Kouzelné přání 4

TEXT: Jan Panský

ILUSTRACE: vygenerováno pomocí Dall-E

„Já? Kdepak. Jestli chceš slyšet, můžu ti ukázat cestu, ale projít ji budeš muset sama.“ Ylonie se nadechla a pokračovala: „Jdi lesem na jih. Za jeho koncem, na vrcholu osamělého kopce je březový lesík, v něm žije čaroděj Ledutaj. Není moc zvyklý na návštěvy. Řekni, že tě posílám. Dá ti nové oblečení a trochu jídla na cestu. Od něj jdi dál na jih, dokud nedojdeš do města Šeropěna. Tam nastup na loď plující do jižních moří, nejlépe do Antaresu. Odtamtud se vydej na východ do Zlatozubých hor. Nezapomeň: hledáš kněžky Padlých přání! Ty ti můžou pomoci. Pomáhají lidem stát se… jinými.“ Když Ylonie popisovala Elize cestu, Eliza cítila postupně vinnou révu, březové květy, mořské řasy a nakonec skořici. „A nemluví náhodou v Antaresu jinak?“ zeptala se Eliza. „Mluví. Ale ty máš velkou výhodu. Umíš mluvit nejen po vašem, ale i rukama, umíš znakovat, to mnoho lidí neumí. Zvládneš to.“

„A co můj otec? Nemám se s ním rozloučit?“ nedala se Eliza, najednou vylekaná tím, že je před ní cesta do neznáma a že má za sebou nechat vše, co dosud znala. „Jen běž. On ví, že se mu jednou vrátíš… a tady by tě s těmi holkami stejně nic dobrého nečekalo.“ Jak ví o Dorotě a dalších? podivila se Eliza, ale nahlas to neřekla. Odpověděla tedy: „Pořád nevím, jestli ti mám věřit… ale myslím, že říkáš pravdu. Cítím to.

Ostatně mi o vás vílách vyprávěl otec a jemu zase jeho maminka, moje babička.“ „Hm. To je možné. Teď už běž, ať jsi brzy u Ledutaje. Provázej tě dobrý vítr!“ Eliza se zahleděla do lesa před sebou, na tu dálku, co ji čeká. Naposledy se ohlédla na černou vílu, ale už ji nikde neviděla. Rozhodla se, že jí zatím věřit bude. Přinejhorším se jen projde k tomu Ledutajovi. Eliza vyšla z paloučku po úzké kamenité cestě. Šla pár hodin, než les začal řídnout. U okraje lesa uviděla srnku. Bylo tu něco zvláštního, něco se jí nezdálo. A opravdu, srnka jako by pokývala hlavou, než popoběhla dál. „Dnes už mě nic nepřekvapí,“ řekla si Eliza a vydala se za srnkou. Srnka ale neutekla moc daleko, naopak – běžela chvíli před Elizou v půlkruhu, než obě doběhly zpět na cestu. V tu chvíli se srnka znovu ohlédla a Eliza si všimla, že má stejně ledově modré oči jako víla Ylonie. Srnka ještě jednou kývla hlavou a odběhla rychle do lesa. Eliza zůstala sama.

Vyšla z lesa a před ní se rozkládaly prosluněné louky, pole, v dáli vesnice. Otočila se jižním směrem a opravdu – spatřila větší kopec, čnící nad zvlněnou krajinou. Cesta, na které stála, nevedla na jih, ale Eliza se rozhodla ještě chvíli po ní jít, než sejde na louku. Slunce se sklánělo k obzoru, když Eliza došla na kopec do březového háje. Cestu už dávno opustila, kromě vysoké trávy a březového lesa neviděla nic dalšího. „Tak kde najdu toho Ledutaje? Tady přece nic není!“ pomyslela si Eliza.

Pokračování příště