Brainstorm 02/2019 - #28

7

dvouměsíčník | 7. ročník | jaro 2019 | vydává Czech-us | www.brainstormag.cz

Kristýna Dolejšová Za normální holky

22

Diana v Anglii Práce u Jaimeho Olivera

27

GAP Year v 19 Dominik a Jana

34

Burning Man Legendární festival v poušti

BEN CRISTOVAO

foto: Benedikt Renč

V umění si každý musí najít to svoje

EDITORIAL M

02/2019 Dvouměsíčník

ilí čtenáři,

tenhle editorial píšu na prosluněné pláži v turisty naštěstí ještě ne moc prozkoumaném středu Itálie. Současné číslo je plné příběhů lidí, kteří se vyda‑ li do světa, ať už za jazykem nebo jen vypustit každodenní starosti a cestovat.

Při jejich čtení s nimi nemůžu než souhlasit. Ať už studium v zahraničí nebo jen víkendový trip vám dají zážitky a zkušenosti na celý život. Naučí vás to žít samostatně a nevolat při každém praní domů, na kolikže stupňů můžete dát ty ručníky, jaké pojištění si zvolit nebo jak naložit s penězi na půl roku.

V tomto čísle na vás čeká jeden takový příběh za druhým. Přečíst si tak můžete třeba o Thomasovi, který se vydal z USA do Evropy studovat mořskou biologii.

Oproti němu, kterému mohl na univerzitě dělat problém tak maximálně místní přízvuk, Jana se tohoto rozhodla v budoucnu vyvarovat. Vypravila se tak na jazykový kurz do Anglie, který jí k Vánocům nadělil Ježíšek.

Dominik a Jana se zase už coby studenti třetího ročníku střední školy vydali pracovat do USA. Po maturitě pak nevěděli, co dělat, a tak se rozhodli si dát od studia rok pauzu a vyrazili na cesty.

Když na vás v Čechách čekají davy fanoušků, jako na Bena Cristovaa, rádi si od toho všeho taky odpočinete. Na měsíc nebo na dva tak rád někam zmizí a když cestuje, je jen obyčejný černoch kráčející světem. Čeká na vás spousta dalšího inspirativního čtení. Jak se třeba dostat k práci u božského Jamieho Olivera nebo jak si žít jako v pohádce Karlík a továrna na čokoládu, ale v Kolumbii.

Přeji příjemné čtení.

Stáňa Wolfová šéfredaktorka

Brainstorm, to je super čtení od mladých pro mladé – cestování, studium v zahraničí, volný čas a hlavně zábava. Otevíráme ti dveře do světa, nech se inspirovat!

Adresa redakce: Vodičkova 791/41, 112 09, Praha Kontakt: redakce@brainstormag.cz Hlavní partner: Czech­‑us

Šéfredaktorka: Stáňa Wolfová stana.wolfova@brainstormag.cz Projekťák, reklama, distribuce: Martin Žákovec martin.zakovec@brainstormag.cz Obchod, PR a partneři: Magda Tomíčková m.tomickova@czech­‑us.cz Redakce: Aneta Matyšová, Lenka Kosmatová, Kateřina Hlaváčková, Sára Mazúchová, Klára Gaňová, Martina Zelená a Veronika Mährischlová Korektor: Miroslav Zelinský Grafika: Báze 3 studio, s. r. o.

Vydavatel: Czech-us Work and Travel s.r.o.

Vodičkova 791/41, 11000, Praha 1 IČO: 04545401 Registrační číslo: Redakce MK­‑ČR­‑E-21435

ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY, ROZHOVORY A TIPY NA CESTOVÁNÍ NAJDEŠ I ONLINE! SLEDUJ NÁS NA:

www.brainstormag.cz

www.brainstormag.cz

facebook.com/brainstormag/

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

instagram.com/brainstormag/

Těšíme se na vás u dalšího čísla, vychází na začátku února.

3

OBSAH

3 EDITORIAL 4 OBSAH 5 BRAINSTORMing 6 LETEM SVĚTEM

S CHICOU CHECOU PO TURECKU

7-9 NAUČILA JSEM SE VÁŽIT SAMA SEBE 10-12 JIRKA A TOVÁRNA NA ČOKOLÁDU V KOLUMBII

13-16 B EN CRISTOVAO: 17-19

KOLIK VĚCÍ DOVEDEŠ, TOLIKRÁT JSI ČLOVĚKEM

WE ARE ALWAYS INTRUDERS IN THE OCEAN

20-21 FOTOGALERIE

NÁRODNÍ PARK DEATH VALLEY

22-24 AŽ UVIDÍTE SVĚT, BUDETE SI VÁŽIT

DOMOVA ANEB PRÁCE V LONDÝNĚ U JAMIEHO OLIVERA

25-26 PLUSY A MÍNUSY MARSEILLE 27-29 G AP YEAR JANY A DOMINIKA

V DEVATENÁCTI OD ISLANDU PO NEPÁL

30-31 STUDIUM V ZAHRANIČÍ A JAK HO ZVLÁDNOUT

32-33 H ORSKÁ SLUŽBA

V KANADĚ – PRÁCE,

KTERÁ DÁVÁ SMYSL

34-35 BURNING MAN

– FESTIVAL V POUŠTI, KDE JE KAŽDÝ SÁM SEBOU

36-37 O PANDÁCH, OSTRÉM JÍDLE I LÁSCE K TIBETU

38-39 KDYŽ POD STROMEČKEM NAJDETE KANADU

38-39 B UDAPEŠŤ: MĚSTO, KTERÉ VÁS NEPUSTÍ

4

BRAINSTORMing Kdy: 29. května – 2. června 2019

Kdy: duben 2019

Kritiky oslavovaná mezinárodní umě-lecká skupina CIRQUE DU SOLEIL přiveze v rámci světového turné do České republiky svou mimořádnou produkci s názvem TORUK – The First Flight, mytický příběh zasazený tisíce let před události zobrazené ve filmu Jamese Camerona AVATAR. Ralu a Entu jsou dva chlapci klanu Omatikayi na pokraji dospělosti, kteří se rozhodnou vzít věci do svých rukou v okamžiku, kdy přírodní katastrofa hrozí zničením posvátného Stromu duší. Když se dozvědí, že jim létající tvor Toruk může pomoci zachránit Strom duší, vypraví se spolu s novou kamarádkou Tsyal do Plovoucích Hor tohoto mocného červeno­‑oranžového dravce, který ovládá pandorské nebe, najít.

Kdy: duben 2019 Slavný symfonický orchestr LORDS OF THE SOUND opět vystoupí v České republice v novém programu „Music is coming“! Světově proslulé soundtracky teď zazní zcela novým způsobem a získají tím obzvláštní sílu – taková je míra schopností nenapodobitelných LORDS OF THE SOUND! Vřele Vás zveme, abyste si přišli na vlastní uši vychutnat celou plnou sílu živého, ale i živelného proudu hudby! V parádním provedení členů orchestru zazní hudba z těchto světoznámých fantasy filmů a počítačových her: Hra o trůny, Vikingové, Avengers, Alenka v kraji divů, Wonder Woman, Pán prstenů, Avatar, Van Helsing, Letopisy Narnie, Piráti z Karibiku, Pátý element, Warcraft, Skyrim, Liga výjimečných, Assassin’s Creed, Mortal Kombat, The Witcher a dalších.

Hledání nástrojů pro lepší soustře-dění a vyšší efektivitu práce či učení je celoživotní proces. Dnes již téměř zlidovělá „Pomodoro Technique“ je oblíbenou metodou podporující soustře-dění během hluboké práce (učení se, psaní, tvorby, atd.) až k samým hranicím vašich možností. Byla před lety navržena a následně vypilována Francescem Cirillem do postupu, který vám podobně jako milionům jejích stávajících fanoušků umožní zrychlit práci tak, abyste neztráceli pozornost vyrušováním (vnitřním ani vnějším) a současně maximalizovali kreativní potenciál mozku.

Stručná a praktická kniha Technika Pomodoro vychází v nakladatelství Jan Melvil Publishing.

Kdy: 16. května 2019 Ve třetí části této adrenalinové akční série má super zabiják John Wick (Keanu Reeves) v pa‑ tách celou armádu lovců odměn usilujících o získání 14 milionů dolarů vypsaných na jeho hlavu. Poté, co porušil pravidla a za‑ bil člena tajného mezinárodního spolku nájemných vrahů High Table, se z Johna Wicka stává excommunicado – psa‑ nec, který je terčem zabijáků po celém světě. Keanu Reeves se na‑ posledy vrací ve své ikonické roli, takže se pohodlně usaďte a ne‑ chte se unášet vyvrcholením jedné z nejlepších akčních sérií posledních let!

Kdy: 18. července 2019 Zdivočelé stádo hnané na Scarův příkaz potměšilými hyenami by bezbranného Simbu určitě zadupalo do země, kdyby jej nezachránil jeho otec Mufasa. Při zoufalé záchraně však zahyne. Protřelému Scarovi pak nedá moc práce přesvědčit vyděšeného Simbu, že je zodpovědný za otcovu smrt a měl by neodkladně uprchnout! A tak se Scar se svojí suitou konečně dostane k moci - zatímco Simba si najde nové zvířecí přátele Pumbu a Timona, s nimiž v du‑ chu bezstarostné filozofie Hakuna Matata vyroste do majestátní lví podoby… Kdo by neznal Lvího krále, že? Letos se dočkáme hrané verze s použitím nejnovějších technologií.

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

Martin Žákovec

5

Letem světem

s Chicou Checou po Turecku

Mé poslední dobrodružství představovala cesta do Turecka. Nejednalo se o mou první návštěvu této země, nicméně tentokrát nešlo o turistický Istanbul ani Tróju. V plánu bylo navštívit jihovýchodní část, která leží opravdu coby kamenem dohodil do Sýrie a velmi blízko Iráku. Zní to trochu děsivě, a proto jsem ani já nevěděla, co přesně čekat. Plán byl ale jasný – navštívit města Mardín a Gaziantep – mekku všech jedlíků.

Gaziantep

Mardín je velice staré městečko, které vypadá, jako by se v něm za‑ stavil čas. Místní se chovají moc mile a všichni jsou celkem překva‑ peni, že vidí turisty – o turistkách nemluvě. Nikdo neumí ani slovo anglicky, většina mezi sebou mluví kurdsky, takže o autentičnost nebyla nouze. Turecký čaj vám zadarmo nabídnou úplně všude v bance, na trhu, na nádraží i v obchůdcích s oblečením. Jo, a mají tu nejlepší kebab na světě, který se vůbec nepodobá tomu našemu.

Turecký kebab je připravený na špízech a zapečený v bagetě. Zdálky vypadá jako panini. Mardín patřil k velmi turistickým místům, bo‑ hužel kvůli sousední situaci v Sýrii sem turisté jezdit přestali. Je to škoda, protože ceny jsou tu nízké, jídlo vynikající, historie zajímavá, lidé milí a jejich pohostinnost doslova odzbrojující. Díky místnímu kamarádovi jsem taky měla možnost přičichnout k jejich zvykům.

Zažila jsem večer plný kurdské kultury – tanec, hraní na hudební nástroje a zpívání. Nakonec vůbec nevadilo, že nemáme žádný spo‑ lečný jazyk.

Ačkoli to nebylo v plánu, na mapě jsem zahlédla město Sanliur­ fa, a tak vznikl nápad ho neplánovaně prozkoumat. Následně jsem zjistila, že je to důležité poutní místo všech křesťanů a muslimů, protože se tu narodil prorok Abrahám. Centrum města vypadá zdál‑ ky trochu jako Jeruzalém a k němu patří místní park s řekou, ve kterém plavou kapři. V okolí se cachtají děti, ženy si fotí selfíčka a muži kouří vodnici v kavárně. Místní pohoda mě naprosto dostala a překvapila – nikde žádní turisté a přesto/proto tak klidná a poho­ dová atmosféra.

Poslední a hlavní destinaci v Turecku představoval Gaziantep. Tohle město se řadí díky svému vynikajícímu jídlu do UNESCA. A jak Turci říkají, když mají volný víkend, rádi si do „Antepu“ zaletí, dosyta se nají a letí zpátky domů. Vůně baklavy, tradičního pistáciového po‑ krmu, se zde mísí s kebabem a dalšími desítkami různých pokrmů, vodnicí, tureckou kávou nebo čajem. Gaziantep leží jen pár desítek kilometrů od syrského Aleppa, tudíž si všichni automaticky myslí, že i přímo Gaziantep se nachází ve válečné zóně. Nejzajímavější bylo tedy především setkání s místní realitou. Jedná se o velmi klidné a tradiční město, kde si místní žijí svým pomalým tempem, návště‑ vou kaváren a smlouváním na trhu, kde každý zná každého.

Turecko mě i napodruhé naprosto odzbrojilo, takže doufám, že bude možnost i v budoucnu pro cestovatele a dobrodruhy objevo‑ vat tuhle krásnou zemi.

6

Výhled na město Sanliurfa

Poznali byste turecký kebab?

Kouzelné zapadlé uličky Mardínu

PRO JAKÉKOLI DALŠÍ TIPY www.chicacheca.com nebo lenkakosmatova@gmail.com

Naučila jsem se vážit sama sebe

Instagramové příspěvky Kristýny Dolejšové sleduje přes sto tisíc lidí. Spolu s ní se z nich učí, jak se mít rádi takoví, jací jsou.

Hashtag Za normální holky, který blogerka a držitelka ceny Czech Blog Awards založila před dvěma lety, se po internetu rozšířil jako blesk.

Problémy se sebeláskou, postavou i stravou totiž řeší mnohem víc holek, než se může na první pohled zdát.

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

7

Než se Kristýna mohla cítit zdravě a sebevědomě, musela ujít dlouhou cestu.

Na Instagramu inspiruje Kristýna přes sto tisíc lidí.

Nebýt dost dobrá Z jakého důvodu si myslíš, že jsi k sobě měla odjakživa tak negativní přístup?

Mohla za to výchova, tvoje psychika nebo vliv společnosti?

Vyrůstala jsem bez táty, a to s pocitem, že mě vlastně nechtěl. Potom přišla puberta, kdy jsem začala na střední schytávat blbé poznámky a vše se začalo nabalovat. Na‑ konec se k tomu přidaly sociální sítě. Řek‑ la bych, že těch tlaků bylo víc najednou a tím, že jsem nikdy neměla zdravé sebe‑ vědomí, se to všechno sešlo dohromady.

Viděla jsi podobné starosti i u kamarádek, nebo ti přišlo, že ony problémy se sebeláskou nemají?

Samozřejmě jsem si myslela, že to mají všichni kromě mě vyřešené. Až když mi kamarádky dávaly zpětnou vazbu na můj projekt, zjistila jsem, že se s tím také po‑ týkaly. Nikdo se o tom nebaví a všichni se tváří, že jsou cool, ale perou se s tím uvnitř.

Poznal na tobě někdo během dospívání, že máš takové potíže?

Doma se o tom se mnou nikdo nebavil a ani se nezeptal. Ve škole jsem měla hodně dobrou kamarádku, která si přála být modelkou. Neměla ale na modeling typickou kostru, a tak pořád držela diety.

S ní jsem se o tom hodně bavila, v pod‑ statě jsme se ve svých názorech navzájem podporovaly. Paradoxně jsem v ní viděla vzor. Pak jsme ale obě pochopily, že tudy cesta nevede. Dnes se živí jako plus size modelka a je úspěšná taková, jaká je.

8

Zjistila jsem, že nemám skoro žádné kamarády a přítel mě ponižuje.“ Ovlivňoval tvůj pohled na sebe samu i vztahy s ostatními?

Určitě. Ve skupině více lidí jsem se bála něco říct, aby to nebylo trapné. Nerada jsem taky chodila na různé sportovní akce se spolužáky, protože jsem si myslela, že jsem v nich hrozně špatná. Všechny tyhle problémy totiž nejsou jenom o tom, že si holka myslí, že není dost hezká. Má celko‑ vě pocit, že není dost dobrá.

Co bylo tou poslední kapkou, po které sis řekla, že musíš něco změnit?

Když jsem se rozešla se svým přítelem, se kterým jsem žila v Austrálii. Vždy jsem tu‑ šila, že je trochu žárlivý a majetnický, ale měli jsme se hezky, a tak se tolik nepro‑ jevoval. Najednou jsem ale zjistila, že ne‑ mám skoro žádné kamarády a můj přítel mě vlastně ponižuje. Že jsem ve vztahu s někým, kdo je na mě sprostý a neváží si mě. Bylo mi ale jasné, že jsem se do něj dostala proto, že se za sebe neumím po‑ stavit. To, jak se ke mně choval, byla jeho chyba, ale ta největší byla na mé straně – protože jsem mu to dovolila.

Nedošlo mi, že i hubené holky bývají často šikanovány.“

Jak přesně ses od založení projektu změnila?

Hrozně moc. Od té doby, co jsem se nauči‑ la si vážit sama sebe, už ostatním nedovo‑ lím, aby se ke mně chovali jako můj bývalý.

Když něco chci, nebojím se oslovit někoho, kdo mi s tím pomůže. Pokud jde o stravu a sport, nedělám to kvůli ostatním, ale kvůli sobě. A je mi jedno, co si kdo myslí.

Jak vypadá zpětná vazba, kterou dostáváš?

Nejčastěji mi holky píšou ohledně toho, jak jim pomáhá moje knížka Bez filtru.

Motivuje je k tomu, aby ukončily toxické vztahy, začaly si víc věřit a třeba odjely do zahraničí. Často také přestávají blbnout s dietami a uvědomí si, že jim za to zdra‑ ví nestojí. Kritiku jsem dostávala spíše ze začátku, kdy jsem hodně podporovala holky, které jsou víc při těle. Nedošlo mi, že naopak existují i ty hubené, co naopak nemůžou přibrat a jsou za to šikanované.

Instagram: Svět plný srdíček Když mluvíš o tom, jak Instagram funguje, z jakých informacích vycházíš? Z vlastní zkušenosti?

Dělala jsem vlastní dotazník, který jsem zahrnula do knížky. Vyplnilo ho přes pět tisíc holek. Což je poměrně velké čís‑ lo, protože například značka Dove, která podobný průzkum organizovala, tolik re‑ spondentů ani neměla. Taky se dívám ko‑ lem sebe a dostávám hodně zpětné vazby o tom, co se komu stalo.

Přijde ti, že se nenávistně napadají opačná pohlaví, nebo se holky naopak pomlouvají spíše navzájem?

Když už se někdo uráží, tak jsou to hol‑ ky. Což je úplně šílené. Měly bychom se podporovat, ne shazovat. Asi je to tím, že v sobě vidíme konkurenci nebo si závidí‑ me.

Kdybych všem řekla, ať si Instagram smažou, ničemu bych nepomohla.“ Ve svých příspěvcích se zaměřuješ na to, jak si lidé neuvědomují nereálnost Instagramu. I když tomu tak pravděpodobně je, nemyslíš si, že je možné, že to uživatelé stránky ví, ale přesto tuhle falešnou realitu, ke které vzhlíží, přijímají?

Většinou potkáš dvě skupiny lidí. První, která chce mít hezký Instagram a prezen‑ tovat se ostatním. A pak druhou, která si přeje jen najít inspiraci. Obě ale přidávají fotky a čekají na srdíčka. Což je symbol lásky, a tak máme pocit, že čím více jich máme, tím jsme oblíbenější. Vědecky se dokázalo, že tahle funkce vyplavuje hor‑ mon dopamin, který se objevuje napří‑ klad při gamblerství. Postupně se začne‑ me srovnávat s těmi nejbohatšími nebo s těmi, co se Instagramem živí a tráví

u něj veškerý volný čas. Navíc, když apli‑ kaci vypneme, zjistíme, že najednou ne‑ jsme v obraze. Mám kamarády, kteří jsou schopní mi měsíc neodepsat na zprávu, ale na Instagramu zatím sdílí svůj život s tisíci lidmi.

Nenapadlo tě někdy, že by řešením bylo Instagram naprosto bojkotovat?

Určitě ano. Problém je, že Instagram není jenom špatný. Existují tam skvělé komuni‑ ty o cestování, podnikání, ochraně příro‑ dy i různých onemocněních. Kdyby se vše vyplo, zůstanou tito lidé sami a nebudou mít nikoho, s kým by se spojili. Důležité je si najít balanc. Kdybych všem řekla, ať si Instagram smažou, nikomu bych nepo‑ mohla. Je potřeba se ale učit, co vše In‑ stagram způsobuje a že ne všechny fotky představují realitu.

Pokud online svět převažuje nad tím offline, je někde chyba.“ Máš pocit, že by tahle edukace měla být zodpovědností i různých influencerů?

Samotní konzumenti jsou pravděpodob‑ ně ti, co by se měli zamyslet nad tím, jak s aplikací zacházejí. Protože regulace ze strany státu nebo vlastníků sítí rozhodně nehrozí. Existují i různé akce jako Offline Day, které k chápání vlivu sítí napomáha‑ jí. Sama mám nápady na různé semináře

K dobrému pocitu sama ze sebe patří i pořádná dávka pohybu.

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

nebo setkání, při kterých by účastníci ne‑ chali telefony doma. Protože pokud onli‑ ne svět převažuje nad tím offline, je někde chyba.

Instagram je celosvětová platforma, která propojuje rozdílné kultury. Myslíš si, že se nějak liší, jak se na sebe mladí dnešního světa v jednotlivých zemích dívají?

Mentalita je všude úplně jiná. Ale pro‑ blémy, které Instagram způsobuje, jsou celosvětové téma. Mám pocit, že v Austrá‑ lii, kde jsem žila pět let, na sebe byli lidé hodnější. Navzájem se podporují a pomá‑ hají si. Na druhou stranu byl v této oblasti největší výskyt plastických operací u mla‑ dých holek. Kdybych to měla porovnat, tak tady v Čechách jsou na sebe lidé víc zlí, mají tendenci si závidět a pomlouvat se.

Tematika Instagramu a problémů, které způsobuje, se ale začíná pomalu měnit.

Myslíš si, že už jednou nebude potřeba bojovat za „normální“ holky?

Každá holka si těmi problémovými fázemi postupně prochází, a to především v pu‑ bertě. Až se z toho jednou dostane a na‑ jde si svou hodnotu. Ale já za ně nebojuju.

Spíš se je snažím podporovat. A to bude potřeba vždycky.

Kateřina Hlaváčková

K hezké fotce na Instagramu není potřeba tisíc filtrů a silný makeup...

9

Jirka a továrna na čokoládu v Kolumbii

Jirka je dobrodruh a podnikatel v jednom.

V exotické Kolumbii viděl potenciál tam, kde ho ostatní přehlíželi. Začal se zajímat ne o věhlasnou kávu, ale o čokoládu. Ačkoli Kolumbijci mají skvělé kakao, většina z nich ho nikdy neochutná, to nejlepší se totiž vyváží ze země pryč.

Tak vznikl nápad na výrobu kvalitní čokolády jen

z místních surovin, ze kterého se zrodilo

Checao. A tak teď

Jirka řídí svou vlastní malou továrnu na čokoládu v Jižní Americe.

10

Kakaové boby z oblasti Tumaco mají výbornou kvalitu.

Jsi majitelem a zakladatelem česko­ ‑kolumbijské čokolády Checao (název vznikl složením Checo – český a cacao – kakao, pozn. redakce). Většina zná Kolumbii kvůli kávě, proč ses rozhodl pro kakao?

Jako malého kluka mě vždy fascinovalo kakao jako plodina. Asi proto, že člověk jí čokoládu, ale vlastně neví, z čeho je. Když jsem se dostal do Jižní Ameriky na místní kakaové plantáže, tak jsem konečně vi‑ děl, jak se kakao pěstuje. Když jsem ale poté zašel do obchodu, zarazilo mě, proč místní pěstují různé druhy skvělého kakaa, když si pak nechají dovážet komerční čo‑ koládu? To je ale klasický případ rozvojo‑ vých zemí a jejich surovin.

Kolumbie je země extrémů.“ Takže se v Kolumbii s kakaem vlastně moc nesetkáš?

Konzumuje se tu doma v podobě horké čokolády. Ačkoli je káva pro tuhle zemi extrémně důležitá, tak mi přijde, že jsme v Evropě už „překávovaní.“ Tím myslím, že není těžké najít dobrou kávu i v České re‑ publice a jsme už v tomto oboru na vrcho‑ lu, takže nemá smysl se v kávě dál angažo‑ vat. Kakao má pro mě velký punc exotiky a rozhodl jsem se tedy, že se naučím vyrá‑ bět čokoládu. Spojil jsem tak svou vášeň

pro cestování, nadšení pro kakao a nějaký smysluplný projekt, a tak vzniklo Checao.

Procestovanou máš téměř celou Jižní Ameriku, proč tě zaujala zrovna Kolumbie?

Přijde mi nejzajímavější a nejkomplexněj‑ ší. Jiné země, jako Argentina nebo Chile, mi nepřijdou tak exotické, jsou mnohem více evropské, a neroste tam kakao. Je to druhá nejlidnatější španělsky mluvící země Latinské Ameriky a je tu úplně vše – hory, Pacifik, Karibik, původní obyvatelé, Amazonie a velmi pestrá příroda. Po třech letech mě to tu nepřestává zajímat a pře‑ kvapovat. Kolumbie je země extrémů. Lidé jsou tu velmi milí, ale paradoxně někteří umí být velmi násilní.

V Čechách kakao neroste, jak jsi tedy věděl, jak z něho vyrobit čokoládu?

Celý rok jsem jezdil po farmách a učil jsem se, jak pěstují místní kakao. Nezačal jsem podnikat z finančních důvodů, ale proto‑ že mi jednoduše přišlo zajímavé naučit se vyrobit čokoládu, která je složena jen z lo‑ kálních surovin. V současné době použí‑ vám kakaové boby z oblasti Tumaco, což je pacifické pobřeží, které patří k nejkompli‑ kovanějším oblastem. Je tam spoustu nar‑ kotrafikantů, kteří nutí farmáře pěstovat koku, takže tam v současné době nemůžu osobně jet, ale přes kontakty se k tomu kakau dostanu.

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

Proč ses tedy rozhodl pro kakao zrovna odsud?

Kakao tam mají jedno z nejlepších, pro‑ tože roste v přímořském prostředí vedle různých citrusů. K tomu používám místní nekonzervované ovoce jako mango nebo kokos a mořskou sůl. Všechno následně doslazuji panelou, což je cukrová třtina, která obsahuje stopy vitamínů a má zají‑ mavější chuť než klasický cukr.

Jak ses dostal na trh v Kolumbii?

Přijít s takovou čokoládou na místní trh spočívá v tom, že nejdříve lidi zbavíš toho, že vysokoprocentní čokoláda, tedy s vyso‑ kým podílem kakaa, je automaticky nepří‑ jemně hořká. Člověk má rád sladké. Musíš tak lidem vysvětlit, že i 70% čokoláda by měla mít pořád zajímavou chuť. Hodně jsem chodil na farmářské trhy a ptal se a učil se, abych následně uměl prodat produkt za adekvátní cenu cílové skupi‑ ně na trhu, který není tak silný. Kvalitní suroviny jsou drahé, protože je jich málo.

Levná a komerční čokoláda pro mě ale není konkurencí. Většinou jde jen o mix různých bobů, nějakého másla, které ani není kakaové, a je doslazovaná různými konzervanty.

Vysokoprocentní čokoláda nemá být tak hořká, až je ti nepříjemná.“

11

skoamerického dogma, kdo vypadá jako cizinec, tak s největší pravděpodobností bude Američan, a to je automaticky člo‑ věk, který má hodně peněz. To znamená, že při vyjednávání položí laťku hodně vy‑ soko. Výhodu vidím v tom, že ke mně mají větší důvěru. Kolumbijci mezi sebou jsou celkem nedůvěřiví, ale od cizinců neoče‑ kávají žádnou kličku nebo podraz. Relativ‑ ně snadno se tu tak budují vztahy, ať už v rovině osobní nebo té obchodní.

V čem vidíš větší výhodu mít byznys v Ko­ lumbii než u nás v Čechách?

Přijde mi, že když tu člověk cokoli potře‑ buje, tak se to dá snadno vyrobit. Spousta lidí se živí stále řemeslem, což je způsobe‑ no tím, že sofistikovaný průmysl tu ještě tolik neexistuje. Pokud někdo potřebuje opravit nebo jakkoli upgradovat stroj, je možné si některé výrobky nechat udělat na míru. Osobně vím, že v Praze sehnat disponibilního řemeslníka je poměrně komplikovaný proces a dneska to už moc lidí nedělá. U nás se všichni vrhli na vyso‑ ké školy a šikovný truhlář si přitom taky dokáže slušně vydělat.

Čokoláda je vyrobená jen z místních surovin.

Na první pohled je vidět, že nejsi místní.

Máš jako cizinec velké výhody při jednání s Latinoameričany?

Být Evropan v Jižní Americe má své plusy i mínusy. Mínus je takový, že podle latin‑

Spousta lidí se tu živí řemeslem, a to je pro mě výhoda.“ Máš v plánu se nějak rozrůst a dovážet Checao třeba k nám do České republiky?

Samozřejmě. Paradoxně, spoustě lidem by se to nemuselo zdát, ale jsou tady po‑ měrně striktní požadavky na výrobu. Člo‑ věk má pocit, že v Jižní Americe a obzvlášť

v Kolumbii není ve věcech řád, ale naopak, je to tu v některých oblastech mnohem striktnější a sofistikovanější. V současné době neimportuji, není to totiž úplně jed‑ noduché na straně vývozu, obzvlášť u Ko‑ lumbie, která je známá vývozem produktů, které nejsou legální. Je to země třetího světa, takže to sebou nese také spoustu požadavků. Až tady jsem si uvědomil, jak super je žít v Schengenu a jak moc jsme na to zvyklí. Rozrůst se chci ale i novými druhy čokolád – s rumem nebo avokádem.

Kolumbie má nálepku nebezpečné země, setkal ses s nějakou extrémně nebezpeč­ nou situací?

Jednou v hlavním městě, v Bogotě, se mě snažil jeden vrstevník přepadnout. Ne, že bych na sebe v Praze výrazně upozorňo‑ val, ale samozřejmě jsem tu změnil hod‑ ně návyků. Nenosím hodinky, v některých místech netelefonuji, některým místům se vyhýbám. Hodně pozoruji okolí a jsem os‑ tražitější. Z hlediska celé země Kolumbie prošla velkým progresem a jsou tu nějaká nebezpečná místa, kterým se turista stej‑ ně vyhne, protože nejsou cestovatelsky zajímavá. Největší nebezpečí představují velká města, jako všude jinde na světě.

Pokud se ale člověk do nějaké špatné si‑ tuace dostane, měl by si uvědomit, že ži‑ vot je dražší než pár korun a že je lepší se vzdát věcí. Ty situace jsou jen byznys, člověk se vykoupí a jde dál, ať se to zdá sebevíc nefér.

Lenka Kosmatová

SOUTĚŽ! Hrajte s námi o 3 x STABILO® point 88® Rollerset.

Stačí poslat adresu a odpověď na soutěžní otázku na soutez@brainstormag.cz Soutěžní otázka: V kolika barvách se STABILO® point 88® vyrábí? tenký inkoustový liner evropská jednička mezi linery v nylonovém rolovacím pouzdře vhodný pro práci s pravítkem a šablonami, pro kreslení a skicování, podtrhávání nebo barevné strukturování textu hrot zasazený v kovovém pouzdře zajišťuje dlouhou životnost vydrží dlouho bez víčka a nevyschne šíře stopy 0,4 mm prodyšné víčko kvalitní náplň

12

Ben Cristovao: Kolik věcí dovedeš, tolikrát jsi člověkem

Mezi české interprety přišel před deseti lety s nálepkou kluka z talentové show. Tu se mu ale podařilo sundat a dnes je z něj úspěšný umělec. V září ho dokonce čeká O2 aréna. Nedaří se mu ale jen na poli hudebním. Ben Cristovao je člověkem mnoha tváří. Na rozhovor přijel na futuristickém dopravním prostředku Onewheel a ještě před tím si stihl dát veganskou svíčkovou. O tom, proč je občas důležité vzdát se sám sebe, jak vyzrál nad trémou a proč má rád ten náš malý československý rybník. foto: Lucie Vysloužilová

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

13

foto: archiv Bena Bude Ben Cristovao za pár let crazy showmanem jako zpěváci z Aerosmithu?

foto: archiv Bena

Zdá se, že všechno, na co sáhneš, se ti daří. Získal jsi první místo ve snowboar­ dingu na Českém poháru, jsi mistrem Asie v jiu­‑jitsu… Už se ti někdy stalo, že bys prohrál?

Stává se to prakticky pořád, akorát to tak neberu, ale naopak si z toho něco vez‑ mu. Takovou prohrou pro mě bylo, když mi odešel dědeček a já nestihl udělat to, co jsme si řekli, že spolu podnikneme.

Měl jsem totiž spoustu věcí z toho svého úspěšného života, které byly „strašně moc

Ben je mistrem jiu-jitsu v Evropě i na dálném východě.

14

důležité“. Když už bylo jasné, že nikdy ne‑ vstane z postele a že na ní odejde, tak to pro mě byla gigantická prohra. Navíc se s tím už nedalo nic dělat.

V září budeš mít první koncert v O2 aré‑ ně. Znamená to, že se na něj už teď musíš připravovat?

Samozřejmě. Už teď máme za sebou prak‑ ticky čtvrt roku práce. Chodím na speci‑ ální tréninky na hlasivky, připravujeme choreografie, kostýmy, stage a řešíme spoustu budgetů.

Jestli se něco pokazí, tak se tomu zasměju a doufám, že se celá O2 aréna bude smát se mnou.“

aréna ale speciální den, dalo by se říct, že jeden z highlightů mého života.

Myslíš si, že před svým největším vystou­ pením budeš hodně nervózní?

Ne, ne, ne… Dřív jsem samozřejmě míval trému, ale teď už ne. Já jdu do O2 arény dělat to, co umím, a kvůli čemu tam ty lidi přijdou. Strašně moc se na to těším a dám ze sebe všechno. Jestli se něco po‑ kazí, tak se tomu zasměju a celá O2 aréna se, doufám, bude smát se mnou. Neexis‑ tuje podle mě žádná chyba, kterou by ti lidé neodpustili. To, že tam přišli, už samo o sobě něco znamená. A když o tom takhle přemýšlíš, tak nemůžeš mít trému.

Je důležité uvědomit si, že nejsem ani ten hipe, ani ty čísla na Instagramu a Youtube.“

Proč O2 až teď? Přeci jenom máš za sebou desetiletou kariéru úspěšného zpěváka…

Až teď? Mně to přišlo jako obrovská věc, ale možná je to tím, že jsem v tomhle re‑ lativně nesmělý. Předloni jsme hráli v Žlu‑ tých lázních, kam přišlo nějakých 6000 lidí, lístky jsme prodávali za 600. A už tehdy jsem si říkal, že je to takový strop toho, co můžu chtít po svých fanoušcích, aby za lístek dávali tolik peněz. Pak jsem se ale šíleně hecnul, protože se nám s kapelou dařilo a já se rozhodl lidi pozvat na něco většího. Takže, když se ptáš, proč až teď, tak kvůli pokoře, kterou jsem měl k veli‑ kosti té arény.

Už od svých 22 let jsi v hledáčku českých bulvárů. Nestresuje tě to jako mladého člověka, který chce občas třeba s kama­ rády zajít do klubu a jak se tak říká „dělat hlouposti“?

Mně je bulvár obecně jedno. Snažím se dávat co nejmíň informací o svém osob‑ ním životě, a navíc v Čechách ani tolik ka‑ lit nechodím. Když už o mně nějaký bulvár napíše, snažím se to ignorovat. Chci, aby lidi zajímala moje hudba, všechno ostatní je irelevantní.

Lístky na koncert se hned vyprodaly, proč neuděláš další?

Fanoušci se mě na to také ptali, ale já jsem si v duchu říkal „vy jste se úplně zbláznili!“ Existují lidé, kterým když se něco povede, tak chtějí hned něco víc. Pro mě bude O2

Měl jsi už někdy chuť nechat svého dosa­ vadního života úspěšného umělce, hodit si na záda krosnu, odcestovat a vzdát se tak Bena Cristovaa?

Bena Cristovaa se vzdávám poměrně čas‑ to. Na měsíc nebo na dva někam zmizím

foto: Benedikt Renč Kapele se daří víc než kdy předtím, O2 aréna už na ně čeká.

a dá se říct, že je to vlastně součást mé práce. Je víc než důležitý oprostit se, uvě‑ domit si, že nejsem ani ten hipe ani ty čísla na Instagramu a Youtube, dokonce nejsem ani těmi lidmi na koncertech. Když cestuji, jsem obyčejný černoch kráčející světem třeba po poušti. Když člověk dlou‑ ho zůstává u zdroje svojí slávy, tak ti lidé kolem mu dávají najevo, že se mu daří a v něm to vytváří iluzi, že je něco víc. A ta‑ hle iluze ho nesmí pohltit.

něco extra zlého, vytkneš něco až příliš tvrdě, zavřeš svými slovy dveře tam, kde nemusí být zavřené. Mně tolik lidí říkalo, ať se na to vykašlu, že bych neměl zpívat, že skončím hned po tom prvním roce jako všichni účastníci těchhle soutěží. Kdybych je poslouchal, tak tady dneska nesedím a nemám vyprodanou O2 arénu. Já jako porotce nepošlu někoho do kytek jenom proto, že neladí, protože vím, že se to dá naučit.

Když někomu řekneš něco extra zlého, zavřeš svými slovy dveře tam, kde nemusí být zavřené.“

Všichni poslouchají „jedeme bomby“ nebo „sweet chilli“. Pustíš si i ty sám sebe nebo je to něco, co spíš neděláš?

Představ si, že tu písničku slyšíš třeba pětsetkrát ještě předtím, než ji vůbec vy‑ dáš. Nejdřív beat a slova zvlášť, potom to nahráváš, potom se to mixuje a mastruje, děláš na klipu a potom to teprve jde ven.

A lidí říkají „wow novej song!“ a ty si akorát oddechneš a pak to ještě jdeš zpívat. Když písničku posloucháš od samého zárodku a prakticky s ní žiješ, tak si to nepustíš jen tak na chill.

Minulý rok jsi byl porotcem v 5. řadě Su­ perStar. Jaké to bylo sedět na tom „opač­ ném konci“?

Bylo to neuvěřitelné, jednalo se o jednu z nejdůležitějších věcí v mém kariérním ži‑ votě. Ne kvůli tomu, že bych snad chtěl být porotcem, byla to tečka za jednou z etap mého života. Mezi české interprety jsem přišel jako člověk z talentové show, což je nejhorší nálepka, jakou můžeš mít. A je těžké ji sundat a chvíli trvá, než to společ‑ nost zkousne. Dneska už to funguje třeba trošku jinak, než když jsem já začínal, a to taky mimo jiné díky lidem jako je Celeste, nebo trochu i já. Ti soutěžící 5. řady Su‑ perStar si tak mohli uvědomit, že porotce, který sedí před nimi, byl jednou v jejich kůži a diváci se mu smáli, že neumí zpívat, protože si myslel, že jde o taneční soutěž. Řekl bys, že jsi kvůli tomu byl na soutěžící až moc měkký?

Já nebyl měkký, ale takový jako jsem nor‑ málně – tolerantní. Když někomu řekneš

Jsem rád, že Česká republika a vlastně i Slovensko jsou pro mě tím mým malým rybníkem a celý zbytek světa mám na dovolenou.“ Co se musí v tvém životě odehrát, aby vznikla další skladba?

Každá písnička vzniká tak trochu jinak.

Když mě například něco trápí a chci něja‑ kou věc ventilovat, dostat ji k lidem a ote‑ vřít jim alespoň malinko oči, tak nejdřív napíšu text, a pak hledám člověka, který mi k tomu udělá správnou hudbu. Druhým

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

způsobem je, že mi producent udělá beat, který už v sobě nějakou emoci má a pod‑ le ní pak píšu slova. Ještě je třetí způsob, a to je kombinace těch dvou předešlých, kdy se jedná o nějaký projekt nebo kam‑ paň. V tom případě nápad vychází z toho, kam se ten projekt žene a jaký wibe ta daná událost má.

Existuje v tvém životě člověk, kterému jako prvnímu dáváš přečíst text k nové písni?

Mám dvacet lidí, kteří tu skladbu vidí předtím, než ji pustím do éteru. Kdybych měl jednoho z nich vypíchnout, tak To‑ máše Kasala, což je něco jako můj dvor‑ ní režisér (režíruje mi většinu videoklipů).

Jeho superschopností je upřímnost, což je občas až nebezpečné. Pokud se mnou v něčem nesouhlasí, tak je tam ale stále ještě těch devatenáct lidí, kteří mohou dát za pravdu mně. Občas se ale stává, že mi je jedno názor všech těch dvaceti lidí a nikoho se neptám. Takovou písničkou je třeba Smítko.

Každé umělecké dílo, ať už je to hudba nebo třeba malba, nemá dávat jasnou message, má nechat lidi, ať si tam najdou to svoje.“ Když už jsi to zmínil, v refrénu téhle pís­ ničky zní „neuděláš nic“. Opravdu nejde dělat nic s nějakou rasově podmíněnou nenávistí nebo je to v Smítku jenom nad­ sázka?

Neskutečně zajímavé na tomhle je, že se Smítko dá chápat dvěma způsoby. Ty jsi v té skupině lidí, která tenhle song po‑ chopila jinak, než jsem původně zamýš‑

15

lel. V té písničce jsou smítkem lidé, kteří mají problém s tím, jaký já jsem, jak třeba vypadám nebo jak vypadají jiní. Ať si lidé říkají, co chtějí, já jsem hrdý na to, co dě‑ lám, smetu je z cesty a ze života. Ten song vznikl, protože jsem byl naštvaný a chtěl jsem dát najevo, že si to prostě dávám, i přesto, co se na mě občas sype. Jenže pak jsou lidi, který ta, jak ty říkáš, „raso‑ vě podmíněná nenávist“, semlela natolik, že si připadají jako to smítko a myslí si, že s tím nic neudělají. A mně se vlastně strašně líbí, že každý to chápe jinak. Kaž‑ dé umělecké dílo, ať už je to hudba nebo třeba malba, nemá dávat jasnou message, má nechat lidi, ať si tam najdou to svoje.

Myslíš si, že by se umělec měl angažovat v občanské společnosti?

Určitě ano, ale zároveň by měl být znalý toho tématu, o kterém chce mluvit. Dnes‑ ka mají umělci relativně velkou váhu díky sociálním sítím a o to víc je důležité, aby říkali jen to, čím jsou si stoprocent‑ ně jisti. Když se totiž zmýlí, tak následky mohou být ještě horší, než kdyby drželi pusu zavřenou. Proto jsem třeba já v to‑ mhle směru hodně opatrný a nevyjadřuji se k něčemu, co nemám absolutně zažité.

Kdybychom se na to podívali obecně, tak umělci byli vždycky ti, co reflektovali spo‑ lečnost. To, jaký byl hlad, kdo se stal nej‑ větším hrdinou a který král zrovna vládnul, o tom všem zpívali bardové ještě předtím, než se informace mohly šířit třeba pro‑ střednictvím novin.

To, že jsem se naučil tvořit v češtině, beru jako obrovskou výhodu.“ Spousta lidí v tvém věku tvoří radši v ang­ ličtině, někde jsem dokonce slyšela, že je to jednodušší. Proč ty zůstáváš u té naší češtiny? Předpokládám, že anglicky umíš perfektně…

Mě baví tenhle český trh. Naprostá větši‑ na těch interpretů, kteří dneska hrají v rá‑ diu, je ze zahraničí. Oni nevědí, čím si lidé

16

Existuje sport, který si Ben ještě nezkusil?

foto: archiv Bena

v České republice procházejí, co je pro nás charakteristické nebo co je nám blízké.

Neumí popsat klasický „český den“ nebo „české léto“, nevyrůstali tady. Čechům bu‑ dou vždycky ti čeští umělci blíž. To, že já jsem se naučil tvořit v tomhle jazyku, beru jako obrovskou výhodu. Jsem rád, že Čes‑ ká republika a vlastně i Slovensko jsou pro mě tím mým malým rybníkem a celý zbytek světa mám na dovolenou.

Nejdřív jsi byl účastníkem Superstar, co „neuměl zpívat“, potom sis získal převáž­ ně ženské publikum, následně přišla éra těžkých vah a projektu gladiátor a teď jsi veganem. Myslíš si, že třeba za pět let bu­ deš zase úplně někdo jiný?

Nevím, jestli budu někdo jiný, ale existu‑ je ještě spousta dovedností, které bych si chtěl nějakým způsobem osvojit. Na‑ příklad sochařství, protože celá moje ro‑ dina je dost výtvarně založená. Říká se, kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Já říkám, kolik věcí dovedeš, kolik věcí sis už vyzkoušel, tolikrát jsi člověkem. Je to ale provázané, pokud se naučíš mluvit cizím jazykem, můžeš si o tom třeba promluvit s profíkem, který se v té dané činnosti ori‑ entuje. Za svůj relativně krátký život jsem se pohyboval v různých společnostech.

Přátelé, které znám z ježdění na snow‑ boardu, jsou úplně jiní, než ti, co je znám z dob, kdy jsem profesionálně tančil. Ale, i když jsem tu skupinu už opustil, stále si s nimi mám co říct. Teď už nehoním svaly, nehoním váhy, ale rozumím tomu, když to někdo dělá.

mi nevadí, ale pak si občas přijdu jako papírový paraván, jako něco, u čeho se člověk jenom vyfotí a hned zase jde pryč.

Vždycky doufám, že po té fotce se mnou chvíli zůstanou, že je třeba něco bude za‑ jímat.

Třeba tě jenom nechtějí otravovat…

To mě právě mnohem víc otravuje se usmát do fotky. Pak se mi zdá, že toho člo‑ věka mnohem víc zajímá nějaká fotka, než třeba to, co bych mu řekl. Já jsem prostě nejradši, když za mnou přijde fanoušek a nechce fotku, jen se na něco zeptá. Taky dost často jezdím po Letné s onewheel, zastavím se u nějakého pikniku, sednu si k těm lidem, co tam zrovna svačí, a poke‑ cám s nimi. Třeba mám zrovna nakoupeno něco veganského a dám jim ochutnat.

Co podle tebe bude dělat 50letý Ben Cristovao?

Víš, co je na takovém 50letém Benovi Cris‑ tovaovi nejlepší? Že zatímco u spousty lidí můžeš vydedukovat, kde v padesáti budou, protože se drží nějakého pomysl‑ ného kariérního žebříčku a někam směřu‑ jí, u Bena Cristovaa to fakt nevíš. Protože dělá tak strašně šílený věci, že vlastně ani nevím, jestli se mu ta padesátka povede.

Sára Mazúchová

Na stagi neexistuje nic, co by vám fanoušci neodpustili.

Dost často jezdím po Letné s onewheel, zastavím se u nějakého pikniku, sednu si k těm lidem, co tam zrovna svačí, a pokecám s nimi.“ Popravdě, nevadí ti, když se s tebou chtějí lidé na ulici fotit?

Mě třeba baví víc, když za mnou na ulici přijde člověk a chce si promluvit. Focení

foto: Petr Klapper

We are always intruders in the ocean Fascinated with the ocean since he was young. After spending over three years working in the Philippines on small-scale marine conservation, Thomas Sanborn decided to go to Europe to study the International Master in Marine Biological Resources.

The damage we are doing to our oceans gives him the motivation to change that and that he is on the right path. But is a marine biology dream job as it sounds - swimming with turtles and dolphins daily? And how can you help to protect the unique marine ecosystem in your daily life?

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

17

You can dive on a wrecked ships or drift on currents along plunging walls that disapear into the depths.

Swimming with sharks, dolphins, and tur­ tles every day? Marine biology jobs might sound like a pretty awesome career choice. But what does it actually involve (spoiler: there’s a lot more to it than laz­ ing on a boat surrounded by idyllic, azure waters) and what does it take to make it in this competitive industry?

When did your passion for marine biology starts?

It’s definitely true, that I’ve been fasci‑ nated with the ocean for as long as I can remember, which is weird since I grew up in a desert. Yet, I remember watching the movie adaptation of Jules Verne’s 10,000 Leagues Under the Sea over and over again, just mesmerized by the underwa‑ ter scenes and how alien so many of the creatures seemed.

Marine biology job might sound like a pretty awesome career choice. Swim­ ming with sharks, dolphins and turtles every day. Is this the real view of the Ma­ rine biologist?

It’s certainly a view of marine biology, but for most of us, it’s a long way from the

real one. That’s not a bad thing, though.

Sure, many of us got into this career be‑ cause of that dream, but really loving the ocean often means putting in the rest of the work. Marine biology is research, lab time, analysis, conferences, writing, and a hundred other components that occur out of the ocean. To misquote Edison, I’d say it’s typically 1% salt water and 99% perspiration, and that only becomes more true the farther into the field you get. Still, if your passion is to swim with sharks, you can find that opportunity with marine bi‑ ology.

You are studying the International Master in Marine Biological Resources (IMBRSea).

What does this program involve?

Mainly, it involves a lot of travel. Over the course of our degree, we will study at three different partner universities throughout Europe, as well as having the opportunity to attend conferences and a profession‑ al internship. Obviously, the opportuni‑ ty to travel and study at the same time is cool, but more importantly I think it allows us to gain a sense of perspective.

Understanding not only how problems and threats differ between countries, but also how differently those problems can be approached, is an incredibly power‑ ful tool, especially for biologists. It’s an opportunity to create networks which will make us better scientists.

I’ve seen beaches so strewn with trash and debris that you could barely see the sand.“

You’re from Arizona. Why did you choose Europe?

Since my nearest ocean was either in Cal‑ ifornia or Mexico, I always knew I would need to leave home if I wanted to study it. There’s not a lot of marine biology in Arizona, and if I was going to leave home, it was not a large leap to look for oppor‑ tunities outside of the US as well. There

18

Tom spent over three years working in the Philippines. This is in the Caves in Catbalogan.

are plenty of excellent schools in the US for marine biology, but they are also sig‑ nificantly more expensive, and I wanted to avoid the problems of cost and debt many students end up facing in the US. The ability to explore while doing that was just too much to pass up.

Where are you currently studying?

I am currently studying applied marine conservation, which is basically all the ways we can actively start to recover and protect our marine resources. People tend to think mainly of coral reefs, but there are a lot of threatened habitats that are equally as important, both the for the animals that call them home and for the people who depend upon them. These so‑ cial factors are one of the most interest‑ ing aspects of marine conservation since it isn’t just about biology. It’s true that when environments fail, people suffer.

In what direction do you want to go in your studies?

I spent over three years working in the Philippines on small-scale marine conser‑ vation before I started this master’s pro‑ gram. I loved the work, the people, and the place. Ideally, I’d like to go back there after I finish my studies and get involved with conservation-based NGOs (non-gov‑ ernmental organizations). It doesn’t nec‑ essarily have to be the Philippines, as I think Southeast Asia has a strong need for marine conservation and I would like to be a part of the effort.

What traits do you need to succeed in ma­ rine biology jobs?

Honestly, this is a difficult question to answer because there is such a variety of jobs in marine biology. In general, I think the same traits that make you successful in any job will also carry you through in marine biology, things like dedication, passion, and discipline. It really depends on what you want to specialize in. If you’re going to be a researcher, obviously

it helps to have an analytical mindset. Ar e you going to be working with commu‑ nities or managing field projects? You’re going to need good people skills. Will you be spending weeks or months doing diffi‑ cult work in the field? You’ll need a good constitution and a sense of independence.

Yet, I think the trait the gets overlooked too much in all sciences is creativity. Cre‑ ativity, often even more than intelligence, is vital to finding new approaches to diffi‑ cult problems.

When did you sink to the seabed for the first time?

I was very lucky that my parents were able to afford a trip to Hawaii when I was young, maybe 12 years old, and it hap‑ pened at the perfect time in my develop‑ ment to change everything. That was it, I was done. I spent the week snorkelling, exploring coral reefs, surrounding myself in schools of fish, and chasing eels across the sea floor. I flew back to Arizona after that week, but I don’t think my soul did.

Have you ever seen a place so worn out by the civilization that it took your breath away?

Yes. I’ve seen beaches so strewn with trash and debris that you could barely see the sand. I’ve seen coral reefs shat‑ tered by dynamite fishing, or choked be‑ neath blankets of trash, or smothered by human-induced algal eutrophication. I’ve watched fishermen pull up fish only to open their bellies and find them full of plastic. There is literally no part of the no ocean beyond the impacts of humans.

What is your favourite diving spot?

It’s very difficult for me to choose a single spot, though my favourite place to dive is in the Philippines. It’s part of the Coral Triangle, one of the areas with the high‑ est diversity of coral species in the world.

It’s beautiful. You can hop from hard coral reefs to soft coral gardens, dive on wrecked ships, or drift on currents along plunging walls that disappear into the depths. You can also meet some beau‑ tiful animals. Whale sharks, turtles, dol‑ phins, manta rays: you can find them all if you’re lucky.

Did you ever dive at night?

Yes, I have dived at night, and it is still one of my favourite things. The environment completely changes as the species you meet shift and nocturnal species become active. It changes the way you interact with the environment as well. We are al‑ ways intruders in the ocean, always out of our element, but at night that feeling is even more heightened. Your visibili‑ ty is limited only to what your flashlight can catch, and each encounter becomes that much more surprising and that much more exciting. And if you’re very lucky, the place you dive will have phosphores‑ cent plankton, so that your every move‑ ment leaves a trail of light as you disturb them, which is its own kind of magic.

We’re doing big damage to our oceans.

Does that depress you during your stud­ ies?

Sure. It also angers me, frustrates me, and even amazes me at times. But, it’s also the reason we study conservation. It doesn’t paralyze me; it gives me motiva‑ tion. It confirms that I’m on the right path.

Marine biology is research, lab time, analysis and a hundred other components that occur out of the ocean.

The oceans of our great-grandparents are gone. We’ve created new ones that are startlingly empty even as the corals that gave them colour are fading away. Yet, I believe we can bring it back. I have to.

Take some accountability for what choices you make as a consumer.”

With the takeaway style of life and the hurried times that appear around the world, plastic boxes and packaging are growing. Do you think this is one of the major problems of ocean pollution?

I think it is definitely a major problem for our oceans. We’re reaching a point of saturation where finding plastic in the bellies of whales, sharks, and larger fish is commonplace, and this also has major implications for human health as well, particularly for communities that depend on consumption of fish as a major part of their diet. I don’t think it’s the greatest issue facing our oceans, though. Climate change is drastically impacting some of the most productive parts of our oceans

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

by acidifying, heating, and raising water levels. This will have much more drastic impacts, and much more quickly than plastic pollution, though it shouldn’t be ignored.

New York, renowned for nobody cook­ ing and buying lunch along the way, has, since the New Year, banned the sale of food and beverages in disposable plastic packaging. Why do you think such a sud­ den change?

It may seem sudden, but in reality, it is far overdue. We’ve been seeing the effects of plastic pollution for years and we have known that our lifestyle choices are a ma‑ jor source. However, change is a slow pro‑ cess, and it has taken a long time not only for the problem to grow to such an extent that we could no longer ignore it but also for people to become aware and motivat‑ ed enough to make that change happen.

Ideally, this will cause a domino effect and more cities, and hopefully, countries will follow suit.

Anyway, how does America stand to pro­ tect the seas and oceans?

The US has the same responsibility to the ocean as every other nation. It’s a fallacy that any one nation can make a significant change without the support and recipro‑ cation of all the others. The oceans tie us together, and if we let them fail, we all do. This isn’t anything new of course, but it does require a sense of accountability which is lacking on a global scale. The US’s largest responsibility is to do better at regulating its own activities and using its political influence to foster greater co‑ operation on a global scale.

How can an ordinary person participate in the protection of the seas and oceans?

There are many small-scale things peo‑ ple can do to help with protection. If you live on a coast, work with your community to organize regular beach clean-ups, or more importantly, work to reduce or re‑ move the use of single-use plastics. Re‑ duce your own consumption of them as well. Take some accountability for what choices you make as a consumer. Check to see if the fish and seafood you are con‑ suming was sustainably harvested. There are a variety of excellent apps, such as GoodFishGuide or Monterey Bay Aquari‑ um’s Seafood Watch app, to help. Watch your emissions from things like driving or flying and try to reduce them wherever possible. However, the most important thing we can do is to be active. Pay atten‑ tion to the policies and regulations being proposed and work to change the ones you can. Vote, both with your ballot and wallet.

Stáňa Wolfová

19

FOTOGALERIE

Národní park Death Valley Mrtvé údolí se nachází na hranici Kalifornie a Nevady na západním pobřeží USA. Kvůli extrémním teplotám blížícím se v létě k 50 °C a nedostatku vody jde o jedno z nejnehostinnějších míst v USA. Přesto má svou neopakovatelnou krásu.

Jan Březina, cestovatel, fotograf a zakladatel www.fripito.com

Nejkrásnější východ slunce můžete pozorovat na Zabriskie Point.

20

Zejména na hranicích parku můžete najít překvapivě hodně zeleně a zvířat. Údolí není zdaleka tak mrtvé, jak název napovídá.

Pokud je v údolí větrno, můžete se těšit na úžasný západ slunce.

Několikrát do roka, zejména v zimních měsících, může v Mrtvém údolí pršet či dokonce sněžit, což většinou vede k záplavám a park je zavřen.

Solné jezero Badwater basin je nejníže položeným místem v USA.

V údolí najdete několik lokalit s obrovskými písečnými dunami. Nejlépe dostupné jsou Mesquite Flat Sand Dunes.

Řada míst je v údolí opuštěná, takže zde najdete ruiny domů, dolů i staré železnice.

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

21

Až uvidíte svět, budete si vážit domova“ aneb práce v Londýně u Jamieho Olivera Diana vystudovala management cestovního ruchu a ekonomii, kotvila v Amsterdamu nebo na Srí Lance a aktuálně pracuje v restauraci Jamieho Olivera jako servírka. Šestadvacetiletá usměvavá slečna se nebojí tvrdé práce ani nových výzev. Do kanceláře se jí ještě sednout nechtělo.

22

Na Srí Lance Diana pořádala přednášky v místních školách.

Poprvé jsi byla v zahraničí na delší dobu v Amsterdamu. Co bylo tím hlavním důvo­ dem odjet z České republiky? Šlo o to, že jsem se chtěla zlepšit v ang‑ -ličtině. Ve škole se sice anglicky učíme, ale bojíme se mluvit nebo to dokonce ani neumíme. Známe jen gramatické po‑ učky. To mě vedlo k tomu, že jsem si po gymplu začala šetřit a druhým rokem na vejšce jsem odjela na Erasmus do Amster‑ damu. Tehdy jsem byla oproti všem těm mým spolužákům z různých koutů světa hrozné „kuře“. Někteří z nich mi vyprávě‑ li, jak už jsou počtvrté někde v zahraničí na tak dlouhou dobu. Během studia jsem pak stihla vycestovat ještě na dvouměsíč‑ ní dobrovolnickou stáž s AISECEM na Srí Lanku.

Momentálně jsi ale v Londýně, že?

Ano, momentálně v Londýně pracuji. Do‑ stala jsem se sem přes firmu Czech­ ‑us, kterou mi doporučil kamarád. Původně jsem chtěla jet do Jižní Ameriky na stáž.

V tu dobu jsem se ale taky potkala s mým nynějším přítelem a nějak jsme začali uva‑ žovat, že někam vycestujeme spolu. Chtěli jsme jet do anglicky mluvící země, proto‑ že Jirka se ve škole učil spíš německy a na angličtinu moc nedošlo, tak se v ní chtěl potrénovat, zlepšit si ji. Všechno jsme za‑ řizovali tak nějak na poslední chvíli, pro‑ tože já ještě řešila jednu pracovní příleži‑ tost ve Švýcarsku. Potom byl Londýn jasná volba, protože nám nemuseli schvalovat víza a všechno šlo jak po másle.

S přítelem nám začíná docházet, že půl roku prostě nestačí.“

nestačí. Předběžně však uvažujeme o tom, že bychom se vrátili zpět do Česka na kon‑ ci příštího roku.

Jak probíhalo hledání práce v Londýně?

Agentura nás posílala na předem do‑ mluvené pohovory. V Czech­‑usu většinou hledají a nám následovně nabízejí práci ve službách, v tzv. hospitality. V tomhle ohledu je to výhodné pro lidi, co se v ci‑ zím prostředí ze začátku stydí, protože máte všechno předem dohodnuté a ni‑ kam nemusíte psát. Já jsem prošla sedm pohovorů, chtěla jsem si toho vyzkoušet co nejvíc, abych věděla, co si můžu dovolit a co ne. V restauraci Jamie’s Oliver Fifteen jsem prošvihla den otevřených dveří, na‑ psala jsem tam mail a dostala se na pozici pomocné servírky. Musela jsem se naučit znalosti o podávaných jídlech. Před třemi měsíci jsem povýšila na „za sebe odpo‑ vědnou“ servírku a mám svoji sekci.

Podle mě není zrovna ideální vylézt ze školy a začít hned dělat manažera.“

Jak dlouho vlastně s přítelem plánujete zůstat za mořem?

To je dobrá otázka. Mimo jiné asi taky zá‑ leží na tom, jak to bude s brexitem. Když jsme ale přijeli do domu, kde teď bydlíme, tak se nás naši noví spolubydlící (jedná se o Čechy a Slováky, ale je tam i Němka) pta‑ li, na jak dlouho to tu tak vidíme. My jim na to řekli, že půl roku nám bohatě stačí.

Tehdy se nám dost vysmáli, vysvětlili nám, že to na začátku taky říkali a teď jsou tu už třeba tři, pět nebo dokonce sedm let.

A nám s přítelem už taky vlastně začíná pomalu docházet, že ten půl rok prostě

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

Ubytování vám zařizoval Czech­‑us?

Ano, to byl taky jeden z hlavních důvodů, proč jsme se v tomhle ohledu radši spo‑ lehli na agenturu. Nechtěla jsem ztrácet čas hledáním ubytování, mohlo dojít na to, že se u někoho nachytám. Hledat proná‑ jem na dlouhou dobu není nikdy snadné a agentura to má lépe zmapované. Ušetřili jsme tak vlastně na poměru cena, výkon, čas a mohli jsme si rovnou začít hledat práci.

Co tě baví a naopak nebaví na práci u tak světoznámého kuchaře?

Jamie Oliver se tam ukáže třeba jen jed‑ nou za měsíc, přijde na nějakou večeři nebo akci, takže vlastně nepracuji s ním.

Nicméně je to i v reálu milý člověk. Ta prá‑ ce v týmu mě ale celkově baví, jen si nejsem jistá, jestli bych dlouhodobě zvlád‑ la fungovat v rámci posunutého režimu.

Směnu totiž skončím třeba v jednu ráno, a protože hodinové dojíždění je v Londý‑ ně něco jako standard, tak doma jsem ve dvě. Na přítele čekám do půl třetí a vstá‑ váme v deset, v jedenáct, na což já nejsem zvyklá.

Jinak není, na co si stěžovat. Samozřej‑

Diana s přítelem Jirkou kdesi v pustině.

mě, je to adrenalin, ale sednout si místo toho do kanceláře? To mě zatím nelákalo.

Už když jsem chodila na vejšku, tak jsem měla takovou myšlenku, že si udělám uč‑ ňák. Nejsem úplně zastáncem toho vylézt ze školy a jít hned dělat manažera. Člověk musí umět i tu tvrdou práci.

Přítel se v Anglii naučil za půl roku líp anglicky než já za dlouhá léta ve školní lavici.“

Přemýšlíš o tom, co je tvou prací snů?

Mým cílem je, abych byla na trhu flexibilní.

Nechci celý život zůstat v jednom zaměst‑ nání. Moje budoucí povolání bude určo‑ vat asi hned několik faktorů. Za prvé chci pracovat s inspirativními lidmi, co mi mají, co dát. Vem si třeba takového Jamieho Olivera, který se dlouhodobě snaží zlep‑ šovat stravování ve školství. Jeho restau‑ race, kde pracuji, patří pod Jamie’s Oliver Foundation, takže je to vlastně neziskovka.

A ten název „Fifteen“ vznikl tak, že Oliver nabídnul patnácti lidem, kteří, řekněme, neměli úplně jednoduché mládí, a naučil je vařit. Teď jsou z nich špičkoví šéfkucha‑ ři. Líbí se mi, když lidé mají nějakou vizi a za tou jdou. Za druhé chci propagovat Českou republiku, aby turisté věděli, že je u nás pěkně. Chci taky zlepšit český pří‑ stup ke službám. A za třetí, samozřejmě,

Teprve po zvládnutí kulturního šoku si člověk začne všímat všech krás Srí Lanky.

v každé práci je to o lidech, o spolupra‑ covnících. Takže když budou dobří spolu‑ pracovníci, tak můžu dělat asi cokoli, co bude souviset s mým vystudovaným obo‑ rem.

Jací jsou tví nadřízení v Jamie’s Oliver Fifteen?

Jsou pro mě dobrým vzorem. Jsou zapále‑ ní pro svou práci, udržují úroveň servisu hodně vysoko, ale zase to není tak, že by si člověk nemohl na nic sáhnout. Všechno se řeší s klidem a v týmu není prostor pro to, aby se někdo flákal. To nedovolí ani manažeři ani ten tým sám o sobě. A to je přesně tak, jak by to mělo fungovat.

Jakou práci si našel přítel?

Ten to měl s výběrem komplikovanější, právě kvůli té angličtině. První dva týdny v Londýně chodil na kurz angličtiny. Do‑ hodli jsme se na tom, že bude lepší, aby se taky pokusil dostat na nějakou pozici, kde bude v přímém kontaktu s lidmi, než aby třeba umýval nádobí. Czech­‑us dělá v Londýně takové srazy a na jednom ta‑ kovém setkání jsme potkali kluka, který nám doporučil jednu restauraci, kde na tu perfektní angličtinu zas takový ohled ne‑ berou a Jirka tam teď dělá barmana. Mu‑ sím říct, že za hrozně krátkou dobu se byl schopen naučit víc než já za několik let ve školní lavici.

Z Prahy ráda odjíždím, ale ráda se do ní i vracím.“ Amsterdam, Srí lanka, Londýn… Kde vlastně plánuješ zakotvit?

Na to se mě hodně ptají hosté v restau‑ raci. Když vidím, jak se přítel zlepšil v an‑ gličtině, přemýšlím, že bychom mohli jet někam do německy mluvící země, abych si zase já potrénovala „šprechtění“. Para‑ doxně jsem to na vysoké docela zapomně‑ la. Jeden z hostů v Jamie’s Oliver Fifteen mi hrozně doporučoval západní Rakousko, že je hrozně výhodné tam jet, a úplně mě tím na to navnadil.

Jsem si ale celkem jistá, že ať už vycestu‑ ji kamkoli a ať už v tom cizím obrovském světě uvidím cokoli, vždycky se vrátím zpátky do České republiky. Já z Prahy ráda sice odjíždím, ale ráda se do ní i vracím.

Pokud jste neviděli svět, tak si vlastně ani pořádně nemůžete vážit domova. Tak na‑ příklad Londýn je centrum kultury, ekono‑ miky a bůhví čeho všeho ještě, ale pivo tu stojí jako našich pět piv a jsou tady mra‑ ky lidí. V Česku si všichni stěžují, jak je to u nás na nic, ale jak už jsem řekla, vždycky se tam budu ráda vracet.

Sára Mazúchová

Chceš se dozvědět víc o práci v Anglii?

Napiš Terce na jobs@czech-us.cz

Wimbledon naživo jako splněný sen, na fotce s tenistkou Andreou Sestini Hlaváčkovou.

24

Plusy a mínusy Marseille

+ Marseille, město růžového vína, mýdla i opalování u moře Nejstarší francouzské město, nejdůležitější přístav, hlavní město prosluněné Provence nebo druhé největší město ve Francii.

Takovými přízvisky se může pyšnit Marseille na jihu Francie. Do dnes kosmopolitního města se dostanete z Prahy letadlem nebo

přímo z Paříže za tři a půl hodiny

TGV. (Tajným receptem na co

rychlostním vlakem

nejlevnější jízdenku na jinak dost drahou francouzskou dopravu je kupovat si lístek zhruba čtyři až pět dní dopředu, kdy za lístek z Paříže do

+

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

Marseille zaplatíte i pod 20 €.)

25

-

+ + Památky i opalování u moře

Nespornou výhodou města je jeho poloha u Středozemního moře. A protože Marseille je historickým městem založeným okolo roku 600, najdete zde i mnoho památek, které stojí za to vidět. Dopoledne se zajděte podívat třeba na dominantu města – baziliku Panny Marie Strážné, odkud se vám naskyt‑ ne panoramatický pohled na Frioulské ostrovy. A odpoledne si užijte třeba slunění na jedné z městských pláží.

+ Posezení u růžového vína

Provence je krajem růžového vína. Nezapomeňte tedy ochutnat alespoň sklenku růžového neboli une verre du vin. Francouzi jsou navíc mistři v posedávání v kavárnách či restauracích. Vydrží v nich celé hodiny. Tak proč se k nim nepřidat? Zajděte do jedné z kaváren ve čtvrti Vieux Port (Starý přístav) v centru města. Přímo z kaváren se vám naskytne výhled na lodě nebo třeba na tradiční rybí trh.

+ Vydej se na širé moře

Kromě výletů na přilehlý ostrov If, ostrov s pevností, kterou proslavil především hrdina z Dumasova románu Hrabě Monte Christo, jezdí trajekty i do Alžírska, na Korsiku nebo Sicílii.

Výlet do Marseille je tak i příležitostí, jak objevit nejen slavné evropské ostrovy, ale i kus Afriky.

Aneta Matyšová

26

- Turisté, kam se podíváš

Marseille jakožto hlavní město krásného, levandulí pro‑ voněného regionu přitahuje pozornost tisíců turistů. A to zdaleka nejen v létě. Pokud se nechcete u památek strkat s ostatními nebo ležet na pláži někomu na zádech, vyrazte do Marseille od května do června nebo na podzim. Užijete si tak nejen sluníčka, ale i vylidněnějších ulic. Pokud přes‑ to přijedete v létě a Marseille je jen jednou ze zastávek vaší cesty, navštivte město brzy ráno. Do deseti hodin dopoledne tu potkáte jen málokoho.

- Na památky, vykoupání a zase pryč

Marseille je spíš výletním městem než destinací, ve které bych doporučila strávit celou dovolenou. Pokud sem dorazíte už ráno, na prohlédnutí města vám klidně bude stačit jeden den.

- Angličtina?

Ne, francouzsky je to lepší!

Přestože je Marseille turistickou oblastí, je někdy těžké se tady nebo ve zbytku země domluvit anglicky. Francouzi jsou totiž neuvěřitelně pyšní na svůj mateřský jazyk. A po‑ kud snaživě v paměti vylovíte nějaké francouzské slovíčko ze školních lavic, třikrát se raději zeptají, jestli opravdu myslíte dané slovo a opraví vám výslovnost, než aby začali komunikovat v angličtině.

Gap year Jany a Dominika V devatenácti od Islandu po Nepál

Už coby studenti třetího ročníku střední školy se spolu Dominik a Jana vydali na cesty. Na dva měsíce vyjeli pracovat do USA. Po maturitě pak nevěděli, kam jít studovat, a tak se rozhodli si dát od studia rok pauzu. Mezitím stačili odjet na Island, kde si vydělávali a nyní mají za sebou jazykový kurz v Londýně. Po Novém roce se chystají do Nepálu a na Srí Lanku.

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

27

Sehnat práci na Islandu nebylo snadné - ale vyplatilo se!

Přestože na cestách nejsou ani rok, už vidí, kolik jim toho společná dobrodružství při‑ nesla. „Jsme více oťukaní, samostatnější a schopnější, Musíme si vše zařizovat sami a žijeme vlastně sami na sebe. Poznali jsme nové kamarády z celého světa, zlep‑

šili jazyk, zjistili jsme, že se o sebe doká‑ žeme postarat,“ shodují se Jana a Dominik.

Nyní devatenáctiletí Dominik a Jana se poprvé vydali do Ameriky. Dominik obslu‑ hoval atrakce v zábavním parku a jeho pří‑

telkyně Jana se starala o děti a pomáhala v domácnosti. „Pro USA jsme se rozhodli, protože Dominik má americké občanství, a hlavně tam má tetu. Měli jsme tam tedy relativně dobré zázemí a pro Dominika bylo i snadnější si tam najít práci,“ popi‑ suje Jana. Sama Dominikově tetě pomáha‑ la s dětmi a starala se o domácnost. „Také jsme procestovali kus východního pobřeží, takže jsme si to dost užili,“ dodá‑ vá Dominik. Už tady poznali výhody, které jim společné cestování přináší – samo‑ statnost, ale i utužení jejich vztahu.

Celkem jsme poslali asi 1400 cvček, než se jeden hotel ozval.“ Po maturitě se tedy i přes protesty rodi‑ čů rozhodli dát si od studia na rok pauzu. „Byli jsme nespokojeni s českým školstvím a chtěli jít studovat do zahraničí. Jednak jsme ale nebyli rozhodnuti, jaký obor chceme studovat a za druhé jsme potře‑ bovali získat více sebevědomí v angličti‑ ně,“ popisuje Dominik.

Jejich první kroky vedly na Island, protože se tam podle Dominika dají vydělat slušné peníze. Přesto získat práci v severské zemi s panenskou přírodou nebylo vůbec jed‑ Cestování na vlastní pěst doporučují každému - člověk si tak uvědomí, co všechno dokáže.

Cestování na vlastní pěst je skvělé, nicméně není nad to mít partnera, na kterého se vždy můžete spolehnout.

noduché. „Na google mapách jsme si na celém Islandu hledali hotely a tam posíla‑ li životopisy. Celkem jsme poslali asi 1 400 cvček, než se jeden hotel ozval,“ směje se Jana. Přes den pomáhali s chodem hotelu a večer dělali číšníky v restauraci. „Bylo to hodně náročné, tři měsíce jsme pracovali v kuse téměř každý den. Na druhou stranu jsme si vydělali dost peněz, díky kterým jsme si mohli dovolit zaplatit další cesty i jazykový kurz v Londýně. Protože jsme nešli na vysokou školu, rodiče nás už fi‑ nančně nepodporují,“ vypráví Jana. Odmě‑ nou za tvrdou práci jim byl desetidenní roadtrip napříč dechberoucí islandskou přírodou, který si nemohou vynachválit.

Po Islandu se rozhodli vydat na jazykový kurz do Anglie. Kromě toho však i nadále pracují v hotelu a přivydělávají si tak na finančně náročný život v Londýně, ale i na další cesty. „Na začátku jsme si říkali, že nám ten kurz nic moc nedává. Ale tím, že tu teď i pracu‑ jeme a jsme neustále v anglickém prostře‑ dí, dokonce i spolu mluvíme anglicky, tak jsme si uvědomili, že se v jazyku neustále zlepšujeme, jen už to není tak vidět jako u začátečníků,“ hodnotí pobyt v Londýně Jana. I její přítel Dominik to vidí podobně. „Celý kurz nás spíše připravil na to, jak slo‑ žit závěrečné zkoušky, na základě kterých se pak budeme moci přihlásit na vysoké školy. Chtěli bychom studovat v Anglii

nebo ve Skotsku,“ vysvětluje. Londýn za‑ tím vnímají jako nejtěžší zkušenost. „Nej‑ více nám chybí naše rodina a kamarádi, ale i to mít čas samí pro sebe. Teď třeba já vůbec nestíhám cvičit nebo meditovat, což mě moc baví. A samozřejmě postrá‑ dáme také české jídlo. Bez Plzně a krajíce chleba to prostě není ono,“ směje se Do‑ minik. Navíc je pro ně těžké skloubit jazy‑ kovou školu s prací a ani jim moc nesedlo uspěchané tempo města. Oba upřednost‑ ňují, když mají blízko k přírodě. I podle toho si tak chtějí vybírat vysokou školu.

Největší dobrodružství jejich gap yearu plného pracovních zkušeností i cestování je však teprve čeká. Po Vánocích v Česku s jejich nejbližšími odlétají do Nepálu.

Chtěli by vyzkoušet dobrovolnickou čin‑ nost v ekologii, ale především cestovat. „Rádi bychom se zapojili do nějakého eko‑ logického projektu a poznali nový kout světa. Samozřejmě nevynecháme ani trek, kterých je v Nepálu spousta,“ popisuje Do‑ minik. Primárně si však zde chtějí vyčistit hlavu od západní společnosti a materiál‑ ních věcí, které je obklopují. V Nepálu plá‑ nují zůstat asi dva měsíce a pak se přesu‑ nout na nedalekou Srí lanku.

Určitě vás také napadne, jestli si už po tolika cestách Jana a Dominik, kteří jsou spolu tři roky, nelezou na nervy. „Otázku, jestli nemáme ponorku, dostáváme dost často,“ smějí se. Prý je to u nich ale vzácný

Za prací a jazykovým kurzem vyrazili do Londýna.

úkaz. „Už v Americe jsme si k sobě našli ještě více cestu, a i Island nás hodně sblí‑ žil. Musíme všude být pro sebe a problé‑ my hned řešit. Navíc už víme, co jeden od druhého čekat,“ dodává už o něco vážněji Jana.

Oba se shodují na tom, že jejich genera‑ ce se kouká na svět s růžovými brýlemi a myslí si, že je vše jednoduché a dostup‑ né. „Přitom to tak ale úplně není. Ano, je to určitě dostupnější a jednodušší, než to měli naši rodiče, ale právě možnost vzít si na záda batoh a vycestovat člověka oťu‑ ká. Zjistí pravé hodnoty, ujasní si priority, a hlavně začne být za vše vděčnější,“ uza‑ vírá Dominik.

Aneta Matyšová

Chceš se dozvědět víc o práci v Anglii?

Napiš Terce na jobs@czech-us.cz

29

STUDIUM V ZAHRANIČÍ A JAK HO ZVLÁDNOUT Určitě máš ve svém okolí někoho, kdo byl na Erasmu nebo přímo studuje někde v cizině. Když o tom začneš přemýšlet, může to znít děsivě – jak to funguje, kolik to stojí… Už slyším všechny ty otázky.

Pojďme se na toto téma podívat podrobněji

PROČ STUDOVAT V ZAHRANIČÍ Nejlepší investicí mladého člověk je ta sama do sebe. Proto studujeme, snažíme se vzdělávat pomocí různých kurzů a neustále na sobě pracujeme. Obzvláště v dnešní době, kdy samotný titul už nemá u zaměstnavatelů takovou váhu, je potřeba najít jiné způsoby, jak se odlišit od průměru. Jednou z takových možností je zahraniční zkušenost, ideálně už v době studia. Kdo to zvládne, dává jasně najevo, že dokázal překonat počáteční strach z neznámého, vykročil mimo svoji komfortní zónu a zároveň si rozšířil obzory.

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že se člověk najednou ocitá v jiném světě. Odlišná kultura, rozdílné názory a hodnoty, to všechno mě přinutilo k zamyšlení a uvědomění si, jak malá ta naše Česká republika vlastně je. Dnešní doba přináší téměř neomezené možnosti. Toto jsou nejčastější způsoby, jak si užít cizí kraje během studentských let:

Když budeš chtít, můžeš si ze školy udělat takovou soukromou cestovní kancelář a zároveň se ti čas strávený v zahraničí bude počítat do studia. Program Erasmus+ navazuje na populární Erasmus – jedná se o program Evropské unie na podporu vzdě‑ lávání. Na stránkách svojí vysoké školy najdeš seznam partner‑ ských škol, kde si stačí vybrat podle svého gusta, vyplnit při‑ hlášku a můžeš začít balit kufry.

Studium je pak většinou na jeden semestr a získané kredity se mohou započítat to studijního plánu tady u nás. Když je člověk šikovný, dá se takových semestrálních výjezdů zvládnout za stu‑ dium více.

3. BILATERÁRNÍ DOHODY

1. S TUDIUM NA ZAHRANIČNÍ

Pokud tvá vysněná škola není v Evropě, nic není ztraceno. Vy‑ soké školy uzavírají vlastní partnerství s univerzitami po celém světě, kdy se určitý počet studentů mezi školami „vymění“. Nej‑ častěji se jedná o školy v USA nebo právě v Japonsku. Dobrou zprávou je, že školy na tyto pobyty přispívají formou stipendia.

Stejně jako se podávají přihlášky na tuzemské vysoké školy, je možné se hlásit i do zahraničí. Mezi českými studenty jsou nej‑ populárnější univerzity v Dánsku, Holandsku a Velké Británii, nicméně fantazii se meze nekladou a znám i pár studentů, kteří šli po střední studovat do Japonska.

4. LETNÍ ŠKOLY

UNIVERZITĚ

Určitě bych doporučil zkontrolovat data pro podání přihlášek, ta se často liší od uzávěrky v Čechách na konci března. S tímto typem studia rovněž pomáhají specializované agentury, které ti pomohou s celým procesem od podání přihlášky po zajištění ubytování na místě.

powered by

30

2. ERASMUS+

Pro někoho je semestr dlouhá doba a přesto by chtěl okusit jinou zemi – i pro ty existuje řešení. Univerzity pořádají přes léto na svých kampusech letní školy, většinou na dva týdny, kdy studenti absolvují intenzivní verzi jednoho či více předmětů da‑ ného zaměření. Získané kredity je pak možné uplatnit při stan‑ dardním studiu.

JAK JE TO S FINANCOVÁNÍM? Ať už se chystáte do zahraničí na pár měsíců nebo na dlouhé roky, je dobré najít si dobrou banku, která vám pomůže s finanční stránkou. Základem pro bezproblémový studijní zážitek v zahraničí je pohoda – a nic člověku nepomůže víc než vědomí, že má finance vyřešené.

Mezi absolutní špičku patří Komerční banka, konkrétně jejich produkty pro mladé a to včetně čerstvé novinky – vedení účtu G2.2 od Komerčky.

Pojďme se na něj podívat podrobněji.

ÚČET G2.2 OD KOMERČKY Vedení účtu je zdarma, včetně veškerých elektronických pří‑ chozích a odchozích úhrad v Kč. Ideální pro běžné fungování tady u nás. Studenti navíc dostanou bonus 350 Kč, stačí mít platný ISIC průkaz vydaný v ČR – a řekněme si upřímně, kdo ti dneska dá peníze jen tak?

K účtu G2.2 se dá zdarma sjednat ještě účet další, cizoměnový.

Ten je při studiu v zahraničí nezbytný, obzvláštně pokud máš nárok na stipendia (prospěchová nebo i ubytovací jako zahra‑ niční student). Cizoměnové účty jsou vedené buď v EUR nebo v USD.

Důležitou informací je, že příchozí a odchozí úhrady SEPA (plat‑ by v rámci EU) jsou za pouhých 6 korun – normálně jsou po‑ platky násobně vyšší. K účtu v Kč si lze za určitých podmínek sjednat přečerpání až do 5 000 Kč bez úroků a dalších poplatků.

Další pojistka, když budeš potřebovat pokrýt nečekané výdaje nebo se opozdí výplata.

Ke každému účtu ti poskytneme zdarma debetní kartu G2 s vlastním designem – věř mi, za ty překvapené pohledy při platbě kartou to stojí. Já třeba platím kartou s Batmanem!

V případě embosované G2 karty vybíráš hotovost z bankomatů KB bez poplatků a navíc máš jeden výběr měsíčně v zahraničí zdarma.

Nebo si můžeš vybrat debetní kartu Zlatá karta (za 100 korun měsíčně), která nabízí další výhody. Zlatá karta přináší výběry hotovosti zdarma nejen ve všech bankomatech v ČR ale i po ce‑ lém světě! Dále je součástí Zlaté karty i nadstandardní cestovní pojištění (o starost méně, když jsi v zahraničí často) a pokud máš auto nebo motorku, tak jsou v ceně i asistenční služby pro motoristy po celé Evropě. Výhodou je, že se nevážou na konkrétní vozidla, ale na osobu, která řídí. Platí tedy i na auta z půjčovny.

Další informace naleznete na www.kb.cz/g2

INOVACE NA PRVNÍM MÍSTĚ Umělá inteligence je fenoménem dnešní doby. Prakticky nezná hranic a vstupuje do stále více oblastí lidské činnosti, a to včetně světa hudby. Komerční banka se proto z pozice lídra digitálních technologií zapojila do společného projektu s komunikační agenturou Wunderman a PKF – Prague Philharmonia. Ke spolupráci oslovili společnost AIVA technologies. Výsledkem je dokončení původně neúplné skladby Antonína Dvořáka, a to právě za pomoci umělé inteligence. Počin bude navíc veřejnosti prezentován PKF – Prague Philharmonia, kterou KB podporuje v rámci svých aktivit v oblasti sponzoringu.

01 – 2019 zima / www.brainstormag.cz

31

Horská služba v Kanadě – práce, která dává smysl

32

Kanadská příroda a tamější atmosféra očarovaly Karla natolik, že se sem po Working Holiday vrátil a už čtvrtým rokem žije v Národním Parku Benth. Dělá zde práci, která ho naplňuje – pracuje pro horskou službu. Celý rok tráví sportováním, obklopený nádhernou přírodou, ostatně jako většina zdejších. Jak taková práce u horské služby vypadá a jak se k ní člověk dostane?

Jak probíhaly tvé začátky v Kanadě?

Už dříve jsem měl hodně procestováno, angličtinu ovládám dobře a od začátku jsem věděl, co chci dělat. Neměl jsem žádný problém najít si ubytování, práci ani přátele s podobnými zájmy. Moje stě‑ hování do Kanady mělo dost samovolný přechod a všechno tak nějak samo vyply‑ nulo. Hodně lidí se bojí, že nesežene práci, a přitom to je tady to nejjednodušší. Navíc, když tě to v práci nebaví, za dva týdny si může člověk najít něco jiného. Najít si ade‑ kvátní ubytování je složitější.

rá tu trvá celých sedm měsíců, pracuji pro horskou službu. Většinu času tedy lyžuji, ať už v práci nebo ve svém volném čase. Mám jen sezónní smlouvu do konce května a posléze se rozhodnu, co se mi chce přes léto dělat – buď pracuji dál, nebo si udě‑ lám volnější prázdniny, což znamená, že lezu po skalách, jezdím na kole nebo ces‑ tuji. Práce jsou tu hodně flexibilní a dají se tu sehnat ze dne na den. Samozřejmě se socializuji s přáteli a lidmi z okolí, ale v podstatě sport je tu spojený úplně se vším, co děláme.

Jak tvůj život v zemi javorového listu vypadá? Přeci jen si asi nedojdeš jako v Čechách po práci s kamarády na jedno…

Celý rok trávím sportováním. V zimě, kte‑

Musíš prokázat, že zvládáš lyžovat se sáněmi, přes skály i mezi stromy.“

Co musí člověk splňovat, aby mohl pracovat pro horskou službu?

Příjímací řízení se skládá ze dvou částí.

První část jsou fyzické zkoušky, kde je nut‑ né skvělé lyžování v různých podmínkách a terénech. Musíš prokázat, že zvládáš lyžovat se sáněmi, přes skály i mezi stro‑ my. Hodně pomáhá znalost terénu, počasí nebo kvalita sněhu. Druhá část je medicín‑ ské vzdělání. Vyžadují po tobě minimálně dvoutýdenní kurz, tedy rozšířenou první pomoc. Během práce nám zaměstnava‑ tel platí nejrůznější doplňkové kurzy jako například první pomoc v lavinových pří‑ padech, tudíž se člověk v oboru horské služby vzdělává nejvíce za pochodu. Úrazů máme poměrně hodně. Jsou to většinou lehčí a středne těžké, jako například vy‑

kloubená ramena. Sem tam přijde i nějaký vážnější případ, jako třeba bezvědomí.

Práci si tu seženete ze dne na den.“ Čím ti Kanada učarovala natolik, že v ní žiješ už čtvrtým rokem?

Nehledě na národnost lidé sem přicházejí za stejným životním stylem – za lyžováním, cyklistikou a lezením. Všichni tady v Bentu mají podobně uzpůsobený mindset v hla‑ vě – a konec konců všechno je o lidech, kteří jsou námi obklopeni, kteří s námi sdílí nadšení pro stejnou věc a celkově životní postoj. Přijíždí sem spousta lidí s tím, že zůstanou rok, podobně jako já,

a nakonec zjistí, že se jim tu fakt líbí na‑ tolik, že si tu prodlouží pobyt, klidně i na celý život.

Co přesně máš na mysli tím, že lidé mají stejný mindset?

Rozdíly mezi lidmi se tu smazávají. Žijí tady Němci, Francouzi, Asiaté, Australané a taky Češi. Nikdo nemá potřebu nějakého velkého auta, luxusního baráku a podob‑ ných věcí. Mladí lidé do určitého věku si raději koupí super lyže nebo pořádné kolo, které je dražší než jejich auto. Nenajdete tu ani klasickou práci od pondělí do pátku.

Někdo pracuje na večerní směny, někdo jen o víkendu, někdo nedělá vůbec.

Jak finančně náročné je žít v místě, kam ostatní jezdí na vysněnou dovolenou? Žiju v menším, desetitisícovém městě, kde měsíční mzda bohužel často neodpovídá vyšším životním nákladům, takže hodně lidí tady má problém vyžít. Výhodou je, že člověk má vždycky možnost se někam odstěhovat. Bydlení je tu drahé, jelikož si připlácíš za komfort a hezké prostředí, ko‑ neckonců máme tu hory a přírodu, o které si mnozí nechají jen zdát. Já si žiju stan‑ dardně, můžu si dovolit věci, které bych si mohl dovolit i doma. Nejvíc důležité je to, že mě má práce opravu baví a je to něco, čemu bych se chtěl věnovat - finance jsou pro mě až druhotné. Kdybych si chtěl vy‑ dělat víc, mohl bych jít do většího města

33

Znalost terénu a sněhu je základ.

a pracovat v oboru, který jsem vystudoval.

Já ale pracuji tady a jsem spokojený.

Jak na tebe nahlížejí jako na Čecha – cizince v práci?

Samozřejmě nejsem jako rodilý mluvčí, ale jazyková bariéra se stále snižuje. V mé práci je to trochu náročnější, protože u horské služby projednávám těžká zra‑ nění s dispečery záchranné služby. Často někam posíláme vrtulníky a bavíme se o medicínských informacích, ale člověk se to naučí a nakonec to funguje. Co je tady ale důležitější, když se se svým za‑ městnancem domluvíš, že přijdeš do prá‑ ce v osm a ty tam opravdu jsi na čas. Ten přístup tu je hlavní a nepřijde mi, že bych byl posuzován jako cizinec.

Karel pracuje v místě, kam lidé běžně jezdí na dovolenou.

Jak funguje proces s vízy, když děláš jen sezónní práce a žiješ v Kanadě už čtrvrtým rokem?

Já jsem šel přes cestu Work and Holiday víza a potom jsem dostal roční vízum vá‑ zané na jednoho zaměstnavatele. Během druhého roku jsem si začal vyřizovat trva‑ lý pobyt a ten ti udělí na základě tvého vzdělání, anglického testu a zkušeností.

Mně to vyšlo a trvalý pobyt jsem dostal.

Nyní mám všechna práva jako ostatní ob‑ čané Kanady bez možnosti volit. Kanada je země postavená na imigraci, měsíčně přijmou desítky tisíc lidí, tudíž pokud si člověk dá tu práci a energii a chce tu zů‑ stat na celý život, tak není tak složité si to zařídit.

Doporučil bys práci u horské služby mi­ lovníkům zimních sportů?

Určitě, práce u horské služby je zajímavá.

Není to ale povolání pro každého, někdo třeba v krizových situacích nemusí umět správně zaregovat. I přes různé kurzy a vzdělání můžeš propadnout panice. Prá‑ ce pro horskou službu je ale něco, k čemu bych se asi v Čechách nedostal. Mám tady navíc skvělou partu, takže zůstat v Kanadě mi dává smysl.

Lenka Kosmatová

Jednou z nacvičovaných situací je i záchrana lidí uvízlých na lanovce.

Chceš se dozvědět víc o práci v Kanadě?

Napiš Adrianě na a.necasova@czech-us.cz

34

Burning Man

– festival v poušti, kde je každý sám sebou

Burning Man

je všechno jen ne

klasický festival.

Peníze tu neexistují, Vloni se do naprosto opuštěné a vyprahlé americké pouště v Nevadě vydalo přes 70 000 lidí z celého světa, aby byli sami sebou. Událost, kterou vytvářejí sami účastníci, kteří se řídí deseti jednoduchými pravidly, dává možnost nechat ožít naší fantazii. Sedm dní naprosté volnosti a bláznovství, po kterém nesmí zbýt ani památky – Burning Man je totiž nejčistší festival na světě. Linda (23) byla jedním z těch, kteří měli možnost prožít tento nevšední zážitek, a jak sama říká, není to festival, je to kultura, kterou jen ekonomie darování.

vytváří místní komunita účastníků z celého světa.

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

35

Burning Man je festival nejenom o hudbě, ale i o umění.

Burning Man není obyčejný festival jaký známe z Evropy. Za čím tam tedy lidé jezdí?

I když je tam také hudba, jde spíše o umě‑ ní. Je to poměrně spirituální festival, kte‑ rý ti dá ideální příležitost, jestli si chceš hrát sám s sebou, být sám sebou a dělat bláznivé věci. Rozhodně sem nejezdí jen mladí, vidíte tu rodiny s dětmi i hodně staré lidi. Lidé si tu dávají i falešná jména a nikdo tu nikoho nesoudí, pokud nikomu neubližuješ. Dříve na BM jezdili jen ti, kteří opravdu věděli, o co jde. Dneska je to tro‑ chu mainstream záležitost, když vidíte, že sem jezdí celebrity jako Paris Hilton a růz‑ né modelky. Ten koncept ale není o tom, že by se sem někdo jel předvádět. Naopak, je to taková meditace. Festival je těžké po‑ chopit, pokud sem nepojedeš. Lidé se tu cítí opravdu šťastní, protože jsou tu sami sebou a nemusí si na nic hrát jako v běž‑ ném životě. Energie, místo, lidé – to všech‑ no vytváří Burning Man.

Burning Man je těžké pochopit, pokud tam nejsi.“ Vše se odehrává v nevadské poušti, jak je to vyřešeno s bydlením a veškerým vybavením?

Naprosto všechno je na BM přivezeno a odvezeno účastníky – dekorace i auta.

Většina lidí spí ve stanu – to je ale celkem hustý – přes den je více než 40 stupňů, v noci lehce nad nulou, proto musíš být perfektně připravena. Často je lepší přijet v autíčkách a obytných vozech. Třetí mož‑ ností je zůstat v nějakém kempu, kde jsou

36

většinou účastníci, kteří byli na BM víckrát a jezdí pravidelně. Kempy jsou většinou tematické, například americké nebo třeba jen židovské. Jiný je tematický už jen tím, že má spoustu vody, kam se lidé chodí osprchovat. Když si sem totiž nedovezeš sprchu, tak ji nemáš. Já letos pravděpo‑ dobně pojedu do cirkusového kempu, kde se pořádají akrobatická show. Ať už ale spíš kdekoli, všechno musí být po festi‑ valu odklizené a odvezené. Burning Man je známý jako nejčistší festival na světě.

Na druhou stranu, co všechno si lidé kvůli jednomu týdnu koupí a spotřebují – to vů‑ bec není ekologické.

U nás je to poměrně neznámý festival, o kterém spousta z nás neví, a ty jsi pracovala pro místní kemp. Jak ses k té práci dostala?

V roce 2017 jsem odjela na stáž do Mexika a tam jsem poznala lidi, kteří se věnují or‑ ganizaci kempu na Burning Man. Už v Ev‑ ropě jsem během Erasmu ve Španělsku začala na dálku pro organizátory pracovat v oblasti logistiky a public relations. Líbilo se jim, jak pracuji, tak mi následně pro‑ platili letenky a vstup na festival, kde jsem měla pracovat pro kemp Humano. Bohužel jsem během samotného festivalu zjistila, že ten kemp byl vše, jen ne podstata Bur‑ ning Man. Byl založen na tom, že jsme se měli starat o bohaté lidi, vařit jim a uklí‑ zet – zkrátka hotelový servis. Festival je založený na společném úsilí a soběstač‑ nosti, takže by se každý měl zapojit tře‑ ba do vaření. Můj kemp tedy ničil kulturu celého festivalu a mě hrozně trápilo, že

Jde hlavně o to být sám sebou, o tom Burning Man je.

jsem tam měla pracovat. Kemp, podobně jako jiné, které porušovaly tato pravidla, byl následně z festivalu přesně z těchto důvodů vyhozen.

Burning Man je o soběstačnosti a společném úsilí.“ Když se člověk rozhodne zúčastnit Burning Man, co všechno je nutné zařídit?

První a nejdůležitější věc je získat lístek, který zakoupíš přes internet, ale není jed‑ noduché ho dostat. Existuje také možnost jet jako dobrovolník – lístky a ubytování většinou dostaneš zadarmo. Pokud se roz‑ hodneš přijet autem, musíš platit i par‑ kovné, anebo můžeš na místo dostopovat.

Je nutné si ale uvědomit, že člověk s se‑ bou bere hodně věcí – musíš být v pouš‑ ti 7 dní a přežít. Opravdu všechno si tedy musíš přivést s sebou – od jídla a pití přes kostým až po sprchu. V té poušti nic není.

Taky je třeba počítat s letenkami z Evropy do USA.

Jediní lidé, kteří nemají kostým, jsou ti, kteří jsou nahatí.“ Mít s sebou kostým je nutné?

Ano, kdyby někdo nepřijel v kostýmu, při‑ padal by si divně. Jediní lidé, kteří nemají kostým, jsou ti, kteří jsou nahatí. Můžeš být cokoli chceš – jednorožec, televize nebo mořská panna. Přípravy začínají i rok předem a existují speciální designéři, kteří vytváří oblečení jen na BM za tisíce dolarů.

I když na festivalu potkáte kreace všeho druhu, po jeho skončení všechno zase zmizí a do pouště se vrátí klid.

Přes den horko, v noci si připravte kabát.

Já jsem zvolila sukně, body, indiánské peří, barevné glitry. Vhodné je vzít si s sebou i různá světýlka – rozloha festivalu je ob‑ rovská, a když v noci přecházíš, potřebuješ si nějak posvítit.

Letenky, lístky, jídlo, dekorace v USA. To všechno se může vyšplhat do stovek dolarů. Je vůbec možné jet na Burning Man low­‑costově?

Ano, je to drahý festival, ale může být i levný. Znám člověka, který tam byl po je‑ denácté a minulý rok si dal challenge, že si s sebou nedoveze vůbec nic; jen lístek a jedno oblečení. Celý festival spoléhal na to, že mu lidé něco darují a vyšlo to.

Bral to jako terapii a analýzu svých před‑ chozích problémů. Nevím, proč to takhle zvolil, ale BM ti dá odpovědi, na které bys normálně nepřišla. Každý tam jede z něja‑ kého důvodu. Navíc existují tři druhy lístků a jedním z nich je low­‑cost ticket, na kte‑ rý máš nárok, když dobře zdůvodníš, proč zrovna ty bys ho měl dostat.

Co Burning Man přinesl konkrétně tobě?

Spoustu uvědomění – není to všechno jen radostné, některá uvědomění bolí a je to hodně práce sama se sebou, ale všechno je to k něčemu dobré. Určitě jsem se nau‑ čila zastavit a užívat si maličkostí. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí, se kterými jsem doteď v kontaktu. Burning Man je od normálního života samozřejmě trochu jiný, ale celý týden ti dává impulzy, které normálně nemáš.

10 PRINCIPŮ BURNING MAN 1. Radikální přijetí 2. Darování 3. Dekomodifikace 4. Radikální soběstačnost 5. Radikální sebevyjádření 6. Společné úsilí 7. Občanská zodpovědnost 8. Beze stopy 9. Zapojení 10. Bezprostřednost

Lenka Kosmatová

37

Když pod stromečkem

najdete Kanadu

O letních prázdninách si Jana Nováková splnila svůj dlouholetý sen a vydala se na delší pobyt do zahraničí. Celý srpen strávila ve Vancouveru, kde zkombinovala studium angličtiny na škole ILAC s cestováním po překrásné Kanadě.

Jazykové kurzy se jí zalíbily natolik, že se po příjezdu stala jejich organizátorkou pro agenturu Czech­‑us.

O cestování, studiu a poznávání zahraničí sní v dnešní době skoro každý. Co tě na­ konec doopravdy nakoplo k tomu vyces­ tovat?

Dva roky po sobě jsem se snažila o sti‑ pendium do USA a pokaždé jsem skonči‑ la těsně pod čarou. Naštvalo mě to, a tak jsem si řekla, že si alespoň vydělám na pár týdnů jazykového kurzu. Jenže s mým středoškolským studiem práce moc slou‑ čit nejde. Pak mě ale překvapil táta, když mi k Vánocům i narozeninám dal vyrobe‑

38

ný poukaz na kurz dle mého výběru. Byla jsem z toho dost mimo, protože takhle hodnotný dárek jsem nikdy nedostala.

přesvědčit, aby mě pustil do Kanady. Na‑ víc vyšel pobyt o dost levněji, kvůli výhod‑ né smlouvě s kanadskou školou ILAC.

Většina lidí se při rozhodování, kam vy­ jet, většinou zaměřuje na Velkou Británii, proč ti padla do oka zrovna Kanada?

Táta původně počítal, že pojedu do Bri‑ tánie, protože tam pracoval i můj brácha.

Ale ta mě nelákala jednak kvůli jejich pří‑ zvuku, ale i proto, že jsem nechtěla zůstat v Evropě. Nakonec se mi podařilo tátu

Jak přesně vypadal kurz, kterého ses zú­ častnila?

Nastoupily jsme do asi desetičlenné tří‑ dy, rozdělené podle naší znalosti anglič‑ tiny. Ubytované jsme byly u jedné starší Filipínky, která svůj dům pronajímala studentům. Takže tam s námi bylo asi pět studentů z různých států světa. Vyučování

jsem měla vždy odpoledne, protože jsem patřila mezi juniory. Začínala jsem tím pá‑ dem ve dvě a končila v šest. Mohli jsme si ale vybrat i další dobrovolné dopolední semináře.

Nebála jsem se odjet do nového prostředí a navazovat vztahy.“ Co vše bylo obsahem tvé výuky?

Ve výuce jsme se věnovali především mlu‑ vení, psaní a poslechu. Měla jsem napros‑ to skvělou učitelku, která se nesoustředila jenom na frontální výuku, ale snažila se zapojit i studenty a vtáhnout je do de‑ bat. Žádné testy jsme psát nemuseli, jen jsme byli jednou za dva týdny přezkou‑ šeni, abychom případně mohli postoupit do lepší skupiny. Když jsem přijela, měla jsem úroveň B2/C1 a když jsem psala vý‑ stupní test, byla už jsem na hranici C2.

Na jak dlouho se podobného kurzu může student zúčastnit?

V podstatě na jak dlouho chce, byli tam i tací, co zůstávali dva roky. Já tam strávila měsíc a minimální délka pobytu jsou dva týdny.

Kdy je podle tebe nejlepší doba vyces­ tovat?

Hodně studentů má strach z maturitní an‑ gličtiny. Doporučila bych tedy buď léto po druhém nebo třetím ročníku střední ško‑ ly. Já vyjela po druháku, protože mi přišlo, že kdybych vycestovala dřív, tolik bych si cestu neužila. Později jsem se totiž nebála odjet do nového prostředí nebo navazo‑ vat vztahy. To už je ale individuální.

V Kanadě si lidé ostatních všímají mnohem více.“ Na jakou částku může zájemce o podobný kurz vyjít?

Od kanadské jazykové školy dostáváme slevu, jinak se cena odvíjí od věku studen‑ ta a délky pobytu. Můj poměrně intenzivní kurz vyšel asi na čtyřicet tisíc včetně uby‑ tování i plné penze, ale bez letenek.

Ne všichni si mohou podobné kurzy do­ volit, existuje na ně tedy nějaká forma půjčky?

Agentura umožňuje platit dva měsíce před odjezdem, platbu ale dovolujeme rozložit do různých splátek. Půjčky nepo‑ skytujeme, ale kurzy lze nakombinovat s programem práce. Pobyt se sice pořád platí předem, ale student si na něj může vydělat zpětně.

Co ti kromě zlepšení jazykových doved­ ností kurz dal?

Rozhodně kontakty a spojení s lidmi.

Hned měsíc po kurzu jsem se v Praze po‑

Jana si z kurzu odvezla nejen certifikát, ale taky nové kamarády a spoustu zážitků.

tkala s jednou Švýcarkou, která se mnou chodila do třídy. Stejně tak teď v létě poje‑ du do Itálie, kde se o mě bude starat zase jiná známá z mé kanadské třídy. Často se naše představy o jiných zemích mohou dost výrazně lišit od skutečnosti.

Narazila jsi v Kanadě na něco, co tě pře­ kvapilo?

Asi ten pocit bezpečí, který jsem v Kanadě měla. Jednou se mi stalo, že jsem šla do školy a potkala jsem na ulici bezdomovce, který něco pokřikoval. Jenže já nemoh‑ la projít jinudy než kolem něj. Najednou se za mnou objevili dva muži v oblecích, každý si vedle mě stoupl z jedné strany a zavedli mě za roh. Hned se mě ptali, zda jsem v pořádku a jestli něco nepotřebu‑ ji. Bylo pro mě nepředstavitelné, že by si tam lidé ostatních všímali o tolik víc.

Navíc mě překvapilo, že je Kanada tak multikulturní, i když se to o ní ví. Vůbec jsem taky nečekala, že tam bude v srpnu dostatečné teplo na to, abychom se mohly koupat v oceánu.

Byla jsem sama večer v Dublinu, na lavičce se třemi kufry a neměla jsem kde spát.“ Do Kanady jsi jela i s kamarádkou, vyho­ vovalo ti cestování ve dvou? Nemrzí tě, že jsi nezkusila pořádné a dobrodružné solo travel?

Sólové cestování byl můj velký sen. Začala jsem se o něm bavit s kamarádkou, která si taky přála vyjet, jenže její rodiče by ji samotnou nepustili. A konec konců i pro mé rodiče byla představa společného ces‑ tování pohodlnější. Nakonec jsem i ráda, že jsem neletěla sama.

Jak jsi bojovala se strachem a obavami před odletem?

Vůbec jsem se nebála. Jednou už jsem

02 – 2019 jaro / www.brainstormag.cz

letěla do USA, takže s dálkovým cestová‑ ním jsem zkušenost měla. Spíš jsem měla obavy kvůli vízu kamarádky, která nemá české občanství. Musely jsme kvůli němu jet až na ambasádu do Vídně a na cestě do Kanady, při přesedání v Dublinu, jsme navíc zjistily, že ji bez dalšího víza do le‑ tadla nepustí. Takže jsem letěla sama, se třemi kufry a batohem, a potkaly jsme se až druhý den ráno.

Jak jsi takovou situaci sama zvládla?

Po přistání jsem asi v devět hodin večer vyšla z letiště, sedla si na lavičku se všemi těmi zavazadly a nevěděla, co budu dělat a kde se vyspím. Všechny hotely byly buď zarezervované, nebo moc drahé. Nakonec jsem si ale našla AirBnb, měla jsem štěs‑ tí na pána, který mě ubytoval – udělal mi snídani, vytiskl letenky a druhý den mě dokonce odvezl na letiště.

Měsíc v jiné zemi je poměrně dlouhá doba.

Máš pocit, že tě nějak změnil?

Nejsem si jistá, jestli úplně změnil, ale rozhodně mi toho hodně dal. Například moji rodiče teď ke mně přistupují jinak.

Když jsem čekala na letišti v Dublinu a vo‑ lala s mamkou, říkala jsem jí, že je tma, jsem sama a nevím, kde budu spát. A ona, i když musela být dost vystrašená, mi jen řekla, že to zvládnu a budu v pohodě.

Zpětně mi říkala, že jí to pomohlo, aby mi začala více věřit.

Kateřina Hlaváčková

Chceš se dozvědět víc o práci v Kanadě?

Napiš Magdě na m.tomickova@czech-us.cz

39

VYZKOUŠEJ VYZKOUŠEJ NAŠe NAŠe PRoGRAMY PRoGRAMY STUDIUM STUDIUMVŠ VŠVVZAHRANIČÍ ZAHRANIČÍ Velká VelkáBritánie, Británie,Holandsko Holandskoa aDánsko Dánsko– –top topvzdělávací vzdělávací systémy. systémy.Výběr Výběrzezestovek stovekbakalářských bakalářskýchoborů. oborů.

Celosvětově Celosvětověuznávaný uznávanýtitul. titul.Školné Školnéfinancováno financováno vládními vládnímipůjčkami půjčkamia agranty. granty.Možnost Možnostpráce prácepři při studiu. studiu.

Chceš Chcešvědět vědětvíc? víc?Napiš NapišLucii Luciina nastudium@czech-us.cz studium@czech-us.cz

JAZYKoVé JAZYKoVéKURZY KURZY Zdokonalení Zdokonaleníangličtiny, angličtiny,němčiny němčinynebo nebojiného jinéhocizího cizího jazyka. jazyka.

Jazykový Jazykovýkurz kurzna namíru mírudle dletvých tvýchmožností možnostía apředstav. představ.

Možnost Možnostpráce prácepři přikurzu kurzu(věk (věk18+).

18+).Chceš Chcešvědět vědětvíc? víc?

Napiš NapišJaně Janěna najazykovekurzy@czech-us.cz jazykovekurzy@czech-us.cz

PRáce PRáceVVLoNDýNě LoNDýNě

Pracovní Pracovnípozice pozicev vpohostinství, pohostinství,ideální ideálnípráce prácena na léto. léto.Služby Službynaší našíkoordinátorky koordinátorkyv vLondýně.

Londýně.KažKaždodenní dodenníkontakt kontakts sanglickým anglickýmjazykem jazykema azískávání získávání nových novýchzkušeností. zkušeností.

Podmínky: Podmínky:věk věk18+, 18+,délka délkapobytu pobytumin. min.2 2měsíce, měsíce, angličtina angličtinana nakomunikativní komunikativníúrovni. úrovni.

Chceš Chcešvědět vědětvíc? víc?Napiš NapišTerce Tercena najobs@czech-us.cz jobs@czech-us.cz

PRáce PRáceVe VeŠPANěLSKU ŠPANěLSKU

Práce Prácev vhotelu hoteluuumoře. moře.Pracovní Pracovnípozice: pozice:barman, barman,číšník, číšník, recepční recepčnía ajiné. jiné.Ubytování Ubytovánía astrava stravazdarma. zdarma.

Plat Plat1350 1350euro euroměsíčně. měsíčně.

Podmínky: Podmínky:angličtina angličtinanutná, nutná,španělština španělštinaa apraxe praxe v voboru, oboru,výhodou, výhodou,věk věk18+, 18+,min. min.délka délkapobytu pobytu2+ 2+měsíce. měsíce.

Chceš Chcešvědět vědětvíc? víc?Napiš Napišna naresortjobs@czech-us.cz resortjobs@czech-us.cz

PRáce PRáceAASTUDIUM STUDIUMVVKANADě KANADě PRoGRAM PRoGRAMWoRKING WoRKINGHoLIDAY HoLIDAY Práce Prácev vkanadských kanadskýchnárodních národníchparcích parcícha aveveměstech. městech.

Pracovní Pracovnípovolení povolenína na1 1rok. rok.Široká Širokásíťsíťzaměstnavatelů. zaměstnavatelů.

Vhodné Vhodnépro prostudenty studentypo pomaturitě, maturitě,věk věk18+.

18+.Chceš Chcešvědět vědětvíc? víc?

Napiš NapišAdrianě Adrianěna nacanada@czech-us.cz canada@czech-us.cz PRoGRAM PRoGRAMWoRK WoRKAND ANDSTUDY STUDY Pestrá Pestránabídka nabídkapartnerských partnerskýchškol. škol.Získání Získánímezinárodně mezinárodně uznávaného uznávanéhodiplomu diplomučičicertifikátu. certifikátu.Práce Práceažažna na20 20hodin hodin týdně. týdně.Podmínky: Podmínky:věk věk18+, 18+,angličtina angličtinana naúrovni úrovniB1, B1, délka délkapobytu pobytumin. min.66měsíců. měsíců.

Chceš Chcešvědět vědětvíc? víc?Napiš NapišMagdaleně Magdaleněna nacanada@czech-us.cz canada@czech-us.cz

www.czech-us.cz www.czech-us.cz FB: FB:czechusagency, czechusagency,IG: IG:czech_us czech_us