26
|
PORTRÉTY
|
LUXURY GUIDE
Jan BÁRTA ZÍSKÁVÁ DESÍTKY MILIONŮ, NENECHÁVÁ SI JE ALE PRO SEBE. JAN BÁRTA JE ŘEDITELEM OBČANSKÉHO SDRUŽENÍ ADRA, JEDNÉ Z NEJVĚTŠÍCH HUMANITÁRNÍCH ORGANIZACÍ U NÁS.
Zbavují se lidé i v době krize peněz ve prospěch druhých? Ano, i když je pravda, že firmy začaly šetřit. Individuální dárci však myslí na potřebné pořád. Třeba na Japonsko jsme teď získali dvacet milionů.
Původním povoláním jste výtvarník a novinář. Proč jste opustil tyto poměrně lukrativní obory? Před sedmi lety se mi ozval kamarád, s nímž jsem dvanáct let fáral na šachtě, abych se zúčastnil tendru na ředitele sdružení. Dlouho jsem odolával, i když s ADROU jsem od devadesátých let spolupracoval jako dobrovolník, jezdil jsem během válečných konfliktů do Čečny nebo do Sarajeva. Nikdy by mě ovšem nenapadlo vést lidi. Jsem dost velký individualista, nemám rád, když mi někdo vládne, takže cítím, že bych neměl nikomu vládnout já. Když mi ten kamarád volal asi popáté, stál za mnou můj syn a řekl: „Táto, zkus to.“ A tak jsem 9. září 2004 podepsal smlouvu a zkusil to. Bylo to těžké? Bylo. Funkci jsem vzal v době, kdy v Asii udeřilo tsunami, ADRA získala od dárců sto třicet milionů a musela je dobře rozdělit. Začal jsem jezdit po místech, jimiž se vlna prohnala, i když to znamenalo dny na cestách v oblastech, kam turista nezavítá. Ale přijímal jsem to jako dar. Tehdy jsem si uvědomil, jak dobře mě na takovou funkci život připravil. Můj tatínek byl farář a za komunistů mi ve škole říkávali: „Tví rodiče ti to zkazili, nebudeš mít kariéru.“ A taky ano, v roce 1971 jsem vyšel devítku, nedovolili mi jít na střední školu, vyučil
018-021_Portrety.indd 32
Razíte poměrně drsný názor, že pokud náš bohatý svět nebude přispívat tomu chudému, tak si ten chudý pro své peníze přijde. Dokonce si myslím, že se k tomu zvolna schyluje. Když podpoříme takzvaný třetí svět, pozdržíme to, co nám hrozí. Patříme k miliardě lidí žijících si nad poměry, a dokonce na dluh, už si i půjčujeme na věci, které vlastně nepotřebujeme. Kdyby celý svět konzumoval jako jeho bohatá část, potřebujeme, co se týče surovin, další tři zeměkoule. Tragédií našeho sytého světa je, že věříme, že se tu můžeme zabydlet navěky. Jsme to ovšem my, kdo můžou ztratit. Velká část světa je totiž v průšvihu, je tam hlad, bojuje se o život. Co jiného těm lidem jednou zbude, než se vydat na cestu? Možná to udělají proto, aby taky měli auto jako my. Spíš ale proto, aby měli denně kus chleba. A určitě proto, aby jim neumřelo další dítě. Jaký vztah k penězům máte vy? Přiznávám, že mám rád hezké věci, třeba oblečení nebo dobré jídlo. Měl bych i tendenci rozmazlovat své děti a vnoučata, ale na druhou stranu jsem dost svéráz a někdy mě láká vydat všechny peníze na něco potřebného a čekat, co bude dál. To je správné dobrodružství! Díky cestám po světě jsem si uvědomil, že peníze nejsou všechno. Viděl jsem mnoho bohatých lidí, kteří během chvíle přišli o vše. Třeba v indonéském Banda Acehu, kde tsunami nejvíc zničilo právě luxusní čtvrť, stál v jedné garáži nejnovější typ mercedesu přimáčknutý betonovým stropem a nad tím, jen tak pohozený na stromě, visel velký křišťálový lustr. Velmi symbolické! Tsunami vyvolalo velkou hrůzu v Evropanech a Američanech: přijeli sem na luxusní dovolenou, měli všechna možná pojištění, a najednou jim to bylo na houby. Něco prostě koupit nejde.
FOTO: IRENA JÍCHOVÁ A JAROSLAV FIŠER; DĚKUJEME ZA POSKYTNUTÍ PROSTOR CAFE TECHNIKA V NÁRODNÍ TECHNICKÉ KNIHOVNĚ
jsem se lakýrníkem a vše nasvědčovalo tomu, že se rodiče zbláznili, když mi nepřipravili lepší cestu. Ale tím, co mi vštěpovali, mi nemohli dát pro tuhle práci lepší základ.
9/7/11 1:47 PM