Vždycky jsme si hodně vyprávěli

TEXT: Karolína Peroutková

FOTO: archiv Marcely Peřinové

Každé dítě potřebuje příběhy. Trpělivé vyprávění pohádek a nejrůznějších historek je důležité pro porozumění jazyku, životu kolem a vlastně i celému světu. MARCELA PEŘINOVÁ je maminkou i babičkou, která už takto odvyprávěla tisíce příběhů.

Umíte příběhy zjednodušovat?

Ano, řekla bych, že za ta léta už to umím. Mám dobře natrénovanou schopnost najít v textu hlavní myšlenku, tu zjednodušit a převyprávět, přehrát třeba i s pomocí pantomimy dětem. Každému samozřejmě jinak – podle věku, vyzrálosti, slovní zásoby. Až se postupně dostaneme k plné verzi příběhu.

Začněme od začátku. Kolik máte dětí?

S manželem máme čtyři děti. Oba dva jsme slyšící, ale naše děti jsou – podle dělení sluchových vad – dvě neslyšící a dvě nedoslýchavé. Když jsme zakládali rodinu, netušili jsme ani jeden, že jsme přenašeči mutace genu Connexin 26. A děti jsme měli poměrně rychle za sebou: než se tato diagnóza zjistila, třetí děťátko už bylo na cestě. Jsme taková statistická zvláštnost. Neznám žádnou jinou rodinu, kde by všechny čtyři děti po sobě měly sluchovou vadu. Vím tedy o jedné rodině v podobné situaci, ale ty mají takové děti jen tři.

Oba dva jste slyšící. Jak jste zvládli ty začátky, kdy jste se museli naučit jiné komunikaci s dětmi?

Když jsme na začátku získávali od lékařů první informace, říkali jsme si: je to nadějné, naše dítě se pomalu naučí mluvit. Postupně jsme ale do té problematiky začínali vidět víc a došlo nám, že „to nebude žádná hračka“. Ani pro ně, ani pro nás.

Asi jste se museli rychle naučit znakový jazyk…

Ze začátku jsme věřili odborníkům, kteří byli zastánci orální metody, a měli jsme to štěstí, že naše děti začaly poměrně brzy skvěle odezírat. Se znakovým jazykem jsme se seznámili až později, časem. Nebylo nám ze začátku známo, jak znakový jazyk používat, ani jsme nevěděli, kde se s ním seznámit. Obrátili jsme se nejprve na kamarády, kteří znali neslyšící rodiny, a vůbec jsme se začali zajímat o komunitu neslyšících lidí. Bylo nám jasné, že naše děti sem jednou budou patřit.

A s dětmi jste se tedy ze začátku domlouvali jak?

Jen přes odezírání, a to po docela dlouhou dobu. Až když bylo staršímu ze synů 5 let, začali jsme se s manželem učit znakový jazyk. Měli jsme velké štěstí. Schopnost odezírání je totiž vrozená. Dá se sice trochu trénovat, ale kdo ji nemá, cvičí si ji jen velmi těžce. Je to podobné jako s hudebním sluchem. Naše děti nám tedy v počátcích velmi pomohly, než jsme se naučili znakovat.

Takže to vaše děti měly od začátku těžké – ale výhodou bylo, že se od mala učily komunikovat v mluvené češtině.

Ano, byly schopné odezírat ode mě i od manžela mluvenou češtinu tak, že se stala jejich primárním jazykem. A znakový jazyk si pak přidaly až jako druhý, věděla jsem, že ho budou v životě potřebovat.

Všechny děti se pak naučily znakový jazyk. Všechny také používají mluvenou češtinu. Ve svých rodinách používají to, co jim při komunikaci s jejich partnerem a dětmi vyhovuje.

Umět od mala mluvenou češtinu je velká výhoda.

Ano, schopnost dobře vnímat český mluvený jazyk, chápat docela obtížnou gramatiku pak umožnila to, že se všichni mohli dobře vzdělávat a postupně i samovzdělávat. Hodně četli, uměli číst s porozuměním, zvládali a zvládají číst i složitější nebo odborné texty.

Spoustu let už s tím nemáme žádnou práci. Jsem ráda, protože tento úkol jsem vnímala jako opravdu důležitý: naučit děti dobře český mluvený jazyk. To je předpokladem, aby se dobře orientovaly ve slyšící společnosti.

Pojďme si říct, jak konkrétně jste postupovala.

Hodně jsme si samozřejmě vyprávěli, nejprve o tom, co je kolem nás, co se děje, co jsme zažili. Později přišly pohádky, říkanky, jednoduché čtené příběhy. Ale každé slovo muselo být vysvětleno, u každého slova jsme museli objasnit jeho význam. Pohádky a příběhy jsem nejprve vyprávěla ve zjednodušené formě, co nejvíce to jen šlo. Postupně jsem ale dodávala detaily, aby děti nabíraly slovní zásobu. Pak už vlastně byly schopné číst. Kontrolovala jsem i texty, které přinesly ze školy – když třeba přišly s nějakou básničkou, co se mají naučit, vyptávala jsem se: „Víš, co tohle a tohle znamená?“ Museli jsme poskytovat daleko širší zázemí pro češtinu, než mají slyšící děti. Ty češtinu „nachytají“ mimoděk.

Museli jsme mít dobrou představu o slovní zásobě dětí a postupně ji rozšiřovat, aby nová slova zapadla do toho, co už znaly, co běžně používaly, a mohly na to navázat.

To je pracné, musela jste pořád mluvit, mluvit a mluvit…

To ano. Nedá se také dělat víc věcí najednou. Dokud byly děti malé, nemohla jsem třeba vařit a u toho mluvit. Musela jsem všeho nechat, přidřepnout k dítěti, navázat oční kontakt, aby mohlo odezírat.

Také to znamenalo, že sotva jsem domluvila s jedním, přišlo druhé a zeptalo se: „Co jste říkali?“ A celý proces se odehrál podruhé. A pak přišlo třetí… I když byly věkově blízko u sebe, přece jen se jejich úroveň odezírání a slyšení lišila.

Pomáhala jsem si, jak to jen šlo – pantomimou, přehráváním příběhu, později jsme přidali znaky. Bylo dost náročné číst text z knížky a zároveň si pomáhat znaky. Musím zdůraznit, že nešlo o znakový jazyk. Ten jsem neumě- la. Ale pomocí znaků jsem „zviditelňovala“ řeč. Když jsme třeba večer četli společnou knihu, četl už někdo z dětí a já pro ostatní artikulovala a znakovala text.

Děti naštěstí zajímaly příběhy. Nejen ty v knížkách, ale co kdo zažil během dne, co se mně stalo cestou do obchodu. Také moje vzpomínky na dětství, jak to bylo tenkrát. Povídání večer bylo každodenním rituálem.

Vaše děti vyrostly, samy mají děti. Kolik máte vnoučat?

Zatím dohromady osm vnoučat. Jeden klouček je neslyšící (brzy podstoupí kochleární implantaci), jedna holčička je lehce nedoslýchavá a jedna je ještě malé miminko a podrobné vyšetření sluchu ji teprve čeká. Ostatní jsou slyšící. S vnoučky mě to velmi baví, ráda je hlídám. Ale ani v jedné rodině není potřeba, abych pomáhala s vývojem řeči. Všechny moje děti je zvládají učit samy. Já si to jen užívám.

Neslyšící vnuk také výborně odezírá. Má to ale složitější. Jeho maminka je Italka, a tak musí odezírat i italštinu. Oba rodiče používají také své národní znakové jazyky. Ale má moc rád vyprávění příběhů, a tak si už sám říká tatínkovi o vyprávění v češtině a mamince o vyprávění v italštině. Nejstarší dcera má zase slyšící děti. Všechny naučila mluvit i znakovat. Nevím přesně, jak to udělala, ale má můj obdiv.

V čem je výchova babičky jiná než ta maminkovská?

U vnoučků si hodně užívám jejich osobitost. Pozoruju, jací jsou, co je baví. To mě velmi těšilo i u mých dětí, ale tam jsem cítila velkou zodpovědnost za jejich „vyslání“ do života. Z vnoučat mám jenom radost.