REPORTÁŽ

Můžeš prosím upřesnit cíle

Jablíčka?

Podat pomocnou ruku rodičům a dětem se sluchovým postižením. Mnoho neslyšících rodičů má totiž slyšící děti, tedy tzv. CODA děti. A někteří neslyšící rodiče mají zas děti, které samy mají ztrátu sluchu, byť minimální. V Jablíčku se tak sešla rozmanitá komunita, která má na našich akcích možnost seznámit se s dalšími lidmi s dalšími lidmi, kteří řeší podobné problémy. Osobně si myslím, že CODA děti to v ryze neslyšících rodinách nemají jednoduché. Pro ně jsou taková setkávání s dětmi v podobné situaci velmi prospěšná.

Co bylo impulsem k založení

Jablíčka?

Velký boom dětí neslyšících rodičů a naše vzpomínky na akce spojené se svátky. Nejen já ráda vzpomínám na akce Pražského spolku neslyšících, který připravoval čarodějnice, Mikuláše apod. Proto jsme se snažili o něco podobného − společnými silami pořádat akce pro naše děti, aby měly na co vzpomínat.

Pracujete na dobrovolné fázi, jak se daří shánět peníze na různé akce?

Každoročně se nám daří sehnat sponzorské dary na Mikulášskou besídku. Jsme vděční, že máme stálé štědré a ochotné sponzory, díky nimž můžeme pořádat Mikuláše. Za těch neuvěřitelných deset let jsme pracovali na dobrovolnické bázi a stále takto pokračujeme. Všichni, co se podíleli na akcích Jablíčka, to dělali ve svém volném čase, za což bych jim chtěla poděkovat, protože do toho dali všechno. Během let se tým měnil a děti odrostly. Už teď zažíváme, že děti, které s Jablíčkem vyrůstaly, nám dnes rády vypomáhají. Je nádherné to sledovat. Stejně tak mě potěší, když mi děti řeknou, že mají krásné vzpomínky díky Jablíčku. To zahřeje na duši a člověk si uvědomí, že toto má opravdu smysl.

Co se plánuje do budoucna?

Do budoucna bychom rádi uspořádali více tradičních akcí (karneval, velikonoční dílničky, Halloween, Mikuláš apod.), ale budeme se muset přizpůsobit situacím, během nichž budou omezeny akce o větším počtu lidí. Zkusíme připravit akce přes on-line prostředí, i když to nebude úplně ono. Též připravujeme ve spolupráci s ČMUN pobyty pro rodiny s dětmi.

PETRA KUBÁLKOVÁ PAVLÍNA SPILKOVÁ

V Jablíčku jsem fungovala skoro deset let. Díky Janě Novákové jsem získala nové zkušenosti a naučila se, jak pracovat s dětmi. Minulý rok na Mikuláše jsem ukončila činnost v Jablíčku, protože dcera mi už odrostla. Chtěla jsem skončit dříve, ale nikdo se na moje místo nenašel, proto jsem ještě rok poté připravovala akce s Karolínou Hrdinovou. Naštěstí ochotu projevila Pavla Černá, která mě posléze nahradila. Já jen doufám, že Jablíčko bude pokračovat v akcích pro děti. Zorganizovaly jsme spoustu akcí, osobně ráda vzpomínám na velmi povedenou oslavu pětiletého výročí na Žižkově, kde byl venkovní skákací hrad. Nezapomínám ani na jiné akce, například Mikuláše, na výrobu dýní při Halloweenu… V Jablíčku jsem začala pracovat, když jsem měla malého Toníčka. Ráda něco organizuji. S Janou Novákovou jsme vymýšlely akce pro neslyšící děti, při kterých se mohli navzájem poznávat, navazovat nová přátelství a zároveň si užít různé aktivity. Ze svého dětství na podobné akce (nejen na Mikuláše) sama ráda vzpomínám. Chtěla jsem pro své děti něco podobného. Vedle našich akcí přibyly později i výlety či několikadenní pobyty. Vždy jsme měli hojnou účast. Vzpomínek je nespočet a není nad rozzářené dětské obličeje, které vykouzlí úsměvy i na vašich tvářích. Akce jsme s Janou nedělaly samy, přidala se k nám Věra Beranová, Petra Kubálková a další. Náš tým se v průběhu let měnil. Jablíčko dětem má opravdu smysl. Ráda bych ještě přidala velké poděkování štědrým sponzorům a zejména panu Lapčákovi, který se svou ochotou vše zařídit, dojet a vyzvednout se postaral o to, aby nadílka byla bohatá. Velké díky patří i Janě.

Jako dárek pro děti od Jablíčka dětem byl na Mikuláše spuštěn internetový portál Weblíčko (https://www.weblicko.cz/), ve kterém najdete pohádky, básně, storytelling v českém znakovém jazyce a je určen pro děti. Více se o něm dozvíte z naší reportáže v dalším čísle 03-04/2021.

AKCE JABLÍČKA

• Nejoblíbenější akce: Mikulášská besídka

• Nejvíce dětí na jedné akci: cca 80 dětí (více z kapacitních důvodů bohužel nezvládali)

• Nejpovedenější oslava: 5. výročí Jablíčka, karneval,

Halloween, Mikuláš apod. • Výlety: Zoopark, Mirákulum, německý Tropical

Island aj. JABLÍČKO DĚTEM OČIMA PATRONA - IGOR ŠEBO

(herec, zpěvák, šansoniér, dramatik a moderátor)

1) Jak jste se stal patronem Jablíčka a co to pro Vás znamená?

Přes Kamilu Radostovou, která mě seznámila s Jankou Novákovou. Kamila dala podnět k tomu, abychom společně vymysleli překlad některých mých písní do znakového jazyka. Nebylo jednoduché najít mezi nimi ty, které bych sám se svou „neznalostí“ znakového jazyka odzpíval a zároveň „odznakoval“. Janka mě začala učit znaky a musím říct, že se rychle naučila dobře „napovídat“ za kamerou. Na Mikuláše roku 2014 jsem Jablíčku poprvé rád pomohl. Jablíčko je stále pro mě vstupem do světa, který jsem neznal, o kterém jsem nevěděl. Poznávám nové, skvělé lidi a jsem za to vděčný. Být patronem Jablíčka je pro mě velká pocta. Škoda, že nejsem slavnější, možná bych mohl více pomoct.

2) Během rozhovoru při oslavě Jablíčka dětem před pěti lety jste říkal, že znáte pár znaků, jaká je Vaše současná znalost znakového jazyka? :)

Stydím se: není moc velká. Mnoho znaků jsem zapomněl. Mám ale jednu výhodu, mám dobrou artikulaci, proto mi neslyšící přátelé dobře rozumí a nestydí se sami se mnou mluvit. Takže se domluvíme.

3) Překvapilo Vás něco v komunikaci mezi neslyšícími/slyšícími rodiči a slyšícím/neslyšícím dítětem?

Bez přemýšlení, ale nechci zevšeobecňovat, vidím hlavně porozumění, pozornost a něhu. V takové míře je jinde nevidím.

Čokoládový dům Praha, 2. 3. 2013

U moře Mandatoriccio Mare v Itálii, 2. 7. – 11. 7. 2012 Plavba lodí do ZOO, 18. 5. 2019 Mikuláš, Praha, prosinec 2019

TEXT: Petr Pánek FOTO: archiv Olgy Masníkové a Petra Pánka

Za Olgou Masníkovou

Funkcionářka Olga Masníková

Tlumočnice Svazu invalidů na školení v Domousnici. Zleva: Jana Kubicová, Dagmar Gabrielová, Irena Kohoutová, Olga Masníková

Mobi Urbanová se svými žačkami v roce 1938 Měl jsem možnost poznat Olgu Masníkovou už v 80. letech, kdy jsme jezdili na psychorehabilitační pobyty pořádané Pražským spolkem neslyšících. Přestože byl mezi námi velký věkový rozdíl, zůstali jsme přáteli až do konce jejího života.

Olga Masníková se narodila 28. června 1931 v pražských Košířích. Základní školu navštěvovala v Pražském ústavu pro hluchoněmé na Smíchově. Právě ve škole se seznámila s naší legendární neslyšící tanečnicí Mobi Urbanovou, která ji učila v letech 1937−1949 umění tance.

Mobi Urbanová s neslyšícími žačkami cvičila nejen gymnastiku a tanec, ale věnovaly se společně i divadlu; díky tomu její žačky vystupovaly například v Obecním domě. Právě při tancování se Olga seznámila se svým budoucím manželem Borisem Masníkem. Pro Paměť národa, kde se můžete seznámit s celým jejím příběhem i ve znakovém jazyce (viz https://www.pametnaroda.cz/cs/masnikova-olga-1931), vzpomínala:

„S Mobi Urbanovou jsme cvičily ve školní tělocvičně. Nahoře byl takový balkonek, kam chodili lidé a koukali se, jak dole cvičíme. A právě tam chodil i můj budoucí muž… Jednou mi řekl: ‚Pamatuj si, že jsi zadaná. Ty budeš moje.‘ Já jsem se mu vysmála a říkala, že je asi blázen. No, a to bylo naše seznámení. Vydržel na mě opravdu čekat až do mých osmnácti. Brali jsme se v červenci 1949.“

Po svatbě žili manželé Masníkovi několik let v Ostravě. Po návratu do Prahy pracovala Olga v letech 1961−2011 ve Svazu invalidů, později ve Svazu neslyšících a nedoslýchavých. Dělala zapisovatelku, tlumočnici, prodávala baterie do sluchadel, organizovala přednášky a besedy. Vedle této práce působila i jako předsedkyně Svazarmu neslyšících, kde předsednictví převzala po Vladimíru Buberlovi.

Olga Masníková zemřela jako poslední žijící žačka Mobi Urbanové 20. října 2020.

Olga Masníková v srpnu 2019

Každý ročník INSPO přinesl nějakou výraznou novinku, která mě nadchla

TEXT: Lenka Hejlová FOTO: archiv Jaroslava Wintra

Jednou z bezesporu nejvýznamnějších osobností, která přispěla k boření bariér mezi světem lidí se sluchovým postižením (a nejen toho) a většinovou společností, je pan JAROSLAV WINTER.

Narozen roku 1948 v porodnici v Ostravě, ale až do vysokoškolských studií žil ve Valašském Meziříčí.

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě žurnalistiky UK v Praze. Po studiu 15 let působil jako novinář v deníku Mladá fronta, dva roky v časopise Věda a technika mládeži a devět let v Profitu.

Jako jeden z prvních systematicky psal o možnostech využívání internetu v podnikání. Z této iniciativy vznikl projekt Březen – měsíc internetu, jehož první ročník se uskutečnil v roce 1998.

Volný čas tráví nejraději fotografováním.

Jeho iniciativy spojené s BMI sdružením, z.s., jehož je spoluzakladatelem, přispěly nemalou měrou k tomu, že se veřejnost dozvěděla i o různých typech sluchového postižení a uvědomila si, že není třeba se bát komunikace s lidmi se sluchovým postižením. Zásadním výstupem těchto iniciativ je již tradiční konference INSPO, jejíž jubilejní 20. ročník proběhl letos. Dvacetileté ohlédnutí za všemi ročníky je namístě.

Byl jste koordinátorem projektů Simultánní přepis mluvené řeči a eScribe – online přepisovací centrum a máte přehled o asistivních technologiích umožňujících snadnější komunikaci.

Využíváte sám jejich možností?

Určitě. Na akce, kde není zajištěný simultánní přepis, už prakticky vůbec nechodím. Proto velmi oceňuji služby přepisovatelů České unie neslyšících, jejichž přepis většinou sleduji na tabletu. Využívám taky online přepis Transkriptu online, nejednou to bylo při jednání v bance. A v poslední době dost používám aplikaci Googlu Okamžitý přepis, ta mi v současném rouškovém období obzvlášť hodně pomáhala při komunikaci s lékaři a zdravotníky.

Kdy jste si řekl, že by bylo vhodné realizovat akci, která by veřejnosti přiblížila technologie usnadňující život lidem se zdravotním postižením?

K tomu docházelo postupně během organizování celostátní osvětové kampaně Březen – měsíc internetu, která probíhala v letech 1998 až 2008. Zjišťovali jsme, že internet může být zvlášť pro lidi se zdravotním znevýhodněním velkým pomocníkem a že málokdo si to zatím uvědomuje.

Začátky realizace konference INSPO jistě nebyly bez obtíží…

Měli jsme štěstí, že hned v prvním ročníku v roce 2001 nám vyšlo vstříc Kongresové centrum Praha, které má bezbariérové prostory, ale hlavně skvělou produkční paní Irenu Votrubovou a tým techniků, s kterými to táhneme po celou dobu. Důležité bylo, že na vzniku konference se aktivně podílelo několik organizací zdravotně postižených. Zejména bych vyzvedl podíl Richarda Navrátila a Jiřího Vernera z občanského sdružení Křižovatka. Když tedy tak přemýšlím, nejtěžší asi bylo vždy získat dost sponzorů. Chtěli jsme totiž, aby účastníci mohli platit jen symbolické vstupné, zpočátku byla účast dokonce zdarma.

Konference INSPO provází í předání Ceny Nadace Vodafone

Rafael za ICT inovace ve prospěch zkvalitňování života lidí se zdravotním postižením. Přiblížil byste i zde počátky realizace?

Po skončení konference INSPO v roce 2013 mě oslovil Ondřej Zapletal z Nadace Vodafone, jestli bychom neměli zájem, aby se Nadace Vodafone stala generálním partnerem INSPO. Nešlo o náhodu, protože v předcházejících ročnících jsme představovali mezi novinkami vždy nějaké projekty, které nadace podporovala. Protože se v roce 2014 naše spolupráce osvědčila a výrazně stoupl počet účastníků i vystavujících organizací, rozhodla se Nadace Vodafone od roku 2015 zvýšit svoji podporu ještě o vyhlášení ceny Rafael, spojenou s částkou pro vítěze 200 000 Kč, v prvním roce dokonce 300 000 Kč.

Všechny na INSPU představené technologie symbolizují neuvěřitelný pokrok. Která technologie zanechala ve Vás silný dojem?

Možná nejsilnější zážitek byl ten, když jsme v roce 2005 představili v premiéře hned dva alternativní způsoby ovládání počítače – hlasem a pohybem očí. Ale skoro každý rok přinesl nějakou velmi výraznou novinku, která mě nadchla.

Během online konference jste zmínil přepis telefonního hovoru na webovou stránku...

Přesně tak. Jde o službu, kterou zajišťuje sociální podnik Transkript online. Jejímu rozšíření dost pomohla pandemie, během níž ji Transkript nabízel mnoha krizovým linkám. Nejnověji k nim přibylo město Ostrava. Na nedávno zřízeném portálu Covid je přehled těchto linek uveden na https://covid.gov.cz/situace/ osoby-se-zdravotnim-postizenim/telefonni-linky-pro-sluchove-postizene. Služba je zde stručně a srozumitelně popsána tak, že po otevření odkazu na webové stránky zadáte své telefonní číslo a operátoři daných linek se s vámi spojí. Během hovoru je nutné nechat webovou stránku otevřenou, neboť na ní probíhá on-line přepis hovoru.

Jak vidíte budoucnost konference INSPO?

Vzhledem k tomu, že je mi 72 let, domlouvám se Střediskem Teiresiás, které je od roku 2014 technologickým partnerem konference, že by převzalo její organizaci od roku 2022. Lepšího organizátora si nedovedu představit, o budoucnost konference proto nemám vůbec obavy. Zvláště když nadále generálním partnerem zůstane Nadace Vodafone. Ta od začátku byla pro konferenci přínosem nejen kvůli finanční podpoře, ale hlavně i díky velmi aktivní roli při každoročním vylepšování konference. No, a bude-li zájem, pomůžu s programem a propagací konference hlavně na portálu Helpnet, kterému se budu nadále věnovat.

Nás stát má bohužel dosud slabiny, co se týče přístupnosti informací lidem se sluchovým postižením. Které shledáváte zásadními?

Především je třeba konečně novelou zákona zvýšit komerčním televizím povinný podíl pořadů opatřených skrytými titulky a jasně stanovit, jak se ta procenta mají počítat. Ale někdy ani zákon sám o sobě nestačí. Například od 23. září 2020 platí pro subjekty státní správy povinnost opatřovat videa a zvukové soubory na svých stránkách titulky. Plní ji ale jen malá část. Proto bych obecně dodal, že pokud jsme s něčím nespokojení, musíme sami na to upozorňovat a domáhat se nápravy, nespoléhat se na jedince typu Věry Strnadové (jako že je jich naštěstí více), že to za nás zařídí.

POPISKY FOTEK ODSHORA

2001: V prvním ročníku INSPO zaujal svou přednáškou kvadruplegik Jiří Žváček, který dokázal vytvářet webové stránky s pomocí této primitivní pomůcky. Snímek je z jeho pracoviště. 2005: Hitem 5. ročníku INSPO byla ukázka ovládání počítače pohybem očí. 2008: K tlumočení do ČZJ přibyl simultánní přepis. Na snímku z roku 2012 přepisují Simona Sedmihorská a Tom Seidl, kteří patří již k „inventáři" konference. 2019: Jiří Jambor předvádí z domova, jak může asistenčního robota řídit na dálku. 2020: Na letošní konferenci představil Petr Herian z NEWTON Technologies titulkovanou televizi pro neslyšící TV Beey. V patnáctileté historii literární soutěže Internet a můj handicap se stal Alexandr 2016: Zvonek jediným účastníkem, který zvítězil dvakrát. Na snímku po převzetí ceny v roce 2016. 2018: Zdeněk Bumbálek převzal Cenu Nadace Vodafone Rafael pro Transkript online. 2001

2005

2008

2019

2020

2016

2018

„Chtít začít je nejtěžší krok,

chtít dokončit vyžaduje pevnou vůli.“

TEXT: Eliška Stráníková FOTO: Eliška Stráníková, archiv Jaroslava Milicha

JAROSLAV MILICH

Vychodil ZŠ na Svatém Kopečku u Olomouce. Absolvoval SPgŠ v Hradci Králové, obor Předškolní a mimoškolní pedagogika. Získal magisterský titul z pedagogiky. Již 17 let působí jako učitel na 1. a 2. stupni základní školy pro sluchově postižené v Hradci Králové. Je členem výboru Českého svazu neslyšících sportovců a také předsedou Sportovního klubu neslyšících Hradec Králové. Mezi jeho koníčky patří i hraní na PC, tvorba webů a procházky.

Mnoho z nás se často na sebe před zrcadlem dívá a kritizuje svůj vzhled. Říkáme si: Chtělo by to zhubnout. A tak začneme cvičit. Po nějaké chvíli nás to ale přestane bavit, protože nemáme pevnou vůli. Přesto pořád se sebou polemizujeme: Chci vůbec zhubnout? Nebo se mám na to vykašlat a žít dále nezdravě? U Jaroslava Milicha (38) to bylo stejné, ale přesto se mu povedlo neuvěřitelně zhubnout a změnit své tělo.

Jardo, kdy nastal moment, v němž jste se rozhodl zhubnout?

Trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodl a šel definitivně do toho. Před zhubnutím jsem se díval na různé fotky sebe a bylo mi jasné, že vypadám hůř a hůř. Fyzicky jsem měl pocit, že to nejsem já. Vidět své kulaté a tlusté bříško byla pro mě pomalu noční můra. A nejen to, měl jsem i problémy se hýbat. Má váha mě v lecčems omezovala. Došlo to tak daleko, že jsem s obtížemi sháněl padnoucí oblečení, dokonce jsem si kvůli břichu těžko zavazoval tkaničky u bot. Prostě jsem nevypadal zdravě a − hlavně − nebyl jsem přitažlivý. V tu dobu jsem se rozhodl, že začnu hubnout.

S kamarádem Jiřím Procházkou jsem se vsadil o pět tisíc korun, že do roka zhubnu 20 kilo. Jenže jsem to nestihl, sázku jsem prohrál a zchudl tak o pět tisíc korun. Jirka mi řekl, že není konec a že se nemám vzdávat. Pomohl mi zorientovat se v typech cvičení a prohlásil, že na začátku je lepší zaběhat si venku a ne trávit čas v posilovně. A poradil mi, jak změnit jídelníček. Doporučil mi aplikaci YAZIO. A jednoho rána, v únoru 2020, to přišlo. Řekl jsem si „A dost“! Šel jsem do obchodu, kde jsem si nakoupil stravu, která měla nastartovat hubnutí. A začal jsem pořádně cvičit. Držím se až do teď. Nikdy neplánujte dopředu, že začnete až od určitého termínu. Nejlepší je dát se do toho hned teď a teď!

Kterým sportem jste začal?

Chodil jsem od října 2019 na crossfit, jenže nebylo to ono. Docházely mi síly a býval jsem rychle unavený. Vše souviselo s mojí váhou. Když jsem začal opravdu a radikálně hubnout v onom únoru 2020, nebylo to jednoduché. Měl jsem stavy, kdy se mi hlavou honilo: „Jardo, vynechej cvičení, protože jsi stejně unavený, fakt to nemusíš dělat.“

Moje tělo nebylo prostě v té době zvyklé na velkou změnu. Musel jsem napnout veškerou svoji pevnou vůli a jít do toho bez jakýchkoli výmluv. Začátky byly drsné, ale pak se to najednou „seplo“ a vše šlo hladce. Prvotní běhání bylo nejhorší, ale pak se tomu tělo poddalo. Ještě stále nerad běhám, ale musím, byť už to není dřina jako dříve. Mám svůj cíl, kterého se držím a který mě drží. Pokud člověk nemá cíl – v hlavě – tak to nefunguje.

Cvičení je pro Vás už drogou, že?!

Dá se říct, že ano. I když občas polevím. Ale pořád vím, čeho chci dosáhnout, jaký je můj cíl, a to mi pomáhá v pravidelném cvičení.

Jíte cokoli, ale v menších porcích? Nebo dodržujete nějaké nutriční programy a hlídáte si kalorie? Z Vašeho blogu vím, že

Vaším cílem je dosáhnout fitness figury, kde je důležité hlídat příjem, sacharidů a tuků…

Jím netučná jídla, nebo alespoň ta s co nejmenším obsahem tuku. Pokud chci fitness postavu, musím dodržovat tříměsíční jídelníček s předepsaným množstvím makroživin (cukry, tuky, bílkoviny). Teď jsem najel na redukční program, ve kterém spaluji co nejvíce tuků. Mým cílem je dostat se na 10 až 12 % tělesného tuku. Teď mám 14,2 % tělesného tuku. Shazování podkožního tuku trvá strašně dlouho, někdy ani tři měsíce nestačí.

Co se týče porcí, menší porce pro mě nejsou dobré, raději si nastavím ideální poměr makroživin v jídle (a počet kalorií) na šest porcí denně. Nevadí mi menší počet porcí denně, čili čtyři až pět porcí, ale osobně mi vyhovuje jíst 6x denně, protože nechci mít před spaním hlad. Před spaním si dávám bílkoviny, aby mě dokonale na dlouho zasytily. Momentálně jím rýži s kuřecím masem nebo těstoviny s masem a jednou týdně, třeba o víkendu, si dám normální jídlo, přesto si hlídám sacharidy a tuky. Když polevím v jídle, přidám si na cvicích. Snažím se to ale nepřehnat, abych neztratil svalovou hmotu.

Motivace je nejdůležitější faktor. Jak a kde v sobě najít motivaci?

Je to individuální. Pokud člověk cítí, že chce své tělo „spravit“, tak bych doporučil vzít si papír a tužku a napsat si důvody, proč potřebuje a proč chce zhubnout. A když uvidí napsaný seznam, začne o tom přemýšlet. Já si napsal dlouhý seznam, ve kterém se jako nejpalčivější položky jevily ty, že jsem nevypadal dobře, že mě bolela záda, že jsem potřeboval změnu… Postupně se nabalovaly další důvody – bolest zad, zvědavost, jak budu vypadat hubenější, ne-li hubený atd. atd. Toto sepsání důvodů mi pomohlo víc než nějaká sázka o 5000 Kč.

Takto jsem vypadal v roce 2019. A takto vloni v říjnu. Cítím se mnohem lépe.

RECEPT: ZAPÉKANÉ LILKOVÉ A CUKETOVÉ PLÁTKY V RAJČATOVO SÝROVÉ OMÁČCE

INGREDIENCE: 500 g rajčatového pyré 1 větší lilek 2 menší cukety oregano nebo bazalka 3 stroužky česneku

200 g ricotty (s nízkým obsahem tuku)

100 g strouhané mozarelly 1 lžička soli

POSTUP:

V misce rozmícháme rajčatové pyré spolu s prolisovanými stroužky česneku, se solí a oreganem nebo bazalkou. Lilek a cukety omyjeme, očistíme a nakrájíme na tenké plátky. Dno zapékací formy (forma cca 30 x 25 cm) poklademe první vrstvou nakrájené zeleniny. Na plátky zeleniny rozetřeme tenkou vrstvu rajčatové omáčky, kterou posypeme strouhanou mozzarellou a malým množstvím ricotty. Přidáme další vrstvu nakrájené zeleniny, rajčatovou omáčku a mozzarellu s ricottou. Pokračujeme, dokud nespotřebujeme všechny suroviny. Poslední vrstvou by měla být rajčatová omáčka posypaná mozzarellou. Pečeme v troubě na 180 stupňů 30 minut, dokud není povrch lehce do hněda.

Než začnete cvičit, rád bych Vám předem vysvětlil, co to znamená série a opakování (čísla 3×/10× znamenají 3 série, každá po deseti dřepech). Např. deset dřepů a odpočinout si aspoň 20 vteřin až jednu minutu. Opět uděláte deset dřepů a opět 20 vteřin až jednu minutu odpočinek. Opakovat 3× – celkem 30 dřepů.

3× 8 opakování. Držte rovná záda. Neotáčejte horní částí těla. Neprohýbejte pánev. Vnímejte, jak se celé tělo protahuje. Dýchejte zhluboka. Nezadržujte dech. Protahujeme obě strany, tj. nejdříve směrem doprava, poté doleva.

3× 7 opakování. Držte rovná záda. Zatněte břišní a hýžďové svaly. Pro lepší rovnováhu se dívejte do jednoho bodu. Pravé koleno zdvihněte směrem nahoru k ruce. Při pohybu dolů se nadechněte, při pohybu nahoru vydechněte. Poté se snížíme do dřepu a opakujeme. A po provedení deseti cviků provádíme další sérii tak, že levé koleno jde směrem k ruce a do dřepu. Při pohybu dolů nádech, při pohybu nahoru výdech. 3× 8 opakování. Držte rovná záda. Zatněte břišní svaly, snažte se vnímat, jak vaše svaly pracují. Ruce nahoru a dolů. Dýchejte zhluboka. Nezadržujte dech.

2× 5 opakování. Kliky na bradlech, jedná se velmi náročný cvik, který není vhodný pro úplné začátečníky. Cvičí se s trupem nachýleným vpřed, lokty směřují mírně do stran. Účinek se projevuje na vnější straně dolních vláken prsních svalů. Při pohybu dolů se nadechujeme, při tlaku nahoru vydechujeme. 3× 8 opakování. Zapojte břišní svaly, krk a uvolněte ramena. Ramena nekrčte. Nepřitahujte krk rukama. Není kam spěchat. Při pohybu dolů se nadechněte, při pohybu nahoru vydechněte.

Vhodný pro sportovce všech úrovní, ale jak tedy na něj? Shyb je cvik, při kterém by měly být primárně zapojeny: široký zádový sval, trapézový sval, rombické a lopatkové svaly. Zde je postup, jak by asi shyb měl probíhat: 2× 5 opakování. Uchopte konstrukci hrazdy nad sebou tak, aby ruce byly o něco šířeji než vaše ramena. Zpevněte střed těla, dolní část zad a svaly zadku, abyste celé tělo měli dokonale zpevněné. Lopatky stahujte dolů a k sobě. Začnete se přitahovat k hrazdě a myslete na to, že vaše lokty musejí směřovat dolů. Hrudník by měl být „vyprsený“ a měl by směřovat směrem k hrazdě. Držte krk ve svislé úrovni a dívejte se rovně. Jakmile se dostanete do horní pozice, ujistěte se, že vaše hlava je v neutrální pozici, nevytahujte bradu, abyste se dostali výše, mohlo by to vyvíjet nepřiměřený tlak na krční páteř. Pomalu a plynule se spouštějte dolů, paže by měly být v asi 95 % plného prodloužení. Nezapomínejte dýchat!

Představujeme CURLING

TEXT: Petr Pánek FOTO: Eva Bystroňová a Eva Nováková

Neslyšící hráči curlingu z klubu I.PSKN

Otázka jak z křížovkářského slovníku: Sport, který se hraje podobně jako metaná, boccia, pétanque nebo bowls, ale jen tento se dostal na olympiádu. O který sport jde? Pokud jste uhodli curling, jste znalci. Pokud ne, čtěte dál.

Požádal jsem naše neslyšící hráče curlingu, Evu Novákovou a Evu a Ladislava Bystroňovy, aby se s námi podělili o své postřehy z této původně skotské hry, jejíž začátky sahají až do 16. století.

Co k tomu potřebujeme?

Hlavně místo, kde se dá curling hrát. Je potřeba, aby led byl speciálně upravený, tzv. „krupičkovaný“ (odborně pebbles). Tím vzniká minimální tření pro kameny jedoucí po ledě. Potřebujete také teplé oblečení, protože v hale bývá kolem pěti stupňů, nejlépe termoprádlo a teplou bundu.

V rámci sportovní výbavy jsou nezbytné speciální curlingové boty (jedna s klouzavou podrážkou, druhá s pogumovanou – neklouzavou – podrážkou). Následuje curlingové koště a stopky na měření času. Koště slouží k více věcem: k „zametání“ ledu před jedoucím kamenem, jako opora při rozjezdu (při rozjezdu má hráč v jedné ruce kámen, zatímco v druhé ruce drží koště), nebo jím skip ukazuje směr, kterým spoluhráč vypouští kámen. Bez kamenů by to ale nebyl curling. Kameny samotné jsou vyrobené z broušené žuly a jsou hodně těžké, váží skoro 20 kg. Nejnáročnější je samotné zametání. Jinak se vedle dobré fyzičky doporučuje mít také pružné tělo a dobrou rovnováhu, dobrá nálada také není na škodu.

Neslyšící a curling

Zemí s největší tradicí curlingu mezi neslyšícími je Kanada, v Asii Čína a v Evropě Švýcarsko a Finsko. Neslyšící muži hrají curling už ve více státech; co se týče žen, nejvíce jej hrají neslyšící Chorvatky, Kanaďanky, Číňanky, Rusky, Maďarky. Součástí zimních deaflympijských her se curling stal v Salt Lake City v roce 2007. V Česku začali curling neslyšící provozovat teprve nedávno. Neslyšících curlerů je u nás asi 16, deset hráčů v Praze (I.PSKN), šest v Brně (SKN Brno). Více se o curlingu neslyšících můžete dozvědět na Facebooku. Své stránky tam má jak WDC (World Deaf Curling), tak i I.PSKN.

NESLYŠÍCÍM HRÁČŮM JSME POLOŽILI DVĚ OTÁZKY:

Proč sis vybrala zrovna curling?

Eva Bystroňová: O curlingu jsem se dozvěděla od jednoho přednášejícího (byl jím reprezentant Jiří Snítil) na kurzu, kterého jsem se zúčastnila v roce 2011. Později jsem s ním seznámila i manžela. A oba jsme se začali o curling více zajímat a snažili se jej rozšířit mezi neslyšící. Je to skvělý způsob aktivního odpočinku, kdy využiju svoji fyzičku a zapojím i hlavu.

Ladislav Bystroň: Chtěl jsem zkusit něco nového a „zimního“. A curling nebyl tolik v povědomí neslyšících. Na curlingu se mi líbí to, že jsou to takové „šachy na ledě“. Ideální spojení fyzické kondice a taktického myšlení. Je považován za gentlemanský sport.

Eva Nováková: Ke curlingu mě přivedl Láďa Bystroň. Byla to moje první větší fyzická aktivita po rodičovské dovolené, takže jsem do toho byla pochopitelně zapálená, což mi zůstalo až doteď.

Nějaký vtipný zážitek z curlingu?

Eva Bystroňová: Vzpomínám si na jednu vtipnou debatu s neslyšící hráčkou z Maďarska. Ta mi radila, ať tento sport dělám, že budu zdravá a hlavně hezká, protože díky chladnému a stabilnímu prostředí v curlingové hale budu mít krásnou pleť. ☺ Ladislav Bystroň: Vtipných zážitků je hodně! Jako nováčci jsme na ledě neustále padali nebo klouzali tak „šikovně“, že jsme se pak po ledě rozplácli jako žáby. Nebo naše první seznámení s ledem na zimním stadionu na Vánočním turnaji 2019 v Opočně. Hráli jsme první zápas na dráze, která byla trochu sklopená. Za celý zápas jsme se nemohli trefit do kruhu. Soupeř pak vyhrál jen díky tomu, že naše kameny pošťouchly do kruhu jejich kameny.

Eva Nováková: Na curlingu slyšících je běžný hluk a kravál, který pochází od řvoucích curlerů – dávají si tak pokyny, kdy mají zametat a kdy přestat. A jak to mají dělat neslyšící? Museli jsme proto vymyslet pár znaků, které se dají znakovat jednou rukou, ale zároveň jsou viditelné z velké vzdálenosti. Signalizujeme povely pro „Zametej!“, „Přestaň zametat!“ nebo znaky pro rychlý/pomalý kámen apod. Kvalitní zametání je důležité, protože díky němu se může dráha kamene prodloužit o významnou vzdálenost a kámen se může dostat blíže ke středu kruhu. I po roce tréninku musím říct, že dobře zametat ještě neumím. V „covidové době“ trénuji alespoň vytíráním schodů na chodbě. ☺ Neslyšící hráči curlingu tímto děkují Magistrátu Hlavního města Prahy za poskytnutí finanční podpory na činnost curlingového oddílu I.PSKN Praha.

JAK SE CURLING HRAJE?

Na dráze hrají proti sobě dva čtyřčlenné týmy. První hráč „vypouští“ kámen, se kterým po ledě běží druhý a třetí hráč. Ti dle potřeby zametají před „jedoucím“ kamenem. Čtvrtý hráč, tzv. skip, stojí vzadu u kruhu. Určuje, kterým směrem, jakou rychlostí a rotací se má kámen vypustit. Cílem hry je, aby na konci endu zůstal nejblíže středu náš kámen nebo kameny.

Hraje se v kryté hale na dráze dlouhé 45,72 m, a to na osm endů (kol). Po odhozu všech kamenů obou týmů se zkontroluje kruh. Vzdálenost mezi čárou odhodu a středem kruhu je 28,35 m. Bod získává tým, který má kámen nejblíže středu. Pokud i další nejbližší kámen patří témuž týmu, získává další bod. V následujícím endu se znovu odhazují kameny. Po osmém endu se sečtou body ze všech endů. Vítězí tým s vyšším počtem bodů.

„Jednou bych chtěl být pochován na bojišti u Chlumu.“

Když byl VLADIMÍR ŠVEC (73) malý kluk, vzal jej dědeček na vánoční večírek, kde bylo plno vojenských činitelů a stoly se prohýbaly pod množstvím jídla. Nechyběl tam ani prezident Ludvík Svoboda, který malému Vladimírovi věnoval památný autogram. Vladimír Švec, mezi neslyšícími známý jako milovník vojenské historie, se s námi podělil o své vzpomínky a prozradil, odkud se vzala jeho záliba v historických kostýmech.

4

TEXT: Eliška Stráníková FOTO: Eliška Stráníková, archiv Vladimíra Švece

5

Když byly Vladimírovi dva roky, prodělal komplikovaný zánět mozkových blan. Následkem toho ztratil sluch, ale jelikož měl kolem sebe úžasnou rodinu, nastalou situaci zvládl. Chodil do základní školy v Hořicích a už v té době si rád s kamarády hrál na vojáčky. V šesté třídě musel pan Švec přejít do Ivančic, kde začal aktivně sportovat – záliba v aktivním sportu mu vydržela do jeho 45 let. Pan Švec je ale aktivním člověkem dodnes.

S dědečkem jste na armádní večírky chodil často?

Moc ne, dědeček bydlel v Praze. Zato mě vždy mě brával na celé prázdniny na chalupu.

To je dědečkova zásluha, že jste našel zálibu v historii, a zejména ve vojenské historii?

Ne, právě, že ne. Ta záliba přišla až později. Rád Vám to povím úplně od začátku. V práci jsem měl kolegu Radka, který si všiml, jak dobře ryji odznaky a že jsem vůbec šikovný kovorytec. Mou práci často chválil. V devadesátých letech mě tento kolega oslovil s tím, zda bych se nepřipojil k němu do historické skupiny šermířů-mušketýrů. A tam to začalo. Mušketýři měli vlastní kordy s fascinujícím rytím. Začali jsme jezdit na představení pro děti, například na letní tábory, ale měli jsme i představení pro dospělé. Za pět se naše skupina historického šermu rozpadla…

To vás muselo velmi mrzet…

Kdepak, kolega Radek mě záhy, v roce 1996, vzal ke Gardě města Hradec Králové, obnovující památky upomínající na bitvu u Hradce Králové v roce 1866. Radek je hlavním organizátorem Gardy města Hradec Králové. A tady jsem dostal od Radka první historický oblek − uniformu vojáka z 18. století.

5

Dědeček pana Švece jako mladý