Brainstorm 03/2018 - #24 by Brainstorm

dvouměsíčník | 6. ročník | léto 2018 | vydává agentura Czech‑us | www.brainstormag.cz

Slávek Král Skrze 80 zemí low cost

Working Holiday Práce a cestování v Kanadě

Digitální nomádka Cestovat jde i bez odpadu

Go Global Chceš studovat v zahraničí?

ADAM ONDRA:

BĚŽTE ZA TÍM, CO VÁS NAPLŇUJE!

www.stabilo.cz

NALINKUJ SI

SEBE PODLE

ŽIVOT STABILO® point 88® #GETthePOINT

Tenký liner v 47 barvách do školy, do práce i na relax.

EDITORIAL M

03/2018 Dvouměsíčník

ilí čtenáři,

opět jste usedli do školních lavic, ať už do těch po dvojicích nebo do velkých poslucháren. Léto je za námi a čekají nás podzimní dny. Sychravé po‑ časí můžete strávit třeba doma u krbu s naším časopisem. A co jsme pro vás tentokrát přichystali? Stejně jako vám začal nový rok i těm nejakčnějším z vás. Jednou z finalistek soutěže Středoškolák roku je i digitální ilustrátorka Eva Kuttichová.

Brainstorm, to je super čtení od mladých pro mladé – cestování, studium v zahraničí, volný čas a hlavně zábava. Otevíráme ti dveře do světa, nech se inspirovat! Adresa redakce: Vodičkova 791/41, 112 09, Praha Kontakt: redakce@brainstormag.cz Hlavní partner: Czech‑us

Aktivních středoškoláků není pomálu, a tak jsme vyzpovídali ještě vítěze sou‑ těže Hledá se LEADr, Matěje Prokopa. Ten má již za sebou úspěšný ročník pro‑ jektu Athenaeum – o vysoké škole jinak. Dalším v řadě je pak Jan Suchý, který se se svým projektem Uvědomění věnuje problematice pralesů na Sumatře. Určitě jste slyšeli o horolezci Adamu Ondrovi. Je mu 25, ale už se mu podařilo definovat novou úroveň obtížnosti v norském Flatangeru. Mnozí z vás toho za léto spoustu nacestovali. Někteří si o tom vedou i svůj blog. Jedním z nich je Filip Mayer se svým Deníkem cestovatele, nebo také punkáč a lowcost cestovatel Slávek Král. Dalším cestovatelem je i umělec Manoel Quiterio. Tento street artový bůh po‑ chází z Brazílie, ale jeho malby na domech, lodích i piánech můžete vidět po celém světě. Procestoval 19 zemí světa a v každé z nich něco tvořil. A to rozhodně není vše, na co se v našem poprázdninovém čísle můžete těšit! Přeji příjemné čtení,

Šéfredaktorka: Stáňa Wolfová stana.wolfova@brainstormag.cz Projekťák, reklama, distribuce: Martin Žákovec martin.zakovec@brainstormag.cz Obchod, PR a partneři: Magda Tomíčková m.tomickova@czech‑us.cz Redakce: Aneta Matyšová, Stáňa Wolfová, Lenka Kosmatová, Šárka Nováková, Kateřina Hlaváčková, Hanka Šormová, Helena Drdlová, Sára Mazuchová Korektor: Miroslav Zelinský

Stáňa Wolfová šéfredaktorka

Grafika: Báze 3 studio, s. r. o. Vydavatel: Czech-us Work and Travel s.r.o. Vodičkova 791/41, 11000, Praha 1 IČO: 04545401 Registrační číslo: Redakce MK‑ČR‑E-21435

ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY, ROZHOVORY A TIPY NA CESTOVÁNÍ NAJDEŠ I ONLINE! SLEDUJ NÁS NA:

www.brainstormag.cz

facebook.com/brainstormag/

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

instagram.com/brainstormag/

Těšíme se na vás u dalšího čísla, vychází na začátku září.

OBSAH

3 EDITORIAL 4 OBSAH 5 BRAINSTORMing 6 LETEM SVĚTEM S CHICOU CHECOU STŘEDNÍ AMERIKOU

7-9 SLÁVEK KRÁL: 10-11

NEMÍT ZÁSADY A ZKUSIT VŠECHNO, CO SVĚT NABÍZÍ

EVA KUTTICHOVÁ DEVATENÁCTILETÁ DESIGNÉRKA HER

12-14 NEEXISTUJÍ MALÍ LIDÉ, JEN MALÉ CÍLE

15-17 B RAZILIAN STREET ARTIST MANOEL QUITERIO

18-19 JAK INVESTOVAT PENÍZE S KB 20-21 FOTOGALERIE NEW YORK

22-24 A DAM ONDRA:

POLEZU, DOKUD BUDU HÝBAT RUKAMA NOHAMA…

25-26 P LUSY A MÍNUSY MOSKVY 27 W ORKING HOLIDAY

ANEB CELOROČNÍ DOVOLENÁ V JEDNOM Z NEJLUXUSNĚJŠÍCH STŘEDISEK NA SVĚTĚ

28 29 30-31 32-34

CHCI JET STUDOVAT DO KANADY HLEDÁ SE LEADER ZKUSIT NĚCO ZMĚNIT DIGITÁLNÍM NOMÁDEM BEZ ODPADU

35-36 Z MEXIKA DO

RUSKA S KAPELOU:

PŘES PŮLKU SVĚTA

37-38 39 4

ŘEŠÍ JINÉ PROBLÉMY GoGlobal

BRAINSTORMing Kdy: 26. – 30. října 2018

Kdy: 29. – 30. září 2018

YAMATO – legendární japonský soubor tvořený z těch nejlepších Taiko bubeníků se po roční přestávce vrací zpět do České republiky s novou show The Challengers! Přímo z centra bubenického řemesla, tedy prefektury Nara v Japonsku, přijedou oblíbení bubeníci Yamato představit svou novou show, a to hned do pěti měst České republiky. Jejich jedinečné představení budete moci vidět postupně ve Zlíně, Brně, Praze, Pardubicích a turné zakončí v Ostravě! Nové koncepční představení je podle slov tvůrců vytvořeno na základě pocitů a životních zkušeností všech členů souboru, kteří berou svůj život jako velkou výzvu pro pokořování tělesných i duševních limitů.

Kdy: 13. září 2018 Legenda mezi filmovými monstry se vrací. Po ne úplně dobrých a ne úplně úspěšných Predátorech se k vesmírným monstrům dostal Shane Black, režisér Správných chlapů, třetího Iron Mana, scenárista Smrtonosných zbraní nebo Posledního skauta. Predátor: Evoluce - jedni z největších lovců celého vesmíru se vrací na Zemi. Jsou ještě silnější a chytřejší než kdy předtím, protože se geneticky zdokonalili pomocí DNA jiných druhů. Když jeden kluk náhodou zaviní jejich návrat na zemi, je poslední šancí lidstva už jen posádka šílených ex-vojáků a jedna mladá vědkyně. Jen ti mají šanci zabránit našemu vyhubení.

Výstaviště Praha se poslední zářijový víkend promění v bránu do světa hollywoodských blockbusterů, kultovních seriálů a herních pecek. PragueCON bude oslavou té nejlepší zábavy, kterou nabízí náš moderní svět, a vy u toho nesmíte chybět. Holešovické Výstaviště Praha na tři dny ovládnou hollywoodští superhrdinové, postavy z populárních seriálů a filmů, zástupci světa komiksů, eSports a videoher. Na své si přijdou i fanoušci herní a filmové hudby, vojenské techniky, larpů nebo cosplay. Během prodlouženého víkendu se budete moci podívat do světa vašich oblíbených hrdinů, ať už jste fanoušky Hry o trůny, Vikingů, Strážců galaxie nebo dalších populárních filmů a seriálů.

Kdy: od 25. října 2018 Johnny English znovu zasahuje je třetím dílem komediální série v hlavní roli s Rowanem Atkinsonem, který se i tentokrát stává agentem, jemuž se prostě nedaří. Příběh odstartuje kybernetický útok, který odhalí identitu všech tajných britských agentů. Jedinou dosud neodhalenou nadějí zůstává Johnny English, kterého bude ovšem nutné nejprve povolat ze zaslouženého odpočinku. S vervou sobě vlastní se vrhá do mise, na jejímž konci má být odhalení a zatčení hackera, který tuhle bezpečnostní kalamitu způsobil. Aby ovšem Johnny English uspěl, bude muset odhodit své analogové metody práce a snažit se pochopit digitální svět.

Kdy: 9. září 2018 Znáte legendární hity La Copa de la Vida nebo Livin La Vida Loca, které bořily hitparády po celém světě? Teď poprvé zazní také v České republice v podání jejich autora Rickyho Martina. Několikanásobný držitel ceny Grammy se českým divákům představí již brzy v pražské O2 areně. Ricky Martin dorazí do Prahy po návštěvě Španělska, kde v průběhu srpna a září odehraje koncerty v deseti městech. Do Česka přiveze vyšperkovanou show a samozřejmě ty největší pecky jako La Bomba, Tal Vez, zmíněné La Copa de La Vida a Livin La Vida Loca, ale i novější hity Vente Pa' Ca a Fiebre.

Martin Žákovec

Letem světem s Chicou Checou

Střední Amerikou

Střední Amerika je oproti té Severní a Jižní dost neprobádaná. To je asi její největší kouzlo – cítíte se jako praví objevovatelé. O státech jako Salvador, Honduras a Guatemala slyšíme (bohužel) jen to nejhorší. Všichni známe Kostariku a Panamu, ale jinak ze Střední Ameriky víc neznáme a nevíme o ní vlastně vůbec nic. Je typická vulkány, nejlepšími místy na potápění a panenskou až doslova dechberoucí přírodou. Pojďme se podívat do každého státu zvlášt!

> Panama Nejdůležitější, nejbohatší a nejrozvinutější země SA. Nicméně Panama není jenom Panamský průplav a Panama City. Má spoustu neprobádaných džunglí, stovky malých ostrůvků a velmi kulturní mix ze všech koutů světa. Vylezte na sopku Barú a sledujte východ slunce nad Pacifikem a Antlantikem zárověň. Must see - Panamský průplav

> El Salvador Jak říkám já, malý neprobádaný surfařský ráj uprostřed Střední Ameriky. Oficiálně je to jeden z nejnebezpečnějších států, pokud ale nejsi v drogové mafii a necestuješ v noci, nemáš důvod se Salvadoru vyhýbat. Dlouhé bílé opuštěné pláže, spousta kokosových palem, super vlny a bezva lidi. Málo turistů a skvělá atmosféra zaručena. Must see- Vulkán Santa Ana

> Guatemala Země plná indiánů, tradičně vyráběné čokolády a spousty džunglí. V Guatemale je nejlepší a nejnezapomenutelnější věcí Chicken bus – starý předělaný školní autobus, jedoucí po nezpevněných silnicích. Je to nádherně autentická země se spoustou historie, s velkými tradicemi, hustými pralesy, původními obyvateli – indiány a nějakým způsobem zahalena spoustou mystična. Must see – Město Antigua

> Kostarika Drahá zábava, přírodní parky, čisté pláže a tisíce zvířat, která nikde jinde neuvidíte. Ráj Američanů, ale pro mě trochu zklamání. Kostarika je krásná země, ale už hodně turistická. Není to zrovna ideální destinace pro low-cost traveling. Zkuste se co nejvíce vzdálit turistům. Must see - Národní Park Corcovado

Pár tipů na Střední Ameriku > Necestujte po setmění > Naučte se (alespoň) pár frází španělsky > Ptejte se na ceny místních > Smlouvejte a to úplně všude – hlavně na dopravě i na ubytování > Neukazujte žádné cennosti > Před focením lidí poproste o jejich svolení > Vyhýbejte se velkým městům > Kostarika a Panama vyžaduje odjezdový doklad, obstarejte si ho > Peníze vyměňujte na hranicích P RO JAKÉKOLI DALŠÍ TIPY www.chicacheca.com nebo lenkakosmatova@gmail.com

Slávek Král:

Nemít zásady a zkusit všechno, co svět nabízí

Jeho domovem je celý svět a jeho parťákem je pes. Lowcost cestovatel, punkáč a dobrodruh Slávek Král navštívil 71 zemí a na každém kontinentu strávil minimálně půl roku. Jeho největším koníčkem je stop. A to nejen ten auto. Slávek stopuje všechno, co se hýbe. A tak má na kontě koně, pohřebák, letadlo a nebo stopnutí pašeráků drog.

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

Slávkův dopravní prostředek ve Rwandě.

Co považuješ za nejzajímavější prostředek, který se ti kdy podařilo stopnout? Určitě letadlo, to se přece jenom nestane každej den. To se mi podařilo v Botswaně. Vtipný bylo, že jsem nevěděl kam letím, a bylo mi blbý se zeptat. Teď ti v hlavě lí‑ tají ty myšlenky – snad tam nepotřebuju víza, snad to není Somálsko. Ale všechno dobře dopadlo, vrátil jsem se na stejné letiště po 4 hodinách a 2 mezipřistáních. Co by tě ještě lákalo? Raketa do vesmíru a houkající ambulance. Země se dost liší tím, kde se dobře sežene stop. Jak bys to zhodnotil? Obecně nejhorší na stop jsou Španělsko, Portugalsko, Brazílie a Argentina. Naopak nejlepší jsou ostrovy jako Havaj, Island, Japonsko, Zéland nebo Čína (to je taky docela ostrov). Jaké jsou takové tvé lowcost zásady na cesty? Nemít zásady a zkusit všechno, co svět nabízí. Máš i nějaké své must-have na cesty? …nevím, pas? :D

Willy Fog objel svět za 80 dní. Jak dlouho to trvalo tobě? Pokaždé rok. A vždy to byla úplně jiná tra‑ sa i jiný směr. První byla přes Japonsko, Malajsii, Thajsko, Nový Zéland, Havaj, Me‑ xiko, USA, Kanadu, Island, Belgii a domů. Druhá do Portugalska, pak půl roku Střed‑ ní a Jižní Amerikou, půl roku Asií a domů. Kolik zemí už máš na mapě odškrtnuto? Cestuju 8 let. Za tu dobu jsem navštívil 71 zemí a na každém kontinentu jsem strávil minimálně půl roku. Jak se zrodil v tvé hlavě nápad vidět z toho našeho světa co nejvíc a začít cestovat jak o život? Stopuju už od patnácti, poprvé jsem jel do zahraničí v sedmnácti, a to do Itálie. Rok na to jsem vyrazil do Norska, ale to pravé cestování pro mě začalo až půlroční ces‑ tou do Turecka v roce 2011. Stal se z toho pro mě životní styl, který mě baví a moti‑ vuju jím tak ostatní, aby si plnili své sny.

Nedělám to, proto, že bych neměl peníze, ale dělám to kvůli zážitkům a nevšedním situacím.“

Držet v jedný ruce vodítko, v druhý ruce jídlo, na zádech těžkou krosnu a do toho sbírat exkrementy v extrémním vedru.“

Nedávno jsi strávil také nějakou dobu v Africe. Jaký je tam rozdíl ve stopování? Pro mě byla Afrika na stopa boží. Aut tam moc není. Třeba takový ředitel školy není pozice na to, aby si mohl dovolit auto. Člověk tak narazí na opravdu zajímavé lidi, politiky, zbohatlíky, turisty nebo firmy.

Jak moc si cesty plánuješ? Většinou vím, kolik měsíců budu na kte‑ rém kontinentu a naplánuju si tak 4–6 bodů, co bych chtěl navštívit nebo zažít.

A v lidské mentalitě? Vyhýbám se velkým městům, ale vesni‑ ce v Africe mě naprosto nadchly. Jediný, co místní dělají, je, že si z bláta uplácají chatrč a zasadí kukuřici. Zbytek roku čeka‑ jí, až jim kukučice vyroste a v mezičase dě‑ lají děti. Jídlo (ugali – hmota z kukuřičné mouky) je tedy zdarma a zbytek dne se jen tak flákají s ostatními. Bohužel přišel bě‑ loch a řekl: "Takhle nejste šťastní. Musíte chodit do práce, abyste byli šťastní,” a ráz celé Afriky to mění. Můžou si dovolit tele‑ fony, ale nemůžou si dovolit víc jak 2 děti

Máš za sebou cestu kolem světa, a ne jednu. Jak jsi vůbec cestoval? Rád si vyzkouším jakýkoliv dopravní pro‑ středek, ale nejčastěji cestuji autostopem. Moje heslo je “stopuj všechno, co se hej‑ be,” a to vytváří zážitky stopnutého koně, pohřebáku, loďě, motorky, auta s odpad‑ ky nebo s pašeráky drog.

Sloni takhle zblízka? V Botswaně není problém!

a už vůbec na ně nemají čas… bohužel. Nebál ses tam? Čeho? :) Jak moc lowcost to tam bylo? Stopování, kempování a ugali nic nestojí. Afrika se dá jet super lowcost. Nedělám to proto, že bych neměl peníze, ale dělám to kvůli zážitkům a nevšedním situacím. Do‑ stanu se tak do kontaktu s místními a to je to, co mě na cestování baví nejvíc.

Stal se z toho pro mě životní styl, který mě baví, a motivuju jím tak ostatní, aby si plnili své sny.“

O tobě se ví, že na cestách nebereš ani antimalarika. Z jakého důvodu? Hodně jsem si okolo toho nastudoval. An‑ timalarika tě nezachrání od malárie, jen posílí tvojí imunitu, aby tě malárie ne‑ zabila. Na druhou stranu je to chemická atomovka pro tvoje tělo. Chápu, že když někdo jede do Afriky na 2 týdny, nechce si kazit dovolenou v nemocnici, ale kdybych bral antimalarika půl roku, odrovná mi to játra a k tomu tu malárii stejně dostanu (i když v menší míře). Jelikož mám velmi silnou imunitu, malárie jsem se nebál a ve finále to byly jen 2 dny strávené v ne‑ mocnici na kapačkách a poté jsem zvesela pokračoval v cestě.

Parťák na stopování mezi Prahou a Plzní.

Jako dobrovolníci ve škole u města Mwanza, Tanzanie.

Jaký máš odtamtud nejzajímavější zážitek? Fííí těch bylo, moje přednáška je založe‑ ná na zážitcích a trvá hodinu a půl. Ale mezi top určitě patří učení dětí, bungee jumping, stopnutí letadla nebo když nás obklíčilo 200 slonů v safari. Při pohledu na tvůj životní styl člověka napadne, co děláš za práci. Čím se vlastně živíš? Momentálně je léto a to je škoda trávit čas v kanclu. Jinak pracuji na různých ces‑ tovatelských projektech. Spolupořádám LowCost Race, organizuji svůj vlastní ces‑ tovatelský festival, který se jmenuje Sraz českých bohémů, mám svůj kemp v Plzni a plánuji další přednáškovou tour s téma‑ tem “LowCost Travel: Jak projet Evropu za pár kaček”, kde učím lidi, jak si najít prá‑ ci v zahraničí, jak ušetřit, na co nezapo‑ menout, jak na dobrovolničení a mnoho, mnoho dalšího. Taky jsem si pořídil psího spolucestovatele a nejvíc se tedy věnuju jí a pomalu ji učím stopovat.

Stopnul jsem si letadlo. Vtipný bylo, že jsem nevěděl, kam letím a bylo mi blbý se zeptat.“ Proč sis nevzal na cestování spíš lidského parťáka? Mít pejska bylo vždycky mým snem a sny

Spolu s Jahu alias Ginger Thunder v Tanzánii.

máme od toho, abychom si je plnili. Ces‑ tování s pejskem je ale náročné. Zatím jsme projeli Švýcarsko a Itálii. Držet v jed‑ ný ruce vodítko, v druhý ruce jídlo, na zá‑ dech těžkou krosnu a do toho sbírat ex‑ krementy v extrémním vedru - tak to byla přesně naše první zkouška. Takže se nám ještě jeden parťák na cesty bude hodit. Cestování s pejskem má ale něco do sebe a doporučil bych to každému. Corey má i svůj instagram “Corey The Travel Dog”.

společně jde, a když půjde, tak bych se hrozně rád vrátil do Japonska. Spolupořádáš LowCost Race. Nepřijde ti, že si lidé ta místa potom tolik neužijí, když jen spěchají, aby to vše stihli? LowCost Race je zážitek na celý život. Vý‑ zvy zapříčiní, aby lidé nejeli jen z místa na místo, ale zažili i trochu té místní kultury. Hlavně ale chceme, aby účastníci věřili sami v sebe a aby věřili v ostatní. Určitě letos sledujte a udělejte si vlastní názor.

Nemusíš mít do zahraničí nějaké speciální povolení pro psa? Do všech zemí potřebuje pas a do někte‑ rých i speciální očkování nebo povolení. To je věc, kterou se spolu pomalu učíme. A než se to naučíme, tak jsme už projeli čtyři země nelegálně.

Máš teď v plánu organizovat festival. Jaký je jeho koncept? Organizuju cestovatelský festival, který se jmenuje Sraz českých bohémů. Bude 26.– 28. 10. 2018 v Plzni v Papírně a bude zaměřený na motivaci lidí nejen k cesto‑ vání, ale i k rozvoji v osobním životě. Mám tam zajímavý lidi jako Mikyho Škodu – za‑ kladatele LowCost Race, Honzu Macháčka – zakladatele serveru cestolet.cz nebo Jahu Řezníčkovou aka Ginger Thunder tra‑ vel blog a mnoho dalších. Více informací na www.srazceskychbohemu.cz.

Co budeš dělat, až se zase rozhodneš vydat na cestu kolem světa? S pejskem nebudu lítat, takže odteď poje‑ du pouze tam, kam se dá dostat po zemi nebo lodí – což znamená všude na světě. A cestu kolem světa se psem zatím nikdo nedokázal, takže se možná máte na co těšit :) Kromě takového velkolepého plánu, kam se s ním chystáš? Naše první větší cesta bude do Rumunska a na Ukrajinu. Přednáším totiž na festiva‑ lu Banát, a co dalšího navštívíme se uvidí. Tam se tak trochu rozhodne, jak nám to

Ne každý si stopne letadlo!

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

Co plány do budoucna? Momentálně užít si léto, vycvičit psa a vy‑ prodat festival, haha :D Sledujte mě na facebookovém blogu “Slavek Kral travel blog” a uvidíte sami.

Stáňa Wolfová

Bungee-jumping u Victoriiných vodopádů na hranici Zimbabwe a Zambie.

EVA KUTTICHOVÁ: DEVATENÁCTILETÁ DESIGNÉRKA HER

Ze začátku jsem lidi přemlouvala, aby mi dali zakázku. Teď práci musím spíš odmítat, říká devatenáctiletá designérka

V top 10 letošního ročníku soutěže Středoškolák roku se umístila i Eva Kuttichová. Designuje mobilní hry. S kamarády také pracuje na aplikaci, která má usnadnit designerům práci.

Devatenáctiletá Eva Kuttichová měla na dívku velmi neobvyklý dětský sen. Toužila se stát programátorkou. To se však jejím rodičům moc nelíbilo. Nakonec ale svolili, že Eva může jít studovat kodéra webových stránek. A tak vystudovala Střední průmy‑ slovou elektrotechnickou školu v Pardu‑ bicích. Na škole převažovali kluci, i když holek – kodérek ve třídě byla skoro po‑ lovina. Hned po škole nastoupila na plný úvazek do přední české technologické fir‑ my STRV zabývající se vývojem mobilních aplikací. „Lepší designérská příležitost podle mě momentálně v Česku není. Začí‑ nala jsem tam jako ilustrátorka a zároveň vytvářela herní obsah pro mobilní hru, to při studiu na střední škole ještě se dvěma dalšími spolužáky. Ty však po měsíci vy‑ hodili a já jim tam zůstala,“ vzpomíná Eva. Na začátcích pracovala na hře Dot2dot, která imituje papírové „spojovačky“. Dnes vedle herního obsahu začíná mobilní hry i designovat. Na jakých aktuálně pracuje, však prozradit nesmí. K designování přičichla Eva Kutticho‑ vá už během studia, ačkoliv se na střed‑ ní škole designem příliš nezabývali. „Se školou jsme byli na stáži ve Španělsku. Ve firmě, kam jsme přišli kódovat ale sháněli i designéra. A já byla jediná, kdo alespoň trochu uměl s photoshopem. Tak jsem jim tam zkoušela něco designovat. První de‑ signy byly hrozné,“ směje se Eva. Postupem času si však uvědomila, že by se chtěla spíše věnovat designu než kódování. Dostat se k zakázkám nebylo z počátku vůbec snadné. „Musela jsem si sama hledat weby, které bych mohla kó‑ dovat a později i designovat. Navíc jsem lidi vždycky musela hrozně přemlouvat, aby mi tu zakázku dali,“ vypráví. Během

několika let se ale ve svém oboru uchytila natolik, že dnes už práci musí spíše odmí‑ tat. „Občas si vedle práce v STRV vezmu nějakou zakázku na večer pro zábavu, ale spíše to nestíhám,“ říká Eva. Teď zrovna po večerech s kamarády vyvíjí aplikaci, která by v budoucnu mohla alespoň tro‑ chu usnadnit práci designerům mobilních aplikací. Aplikace totiž převádí náčrty aplikací z papírové formy do počítačové. Podílela se také na tvorbě ilustrací a animací mobilních sítí Vodafone k výzvě #jetovtobě. Aktivita na poli designování webů a aplikací, ale i tvorba ilustrací Evě Kutti‑ chové vynesla sedmé místo v soutěži Středoškolák roku. Do letošního, v po‑ řadí čtvrtého ročníku se přitom přihlási‑ lo přes 600 aktivních studentů. „Byla to spíš taková sranda. Kamarád mi o soutěži napsal asi dvě hodiny před tím, než se musely podat přihlášky. Když jsem for‑ mulář vyplňovala, tak se mi navíc smazal. Přihlásila jsem se asi deset minut před uzávěrkou přihlášek,“ líčí Eva. Běžně se do podobných soutěží kvůli nedostatku času nehlásí. Středoškolák roku pro ni měl váhu především v kontaktech, které díky soutěži získala. „Potkala jsem tam nové kamarády, se kterými se stále vídám. Navíc jsem získala spousta kontaktů, kte‑ ré se mi v budoucnu mohou v práci hodit,“ vyzdvihuje. Dodává, že na soutěži si také užila oddychový víkend pro Top 25 finalis‑ tů. „Byl to super odpočinek, nikdo z nás tam totiž nepracoval,“ směje se. Přestože si na ocenění příliš nepotrpí, soutěž vní‑ má jako pozitivní zkušenost.

První verze designu her i aplikací vznikají s pomocí tužky a papírů.

Aneta Matyšová

Střední škola není jen o sezení v lavicích. Prestižní soutěž Středoškolák roku vybírá ty nejaktivnější z vašich řad. V soutěžním formuláři stačí uvést od jedné do šesti mimoškolních aktivit, na které jste nejvíc hrdí. Do 4. ročníku se přihlásilo více než 600 aktivních středoškoláků. Top 25 jich vyjelo na nabitý společný víkend. Další ročník odstartuje na jaře 2019 Letos v soutěži bodovali: Matěj Prokop 19 let (1. místo)

Petr Štěpánek 18 let (2. místo)

Stojí za projektem Athenaeum, který přináší studentům z Ostravy a okolí přednášky a diskuze s vysokoškoláky. Získal ocenění nejúspěšnějšího studenta Moravskoslezského kraje. Založil také firmu TutoryApp – aplikaci, která propojuje studenty hledající doučování s učiteli. Také patří mezi nejmladší stážisty americké ambasády v Praze.

Spoluzaložil firmu Boardmobile Electric Longboards, která vyvíjí elektrické longboardy. První modely si můžete koupit na Alze nebo Amazonu. Postavil také unikátní 3D tiskárnu s energetickou úsporností. Pomocí 3D tisku připravuje náhrady lebečních kostí. Během svého medicínského výzkumu sestrojil robotickou ruku.

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

Veronika Zelinková 19 let (3. místo)

Programátorka a vývojářka, která prošla několika technologickými firmami jako Alza nebo IBM. Také se účastní prestižního rozvojového programu Microsoft STC pro nadané středoškolské studenty. Rovněž se podílela na první verzi aplikace start-upu SpaceFlow. Programování vyučuje i v Domě dětí a mládeže.

Deník dobrodruha

Neexistují malí lidé, jen malé cíle Filipa Mayera (26 let) mnozí z nás znají ze sociálních sítích jako autora projektu Deník dobrodruha. Během studia na Vysoké škole ekonomické koupil firmu, kterou po dvou letech prodal, a za získaný kapitál odjel s baťůžkem na druhou polokouli – do Asie. Filip je ukázkou toho, jak jde cestování zúročit nejen při, ale i po cestování. Procestoval 65 států, založil v Praze Kavárnu Dobrodruha, ubytovnu pro všechny nadšené cestovatele a plánuje projekty jako cestovní kancelář a mnoho dalšího. Jeho misí je ukázat všem, že není důvod bát se cestovat ani podnikat, a nezůstat tak v zaměstnanecké pozici.

ROZHOVOR

Yosemite - Národní park v USA.

Jak začalo tvé cestování? Viděl jsem, že naše média často ukazují nepravdivé informace o jiných kulturách, a věděl jsem, že je třeba to změnit. Tak jsem odjel sám s batohem do Asie a ces‑ toval. Založil jsem si stránku Deník dob‑ rodruha, kam přidávám fotky a zážitky z cest. Lidé se začali o mou stránku za‑ jímat, potom i různá média, až tak, že to skončilo i článkem ve Forbesu. Ty jsi minulé léto projel všechny země Evropy se svým projektem Kangelo v karavanu. Můžeš o tomhle prozradit víc? Prodělal jsem embolii plic, operaci kolene a měl jsem 10% šanci na přežití. Protože jsme měl zakázáno létat, rozhodl jsem se pro projekt Evropu karavanem. Dal jsem dohromady tříčlenný tým (Roman Ondrč‑ ka, Lukáš Prade), a projeli jsme společně 51 států Evropy. Celý projekt trval sedm měsíců, tři měsíce jsme projížděli kara‑ vanem a poznávali krásy Evropy a zbytek jsme dolétávali letadlem – Island, Kypr, Irsko, Kazachstán, Maltu… Cílem našeho projektu bylo poukázat na konektivitu, na to, abychom jako státy držely při sobě a že hranice jsou jen „čáry na mapě“. Že všude po světě jsou lidé stejně pohostin‑ ní a dobří jako u nás. Před odjezdem bylo nejnáročnější sehnat sponzory – jsem moc rád, že mě spousta firem podpoři‑ la. Na samotném tripu pak bylo nejtěžší omezovat se v zážitcích.

Co člověk musí udělat, aby mu firmy sponzorovaly cestování? Je třeba mít vybudovanou komunitu – já jsem měl stránku Deník dobrodruha, kte‑ rou sleduje zhruba 30 tisíc lidí. Taky je důležité mít dosah na sociálních sítích. Sponzoři po mně vyžadovali materiály, promo videa, promo fotky. Musíš mít dob‑ rý nápad, který je na dobrou věc. Naše myšlenka byla poukázat na to, že bychom měli být více otevření vůči ostatním stá‑ tům, nebojovat proti sobě, držet při sobě. Našim sponzorům se ta myšlenka líbila a líbí se jim pořád. Tímto všem sponzorů moc děkuji za jejich podporu.

Problémem mladých lidí v podnikání je odvaha a zastaralé školství“

Jak sis financoval své ostatní cesty? Prodal jsem firmu v Čechách. Nicméně, málokdy při cestování nepracuju, vždy něco dělám, ať už kolem svých projektů nebo deleguji práci – práce mě hodně baví. Nedělám rozdíl mezi tím, jestli jsem v zahraničí nebo u nás. Pracoval jsem i pro Pražskou čokoládu, kde jsem řídil marketingové oddělení a působil v kon‑ zultantské pozici. Mimoto jsem ze zahra‑ ničí udržoval podnikatelský klub (United Business Club), který jsem v Čechách za‑ ložil v roce 2013.

Potřebujeme společnost, která bude věci vnímat tak, jak doopravdy jsou“ Srí Lanka - cesta vlakem do Kandy.

To, co se podává v médiích, je často úplně jinak“ 03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

Tuláci přespávající na Trolltunze.

Jaké jsou tvé současné a budoucí projekty a cíle? Chtěli bychom vytvořit cestovatelskou agenturu. Agenturu, která se bude jmeno‑ vat Kangelo, zaměřenou na lokální a au‑ tentické zážitky. Je to něco úplně jinýho, když se koukneš na dvě památky, než když přičichneš k místnímu životu. Když jsem byl v Thajsku, mohl jsem vidět to, jak místní doopravdy žijí v džungli a tohle bych moc rád ukázal a dopřál ostatním cestovatelům. Mám také v plánu investič‑ ní společnost na podporu stand-upových projektů v České Republice, kde spojím dohromady nejen své cestovatelské pro‑ jekty, ale i projekty ostatních. Všechno, co dělám, je cestování a podnikaní dohro‑ mady. Taky bych se rád podíval do vesmíru a in‑ spiroval co nejvíce lidí. Pomáhal jim plnit jejich sny a posouvat společnost dál. Za‑ chránit planetu, dokud to jde. Mým osobním cílem ale je jednou vybu‑ dovat rodinu a postarat se o ni. Cestovat plánuju nadále i s ní, rodina není překáž‑ kou v cestování, naopak, cestování může být daleko zábavnější.

Jaké cestování preferuješ – sám nebo s někým? Můj projekt vyrostl na tom, že jsem cesto‑ val sám. Když cestuješ sám, poznáš toho daleko víc, než když cestuješ ve skupi‑ ně. Cestoval jsem na Srí Lance, na Maltě, poznal jsem hromadu skvělých lidí, užil si to a bylo to super! Zažil jsem všechny možné druhy cestování. V páru ale zase člověk sdílí obrovské množství emocí. Ale když cestuješ sám, poznáváš víc místní, povídáš si s nimi, nahlédneš víc do jejich kultury.

Chci ukázat lidem, aby se ničeho nebáli, neměli limity ani předsudky“

Jaký je tvůj nejšílenější zážitek z cestování? Můj nejšílenější zážitek byl, když jsme jeli karavanem v Moldávii. Policie nás za‑

Indie - chrám v Jaipuru.

Trolltunga - trolí jazyk v Norsku.

stavila, protože jsem jel 80 km/h vesnicí a chtěli nám dát pokutu v hodnotě asi pěti tisíc korun. Byli tam dva policajti, vy‑ psali nám pokutu do svého ruského blo‑ ku, pak vytáhli zapalovač a spálili to. Ná‑ sledně otevřeli zadní dveře od auta a my si mysleli, že nás odvezou na stanici. Oni ale měli vzadu asi osm melounů a dali mně a kamarádovi meloun a nechali nás zdarma odjet. Vůbec jsem to nechápal (směje se).

Nabádáš mladé lidi k podnikání. Co je největší problém mladých lidí, když chtějí podnikat? Myslím, že je to málo odvahy zkoušet nové věci, malá kreativita a zastarale vedené školství. Naše i světové vzdělání je stavě‑ né na zaměstnanecké pozice a nikde se neučí podnikání. Dříve lidé dělali to, v čem byli nejlepší, ale s příchodem kapitalismu se naše vzdělání překlopilo do zaměstna‑ neckých pozic. Lidi si musí uvědomit, že podnikáním nemají co ztratit, vyzkouší a zjistí, jestli jim to sedne nebo ne.

Moje nejoblíbenější místo je daleko od lidí v přírodě – dokázal bych si představit žít na Srí Lance“ Tvé životní motto? Mám tři. Život nemá žádný limity. Neexistují malí lidé, jen malé cíle. Když jsi na správné lodi, ale jen sedíš, vždycky tě někdo předjede.

Surfování na Srí Lance - Veligama.

Něco na závěr? Chtěl bych poděkovat svému týmu, proto‑ že bez něho by to nešlo. Vše je hodně o li‑ dech, a všechny projekty by se bez mých parťáků neuskutečnily. Lenka Kosmatová

Brazilian street artist

Manoel Quiterio

What I do for a living is dreaming He has been to 19 countries so far, creating something in all of them. Now he is finishing residency in Denmark, then going to Lithuania and Budapest, where we met and I was amazed by his work. Brazilian street artist Manoel Quiterio painted two pianos, one boat and a lot of buildings.

Where do you live nowadays? I’m currently in Denmark, as the resident artist at Aros Museum. I’m originally from Recife, in Brazil. I’m usual‑ ly somewhere else in the world, at this point in my life, but I consider it my base. As an art‑ ist, I feel it’s healthy to take one out‑ side the comfort zone and learn from the ex‑ periences that come from this contrast.

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

How do you see Europe as a Brazilian? It’s a rich place, built on resources that not all of Europeans are aware. Looks like what trends here becomes a tendency to the rest of the world. I’m not sure, but it feels that the op‑ posite is much truer. How your career in street art started? Around seven years ago, I was already a known artist at my place. Then it became obvious to me that the stu‑ dio kind of artist leaves something to be desired. I missed talking to the world and creating something more than works that please galleries. The streets have a clear message and pub‑ lic works enable the artist to reach

and be reached by ‘common’ people, who don’t often feel comfortable in the rigid structure of the institutions. So do you do this for a living? I use to say that I paint in my free time. What I do for a living is dreaming. Have you studied at art school? I graduated in communication but left my job to have time to create something else than making children obese by selling trans fat cookies.

I’ve been to 19 countries so far, creating something in all of them“

How long does it take you to paint an image on the wall of the house? It depends. Every work has its own time. I can either make a building at 2 days or take six months to complete an oil painting. Usually, the outside works tend to come faster, because you have the logistics and everything. What is the most special object you painted? In 2017 I painted a whole favela in Brazil. Does it count like an object? Also, two pi‑ anos, one boat, trees ordered to cut by some government guy who doesn’t really walk on the streets.

What about the materials, colours, what do you use? I use paint, spray, oil, sometimes sculp‑ tures… Everything that can become some‑ thing else. The colours range from the ba‑ sic black/white/red (the first colours we see when we’re children). I see it as a way to ‘hit’ people faster. The subconscious reads it before we can make any thought about, so you reach people where they can only feel, rather than understanding. Thinking sometimes take you far from the interesting realities.

Sometimes traveling is an exercise of being the smallest of the minorities: one person“ Do you make pictures also on paper or canvas? Yes, I started painting on old pieces of demolished houses and churches, like windows, doors and furniture pieces, alongside with the normal paper and can‑ vas production. Stil today, I really enjoy working in the studio, with no outside pressure, like a proper painter. Did you start with this illegally? I sometimes do illegal works. It’s not my favourite sensation, though. But, yes, I do it a lot. When in Turkey I did something like 12 pieces at the night portraying po‑ liceman and all the unfair/abusive rela‑ tionship they have with the citizens. So it had to be done in a way nobody would get me doing it. Sometimes in Brazil, I had problems with the authorities too. Noth‑ ing serious, but they still don’t under‑ stand that you’re making the city a more beautiful place, some see it as vandalism. You can’t blame them, it’s hard to appre‑ ciate things when you’re carrying a gun. It’s a system problem.

How hard is to get the job like painting a house with your ideas? It used to be harder in the beginning. Now things are getting better. I try to do only what is really worth, so I can have time to live. People that admire my works have been super helpful and gentle, always giving full freedom to create whatever I believe it’s the necessary message. What was the biggest project for you? I have a social project in Brazil (and I’m replicating it in other countries). That is my biggest goal now. Empowering people to spread what they think with their own places.

A walk on part of the crowd or a lead role in the cage?“

Do you feel that with your work, as everybody sees that on the way to work, do you make people smile, or are you more likely to face street arts haters? I believe art should heal. Most of the people are supportive and appreciating. It seems to me that it goes also about the posture of the artist. If you want just to shout and express your anger, you’re sure to feel that back from your audience. Painting is not my therapy and the pub‑ lic don’t need something to remind of the problems of life. It doesn’t mean that what I create is to alienate people but to push them to think in positive ways, rath‑ er than depressing people to make me sound cooler. Have you ever tried to cause any reaction by passersby with your work? Some days ago in Brazil, a homeless man

stopped by while I was painting with some friends. He said that he recogniz‑ es my works from some other buildings I have done it in poor areas of the city. That is for me a true inspiration. When you reach someone and you really make a difference, no matter how small or big. Where do you get inspiration and ideas about what you create? I paint what I see. Also, I come from a family of the priest and Brazilian sha‑ man from Candoblé religion. So, I tend to portray the unconscious patterns and religious inclinations of people. What we believe says a lot about what we dream of.

Traveling is about what you don’t carry to feel good“

Do you think street art belongs to the galleries? It’s complicated… galleries can sell what‑ ever they want and that’s the beauty and the danger too. When you start chasing that kind of approval is very easy to for‑ get why you create. As an artist, I can say it’s positive that the market is paying at‑ tention to it, but I’m double minded about trends because they come and go. What is true stays and I see that’s the point we should aim for. I saw pictures of your work from different cities on your Instagram, do you travel a lot? I’ve been to 19 countries so far, creating something in all of them. It makes you feel tired sometimes but I see a lot of beautiful things, so it’s a good reason to be tired in the body. A walk-on part of the crowd or a lead role in the cage?

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

Which countries have you visited? France, UK, Palestine, Netherlands, Czech Republic, Egypt, Israel, Turkey, Ireland, Denmark, Germany, Lithuania, Hungary, Argentina. So many! In which cities can we see your work for example? Recife, Istanbul, Tel Aviv, Jerusalem, Pal‑ estine, Paris, Berlin, Brussels… We met in Budapest at the couchsurfer meeting in Szimpla. Do you travel lowcost (like couchsurfing, hitchhiking,)? I try to save in basic things. Also, every‑ where is nice people to support and help you feel at home. Traveling is about what you don’t carry to feel good. Which country do you think could be called artistic? Brazil is a super creative place. Israel and Denmark are also good examples. What are your plans for the future? Finishing this residency in Denmark, go‑ ing to Lithuania and Budapest. Coming back to Brazil to make the next steps of the social experiment. When could you say something else about your journeys what it would be? Sometimes traveling is an exercise of be‑ ing the smallest of the minorities: one person. It’s good to get hold of the ego.

Stáňa Wolfová

JAK INVESTOVAT PENÍZE S KB Odkládáte si část vydělaných peněz stranou, třeba na horší časy? Už slyším, jak říkáte: “Na to je ještě čas…” To není tak úplně pravda. Jde o to si vytvořit návyk a vždy si část vydělaných peněz odložit stranou. Tím se začne vytvářet finanční rezerva, která vám pomůže v horších časech. Pokud si ale peníze odkládáte jenom tak “do prasátka” nebo na účet, o část přicházíte kvůli inflaci, takže ve finále vám zbyde méně. Dneska se podělíme o pár tipů, kam peníze uložit, aby byly v bezpečí a zároveň i něco málo samy vydělaly.

JAK ZAČÍT? Pro začátečníky je ideální projekt PRAVIDELNÉ INVESTOVÁNÍ, který vás naučí to nejdůležitější - pravidelně každý měsíc odložit alespoň pár set korun. Jakmile se z toho jednou stane zvyk, přijde vám to přirozené a ušetřená částka bude jen a jen narůstat. Dlouhodobé pravidelné investování představuje jednu z nejefektivnějších možností, jak zhodnotit své úspory. Začít investovat můžete kdykoli a nemusíte čekat na správné „načasování“ jako při jednorázovém vkladu. Investovanou měsíční částku můžete průběžně měnit podle toho, kolik peněz vám každý měsíc zůstává k dobru. Jak to funguje? Princip je jednoduchý – posíláte pravidelně stejnou částku, za kterou nakupujete podílové listy, s tím, že jejich cena se odvíjí od tržní situace. Tím v dlouhodobém horizontu investujete za průměrnou cenu. Mrkněte se sami, na webu www.investujtepravidelne.cz zde je k dispozici kalkulačka a spousta dalších informací.

PRO OPATRNÉ INVESTORY Ne každému se chce uložit peníze na delší dobu a mít k nim omezený přístup. Může se stát cokoliv, takový je život, a bude potřeba investování třeba na nějakou dobu přerušit. I s tím vám KB pomůže. Konkrétně jejich produkt BONUS INVEST. Část peněz vložíte na Spořicí konto Bonus Invest a stejnou část investujete do vybraných investičních produktů KB. Spojíte tak bezpečí dobře úročené a rychle dostupné rezervy spořicího účtu s možností vyššího zhodnocení svých investic.

Co KB nabízí:

•

Potenciál vyššího zhodnocení – pomůžeme vám s výběrem fondu

•

V kombinaci s investováním – zvýhodněná úroková sazba spoření

•

Peníze kdykoliv k dispozici – ze spořicího konta do jednoho dne, z fondů nejpozději do jednoho měsíce

•

Účet lze ovládat prostřednictvím internetového bankovnictví MojeBanka a Mobilní banka

SPOŘENÍ NEJENOM NA BYDLENÍ Ruku na srdce, kdo by nechtěl bydlet ve vlastním bytě nebo dokonce domě? Při dnešních cenách se to může zdát jako ná‑ pad z říše snů, ale není tomu tak. Jenom je potřeba začít spořit včas. A ideálně se STAVEBNÍM SPOŘENÍM. Jak to funguje? Zvolíte si cílovou částku (na ní závisí poplatek za uzavření stavebního spoření), podepíšete smlouvu a můžete začít spořit. Frekvence spoření záleží na vás: spořit můžete měsíčně, pololetně, ročně nebo vkládat nepravidelně různé částky. Kromě toho, že vám stát každým rokem na spoření přispěje, se vaše peníze úročí každý rok. V podstatě spoříte se státním příspěvkem, a jakmile naspoříte dostatečnou částku, můžete dostat výhodný úvěr ze stavebního spoření nebo požádat o tzv. překlenovací úvěr. Naspořené peníze ovšem nelze kdykoliv bez sankcí vybrat. Takzvaná vázací doba je šest let. Poté je možné naspořenou částku použít k jakémukoli účelu. Kdo by chtěl peníze ze stavebního spoření čerpat dřív, musí se rozloučit se státní podporou a také s připsanými úroky z vkladů.

A PÁR KORUN NA HORŠÍ ČASY… Co si budeme povídat, kdo ví, kdy půjdeme (tedy zda vůbec někdy) do důchodu. A co potom? Spoléhat se na stát, že se o nás stoprocentně postará? To mi přijde riskantní… Naštěstí můžete vzít osud do vlastních rukou a s pomocí DOPLŇKOVÉHO PENZIJNÍHO SPOŘENÍ si ukládat stranou i na důchod. Navíc vám s tím pomůže stát (příspěvek až 2 760 Kč ročně) a později i váš zaměstnavatel. Naspořené prostředky si můžete bez ztráty vybrat nejdříve v 60 letech. Požádat můžete buď o jednorázovou výplatu, nebo pravidelnou rentu. V druhém případě se vyhnete patnáctiprocentní dani z příjmů, kterou byste jinak z výnosu zaplatili. Peníze je možné vybrat už po dvou letech od uzavření doplňkového penzijního spoření. Přijdete ale o státní příspěvek, budete muset zpětně doplatit daňové odpočty a příspěvek zaměstnavatele, a výnos se zdaní patnáctiprocentní daní z příjmů.

Chcete se dozvědět víc? Podívejte se na: www.kb.cz/sporeni powered by

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

FOTOGALERIE

New York je jednou z nejosobitějších a nejživějších metropolí světa. Každá z jeho čtvrtí je jiná a nabízí zcela odlišnou architekturu i atmosféru. Je to kouzelné město ve dne i v noci, v létě i v zimě. Kdo nebyl v New Yorku, ten ještě nezažil svět.

Jan Březina, cestovatel, fotograf a zakladatel www.fripito.com

Pohled na noční Manhattan z brooklynského DUMBO.

Brooklyn Bridge je jedním z nejkrásnějších mostů ve městě. Díky pěší zóně je ideální spojnicí pro turisty mezi Manhattanem a Brooklynem.

Památník obětí teroristického útoku 11. září je neuvěřitelně silné a tragické místo.

Empire State Building je jednou z dominant města. Nejhezčí pohled na ni je z Rockefellerova centra

High Line park je původně nadzemní železnice spojující doky. Dnes je živým parkem a skvělou odpočinkovou zónou.

Flat Iron Building byl první mrakodrap postavený v New Yorku. Dodnes patří k těm nejšarmantnějším.

Panorama Manhattanu z New Jersey, kam se dostanete pohodlně trajektem nebo vláčkem PATH.

Oculus je součástí nového komplexu World Trade Center a spojuje v sobě stanici příměstského vlaku s nákupní pasáží.

Little Italy má díky všem kavárnám, restauracím a zmrzlinárnám neopakovatelnou atmosféru.

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

Adam Ondra: Polezu, dokud budu hýbat rukama nohama…

Česká

hvězda sportovního

lezení na stěně tak trochu

připomíná pavouka, na kterého neplatí gravitační zákony.

Adam Ondra o svém úspěchu v norském Flatangeru, lezeckých začátcích i o tom, jaké je to nocovat půl kilometru nad zemí…

Foto: Pavel Klement, Silence, Norway 2017

Rottame Ceredo Italy, foto: Giampaolo Calza.

Začnu trochu obligátně – co tě k lezení vlastně přivedlo? K lezení mně přivedli rodiče, brali mě do skal od malička. Jako tříletý capart jsem si hrál dole v písku pod skalami a bylo přirozené, že jsem chtěl lézt také, protože všichni v mém okolí lezli. Postupně jsem začal jezdit na závody a uvědomil jsem si, že mám na to talent a chtěl jsem lézt co možná nejlépe. Naprosto mě to pohltilo a nikdo mě do toho nemusel nutit. Nejra‑ ději bych lezl každý den, neuvěřitelně mě to baví. Vloni jsi v norském Flatangeru definoval novou úroveň obtížnosti zdoláním cesty pojmenované Silence. Čím přesně je obtížnost skály určená? Obtížnost určuje ten, který cestu jako první vyleze. Není to na základě nějaké přesně definované rovnice, kde by se do‑ sadila délka cesty, velikost chytů, převis‑ lost a vzdálenosti chytů, ale je to opravdu pouze na základě subjektivního pocitu. Srovnávám s cestami, které už mám za sebou, a beru v úvahu další faktory. Měl jsem tu odvahu říct, že tato cesta je 9c, protože mám vylezeny všechny cesty o stupeň lehčí (9 b+) a naprostou většinu cest o dva stupně lehčí (9 b). Tato cesta mi trvala ale neporovnatelně déle, stálo mě to daleko více úsilí, tréninku a ještě jsou tam velmi specifické kroky, které vyhovují přesně mým přednostem. Může se stát, že někdo po mně přijde a řekne, že je cesta

Poland slideshow 2018, foto: Maciek Ostrowski.

lehčí, ale vnímám to jako extrémně ne‑ pravděpodobné.

Spaní v závěsné posteli 500 metrů nad zemí je překvapivě pohodlné“ Jaké jsou kromě Flatangeru tvé největší úspěchy? Lezení je strašně široký pojem a já se snažím na rozdíl od většiny ostatních lez‑ ců být co nejuniverzálnější. V samotném sportovním lezení ve skalách, což je tře‑ ba i případ Silence, považuji za nejlepší úspěch vylezení cesty obtížnosti 9a+ sty‑ lem flash, což znamená na jeden jediný pokus. Jsem jediným lezcem, kterému se to podařilo. Na závodech na umělé stěně jsou mými největšími úspěchy tituly Mis‑ tra světa ve dvou disciplínách, v roce 2014 se mi podařilo vyhrát MS jak v lezení na obtížnosti, tak v boulderingu (lezení bez lana do malé výšky, jištěním je matra‑ ce). A na těch nejvyšších stěnách je mým úspěchem vylezení možná nejtěžšího big wallu (vysoká stěna, která má nejmé‑ ně 500 m) v Yosemitech v USA s názvem Dawn Wall. Z pohledu laika působí tvé výkony na stěně hrůzostrašně. Alespoň já jsem při sledování některých videí měla vážně nahnáno. Zažíváš vůbec někdy strach z výšek? Při sportovním lezení nemám strach

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

z pádu nikdy. Důvěřuji materiálu, důvě‑ řuji jističi a vím, že rizika jsou minimální. Chyby se stávají, ale jsou způsobené té‑ měř vždy lidským faktorem. Proto jsou třeba zkušenosti a nikdy nepodceňovat možná rizika. Na větších stěnách, kde už není vždy jištění tak spolehlivé, už strach mám, ale mám zkušenosti a tak dokážu ohodnotit riziko. Důležité je ale správ‑ ně se srovnat s nervozitou, která se pojí s tlakem podat výkon ve správný čas na správném místě. Ale to už je něco, s čím se potýká každý sportovec. Při přelézání stěny Dawn Wall v Yosemitském národním parku jsi na laně strávil celkem osm dní. Dokonce jsi spal ve stanu zavěšeném přímo na skále. Jaký to je pocit, podávat tak dlouho fyzický výkon a přitom se nepostavit nohou na zem? Pro mě je to příjemné, trávit čas na nád‑ herné stěně, v úžasném prostředí s parťá‑ kem, se kterým je sranda. Samotné spaní v závěsné posteli 500 metrů nad zemí je překvapivě pohodlné. Díky lezení máš možnost podívat se do celého světa. Které země jsi už navštívil? Podíval jsem se díky lezení na všechny kontinenty, ale nejvíce jsem přece jen lezl v Evropě, která je jedinečná. Na malém prostoru je tu neskutečné množství skal na výběr. Rájem je Španělsko, Francie nebo právě Norsko.

A je pro tebe nějaké místo opravdová srdcovka? Mám rád severské kraje, proto jsem se to‑ lik zamiloval do Flatangeru, kde se nachá‑ zí ona 9c, cesta Silence. Jinak doma jsem v Moravském krasu.

Důležité je správně se srovnat s nervozitou, která se pojí s tlakem podat výkon ve správný čas na správném místě“ V jednom rozhovoru jsi řekl, že lezení není jen o fyzičnu, že velkou roli hraje i psychika. Co podle tebe musí mít lezec v hlavě „navíc“ oproti ostatním? Musí na jednu stranu umět velmi dobře lézt, což znamená dobře používat nohy i celé tělo. A zároveň vše umět použít pod tlakem, když je to například na závodech. I fyzička a trénink jsou ale důležité. Jak vypadá tvůj „běžný pracovní den“? Trénink probíhá 6 dní v týdnu, 4 až 5 hodin denně. Samotné lezení je tak 60 % trénin‑ ku, dále nějaké posilování, ať už lezecky specifický trénink prstů a paží, tak obec‑ nější posilování s vlastní vahou a v nepo‑ slední řadě kompenzační cviky. Dawn Wall, USA, 2016, foto: Pavel Blažek.

Do jaké míry je lezení sólový projekt, a jakou roli v něm naopak hrají další lidé – ať už trenér, nebo rodina? Zázemí je určitě velmi důležité, ale není to jako v jiných sportech. Trénuji hlavně sám, ale radím se s dalšími. Rozhodně je ale klíčové, s kým potom na skály jezdím. Nejraději jsem, kdy je to přítelkyně Iva, která sama také velmi dobře leze. O tvém zdolání stěny Silence vznikl i stejnojmenný film. Jak probíhalo natáčení v tak krkolomných podmínkách, jako je skalní stěna? Je to dokument a zachycuje, co se stalo. Nijak mě natáčení neovlivňovalo. V tom je síla tohoto videa. Je volně k vidění na mém Youtube kanálu a má 17 minut. Kromě famózních úspěchů na poli sportovním máš i úspěchy akademické – předloni jsi promoval na Masarykově univerzitě. Jaké jsou tvoje plány do budoucna? Chceš zasvětit život jenom lezení, nebo máš i plán B? Určitě bude můj život spojen s lezením a polezu, dokud budu hýbat rukama no‑ hama, ale samozřejmě vím, že za pár let už asi stěží budu lézt na takové úrov‑ ni. Možností, jak uplatnit svoje vzdělání z podnikového managementu, je hodně.

Život je krátký na to, abyste dělali věci, co vás nebaví. Běžte za tím, co vás naplňuje“ Na jedné straně máme řadu úspěšných mladých sportovců, na té druhé je ve školách pohybu minimum a tělocvik se bere spíš jako nutné zlo. Jak to podle tebe má naše generace se vztahem ke sportu? Určitě se mladá generace málo hýbe a hlavně je málo venku. Lezení je dle mého názoru ideální aktivita. Člověk se hýbe a navíc je v přírodě. Je ti 25 a zná tě celý svět, nejen ten sportovní. Mluvíš několika cizími jazyky a v zahraničí jsi podle všeho jako doma. Věřím, že pro plno tvých vrstevníků je něco takového jen těžko představitelné. Co bys poradil těm, kteří tápou a hledají se, nebo třeba mají sny, ale jejich splnění kvůli strachu věčně odkládají? Život je krátký na to, abyste dělali věci, co vás nebaví. Běžte za tím, co vás naplňuje. Je důležité věřit, že něco je možné.

Helena Drdlová

Dawn Wall, USA, 2016, foto: Pavel Blažek.

Plusy a mínusy Moskvy

+ Hlavní město největší země na světě a bývalého Sovětského svazu. Moskva je město, které zná každý, ale ne všichni ho navštívili. Domov Lenina, Ivana Hrozného, Puškina, Dostojevského, Gagarina, a nyní Putina s dalšími 12 miliony obyvatel doslova přetéká historií, dechberoucí

architekturou a maršrutkami.

V Moskvě je jedno jisté, a to, že vás překvapí a jen tak se k žádnému městu nepřirovná a k ruské kultuře taky ne! Na zdarovje!

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

+ + Nenahraditelnost

- Ruština, ruština, ruština

Moskva má tolik paradoxů a šílených věcí, že chvíli si budete připadat jako v nejhezčím a nejbohatším městě na světě a v druhé minutě jako ve filmech z šedesátých let, kdy lidé roztlačovali z kopce své trabanty. Moskva přetéká absurdností, rozdíly mezi kýčem, dobou dávno minulou a Ruskou hrdostí.

Jestli tě láká navštívit Rusko, rozhodně popros rodiče nebo prarodiče a nauč se s nimi pár ruských frází. Ani na hlavním nádraží, ani na letišti, ani v levných hostelech tě anglicky neobslouží a většina nápisů je psaná rusky. Výhodou je, že ruštinu s trochou snahy rychle pochopíš.

+ Krásné metro

- Neusmívat!

Chcete ušetřit za muzeum? Stačí si koupit jízdenku na metro! Moskevské zastávky metra mají nádherné lustry, malby, sochy nebo mozaiky – každá stanice je něčím jedinečná. Metro je čisté, rychlé, bezpečné. Je jedno z nejstarších na světě a má 12 linek a 168 stanic.

Jakmile jste zvyklí cestovat po západní polokouli, ruská kultura vás může ze začátku trochu otrávit. Rusové jsou jednoduše vážní a mají kamenné tváře. Na ulici se na sebe lidé nedívají a ani v turismu nečekejte velké emoce. Přesto všechno Rusové zlí nejsou, jsou velmi pohostinní a starostliví, jsou jen velmi seriózní.

+ Ještě krásnější centrum Centrum Moskvy je čisté, nádherné a okouzlující. Majestátní barevné budovy s místní architekturou se můžou vyfotit ze všech úhlů a vždycky vypadají neuvěřitelně. Výborná věc na váš Instagram. V moskevském centru najdeš také spousty krásných parků a obchodních středisek.

- Moderní metropole Zima jako v Rusku – neříká se to jen tak nadarmo. Ačkoli v Čechách taky v zimních měsících mrzne, v Moskvě mezi lednem a dubnem mrzne až praští. Naopak v létě je radost tam být. Jedna věc je ale jasná, že litr vodky za pár korun zahřeje za každé situace.

Lenka Kosmatová

TIPY • Doporučuji mobilní aplikaci maps.me. • Při návštěvě Ruska se taky hodí Yandex Translate. • Nezapoměnte si zřídit víza před cestou do Ruska! • Všem tvrďte, že Putin je váš největší vzor, jinak se dostanete do problemů.

aplikace

Working Holiday

aneb celoroční dovolená v jednom z nejluxusnějších středisek na světě Celoroční dovolená, nejlepší rok a půl v životě, majestátné hory, azurově modrá jezera, dechberoucí výhledy jako z plakátu, přátelé, jedinečné zážitky, adrenalin, sluníčko, kempování, road tripy, sjíždění řeky, horolezectví a to nejlepší lyžování. Zní to jako sen? Pro někoho možná. Ale pro mě tohle byla skutečnost — díky programu Working Holiday Kanada. „Dobrý den, prosím Vás, jak se dostaneme do národního parku Banff?“ „Jak to myslíte? Vždyť jste v národním parku Banff?“ „Ano, já vím, že jsme v Banffu, ale kde je ten park? Kde má vstupní bránu? Rádi bychom tam dnes s rodinou zašli na pro‑ cházku.“ „Pane, všechno kolem vás je součástí národního parku Banff, který má rozlohu více než 6 000 km². Obávám se, že jedno‑ denní procházka k prozkoumání celého parku nebude dostačující.“ S takovými a dalšími hodně podobný‑ mi dotazy se recepční či hoteloví conci‑ erge setkávají v Banffu několikrát za den. Jsou lidé, kteří si zaletí na „výlet“ do Banf‑ fu, aniž by si to předem naplánovali nebo si zjistili o dané oblasti podrobnější infor‑ mace. Zkrátka koupili letenku, zabooko‑ vali luxusní hotel a letěli do jedné z nej‑ navštěvovanějších a nejdražších destinací na světě. Pro některé je naopak týdenní dovolená v Banffu celoživotním snem a šetří si na ni třeba i několik let. Protože kdo by se nechtěl na Facebooku a Insta‑ gramu pochlubit fotkou z proslulého Lake Louise nebo z vrcholu Sulphur Mountain, kam vás za 62 kanadských dolarů vyveze gondola?

Banff totiž skrývá mnohem víc než jen pár turisticky známých míst, která vidíme na každé pohlednici v obchodech se su‑ venýry na Banff Avenue. A co si předsta‑ vím, když se řekne Banff, já? Celoroční do‑ volenou, nejlepší rok a půl v mém životě, přátele, neuvěřitelné zážitky, sníh (hodně sněhu), nejlepší lyžování, mráz, běžky, sněžnice, medvědy, spoustu skvělého jíd‑ la a mnoho dalšího. Mít možnost strávit sezónu nebo do‑ konce rok na takovém místě je opravdu velká příležitost a je potřeba si uvědomit, že se to nepoštěstí jen tak někomu. Jak už jsem psala výše, setkala jsem se s mnoha rodinami, které si téměř celý život šetři‑ ly na to, aby se do Banffu mohly podívat. A když dostanete možnost tam nějakou dobu žít a seznámit se s místními, kteří tu žijí již několik let, začnete Banff poznávat v úplně jiném měřítku. Najednou zjistíte, že tu jsou místa, na kterých nemusíte stát 10 minut frontu na fotku, protože právě přijel autobus japonských turistů. Zjistíte, že tu jsou mnohem krásnější a klidnější místa, o kterých se vlastně ani nikde moc nepíše, ale z kterých vám bude přecházet zrak. A proč na taková místa turisti ne‑ chodí? Z jednoho prostého důvodu. Na taková místa vede většinou cesta klikatá

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

(náročnější terén) nebo delší. Zkrátka vás tam nedoveze autobus, ale musíte si tam dojít pěkně po svých. A samozřejmě čím horší a fyzicky náročnější cesta, tím krás‑ nější výhled. Jednoho krásného letního dne jsme se odvážně vydali na výšlap v 5 hodin ráno, protože jsme chtěli vidět východ slunce z vrcholu. Bylo to asi měsíc po mém příle‑ tu do Banffu. Neměli jsme ani bear sprej na medvědy, ani čelovky. Dodnes to ne‑ chápu. Nahoru jsme to místo plánovaných dvou hodin vyběhli za 45 minut. A to i přes mé astma a odpor k běhu samotnému. Strach z medvědů nás hnal kupředu. Pár‑ krát jsem si po cestě zanadávala a zařekla se, že nic takového už absolvovat nebudu. Nikdy! Názor jsem změnila s východem slunce na vrcholu hory. Bylo to na hoře Sulphur, na kterou v Banffu denně míří stovky turistů. To ráno ale výhled na celý Banff, řeku, údolí a okolní hory patřil je‑ nom nám. Dojít až do cíle se vždy vyplatí. Ten pocit, výhled a vítězné pivko na vrcho‑ lu za to stojí!

Chceš se dozvědět o Working Holiday víc? Napiš Adrianě na a.necasova@czech-us.cz

Adriana Nečasová

CHCI JET STUDOVAT DO KANADY CHCI JET STUDOVAT DO KANADY Kontaktování koordinátora

Nezávazná registrace

nebo

Kontaktovat koordinátora

Dostanu veškeré informace na Skypu nebo na osobní schůzce

Spolu s koordinátorem vyberu vhodný studijní obor a zjistím zda splňuji podmínky pro přijetí

Podepíši smlouvu o účasti v programu

Zjistím svůj level AJ, udělám potřebný online test či IELTS certifikát

Kompletace potřebných dokumentů k přihlášce a odeslání přihlášky na danou školu

Skype pohovor se zástupcem školy

Dostanu rozhodnutí

Splním podmínky

Úhrada depositu za studium

Obdržím „letter of acceptance”

Kompletace dokumentů pro žádost o work and study víza

Získám schválenou žádost o work and study víza

Nesplním podmínky

Nemám AJ na požadované úrovni

Nejsem přijat

Jedu na jazykový kurz

Výběr jiné školy

Dostanu se na požadovanou úroveň

Předodletová orientace, kupuji letenku, balím kufr

JEDU! JEDU!!!

Chceš studovat v Kanadě? Napiš Magdě na m.tomickova@czech-us.cz

VYBOČIT Z DAVU Křivdí se podle vás mladým? Lidé vždy vzpomínají na to, jak vypadal svět za jejich mládí a jak to tenkrát bylo lepší než dnes. Tenhle vzor myšlení se stále opakuje. I dnes jsou ale mladí bá‑ ječní, aktivní a dělají spoustu věcí. Vždy se ale mluví spíš o těch negativních, to znamená, že se pozornost přesunuje na ty, co nic nedělají. Takže ano, křivdí se jim. I z toho důvodu vytvořil Člověk v tísni oce‑ nění, kterým se snaží odměňovat mladé a úspěšné lidi. Ať už jde o děti z první tří‑ dy, kteří chodí dělat společnost seniorům do domova důchodců, nebo někoho, kdo sbírá odpadky na ulici. Toho pozitivního je hrozně moc, jen se o tom nemluví.

Potřebujeme někoho, kdo táhne ostatní a má svou vizi“ Odkud přišla prvotní iniciativa? Od Karla Strachoty, ředitele vzdělávací sekce Člověka v tísni - Svět na školách. Nápad dostal už před mnoha lety, někdy kolem prezidentských voleb, kdy vyšlo najevo, že lídrů tady moc nemáme. A ne‑ jen politických. Zkrátka nám chybí lidi, kteří by se mohli stát vzory. Potřebuje‑ me někoho, kdo táhne ostatní a má svou vizi. Všichni chceme být většinou ti, kteří přihlíží, protože jakmile někdo něco dělá, tak ho samozřejmě všichni můžou oso‑ čit z toho, jak je to špatně. Pak musí při‑

Koordinátorka projektu Hledá se LEADr Marianka Macková pracuje na jeho průběhu už od úplných začátků. A tak má dobrý přehled o tom, jak se soutěž s časem mění, co je jejím prvotním cílem, a především, jakého výherce doopravdy hledá.

jít opravdu silná osobnost, která vybočí z davu. Vidíte rozdíly mezi různými ročníky účinkujících? Podle toho, jak postupně představujeme soutěž veřejnosti, se hlásí jiný typ lidí. Proto musí být projekt hodně flexibilní. První rok šlo spíše o takové dobrodruhy, kteří nevěděli, do čeho jdou. No a napří‑ klad letos se do soutěže přihlásilo pře‑ kvapivě hodně aktivních lidí. Většinou už dříve něco vlastního podnikali. A to pak často zvládali úkoly o něco lépe, na dru‑ hou stranu nebyli tolik otevření novým možnostem. Jak vypadá proces vymýšlení jednotlivých úkolů? Snažíme se, aby celý projekt soutěžícím především něco dal. Na začátku proto prochází různými workshopy a školeními. Samotná soutěž není jen o tom vyhrát, ale vyzkoušet si různé situace, které by jako lídři měli zvládnout. V prvním kole šlo o spolupráci se zastupitelstvem. Dí‑ vali jsme se na to, jak si mezi sebou umí účastníci rozdělit práci. Na další úkol měli jenom jeden den, takže tam jsme zase sledovali, jak pracují s časem. Dále zkou‑ šeli debaty nebo komunikaci s obyvateli. Letos přišla i novinka – hledání cesty do Nymburku, tam šlo o spolupráci v týmu. Všichni se totiž chtějí stát lídrem, ale v té‑ hle situaci jím nemohl být nikdo.

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

LEADr by měl umět lidi strhnout, vědět co chce a jít si za tím“ Co vše by měl umět dokonalý LEADr? Jde o hodně subjektivní názor. Podle mého by ale měl umět motivovat lidi tak, aby ho následovali. Nebo spíš, aby jeho cíl sdíleli, a ne ho jen slepě sledovali jako ovečky. A komunikační schopnosti jsou samozřejmě také klíčové. Dál by měl umět strhnout lidi, vědět, co chce a jít si za tím. Přispívá české školství k tvorbě mladých LEADrů? Jaký na ně má vliv? Pro mě jde o poměrně těžkou otázku, protože jsem českým školstvím nikdy neprošla. Můžu ale mluvit obecně. Podle mě je hodně tradiční a pevně dané. Doba se změnila a bylo by ideální, aby i výuka probíhala jinak. Vše je dnes mnohem víc propojené. Žijeme ve světe, kdy nad námi média mají opravdu velkou moc, tomu se ale škola vůbec nevěnuje. Na výchově lídrů má určitě velký podíl, už jen proto, že může ovlivnit, jak sebevědomí žáci bu‑ dou. Nebo s čím se spokojí. A zda budou chtít od života něco víc.

Kateřina Hlaváčková

Matěj Prokop:

Chci zkusit něco změnit! Aktivní středoškolák. Asi nejčastější slova, kterými je Matěj Prokop popisován. I když zdaleka nestačí na obsažení veškerých

jeho aktivit.

Z nich je ale

v poslední době vyzdvihována hlavně jedna – účast

v celorepublikové soutěži

Hledá se LEADr. A nejen to. Především také jeho výhra.

Jak jsi se k soutěži dostal? V Ostravě neměla soutěž moc velkou pro‑ pagaci, takže to pro mě bylo trochu slo‑ žitější. Narazil jsem na ni na Facebooku, protože už jsem se podobných akcí účast‑ nil, a tak se mi doporučeně zobrazila na hlavní stránce. Říkal jsem si, že to zku‑ sím, protože mě vždycky bavilo si během roku najít ještě nějakou další, mimoškolní aktivitu. Minulý rok to byl třeba Pražský studentský summit. Tak jsem se přihlásil a vybrali mě. A jak vypadalo první přihlašovací kolo? Měli jsme za úkol popsat nějaký svůj pro‑ jekt. Já v té době na jednom pracoval a už jsem ho měl v podstatě vytvořený. Vybíra‑

lo se přibližně z dvaceti přihlášených lidí, tím pádem asi nebylo až tak složité se tam dostat. Což je celkem škoda, protože jde o soutěž, o kterou by měl být podle mě mnohem větší zájem.

Univerzity ukazují, co je u nich nejlepší, ale o oborech se nic nedozvíte“ Jak přesně vypadal tvůj projekt? Šlo o projekt Athenaeum, který jsem vy‑ myslel asi v patnácti. Tehdy jsem přemýš‑ lel, jaké semináře si na gymnáziu vyberu a samozřejmě jsem s tím měl hrozný pro‑ blém. Všichni říkali, ať jedu na Gaudea‑ mus, že tam mi určitě pomůžou. To se ale

nestalo. Podle mě jde o hodně komerční veletrh. Každá univerzita se snaží ukázat v nejlepším světle a nalákat studenty, ale o oborech se doopravdy nic nedozvíte. V Ostravě jsme nic podobného neměli, tak jsem si řekl, že zkusím něco obdobného u nás. Ale tentokrát středoškoláky doo‑ pravdy seznámím s tím, jaké mají studijní možnosti po maturitě. První ročník vznikl trochu na koleně – na dvoudenní kon‑ ferenci vystoupili různí profesoři či lidé z praxe, aby o daném oboru studentům něco pověděli. A lidi si to chválili, takže už děláme druhý ročník. Už se na něm tolik nepodílím, protože se nám nahlásilo hod‑ ně dobrovolníků do týmu, kteří akci zvlád‑ li v mnohých směrech převzít.

Přemýšleli jste, že byste akci rozšířili i do dalších měst? Moje vize byla taková, že uděláme prvních pár ročníků v Ostravě, a pak to zkusíme i jinde. Třeba z Plzně nám napsali, že by to také chtěli dělat, tak uvidíme. Jinak to ale vždy záleží na lidech z daného města. Pokud se nám ozvou, tak jim určitě předá‑ me naše know-how i značku, protože jde o dobrovolnický projekt. Jsme otevření tomu, aby Athenaeum vzniklo i jinde než v Ostravě. Který úkol ti přišel nejtěžší? První větší stres přišel s vyřazovacím ko‑ lem, které se sice ani nenatáčelo, ale už se odehrávalo před porotou. Měli jsme jí představit svůj projekt. Moc jsem se ne‑ připravoval, takže jsem ani nečekal, že postoupím dál. Hlavně jsem si to užíval a úkoly zase tolik nehrotil. Hodně složi‑ té pro mě bylo, když nás někam odvezli a museli jsme si najít cestu do Nymburka.

Vždycky jsem věřil tomu, že mladí můžou změnit svět“ Co je nejdůležitější věc, kterou sis ze soutěže odnesl? Kamarády a kontakty. Potkal jsem oprav‑ du hodně lidí, kteří už dlouho dělají na svých projektech, nebo vedou různé fir‑ my. Všichni mají velký potenciál a chuť něco změnit. Soutěže se účastnil napří‑ klad i Mikuláš Minář, který založil Milion chvilek pro demokracii. Ten v LEADrovi přímo nepostoupil, protože neměl ani to‑ lik času. Ale přesně to vypovídá o tom, že moc nezáleží, kdo postoupí a kdo ne. Jde o to, jestli má člověk vůli něco dělat a je schopný. Soutěž vznikla primárně proto, že její zakladatelé cítili nedostatek lídrů v naší republice. Cítíš to stejně? Nebo jsi měl vždycky někoho, za kým bys šel, svého vlastního lídra? Já žádného asi nikdy neměl, protože si všechno raději dělám sám. Ale můj osob‑ ní vzor je například Steve Jobs. I když pro někoho může jít o trochu kontroverzního lídra. Tady v Česku určitě nějaké máme, ať už v úspěšných firmách, nebo v politice. Nemyslím si, že nám tolik chybí. Možná jen takoví, kteří by uvažovali „morálně správným směrem“. Například i Andrej Babiš je lídr a schopný podnikatel, otázka je, jestli to znamená, že je také to nejlepší pro naši zemi. Změnil se po soutěži tvůj pohled na společnost, či mladé lidi kolem tebe? Ani ne. Protože i s Athenaem mi pomá‑ halo hodně mladých lidí a já jsem viděl,

jak jsou schopní. Taky jsem narazil na to, že hodně lidí (i v politice) angažovanost mladých vítá. A spousta z nich se touží zapojit. I proto začínáme v Ostravě s pro‑ jektem YoungUp na podporu aktivních mladých lidí. Vyplatí se to nejen mladým lidem, kteří se zapojí, ale i regionu, pro‑ tože aktivní lidé jsou nyní hodně potřeba. Vždycky jsem věřil tomu, že mladí chtějí něco dělat a můžou i změnit svět. Mají na to energii i čas.

Jsem zkrátka jenom nadšený…“ Jaký bys řekl, že je klíč k tomu někoho strhnout, přimět ho zabývat se tvým nápadem? Vždycky se snažím být co nejvíce upřímný. Když mám nějaký nápad, tak ho řeknu tak, jak je. I když se ho snažím podat co nejlé‑ pe. Dosud jsem své vize sdílel se svou ro‑ dinou a přáteli. Ti mi vždy řeknou, jestli za to stojí, nebo ne. A pak se můžu posunout dál a hledat někoho, kdo by mě podpořil. Ale ne vždy to vyjde, snažím se své plány co nejvíce filtrovat, aby nešlo o blbosti, co se nedají zrealizovat. Často se ze stovky nápadů chytnou jen tři. Není to tak, že by mi je všichni okamžitě odsouhlasili. Lidé se většinou zaměřují na to, co je nejvíce vidět či slyšet. To si pak vyberou jako symbol určité skupiny. Teď, ale také v budoucnosti, bys to mohl být i ty, necítíš se tím pádem za skupinu mladých trochu zodpovědný? Nemyslím si, že bych byl až tak známý, či ztělesňoval nějaký symbol. Zkrátka si jdu za tím, co mě baví. Ano, mám firmu, která relativně prosperuje. Ale nedělám o to‑ lik víc než například někdo kolem třiceti. A určitě ne tak dobře. I ve srovnání s ji‑ nými známějšími mladými. Zkrátka jsem jenom nadšený. Mám tu energii. Necítím se nijak výjimečně. Upřímně mě to občas zaráží, že kvůli tomu, že někdo vůbec pod‑ niká, vzniká takový poprask. To by přece mělo být normální. Takže ses nikdy nesetkal s oním „na to jsi moc mladý?“ Jo, občas. Zvlášť když jsem začínal v pat‑ nácti. I přes získanou podporu pro Athe‑ naeum mi hodně lidí říkalo, že na to ne‑ mám. Že jsem hodně mladý. Ať se ozvu, až bude mít projekt třetí ročník. Ano, setkal jsem se i s nedůvěrou, ale vždycky jsem nakonec narazil na někoho, kdo mě pod‑ pořil. Začátky bývají těžší, ale dá se s nimi vypořádat.

Kdyby nebyly konflikty, nemáme tu demokracii“

Vy jste to nezažili. Nejznámější argument v politických debatách s mladými. Poslední dobou můžeme v české společnosti pozorovat dva tábory, dva rozdílné názory. Jakým způsobem bys takto rozdílné strany propojil? V případě tohoto argumentu chápu, že nás takhle někdo vnímá. Teče nám mléko po bradě. A ano, opravdu jsme to nezažili. Je důležité, aby se člověk s druhým začal bavit. Vysvětloval svoji pozici a získal re‑ spekt. Názor druhého nelze změnit nijak jednoduše. Nedávno jsem v Ostravě založil pobočku pražského Pragulicu. S bezdomovci jsem se nikdy nebavil, a tak mi to samotnému hodně otevřelo oči. A navíc, kdyby nebyly konflikty, tak tu nemáme demokracii. Růz‑ né tábory tu budou vždycky. Je možné se ve škole nejen trápit, ale být i šťastný. Tuhle větu jsi pronesl při plnění jednoho z úkolů na schůzce pedagogů na svém gymnáziu. Přesně tohle si ale pravděpodobně spousta studentů nemyslí. Co se dá dělat, aby se situace změnila? Osobně jsem se ve škole docela nudil. Ale pak jsem si řekl, že ve škole strávím osm let života, což není úplně krátká doba, a rozhodl se to změnit. Přijde mi těžké poradit, co dělat, protože záleží na daném člověku, škole i jeho rodině. Vždy se dá domluvit i s učitelem, že budete v hodině kromě zadané práce dělat i něco jiného. I čas ve škole můžete strávit produktivně. Někdy to samozřejmě nejde, záleží na ko‑ munikaci. Ale pokud to, co děláte, může nějak pomoci reprezentovat vaši školu, mělo by to vyjít. Co plánuješ do budoucna? Snažím se moc neplánovat a dělat to, co mě baví nejvíc a v čem vidím potenciál. Teď je to Pragulic, nebo YoungUp, či ap‑ likace na doučování Tutory. Navíc jdu na vysokou, ta mi taky určitě zabere hod‑ ně času. Chystám se studovat dva obo‑ ry – diplomacii a právo. Nemohl jsem se rozhodnout, tak jsem si nakonec vybral oba a uvidím, jak to budu, nebo nebudu zvládat… I přes různé diskuze ve společ‑ nosti chci vysokou vystudovat, baví mě se vzdělávat a pořád si myslím, že platí „škola základ života“. Kromě toho bych rád dál pracoval na různých projektech a taky zkusil politiku. Protože mě štve, když lidé jen nadávají, ale nikdo z nich do ní ne‑ jde. Ale ne teď jako moc mladý. Myslím, že pak člověka politika moc brzy semele a už není vnímaný jinak než jako člen ur‑ čité politické strany… Ale jo, zkusit bych to v budoucnu chtěl. Zkusit něco změnit.

Kateřina Hlaváčková

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

DIGITÁLNÍM NOMÁDEM BEZ ODPADU Vydala vlastní e-book, natáčí YouTube videa, cestuje a pracuje online. To vše naplňuje dny Veroniky Šubrtové, digitální nomádky, která na svém blogu kromě zážitků šíří také myšlenku zero-waste – životního stylu, při kterém se lidé pokouší produkovat co možná nejméně odpadů…

I když Verča cestuje opravdu hodně, tak vždycky s láskou k přírodě.

Co pro tebe bylo rozhodující při volbě tvé cesty jako digitálního nomáda? Na cestu jsem vyrazila skoro před čtyřmi lety s vidinou práce online, na dálku. Ne‑ věděla jsem stoprocentně, do čeho jdu, učila se hodně za chodu a neměla ten nejlepší počítač. Ale věděla jsem, že chci cestovat, objevovat a najít způsob, jak být pánem svého času. Berou lidé kolem tebe nomádství hodně alternativně, nebo už jim nepřijde jako něco jiného a nového? Pojem digitální nomád už není takovou novinkou, jako tomu bylo před několika lety. Pořád je ale co vysvětlovat. Stále ko‑ luje mylná představa o tom, že je to poho‑ da jazz a že k tomu jisto jistě daná osoba přišla jak slepý k houslím. Je to práce jako každá jiná, jen se k ní v tomto případě vy‑ užívají moderní technologie. Ty umožňují nebýt stabilně uvázaný na jednom místě, po čemž velká část mladých lidí v dnešní době touží.

Někdy to chce trochu víc odvahy, ale výsledek stojí za to.

Vždycky, když jsme se šli projít jako rodina, sbírali jsme odpadky, které jsme viděli cestou“ Cestování není s některými environmentálními otázkami úplně kompatibilní. Jak tyhle dvě „vášně“ spojuješ? Já je objevuji. Během cest se postupně učím a zkoumám, jak naše planeta fungu‑ je. A co naopak nefunguje. Nic není černo‑ bílé. Pro mě, a stejně tak to, co sdílím, je důležité zkoumat a hledat odpovědi. A že jich kolem vztahu člověka k přírodě je. Většina lidí, která se zajímá o životní prostředí, měla jakési „probuzení“ – zlom, od kterého se o ně začala zajímat. Jak to bylo u tebe, jde i o tvůj případ, nebo jsi to v sobě měla odjakživa? U mě to začalo už přístupem mamky. Vždycky, když jsme se šli projít jako rodi‑ na, sbírali jsme odpadky, které jsme viděli cestou. Jako puberťačka jsem si připadala děsně trapně, ale časem mi to začalo za‑ padat, chápala jsem to a taky se naučila

cítit se úplně v pohodě. Protože je nor‑ mální, že po sobě uklidíme a nenechává‑ me v přírodě to, co do ní nepatří. A více jsem se do toho ponořila až na cestách asi před dvěma lety. Mezi světem environmentalistů a „normálních“ lidí zeje často velká propast. Jak se stavíš k otázce, jak je (bez křiku a hádek) propojit? Zkrátka, jak to děláš ty? Všichni jsme jenom lidi. Stačí komuniko‑ vat - myslím opravdu komunikovat. Vést debatu, která nevyústí v hádku, snažit se porozumět a zároveň mluvit lidsky, ne jen v odborných termínech. Snažila jsem se to podobně udělat v souvislosti s tématem odpadů. Všímala jsem si, že ve společnos‑ ti se pořád dokola točí otázky, zda se od‑ pad fakt třídí, jestli kelímky vymývat nebo ne a podobně. Rozhodla jsem se udělat rozhovor s člověkem, který tomu rozumí. A to způsobem, který podle mého ukazu‑ je, že on, stejně jako my, má zájem udržet naši planetu čistší. Jen má víc informací. Jde o jeho práci.

Míň věcí, víc zážitků, to je hlavní Verčino heslo i pravidlo.

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

Často lidé nechápou, proč po tom netoužím, když je to přece zdarma…“ Na svém YouTube, Instagramu i webu se věnuješ především zero-waste lifestylu, tedy životu s co nejmenším množstvím odpadů. Jaká další témata spojená s životním prostředím tě zajímají a ráda by ses jim věnovala? Primárně se zero-waste asi nevěnuji, i když za poslední měsíc na toto téma vy‑ šlo více videí. Nicméně je to velká součást mne a mojí cesty. Jak už jsem zmiňovala, sama se učím a objevuju. A to nejen země, jejich gastronomii a kultury, ale i způsoby, jak minimalizovat odpady tak, aby mi to bylo příjemné. V tuto chvíli jsem se pře‑ stěhovala zpět do ČR a mám chuť jen tak být, mít vlastní kompost a sklenice na po‑ traviny, a taky zázemí, kam se budu z cest vracet.

Se zero-waste životem je často spojená i jakási úzkost, kdy na sebe člověk klade až příliš velké nároky. Zkrátka se občas pokouší o nemožné. Jak se s něčím takovým vyrovnat? Zažívala jsem to ze začátku. Vrhla jsem se na zero-waste, chtěla být nejlepší a na opravdové nule s množstvím mnou vyprodukovaného odpadu. Takhle to ale úplně nefunguje. Uklidnila jsem se. Vzala to postupně a začala do života přivádět alternativy tak, jak ubývalo těch starých produktů – vyměnila plastový kartáček za bambusový a podobně…

Jaká jsou největší tabu ohledně zero-waste i minimalismu? Nejčastěji se člověk musí bránit tomu, co nechce – ať už je to igelitka v obcho‑ dě, leták, nebo něco zdarma. Často lidé

Díky svým cestám už jsi navštívila nemalou řádku zemí. Jak se staví k environmentálním problémům tam? Není lehké to takhle světově uchopit. Ne‑ mám takový přehled. Nicméně po tom, co

Cestování, rozhodnutí, které nikdy nezklame.

nechápou, proč po tom netoužím, když je to přece ZDARMA. Jednoduše proto, že to nepotřebuji.

Je na místě si uvědomit, že ty změny děláme především kvůli sobě“

jsem navštívila určitá zákoutí naší planety, vím, že u nás v ČR si kupříkladu s třídě‑ ním i odpadem víme rady. Vždy je ale co zlepšovat. Třeba zpětný odběr plastových lahví krásně funguje v Německu, tak proč ne u nás? Dnes je komunita lidí, kteří se zero-waste věnují, ještě pořád docela malá. Myslíš si, že se to v budoucnu obrátí? Myslím, že se povědomí nejen o zero‑ -waste, ale obecně o problematice od‑ padu, čím dál tím víc rozšiřuje. Dělají se i zásadní kroky, kupříkladu Evropská ko‑ mise navrhla zákaz jednorázových plasto‑ vých výrobků - to je skvělý! Potřeba cítit se maximálně komfortně už je v určitých věcech přes čáru. Podle mě je na místě si uvědomit, že tyto změny, ústupky, či pro někoho omezení, děláme především kvůli sobě. Protože jsme součást celku jménem planeta a potřebujeme ji k životu.

Život bez obalu... nebo přesněji, bez plastu.

Kateřina Hlaváčková

Z Mexika do Ruska aneb s kapelou přes půlku světa

S jednou kapelou se vydal až do Mexika, s druhou do Ruska a s tou další vydává po třech letech novou desku. Mladý publicista Zdeněk Hnízdil nelení a hraje hned v několika hudebních tělesech. Přečtěte si o tom, jak putovali a hráli po Mexiku, jedli pravé highway taccos, ochutnávali asi nejlepší kuchyni světa, pili tequillu, anebo jak v Rusku odolávali náporu nadšených fanoušků.

Klasický roadtrip - pět kluků a dodávka.

Jak jste se vůbec dostali k tomu vydat se s kapelou I Warned You hrát do Mexika? Vše vzniklo náhodou, s trochou drzosti a vlastně z hecu. Díky internetu se dnes může člověk zeptat kohokoliv na coko‑ liv. Takhle nějak přišla našemu zpěvákovi nabídka uspořádat někde u nás koncert mexické kapele Enough Has Been Said (progressive, metalcore) v rámci jejich evropské tour. Po koncertě následovala after party se spoustou alkoholu (fascino‑ valo je, že je tady legální absint) a první utužování přátelství. Po nějaké době při‑ šla Martinovi další nabídka, uspořádat tentokrát dva koncerty další mexické ban‑ dě The Arcane Hate (death metal, djent). Oba koncerty se vyvedly, i následná párty a začaly se objevovat první náznaky něja‑ ké spolupráce pro nás.

Čtvercová síť ulic začne po čtyřicáté stejně vypadající odbočce vypadat stejně, jako ta předchozí…“

Pak jste se tedy za nimi vydali do Mexika? Domluvy trvaly skoro rok. Díky Martinově

velké jazykové vybavenosti, prořízlé puse a nadhledu se postupně s týmž promoté‑ rem domluvil na společném turné pro nás a Enough Has Been Said. Pak už zbývalo sehnat peníze na letenky, koupit je a bylo to. Zprvu jsme tomu nevěřili, a třeba já jsem čekal, kdy se něco pokazí, nebo ně‑ kdo řekne apríl, do doby, než jsem skuteč‑ ně stanul na pevné zemi na letišti v Que‑ retaru. Až tehdy jsem skutečně zažil pocit „ono se to vážně děje“. Jak se vůbec klukům z Mexika dařilo oslovovat tě, Zdeňku? K tomu se váže dobrá historka. Vše se totiž událo v listopadu, a jelikož byl Movember, tak mi díky mému kníru a snědému ze‑ vnějšku vymysleli kluci z The Arcane Hate přezdívku Pablo (podle Pablo Escobara), která se pak ujala u všech Mexičanů, se kterými jsem se kdy potkal (snazší, než je učit mé jméno). Zahrnovalo to pouze kluby a koncerty nebo jste i cestovali? Jak se to vezme. Najeli jsme tisíce kilo‑ metrů napříč celou federací. Viděli jsme

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

pouště, agávové plantáže, armádu, krásná města, slumy, jedli pravé highway taccos a ochutnávali asi nejlepší kuchyni světa, pili tequillu, mezcal i nějaké pamětihod‑ nosti jsme zhlédli. Ale spíše jsme byli jen v klubech a v naší tour základně, měs‑ tě Queretaru. V Mexiku jsme byli 21 dní a koncerty byly vždy o víkendech. Španěl‑ štinu jsme moc nedávali, angličtinu zase nedávali místní a vyznat se v mexických městech, je opravdu kumšt. Čtvercová síť ulic začne po čtyřicáté stejně vypadající odbočce vypadat stejně, jako ta předcho‑ zí, i ta před ní i ta co byla úplně na začátku a vy jste ztraceni.

Díky internetu se dnes může člověk zeptat kohokoliv na cokoliv“ Kam jste se podívali? Necestovali jsme do nijak turisticky „za‑ jímavých“ míst, prostě obyčejná města, kam vás průvodci nikdy nevezmou, pro‑ tože tam není, „co dělat a vidět“. Je to ale relativní tvrzení, protože právě tohle obyčejné Mexiko bylo naprosto fascinující.

Vzhledem k velkým přejezdům jsme pak v těchto městech stihli jen něco málo na náměstí, nějaké obchody a pak už se vět‑ šinou připravovali na akci. Pokud se ptáš na oceán a zikkuraty, na to zkrátka nebyl čas. Užili jsme si zase ale jiné majestáty, absurdity, strasti i radosti. Navštívili jsme například města Queretaro, Matehuala nebo třeba Chihuahua. Z Mexico City jsme viděli hlavně letiště, mrakodrapy u klubu a slumy z letadla.

Momentka před koncertem v Mexiku.

Jaké to vůbec je - vydat se s kapelou do Mexika? Je to zajímavý pocit, zvlášť když nejste žádná komerčně známá banda a už je‑ dete hrát „za velkou louži“  Sice jižněji, než toto tvrzení zamýšlí, ale jste za At‑ lantikem  Nikdo z našeho okolí tomu nemohl uvěřit a pořád si dost lidí mysle‑ lo, že to nedotáhneme do konce, vlastně skoro ani my ne, ale mexická TB Booking Agency vše regulérně a naprosto vážně naplánovala a nám nakonec zbývalo si jen uhradit cestu. Jak se převáží nástroje přes oceán? Vše jsme dali do pevných futrálů, uvnitř omotali bublinkovou fólií, z kytar sunda‑ li struny, kvůli mrazu v nákladovém pro‑ storu, a z vnějšku futrály ještě omotali klasickou fólií, aby do nich nikdo nevle‑ zl. Problém byl s vahou zavazadel, takže jsme dost improvizovali a táhli si nástroje na úkor osobních věcí  Například merch jsme si nechali vyrobit přímo v Mexiku, přepravit do Queretara a jen jsme si ho vyzvedli u zásilkové služby. Co bezpečnost, přeci jen je Mexiko v této otázce proslulé, nebáli jste se? Přišlo nám, že Mexiko je dnes vlastně „jih severní Ameriky“, potažmo USA. Kosmo‑ politní moderní země, která je víc „zá‑ padní“, než spousta zemí Evropy. Ponča a sombrera nosí jen turisté. Mají tu ob‑ chodní domy, elektroniku, luxusní re‑ staurace i obyčejná bistra plná hambur‑ gerů a shakeů, drahé vozy a Mexičané si dost potrpí rovněž na značkové oblečení. Pořád je to ale země plná kontrastů. Ty

drahé vozy na silnicích střídalo cosi jen s koly, bez karoserie a bez čelního skla a stále jsou znatelné rozdíly mezi chudi‑ nou a vyššími třídami. Takže jste se necítili nijak ohroženi? Přeci jen drogové gangy… Přijeli jsme mezi moderní, inteligentní a hlavně příjemné a pohostinné lidi. Cítili jsme se naprosto bezpečně, i když v zemi problém s drogovými válkami stále přetr‑ vává. Jak nám ale říkali naši přátelé, aby měl člověk problémy, musel by se vylo‑ ženě zaplést. Jinak si kartely obyčejných lidí nevšímají. Navíc je celá země v této otázce dost hlídána. Dlouhé dálnice kři‑ žuje 24 hodin denně armáda - nejnovější choppery, džípy, kamiony, vše po okraj naplněno vojskem v plné výbavě, oka‑ mžitě připravené útočit. Města křižují policejní pick‑upy s kulometem na zádi, u kterých stojí policisté, a naráz si můžete vybrat hotovost jen ve výši 300 dolarů na týden. To vše jsou opatření na eliminaci obchodu s drogami. Obyčejných lidí si tu v tomhle směru nikdo nevšímá. Vždyť ani řidičáky jim nesbírají, za ty motokáry, se kterými tu jezdí  Jak se hudebně liší ČR a Mexiko? Hudebně je to asi nastejno, záleží, na koho narazíš. Někdo rád metal, někdo punk, někdo rock. Takové ty nejslavnější žánrové hvězdy jsou známé všude stejně. Největší rozdíl je ten, že ty neznáš tolik mexických kapel a oni tolik českých. A mentálně? Mentálně mi na tom ale přijdou Mexi‑ čané líp. Jsou bodří, pohostinní, rádi se baví a jsou více bezstarostní – možná je to tím, že mají pořád léto  V ČR mám pocit, že si tu lidé myslí, že se bez nás svět podělá, že jsme pupkem světa a že je naše mini území více, než ta jiná. V Me‑ xiku nás nikdo neřešil. „Jsi tu teď s námi, pojď jíst, pít, hodovat a poznej naše hol‑ ky“ (někteří promotéři nám tu skutečně dohazovali své přítelkyně – tomu říkám pohostinnost ).

Nepovažuji se za cestovatele, mám málo zářezů na pažbě, ale ostatní světoběžci ví, o čem mluvím a mají toho k vyprávění mnohem více“ Mimo jiné ses s kapelou Cutterred Flesh podíval i do Ruska, jaké to bylo tam? V Rusku jsme byli letos v květnu a bylo to také naprosto fascinující a oči otevírající. Rusové v Rusku jsou naprosto odlišní, než ti, co k nám jezdí. Byli přátelští a pohos‑ tinní, a navíc jsou oproti „západní Evropě“ více temperamentní. Dále jsme zjistili, že Rusové nepijí vodku, tak jak praví legendy,

ale mají radši pivo a víno a vodka je pro alkoholiky. Až na jeden případ jsme tak vodku pili jen my, a to naši koupenou  Jak jste to měli s cestováním tam? Najeli jsme kolem 5000 kilometrů napříč evropskou částí Ruska. Navštívili jsme města Moskva, Arzamas, Syzraň, Nižni Novgorod a mnoho dalších. Je to země, kde jsou části jak z omalovánek a části, co vypadají, že tam včera skončila válka. Krásná města i města ponořená do depre‑ se, prachu a odpadu. Některé ruské cesty byly opraveny naposledy tak před 40 lety a kolikrát bylo lepší jet po poli, než po silnici. Rusko i Mexiko jsou rozlehlé země a chápu, že nejde uhlídat vše, ale infra‑ struktura a města v Mexiku na tom byly o dost líp. Stejně jako v Mexiku, tak i tady byly a jsou všude odpadky. Člověk z cent‑ ra Evropy si to neumí představit. Nepovažuji se za cestovatele, mám málo zářezů na pažbě, ale ostatní světoběžci ví, o čem mluvím a mají toho k vyprávění mnohem více. Jak vnímají Rusové své postavení v Evropě? Místní, alespoň ti, co byli na akcích, si plně uvědomují činy jejich vlády a lidu, pohled světa, minulé i současné režimy a také se jim to nelíbí. Hodně z nich mi říkalo, že chtějí, aby je „Západ“ bral, že mají rádi americkou a evropskou hudbu a výrobky a štvou je předsudky, a to jak jejich země vypadá. Zároveň nám vysvět‑ lovali, proč tolik lidí stále volá po dobách minulých, jelikož 90. léta 20. století s je‑ jich zemí dost zamávala. To možná vysvětlovalo jejich přístup k nám a celkové chování. Každý se chtěl fotit, povídat si s námi, dostat autogram, napít se s námi a vzít nás na mejdan domů a pustit nám své oblíbené desky. Prostě jsme byli jak „stars“ ze světa na turné a lidé byli u vytržení. Dokonce znali naše texty (ani já je neznám ). Nechápal jsem to, hlavně jsem měl celou dobu po‑ cit, že si to nezasloužíme. Vždyť jsme jen bandička z Čech, co přijela na návštěvu. Kdybys to měl porovnat? Srovnat tour v Mexiku a Rusku není mož‑ né. Oboje je na první příčce. Obé bylo od‑ lišné a přeci v něčem stejné. Rusové jsou akorát navíc brutální fanoušci. Když začne hrát první kapela, okamžitě se během ně‑ kolika sekund utvoří pod podiem kotel a neuhasíná dokud neskončí poslední ka‑ pela. Z ČR to moc neznám. Většinou trvá tak 3 – 4 kapely, než se lidi nalejí a pak už jsou tak na šrot, že pařit nemohou.

Stáňa Wolfová

STŘEDOŠKOLÁK, KTERÝ ŘEŠÍ JINÉ PROBLÉMY

Jak si vysvětluješ nedostatek zájmu o životní prostředí, nejen ze strany mladých? V dnešní době už nejsou lidé nuceni se o ně zajímat. Učí se řešit jiné problémy a mají odlišné hodnoty. Když jdou po ulici, nepřemýšlí, odkud se bere vzduch nebo voda, kterou pijí. Neuvědomují si to, protože je s tím nikdo neseznamuje – rodiče ani média. Pak je potřeba něko‑ ho, kdo jim to připomene a ukáže.

Není mu lhostejné, co se kolem něj děje. Tak by se dal v jedné větě shrnout příběh Jana Suchého, studenta druhého ročníku

gymnázia v Brně.

Téměř

před dvěma lety založil projekt

Uvědomění, aby

poukázal na problém životního prostředí.

Především na produkci palmy olejové, která

způsobuje kácení pralesů,

hubení zvířat a znečištění ovzduší.

Na měsíc a půl odjel na Sumatru, aby

vše poznal na vlastní oči

a mohl tak rozšířit obzory především mladé generaci.

Tvůj projekt nese název Uvědomění – jak vypadalo to tvoje? S ochranou přírody jsem se poprvé po‑ tkal v šesté třídě. Do školy k nám přijeli lektoři ze spolku Prales dětem. Vysvět‑ lili nám, co dělají na Sumatře v Indoné‑ sii a jak se podílejí na ochraně pralesů. Mě tenkrát zaujalo, že na druhé straně planety dělají něco takového právě Češi. Později mi přišel problém životního pro‑ středí tak do očí bijící, že jsem se chtěl zapojit sám. Rozhodl jsem se věnovat osvětě, protože i na svých spolužácích vidím, že se o ta témata nezajímají. S organizací, se kterou ses kdysi setkal, dnes spolupracuješ. Jak k tomu došlo? Když jsem začínal, bylo mi jasné, že budu potřebovat víc informací, které na internetu nenajdu. Proto jsem je také oslovil. Můj projekt je ale zaujal natolik, že mi nabídli, abych s nimi odjel na Su‑ matru. Když jsem se vrátil, spolupráce pokračovala – momentálně jsem jejich nejmladším pracovníkem.

03 – 2018 léto / www.brainstormag.cz

I na svých stránkách upozorňuješ na nedostatek informovanosti o téhle problematice v médiích. Je to opravdu důvod, proč je tak těžké povědomí o zdravém životním prostředí rozšířit? Nebo to lidi zkrátka nezajímá? Když už se životní prostředí do mé‑ dií dostane, je informace sice užiteč‑ ná, ale většinou zároveň překroucená či nepřesná. Lidi o problém neprojeví zájem, protože je podaný pouze jako informace, která nezaujme. V médiích tahle témata neukazují v souvislostech. Sdělí nám, že existuje nějaký problém s plasty, ale ne, jak je můžeme omezit. Často jde o nějaké negativní alarmují‑ cí zprávy bez dalšího kontextu. Čtenáři si pak řeknou, že už s tím nic neudělají a dál se o to nezajímají. Zprávy by určitě neměly být zaujaté, ale podané tak, aby si lidé uvědomili, že je to i jejich chyba. Jak se, kromě zaměření na mladé, odlišuje Uvědomění od jiných podobných organizací? Jdeme na to trochu jinak. Snažíme se začlenit i praxi. Ukazujeme, jak se ne‑ zapojit pouhým sdílením na Facebooku. Naopak lidem přibližujeme, jak mohou změnit styl života. Nezaměřujeme se pouze na naši republiku, ale připomí‑ náme i význam ostatních ekosystémů. I když jsme od nich vzdáleni tisíce ki‑ lometrů, můžeme se podílet na jejich záchraně. To je důležitější, než se zamě‑ řovat na přírodu u nás.

Honza se věnoval i čištění pláže od hromady odpadků.

Proč si myslíš, že nemá smysl věnovat se české přírodě? Protože tady u nás nějakou divoči‑ nu – fungující ekosystém – nemáme. Všechno jsou to v podstatě monokultury, žádný původní prales u nás nenajdete. Neříkám, že bychom se na ni měli úplně vykašlat, ale nedá se to řešit v praxi jako v Indonésii. U nás by byl vhodný například apel na politiky. Ale na Sumatře můžeme udělat soukromou rezervaci a politice se vyhnout úplně.

I díky silným zážitkům na Sumatře pokračuje Jan ve svých aktivitách i doma, v Brně.

Když jste doletěli na Sumatru, jedna z tvých spolupracovnic se k tobě otočila s poznámkou: „Vítej v ráji i pekle zároveň.“ Na co všechno tím odkazovala? Měl jsem se připravit na to, že uvidím obě dvě strany mince. Neporušenou přírodu i jak to dopadá, když se takový ekosys‑ tém ničí. Jak vypadá prales na místě, kde je čerstvě vykácený, nebo v jeho částech s rozsáhlými plantážemi palmy olejové.

Plasty jako nová součást přírody?

Odkazovala také na to, že až spatřím čisté pláže a oceán, nevyhnu se ani hromadě odpadků. Ze své cesty přidáváš na facebookovou stránku Uvědomění příspěvky o tom, co vše jsi zažil. Zatím ale tolik informací k dispozici není. Co přesně jsi tedy na Sumatře dělal? Podílel jsem se na projektu Green Life, díky kterému jsem strávil čtyři týdny ve stejnojmenné rezervaci v provincii Sever‑ ní Sumatra. Sna‑ žíme se postupně vykupovat pozem‑ ky a vytvořit nára‑ zové pásmo, aby se do parku nedo‑ stávalo pytláctví a dřevorubectví. Účastnil jsem se jak údržby rezer‑ vace, tak hlídek. Mohl jsem se po‑ dívat, jak vypadá instalace fotopas‑ tí. Pomáhal jsem při stavbě třetí‑ ho kempu a díky projektu Blue Life jsem se zase zapo‑ jil i do čištění pláží. Jak přesně oba projekty fungují? Oba spadají pod spolek Prales dětem. V Indonésii existují jejich stejnojmenné partnerské neziskov‑ ky. Díky nim se pak mohou v Indonésii vy‑ kupovat pozemky, protože my jako Češi je tam vlastnit nesmíme. To zajišťují místní pomocí peněz, které v Česku získáváme od lidí jako dobrovolné příspěvky. Z nich se také podporuje protipytlácká hlídka. Pozemky nám potom pronajímají na pa‑ desát let. Na jednom z ostrovů máme od‑ koupený i kus pláže, který se s místními

daří čistit. Sbíráme odpad a odvážíme ho na recyklaci zpátky na Sumatru. Pokud jde o samotné firmy produkující palmový olej, jak se s nimi dá bojovat? Můžeme zkusit pozemky vykoupit rychleji než oni. Ale protože výsadba i kácení je legální, je to opravdu těžké. U nás se dá jejich činnost bojkotovat nekupováním produktů s palmovým olejem. Je vůbec možné zamezit fungování plantáží s palmou olejovou? Pokud se lidé opravdu rozhodnou, že jim tento problém vadí a hromadně se proti němu postaví, pak ano. Nepřijdou tak ale místní o často jedinou možnost práce, kterou mají? Ne, s příchodem firem se zhoršují pod‑ mínky i pro místní. Lidé se měli mnohem lépe, když tam plantáže nebyly. Na místa, kde jsou palmy vysázeny, musí často jez‑ dit kamiony. A protože jsou často přeplně‑ né, ničí tím silnice. Také se tam opravdu zhoršuje ovzduší. Plantáž se navíc může v podstatě nechat ladem – nepotřebuje tolik údržby, tím pádem ani pracovníků. Problém se táhne už hodně dlouho. Je pro nás opravdu tak těžké žít v souladu s přírodou? Spousta lidí argumentuje tím, že je naše řešení moc jednoduché, aby to byla prav‑ da. Vykupování pozemků a přispívání osmdesáti pěti korunami nemůže pře‑ ce nic změnit. Proto vždy říkám, že jde o množství lidí, které se do záchrany za‑ pojí. Ironické je, že některým se do toho naopak pouštět nechce. Když si vyslech‑ nou, jak je ten problém veliký, přijde jim to zbytečné. Takže řešení je pro ně vždy buď moc jednoduché, nebo naopak slo‑ žité. Kateřina Hlaváčková

Go Global Jedinečný veletrh o studiu v zahraničí

Go Global je unikátní veletrh vysokoškolského studia v zahraničí, který se koná již druhým rokem na podzim 18. 10. v Brně a 20. 10 v Praze. Tam na tebe budou čekat zástupci mnoha zahraničních škol na

jednom místě.

Pokud přemýšlíš, kam by měly vést tvé další kroky po střední škole, tak Go Global je ideálním místem, kde můžeš načerpat inspiraci. Veletrh Go Global pořádá agentura Czech-us, která za minulý rok pomohla více než 150 studentům se studiem v zahraničí a ročně umožňuje více než tisíci mladých lidí vycestovat za studiem či prací a pomáhá jim tak plnit sny.

A jaký byl ten loňský veletrh? Loňského veletrhu Go Global 2017 se zúčastnilo 15 zahraničních škol. Studenti se dozvěděli spoustu zajímavých informací o stu‑ diu v UK, Dánsku, Holandsku anebo Kanadě přímo od zástupců daných škol. Studenti si tak s nimi mohli popovídat nebo si vy‑ slechnout některou z přednášek těchto škol. Součástí veletrhu byl i zajímavý program v podobě přednášek studentů, kteří zrovna studovali v zahraničí a podělili se o své zkušenosti a zážitky. V rámci programu bylo možné si také otestovat svoji angličtinu a zjistit, na jaké úrovni jsi, nebo bylo možné si otestovat své zna‑ losti a zjistit, pro jaký obor se nejlépe hodíš. Veletrh probíhal dva dny a dorazili na něj nejen samotní studenti, ale i školy se svými profesory. Pokud tě zajímá více o minulém ročníku veletrhu Go Global 2017, můžeš se podívat na krátké video a fotogalerii, jak to na veletrhu probíhalo na www.go-global.cz.

A letos? Pořádáme již 2. ročník a tentokrát ve 2 městech - v Praze a Brně. Pro více informací si nezapomeň vzít příští číslo magazínu Brain‑ storm na své škole :-) V něm tě blíže seznámíme se zahraničními školami, které zde budou mít své zástupce.

LETOŠNÍ VELETRH GO GLOBAL 2018 BUDE OPĚT ZDARMA PO PŘEDCHOZÍ REGISTRACI NA WWW.GO-GLOBAL.CZ TAK SE NEZAPOMEŇ ZAREGISTROVAT!

JEDINEČNÝ VELETRH

V YSOKOŠKOLSKÉHO STUDIA V ZAHRANIČÍ V H O D N É P R O S T U D E N T Y S Š , VO Š A B A K A L Á Ř E

2. R O Č N Í K 2 M Ě S TA

BRNO 18. října 2018 | 9–17 HOD | KDE IMPACT HUB - BRNO, CYRILSKÁ 7, BRNO - STŘED - TRNITÁ PRAHA 20. ŘÍJNA 2018| 9–17 HOD | KDE IMPACT HUB - PRAHA, DRTINOVA 557/10, PRAHA 5

Agentura Czech‑us pořádá veletrh, kde můžete načerpat inspiraci a získat přehled o univerzitách ve VELKÉ BRITÁNII, KANADĚ, HOLANDSKU, DÁNSKU a ŠVÝCARSKU. Více na www.go‑global.cz