CODA - Jeden svět pro všechny a barevnější svět

Monika Augustinová: Jeden svět pro všechny

Můžete se nám představit?

Jsem matkou čtyř již dospělých dětí, mám tři vnuky. Pracuji jako vedoucí Speciálně pedagogického centra pro děti s kombinovaným postižením ve Zlíně. Moje profesní dráha začala relativně před pár lety, kdy jsem po poslední mateřské dovolené (v r. 2009) nastoupila jako asistent pedagoga do speciální školy. Tehdy jsem měla pouze středoškolské vzdělání. Práce s dětmi s kombinovaným postižením mě natolik zajímala, že jsem se rozhodla pro studium na vysoké škole. Poté jsem začala pracovat v SPC jako speciální pedagog. Pak se mi naskytla nová příležitost a byla jsem vybrána, abych pracovala jako vedoucí sociálně terapeutické dílny a sociální rehabilitace v Naději. Měla jsem možnost sledovat návaznost sociálních služeb na školství, protože uživateli této služby byli i někteří mí bývalí žáci. Po krátké době jsem se však znovu vrátila do školství, do SPC, kde působím doposud. Od dob studia na střední škole se určitou měrou podílím i na zajišťování tlumočnických služeb pro neslyšící na Kroměřížsku, vzdělávala jsem se ve znakovém jazyce, byla lektorkou znakového jazyka a dle možností jsem se podílela na aktivitách spolku CODA.

V jakém momentě jste si uvědomila, že máte neslyšící rodiče, a díky čemu?

Ten moment si už úplně nevybavuji, od mala jsem byla prarodiči upozorňována na to, co a jak můžu nebo nemůžu, na to, že maminka s tatínkem neslyší a jak mám dohlížet na staršího bratra, který také neslyší. Takže tu asi nebyl žádný moment, byla jsem na to prarodiči připravována.

Váš mateřský jazyk je český jazyk, nebo znakový jazyk?

V raném dětství mě vychovávali slyšící prarodiče, takže bych řekla, že primární byl český jazyk, pak se k tomu přidal jazyk znakový.

Jaké bylo vaše dětství? Ovlivnila v něm něco skutečnost, že máte neslyšící rodiče?

Myslím, že každého z nás jistou měrou ovlivní dětství a rodina, do které se narodil. Takže ano, i moje rodina a prožité dětství v ní mě do značné míry ovlivnilo. Byla jsem od mala postavena do role pomáhajícího člena rodiny, tak jsem si to udržela i v pracovním životě – věnuji se pomáhající profesi. Moje dětství bylo ještě výrazněji ovlivněno ztrátou táty v mých osmi letech. Táta byl vůdčí člen rodiny, byl ten, kdo v manželském páru zajišťoval komunikaci s okolním světem, měl zbytky sluchu, na rozdíl od mámy. S jeho úmrtím jako by mi skončilo dětství a já byla hozena do světa dospělých, kterému jsem mnohdy nerozuměla. Díky těmto zkušenostem jsem byla pro život mnohem lépe připravena než mí vrstevníci, dokázala jsem si spousty věcí zařídit sama, nikdy jsem nespoléhala na pomoc někoho jiného. Věděla jsem, že jediný, kdo mi cestu ušlape, budu já samotná.

Pomáhala jste rodičům s tlumočením?

Ano. Bydlíme na vesnici, tlumočnické služby nebyly tolik dostupné. A tehdy to také bylo běžné, že dítě tlumočilo rodičům.

Jak vnímáte rozdíl mezi světem neslyšících a světem slyšících?

Já nevidím dva světy, pro mě je to jeden svět pro všechny.

Používají vaše děti znakový jazyk, aby se mohly dorozumívat s prarodiči?

Moje děti při komunikaci s babičkou používají spíše totální komunikaci, nemají takovou potřebu znakovat, protože ve většině případů jsem někde poblíž, když je nějaké nedorozumění. Máma žije obklopena slyšícími lidmi, každý den se musí přizpůsobovat slyšícímu prostředí, vždy se nějakým způsobem s okolím domluví a takto to vnímají i děti. Možná kdyby máma jen znakovala a vůbec nemluvila, pak by byla situace jiná, ale kdo ví.

Klára Studýnková: Svět neslyšících je emotivnější

Povíš mi něco o sobě? Co máš ráda?

Mé jméno je Klára Studýnková, narodila jsem se před 16 lety neslyšícím rodičům. Mou velkou láskou jsou koně, vlastním již tři a starám se i o psy. Dále mám ráda cestování. Navštěvuji hotelovou školu - obor Chovatel koní a jezdec v Kroměříži.

V jakém momentě sis uvědomila, že máš neslyšící rodiče, a díky čemu?

Kolem 12 let. Celé to začalo, když se mí spolužáci i děti ze školy začali vyptávat na to, že maminka neslyší, že mává rukama a jestli umím taky mávat rukama jako ona. Tehdy mi došlo, že jsem CODA.

Jak komunikuješ s rodiči? Znakujete spolu, nebo spíš odezírají? Jaký máš vztah s bratrem?

S taťkou se normálně bavím, ale občas, když mi nerozumí, tak mu dopomůžu znaky. Tatínek dokáže normálně telefonovat, ale upřednostňujeme videohovor pro lepší porozumění. Na mamku znakuji a ona na mě mluví. Občas když potřebujeme někoho pomluvit, tak na mě znakuje. (smích)

Cítila jsi, že jsi „jiné dítě“ než ostatní?

Neřešila jsem to, jsem ráda, že jsem něčím odlišná a umím o jazyk více.

Jaké jsi měla dětství?

Bylo fajn, plné výletů a dobrodružství, hlavně s rodinou. Před šesti lety jsem se začala věnovat pejskům, pak přišli koně, kterých se stále držím. Na základní škole to bylo těžší a do toho přišly neshody v rodině. Asi jsem moc zlobila, ale vždy tu pro mne byla o rok mladší sestřenice Nathaly, která mi se vším pomohla. Velký dík patří jí, protože se mnou prošla, a vlastně stále prochází, celé dětství. Měla jsem moc ráda diskotéky a to stále platí.

Jak vnímalo tvoje okolí, že jsi CODA?

Byly časy, kdy mě děti provokovaly, smály se, že mám hluchou mámu. Bylo to dost otravné, než to maminka vyřešila návštěvou školy. To samé se stalo i mému staršímu bratrovi.

Jak vnímáš rozdíly mezi slyšícím světem a světem neslyšících?

Svět neslyšících je emotivnější, je v něm více mimiky a také je pestřejší.

Ke kterému světu máš blíže?

K neslyšícím, protože to vnímám tak, že jim je ve světě slyšících více ubližováno.

Vidím, že umíš znakový jazyk. Pomáháš rodičům tlumočit?

To já moc ráda, ale maminka to většinou chce zvládnout sama, nijak nezasahuji. Pomůžu jí, až když mou pomoc potřebuje.

Jsi ráda, že máš neslyšící rodiče?

Jak kdy. Například když jsme byli na oslavě na chatě, všechny děti a jejich rodiče se bavili. Já se rodičům snažila pomoci, a tak jsem jim vždy tlumočila, co jiní rodiče říkají.

Jak trávíš volný čas s rodinou?

Bydlíme na vesnici, takže jsme většinou všichni zaneprázdněni pracemi okolo domu, v domě a na velké zahradě, já ještě veškerý čas po škole věnuji koním. Jednou za čas ráda s tatínkem chodím na lezení do Zlína.

Co bys chtěla v budoucnu dělat?

Moc bych si přála zůstat u koní, ale je to moc práce a za malý peníz, tak to beru jako hobby. A moje maminka si přeje, abych studovala a pracovala jako tlumočnice. Já s tím problém nemám.