Rozdvojení

TEXT: Ivana Hay Tetauerová, Jan Panský / FOTO: Ivana Hay Tetauerová, archiv Terezy Hromádkové, Anna Kassahunová

V neděli 9. června byla v pražském divadle Inspirace na Hudební a taneční fakultě AMU uvedena divadelní inscenace s názvem Rozdvojení. Námětem inscenace byl život TEREZY HROMÁDKOVÉ jako dívky, která se pohybuje ve světě slyšících i neslyšících. Tento projekt vznikl jako součást diplomové práce MAGDALENY KOVÁŘOVÉ, studentky oboru Divadla a výchovy pro Neslyšící na brněnské JAMU.

Tereza studuje na Katedře nonverbálního divadla na pražské HAMU a je uživatelkou kochleárního implantátu. S okolním světem se dorozumívá jak prostřednictvím znakového jazyka, tak mluvenou řečí. Tereza a Magdalena tak vytvořily tandem, který postupně skrze pohybovou inscenaci divákům odkryl různé aspekty života osoby se sluchovým postižením a vytvořil prostředí, v němž mohou dílo zhlédnout slyšící i neslyšící diváci.

Inscenace očima našeho redaktora Jana Panského:

Dovolte mi vám představit Terezu Hromádkovou, mladou ženu, jež je první neslyšící studentkou na HAMU. Dnešní den pro ni znamenal vyvrcholení roku příprav a nácviků, obecenstvu pak dnešek přinesl krajně nevšední podívanou. Inscenace Rozdvojení pojednává o dvojakosti života člověka rozkročeného mezi dvěma sférami, slyšící a neslyšící. Dvaadvacet let života Terezy je vmáčknuto do času představení jistě přesahujícího dvaadvacet minut, ovšem nikoli závratně. V duetu s Magdalenou Kovářovou obě herečky vyprávěly pozoruhodně sladěný a vyvážený příběh.

Naskýtá se nám pohled na útržky vzpomínek, pečlivě vybrané tak, aby vynikl kontrast tak dobře známý lidem se sluchovým postižením, kteří nosí sluchadla a kochleární implantáty: totiž situace, kdy mít za uchem kochleární implantát znamená slyšet hádku spolužáků a nonšalantně jej odložit znamená zenový klid a ničím nerušené ticho. Kdy nabitý či funkční kochleární implantát znamená užít si divokou párty. Anebo z ní naopak odcházet předčasně, s vybitou baterií, zklamaná a ztracená. Natolik ztracená, že potkáte dalšího ztracence, jenž by se na nějakou párty rád dostal. Výlet do kakofonie blikavých barev a energického hopsání do rytmu dubstepu s neslyšícím parťákem začíná výborně a končí bolehlavem mladické nerozvážnosti. Poselství přesto zůstává jasné a nezakryté oparem alkoholu: totiž touha člověka patřit do společnosti, být v ní, rozumět… ale čím víc se věnuje jedné, tím víc zanedbává tu druhou. Symboly a chytrými zkratkami protkané představení má co nabídnout, počínaje dítětem nereagujícím na hukot vysavače nebo volání vlastní matky a konče emocionálním nahlížením do vzpomínek. Představením provází tematická hudba a zvuky, které reagují na činnost hereček a herečky naopak reagují na ně a kteréžto povznášejí kvalitu Rozdvojení do výšin.

S Terkou vedla rozhovor naše redaktorka Iva:

Terko, jak ses vlastně k divadelní tvorbě dostala?

Odmalička jsem milovala pohyb a tanec. Naučila jsem se i tancovat jako Michael Jackson a to pro mne bylo zřejmě osudové. V roce 2014 jsem se zúčastnila letního tábora pro neslyšící děti v Jiřetíně pod Jedlovou, který vedl Jindřich Zemánek. Tam si právě všimli, jak tancuji, a řekli mi, ať se připojím k Pantomimě S.I. v Brně. Zaujalo mne to a od té doby do Brna jezdím pravidelně na víkendová pantomimická soustředění pro neslyšící, která se konají jednou za měsíc.

Jak tě napadlo přihlásit se na obor Nonverbálního divadla na pražské HAMU? Většina pohybově nadaných neslyšících, jak víme, studuje obor Divadlo a výchova pro Neslyšící na brněnské JAMU…

Přiznám se, že jsem o existenci oboru DVN na JAMU nevěděla, byla jsem dlouho v integraci. Před maturitou jsem řešila, co dál. Rodiče mi doporučovali obor Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK, protože jsem se díky různým aktivitám opět dostala mezi neslyšící, a i já sama jsem si uvědomila, že i v komunitě Neslyšících mám své místo. Vedoucí Pantomimy S.I. a jedna tlumočnice ČZJ mi však doporučili studium na HAMU, protože se tam vyučuje nonverbální divadlo a pantomima, což mě obojí baví a mám na to talent. Zároveň jsem se v dětství seznámila s uznávaným pedagogem a mimem Radimem Vizvárym, který vyučuje na HAMU. To mne inspirovalo ještě víc a nakonec jsme se na této fakultě potkali jako pedagog a studentka. Jsem moc ráda, že jsem úspěšně složila přijímačky, studium uteklo velmi rychle a nyní půjdu již do finálního třetího ročníku. Po absolvování bakalářského studia uvažuji právě o magisterském studiu na JAMU, protože už vím, že existuje (smích), ale také proto, že mne lákají umění a kultura Neslyšících, které se tam vyučují.

Jak zvládáš studium na HAMU mezi slyšícími studenty?

Je to docela náročné. V ročníku jsme nyní již jen čtyři studentky, protože někteří studium vzdali nebo nezvládli, ale jde to – tím, že jsem první neslyšící studentkou, musela jsem se k zpřístupnění svého studia postupně prokousat. Až na konci druhého ročníku jsem měla poprvé tlumočníka u zkoušky, do té doby to pro mne bylo dost náročné. Vlastně jsem se k otázce zpřístupnění svého studia dostala díky angličtině v prvním ročníku, když se mne ptali, zda mohu angličtinu odposlechnout, nebo jen psát. Jinak se snažím být blízko přednášejícího, abych rozuměla jeho výkladu, nebo odezírám při tréninku přes zrcadlo, před kterým cvičíme. Nyní už ale vím, na koho se obrátit, pokud budu potřebovat zajistit tlumočení.

Na jaké téma píšeš svou bakalářskou práci?

Jako téma jsem si vybrala Pantomimu S.I. – její historii, vývoj spolku, úspěchy, ocenění, jakým způsobem se neslyšící pantomimu učí apod. To bude v teoretické části a v praktické části budu sestavovat vystoupení podobné inscenaci Rozdvojení, ale bude to více příběhové než situační divadlo, zatím je to ve fázi příprav.

Inscenace Rozdvojení se tobě a Magdaleně Kovářové moc povedla. Jak jste se vlastně „našly“ a začaly na tématu spolupracovat?

Magdalena je slyšící studentka DVN na JAMU a zúčastnila se s námi předloni týdenní letní školy Divadlo v pohybu v Brně. Díky tomu, že mne odtamtud znala, mne zkontaktovala s tím, že je v posledním ročníku magisterského studia a ráda by se mnou připravila divadelní inscenaci, protože ji zaujal můj životní příběh. Napadlo nás, že propojíme témata slyšících a neslyšících s „mým případem“. Inspirací byl vlastně můj život, jak se s kochleárním implantátem zapojuji do společnosti atd. Několikrát jsme se v rámci příprav po dobu cca půl roku scházely v Praze i v Brně a dnes jste mohli vidět výsledek. (úsměv)

Musím říci, že vaše představení bylo velmi inspirativní a zejména poučné pro ty diváky, kteří nemají o bloudění mezi světy slyšících a neslyšících ani páru. Držím vám moc palce, ať se daří i ve studiu, a těšíme se na další vaše divadelní počiny!