Jsme nad věcí aneb ptačí pohled ze skály: Alexandr Zvonek a Petr Zbožínek, neslyšící lezci

V České republice máme krásné hory a lezení se v dnešní době stává oblíbeným sportem nejen na profesionální úrovni, ale i na té rekreační. Skoro v každém větším městě lze nalézt umělou stěnu nebo boulder, na nichž si zájemci o lezení mohou tento krásný sport vyzkoušet. Máme to štěstí, že zde máme mnoho oblastí, kde se vášnivě praktikuje i skalní lezení. Naším nejznámějším a úspěšným lezcem je Adam Ondra, kterému se podařilo vyhrát mistrovství ČR i mistrovství světa. Tento sport si našel své fanoušky i mezi neslyšícími a dva z nich vám nyní představíme. Jsou jimi ALEXANDR ZVONEK a PETR ZBOŽÍNEK, kteří dokonce absolvovali akreditované kurzy lezení (kurz instruktora lezení na umělé stěně a na skále – pozn. red.) a nyní nám o tomto koníčku prozradí více.

Mohli byste se našim čtenářům představit?

AZ: Už nejsem nejmladší, za chvíli mi bude padesát. Jsem od narození těžce nedoslýchavý a v pubertě mě dohnala úplná hluchota. Nejraději mám sport, pobyt v přírodě, vůni kvetoucích stromů a čistou vodu.

PZ: Jsem nedoslýchavý a používám sluchadlo. Mezi moje koníčky patří manuální práce, sport, turistika a krásné lesy. Těch je ale poslední dobou méně, protože se všude rozšiřují cyklotrasy, hodně se v lesích kácí a tím se lesy zmenšují.

Máte nějaké oblíbené místo, kam se rádi vracíte?

AZ: Nejraději se vracím domů k rodičům. Těch míst, kam se rád vracím, je spousta a také mám hodně míst, kam bych se rád někdy vrátil, ale nemám tolik volného času, kolik bych potřeboval, abych se tam dostal.

PZ: Nejraději mám Jeseníky, je to krásné pohoří.

Máte nějaké vysněné místo, kam byste se chtěli dostat, co byste chtěli zlézt?

AZ: Já mám spíš plány než sny. Většinou to bývá tak, že si prostě naplánuji, že někam pojedu, a pak už je to jen o příležitostech. Všechno záleží na tom, jestli se sejde volno v práci, počasí, zdraví…

PZ: Rád bych zdolal Matterhorn (slavná, ikonická hora v Rakousku, známá svým tvarem a krásnými scenériemi – pozn. red.). Moje ostatní sny jsou vždycky otázkou, záleží na tom, jak mi to dovolí práce nebo jestli mám zrovna chuť a motivaci si je plnit.

Co musí mít lezci za vybavení?

AZ: Pokud jde vysloveně o horo/lezecké vybavení, pak je pro lezení na umělé stěně i venku základem horolezecké lano, lezecký úvazek, karabiny, jisticí pomůcka, expresky a lezečky. Pro bezpečnost se doporučuje i lezecká přilba. Na umělé stěně jsou už ale často expresky připravené, popř. i lana, zpravidla je tam možné vše zapůjčit. Naopak ven do skal toho člověk potřebuje o něco víc, např. smyčky, jisticí pomůcky – vklíněnce, hexy, abalaky, friendy, v horách i skoby, kladivo, v zimě mačky, cepíny… Někdo bere navíc jako standard i magnézium (pytlík s magnéziem), které má snížit pocení rukou a zlepšit tření. Sám ho prakticky nepoužívám.

PZ: Je to přesně tak, jak popsal Saša, a také bych doplnil, že i když je vybavení důležité, hlavní je chuť do lezení.

Jaká je vaše nejkrásnější lezecká vzpomínka?

AZ: To opravdu nedovedu říct, obecně je to radost z krásného dne stráveného s kamarády v přírodě ve skalách nebo ty chvíle, kdy sedím na vrcholku skály, koukám do kraje, svítí sluníčko a jsem prostě „nad věcí“.

PZ: Pro mě je to první lezení v Berouně na táboře. Byl jsem asi 12letý kluk a poprvé lezl na skále. Vzpomínám si, že v té době úchyty ve skále ještě tolik neklouzaly, ale teď je to tam jiné, většina chytů už je časem ohlazená a leze se tam hůře.

Alexandr Zvonek

Sašo, o tobě je známo, že jsi velký sportovec. Jak sis dokázal i po tolika letech udržet chuť k lezení?

Mě to prostě pořád ještě baví. Pochopitelně věk mě už limituje, brzy už to nepůjde úplně dobře, možná vůbec, ale stále mám radost z toho pohybu a pobytu venku v přírodě.

Co tě vedlo k tomu, založit firmu věnující se lezení pro neslyšící? Proč zrovna název „Sonorilo“?

Upřesním, že nejde vysloveně o firmu, je to spíše pracovní označení a nevěnuji se jen neslyšícím a lezení. Bylo to v době, kdy jsem si v práci zkrátil úvazek, abych měl trochu více prostoru na své zájmy. Nějak jsem si to špatně odhadl, pracovních i volnočasových aktivit mám stále dost, takže těch lezeckých akcí není až toli. Spíše reaguji na poptávku a zájem, než abych služby aktivně nabízel. Máme za sebou tábory (nejen horolezecké a dětské), jedno- i vícedenní horolezecké a via-ferratové akce u nás i v zahraničí. A mám toho v živnostenském portfoliu více než jen lezení. Název Sonorilo je z latinského slova a znamená „zvonek“, popř. „zvon“.

Co je na lezení pro tebe tak zajímavého?

Už jsem zmínil, že jde o radost z pohybu a pobytu venku, také z překonání fyzických a psychických limitů. Radost z toho, když se mi podaří vylézt hezkou cestu, logickou, nejlépe vzdušnou linii se zajímavými kroky.

Mohou na skálu i začátečníci? Jak se k lezení dá nejlépe a nejsnáze dostat?

Určitě mohou, ale pochopitelně raději pod dozorem někoho zkušeného, pokud nemá být to jejich první lezení zároveň i posledním. (smích) Nejlepší je domluvit se s někým zkušeným. Může to být jednorázová záležitost, nebo pravidelnější lezení a zdokonalování se, učení se všemu, co lezec potřebuje.

Je lezení pro neslyšící bezpečné? Jak se dorozumíváte na dálku, když je nahoře neslyšící lezec? Absence jakéhokoliv smyslu vždy zvyšuje riziko nějakého maléru, nejen na skále či při lezení, ale i v běžném životě. Tady si není co nalhávat. Např. když padá kámen a neslyšící parťák se zrovna nedívá, můžu si křičet, jak chci, a k ničemu to nebude. Ale když si člověk to riziko uvědomuje a takovou možnost předvídá, může učinit potřebná opatření. To platí obecně –vím, že je horolezectví či lezení riziková aktivita, a snažím se na to myslet a riziko potřebným opatřením minimalizovat. Svým chováním, pozorností, používáním bezpečnostních pomůcek atd. Na dálku, nejen mezi neslyšícími, je možná komunikace vizuálními signály. Se zkušeným spolulezcem komunikujeme signalizací přes lano, i když na sebe nevidíme. Máme domluvená určitá pravidla pro takovou komunikaci a signály si několikrát potvrzujeme, abychom měli co největší jistotu, že si rozumíme.

Co bys doporučil těm, kteří by chtěli lezení zkusit? Jak začít, popřípadě kde se zájemci dovědí o vašich aktivitách?

Informace jsou většinou na facebooku nebo mě stačí kontaktovat a domluvit se. Podle povahy se akci věnuji sám, nebo s Petrem, popřípadě s dcerou, která se také lezení intenzivně věnuje. A netajím se tím, že už leze mnohem lépe než já sám. Pokud si to někdo chce vyzkoušet, tak určitě v doprovodu někoho zkušeného. Začít může opravdu každý, já sám mám třeba kompletní horolezecké vybavení pro několik osob, pro děti i dospělé, takže není třeba mít ani svoje vlastní věci.

Je u nás hodně lezeckých lokalit? Kam bys doporučil jet nezkušeným lezcům či začátečníkům?

Lokalit je u nás více, než by se mohlo zdát. Jsou to často menší skály, tzv. „lokálního významu“, ale já právě takové rád navštěvuji, protože mám lezení spojeno s cestováním a poznáváním nových míst. Co se týče výběru pro nezkušené lezce, je otázka, co znamená „nezkušený“. Pokud je to někdo, kdo třeba dlouho leze na umělé stěně a chce to zkusit ve skalách, doporučím mu lokalitu, kde jsou lezecké cesty dobře zajištěné. Existují dokonce lokality, kterým se říká „lezecké školy“ a jsou určeny začátečníkům a dětem – jsou tam lehké a dobře zajištěné cesty. Naopak pokud jde o někoho, kdo nemá s lezením vůbec zkušenosti, musí začít lézt s někým zkušeným, jak už jsem řekl. Já sám pak postupně učím základy a vybírám lokality s lehkými, ale delšími či vyššími cestami, aby si začátečník něco vylezl a užil si to. Asi je zbytečné být konkrétní, napadá mě řada možností napříč republikou.

Jak ses k lezení dostal?

Pokud pominu dětské pokusy o horolezecké výstupy ve starém lomu se šňůrou na prádlo, poprvé jsem lezení zkusil na táboře a později na gymnáziu na jedné akci, kam mě pozval jeden z profesorů. Díky tomu mě to docela chytlo, koupil jsem si nějakou literaturu k horolezectví a postupně si začal pořizovat vybavení. Byl jsem spíše samouk, až později jsem absolvoval akreditované kurzy.

Dokázal bys porovnat domácí a zahraniční lezení či vysvětlit, jaké typy lezení jsou u nás dostupné?

Horo/lezeckých disciplín je celá řada. Vedle tradičního horolezectví, pod kterým si asi každý představí velké hory, sníh, led a skály, je to také sportovní lezení ve skalách, lezení na umělé stěně, bouldering – lezení v malé výšce bez jištění –, ale třeba i urban climbing, což je lezení po budovách a různých stavebních konstrukcích postavených člověkem. Dále pak ledolezení (leze se v ledu s cepíny a mačkami), mixové lezení (leze se opět s cepíny a mačkami, ale v ledu a ve skalách), drytooling – lezení s cepínem a mačkami na skále nebo umělé stěně. Někdy se lezení dělí i podle toho, kde se leze: např. pískovcové lezení, big walls (lezení na stěnách vysokých i stovky metrů), DWS (deep water solo) – lezení bez jištění nad vodou atd. Specifickou aktivitou, kterou už ale někteří nepokládají za horolezeckou disciplínu, je lezení po zajištěných cestách, tzv. via-ferraty. Pokud jde o soutěžní lezení, to se dělí na lezení na obtížnost, lezení na rychlost a bouldering. Česká republika patří k zemím, které jsou rodištěm mnoha špičkových lezců i lezkyň. Tím nejznámějším je v posledních letech Adam Ondra.

Měl jsi při lezení někdy strach? Pamatuješ si na nějaký moment, kdy ses zapotil, zažil perné chvíle? Nebo máš naopak nějakou úsměvnou historku?

Strach mám v podstatě pořád a je to dobře. Uvědomuji si tím to riziko a snažím se s ním nějak pracovat. Ale nesmí to být strach, který člověka sváže a nedovolí mu dělat věci správně. Je to spíše respekt než strach, ale záleží i na situaci, v jaké člověk je. Jako neslyšící mám třeba nevýhodu, že neslyším padající kamení a nemohu na to reagovat. Sice používám přilbu, ale ani ta zdaleka není zárukou 100% bezpečí. Není to tak dávno, co jsem v Rakousku málem sletěl i s uvolněným kamenem. Zážitků je více, ale těžko se přibližují těm, kteří mají s lezením málo zkušeností a stěží by si to dovedli představit.

Podělíš se s námi o zkušenosti z organizace horolezeckého tábora pro neslyšící a CODA děti – jaké to bylo?

Bylo to moc fajn a věřím, že nejenom pro nás, ale i pro děti. Potvrdili jsme si, že člověk opravdu musí mít oči úplně všude a důsledně předem nastavit pravidla a trvat na jejich dodržování. Jinak hrozí malér, třeba že někdo bez jištění vyleze někam, kde už je to nebezpečné.

Pomáhá vám s aktivitami někdo další?

Jak jsem již zmínil, pokud je třeba, mohu požádat dceru nebo někoho z lezeckého oddílu Lezčata, v němž dcera působí jako vedoucí kroužků.

Máš v lezení nějaký vzor?

Na to už jsem starý. (smích) Lezu pro sebe, pro radost. Kdybych hledal vzor, asi by to nebylo o tom, že je to někdo super výkonný, ale spíše o tom, že má z lezení radost, užívá si pohodu ve skalách, pobyt v přírodě atd. V devadesátkách jsem si koupil knížku Rock stars o nejlepších lezcích a lezkyních té doby, tím jsem byl tehdy fascinovaný. Pořád ji mám doma, i dcera si v ní občas listuje, i když je už úplně jiná generace.

PETR ZBOŽÍNEK

Petře, kdy jsi se začal věnovat lezení?

Poprvé jsem se do krás lezení ponořil na táboře v Berouně jako puberťák a aktivně jsem začal lézt od vysoké školy pod vedením Saši Zvonka, nyní už spíše spolupracujeme.

Lezl jsi někdy v zahraničí? A kde?

Jednou jsem si vyzkoušel via-ferraty v Rakousku a jednou jsem lezl i v Chorvatsku. V budoucnu chci v zahraničí lézt více, ale občas je to těžké naplánovat kvůli jiným povinnostem – pracuji jako OSVČ, takže samozřejmě nemám žádnou dovolenou.

Co všechno máš za vybavení? Plánuješ ho ještě rozšířit?

Mám tři úvazky, několik karabin, vklíněnce, čtyři různé typy jisticích pomůcek, zásobu různých velikostí lezeček, tři lana dynamická a dvě lana statická, tři horolezecké přilby, několik smyček atd. Vybavení určitě plánuji dál dokupovat a přemýšlím o koupi pracovního horolezeckého vybavení, ale není to úplně nejlevnější záležitost, takže si to musím ještě rozmyslet.

Jaký je rozdíl mezi lezením v létě a v zimě? Leze se stejně?

Největší rozdíl je samozřejmě samotná teplota okolí. V zimě je potřeba obléci více vrstev oblečení, což může někdy omezovat v pohybu. Většina lezců v zimě leze hlavně na umělých stěnách, a pokud počasí dovolí a jsou dlouhodobé mrazy, tak se dá vyrazit i na ledolezení. Ledolezení je typ lezení, při němž člověk leze na ledu s mačkami a cepínem, u nás se nacházejí dvě hlavní lokality, jedna ve Víru nedaleko Brna a druhá je v Krkonoších. V létě se leze hlavně na venkovních boulderech nebo na skalách, ale v principu je to pořád podobné.

Lezeš raději na skále, nebo na umělé stěně?

Nejraději lezu na skále, protože poznávám různá místa a zdolávám nové výzvy a odměnou na vrcholu skály je krásný výhled, který se dá popsat jako „ptačí pohled“. (usmívá se)

Pracuješ jako výrobce a stavitel lanových překážek v lanových centrech, co tě na tom nejvíc baví?

Spolupracuji jako externí pracovník se dvěma firmami. V Lanovém centru PROUD pracuji jako instruktor lezení na umělých překážkách, dříve jsem jezdil hodně i do lanového centra v Praze, protože tam bylo hodně objednávek, ale poslední dobou zájem z Prahy upadá. Ale v případě zájmu a objednávek se dá vždy něco domluvit. Druhou společností je Project Outdoor, sesterská firma LC PROUD, kde stavím a vyrábím překážky právě do lanových center. Většinou překážky podle návrhů jen vyrábím, ale občas je jezdím i stavět různě po republice. Nejvíc mě na tom baví samotné stavění, protože pak mám možnost vidět dokončené dílo. (usmívá se)

Co bys doporučil začínajícímu neslyšícímu lezci?

Důležité je nebát se a hlavně si to vyzkoušet. Kdo to nezkusí, tak nepochopí. Vím, že někteří si stěžují, že nemají sílu nebo jsou moc těžcí, ale podle mě je to o nastavení v hlavě. My instruktoři se snažíme, aby si klient vychutnal krásu lezení a moc netrpěl. Dokážeme najít i lehčí cestu, aby vylezl nahoru. Stává se, že se někteří bojí výšky, ale dá se na to zvyknout, chce to trpělivost.

Alexandr Zvonek

• Jeho rodným městečkem jsou Bojkovice, ale prakticky celou svoji profesní kariéru má spojenou s Brnem.

• Narodil se v roce 1974.

• Bydlí s rodinou v Kuřimi, pár kilometrů na sever od Brna.

• Pracuje jako vedoucí Sekce jazyka a kultury neslyšících ve Středisku Teiresiás Masarykovy univerzity, dále ve společnosti Transkript online s.r.o., je také OSVČ.

• Má dvě plnoleté, sportovně zaměřené děti, dceru Veroniku a syna Patrika.

• Jeho záliby jsou sport, příroda, cestování, zahrada, příležitostně literatura, film, fotografie atd.

Petr Zbožínek

• Narodil se před 39 lety na Moravě.

• Vyrůstal ve vesnici jménem Spytihněv na Slovácku.

• Nyní žije v Olomouci, malebném a krásném městě v centru Hané.

• Má maturitu.

• Nyní pracuje jako OSVČ a ve firmách Project Outdoor a Lanovém centrum PROUD.

• Mezi jeho záliby patří kolo, turistika, manuální práce, cestování v zahraničí, lezení, běhání.

• Zajímavost: je začínajícím včelařem se vším všudy.

• Ve svém volném čase pomáhá s vedením skautského oddílu neslyšících Potkani.

Jisticí pomůcky – friendy, vklíněnce, hexy, abalaky: friendy a vklíněnce patří k tomu nejpotřebnějšímu vybavení pro vytvoření postupového jištění na skalách a v horách. Vkládají se do skalních spár a puklin, aby prvolezec mohl vytvořit místo, kam založí karabinu a expresku, do které zacvakne lano. Friendy jsou složitější mechanické vklí něnce složené z pohyblivých dílů, ale fungují na stejném základním principu.

Lezecký úvazek: lezecké úvazky slouží ke správnému a bezpečnému navázání lezce na lano. Rozlišujeme tři druhy úvazků: celotělový, prsní a sedací. Na běžné lezení se používá pouze sedací.

Horolezecká lana: ho rolezecké lano slouží lezci k jištění při výstupu v těžkém horském teré nu, při sportovním lezení na cvičných stěnách, lezení na ledu atd. Lana jsou využívána i pro slaňování tam, kde nelze bezpečně sestoupit bez zajištění.

Jisticí pomůcky – kyblík a gri gri s karabinou: Jedná se o prostředky sloužící k jištění prostřed nictvím lana. Většina z těchto prostředků se dá využít i pro slaňování. Kyblík je jedna z nejpopulárnějších jisticích pomůcek. V horolezectví se využívá pro jiš tění i slaňování a u většiny jeho verzí lze použít dvě lana najednou. Funguje na manuálním principu a jistič ho musí mít neustále pod kontrolou. Gri gri patří do skupi ny tzv. poloautomatických jisticích pomůcek. Brzdný účinek na lano vykonává v určitých situacích mechanismus, který je v pomůcce zabudován. Ač to vypadá, že je gri gri vhodné pro začátečníky, není tomu tak, protože má tendenci k vytvoření špatných návyků při jištění. Gri gri se používá pouze pro jištění s jedním lanem.

Lezecké boty (lezečky, lezačky): spojení „lezecké boty“ je nejobvyklejší název pro speciální obuv využívanou při skalním le zení a boulderingu. Pro zlepšení přilna vosti mají obvykle lezečky na vnější straně vrstvu z gumy zvyšující tření se skálou.

Horolezecká přil ba: přilba je jednou z nejdůležitějších ochranných pomůcek, protože chrání hlavu a mozek. Při lezení často hrozí velké riziko úderu do hlavy, ať už od pa dajícího kamene, nebo při vlastním pádu.

Expresky: expreska, celým názvem expresní smyčka, je krátká sešitá plochá smyčka spojující dvojici karabin (pojmem expres ka bývá označován také celý komplet obou kara bin se smyčkou). Slouží ke spojení lana a jisticího bodu při lezení.

Pytlík na magnézium (maglajzpytlík, maglajzák, mágo): pytlík, ve kterém je magnézium. V lezení se jako magné zium označuje látka, jejíž vlastnosti omezují pocení rukou (pohlcuje pot) a zamezují klouzání rukou na chytech.

Smyčky: smyčkou se v horolezectví na zývá krátké lano či popruh spojený uz lem nebo švem do uzavřeného okruhu. Také se tak říká všem krátkým lanovým nebo popruhovým částem lezecké vý zbroje, ať už jsou, nebo nejsou svázané do okruhu.