ELVIS COSTELLO 2010 National Ransom. Universal. TEXT MICHAL PAŘÍZEK FOTO ARCHIV
TV show Boardwalk Empire, současný úspěšný seriál z produkce HBO, mapuje éru prohibice z pohledu regionálního politika a gangstera zároveň. Ovládat město a zemi, řešit whisky a ženské volební právo, vše v jednom. Ukázaná platí, málokterá korupční praktika se od té doby změnila, krizové mantinely zůstávají podobné a výkupné zaplatíme stejně. Alespoň podle Elvise Costella, ten se na novém albu National Ransom obrací do podobných časů jako zmíněný seriál, navíc s téměř totožným vyzněním. Měňavá kůže hudebního chameleona se zabarvila do country tradicionálů a hill-billy dixielandu, rockové základy problesknou jen občas. Elvis Costello nikdy nezahálel. Od svého vstupu na scénu koncem sedmdesátých let chrlí alba s podobnou kadencí jako Woody Allen filmy, navíc s léty se spíše stoupající tendencí. Od té doby, kdy se na počátku letopočtu píše znovu dvojka, má na kontě hned jedenáct autorských alb; koncertní a různé kompilačky raději nepočítejme. Kolaborace s mnoha hvězdami různých žánrů, tradiční jazz, rock’n’roll, blues, country, opera, soul, všechno jedno. Costello s nezbytným kloboučkem a kytarou vždy po ruce zvládne cokoliv, navíc na nás zpoza silných brýlí stihne bokem pomrkávat. Starý lišák je to, talent od boha a nenechavá povaha. Od každého musí stihnout alespoň trochu, všechno umí napoprvé a skóruje s elegancí anglického gentlemana staré školy. To, že ho teď zrovna nejvíc baví tradicionály a původní country, nemusí vůbec znamenat, že je nedokáže podat s rockovým nápřahem a punkovou žahavostí. Kořeny nezapřeme. National Ransom je natočena v podobném duchu jako předchozí Secret, Profane & SuFULL MOON 08
garcane, jenom je daleko pestřejší a propracovanější. Svou roli jistě sehrál i koncept. Minulé album složilo hold country music v její Mekce Nashvillu, a nic jiného tehdy Costello asi na mysli neměl; National Ransom je proti tomu daleko ambicióznější. Krizová léta nedají spát zjevně ani jemu, to, že se k nim staví po svém, je nabíledni. Jak je ale vidět, současným problémům se nevyhýbá. Třicátá léta coby předobraz dnešní krize sedí a kapka nostalgie není na škodu. Staré dobré časy ale rozhodně nejsou opěvovány. Costello je s pořádnou dávkou ironie glosuje a říká, že stejné chyby už jsme udělali několikrát. Produkci má na svědomí opět T-Bone Burnett, jedno z nejžhavějších es posledních let a další důkaz Costellovy prozíravosti. Zatímco mnozí Burnetta objevili až díky soundtrackům O Brother, Where Art Thou? nebo Cold Mountain, Costellova alba produkoval už na sklonku osmdesátých let. Ve studiu se zastavili nejen současné country hvězdy Buddy Miller a Vince Gill, ale třeba i Marc Ribot. Ostatně tu kytaru v úvodní skladbě poznáte od prvních tónů. National Ransom není korouhev politických protestsongů, ani další z pochodní u hranice Wall Streetu. Costello nepatří na mítinky, ale na pódium a sám to ví nejlíp. Ostatně i v třicátých letech byly barové kapely a baviči nepostradatelní. Že se někdy obrázky v jeho textech poskládají do formy politického stripu, na věci nic nemění. Klidně coby další flák pošle opulentní milostné vyznání, které by od téměř kohokoliv jiného vyznělo nechutně sladce. Costello umí obojí. Metat plivance směrem k nezodpovědným bankéřům a politikům ho baví; klečet na jednom koleni, mačkat v rukách klobouk a něžně šeptat: Chybíš mi, to zase musí. Je to jeho přirozenost. Jeho hra je o to zajímavější, že politickou satiru klidně uvede jako dixielandovou baladu, milostná píseň zase rockuje na první. Prvotní není
obsah a náplň, ale to, zda se publikum stále baví a pozorně sleduje, co se na pódiu děje. Hlavně nenudit, sebe ani ostatní. V převlékání kabátů je Costello mistr a narozdíl od mnohých to otevřeně přizná. Už na jeho prvním albu My Aim Is True (chápete, co myslím?) z roku 1978 se vedle punkových kousků objevuje vypjatá soul-popová balada Alison, nová vlna si mohla jít trhnout. Stejně tak pokračuje i na posledním albu, starosvětsky tradiční většinu skladeb dobarvuje americana temná jako z Colorada (Dr. Watson, I Presume), vypjatý soulový hymnus (Church Underground) nebo téměř čistě rocková The Spell That You Cast. Jestli k něčemu National Ransom přirovnat, snad jedině k albu Boba Dylana Modern Times. Ten feeling je velmi podobný. Napoprvé možná trochu staromilský, ale pod povrchem ostrý a rozhodný. Elvis Costello se v současném hudebním outfitu zjevně cítí pohodlně, vzdušná country kamizola mu dokonale padne. Na albu National Ransom se na country a americana člunku vydává proti proudu času, hned v několika písních se dostal až k samému jádru, ke zřídlu americké hudební tradice. Typická ironie a humor zůstaly, britský původ nezapře, přestože už s Anglií i podle svých slov nemá nic společného. Ale díky typickému rukopisu a nadčasovosti svých písní kontinuitu pořád drží. Kdybychom vybrali několik věcí z National Ransom a sestavili je s méně známými písněmi z jeho rané tvorby, vznikla by ucházející kompilace, která by kromě pochopitelné technické a zvukové úrovně držela báječně pohromadě. Elvise Costella hranice nikdy nezajímaly, jakékoliv omezení znamenalo jenom další výzvu. Vždy upravil žánr podle sebe, nikoli opačně. Kam se vydá příště, není důležité.
Cílem je cesta, ne nutně její konec.
057