56 Medicínská review
HISTORIE
AM Review 24 2016
|
Jan Zahradníček – skromný ortoped se smyslem pro humor „Byl nezvykle pilný, vždy laskavý a až neuvěřitelně skromný, žil téměř asketickým způsobem. Přitom se dovedl radovat z darů života, žil především pro svou kliniku a svou rodinu, dostalo se mu mnoha významných poct, i mezinárodních, ale nikdy ani v nejmenším nezpychl.“
Tak vzpomínají na profesora Jana Zahradníčka jeho žáci, pozdější profesoři Tošovský, Stryhal a Rybka. Rodák z obce Mastník na Třebíčsku ukončil studium medicíny v Praze v roce 1909. Po promoci krátce prošel několika klinikami, až konečně získal místo, po kterém toužil – stal se operačním elévem na chirurgické klinice profesora Otakara Kukuly, kde pokračoval po dvou letech jako asistent. Když vypukly balkánské války, vyzval profesor Kukula lékaře, aby jeli poskytovat lékařskou péči bojujícím slovanským národům. Zahradníček odjíždí do Bělehradu, poté i do Sofie. Práce v polních lazaretech mu dala bohaté zkušenosti s léčením raněných, což ho přivedlo k hlubšímu a trvalému zájmu o ortopedii. Vrátil se na Kukulovu kliniku, ale ne na dlouho. Světová válka ho znovu zavedla na frontu do Haliče, Rumunska a Albánie. Válečná léta šťastně přežil a v roce 1921 byl habilitován z ortopedické chirurgie po obhájení práce věnované amputacím. Samostatné Československo zřídilo tak dlouho žádanou druhou českou vysokou školu. V Brně vznikla Masarykova univerzita a Zahradníček tam odešel k profesoru Juliu Petřivalskému jako jeho zástupce. Po jistou dobu byl i primářem chirurgického oddělení Nemocnice Milosrdných bratří v Brně. Po pěti letech se vrátil do Prahy na II. chirurgickou kliniku, v jejímž čele zůstal až do svého odchodu do důchodu. Rivalita s profesorem Jiráskem
Na lékařské fakultě v Praze bylo všeobecně známo, že na klinice profesora Zahradníčka vládne vlídná a vstřícná atmosféra, která se liší od druhého chirurgického pracoviště vedeného profesorem Jiráskem. Zahradníček dával příležitost všem lékařům kliniky. Spravedlivě je vypisoval k operacím, pravidelně se střídali na odděleních, ambulancích, septických i aseptických sálech. Nesnášel byrokratické předpisy či nařízení omezující a komplikující práci lékařů – když byla zavedena kniha odchodů a příchodů, Zahradníček to vnímal nelibě: „U mě každý ví, co je jeho povinnost, chodit do práce včas a být na klinice tak dlouho, jak je potřeba.“ Mezi chirurgickou klinikou profesora Jiráska a Zahradníčkovou ortopedickou klinikou panovalo jisté napětí a rivalita. Oba přednostové se lišili odbornými názory i představami o práci vedoucího pracoviště. Osobitý vztah obou vynikajících chirurgů dokresluje následující historka. Na první novoroční schůzi chirurgické katedry 4. ledna jistého roku se předsedají-
Jan Zahradníček (13. července 1882–12. října 1958) Repro: archiv autora
cí profesor Jirásek obrátil na Zahradníčka: „Ty jsi mi, Zahradníčku, neposlal do prvého ledna vyplněnou přihlášku do Akademie, o kterou jsem tě žádal.“ Zahradníček na to odpověděl: „Tu přihlášku jsi, Jirásku, poslal tak, že došla na kliniku do vrátnice na silvestra v šest hodin večer, takže jsem ti ji do prvého ledna nemohl vrátit.“ Jirásek výměnu názorů ukončil pokrčením ramen: „Tak to se nedá nic dělat, tak zkrátka v Akademii nebudeš.“ Na operačním sále, kde bývá mnohdy vypjatá atmosféra, se Zahradníček projevoval svérázným způsobem. Pracoval rychle a stejně tak rychle myslel, často rychleji, než mluvil. To ilustruje historka o operaci, kdy instrumentářka podala Zahradníčkovi jiný nástroj, než chtěl: „Jste tu už dost dlouho, abyste věděla, že když řeknu peán, myslím nůžky, ale potřebuji pinzetu,“ reagoval. Americký chirurg, Holan nebo Zrzavý
Zahradníčkovi bydleli na Malé Straně v malebném starém domě, kde byly v místnostech zachovány překrásné renesanční malované stropy. MUDr. Anna Zahradníčková mluvila několika jazyky a skvěle zastávala roli hostitelky při častých návštěvách zahraničních hostů – zejména z Francie, Jugoslávie či Polska. Ze Spojených států přijížděl opakovaně a rád ortopedický chirurg profesor Thompson. Vždy byl udiven, jak při večeři v mezinárodní společnosti dokázala Dr. Zahradníčková plynně hovořit střídavě několika světovými jazyky. Pro Američana, kte-
rý v celém světě vystačil se svou angličtinou, to byla neuvěřitelná věc. Anna Zahradníčková byla zubní lékařkou, ale po čase své povolání opustila a věnovala se překladatelské činnosti; překládala zejména z francouzské literatury. Vítanými návštěvníky u Zahradníčků byli i umělci, především spisovatelé – Vladimír Holan, Jan Čep, synové Františka Halase a Jan Zahradníček, který byl bratrancem profesora Zahradníčka. Tragický osud tohoto básníka Zahradníčkovi těžce nesli. Umělec, představitel katolické moderny, jehož dílo bylo totalitním režimem potlačováno, byl v roce 1952 zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na třináct let do vězení. Z malířů byl u Zahradníčků na návštěvě nejčastěji Jan Zrzavý, jeho obraz visel i v profesorově pracovně na klinice. Manželé Zahradníčkovi měli dva syny a jednu dceru. Jan byl chirurg, v 60. letech minulého století odjel do Afriky, po roce 1968 se nevrátil a usadil se v Německu. Dermatolog Oldřich po 21. srpnu 1968 z Československa emigroval také. Dcera Jana odjela s manželem do Indie, kam jej vyslala Škodovka a kde rovněž zůstali. Když ovdověla, přestěhovala se do Kanady. Vědecká práce v penzi se mu stala osudnou
Jan Zahradníček byl vysoké postavy, vždy se držel vzpřímeně. Žil skromně, nekouřil a na klinice kouření potíral. Byl téměř abstinent, jen svátečně si dopřál sklenku plzeňského nebo číši vína. Jeho nejmilejším jídlem byly švestkové knedlíky, které v podzimních týdnech měli na stole téměř obden. Měl smysl pro humor, rád poslouchal anekdoty, nesnášel však ty lascivní. Od roku 1933 byl řádným profesorem ortopedie a dětské chirurgie a stal se průkopníkem moderní koncepce operační léčby vrozené luxace kyčelního kloubu a vysokých luxací se zkrácením femuru. Zasloužil se i o rozvoj péče o tělesně postižené. Mezi jeho hlavní publikace patřily Deformační artróza (1953), Chirurgie pohybového ústrojí (ve dvou dílech, 1953) a Vrozené vymknutí kyčlí (1954). Ani po odchodu do důchodu se nevzdal vědecké práce a v roce 1958 se zúčastnil mezinárodního sympozia v Moskvě, kde onemocněl zápalem plic. Po návratu z cesty se jeho stav už nevrátil k plnému zdraví. Ischemické srdeční příhodě podlehl 12. října 1958. V roce 1991 byl Zahradníček in memoriam vyznamenán zlatou plaketou a diplomem České akademie věd Za zásluhy o vědu a lidstvo. Doc. MUDr. Otakar Brázda, CSc.