RETRO BORIS (JAP) ABSOLUTEGO (FANGS ANAL SATAN, 1996) TEXT GUSTAV GIBON
Japonci rádi strach a vůbec práci s nepříjemnými pocity, umí se dívat do své vlastní tváře, umí si ji vzít. Denně se zabije sto Japonců, každou čtvrthodinu jeden. A když jsem viděl film Tetsuo: The Iron Man, zjistil jsem, že lidské pohnutky jsou o kousek širší, než jsem si myslel, a že Japonci mají blízko ke hraničním situacím (to jsem ještě neznal jejich zálibu v kombinování erotiky a brutality). Soundtrack k prvnímu Tetsuo není špatný, ale (typicky) kombinuje syntezátorový rock se „strašidelnou“ filmovou poetikou. Kdyby ho složili Boris v duchu alba Absolutego, možná by se sebevražedný interval o něco zkrátil. Dlouhý, letargický doom si k tomu dovedu velmi dobře představit. Není na světě hodně kapel, které by během takřka dvaceti let vydaly téměř dvacet alb. (Když připočítáme kolaborace s Merzbowem a dalšími, jsme na třicítce.) Normálně bychom se mohli bavit o výkyvech a rozdílné kvalitě jednotlivých položek, není v lidských silách dělat jen dobré věci, ale u Boris je to ještě trochu jinak. Z jejich diskografie si každý vybere asi jen několik nahrávek, nejoblíbenější jsou HEAVY masakrální násery typu Pink nebo Smile, ve kterých se prezentují coby stonermetaloví srdcerváči. Ovšem Boris se zpočátku uvedli a profilovali jako drone-doomoví experimentátoři a hned debutová Absolutego přináší jedinou, těžko stravitelnou kládu. Kilometrová vrtná souprava bez obsluhy, je v pohybu. Sludge je dneska velká láska pravých metalistů, slabost všech punkerů i grinderů. Ale drone? Stále underground. Absolutego vyšlo ve dvou verzích, v roce 2001 ji v reedici vydal zceFULL MOON 14
la příznačně Southern Lord. Je na něm jeden nový song a původní, titulní vál je o pět minut delší. Více než sedmdesát minut plíživého tektonického pohybu vyšlo tři roky před první nahrávkou klasiků žánru Sunn O))). Hudba Absolutego si už podle názvu uvědomuje svou uzavřenost a laboratornost, nesnadnou přenositelnost, absolutní ego. Nerad říkám, že je něco k neuposlouchání, je to otázka času, vůle a soustředění. A pokud máte času dost, aršíky napuštěné chemií nebo se chystáte promluvit si sami se sebou, nabízím ideální soundtrack. Vybavíte si Heroin od Velvetů? To, co vypadá jako houslový drone a je tak přirozené pro celou písničku? Dokonalá ilustrace drogy, hukot jako pozadí, na němž se odehrávají obrazy, vzepětí a uvolnění, fatálnost drogy se nápadně podobá sebezničující lásce, včetně kakofonického finále. Drone je prodleva daná dlouhým držením tónu nebo souzvuku, přirozený hudební prvek v kulturách, které nejsou založené na harmonii. Dronová muzika je mistrovstvím minimalismu, v němž se odkrývá význam každého detailu, který se zároveň slévá do hustého, nepřehledného proudu velmi podobných tónů. Pokud drone jistí rocková trojice, neřkuli metalisti, bude mít výrazné doomové tendence, pomalé riffy jsou jako hřeben ponořený do téru, hlava do nafty, oktanová kráska věří na oheň a ta nejpomalejší jízda musí odhalovat jinou krajinu, aby nenudila. Bahno ducha – sludge. Proto nelze říct, na co vás Boris nalákají. Na lávovou pec basy nebo nekonečný svah volného prostoru? Absolutego nemá extrémní momenty, gradace je minimální a jiné nástroje nepřicházejí, industriální povahu podporuje železné klepání a místy sklouznutí bicích, ale zní v dálce, za pauzovací plentou dronu. Není začátek a není konec, bod alfa
i omega jsou nivelizovány a de Chardinova teorie ohniska osobní povahy najednou nedává smysl. Ego se rovná absolutnu, všechno ostatní mizí, už se není k čemu vztáhnout. Je to návrat do tekutého skupenství, iluze nekonečné smrti, rovnající se životu. Mnohem jednodušší je srovnat se s první letošní deskou, nápaditě nazvanou New Album – je tohle humor svého druhu? Proti instrumentálnímu výronu Absolutego jsou tu vokály, větší prostor konečně dostala kytaristka Wata. Jaký kruh to tu opisujeme, kdo mi sebral pastelky? Vzdálenost mezi první a poslední deskou Boris je několik světelných let. Kapela podle svých vyjádření prožívá HEAVY období, ale New Album je zajímavě nevtíravý noise pop a poprock, jestli jste se třepali na další Pink, dejte si studenou sprchu a zkuste jiného žolíka. A když říkám pop, myslím tím přitažlivé melodie a rádiové frekvence. Dobře, některé songy jsou špinavé a shoegaze vyprasené, ale třeba Pardon je úplně normální ploužák: teda pokud vám přijde normální, že pomalý a tklivý zpěv je prohnaný nesmyslně zastřeným filtrem, refrén je podivně rozplizlý, čas od času se vynoří nečekaně hlasitý zvuk a vstoupí nová melodie, jako by se slévaly dvě písně do jedné, celé to chorobně kvílí a závěr se rozplyne do nikam. Ano, tohle je kapela, která si to může dovolit. Tupý techno beat a zasněná pop-malba? Cokoliv. Boris jsou neodhadnutelní, a hlavně vědí, že hranice jsou pro kartografy a pochva vesmíru má ráda hlučnou lásku.
Dnes ještě zapadá slunce nad Fukušimou... 031