Peter Scheck: Fotbalové humoresky by Barrister&Principal

Barrister & Principal

Předmluva Milé fotbalové fanynky a fanoušci, milí kolegové rozhodčí, trenéři, hráči a všichni, kdo se zajímáte o fotbal na Moravě i v Čechách. V této knize bych se s vámi chtěl podělit o některé zajímavé zážitky, které mohou fotbalového rozhodčího potkat během jeho kariéry. Rozhodčí, ačkoli je velmi důležitou součástí utkání, většinou nemá mnoho příznivců, a stojí tak trochu proti všem. Z tohoto pnutí vzniká mnoho humorných a kuriózních situací, které může přinést jen skutečný život, což o tom fotbalovém platí dvojnásob. Ve svém vyprávění zmiňuji jen ty nejkomičtější a nejkurióznější, ale bylo jich samozřejmě mnohem víc. Některé příběhy nejsou moje, ale přihodily se mým kolegům rozhodčím a přátelům nejen na hřišti, ale i mimo něj. Ti, jak už to bývá, možná leccos trochu i přibarvili, nicméně všechna vzpomínání mají skutečný základ a některá bych snad ani vymyslet nedokázal. Pro jistotu jsem občas některé okolnosti, jména kolegů anebo i míst, ke kterým se má vzpomínání vztahují, trochu pozměnil. Doufám, že vás tato knížka pobaví, popřípadě vám dá možnost nahlédnout do fotbalové kuchyně, kam běžný divák obvykle nevidí. A pokud by snad mé vypravování přivedlo někoho z vás mladších na myšlenku přidat se k nám do řad fotbalových rozhodčích – čeká vás dobrodružný život. Ale docela postačí, pokud vás mé vypravování přivede jen na nejbližší fotbalové hřiště. Třeba se jen tak projít a podívat se, jak to tam u vás válí místní špunti za přípravku. Moje kariéra fotbalového rozhodčího začala v rodném městě Brně, ke kterému se také váže první část vyprávění. Později, jak se dočtete, jsem se přestěhoval na druhou stranu republiky, na západ Čech, až jsem nakonec přesídlil docela nedávno úplně mimo naši republiku.

Prolog V dresu mezinárodního rozhodčího vbíhám na zelený pažit a za obrovského aplausu domácích i hostujících fanoušků zahajuji utkání. Po každé udělené výhodě, nařízeném přímém kopu i po autech se z tribun ozývá bouřlivý potlesk doprovázený hromadným skandováním: „Ať žije rozhodčí!“ Sebevědomě zamávám na tribuny, které hřímají ještě víc, a fanoušci rozbalují obrovskou plachtu s mým jménem. Přichází výbuch nadšení, extáze, diváci vstávají, protože právě nařizuji pokutový kop, a všichni hráči uznale tleskají a volají bravo! Jeden z hráčů mě stále tahá za dres a upozorňuje na to, že na půlce hřiště stojí obrovitý, asi metrový budík s velkým plechovým ciferníkem, který stále vyzvání. Volám rozhněvaně domácí pořadatele, ať jej okamžitě odklidí, mávám kolem sebe, až cítím prudkou bolest v zápěstí, a za rukáv mě pořád někdo tahá… Chvíli nechápavě mžourám do ranního rozbřesku a potom zjišťuji, že jsem se rukou uhodil o roh postele a to tahání za rukáv obstaral pes Bertík. Ten už minutu poslouchá drnčící budík, který dnes se svým crrrrr na páníčka nějak nestačí. Tak to Bertík vzal do svých rukou, tedy tlapek. Co to říkám, zubů. No nic, musím vylézt z postele a připravit se na dopolední zápas mladších žáčků. Dneska to nebude nic moc. Nejspíš nás zase pošlou na náhradní hřiště. Takže strkám do tašky sepraný dres, obnošené štulpny a starší kopačky. Tu tmavou škváru budu smrkat určitě ještě týden…

Housle a fotbal V naší rodině se vždy rekreačně sportovalo. Především fotbálek byl na programu snad každý týden. Ale protože na úplně prvním místě byla muzika, což se mi později stalo celoživotním zaměstnáním, nikdy nedošlo na to, abych se přihlásil do nějakého klubu a docházel na pravidelné tréninky i zápasy. Na to prostě už nezbýval čas. Později jsem občas zapřemýšlel, že by mohlo být zajímavé a ne až tak časově náročné dělat fotbalového rozhodčího, ale vše vždy zůstalo jen v teoretické rovině. Navíc jsem měl další zájmy, což k určitému věku už jaksi patří. Jak je všeobecně známo, v Brně je krásných „koc“, tedy děvčat, skutečně mnoho, takže jsem měl toho na práci opravdu dost… Prostě chtělo to nějaký popud a ten přišel docela neobvykle.

Osudové místo Jak to tak často bývá, i u nás se vyřazené noviny a časopisy dávaly na toaletu, aby sloužily k obveselení, zkrácení dlouhé chvíle či jiné potřebě… A jak si tak sedím na jistém místě, vidím, že mezi novinami je už napůl utržený program z ligového zápasu Zbrojovky Brno z minulého týdne, který přinesli moji rodiče, velcí fotbaloví fanoušci. Zkusil jsem se do něj z nudy trochu začíst, ale věty už nedávaly moc 7

smysl... Kromě jediné… Úplně dole bylo napsáno: „Hledáme zájemce o výkon funkce fotbalového rozhodčího, které rádi uvítáme do svých řad.“ K tomu bylo přiloženo telefonní číslo. No a bylo hotovo. Pak už to vzalo rychlý spád. Na Zámečnické, kde tuším dodnes sídlí fotbalový svaz, jsem dostal pravidla i první rady od zkušených rozhodčích. Záhy přezkoušení, první dres, štulpny, píšťalka a můj úděl byl zpečetěn. Nikdy jsem toho nelitoval a děkoval fotbalovému Manitouovi, že to všechno takhle záhadně zařídil. Vlastně jsem to nakonec dotáhl docela daleko – myslím, že jsem se stal nejlepším houslistou mezi fotbalovými rozhodčími a určitě také nejlepším rozhodčím mezi houslisty…

První zápas Na první zápas se samozřejmě nezapomíná, a tak si dodnes pamatuji, jak jsem si rozechvěle přečetl delegaci, která mě poslala na utkání starších žáků městské soutěže do Brna-Řečkovic. Neustále jsem kontroloval, zda mám kopačky, trenýrky, tužku, minci, karty, oba dresy a všechno ostatní. Za půl hodiny jsem si nervózně znovu vytahoval všechno z tašky, zda jsem přece jenom na něco nezapomněl. Mám píšťalku, odznak, propisku, ručník, potítko? Po čtvrté kontrole jsem došel k závěru, že už mi opravdu nemůže nic chybět, a rázně jsem vykročil k prvnímu fotbalovému utkání. Jako Brňákovi mi trasa byla jasná: „Z Monte Bú čtvercem na čáru a pak čendžem na šalinu jedničku, až se glajze otočí zpátky do štatlu, a jsem v Řečkovicích.“ 8

V kabině rozhodčího jsem se na domácí funkcionáře tvářil jako zkušený mazák, předal zápis a začal se převlékat. Přicvakl jsem si odznak, vytáhl tužku, karty, minci na losování, ale ejhle, kde mám píšťalku? Vtom mi došlo, že zůstala doma na posteli, na které jsem stále přehazoval všechny věci tam a zpět a kontroloval, zda mám v tašce opravdu všechno. Polil mě pot, ale naštěstí mě z této situace vysvobodil domácí pořadatel, který, jak má ostatně ve svých povinnostech, odněkud přinesl jakousi píšťalku. Sice příšernou dětskou píšťalku z hračkářství, asi za pět padesát, ale svému účelu posloužila. I když to na hřišti znělo spíš, jako kdybych posunoval vlaky, utkání jsem zvládl a od té doby jsem měl v tašce vždy připravenou náhradní píšťalku.

Náhradní brankář Jednoho krásného červnového dopoledne končilo v Brně-Bystrci, kousek od „prýglu“, mistrovské utkání starších žáků městského přeboru. Výsledek 8:0 zcela jasně mluvil ve prospěch domácích a já jsem se jako rozhodčí nehnul z jedné poloviny hřiště, protože tlak domácích neustával. Zahrával se další z mnoha rohových kopů a všichni se tísnili uvnitř pokutového území. Míč přiletěl do chumlu hráčů, odrážel se sem a tam, až doputoval k dobře postavenému útočníkovi, který vypálil přesnou ránu do rohu branky. Vtom brankář skočil naprosto nevídanou robinsonádu a vyrazil míč zpět do pokutového území, kde stál další útočník. Tomu stačilo dorazit míč do prázdné branky. Hráč však zůstal stát a rozpačitě se na mě díval. Ukazoval jsem, ať hrají dál, že gól to nebyl, ale nikdo z dalších hráčů nejevil o hru zájem. Z této situace mě vysvobodil zvednutým praporkem pomezní rozhodčí a oznámil mi, že parádní robinsonádu skočil obránce místo brankáře, na kterého se zřejmě už nemohl dál dívat. Takže se pokračovalo pokutovým kopem a nezvaný „náhradní brankář“ se šel předčasně osprchovat. 9

Nekompromisní rozhodčí – začátečník Po prvních zkušenostech se zápasy mužů jsem se rozhodl, že budu velmi nekompromisní k protestujícím hráčům. Byl jsem ještě mlaďoch, nebo spíš takové „rozhodcovské štěně“, a staří zkušení pardálové to na mě během zápasu různě zkoušeli. Doma jsem si v duchu vždy rozebíral celé utkání a přemýšlel, co bych příště mohl udělat lépe. A tak jsem při nejbližší příležitosti důležitě přiběhl k protestujícímu stoperovi ve věku blížícím se fotbalovému důchodu. Ten se vehementně domáhal odpískání přestupku, kterého se na něm údajně dopustil soupeř, a ne a ne přestat s láteřením. Počkal jsem, až skončí akce, a vychrlil na něj předem připravenou větu: „Chceš to dohrát?“ a poklepával jsem si významně na kapsičku s kartami. Jenže obránce byl se mnou jako správný mazák rychle hotov: „A co ty, chceš to dopískat?!“ vrátil mi na nahozenou smeč. Začal natahovat pravici a zdálo se, že by to mohl myslet docela vážně. Uvědomil jsem si, že hráči jsou během zápasu hodně emocionální a není třeba je příliš dráždit. Vyřešil jsem to žlutým kartonkem a od nekompromisní metody jsem raději rychle upustil.

Na zimním turnaji Další příhoda se váže k zimním turnajům, které mají svá specifika. Když přišly mrazivé lednové dny, člověk se mohl navléci, seč mohl, stejně ho těch deset stupňů pod nulou po devadesáti minutách projelo až na kost. Horký čaj s citronem v kabině sice na chvíli vlil trochu života do žil, ale za pár minut už to stejně nebylo moc platné. Na vedlejším hřišti Zbrojovky se za teploty blížící se k minus osmnácti hrálo nervózní utkání mužů. Druhý poločas se už chýlil ke konci, když při jednom ze soubojů obránce podkopl hodně 10

nešetrně soupeře, který se jen těžce sbíral ze země. Věřte, že v takové zimě se nikdo dobrovolně neválí. Okamžitě jsem se rozběhl k provinilci se vší rozhodností a chtěl jsem mu říci něco ve smyslu: „Trojka, sice vám teď kartu dávat nebudu, ale jestli se někoho ještě dotknete, mažete ven!“ Protože však máte z tváře nějaké dvě minuty před koncem utkání už jen jakýsi zmrzlý škvarek, vyšlo ze mě jen cosi jako: „Tjk vžmd hustl ven!“ Pokusil jsem se to civějícímu hráči zopakovat, ale když jsem viděl, že se výraz jeho tváře moc nezměnil, mávl jsem rukou a běžel pryč. Od té doby se na mrazu s hráči raději moc nebavím.