat školení, kde jsem se naučila hodně o tom, jak postupovat při organizaci projektu, jak zaujmout publikum, jak koordinovat týmovou práci a řešit „V týmu je nás 3-5 „Deaflanďáků“. V budoucnu bych však nejraději měla realizační tým s minimálně 10 členy, v souvislosti s tím, jak se nám festivalový program rozrůstá", říká zaklatelka Deaflandu Veronika Slámová.

problémy v týmu atd. Výhodu v organizaci filmového festivalu oproti divadelní branži jsem také viděla v tom, že nemusíme být přímo závislí na tvůrcích filmu – ti mohou svůj film na festival zaslat a nemusí se jej přímo aktivně zúčastnit. Jsme ale závislí na počtu diváků, to ano. Na zcela první ročník vzpomínám moc ráda, byla to taková první zkušenost, první vlaštovka, ale podařilo se to náramně – shodou okolností jsme měli i neslyšící návštěvníky ze čtyř zahraničních zemí. Dozvěděli se o nás během cestování a festivalu se posléze i zúčastnili. Díky zkušenostem s podáváním žádostí o projekt a díky historii Deaflandu jsme získávali postupně více financí i více času na přípravu, a po dvou ročnících jsme zažádali o finanční dotaci již město Brno, protože jsme již nebyli v nutné věkové kategorii žadatelů o projekt ve Smart Up. Město nám díky našim předešlým zkušenostem vyšlo vstříc.

Je to práce nějak finančně oceněná, nebo děláte vše dobrovolně?

Většinu práce odvedeme dobrovolně, finančně odměníme například moderátory, přednášející, tlumočníky, grafika, fotografa, kameramana atd. Pokud nám díky sponzorům něco zbyde, můžeme si to po skončení festivalu ve formě odměny rozdělit mezi organizátory festivalu. Je to upřímně řečeno směšná částka, když vezmeme v potaz, jak dlouho naše přípravy trvají a co vše musíme zajistit a zaopatřit. Jak jsem již říkala, nejdůležitější je však podpora našich diváků a to, zda se festivalu zúčastní.

Plakáty Deafland – ročníky 2016, 2017, 2018 a 2020. Autor: Sandra Bovkunová

Jak si vybíráte porotce?

Porotce vybíráme z řad neslyšících, ale i slyšících. Snažíme se mít na každý ročník jiný tým porotců. Je pro nás

důležité, aby tam byl odborník na český znakový jazyk a komunitu Neslyšících, dále odborník na filmografii, další umělec, který umí ocenit vizuální stránku filmového díla, jeden slyšící a poslední nějaká neutrální osobnost bez zaměření, mimo obor umění a filmografie. Bývá jich pět a snažíme se jejich tým též genderově vyvážit. Je zajímavé, jak rozdílně na filmy nahlížejí slyšící a neslyšící diváci a porotci.

Jaká jsou vaše kritéria při hodnocení filmů?

Porota se sama domluví na kritériích a postupu, podle kterého budou došlé filmy hodnotit. Já mám na starosti koordinaci festivalu jako takového, a tak výsledky jdou mimo mě, to je vše právě v režii poroty. Dostanou od nás tabulky, do kterých si zapisují své dojmy z filmů, a pak je vzájemně konzultují a hodnotí mezi sebou. Pokud jim tabulka nevyhovuje, udělají si vlastní systém hodnocení. Dávají filmařům body a ve vzájemné diskusi odůvodňují a obhajují vítěze.

My organizátoři, když filmy přijímáme, pouze hlídáme, aby byly otitulkované českými titulky, vytvořeny neslyšícími tvůrci nebo se na nich musí podílet více neslyšících než slyšících (ve filmovém štábu nebo mezi herci). Samozřejmě musí také splňovat základní technické parametry. Na každý ročník festivalu k nám dorazí cca 10–15 amatérských filmů. Máme ocenění pro nejlepšího režiséra, kameramana, herce, herečku a speciální ocenění – zde má porota prostor ocenit cokoliv, co je ve filmu zaujme mimo ostatní kategorie, například originalitu příběhu, odvahu například nejmladšího režiséra, originalitu kostýmů atd. Také máme cenu diváků; zde jednoduše platí, že kdo získá nejvíce hlasů, vyhrává.

Jak probíhal online festival v loňském roce? Bylo to náročné?

Bylo – museli jsme kvůli pandemii překopat plány. Měli jsme již vše domluvené – místo, porotu atd., když nastala pandemie, kvůli které jsme posouvali termín podruhé, načež i ten opět kvůli vládním nařízením padl. Potom jsme neměli popravdě řečeno téměř žádnou motivaci, protože jsme museli sestavovat i nový orgaCena nizační tým. Nechtěli jsme to ale vzdát, a proto jsme Deaflandu se rozhodli pro festival online. Nevěděli jsme vůbec jak do toho a jakou platformu použít. Zoom? Facebook? YouTube? Nakonec zvítězila soukromá skupina na Facebooku a myslím, že se vše, když vezmeme v potaz situaci kolem koronaviru, nakonec v rámci našich možností povedlo. Byla to pro nás všechny první zkušenost, výzva. Nejvíce jsme zápasili s technikou, která nás stála plno času, námahy a nervů. Nemohli jsme být společně na jednom místě, každý byl kvůli covidovým opatřením jinde, jak my organizátoři s moderátory, tak tlumočníci apod. Logisticky to bylo velmi náročné. Museli jsme být v neustálém spojení, abychom věděli, jaká je situace a kdy začít s moderováním atd. Filmy „Naším největším úspěchem se nahrávaly strašně pomalu. Museli jsme se naučit je, když se nám ozývají i slyšící koordinovat naše úkoly a práci v živém přenosu. režiséři za účelem spolupráce Věřím, že pokud by vše bývalo předtočené, že by s neslyšícími filmaři to bylo mnohem snazší. Ale jsem ráda, že se nám a herci. To samo o sobě to vydařilo, a i účast neslyšících diváků online byla je velká motivace.“ slušná. Tímto bych také chtěla poděkovat Středisku Teiresiás za podporu, co se techniky týče.

Máte v plánu festival rozšířit i o zahraniční filmy od Neslyšících?

Ano, já osobně bych moc ráda do toho šla. Ale cítím, že na to ještě nejsme moc připravení. Filmy by musely být všechny otitulkované v angličtině, přičemž i na stávajícím festivalu, kde máme české příspěvky, je stále co zlepšovat. Až budeme mít větší organizační tým Deaflandu, nebudu se bránit pustit se do festivalu větších rozměrů.

Uvažujete i o workshopech a kurzech v oblasti filmového zpracování tlumočených do ČZJ?

Určitě, je to mým cílem již od druhého ročníku, a od té doby jsme v tomto směru udělali krok kupředu. Měli jsme objednaný kurz filmové tvorby s názvem „Filmařem s mobilem“ pro děti a mládež, který měla vést scénáristka a režisérka Zuzana Dubová. Avšak kvůli koronaviru se nemohl uskutečnit, ve spolupráci však neustáváme a doufáme, že se uskuteční příště. Také bychom chtěli využít možností Facebooku nebo Instagramu, kde bychom mohli zdarma informovat o historii filmového průmyslu nejen neslyšících apod. Více osvěty, aby neslyšící věděli více o tom, jak vznikají filmy. Také se nám povedla přednáška od scénáristy a režiséra Michala Orsavy na téma „Za oponou virálních videí s mnoha milióny zhlédnutí“, kterou jsme promítali loni na online festivalu. Přednáška byla přeložena do ČZJ a opatřena titulky.

Nedávno jsi zveřejnila prohlášení, že bys ráda předala vedení festivalu dalším osobám. Máš pro Neslyšící k tomuto nějakou zprávu nebo prosbu?

Pokud by mezi vámi byli Neslyšící (mohou to být neslyšící, nedoslýchaví nebo ohluchlí, kteří dobře znají komunitu a kulturu Neslyšících), mají rádi filmovou tvorbu či se jí zabývají, nebo mají prostě chuť zapojit se do akce, která má smysl, a učit se novým věcem, určitě je rádi uvítáme v našem organizačním týmu. Festival se nám rozšiřuje, má větší a náročnější požadavky. Abych to byla schopna utáhnout, potřebuji proto mnohem silnější tým lidí, abychom mohli naši pracovní náplň lépe mezi sebe rozdělit. Věřím tomu, že Deafland má svou budoucnost, je to moje „první dítě“, a tak bych se nerada vzdala jeho organizace úplně. Budu ráda, když nás další Neslyšící podpoří v jeho realizaci a pomohou nám jeho tradici udržet.

Střípky vzpomínek na Petrášovy

TEXT: Milena Brožová / FOTO: archiv Jaroslavy Kyselicové, Elišky Vyorálkové, Jaroslava Manďoka a pobočky ČUN Zlín

Skládat střípky ze života někoho, koho neznáte, je tak trochu detektivka. Na žádost Milana Fritze jsem se o to pokusila a narazila na krásnou slovenštinu. Neteř – paní Jaroslava Kyselicová – na svou tetu a „uja“ ráda vzpomíná. Díky jejím a dalším vzpomínkám se mi podařilo poskládat mozaiku života paní Františky a pana Stanislava Petrášových. Oba jako lidé zanechali po sobě velikou, lidskou stopu. Škoda jen, že někdo s nimi neudělal rozhovor dříve.

ONA

Františka Bieliková (rodačka z Pobedinu na Slovensku, 28. 9. 1927 – 11. 2. 2014)

Vyučila se dámskou krejčovou na škole pro hluchoněmé v Kremnici a podle nedoložených informací i kresličkou výkresů stavebních projektů (poz. red.: tehdy běžný dvouletý obor). V mládí hodně sportovala, tančila, hrála stolní tenis a volejbal, chodila na turistiku, lyžovala. Připravila neslyšící cvičence na spartakiádu roku 1955 v Gottwaldově (dnešní Zlín). Vystupující neslyšící měli úspěch, a tak se dostali i na spartakiádu do Prahy. Předsedkyně pobočky ČUN ve Zlíně od 1991 až do 2005. Po ukončení práce ve funkci předsedkyně byla členkou výboru. Roku 1993 dostala občanství ČR.

Paní Eva Vyorálková dodává: „Byla hodně aktivní, pomáhala i tlumočit. Kolikrát za ní i v noci přišli, aby šla tlumočit na policii či dle akutní potřeby.“

Podle neověřených informací v té době ve Zlíně žilo něco přes 500 neslyšících lidí. Paní Františce se povedlo zajistit tlumočnickou službu (tlumočnice paní Hotařová) a sociální pracovnici (paní Vinklárková). Jako předsedkyně Františka hodně přispívala svými příspěvky do časopisu Unie. Tančila ve folklorním souboru. Vedla i kroužek pro neslyšící se slyšícím lektorem. Vzpomínka Evy Vyorálkové: „Paní Petrášová byla velmi charismatická, pohledná, kultivovaná, inteligentní po všech stránkách. Chápala potřeby znakujících neslyšících a sama dobře ovládala slovenský a český znakový jazyk. Diskutovat s paní Františkou bylo pro mě potěšením i přínosem. Při smutečním setkání jsem si uvědomila, jak jsem ji málo znala.“

ON

Stanislav Petráš (6. 2. 1936 v Radaslavicích u Přerova – 21. 4. 2021)

Absolvent základní školy na sv. Kopečku a SOU oboru gumař obuvi (obuvník) v Gottwaldově (1952). Vyučil se a pracoval jako obuvník.

Podle své neteře si její strýc nesl celý život trauma. Jednou se jí svěřil: „Můj otec se těžko smiřoval s tím, že jsem neslyšící. Nekoupil mi ani nové oblečení. To jsem si poprvé koupil z mé první výplaty.“

Měl na starosti volejbalový tým. Byl také sportovně aktivní, věnoval se cyklistice, fotbalu, stolnímu tenisu, tanci, šachům apod. Člen výboru zlínské pobočky ČUN.

Byl velkou oporou své ženě a velmi ji miloval.

Tragicky zemřel.

Střípek: „Po skončení Spartakiády byla pozvaná do Prahy k převzetí odměny. Jistý člen výboru (o mrtvých jen dobré) ji zapřel a odměnu si vyzvedl pro sebe. Když se Františka dozvěděla o tomto podrazu, skončila s prací v organizaci výboru tělovýchovy. Nicméně zůstávala nadále aktivní sportovkyní. Nebyla konfliktní, ale uměla ukázat to, co si o tom myslí. Na své mládí měla charakter.“

Střípek vzpomínky neteře Jaroslavy: „Strýc byl vášnivý křížovkář a samozřejmě všechny sportovní pořady v televizi byly jeho. Vzpomínám na jednu zábavnou historku: teta mu, když spal, nalakovala bezbarvým lakem nehty. Protože hodně prožíval mistrovství, až tak, že si okusoval nehty. ☺“

ONI

Podle nepodložených informací se seznámili na spartakiádě. Měli církevní i civilní sobáš 3. 8. 1963 v Piešťanech, po které se přestěhovali do Zlína.

Jak vnímali sluchový hendikep: „O neslyšících se mnou nemluvili, jednoduše žili plnohodnotný život a já sama jsem nevnímala, že by měli nějaký hendikep. Vzpomínali na to, jak pořádali tábory pro děti a různé soutěže.“

Milovali se a věřili si navzájem. Přestože neměli vlastní děti, uměli to s nimi. Pořádali dětské tábory. Věnovali se hodně i dětem svých sourozenců (Františka měla sestru, Stanislav bratra).

Byli věřící, strýc po smrti tety nadále v Boha věřil, i když si často dělával legraci, že je ateista.

Společné koníčky: cestování, dovolená s poznáváním kulturních památek, luštění křížovek a různé soutěže. Teta ráda šila, byla kreativní. Své neteři jednou ušila panenku ze zbytků látek.

Děkuji moc za ochotu a spolupráci zejména Jaroslavě Kyselicové a její rodině, Elišce Vyorálkové, Milanu Fritzovi, dále panu Manďokovi a dalším, kteří byli ochotní sdílet se mnou svou vzpomínku. V tisku roku 1962 vyšel článek: „Františka Bieliková – nositelka vyznamenání ÚV ČSTV Za zásluhy o II. CS (…), zaměstnankyně Státního ústavu pro projektování závodů spotřebního průmyslu CENTRPROJEKT v Gottwaldově jako technická kreslička. Několikrát vyhodnocena jako nejlepší pracovnice svého oboru. Je zapojena do veřejných funkci ve SČSI, ROH a ČSTV. Pracuje u n. p. Svit v komisi pro otázky neslyšících zaměstnanců n. p. Svit, při ZV ROH jako důvěrnice neslyšících žen a kulturní důvěrnice. Ve výboru TJ Slovan neslyšících, Gottwaldov, zastává již řadu let funkci náčelnice TJ. Je vedoucí oddílu stolního tenisu a aktivní závodnice tohoto sportu, členkou oddílu odbíjené, lyžování a turistiky. Je vedoucí Valašského tanečního souboru neslyšících při ZK SVIT, ZPS a RŘ v Gottwaldově. Jako členka cvičitelského sboru pro přípravu I. A II. CS odpovědně připravila a osobně cvičila s gottwaldovskými neslyšícími sportovci na I. A II. Celostátních sportovních dnech neslyšících v rámci I. a II. CS v roce 1955 a 1961. Je nositelkou III. VT a Dukelském závodě branné zdatnosti a odznaku zdatnosti PPOV.“ (Připraven k Práci a Obraně Vlasti, pozn. red.)

Karikatury kreslím, protože nezvládám portrét… TEXT: FOTO: Lenka Hejlová archiv Jiřího Novotného

Komiksovými vzory Jiřího Novotného jsou H. R. Giger, Max Andersson, Thomas Ott, Alfons Mucha, Jan Fischer nebo Kája Saudek

Na obálku UNIE 7-8/2021 byla poprvé v dějinách časopisu „použita“ karikatura. Inspirací pro její umístění na obálku byla jiná karikatura – dárek pro Martina Nováka, ředitele ČUN, k 30letému výročí České unie neslyšících. Tvůrcem karikatury, která trefně vystihla schopnost multitaskingu a pracovního nasazení ředitele ČUN, je karikaturista JIŘÍ NOVOTNÝ.

Oslovení Vaší osoby bylo prý čirou náhodou – oslovila vás Valerie Losíková z ČUN na základě internetového vyhledání. Byla to vaše první zkušenost se světem neslyšících?

Ano, byla.

Čím se řídíte při vytváření karikatury, když dotyčného neznáte blíže? Stačí vám například jeho fyziognomie zachycená na fotografii? Nebo je pro vás nezbytné osobní setkání?

Pokud kreslím dotyčného naživo, je to v tomhle ohledu samozřejmě jednodušší. Snažím se každého u kreslení trochu rozpovídat, abychom neseděli naproti sobě jako dvě sádrové srny. :-) U kreslení na dálku se vždy doptám, čím se karikovaný živí a jaké má koníčky. Pak mohu přikreslit i nějaké typické předměty, pracovní oděv, prostředí a podobně. Pro karikaturu jako takovou je to lepší, ale ne nezbytné.

Ředitele ČUN jste vyobrazil u dvou počítačů; symbolika je to výstižná. Čím jste se řídil při karikatuře jeho osoby?

Námět s dvěma počítači vznikl na základě nápadu Valerie Losíkové. Já věřím, že pan ředitel Martin Novák je pracovitý a srdečný člověk se smyslem pro humor, jinak by nedopustil, aby jeho karikatura byla na hlavní straně vašeho časopisu. ☺ I když karikatura vznikala na dálku dle fotek, rád se s ním někdy setkám osobně.

Kolik času zabere karikatura osoby fyzicky přítomné oproti karikatuře osoby známé jen z fotografie?

Naživo mi kresba karikatury jedné osoby trvá obvykle 10–15 minut. S karikaturou na dálku dle fotografie si mohu více pohrát, také proto jsou především barevné. Tam už se čas kresby pohybuje v řádu jednotek hodin a jde o oblíbený dárek k narozeninám, Vánocům, výročí a podobně.

Karikatura, která byla inspirací pro obálku minulého čísla

Jiřímu Novotnému nedělá problém ani karikatura, ani samotná ilustrace.

Na svých stránkách www.karikaturynovotny.cz uvádíte, že v roce 2017 jste se poprvé pokusil – a úspěšně – o karikaturu. V čem je umění karikatury specifické?

V nadsázce někdy prohodím, že karikaturu kreslím, protože neumím pořádně portrét. ☺ Osobně si myslím, že umění karikatury je ve zkratce, samozřejmě i v nadsázce, ale především v objevování podstatných rysů člověka, nejen těch fyzických. Každý kreslený člověk je jedinečný, proto to nemůže zevšednět. Vždy mám před sebou (ať už naživo či z fotky) osobnost, a to jakéhokoliv věku. Znalost anatomie jistě pomůže, přesto si myslím, že v karikatuře její zvládnutí není nepostradatelné. Ale lépe by Vám to asi vysvětlil teoretik výtvarného umění. ☺

Co cítíte při kreslení karikatury dotyčného, který sedí aktuálně před Vámi?

Pro mne je to o setkávání se, které v posledních letech kvůli různým příčinám tolik mizí. Nezáleží na tom, kolik slov spolu prohodíme. Paradoxně se jako rodilý introvert při tom už dnes cítím uvolněně a vděčně, nebylo tomu tak ale vždycky. Naštěstí jsem se v průběhu času seznámil s lidmi, díky kterým jsem zahodil krunýř a tak trochu se znovu naučil mít rád lidi. Pro mě je v každém případě člověk, kterého právě kreslím v ten okamžik větším hrdinou či hrdinkou než já. A když se pak hotové karikatuře od srdce zasměje, mise splněna, stálo to za to.

Řekl byste, že máte povědomě oblíbené subjekty pro své karikatury?

Každý je něčím zajímavý a je to napříč obory, věkem i sociálním postavením. Rád mám lidi srdečné se smyslem pro humor, jiní mě ani o karikaturu nežádají. ☺ Někdy se na obrázku objeví i zvířecí mazlíček. Vedle karikatur se Jiří Novotný věnuje i ilustracím. Navrhne maskota firmy, kreslené logo, postavu do komiksu či motiv na tričko. Více na: https://novotnyjiri.com/ ilustrace

• Narodil se roku 1982 rodičům

Martě a Jiřímu Novotnému v Praze. • Má dvě sestry. • Odmala projevoval výtvarný talent. Při docházce do ZŠ navštěvoval i lidovou školu umění pod vedením paní prof.

Žáčkové. • Absolvoval Střední školu uměleckoprůmyslovou, obor

Propagační grafika. • Stránky Jiřího Novotného můžete navštívit zde: https:// www.karikaturynovotny.cz/ nebo na https://novotnyjiri. com/

Na tomto místě bych Vám rád velmi poděkoval za příležitost k rozhovoru, bylo mi potěšením nakreslit Vašeho milého pana ředitele. Rád bych také poděkoval své největší podporovatelce, přítelkyni Báře, svým milujícím rodičům Martě a Jirkovi a také pánům Jiřímu Tošilovi a Liborovi Uhlíkovi, pořadatelům trhů a jiných společenských akcí, kteří mi od začátku fandili a dodnes mi dávají prostor se prezentovat.