Miki Kashtan: Svět nenásilí by Nakladatelství Alferia

Svět nenásilí

Obnovování tkaniny lidského společenství Miki Kashtan

Lidem budoucnosti

KATALOGIZACE V KNIZE -– NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Kashtan, Miki [Reweaving our human fabric. Česky] Svět nenásilí : obnovování tkaniny lidského společenství / Miki Kashtan ; překlad Miro Záleta. -- První vydání. -- Praha : Alferia, 2022. -- 282 stran Přeloženo z angličtiny -- Vydal Nakladatelský dům Grada pod značkou Alferia. -- Obsahuje bibliografii a bibliografické odkazy ISBN 978-80-271-3500-4 (brožováno) * 172.4 * 316.485.2 * 323.25 * 316.772.4 * 159.923.5 * 316.462 * [316.6:159.922.27]-027.522 * 316.42 * (0.062) – nenásilí – nenásilná komunikace – rozvoj osobnosti – moc – kolektivní vědomí – společenská transformace – populárně-naučné publikace 316.4/.7 - Sociální interakce. Sociální komunikace [18]

Předmluva autorky Tato kniha snoubí vizi s praxí. Na úrovni vize popisuje, jak by mohla vypadat životaschopná budoucnost: svět, ve kterém budou lidské potřeby v centru všech systémů a podsystémů, všech institucí a všech vztahů. Na praktické úrovni nám kniha ukazuje, jak lze žít a jak se zapojit do společenské změny, založené na hlubokém odhodlání k nenásilí1 a ke spolupráci s ostatními. Najdete v ní mnoho podrobností o tom, jak může vzniknout svět, který se stará o potřeby všech ( jak to výstižně vyjádřil Shariff Abdullah)2, počínaje dneškem, každým z nás. Kniha se zrodila po boku mé druhé knihy Spřádání vláken radikálního žití jako úkol, který jsem dostala od anglického náboženského učence a učitele mystických tradicí Andrewa Harweye: napsat knihu, do které bych vložila celý svůj vzkaz světu – bez oklešťování, bez úprav či zdrženlivosti. Andrew konkrétně jmenoval to, co on sám nazval mou prorockou vizí, spolu s praktickými aplikacemi, osobními potížemi, které mě zformovaly, a vším, o čem jsem přesvědčena, že může být ostatním k užitku. Rozhodla jsem se tuto výzvu přijmout, i když nazývat mé představy o možné budoucnosti jako prorocké se mi zdálo opravdu nadsazené – o to větší to byla výzva. Když se projekt stal nezvladatelným, věděla jsem, že ho budu muset rozdělit do dvou knih.3 První, pod názvem Spřádání vláken radikálního žití, je všezahrnující výpovědí začínající tím, jak nás odmítání a potlačování našich potřeb dovedlo do dnešního světa a jak se toto dědictví odcizení mezi lidmi a přesvědčení o nedostatku zdrojů pro všechny každou novou generací znovu a znovu obnovuje. S tímto vhledem nám kniha ukazuje, co každý z nás jako jednotlivec může dělat pro naplnění a vzkříšení důležitosti našich lidských potřeb. Můžeme se začít osvobozovat od dědictví minulosti, jak kolektivního, 1 „Nenásilí“ je kontroverzní a paradoxní slovo. Jako ostatní lidé jsem mu ani já příliš nedůvěřovala, dokud jsem ho plně nepochopila. Dnes už nejsem ani v nejmenším ochotná se ho vzdát, když jsem si uvědomila ohromnou krásu, kterou tento přístup k životu představuje a pro který neznám lepší výraz. K hlubšímu pochopení toho, jak a proč toto slovo používám, se prosím podívejte na stranu 22. 2 Dobře známý americký autor, advokát a profesor si v roce 2014 do svého příjmení přidal ještě jedno písmeno f. 3 České vydání bude rozděleno do čtyř svazků: každá ze dvou knih je rozdělena do dvou dílů. Poznámka redakce.

tak osobního, přestože svět okolo nás i nadále funguje na bázi odcizení, nedostatku a bezmoci. I když svazek Obnovování tkany lidského společenství jistým způsobem logicky následuje po Spřádání vláken radikálního žití, uspořádala jsem knihy tak, abyste k pochopení jedné nepotřebovali tu druhou. Jestliže bude prožitek, který vám tato kniha přinese, takový, v jaký doufám, potom vše, co kdy vykonáte pro změnu společnosti, může vypadat jinak než dnes – přinejmenším ve třech základních směrech: Budete mít konkrétnější představu o vizi možného světa, k němuž se snažíte přiblížit. Jasná vize, jak věřím, vám dodá ohromné množství energie pro práci na sociální změně, abyste ji dokázali dělat s větší houževnatostí a nadějí. Můžete si posílit svou schopnost spolupracovat s ostatními, jako jednotlivci i jako součást skupiny nebo organizace. Můžete najít způsob, jak se lépe sladit s vědomím nenásilí a pracovat, i v těch nejkontroverznějších situacích, s láskou v srdci místo hněvu.

Úvod … trápení zde je opravdu obrovské, a přece pozdě večer, když den už dávno zmizel za obzorem, když se procházím kolem ostnatých drátů, jako by mě něco nadnášelo, a najednou to znovu a znovu tryská z útrob mého srdce – nemůžu s tím nic dělat, je to prostě tak… jako nějaká elementární síla – pocit, že život je nádherný a úchvatný a jednou budeme stavět úplně nový svět. Proti každé nové urážce a každé nové hrůze postavíme další kousek lásky a dobroty, čerpajíce sílu z vlastního nitra. Můžeme trpět, ale nesmíme podlehnout. Etty Hillesumová, Přervaný život (zápis z deníku z tranzitního tábora v Holandsku krátce před odjezdem do Osvětimi a zabitím, 1943)

Schopnost představit si jinou realitu bez ohledu na naši situaci, tak mocně vyjádřenou slovy Etty Hillesumové, a ochota přistoupit s láskou v srdci společně s ostatními k jejímu vytváření, jsou jádrem toho, čemu se v této knize věnuji. Není to lehký úkol. Žijeme v době, ve které vize téměř vymizela, láska chybí v mnoha našich interakcích s ostatními a přijali jsme přesvědčení, že jediná možná změna je změna uvnitř každého z nás. I když spolu s jinými pracujeme na společenské transformaci, činíme tak často z hněvu spíše než z lásky, nebo se o lásku snažíme, ale nevíme, jak spolupracovat, a vytváříme tak hnutí a organizace plné svárů. A nakonec i když vyhrajeme, znovu vytváříme struktury, které v zásadě fungují na stejných principech jako ty, které jsme odstranili. Chci přispět k jinému výsledku a věřím, že se silnou vizí a s odlišným přístupem to můžeme dokázat. Proto jsem napsala tuto knihu. Předpokladem zůstává, že když (1) umístíme lidské potřeby do centra života, (2) umožníme jim vést náš vnitřní život a naše vztahy a (3) zvolíme si je i jako základní stavební prvek všech institucí – poskytne nám to klíčové ujištění, že můžeme úspěšně vytvořit svět, který se stará o potřeby všech. Protože koncept lidských potřeb je tak silně zatížen předsudky a negativními asociacemi, chci ho čtenáři trochu objasnit – základní kostru uvádím v dalším odstavci. Pohled na svět skrze sdílené lidské potřeby je základem všeho, co dělám. Doufám, že jasnější obraz o lidských potřebách si postupně vytvoříte při čtení knihy samotné, zejména když se ponoříte do příběhů o tom, jak by svět mohl vypadat, kdyby byl organizován na základě sdílených lidských potřeb. 7

Co mám na mysli pod pojmem „potřeby“? Navždy zůstanu vděčná Marshallu Rosenbergovi – člověku, který vyvinul praxi nenásilné komunikace (NVC, z anglikého Nonviolent Communication), jež formuje vše, co dělám, jak v práci, tak v osobním životě – za to, že umístil potřeby do centra všeho dění. Toto je aspekt NVC, který zpochybňuje převládající teorie o lidské přirozenosti; pilíř, který skupině lidí umožňuje efektivní spolupráci; klíč k zahojení životních traumat, které prožíváme skrze empatickou přítomnost; mechanismus, na kterém je založena účinná mediace konfliktů; cesta k osobnímu osvobození a, jak věřím, střed, okolo kterého mohou být organizovány i ty největší instituce a celý globální systém. Lidské potřeby dokážu nejjednodušeji popsat skrze rozlišení mezi tím, co děláme a jak to děláme na jedné straně a proč to děláme na straně druhé. Z tohoto pohledu potřeby odpovídají na to, proč děláme všechno, co děláme. Spíše než aby se tento pohled pokoušel o nějakou abstraktní definici lidských potřeb, nabízí toto odlišení mezi „Co?“ a „Proč?“ dynamický postup k porozumění a spojení mezi dvěma lidmi prakticky v jakékoliv situaci. Toto odlišení lze popsat i tak, že jako lidé máme nekonečné množství způsobů, jak uspokojit relativně malý počet potřeb, které sdílíme se všemi ostatními lidmi. Uvedu prostý příklad: peníze jako všestranná strategie, která dnes slouží jako prostředek pro uspokojení velké části našich potřeb, před několika tisíci lety ještě nebyly a přece všechny potřeby, jejichž uspokojení peníze zprostředkovávají, již existovaly. Na potřeby se můžete podívat i takto: potřeby jsou primárními motivátory všech našich činů jako i to, co dává smysl všem našim prožitkům. Tragédií života zůstává, že zatímco naše potřeby jsou tak veledůležité, většina z nás projde životem bez toho, abychom si jejich uvědomování pěstovali, a bez toho, abychom chápali rozdíl mezi potřebou a strategií. Málokdy se ptáme, proč něco chceme, jaký smysl má naše bolest, nebo si klademe jiné otázky, které nás mohou spojit s našimi potřebami nebo potřebami druhých. A proč tragédií? Protože když odpověď na naše „Proč?“ důkladně prozkoumáme, tak se nám otevře o mnoho víc možností posunout se dál. Ukázat vám tyto možnosti je důležitou součástí toho, co se vám v této knize pokusím představit. Většinou jsme naučeni vnímat potřeby jako výraz své sebestřednosti nebo sobectví. Když se místo toho podíváme na potřeby jako na vše, co člověk potřebuje uspokojit, aby opravdu prosperoval a žil plnohodnotný a smysluplný život, 8

vnímat uspokojování potřeb jako projev sobectví začne být poněkud omezující. Stejně jako chceme být milováni, toužíme lásku i dávat, toužíme společnosti přispívat svým talentem, mít na ostatní pozitivní vliv. Vězte, potřeby nejsou o pouhém přežívání. Potřeby jsou o nefalšované prosperitě. Ničím z výše uvedeného se nesnažím naznačit, že se nechováme destruktivně – jako jednotlivci, jako skupiny, a dokonce i jako živočišný druh. Znamená to jen, že každé chování lze zpětně vztáhnout k relativně malému počtu potřeb, jež jsou všechny ve své podstatě životodárné. Některé strategie opravdu uspokojí potřeby, které jsme vědomě nebo nevědomě uspokojit chtěli. Jiné je uspokojí pouze částečně, anebo vůbec. Večeře s přáteli může uspokojit naši potřebu nutričně hodnotného jídla, dodat nám potřebnou energii, uspokojit naši lidskou potřebu spojení s jinými lidmi, potřebu cítit radost a podobně. Může však také vést k přejídání, opíjení se, ke hněvu či smutku – což jsou všechno indikátory nenaplněných potřeb. Některé strategie naše potřeby uspokojí, avšak zároveň brání v uspokojení potřeb jiným lidem. Jiné strategie neuspokojují ničí potřeby. Na základě mnoha zkušeností, vlastních i jiných lidí (sama jsem pracovala s tisíci jedinci a tucty organizací), jakož i na základě neustálého studia a výzkumu tvrdím, že když se nám spolu s ostatními podaří proniknout ke sdíleným potřebám, které leží pod vrstvami soutěživých či destruktivních strategií, skoro vždy dokážeme najít jinou strategii, která má potenciál uspokojit mnohem více potřeb mnohem většího počtu lidí. A když se taková cesta objeví, většina lidí se po ní neváhá vydat.4 Jedna z cest k příznivé budoucnosti je pěstování naší schopnosti najít a realizovat takové strategie, které se snaží uspokojit potřeby všech lidí v dané situaci a jsou v této snaze stále úspěšnější. V této knize popisuji, jak jen to nejlépe dovedu, jak by mohla vypadat společnost vytvořená tak, aby uspokojovala potřeby všech svých členů. Nabízím zde zkušenosti a vhledy do toho, jak můžeme žít a jak se k sobě můžeme chovat, které nás i v dnešní realitě (založené na zcela odlišných principech) mohou k takovému světu posunout o poznání blíž. Podívejme se teď na knihu samotnou.

4 Jako malý příklad mohu uvést toto: výcvikový program pro muže, kteří v minulosti fyzicky napadli svou partnerku, vytvořený mým kolegou Eddiem Zacapou, vedl k nulové recidivě v průběhu pěti let po skončení programu – stupeň úspěšnosti, o kterém předtím v profesionálních kruzích nikdo neslyšel. Informaci potvrdil úřad státního zástupce okresu El Dorado a byla zveřejněna v novinách The Mountain Democrat, Placerville, CA, ze dne 30. 4. 2014.

Nenásilí a budoucnost

Nenásilí je největší síla, kterou má lidstvo k dispozici. Je mocnější než nejmocnější zbraň, kterou kdy člověk vynalezl… Mahátma Gándhí

Mnozí z nás nosí v srdci vizi světa, který je uspokojivý pro všechny, v němž záleží na potřebách všech a o lidi i planetu je skutečně pečováno. Nikdo z nás neví, co nás k takovému světu může dovést nebo co nás k němu přivede. Bude to zázračné zjevení jednoho lídra, který dokáže transformovat kulturní premisy a praktiky? Bude to světový kolaps, který vytvoří vakuum a tím i příležitost k restrukturalizaci společnosti? Bude to kritická masa lidí, kteří vytvoří odlišnou formu lidských vztahů? Bude to nenásilná revoluce? Budou to alternativní struktury, které postupně přilákají více a více lidí a zdrojů? Anebo to bude něco zcela jiného, co si dnes nedokáže ještě nikdo představit? I když si s pokorou uvědomuji, že nikdo z nás nemůže vidět do budoucnosti, věřím, že v době, jako je tato, kdokoliv, komu byl dopřán dar a výsada vize, je svým způsobem povolán k tomu, aby překonal zábrany a vyjevil vše, co vidí, jakkoliv neúplný a předpojatý takový vhled bude, a nabídl to svým vrstevníkům, studentům i učitelům. Situace je příliš vážná na to, abychom čekali na dokonalé řešení, na moudrého vůdce či na cokoliv jiného, co nám brání v tom, abychom bez zábran vyjadřovali to, co máme na srdci i na duši. S dávkou troufalosti i pokory proto volím tuto cestu a nabízím čtenáři vše, co jsem se naučila, a vše, o čem jsem přesvědčena, že by nám mohlo pomoci vyhnout se potenciálnímu kolapsu 13

a otevřít cestu k udržitelné budoucnosti – naší i všech ostatních tvorů, kteří s námi sdílejí tuto biosféru. Cesta i cíl začínají podle mého názoru u dědictví nenásilí.8 Stejně jako Gándhí a Martin Luther King nevidím ani já jinou cestu k transformaci dědictví minulosti než cestu nenásilí. Tito dva muži nás toho naučili tolik, že jsme teprve na začátku úplného pochopení toho, nakolik nezadržitelnou moc způsobit sociální změnu mají nenásilné metody. Oba narazili na masivní opozici vůči své vizi osvobození a překonali ji. Oba uspěli při odstraňování ohromných bariér a lidem, se kterými společně trpěli, pomohli nastolit do té doby nepředstavitelnou svobodu. Platí však i to, že ani jednomu z nich se nepodařilo dosáhnout toho, o čem opravdu snili. Hnutí, v jejichž čele stáli, se po jejich smrti rozpadla. Indie se zmítala v brutální válce, Afroamerické hnutí za občanská práva9 ztratilo svůj nenásilný náboj a rozpadlo se do několika frakcí. Gándhího a Kingova hluboká touha transformovat odcizení mezi lidmi do jejich vzájemného propojení – v to, co Martin Luther King nazýval „milovaná komunita“ – téměř zemřela s nimi, navzdory jejich obdivuhodným úspěchům. Ačkoliv mnoha lidem se podařilo rozběhnout i udržet projekty inspirované Gándhím nebo Kingem, jen málo jedinců si dokázalo jejich velkolepou vizi udržet a aplikovat ji v masovém měřítku. Tento fakt považuji částečně za projev jistých hranic v přístupu, které Gándhí a do menší míry i King použili. Já sama tento přístup vnímám tak, že se opírá o morální váhu jednotlivce vyzývajícího lidi, aby již teď žili podle své vize, i když zatím není uskutečnitelná v celé společnosti a i když jejich vědomí ještě nebylo transformováno. V některých případech se Gándhí v zájmu velkého ideálu rozhodl odmítnout čistě politické, kompromisní řešení.10 Lidé stáli za jeho ideály, protože mu věřili, ne proto, že se ztotožňovali s jeho pohledem nebo že dokázali v daných podmínkách projít podobnou transformací, jakou prošel on sám. V tomto směru si myslím, že se Gándhího hnutí lišilo od Hnutí občanských práv v USA, kde bylo zaměření na praktické výsledky neochvějnou součástí hnutí. Připadá mi, že dr. King a jeho příznivci měli větší víru v to, že navzdory 8 Pokud chcete vědět víc o tom, co vše nám nenásilí v historii přineslo, podívejte se na film A Force More Powerful (Silnější než moc) Petera Ackermana a Jacka Duvalla. 9 Civil Rights Movement, pozn. překl. 10 Asi nejvýznamnějším příkladem bude jeho odmítnutí dvoukomorového parlamentu, který požadoval Bhímráo Rámdží Ámbédkar a byl podpořen většinou lidí v jeho týmu. Až Gándhího náhlá smrt přivedla všechny k tomu, aby přijali jeho přání, která byla motivována vírou v jednotnou Indii – odtud pochází i idealizovaná verze toho, co by bylo možné. Dodnes ho za to mnozí považují za nepřítele dalitů. Viz můj článek „Gandhi and the Dalit Controversy: the Limits of the Moral Force of an Individual“ (Gándhí a otázka nedotknutelných: limity morální síly jednotlivce) v internetovém časopise Waging nonviolence z února 2012.

tomu, že bílé obyvatelstvo té doby navržené změny ještě vnitřně nepřijalo, legálně-politické řešení mohlo přinést hmatatelný rozdíl do života znevýhodněných skupin.11 Gándhího volbu nechat lidi zakládat svá rozhodnutí na jejich obdivu a péči o něho samotného vidím jako jednu z pravděpodobných příčin, proč se mu nakonec nepodařilo dosáhnout svého základního cíle, a to vytvořit jednotnou, svobodnou a rovnostářskou Indii, navzdory tomu, že uspěl ve vytvoření nezávislé Indie. Morální síla jednotlivce není udržitelná a částečné zisky takto vydobyté mohou mít krátkou životnost. Já sama si přeji, abychom se z jejich zkušeností všichni poučili – jak z toho, co fungovalo, tak i z toho, co nefungovalo. Opakované vytváření v principu stejných struktur tak bude stále méně a méně nevyhnutelné. Přestože třeba nevíme, co vytváří společenskou a politickou transformaci, víme něco o tom, jak lze nenásilí udržovat. Chci se hluboce zamyslet nad paradoxem, který zde spatřuji. Na jedné straně mohou být bez podstatné velkoplošné transformace vědomí i významné zisky na poli sociální změny ztraceny, když inspirativní jednotlivec zemře. Na druhé straně je transformace vědomí velmi obtížná i pro jednotlivce, natož v masovém měřítku, a o to obtížněji se provádí v podmínkách masivního odcizení, války, útlaku nebo pouhého „mlýnku každodenního života“. Jak se potom vůbec můžeme pohnout kupředu? Vzhledem k tomu všemu pochybuji, že v této knize mohu ještě něčím užitečným přispět k tématu nenásilné rezistence – aspektu nenásilí, které King i Gándhí dovedli téměř k dokonalosti. Není jistě náhoda, že jejich metody byly na materiální úrovni12 častokrát s úspěchem použity mnoha jinými lidmi. Chci dodat jen toto: nenásilný odpor, jak mu rozumím, spočívá v tom, postavit se těm lidem u moci, kteří odmítají dialog, kteří se drží své moci navzdory naší usilovné snaze je do dialogu zapojit a kteří svou každodenní činností významně přispívají ke společenské destrukci. Zatímco mě mnohé příklady nenásilného odporu inspirují, vkládám ještě větší naděje do představy, jak by tyto snahy vypadaly,

11 V této diskusi ponechám stranou otázku, zda změny ve vztazích mezi etniky zrozené v dobách Hnutí za občanská práva vyústily do závažných změn v každodenním životě Afroameričanů v USA. 12 Viz Why Civil Resistance Works (Proč občanská neposlušnost funguje), což je důkladná studie o rozsahu a příčinách úspěchu nenásilných hnutí od autorek Eriky Chenowethové a Marie Stephanové.

kdyby byly podpořeny principy, praxí a metodologií nenásilné komunikace,13 která tvoří kostru veškeré mé práce. Ráda bych viděla NVC aplikovanou v organizacích aktivistů, mezi jejich podporovateli a odpůrci, při komunikaci s veřejností i uvnitř každého z nás. Jeden z možných pohledů na tuto knihu je i ten, že nabízí praktická vodítka minimalizující riziko, že vytvoříme takové nové struktury, které budou ve své podstatě stejné jako ty, které se snažíme nahradit. Chtěla bych ještě něco dodat ke druhému aspektu Gándhího dědictví – k tomu, čemu říkal konstruktivní program. Mám k tomu tři důvody. Prvním je, že zatímco principy nenásilného odporu jsou víceméně neměnné jak v čase, tak v prostoru, konstruktivní programy na sebe berou jedinečnou formu v závislosti na konkrétních podmínkách, na geografické poloze a na dané populaci – je tedy nutné, aby se vždy znovu vytvořily úplně od začátku. Druhým důvodem je, že zatímco nenásilná rezistence byla důkladně prostudována a mnohokrát použita, konstruktivní aspekty Gándhího práce nebyly ani zdaleka tak podrobně probádány a aplikovány. Třetím, a asi nejdůležitějším, důvodem je, že nenásilný odpor je nutný, jen když je moc používána tak, že vede k ubližování nebo poškozování života. Zatímco konstruktivní program vnímám jako „pralátku“, z níž je utkán svět, který se stará o potřeby všech, a bude si ho tedy nutné ocenit jako takový a „vetkat“ ho do našich institucí. Třetím aspektem nenásilí je spolu s nenásilným odporem a konstruktivním programem moc dialogu. Dialog jako disciplína nebyl studován nebo popsán ani Gándhím, ani Kingem, i když oba ho de facto vedli právě s těmi lidmi, proti kterým byl jejich nenásilný odpor namířen. I když dialog jako takový byl rozsáhle a důkladně studován, transformativní moc dialogu v kontextu filozofie nenásilí začala být zkoumána, až když Marshall Rosenberg začal provádět své experimenty s nenásilnou komunikací. Dnes díky jeho práci i vývoji v jiných směrech máme o vztazích, jazyku a kompetencích dialogu již podstatně více znalostí než v dobách Gándhího a Kinga. 13 Účelem této knihy není představit nenásilnou komunikaci (NVC) těm čtenářům, kteří ji neznají. Pro bližší seznámení s konceptem se můžete podívat třeba na webovou stránku baynvc.org/reference.php. Kromě toho již existuje poměrně velké množství knih, které tomuto účelu slouží a které plně doporučuji. Najdete je například na webové stránce nonviolentcommunication.com vydavatele Puddle Dance Press. Pokud se chcete zúčastnit výcviku s trenérem, nahlédněte na stránky Centra pro nenásilnou komunikaci – cnvc.org. NVC se můžete učit i v pohodlí domova skrze NVC Academy na nvctraining.com, která nabízí jak on-line, tak telefonní interaktivní trénink. Já sama zde trénink pravidelně nabízím. (Český a slovenský čtenář se může obrátit na nenasilnakomunikace.org, pozn. překl.)

Tato kniha zkoumá potenciál nenásilí k tomu, aby se stalo klíčovou filozofií a přístupem ve světě vyhovujícím každému, a to skrze jedinečné prizma lidských potřeb – jak při dialogu, tak při vytváření sociálních struktur sloužících lidským potřebám. Tato kombinace procesů, které umožňují vnitřní i vnější transformaci a jsou v plném souladu s nenásilím i s vizí od základu přestavěných institucí, mi dává naději, že se můžeme (pokud nenásilí jako přístup přijmeme na všech úrovních) posunout z místa, kde dnes jako společnost stojíme, k budoucnosti, kterou si můžeme zatím jenom představovat. Níže uvádím, co naleznete v této knize.

1. Základy praxe nenásilí Jakmile lidé slyší o nenásilí a společenské změně, často si vzpomenou na myšlenku „být změnou samotnou“. Zde také tato část knihy začíná: co to znamená uplatňovat Gándhího principy v každodenním životě. Nenásilí, Gándhího metoda a životní filozofie, je srdcem všeho, co dělám a k čemu svým psaním a učením zvu i ostatní. Při zavádění Gándhího principů do života se setkáme s mnoha výzvami – očekávanými i zcela nečekanými. Už jen proto, že kontext nenásilí vytváří zcela odlišné požadavky na to, jak jsou láska, pravda a odvaha – jeho tři základní kameny, o kterých se zmíním později – v různých prostředích aplikovány. Gándhí nám slouží jako vzor při uplatňování nenásilí na poli sociální změny – aspektu nenásilí, k němuž se vrátím později. V tomto kontextu je primárním cílem transformovat organizační principy a systémy na co nejvyšší úrovni. Výzvou se potom stává otázka, jak systém transformovat a současně si udržet absolutní otevřenost a lásku vůči právě těm lidem, proti jejichž pravidlům a rozhodování stojíme. Naproti tomu kontextem první části knihy je mondénní, každodenní život jednotlivce.14 Co to znamená žít nenásilně v takovémto prostředí? Jak můžeme žít svůj život a současně ztělesňovat nenásilnou budoucnost? Když se s realitou 14 Chtěla bych zde vyzvednout, že každodenní život mnoha lidí je na hony vzdálený „obyčejnému“ životu tak, jak ho známe třeba ze života střední vrstvy ve „vyspělých“ oblastech. Násilí je pro mnoho lidi denním chlebem, buď kvůli situaci daného jednotlivce, anebo kvůli tomu, že patří do specifické skupiny lidí, případně že žije v podmínkách války. Upraveno překladatelem.

okolo nás budeme pokoušet bojovat, nevyhnutelně nakonec vytvoříme v principu stejný systém, který se snažíme změnit. Překlenout propast mezi dnešní realitou a naší vizí o budoucnosti vyžaduje ohromnou lásku a odvahu. V této části knihy se pokouším zmapovat souvislosti mezi nenásilnou komunikací a klíčovými principy, na kterých Gándhí postavil svůj přístup. Tímto způsobem se snažím ilustrovat, jak nenásilí vypadá v každodenním životě, mimo kontext konkrétních politických kampaní. Každý uvedený princip nejdříve sleduji ke Gándhího vlastním slovům a činům a poté se snažím ukázat, jak je daný princip aplikován v rámci učení a praxe nenásilné komunikace. Tato část textu dalece přesahuje naše individuální životy a zve nás ke zvážení toho, jak by praxe nenásilí mohla vypadat, když ji uplatníme při kontaktu se strukturální mocí.

2. Spolupráce, moc a vedení Mám naději, že jakmile si uvědomíme, jak naše instituce fungují, jak jsou nastaveny a jak obtížné je pro nás v takových podmínkách žít smysluplný a plnohodnotný život v lásce a v souladu s naším přesvědčením, poskytne nám to dostatečnou motivaci k překonání naučené tendence hledět v první řadě na své vlastní zájmy. Díky tomu se pak zaměříme také na transformaci společenských struktur, které ve výsledku hrají tak velkou roli v utrpení každého jednotlivce. Premisou této knihy je, že žádná míra vnitřní změny, ať je jakkoliv hluboká, sama o sobě nemůže stačit ke změně „pravidel hry“. Když chceme změnit společenské struktury, musíme pracovat přímo na nich – ne pouze na našem vnitřním růstu a ne pouze na našich vztazích s jinými jednotlivci. Práce na systému nás nevyhnutelně postaví do situací, které budou vyžadovat, abychom na společné vizi spolupracovali s druhými. V tomto bodě se naše schopnost již dnes žít podle naší vize budoucnosti stává naléhavou. Pokud chceme vytvořit instituce, které budou věrně ztělesňovat transformované vědomí, způsob, jakým na změně budeme pracovat, je stejně důležitý jako změna samotná. I když skoro všichni nějakým způsobem spolupracovat s ostatními opravdu chceme, málokdo s tím má relevantní zkušenosti a ví jak na to. Tato část knihy se věnuje některým změnám na úrovni 18

vědomí a konkrétním praktikám, které napomáhají efektivní spolupráci při vytváření různých seskupení, komunit a organizací. Dříve nebo později se setkáme s těmi nejsložitějšími otázkami ohledně moci a vedení. Transformace našeho vzájemného odcizení – naučeného přesvědčením o nedostatku zdrojů a bezmoci v kontextu vytváření nových modelů moci a vedení je svět sám pro sebe a naučit se, jak vést dialog bez donucování nebo jak spojovat moc s láskou – bude pravděpodobně vyžadovat mnoho individuálních i kolektivních sil. Doufám, že vám tato část knihy při učení pomůže.

3. Konkrétní kroky ke společenské změně Předpokládejme, že se nám podaří vytvořit organizace, ve kterých budeme schopni účinně spolupracovat a používat moc s láskou a společně s ostatními. Stejně budeme stát před otázkou, kde a jak začít se změnou systému. Vycházejíce z pohledu, který nám nabídla ekofilozofka Joanna Macyová, se v této části nejdříve podíváme na typy nenásilí, které Gándhí a King demonstrovali při své cestě za svobodou, a prozkoumáme vztah mezi dialogem a nenásilným odporem. Potom se krátce podíváme na to, jak vypadá vytváření alternativ v kontextu nenásilného hnutí, a propojíme to s Gándhího snahou o vytvoření konstruktivního programu. A nakonec kruh kroků k nenásilné budoucnosti uzavřeme návratem k transformaci vědomí jako integrální části společenské transformace a prozkoumáme, jak můžeme vyzvat i jiné lidi k takovému stupni uvědomění, které by mohlo dokázat změnu vytvořit.

4. Další generace Někteří z vás budou bezpochyby překvapeni tím, že se v knize věnované transformaci společnosti věnuji novorozencům, dětem a rodičovství. I když se to zdá neobvyklé, domnívám se, že toto téma je v tomto kontextu stejně případné jako třeba transformace vědomí. Vzhledem k tomu, jak se kvůli našim návykům ve výchově vzájemné odcizení mezi lidmi přenáší z generace na generaci, může pár vodítek k alternativnímu přístupu k výchově přispět těm, kteří se z bludného kruhu snaží vyvázat. Tato část knihy tak nabízí návrhy na radikálně odlišný pří19

stup k dětem, v jehož rámci jsou jejich potřeby, a zvlášť pak jejich autonomie, uctívány, a při kterém je spolupráce základním principem vztahu již od prvních dnů lidského života.

5. Případové studie Tato kapitola se snaží oživit některé starší snahy o změnu systému prostřednictvím prozkoumání hnutí Occupy15 a dvou organizací v Indii, aplikujících Gándhího principy. Kromě toho, že nám tyto příklady ukazují, jak v praxi může vypadat realizace toho, co probírám v předchozí části knihy, dostáváme zde i příležitost zamyslet se nad tím, co je efektivní a co není a co se můžeme z úspěchů i nezdarů naučit.

6. Odsud až tam Poslední část knihy končí zkoumáním některých neprobádaných vod. Položím v ní několik nezodpověditelných otázek týkajících se záhady, jak by transformace mohla ve skutečnosti proběhnout. Jelikož druhý díl knihy předpokládá, že transformace již proběhla, a protože nikdo z nás nemůže vědět, jakým způsobem to bude, končím tuto část mezerou, kterou lze vyplnit pouze našimi budoucími činy.

15 Česká Wikipedie používá výraz Occupy Wall Street (OWS), viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Occupy_Wall_ Street, pozn. překl.

Část první Základy praxe nenásilí

1.1 Gándhího principy pro každodenní život

Jedna z nejčastějších otázek, která je mi kladena, když mluvím o nenásilné komunikaci, je: Proč nenásilná? Lidé často slyší slovo „nenásilný“ jako kombinaci dvou slov – negaci násilí. A protože sami sebe nepovažujeme za násilné, slovo „ne-násilný“ ztrácí intuitivní smysl a připadá nám cizí. Nějakou dobu to slovo nesedělo ani mně. Byla jsem spokojenější, když lidé používali sousloví „soucitná komunikace“, protože mi to připadalo pozitivnější. Jako mnoho jiných lidí jsem nevěděla o dlouholeté tradici nenásilí, odkud název konceptu nenásilné komunikace původně pochází. Potom jsem se blíže seznámila s Gándhího prací a s Afroamerickým hnutím za občanská práva16. V té době jsem si název, který Marshall Rosenberg pro NVC vybral, doslova zamilovala. Tato láska se léty ještě prohloubila. Teď je pro mě nenásilí základním přístupem k životu. Dnes již nejsem ochotna sousloví soucitná komunikace přijmout, protože ve slově „nenásilí“ vidím prvky pravdy a odvahy. Slova „soucit“ ani „láska“ nám neukazují tak jasně to, kolik vnitřní práce je potřeba, abychom si stáli za tím, v co pevně věříme, a současně si udrželi láskyplný přístup. „Nenásilí“, toto nemotorné slovo, je opravdu jediné, o kterém vím, že dokáže obsáhnout tak hluboký a široký význam. V této části knihy se skrze prizma nenásilné komunikace podíváme na klíčové principy Gándhího přístupu k nenásilí a prozkoumáme, jak mohou být použity v každodenním životě a v souladu s naším přesvědčením. Pouštím se zde do úkolu popsat, jak se nenásilí týká společenské transformace, kterou se budeme zabývat později.

16 Civil Rights Movement (Hnutí za občanská práva) – série nenásilných protestů v padesátých a šedesátých letech 20. století v USA, kde asi nejznámějším vůdcem byl Martin Luther King, pozn. překl.

Nenásilí jako láska Slovo „nenásilí“ je nejbližší doslovný překlad sanskrtského slova ahimsa, který byl Gándhí schopen najít. V sanskrtu se negace někdy používá v tom smyslu, že daný koncept nebo kvalita jsou příliš důležité nebo veliké na to, aby byly vyjádřeny přímo. Ahimsa je bezpodmínečná láska, píše ve své předmluvě ke knize Gándhí člověk duchovní učitel a spisovatel indického původu Eknath Easwaran. Slovo, které překládáme jako „nenásilí“, je centrální i pro buddhismus: Ahimsa, úplná absence násilí ve slově, v činu, ba i v myšlence. To zní negativně, tak jako „nenásilí“ zní pasivně. Ale podobně jako slovo „bezchybný“, ahimsa emanuje dokonalost. Jako další příklad může posloužit sanskrtské slovo avera, což znamená láska a jehož doslovný překlad je „ne-nenávist“17. Hinduismus není jediná tradice, která ctí nepojmenovatelné. Judaismus má podobnou praxi. Slovo „Bůh“ je v hebrejštině nevyslovitelné, skládá se pouze ze souhlásek a neexistuje žádný návod, jak ho vyslovit. Některé věci se slovům vymykají. Nenásilí je jednou z nich. Gándhí při své práci často používal ještě jedno slovo – satyagraha, což se dá přeložit jako „síla pravdy“. Jindy použil výraz „síla ducha“. Ať už však Gándhí používal jakýkoliv výraz jasně řekl, že nenásilí je síla pozitivní, nikoli negativní. Satyagraha znamená „držet se pravdy v každé situaci“. Je to ahimsa, což je víc než pouhá absence násilí, je to intenzivní láska. Eknath Easwaran, Gandhi the Man18

Satyagrahi19 má nekonečnou trpělivost, nesmírnou víru v ostatní, hodně naděje… Mahátma Gándhí, Young India20 (19. 3. 1931)

Proč jsou nenásilí a láska vnímány jako to samé? Je zřejmé, že tato láska se liší od lásky, která se v některých případech stala impulzem pro velké násilí (vzpomeňte si třeba na Othella). Jaká je to láska? 17 18 19 20

V originále „no-hatred“, pozn. překl. Gándhí člověk, pozn. překl. Člověk praktikující satyagrahu, pozn. překl. Mladá Indie, týdeník vydávaný Gándhím v letech 1919–1932, pozn. překl.

Připadá mi, že Ježíš, Gándhí, Rosenberg – i mnozí z nás, kteří kráčejí ve šlépějích jejich dědictví a snaží se o praktikování principů nenásilí a nenásilné komunikace – vnímali a vnímají lásku jako bezpodmínečné, radikální přijetí lidskosti každého člověka bez ohledu na to, jak nespokojeni jsme s jeho počínáním, jeho slovy nebo myšlením. A Gándhí skutečně řekl: „O nenásilí můžeme hovořit pouze tehdy, když milujeme i ty, kteří nás nenávidí.“21 Tato slova se nápadně podobají klíčovému principu učení Ježíše Krista: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují (Matouš, 5:44). Oba promlouvají k vizi našeho srdce, které je otevřené každému, zvláště pak našim „nepřátelům“. I Marshall Rosenberg, zakladatel NVC, potvrdil podobné tvrzení, když řekl, že koncept nenásilné komunikace vyvstal z jeho snahy pochopit, co je to láska. Já sama chápu tuto lásku jako předsevzetí chovat se takovým způsobem, který vyzvedává, nebo přinejmenším podporuje, lidskost každého z nás. To znamená pečovat o blaho druhého, i když máme opačný postoj, i když jsou v sázce i ty nejcennější hodnoty. Toto je jedna z podstatných kvalit, kterou nenásilí představuje. Všechno ostatní vyplývá z tohoto principu. Připomíná mi to jeden z talmudských příběhů o pohanovi, který přišel za Hilelem, jedním ze slavných rabínů, a požádal ho, aby ho naučil Tóru, zatímco bude stát na jedné noze – což byl navyklý způsob, jak požádat o extrémně krátký souhrn. Hilel údajně odpověděl: „Co sám nenávidíš, nedělej jiným. To je celá Tóra. Zbytek jsou jen dodatky. Jdi a uč se to.“ Podobně lze na oba přístupy – jak na Gándhího nenásilí, tak na nenásilnou komunikaci – pohlížet jako na prohlubování tohoto klíčového principu: ať je situace jakákoliv a bez ohledu na vše ostatní, jsme odhodláni pečovat o blaho všech. Praxe NVC, má vlastní cesta, dává tomuto předsevzetí konkrétní formu. Do transformace strachu a morálního posuzování zapojujeme svá srdce, zaměřujeme na ni své vědomí a věnujeme jí aktivní pozornost. Pronikáme do prostoru za našimi návyky a zkoumáme je, abychom pochopili své potřeby a zjistili, které touhy, sny a hodnoty spoluvytvářejí naše reakce na druhých. To nám umožňuje dotknout se srdcí druhých a udržet si vlastní srdce otevřené jejich potřebám. Když s plnou empatickou přítomností dokážeme vyslechnout druhé, jejich prvotní, neredukovatelná lidskost zazáří naplno. Považuji tuto základní kvalitu 21

Viz Gandhi the Man (Gándhí člověk, pozn. překl.).

otevřeného srdce a péče o blaho druhého, bez ohledu na jeho nebo její činy, za ústřední součást lásky, kterou chci žít. Zatímco píšu tyto řádky a poslouchám dojemnou hudbu, naplňuje mě hoře, že taková láska nám v dnešní době jde spíše proti srsti. Ve „vodách“ dnešní dominantní kultury si lásku spíše přisvojujeme anebo ji krotíme a vymezujeme. Láska, o které zde píšu – základní láska nenásilí –, boří všechny bariéry mezi lidmi, jde přímo proti odcizení a staví všechny na roveň. Věřím také, že tato schopnost milovat je jádrem všeho, co je potřebné pro ten druh transformace, který mě tak vášnivě přitahuje. V poslední části knihy tuto vizi podrobně popisuji. Budu pro tuto vizi prozatím používat frázi Shariffa Abdullaha, která mnohé z nás tak oslovuje: svět, který se stará o potřeby všech. Z velké části tuto knihu píšu jako pozvání pro každého čtenáře, aby se s touto vizí seznámil a uchopil do rukou moc22, která takový svět může vytvořit. Již jsem to nejednou vyjádřila – s pokorou chci říci, že nevím, jak se k takové vizi dopracovat, a nemám na tuto otázku skoro žádné odpovědi. Myslím si, že to platí pro nás pro všechny. Domnívám se, že není možné změnu „naplánovat“. Jsem však přesvědčena, že je možné vytvořit infrastrukturu, vybudovat vztahy a vyvinout strategické myšlení, které nás na případné příležitosti ke změně připraví. Více k tomu později. Teď chci vizi a sociální změnu pouze propojit s láskou, protože mám hluboký, intuitivní pocit, že láska je pro takovou změnu absolutně nevyhnutelná. Abych trochu osvětlila, s čím se zde snažím vypořádat: pomáhá mi, když pomyslím na to, jak obtížné je transformovat třeba jen jeden vztah mezi dvěma lidmi. Je mi jasné, že pokud jsou oba protagonisté odhodláni pečovat o blaho druhého a když mají oba potřebné dovednosti k tomu, aby své odhodlání dokázali přeměnit na praktické kroky, potom každý z nich potřebuje pouze polovinu potřebné dovednosti a polovinu potřebné lásky. Mám tendenci věřit tomu, že všichni jsme se narodili s dostatečnými vnitřními zdroji k tomu, abychom mohli „hrát takovou hru“ – pokud i všichni ostatní jsou schopni ji „hrát“. Téměř všichni máme za takových podmínek dost lásky a dost dovedností. Jako extrapolaci si potom mohu představit, že skoro všichni by mohli pečovat o potřeby vlastní i o potřeby druhých – pokud by to tak dělali i všichni ostatní. 22 Miki Kashtan definuje moc jako schopnost mobilizovat vnitřní nebo vnější zdroje. Moc tedy vnímá jako základní lidskou potřebu a chce, abychom ji měli úplně všichni. Miki odlišuje moc samotnou od jejího použití. Používat ji lze jak pouze k vlastnímu prospěchu, tak i ku prospěchu všech – včetně nás samých, pozn. překl.

Jestliže je však k péči o druhého odhodlán jen jeden z dvojice, potřebuje dvojnásobek lásky a dvojnásobek dovednosti, aby dokázal vykompenzovat nedostatek na straně toho druhého. Není to nemožné, je to jen o mnoho těžší. Být v takovém vztahu znamená, že je nutné milovat za oba. Je nutné mít i dovednosti za oba. Většina z nás tolik lásky a dovednosti nemá. Když to zevšeobecním, jedná se o situaci, do které jsme se skoro všichni narodili. Narodili jsme se do světa, v němž většina lidí nepohlíží na konflikty jako na dilemata, na kterých pracujeme společně. Takové podmínky vyžadují výjimečné dovednosti, výjimečnou schopnost milovat a výjimečnou odolnost, abychom se mohli vůbec pokusit žít v souladu s vizí světa, který se stará o potřeby všech. V tomto spatřuji dilema transformace světa: můžeme najít a vypěstovat dostatek lásky a dovednosti k tomu, abychom mohli udělat to, co je potřeba? Milovat druhé a milovat i za ty, kteří ke své lásce ztratili přístup? Může si dostatečný počet lidí vypěstovat dostatečnou kapacitu, odolnost a dovednost stát vzpřímeně „ve větru“ nedůvěry, odsuzování, ba i fyzického násilí a udržet si svůj láskyplný postoj? Věřím tomu. Je to bezpochyby velice těžké. A přece tomu věřím. Vidím okolo sebe víc a víc lidí, kteří se stávají agenty lásky, aniž by věřili ve férovost, ve „správno“ a „nesprávno“, bez fixace na výsledek a s plnou vášní a s přesvědčením o společné vizi.23 Namísto těchto tragických kategorií může být naše láska motivována naší výsadou (vidět, co mnozí jiní nevidí) a pocitem štěstí, že se nám dostalo daru uvědomění. Může být motivována naší touhou sdílet tento dar s ostatními, touhou vyplnit mezery v magickém poli lásky, dokud jí nebudou schopni i ostatní – a to všechno, aniž bychom zlomili hůl sami nad sebou. Poslední bod je pro mě klíčový. Lásku na vlastní úkor nepovažuji za pravou lásku. Když se otevřeme tak hluboké lásce, může nás to svádět ke ztrátě důvěry vůči schopnostem ostatních. Můžeme si myslet: Ten druhý už milovat nedokáže a to znamená, že mu prostě dám, co chce. Můžeme se tak dostat do začarovaného 23 Protože Gándhí používal slova jako „bitva“, „správný“ a „zlo“, chci toto téma trochu rozvést. Mohu se zde spolehnout na svou vlastní intuici, podpořenou četbou o Gándhím. Myslím si, že tato zjevná divergence vyrůstá ze dvou zdrojů. Jedním z nich je, že v kontextu toho, co Gándhí dělal – což byly viditelné a veřejné kampaně, kde každé slovo, které použil, bylo vybráno tak, aby mu pomohlo při jeho snahách –, bylo absolutně klíčové, aby mu druzí rozuměli. Druhý zdroj spočívá možná v tom, že takový pohled na nenásilí, který představil až Marshall Rosenberg a který se opírá o opravdovou absenci morálního posuzování (Marshall zde odlišoval morální posuzování od posuzování stavu našich potřeb nebo jiné druhy posuzování, jako např. jak daleko od nás je přijíždějící auto apod.), nebyl v té době Gándhímu k dispozici. Navzdory výběru jeho slov nemám pochyb o tom, že by neměl výhrady k tomu, co zde píši ohledně toho, co nenásilí znamená, obzvlášť pak v kontextu každodenního života.

kruhu nekonečného empatizování, naslouchání, věnování se potřebám toho druhého a zcela se tak vyčerpat a nevědomě v sobě pěstovat skrytý hněv. Opravdová láska, aspoň pro mě, znamená respektovat druhého do takové míry, abychom byli schopni důvěřovat, že někde uvnitř, možná pod mnoha vrstvami traumat a návyků, má každý z nás schopnost milovat jiné – včetně nás samých. Přeji si, abychom pro tuto lásku vytvářeli příležitosti a ohleduplně ji zvali mezi sebe, když vycítíme příležitost – bez ohledu na to jak dalece se nám či ostatním daný jedinec odcizil. Vybízet druhé, aby se otevřeli, aby si nás vyslechli, aby se chopili příležitosti, je bezpochyby stejně důležité jako jim naslouchat a porozumět jim. Pokaždé když nad někým druhým zlomíme hůl a pomyslíme si, že lásky již není schopen, lásku tím oslabujeme – už jen proto, že má láska pomáhá druhým najít jejich vlastní srdce. Uvědomuji si, že po nás všech vyžaduji opravdu hodně. Jednoduše nechci dělat žádné kompromisy, když přijde na vizi toho, co je možné. Chci, abychom k sobě všichni zůstali citliví a dokázali se plně přijmout i s našimi omezenými schopnostmi a kapacitou – aniž bychom si mysleli, že to už nikdy nebude jiné. Chci se přijmout v bodě, v němž se zrovna nacházím, a nechat své srdce a touhu otevřené větší a větší lásce, dokud jí nebude dost na to, aby se věci opravdu změnily.

Nenásilí jako odvaha Historie nenásilí je plná příkladů lidí ochotných snášet extrémní následky, aby žili v souladu se svými hodnotami. Zvláště pak Gándhího tradice zahrnuje ochotu zemřít pro zachování nenásilného postoje i v případech odporu vůči takovým strukturám moci, které neváhají násilí použít. Tak jak se člověk musí naučit zabíjet, když se připravuje na násilí, tak se člověk musí naučit umírat ve své přípravě na nenásilí. Nenásilí neznamená osvobození se od strachu, ale spíše hledání cest, jak bojovat s jeho příčinou. Na druhé straně – nenásilí nemá důvod ke strachu. Ten, kdo nepřekonal všechen strach, nemůže praktikovat ahimsu. Jivatram Bhagwandas Kripalani, All Men are Brothers24

I za cenu svého života – musím se podrobit zákonu lásky. Mahátma Gándhí, Golden Treasury of Wisdom25

On či ona by neměli dělat to, o čem ví, že je nesprávné, ale snášet následky, ať jsou jakékoliv – toto je klíč k užívání síly ducha. Mahátma Gándhí, Hind Svarádž26

Když se podíváme hlouběji, uvidíme, že je to naše vnitřní odezva na okolnosti, jmenovitě na náš strach, jenž nám neustále brání konat podle naší vnitřní pravdy. Pochybuji, že Gándhí se snažil říct, že musíme žít beze strachu. Věřím spíše tomu, že se zaměřoval na ochotu strach překonávat. Když si Gándhího výroky pozorně přečteme, jsme schopni vidět, že to, co odvahu stimuluje, je přesvědčení o pravdě a snaha konat v souladu s tím, v co věříme, spojené s trvalou důvěrou v moc lásky. Intenzita lásky a předsevzetí milovat slouží jako plamen schopný propálit se skrze vrstvu strachu. Tato láska je zcela nezávislá na chování druhých. Taková láska přežívá i násilí vůči sobě samým. 24 25 26

Všichni lidé jsou bratři, pozn. překl. Pokladnice moudrosti, pozn. překl. Indická samospráva, pozn. překl.

Strach samotný s praktikováním nenásilí nemizí. Co se však mění, je naše schopnost strach snášet a navzdory strachu stále volit lásku a odvahu. S přibývajícími zkušenostmi a odhodláním se k chování ze strachu uchylujeme stále méně. A opravdu, Gándhí, který se neúnavně pokoušel žít podle principů vlastního učení, se při uskutečňování svých plánů znovu a znovu vystavoval nebezpečným situacím. Například v průběhu občanské války, která vypukla ke konci kampaně za nezávislost mezi hinduisty a muslimy, Gándhí (ve svých sedmdesáti letech) procházel těmi nejnebezpečnějšími a nejnásilnějšími zónami (ve státu Bihár a oblasti Noakhali), aby „žil pravdu, kterou přinášel“. Není vyloučeno, že budeme muset vydržet všechna příkoří, která si dovedeme představit, a před tím, než se k čemu zavážeme, je moudré si uvědomit, co vše, a mnohem víc, budeme muset přetrpět… Eknath Easwaran, Gandhi the Man27

Praxe nenásilné komunikace aplikuje principy nenásilí primárně na vztahy mezi jednotlivci a na dialog. Málokdo z těch, kteří ji používají, se dostává do životu nebezpečných situací. Bez ohledu na to, zda jsme fyzicky ohrožováni nebo ne, nás praxe NVC vyzývá k hluboké emocionální zranitelnosti. Je to právě naše emocionální já, které může být „zraněno“ nebo může „zemřít“, když se při interakcích s jinými otevřeme lásce a pravdě. V mnoha z nás tyto interakce stimulují intenzivní strach, který prožíváme jako ohrožení života. Například když nás někdo ve všedním životě tvrdě odsuzuje, velice nás to na životě pravděpodobně neohrožuje, a přece se často vzepneme k tak silné obraně, jako by v sázce byl náš život. Zůstat otevřený, klidný, ba i milující a zvědavý tváří v tvář kriticismu, obviňování a odsuzování vyžaduje mnoho praxe. A je to právě praxe, která nás může dovést k bezpodmínečné lásce, kterou nenásilí vyjadřuje. Praxe otevření se čemukoliv, co nás může potkat, má i jeden nečekaný užitek. Postupně se naučíme, že naše emocionální já ve skutečnosti ohroženo není. Naše duše, naše lidská podstata, pravda o tom, kdo jsme, jsou častým vystavováním se zranitelnosti významně posilněny.

Gándhí člověk, pozn. překl.

Vnímání lidskosti druhých Jeden z překladů sanskrtského slova ahimsa je „stav srdce, které nezná nepřátel“. A je tomu opravdu tak. Gándhí neúnavně pracoval na udržování otevřeného, respektu a důvěry plného vztahu s každým, bez ohledu na to, jestli souhlasil nebo byl v přímé opozici s názory, pozicí a činy těch, s nimiž jednal. V tomto odhodlání byl absolutně nekompromisní. Gándhího úctu ke svým oponentům popsal jeden z jeho studentů těmito slovy: „Nebylo to odpuštění, ale srdečné přijetí jejich stanoviska jako jejich pravdy, která má v daném momentě stejné místo při jejich růstu, jakou má Gándhího pravda v jeho růstu, a má proto nárok na stejný respekt.“28 Jako extrémní příklad této úcty mohou sloužit Gándhího dopisy Hitlerovi, které začínají oslovením „Můj příteli“. Ve svém druhém dopise Gándhí začíná slovy: Milý příteli. Že vás oslovuji jako přítele není pouhá formalita. O tom, kdo je můj nepřítel, rozhoduji já sám. Posledních třiatřicet let se nesnažím o nic jiného, než stát se přítelem celého lidského rodu bez ohledu na rasu, barvu pleti či věrovyznání. (Dopis je umístěn v muzeu Mani Bhavan v indické Bombaji.)

Gándhí takovýto respekt vůči jiným udržoval s opravdovým požitkem: Přináší mi to bezbřehé uspokojení, že se mi daří udržovat náklonnost a důvěru těch, vůči jejichž principům a strategiím stojím v opozici. Navzdory mému odsuzování britské politiky se těším přízni tisíců Angličanů. Je to velký úspěch nenásilí.29 Ohleduplnost vůči svým oponentům, úcta vůči jejich lidskosti a jejich hodnotě pro společnost jsou klíčovými prvky nenásilí, ne vedlejším produktem. Gándhí tuto hodnotu vyjádřil již na počátku svého působení a zahrnul ji do své vize společnosti. Zde je jeden z mnoha příkladů:

28 Pysarelal Sushila Nayar, In Gandhi’s footsteps (V Gándhího stopách, pozn. překl.) Oxford University Press, 1991. 29 Mahendra Meghani, ed., Every man’s A,B,C… of Gandhi (Abeceda Mahátma Gándího, pozn. překl.). Bhavnagar: Sabarmati Ashram Preservation and Memorial Trust and Lokmilap Trust.

Ctěme své oponenty pro stejně poctivý záměr a patriotismus, které si nárokujeme pro sebe samé.30 Praxe NVC kráčí v Gándhího šlépějích a poskytuje nám praktické kroky pro pěstování schopnosti vidět lidskou tvář každého z nás. Tato praxe je zakot vena v chápání každého člověka, každého činu, přesvědčení a rozhodnutí ve světle základních lidských potřeb, jež sdílíme se všemi ostatními. Bez ohledu na to, k jakému činu se kdo rozhodne, najdeme za každým rozhodnutím lidskou potřebu (sen, vizi), kterou všichni dokážeme pochopit už jen proto, že podobné máme i my sami. Praxe NVC překračuje hranici odlišení člověka od činu, který vykonal. Abychom viděli lidskost druhého v celé nahotě, odlišujeme také čin od potřeb, které k činu vedly. Vraťme se k našemu extrémnímu příkladu: i Hitler měl vizi, kterou formuloval a k níž se snažil přiblížit. Jaké mohly být jeho sdílené lidské potřeby? Představuji si, že nosným elementem mohlo být něco jako čistota, elegance a jakási čirost vztahů, jež prožíváme ve společnosti nám podobných lidí. Tato představa může mnohé z nás oslovit. Není pro mě těžké vidět a často i zažít, že být obklopen lidmi ze stejné kultury je jednou z cest k uspokojení potřeby spolupatřičnosti, jisté lehkosti navazovat vztahy, jako i smysluplnosti a spojení. Když si to uvědomím, dokážu rezonovat s Hitlerovými potřebami a lidsky ho pochopit, navzdory jeho činům, respektive nezávisle na nich.31 Bez ohledu na to, jak odporné nám mohou být činy jiných, Gándhí nás nabádá a pobízí k tomu, abychom u nich hledali lidskou tvář a spojili se se základní lidskostí každého z nás. V praxi NVC se o to pokoušíme tím, že se vědomě zaměřujeme na potřeby, které lze za činy vždy najít, i když činy samotné jsou nanejvýš destruktivní. To vůbec neznamená dané skutky přehlížet nebo je jakýmkoliv způsobem tolerovat. Znamená to pouze, že se posuneme za hranici „správna“ a „nesprávna“ a plně se přihlásíme k hodnotám, ve jménu kterých považujeme dané počínání za škodlivé. Stejně uznáme i to, že se na situaci díváme z našeho subjektivního pohledu – tedy bez uchylování se k vnějšímu

30 Mahendra Meghani, ed., Every man’s A,B,C… of Gandhi (Abeceda Mahátma Gándího, pozn. překl.). Bhavnagar: Sabarmati Ashram Preservation and Memorial Trust and Lokmilap Trust. 31 Otázkou, proč si někdo k uspokojení potřeb vybere tak nepředstavitelné prostředky, se zabývá má druhá kniha Spřádání vláken radikálního žití v části „Tudíž násilí“, v níž se věnuji diskusi o kořenech násilí, kterou můžeme najít v knize Jamese Gilligana Violence: Our Deadly Epidemic and Its Causes (Násilí: smrtelná epidemie a její příčiny, pozn. překl.). Gilligan píše zvláště o roli studu/hanby při vzniku násilí a krutosti.

zdroji autority.32 Jedno z klíčových cvičení, kterému se vážní studenti NVC věnují, je transformace obrazu nepřítele. Pro ty, které to zajímá, níže nabízím příklad podobného cvičení.

Cvičení: Transformace odsuzování a obrazu nepřítele Základní principy 1) Odsuzování někoho (včetně sebe samého) je příznakem toho, že některá (nebo více) z našich potřeb není naplněna. Prvním krokem k transformaci odsudku je uznání své potřeby a spojení33 se s ní. Odsuzování samotné tedy vnímám jako pokus o uspokojení dané potřeby. 2) Druhým krokem je spojení se s potřebou člověka, kterého odsuzujeme, abychom mohli otevřít své srdce. 3) Pokud nám dělá potíže transformace našeho odsuzování, můžeme se zamyslet nad tím, kterou potřebu se snažíme lpěním na odsudku uspokojit. Prozkoumání této potřeby může být klíčové pro naši schopnost projít krokem jedna a dvě. Cvičení 1) Napište vůči někomu obvinění/odsudek, který byste rádi prozkoumali. Může to být něco, co si o daném člověku myslíte (na rozdíl od čirého pozorování), a jste přesvědčeni, že je to pravda. Můžete si vybrat někoho z vašeho osobního života nebo někoho na politické nebo ekonomické pozici, jehož činy na vás mají dopad. 2) Představte si situaci, v níž je pravděpodobné, že daného člověka odsoudíte, popište, co konkrétně dělá, s čím nejste spokojeni. Popište jen to, co by viděla videokamera, slova, která ten člověk říká, nebo co přesně dělá. 3) Které sdílené potřeby nemáte uspokojeny v souvislosti s činem tohoto jedince? Jak se cítíte, když tyto potřeby nejsou naplněny? Zkoumejte v sobě tyto 32 Jsem přesvědčena o tom, že opírání se o vnější zdroje autority, jako jsou bůh kulturní normy, „měl/a bych“ nebo lidé s autoritou (nadřízení a podobně), vede spíše k válkám a utrpení než k přiznání vlastní zodpovědnosti tím, že poukážeme na souvislost mezi naším odhadem o tom, co se v jiných děje a/nebo jejich hodnocením a našimi vlastními potřebami a/nebo hodnotami. 33 Spojení se s potřebou ve smyslu plného zaměření se na ni… do takové míry, že její krásu, kvalitu a přítomnost de facto prožíváme – bez ohledu na to, že právě není splněna. Když se nám to nedaří, můžeme se v paměti vrátit do chvíle, kdy jsme danou potřebu v minulosti zažili plně uspokojenou, a připomenout si, jaké to bylo. Můžeme s tímto prožitkem chvíli zůstat… vychutnat si ho. Takto se s danou potřebou vnitřně spojíme, prožijeme ji. To na nás má nevyhnutelně vliv. V takových chvílích často dochází k vnitřnímu posunu a naše vnitřní realita se tím změní, pozn. překl.

pocity a potřeby dostatečně dlouho, dokud nepocítíte úlevu sebenapojení – spojení se svými pocity a touhami. 4) Prozkoumejte možnost otevřít srdce vůči tomuto člověku. Jaké svoje potřeby se tento člověk asi snažil uspokojit? Jak se asi cítil? Zkoumejte tyto pocity a potřeby dostatečně dlouho, dokud nepocítíte úlevu, kterou zažíváme, když s někým máme opravdový soucit. 5) Zeptejte se znovu sami sebe na původní odsudek. Je stále stejně živý? Pokud ano, vraťte se ke spojení se svými potřebami nebo s potřebami toho druhého – kdekoliv ještě vycítíte „živý náboj“ nebo napětí. Jestliže je i poté váš odsudek ještě velice palčivý, zvažte tuto otázku: Které potřeby se pokoušíte naplnit lpěním na odsudku? Jaké pocity ve vás vyvstávají v souvislosti s odsudkem? Znovu se spojte s tím, co se ve vás odehrává v souvislosti s danými potřebami, dokud nepocítíte úlevu. 6) Zeptejte se opět sami sebe na původní soud. Když je stále „živý“, zvažte následující otázky: • Je možné, že stále věříte tomu, že váš odsudek, váš pohled na druhého, je jediným možným pohledem – tedy jakousi absolutní pravdou? Jestliže ano, prozkoumejte, které potřeby by mohly touto vírou být uspokojeny. Které potřeby by mohly být uspokojeny v situaci, kdy byste uvěřili v možnost odlišného pohledu a odpoutali se od svého pohledu jako jediného možného? • Máte strach toto obvinění/odsudek vyjádřit? Pokud ano, které potřeby by nebyly naplněny tím, že byste se o svůj odsudek podělili s někým jiným? Které potřeby by naopak uspokojeny byly? • Odsuzujete se za to, že někoho odsuzujete? Pakliže ano, prozkoumejte, zda si nějakým způsobem neříkáte, že odsuzovat byste neměli. Vnitřně se spojte se svou možností výběru – tedy zda na transformaci odsudku chcete i nadále pracovat, anebo ne – a prozkoumejte potřeby, které by mohly být naplněny dalším pokračováním vaší snahy odsudek transformovat a které by byly naplněny, kdybyste toho nechali. • Zamyslete se nad svými pocity, potřebami a prosbami (o co konkrétního můžete poprosit, co by mohlo naplnit dané nenaplněné potřeby) vůči sobě samému, případně vůči danému člověku.

Apelování na lidskost druhých Když druhé vidíme jako zlé, neschopné péče, případně obecně neschopné vnitřní změny, potom – pokud nemohou být ignorováni – je jedinou cestou, která nám zůstává: přemoci/porazit je. Gándhího přístup, který prosazuje lidskost našich „nepřátel“, vede k jiným možnostem. Když na oponenty, ba i na utiskovatele, dokážeme pohlédnout jako na lidské bytosti, schopné pečovat o jiné, mající svoji důstojnost a srdce, kterého se lze dotknout, potom má smysl pokusit se k jejich lidskosti promluvit. Tento přímý přístup dokáže často účinně transformovat celou situaci. Gándhí o tom píše: Nenásilí v nás by oponentovi mělo otevřít srdce, mělo by mu v srdci rozeznít podobný akord.34 Gándhího život a dílo nabízí některé udivující příklady, které tento radikální koncept ilustrují. Gándhího první velký „experiment s pravdou“ byl vytvořen k obnovení důstojnosti indické komunity v Jižní Africe. Jeho úhlavním „nepřítelem“ ( jeho vlastní slovo) byl v té době generál Jan Christian Smuts, hlava jihoafrické vlády v provincii Transvaal. Zde je zápis z rané konfrontace se Smutsem: Gándhí přišel rovnou k šéfovi transvaalské vlády, generálui Smutsovi, a řekl mu: „Přišel jsem, abych vám řekl, že budu bojovat proti vaší vládě.“ Smuts odpověděl: „Ještě něco?“ Gándhí na to: „Chystám se zvítězit,“ Smuts se rozesmál: „A jak?“, Gándhí: „S vaší pomocí.“35 Smutsova sekretářka nabízí ojedinělé svědectví o tom, jaké to je, když je vám nabídnuta satyagraha odhodlanými a dobře vycvičenými aktivisty: Nemám vaše lidi ráda a nemíním jim pomáhat. Ale co mám dělat? Pomáháte nám, když to potřebujeme. Jak vám můžeme ubližovat? Často si přeji, abyste se uchýlili k násilí jako angličtí stávkaři, to bychom hned věděli, jak s vámi zamést. Ale vy neublížíte ani nepříteli. Prahnete po vítězství sebetrýzní samotnou… a to nás dohání k čiré bezmoci.36 34 Everyman’s, August 20 – Harijan, May 13, 1939 (Tištěný týdeník vydávaný nejprve Gándhím a vycházejícím v letech1933–1956, pozn. překl.). 35 Eknath Easwaran, Gandhi the Man (Gándhí člověk.1933–1956, pozn. překl.) 36 Michael Nagler, Search for the Nonviolent Future (Hledání nenásilné budoucnosti.1933–1956, pozn. překl.)

Po letech takových zkušeností samotný Jan Christian Smuts zažil kompletní transformaci. Jak řekl Gándhí: Nenásilný konflikt za sebou nenechává nevraživost, a nakonec se z nepřátel stávají přátelé. To jsem zažil v Jižní Africe s generálem Smutsem. Začal jako můj zatrpklý nepřítel. Dnes je to můj vřelý přítel.37 Smuts tuto změnu také potvrdil. Nakonec dospěl k názoru, že člověku, jakým je Gándhí, „nesahá ani po kotníky“.38 Obzvlášť výjimečný příklad Gándhího odhodlání vidět lidskou tvář každého oponenta se odehrál ve druhé polovině třicátých let 20. století. Gándhí měl právě schůzku s místním mahárádžou, když na místo dorazila skupina rváčů a začala mlátit Gándhího příznivce. Gándhí se v záchvatu odporu a odhodlání začal třást. Požádal své příznivce, aby šli domů a nechali ho s rváči samotného. Rváče to zcela přesvědčilo a nabídli mu, že ho vyprovodí zpátky do ášrámu.39 Britský historik Arnold Joseph Toynbee shrnul výsledný efekt mnoha let satyagrahy: Gándhí nám znemožnil i nadále Indii vládnout, ale současně nám umožnil abdikovat bez pocitu hořkosti a potupy.40 Podobně i dějiny nenásilných hnutí ve Spojených státech obsahují mnoho dojemných příběhů demonstrantů, kteří s policisty vytvořili mocné lidské pouto a změnili tak dynamiku vypjatých okamžiků. Zde je jeden příklad: V roce 1982 jsme se vydali k nevadské testovací střelnici, abychom upozornili na podzemní testování jaderných zbraní. V době půstu jsme tam byli každý den, stojíce na kraji cesty, zatímco pracovníci střelnice nás cestou z práce a do práce míjeli ve svých autech nebo autobusech. Každý den jsme mluvili se šerifem okresu a pracovníky ochranky, kteří tam kvůli nám byli. Představa rozdílu mezi „nimi“ a „námi“ se během těchto dnů lidského spojení úplně vypařila. Po čtyřiceti dnech přihlížení devatenáct z nás spáchalo akt občanské neposlušnosti – překročením hranice, kterou pro nás vytvořili. Jim Merlino, hlavní šerif, přikázal svým podřízeným, aby se k nám chovali „tak opatrně jako k novorozencům“. Jezdili jsme tam 37 Everyman’s, May 16, The Mind of Mahatma Gandhi (Abeceda Mahátma Gándhího, Mysl Mahátma Gándhího, pozn. překl.) 38 Radhakrishnan, Mahatma Gandhi: essays and reflections on his life and work (Mahátma Gándhí: eseje a úvahy o jeho životě a díle, pozn. překl.) 39 Shukla, Incidents in Gandhi’s Life (Události v Gándhího životě, pozn. překl.) 40 Michael Nagler, Search for the Nonviolent Future (Hledání nenásilné budoucnosti, pozn. překl.)

1.2 Za hranice osobních životů

V určitém bodě se při studiu nenásilné komunikace u mnoha lidí rozvine zájem o blaho všech ostatních lidí a jiných forem života. Ocitnou se tak za hranicemi svých osobních životů. Jelikož nemůžeme předpovědět, které naše činy povedou k sociální změně, a obzvlášť pak ke změně ve větším měřítku, vyvstává nejednou otázka: Jak velkou roli má při sociální změně osobní růst? Jeden z čtenářů mého blogu vyjád řil tuto výzvu takto: „Není mi jasný rozdíl mezi snahou o osobní růst a prací na změně společnosti. Zvláště pak v rámci NVC, kde se snažíme o změnu bez donucování. Svým chováním můžeme inspirovat ostatní, můžeme druhé pozvat, poprosit, za vhodných okolností se možná můžeme i pokusit je přesvědčit a poučit, ale nikoho do ničeho nenutíme. A tak si představuji, že velká část sociální změny je založená na tom, že my sami se chováme podle toho, jak si představujeme, že by mohl svět vypadat – což vypadá jako osobní růst.“ Otázka ukazuje dvěma směry. Tato část knihy se věnuje prvnímu z nich: Je „být změnou“59 vše, co ke společenské změně potřebujeme? V další části knihy se podíváme na druhý směr, který se vztahuje k použití síly při snaze o vytváření světa, který se stará o potřeby všech. (str. 203)

Reference ke Gándhího výroku Buď sám tou změnou, kterou chceš ve světě vidět.

Stačí, když my sami „ jsme změnou“, po které toužíme? Organizace, vlády a jiné společenské struktury jsou ve své podstatě založené na řadě dohod, skoro vždy implicitních, kterým jednotlivec dává, obyčejně nevědomě, souhlas. V tomto smyslu si dokážu představit možnost, že když dostatečné množství jednotlivců projde osobní transformací, která jim odhalí jejich vlastní účast na současných systémech, jako i možnosti jiných společenských uspořádání, výsledkem může být strukturální a systémová transformace. Nicméně mám u tohoto přístupu vážné obavy. Má první obava se týká počtu lidí. Odhaduji, že k vytvoření změny na úrovni systému by „dostatečné“ množství představovalo miliony sehraných jednotlivců. Lidí, kteří si uvědomují dopad různých směrnic, činů a zákonů na život na naší planetě, je již mnoho milionů. Nebyli však schopni vytvořit podstatné změny. Kumulativní činy jednotlivců nejsou to samé jako koordinované kolektivní činy. Ani jednotlivci, kteří odmítají spolupráci se systémem, toho moc nedokážou. Je jich jednoduše příliš málo. Já sama takové činy vykonávám prakticky denně. Jiní lidé zachází o mnoho dál než já, aktivně porušují zákony… a přece, podstatná změna zůstává iluzí. Mou druhou obavou je, že věnovat zdroje na osobní růst si mohou často dovolit pouze lidé s jistými privilegii. Tato práce na sobě samém navíc může bezděčně prohlubovat společenskou nerovnost a privilegia. Pokud nám ti, co nám slibují, například cestu k nalezení a žití smysluplného života, neposkytnou i představu o tom, kdo bude třeba sbírat smetí, výsledkem může být jen to, že někteří lidé budou žít na úkor druhých. Chci tedy, abychom byli schopni vytvořit takové systémy a struktury, které fungují pro všechny lidi a všechen život na zemi. Jsem si jistá, že k tomu potřebujeme najít cestu k fungování na všech úrovních najednou.

Transformace větších struktur Má třetí obava je zdaleka ta největší. Pro mnoho lidí v individualizované kultuře Severní Ameriky je bohužel opravdu obtížné postavit se právě této obavě 46

čelem. Vidím propastný rozdíl mezi vytvářením osobní změny v životě každého jednotlivce, třeba i u velikého množství jednotlivců, a aktivní prací na systémech, které tvarují a omezují naše možnosti, okolnosti, ba i to, v co věříme. Věřím, že abychom mohli vytvořit změnu na systémové/strukturální úrovni, je absolutně nutné, abychom na této úrovni i mysleli a konali. Úplná analýza role, kterou hrají struktury větší než my sami v našich životech, by mě zavedla daleko za hranice této knihy. Chci vám zde nabídnout jen dvě zběžné ukázky. Například naše současná ekonomika je postavená na výměně, soutěži a zisku. Zatímco někteří neobyčejně zdatní jednotlivci jsou schopni existence bez peněžních transakcí (díky metodám jako vybírání potravin s prošlou záruční lhůtou z kontejnerů při velkých supermarketech – dumpster diving – nebo z darů jiných apod.), ve velkém měřítku je život bez výměny téměř nemožný. Život v současném ekonomickém systému má tedy obrovský dopad na naše možnosti ohledně bydlení, stravování a ošacení i na uspokojení našich emocionálních a sociálních potřeb. Ekonomický systém značně ovlivňuje i naše přesvědčení o povaze člověka a o tom, jaký život lze žít. Například, je méně pravděpodobné, že lidi budeme považovat všeobecně za štědré, když vše okolo nás je založeno na výměně a když se s projevy štědrosti setkáváme spíše výjimečně. Není pro nás lehké si představit, jak bychom mohli pracovat bez finančních stimulů. V daném ekonomickém prostředí většinou vůbec netušíme, že existují a existovaly i jiné ekonomické modely, a obtížně si je dokážeme byť jen představit. Podobně většina systémů spravedlnosti ve světě je retributivní60 povahy: lidé jsou za to, co udělali, trestáni. Takové systémy nám vštěpují představu, že když je někomu ublíženo, nejdůležitější je zjistit, čí je to vina, a viníky potrestat. Restorativní justice nebo-li obnovující spravedlnost, tedy druhý hlavní přístup, existuje a existoval u mnoha původních kultur a znovu se ujímá v některých komunitách po celém světě. Základem restorativního přístupu je myšlenka, že když je někomu ublíženo, nejdůležitější je újmu zahojit a obnovit tkanivo komunity, která utrpěla ztrátou důvěry. Různé druhy restorativní spravedlnosti se od sebe liší tím, kdo je do procesu zahrnut, kdo potřebuje plné pochopení, kdo a za co přijímá odpovědnost i kdo přichází s návrhy na konkrétní kroky k obnovení vztahů. V některých modelech se na nápravě účastní celá komunita – všichni, na které má daný čin dopad. 60

Založené na myšlence odvety, retribuce (odplaty/trestu).

Cvičení pro nositele změny k pěstování mezilidských vztahů

Jestliže se chystáme k vytvoření strukturální změny, „být změnou“ je pouze jedním aspektem této činnosti. Ať se na to, jak ke změně přistupovat, podíváme jakkoliv, budeme na ní potřebovat spolupracovat i s jinými lidmi. K tomu budeme potřebovat konkrétní dovednosti. Práce na vlastním nitru automaticky neznamená pozitivní změnu v mezilidských vztazích nebo organizačních formách. Komunikační dovednosti jsou nezbytné, protože jinak i jako vysoce funkční jedinci budeme vytvářet organizace zatížené konflikty, nedůvěrou a neúčinností. Navíc zviditelnění a účinnost práce na sociální změně zahrnuje i vytváření spojenectví s jinými skupinami a organizacemi včetně lidí a organizací, kteří se na naši snahu dívají skepticky nebo přímo nepřátelsky. Vytváření změny v konečném důsledku vyžaduje, abychom dokázali účinně podporovat lidi, obzvlášť pak ty u moci, při změně pohledu na věc a při změně jednání a činů, na které jsou zvyklí. Transformace našich vnitřních struktur vede k objevování nových způsobů interakce s jinými jedinci – s kolegy, přáteli a rodinou –, kteří nemusejí souhlasit s naší vizí i s mnoha jinými lidmi, s nimiž se dostáváme do kontaktu při svém úsilí o sociální změnu. Naučíme se umění dialogu, a jak ho lze aplikovat konkrétně při práci na sociální změně. Jestliže nemáme v úmyslu nikoho nutit do změny pohledu ani do ničeho jiného, dialog se stává naším klíčovým nástrojem pro navázání spojení a hledání praktických řešení, která budou vyhovovat všem.

Základy dialogu Umění dialogu se skládá z naslouchání a vyjadřování se takovým způsobem, který podporuje spojení mezi lidmi, vzájemné pochopení, ba i transformaci. Dialog je jakýmsi tancem mezi empatickým nasloucháním, které vytváří spojení, a autentickým, upřímným a ohleduplným vyjadřováním, jež dláždí cestu k tomu, abychom byli pochopeni tak, jak po tom toužíme – převážně tak, že se vyjadřu71

jeme co nejpřístupněji, tak aby druzí mohli i uprostřed konfliktu vidět v první řadě naši lidskou tvář. Úspěšný dialog začíná v našem nitru. Propracujeme se k němu pěstováním otevřenosti a zvědavosti, vnitřním klidem a odpoutáním se od snahy někoho změnit. Buďme připraveni změnit sebe sama. Pokud nejsme ochotni nechat se konverzací změnit, na základě čeho bychom potom měli chtít, aby se změnili ti druzí? Od přesvědčování k naslouchání Léta jsem podporovala kampaň za založení ministerstva míru na federální úrovni tím, že jsem aktivistům a dobrovolníkům kampaně poskytovala každý měsíc koučink. Jedna klíčová lekce, kterou jsem si z této zkušenosti odnesla a která se mi poté opakovaně potvrdila, byla tato: aktivisté jsou naučeni mluvit, ne naslouchat. Mnoho hnutí je založeno na myšlence, že cesta ke změně zahrnuje přesvědčování lidí, aby změnili názor. Rozhovor zaměřený na přesvědčování se od dialogu dramaticky liší. Z filozofického hlediska znamená zapojení se do dialogu ochotu, jakkoliv malou, nechat se procesem změnit. Přesvědčování předpokládá, že má pozice je správná a nezměnitelná. Dialog je vědomé pozvání k vzájemnosti a objevování. Výsledek je neznámý, dokud se nenastolí dostatečné spojení mezi aktéry. Z praktického hlediska pokus někoho o něčem přesvědčit bez zahrnutí jeho pohledu málokdy vede k opravdové ochotě ke změně. Tomu druhému skoro vždy chybí důvěra, že jeho pohled je respektován, ani nemluvě o důvěře, že jsme si ho opravdu vyslechli. Přesvědčování může vést k podrobení se, což může lehce vést ke skrytému hněvu a v budoucnu k ještě intenzivnějšímu konfliktu (vzpomeňte si na smlouvu ve Versailles z roku 1919 jako na dramatický příklad).74 Všichni jsme zažili, když se nás někdo snažil o něčem přesvědčit, a víme, jak lehce to může mít právě opačný účinek. Platí to, i když se role obrátí. A tak věřím, že namísto přesvědčování vytváří právě empatické naslouchání v drtivé většině případů podmínky pro plodný dialog. V dialogu může někdo přijmout náš názor, nebo můžeme přijmout my jeho stanovisko, případně můžeme společně objevit zcela novou perspektivu. Nechť je výsledek jakýkoliv, atmosféra spolupráce při dialogu snižuje, případně zcela eliminuje, defenzivní postoj a nejednou dokáže jakoby zázrakem pohnout věcmi kupředu. 74 Možná že jsme k podrobování tak náchylní i proto, že prožitek skutečného vnitřního posunu a vzájemné konvergence (přibližování, sbližování) je, bohužel, tak ojedinělý.

Opravdu si někoho vyslechnout se většině z nás zdá být obtížné i při těch nejbanálnějších konfliktech a o to těžší to je, když konflikty zahrnují politické názory a stěžejní hodnoty. Je to také pravděpodobně nejdůležitější dovednost potřebná pro zdárný dialog, ať už se spolupracovníky nebo s oponenty. I u vážných neshod dokáže zaměření na empatickou přítomnost okamžitě přispět ke spojení mezi lidmi, k důvěře a ke vzájemnému respektu. Když jsme plně vyslechnuti, dokážeme se pohotově uklidnit, najít vnitřní klid a mnohdy se v nás probudí i zvědavost vůči druhému. Nasloucháním probouzíme v druhém ochotu si nás vyslechnout. Tip: Předtím než vyjádříte svůj pohled na věc, vyslechněte si nejprve, co vám chtějí druzí říct, a nabídněte jim svou reflexi – podstatu toho, co jste slyšeli –, aby se mohli přesvědčit, že jste slyšeli opravdu to, co vám chtěli říct. Soustřeďte se na reflexi toho, co vnímáte jako jádro toho, co vám chtějí říct. Jděte tak hluboko, jak je to nutné, abyste našli to, co máte oba společné – něco z toho, co řekl ten druhý a co je důležité i pro vás. Říkat pravdu ohleduplně Asi nejproduktivnější druh dialogu rozvíjíme, když nic neskrýváme a autenticky vyjádříme svou pravdu postavenou na tom, co chceme, spíše než na tom, co považujeme za „správné“, „férové“ nebo „spravedlivé“. Když od srdce mluvíme o své osobní zkušenosti a o svých potřebách, napjaté situace se většinou uvolní, protipóly se přiblíží a otevře se nám cesta společného hledání strategií spíše než cesta přesvědčování o tom, co by se mělo udělat. Dialogu můžeme významně pomoci, když dáme najevo, že nám záleží i na potřebách, názorech a postojích těch druhých, bez ohledu na naši neshodu. Můžeme se vědomě zaměřit na překonání vzájemného odcizení, nedůvěry a přesvědčení o nedostatku zdrojů a hledat řešení, strategie, pravidla či procesy, které vyhovují oběma stranám. Tip: Když mluvíte o svém pohledu na věc, mluvte spíše za sebe než o tom, jak by co mělo vypadat. Co máte na srdci, co je vám drahé, na čem vám záleží a jak se to promítá do vaší pozice? Vyjádřete to tak zranitelně, jak jen dokážete…, a pro druhého pak bude mnohem snazší si vás vyslechnout.

Moc dialogu vytvářet změnu Přála bych si, abych mohla uvést spoustu příkladů významné politické transformace, jež se udála cestou dialogu, zvláště pak takového druhu, který jsem právě popsala. Bohužel však většina lidí, kteří se věnují nenásilné komunikaci, nepochází z kruhů aktivistů a nepropůjčují své dovednosti společenské transformaci. Nejsem výzkumník, jenž může vysypat z rukávu příklady z různých oblastí a období. Nevěřím ani, že takovéto dialogy se vyskytují dostatečně často.75 Proto se některé níže uvedené příklady odehrály při hraní rolí76 spíše než ve skutečném životě. Nicméně jsem pevně přesvědčena o tom, že dialogy, které dokážou změnit jednotlivce i celé skupiny lidí, čehož jsem byla svědkem, lze využít i ve velkém měřítku. Jak uplatníme konkrétní poučení z této knihy, je plně na nás. Chtěla bych věřit tomu, že za nějakých deset let nashromáždíme mnoho opravdových příběhů lidí, kteří takové transformativní dialogy zorganizují. Následující tři ukázky politického dialogu se odehrály během nácviku použití NVC ke společenské změně. Některé dialogy jsou opravdové a jiné jsou vymyšlené při hraní rolí a možná se v budoucnu teprve odehrají. Dále také nabízím reálný příklad dialogu oponentů na opačných pólech názorového spektra. Co je to účinná společenská změna? Jednu z účastnic mého tréninku zaskočilo používání výrazu „aktivista sociální změny“. Aktivistu si představovala jako někoho, kdo pochoduje s transparentem a vykřikuje politické slogany. Na základě svých zkušeností dospěla k názoru, že takovéto typy akcí nejsou zrovna účinné. Řekla, že byla zapojená do humanitární práce v jedné mainstreamové organizaci a věřila tomu, že její práce přispívá ke společenské změně více než to, co dělají aktivisté v ulicích měst. Když se jí poté někdo zeptal, kde pracuje, odpověděla, že ve Světové bance. Bez zaváhání jsem tuto příležitost využila k tomu, abych předvedla moc dialogu při práci na neshodách. Byla jsem vděčná za léta praxe, která mi umožnila 75 I když mnoho procesů a experimentů opravdu proběhlo jak ve Spojených státech, tak i jinde. Některé ze zdrojů, na které se můžete podívat, jsou např. National Coalition for Dialogue and Deliberation (Národní koalice pro dialog a rozhodování. Pozn. překladatele) a Co-Intelligence institute, obzvláště pak kapitoly z Tao of Democracy, které popisují činnost občanských rad (citizen deliberative councils). 76 „Hraní rolí“, v originále „role-play“, jsou cvičení, ve kterých lidé hrají role různých postav za účelem pochopení prožitku, názorů nebo postoje dané postavy a za účelem integrace nových principů a postupů. Můžete se například vžít do role amerického nebo ruského prezidenta při dialogu s aktivistou a podobně. Aby aktivita splnila svůj účel, svou roli „nehrajete“, ale pro danou chvíli se opravdu „stáváte“ danou osobou se vším všudy. Hraní rolí je častá aktivita v kruzích NVC. (Pozn. překl.)

pozorně naslouchat navzdory mému nesouhlasu s jejím pohledem. Otázky, zda Světová banka přispívá ke snižování chudoby, nebo – jak díky odlišným zdrojům informací věřím já – je naopak odpovědná za masivní zbídačení chudých zemí, jsme se ani nedotkly. Namísto toho jsem se soustředila na vyjádření svého chápání toho, co pro ni bylo důležité, a na to, abych dialog udržela v hranicích toho, co pro nás obě bylo společné. V předchozím textu jsem se zasazovala o to, abychom při dialogu byli otevřeni možnosti vnitřního posunu. A právě takový posun se mi přihodil. Můj pohled na Světovou banku se nezměnil. Změnilo se to, že teď jsem byla schopna vidět, že je nejen možné, ale i žádoucí pracovat s lidmi na společenské změně kdekoliv je to účinné, jak v hlavním proudu, tak na okraji společnosti. Pocítila jsem úlevu, zvědavost a vzrušení, když jsem poznala, že jsem byla zaslepená vlastní automatickou opozicí a že jsem nyní o něco otevřenější. Chopit se moci vlastním rozhodnutím Kris Heydonová (skutečné jméno), jedna z účastnic výše uvedeného tréninku, vyučuje na veřejné škole, kde se mnohá rozhodnutí dělají v administrativních kruzích. Kris byla v rozpacích, protože si neuměla představit, jak by mohla aplikovat to, co jsme se ve skupině učili, když neměla žádnou formální moc tato rozhodnutí ovlivnit. Chtěla přejít na další téma, něco o tom, jak se chovat ve třídě. Já jsem ovšem téma moci nechtěla tak rychle opustit, a tak jsem navrhla, že jestli chce, může požádat o podporu – jak učitele, tak rodiče – a zapojit se do dialogu s těmi, kdo rozhodují. Nejdříve neviděla cestu, jak to udělat, a přišla s několika důvody, proč to nemůže fungovat. Řekla jsem jí, že o tom to není. Nesnažila jsem se jí sdělit, že by to měla udělat. Bylo mi jasné, že něco takového udělat nechce. Chtěla jsem jen říct, že to je její rozhodnutí a že se může rozhodnout i jinak, když bude chtít. Chvíli přemýšlela a pak odpověděla, že chce shrnout to, co se naučila. Pomalu a opatrně to vyjádřila těmito slovy: „Moc mohu uchopit svým rozhodnutím.“ Těmito několika slovy vyjádřila princip, který považuji za hluboký a klíčový pro celý projekt nenásilí. Georgovi s láskou Při dalším cvičení v malé skupině chtěla jedna z účastnic, nazvěme ji Claire, najít uctivý způsob, jak odmítnout pozvání na demonstraci či na politické shromáždění nebo jinou politickou aktivitu. Připravili jsme hraní rolí mezi ní a její pomyslnou kolegyní z práce, která se ji snažila přesvědčit, aby přišla na protestní 75

pochod proti Georgi Bushovi (situace, která se stala před několika lety). Výzvou pro Claire, jak uvidíme, bylo, že byla tak navyklá s každým raději souhlasit, aby nenarušila harmonickou atmosféru, že i když se to pokusila odmítnout, nedokázala vyjádřit, co ji k nepopulárnímu rozhodnutí přivádí. Dokázala říkat pouze neurčité věty typu: „Pomyšlení, že bych měla jít na takovouto demonstraci, je mi nepříjemné.“ V průběhu mého koučinku jsem ji vyzvala, aby při vyjadřování svého prožitku zašla o něco hlouběji, aby se pokusila být zranitelná a asertivní. Obojí najednou. Postupně se nadšení, které ji pohánělo, dostalo na povrch a spousta věcí se jí vyjasnila. Měla vážné obavy z mnoha Bushových rozhodnutí a přála si, aby její hlas byl slyšet a aby se Georgi Bushovi dostalo zpětné vazby. Na čem jí však opravdu záleželo, bylo to, aby takováto zpětná vazba vyjadřovala lásku a ohled na druhé, tak aby ji George dokázal opravdu vzít v úvahu. Všichni jsme na okamžik ztichli. Protestovat s láskou byl zcela nový koncept, zvláště pak pro Clairinu kolegyni, která ji na demonstraci zvala. Vypadala, jako kdyby se v ní něco pohnulo, i když hrála pouhou roli. Potom se sama od sebe přiznala, jak se i ona na demonstracích cítila jaksi nepříjemně a jak byla ráda, že se setkala s takovouto novou myšlenkou. Claire se tak vyjádřením plné pravdy, otevřeností a odpoutáním se od fixace podařilo vytvořit prostor, který umožnil vnitřní posun druhého člověka.

Překlenování rozdílů Jonathan Haidt, profesor na Virginské univerzitě a autor knihy The Happiness Hypothesis: Finding Modern Truth in Ancient Wisdom,77 zjistil, že konzervativci si dokážou snáze představit, jaké to je pro liberály, a morálně je pochopit než naopak. Liberálové mají jen málo pochopení pro lidi s odlišnými názory… Proč nejsou liberálové schopni sympatizovat s konzervativci? Helen Smithová, psycholožka

Rmoutí mě, že žiju v jakési bublině, která mě odděluje od kontaktu s konzervativci. Je mi líto, že při učení se empatie vůči konzervativcům jsem nucena se uchylovat se k hraní rolí namísto k opravdovým dialogům. Truchlím nad tím, jak málo empatie vůči konzervativcům vidím v kruzích liberálů. I nadále však 77

Hypotéza štěstí: dnešní pravda ve starověké moudrosti, pozn. překl.

tvrdím, že i navzdory našim rozdílům můžeme vytvořit lidské spojení. U některých konkrétních témat se nemusíme hned navzájem přiblížit. Jsem proto stejně přesvědčena, že jsme schopni vidět svoje sdílené lidské stránky, ocenit námahu, s jakou se snažíme si navzájem porozumět, a vynořit se na druhé straně procesu vzájemného pochopení s větší pokorou a ochotou. Intuitivní empatie V sociálních kruzích, v nichž se pohybuji, a ve většině levicových médií se o konzervativcích mluví většinou jako o hloupých (v tom lepším případě), zpátečnických, neohleduplných a nevyspělých lidech. I proto při každé příležitosti, která se naskytne, zvláště pak při práci v mých dílnách, zvu druhé k tomu, aby se podívali na možné hodnoty stojící v pozadí pozice konzervativců a aby se pokusili představit si, jak se mohl spořádaný člověk propracovat k tak protikladnému pohledu. Přála bych si, abych Heleně Smithové mohla vyvrátit její závěr, ale mé zkušenosti ho spíše potvrzují. Okolo sebe vidím naprostý nedostatek skutečné a srdečné empatie vůči konzervativcům. Na svých dílnách pravidelně slyším vtipy na úkor konzervativců a je mi z toho všelijak. Já sama nejsem konzervativec. K tomu mám opravdu daleko. Většina liberálů vypadá konzervativněji než já. Není mi to příjemné, protože kdybych byla konzervativec, nevnímala bych lidi z kruhů nenásilné komunikace jako přátelské. Navíc aktivisté, s nimiž jsem pracovala, jsou jen výjimečně schopni vyslechnout si svého oponenta, s respektem a péčí mu naslouchat, představit si jeho hodnoty a hlubší touhy a být otevřeni možnosti nechat se ovlivnit tím, co slyší. Co je to koneckonců za dialog, když od ostatních očekáváme, že změní svůj pohled, pozici nebo strategii bez toho, abychom totéž byli ochotni změnit my sami? Překlenutí rozdílů v mém nitru Abych podpořila schopnost lidí dosáhnout opravdovou empatickou otevřenost, často jsem při hraní rolí představovala nějakého očerňovaného člověka, nejednou George Bushe, a požádala jsem lidi, aby se mnou započali dialog tak, že mi nabídnou pochopení a empatii. Nezávisle na tom, jak se lidem v takové situaci dařilo (většinou moc ne), mě příležitost zažít takovou roli doslova transformovala, protože teď už vím, jaké to asi je být někým tak odlišným ode mě samé. Nejvíce na mě zapůsobilo, když jsem prezidenta představovala právě 77

v době bezprostředně po 11. září 2001. Doslova jsem cítila tíhu zodpovědnosti rozhodnout, jak na vzniklou situaci odpovědět. Zažila jsem, jaké to je být nenáviděna polovinou lidí. Jindy jsem se při hraní rolí stala americkým vojákem, který se vrátil z Iráku, jen abych se dočkala odsouzení mnoha lidí. Jako voják jsem byla své rozhořčení vskutku schopna prožít, procítit zkušenost nepochopení mé hluboké ochoty obětovat vše pro obranu způsobu života v této zemi, který je mi ( jako vojákovi) tak drahý. Pocítila jsem, jaké to je být s ostatními spolubojovníky, nasazujíc svůj život a vědouc, že bych udělala cokoliv pro záchranu jejich života. Výsledkem je, že nejsem v takové míře oddělená od ostatních. Mé názory a pozice se nezměnily. Dokážu teď ale ocenit sdílenou lidskost s těmi, kteří se zrovna nacházejí někde jinde na politickém spektru. Vím, že máme jiný světonázor, a mohu si toto vědomí udržovat beze ztráty pochopení jiného pohledu na svět, i když se bojím následků, jež mám s těmito názory spojené. Vím, že i strach je vzájemný. Konzervativci mají stejné obavy z mých názorů a z toho, co by se stalo, kdyby je všichni přijali, jako já z jejich. I toto uvědomění mi pomáhá prohloubit vlastní soucit a pochopení.

Empatie, Obama a spojení navzdory rozdílům Empatie je akt pochopení a citlivosti vůči pocitům a prožitkům jiných… Empatie je základem pro kteréhokoliv prezidenta… Leč být skutečně empatický znamená pro prezidenta zvážit důsledky svých rozhodnutí pro VŠECHNY Američany. Gary Bauer, Obama and the Politics of Empathy78

Empatie od nás vyžaduje, abychom otevřeli svá srdce a svou představivost vůči lidskosti druhých. Není těžké projevit pochopení a péči těm, kteří jsou nám podobní. Empatie se stává obtížnou právě tváří v tvář názorovým rozdílům. Jak svou péči vůči potřebám ostatních můžeme dát najevo i ve chvíli, kdy jim říkáme „ne“? Jak můžeme zůstat chápaví, otevření a uctiví i v okamžiku, kdy věříme, že pozice druhých je potenciálně škodlivá? Jak můžeme zůstat lidsky citliví vůči utrpení druhých, když jsme přesvědčeni, že je zapříčiněné jejich vlastními 78

Obama a politika empatie, článek vydaný v několika médiích, pozn. překl.

skutky nebo nepochopením? Zdá se, že jak konzervativci, tak liberálové ztratili schopnost vžít se do pozice těch druhých. Ještě obtížnější než pochopení samotné je schopnost naše pochopení citlivě a účinně sdělit. Mohl například prezident Barack Obama najít způsob, jak ukázat Garymu Bauerovi a ostatním, že na jejich hlasu záleží a že mohou ovlivnit jeho rozhodnutí? Návrat k základním lidským potřebám V zemi plné vytrvalých a zásadních neshod o těch nejzákladnějších politických otázkách se schopnost účinně překlenovat názorové rozdíly zdá být jako naprosto hlavní pro její další fungování. Co můžeme jako obyčejní občané, veřejní činitelé nebo prezident dělat pro pěstování empatie a její účinné sdílení? Pro mě spočívá naděje v mé zkušenosti, že i v těch nejvypjatějších neshodách máme společné základní potřeby, hodnoty, kvality a touhy, na kterých jsou naše protichůdné postoje postaveny. Zde jsou dva příklady: Gary Bauer říká: „Konzervativci mohou být stejně empatičtí. Věří však tomu, že ve většině případů není úkolem vlády být prvotním ‚rozsévačem‘ empatie.“ Já v tomto vyjádření vidím hlubokou úctu k blahu všech lidí, smíšenou s úctou ke svobodnému výběru jednotlivce. I když nesouhlasím s Bauerovým pohledem, nemám problém ztotožnit se s jeho hodnotami – ty máme společné. Bauer také říká: „Naše děti, vnuci a vnučky… budou zatíženi splácením dnešních bezprecedentních půjček.“ Dojímá mě naše společná touha projevit péči vůči následujícím generacím, i když mé obavy o budoucí generace vycházejí z jiných kořenů. Dokážeme pracovat společně? Zaměření pozornosti na to, co je pro koho při daném rozhovoru nejdůležitější, dokáže překlenout zdánlivě nepřekonatelné rozdíly. Sním o zasedání občanů řízeném zručnými odborníky na vedení diskuse. Chci, aby všichni účastníci vyjádřili, co je pro ně důležité, a slyšeli jeden druhého i přes názorovou propast. Toto není chiméra. Zruční odborníci skutečně existují. A stejně tak i příklady účinných a úspěšných občanských rad, které dokázaly najít řešení, na nichž se shodly skupiny se zcela opačnými postoji.79 Co by se muselo stát, aby lidé 79 Viz Tao of Democracy na taoofdemocracy.com/toc.html, zvláště pak kapitoly 12 a 13, které jsou dostupné na internetu.

ve Spojených státech80 byli schopni transformovat zasedání svých městských rad ze současného bojiště na příležitost k tvorbě společné budoucnosti?

Dialog napříč hlubokými rozdíly Když mluvím o překlenování rozdílů, nemám na mysli kompromisy nebo rozmělňování našeho přístupu. Spíše tím míním dostatečně dlouhé a hluboké setkání v prostoru, v němž jsou obavy a potřeby těch, kteří s námi nesouhlasí, brány vážně a s opravdovou péčí a láskou. Pravděpodobnost, že i oni budou schopni nás vyslechnout, se tak mnohonásobně zvýší. Věřím tomu, že péče o všechny, po které tak toužím, je obsažena v každém člověku. Je však skryta pod nánosy strachu, hanby, zoufalství a/nebo zmatku, které udržuje při životě dnešní klima sobectví. Pochybuji, že kdokoliv s jakýmkoliv pohledem na svět může slyšet cokoliv jiného, pokud sám nezažije, že je opravdu viděn, že je on sám, jeho názory i to, co je pro něj důležité, bráno vážně. Chci být schopna takového přístupu ke druhým – dnes i v transformovaném světě. Nikdy jsem nehledala shodu na úkor integrity. Hledám základní sdílené lidské touhy, které vytvářejí základy strategií, jež fungují pro lidi s opačnými názory. Vztahy, spojení, důvěra a vzájemné pochopení něco takového skutečně umožňují. Poté co jsem věnovala jistou pozornost projevům empatie mezi liberály a konzervativci, jsem si přála, abych jednoho dne našla cestu k takovému facilitovanému dialogu (projekt, ke kterému bych se velice ráda vrátila). Rozhodla jsem se proto, že jako první krok zkusím vyhledat jedince, kteří se považují za konzervativce. Měla jsem štěstí, že jsem narazila na Peetera, který sám sebe považuje za zarytého konzervativce a který sympatizuje s hnutím Tea Party.81 Bohužel schůzka s Peeterem nevedla k širšímu dialogu, v jaký jsem doufala. Nicméně mnohému jsem se naučila, některé věci mě překvapily a jiné dojaly. Z úcty vůči Peeterovi jsem mu ukázala článek o našem setkání pro svůj blog před jeho zveřejněním. Jeho odpověď mě povzbudila: „Podstatou našeho společného žití v této krajině a společnosti je právě to, že jsme schopni přijímat přirozené rozdíly mezi našimi různými ,člověčenstvími‘ a civilizovaným způsobem je řešit.“ 80 81

Nebo i v Evropě…, pozn. překl. Americké pravicově-konzervativní politické hnutí.

Část druhá Spolupráce, moc a vedení Musíme se vzdát soutěživosti a zabezpečit spolupráci. To musí být stěžejní fakt ve všech našich úvahách o mezinárodních záležitostech; jinak čelíme jisté záhubě. Albert Einstein

2.1 Společenské struktury

Do Spřádání vláken radikálního žití, své první knihy tohoto celku,83 jsem zahrnula část nazvanou „Moc příběhů“. Najdete zde diagram, který znovu uvádím na následující straně, s mnohem podrobnějšími poznámkami. Každá lidská společnost je postavena na určitém dominantním „příběhu“ o tom, jací jsou lidé a jaký je život jako takový. Každá lidská společnost vytváří společenské instituce vybudované na základě tohoto příběhu. Příkladem jsou instituce pro rozdělování zdrojů ( jako třeba tržní ekonomika, centrálně plánované hospodářství nebo ekonomie postavená na dobrovolném dávání – darech), instituce pro řešení neshod a odchylek od normativního chování etablovaných v dané společnosti ( jako třeba retributivní nebo restorativní systém spravedlnosti), vládní instituce ( jako monarchie, reprezentativní demokracie, totalitní režimy a mnoho dalších), instituce pro opatrování nemocných ( jako společenský zdravotní systém, zdravotní systém postavený na pojištění, komunitní zdravotní systémy).84 Jednou zvlášť významnou institucí je socializace nové generace: každá společnost musí své mladé jedince připravit na fungování v rámci existujících institucí. V závislosti na tom, jak se lidé k dětem v dané společnosti chovají, pak z dětí vyrůstají dospělí jedinci, kteří svým chováním daný příběh většinou potvrzují. Níže uvedený diagram ilustruje mnohonásobné, vzájemně se posilující vztahy, které existují mezi těmito čtyřmi prvky každé společnosti.85 82 Chci zde poukázat na ohromnou podporu, které se mi pro tuto část dostala od Serga Martiho, autora knihy Grass Roots Leadership and Popular Education in Indonesia (Vedení hnutí zdola a alternativní výchova v Indonésii. Pozn. překladatele). Naše konverzace vyústily do významných změn v celé knize – do opravdové spolupráce v souladu s obsahem této části. Bez jeho přispění bych nebyla schopna dosáhnout dané úrovně pochopení. 83 V českém vydání budou dvě knihy původního celku rozděleny do čtyř samostatných svazků. Poznámka redakce. 84 Vzhledem ke složitosti a různorodosti lidských společenství jsou tyto příklady pouhým ilustrativním vzorkem. 85 Diagram a základní rámec těchto poznámek je založen na práci Marshalla Rosenberga, tak jak je nabídl v dílnách, kterých jsem se zúčastnila. Výrazy „založené na autoritě“ a „založené na spolupráci“ jsou mé vlastní. Pokud je mi známo, toto jeho základní modelování lidských společností ještě nebylo publikováno.

společenské instituce

teorie lidské přirozenosti

vzdělávání a socializace

lidské chování

V následujícím textu zkoumám dvě uspořádání toho, jak by různé společnosti mohly fungovat, založená na dvou krajních možnostech v rámci celého spektra používání moci. Ve skutečných společnostech není nic zorganizováno natolik dokonale. I v autoritativních společnostech vždy existovaly oblasti podléhající plné spolupráci, jako například občiny,86 jež se vyskytovaly ve většině míst světa.87 Podobně i ve společnostech založených na spolupráci najdeme příklady (v některých dopředu určených situacích, jako třeba ve stavu nouze nebo přírodního neštěstí apod.), v nichž se rychlá jednostranná rozhodnutí jednotlivců nebo malé skupiny lidí můžou postarat o uspokojení více potřeb než rozhodování postavené na spolupráci velkého množství lidí. Pár příkladů je uvedeno i v příbězích z fiktivní budoucnosti ve druhém dílu této knihy (v češtině svazek čtvrtý). Navzdory této složitosti skutečně reálných společností považuji odlišení systémů postavených na autoritě a systémů postavených na spolupráci za užitečné. To platí i pro pochopení toho, jak v sobě každá společnost obsahuje všechny čtyři úrovně ilustrované výše uvedeným diagramem. Spojení těchto pohledů k prozkoumání toho, jak dnes systémy fungují, potom může poskytnout mnohem jasnější představu o tom, co na každé z uvedených úrovní potřebujeme dělat, abychom zvýšili úroveň míry spolupráce a posunuli se blíž ke světu udržitelnému jak pro lidstvo, tak i pro ostatní formy života na zemi. 86 Společně sdílené zdroje/statky, přístupné všem členům dané komunity nebo společnosti: cesty, náves, lesy, pastviny, vodní toky, podzemní zdroje atd. 87 Viz The Wealth of the Commons (Bohatství občin. David Bollier and Sielke Helfrich, Levellers Press, 2012), příklady a poznámky níže a doplňující vysvětlení o občinách v části o systémech na straně 89.

2.2 Spolupráce s ostatními členy komunity

Čas od času se znovu přesvědčuji o tom, že i když projdeme významnou osobní transformací, vytváříme i nadále skupiny a organizace, které odrážejí spíše současné společenské struktury než vizi, která nás inspiruje. Proto když chceme dosáhnout odlišných výsledků, potřebujeme nutně používat odlišné praktiky. Protože společenskou změnu nelze uskutečnit jednotlivci samotnými a dosažení výsledků vyžaduje organizování s druhými lidmi, otázky, kterým čelíme, mají v časech, kdy je v sázce tak mnoho, hluboký význam. Co nám může pomoci lépe společně pracovat? Jakýkoliv pokus o strukturální změnu vyžaduje, abychom vytvářeli vztahy s jinými lidmi a zapojili se do dialogu s nimi. Schopnost pracovat s lidmi s rozdílnými přístupy a pohledy na věc je základní podmínkou úspěšného postupu. I když jsou lidé zcela v souladu ohledně jejich pohledu na svět, je zde ještě nekonečné množství rozdílů v jejich představě o tom, jak se dostat tam, kam se společně dostat chceme. Proto práce na změně spolu s ostatními znamená naučit se spolupracovat navzdory rozdílům v pohledu na to, jak změnu provést, rozdílům v pracovním stylu, rozdílům mezi osobnostmi i rozdílům v sociálním a etnickém zařazení. Zároveň potřebujeme konkrétními kroky dospět k tomu, aby i ostatní dokázali pochopit důležitost vzájemné závislosti a uvést toto chápání do praxe. Všichni potřebujeme i odhodlání vzájemnou závislost naplňovat. Tak budeme lépe schopni překonat hluboce zakořeněný návyk fungovat spíše jako skupina jednotlivců než jako koherentní komunita se vzájemnou podporou a účinnou zpětnou vazbou. K efektivnímu fungování skupin a organizací navíc potřebujeme efektivní facilitační a rozhodovací nástroje. 98

Proč je spolupráce obtížná? Jedním z hlavních paradoxů, kterým čelíme, když se v zájmu sociální změny pokoušíme jako lidé organizovat, je, že se snažíme vytvořit alternativy modelů, které jsme zdědili, zatímco nemáme žádné vnější příklady ani nástroje k překonávání vnitřních překážek, které námi samými internalizovaná verze existujícího společenského řádu vytváří. Vzhledem k těmto podmínkám mě nepřekvapuje, že se tolik hnutí utápí v konfliktech, ztrácí se v nedůvěře anebo nakonec vypadá skoro stejně jako struktury, které se snaží transformovat. Nicméně i nadále věřím, že existuje mnoho podstatných a použitelných cvičení a nástrojů, a to i dnes, ještě před transformací, které se mohou stát novou normou. A nejen to, tyto nástroje můžeme použít ke zlepšení samotné práce na transformaci. O spolupráci, stejně jako o empatii, slyšíme stále častěji jako o všeobecně a abstraktně prospěšné věci, a přece se nám dostává tak málo konkrétních informací o tom, jak ji provozovat. A tak se snažíme spolupracovat, aniž víme jak, anebo se o to ani nepokoušíme, protože jsme zahlceni, případně zaplaveni strachem nebo odsuzováním druhých. Spolupráce je velice exaktní disciplína a spočívá v jediném nekompromisním předsevzetí: starat se o potřeby všech. Toto odhodlání je výzvou pro naše navyklé přesvědčení o nedostatku zdrojů a oddělení sebe od druhých, a na každém kroku tak od nás vyžaduje vědomé rozhodování. Spolupráce je nejúčinnější protilátkou vůči myšlení v kategoriích buď/anebo, protože spočívá ve víře, že řešení, které je výhodné pro všechny zúčastněné, je nejen možné, ale i potenciálně lepší. Největší překážkou bývá náš návyk, často hluboce zakořeněný, vnímat vlastní potřeby jako oddělené od potřeb druhých, nebo v přímém protikladu vůči nim, i když třeba na filozofické rovině ve spolupráci věříme. Já sama nepochybuji o tom, že ochota riskovat výsledek odlišný od toho, co chceme, je pro spolupráci klíčová, a to navzdory případným následkům. Spolupráce není založena na tom, že se vzdáme toho, co chceme, spočívá pouze v naší ochotě zvážit jiný výsledek. Tato ochota nám umožňuje vyslechnout si druhé, podívat se na věci z jejich pohledu, zvážit jiné možnosti, někdy se i vnitřně posunout a mluvit o tom, co chceme, bez přítěže naléhavosti. To vše jsou základní kameny procesu spolupráce. 99

Oslava jako zdroj energie Když v roce 2004 organizace, kterou jsem spoluzaložila (BayNVC), teprve začínala, přidala se k nám jako výkonná ředitelka Kit Millerová. Kit s sebou přinesla mnohé praktiky a dovednosti, které jsme do té doby neměli. Byla to právě ona, od koho jsem se naučila, jakou nevšední moc má oslava i v podmínkách podnikání. Na našich poradách jsme asi třetinu času věnovali oslavě našich úspěchů a toho, na čem jsme pracovali. Tuto praktiku nabízím také svým klientům jako součást přípravy k vedení porad. I když se mi jako jednotlivci podařilo praktikování vděčnosti do svého každodenního života již plně zaintegrovat, zakomponovat oslavu do porad a fungování skupin se vzhledem k našim silným návykům ukazuje být tvrdším oříškem. Jsem však rozhodnuta kráčet po této cestě dál, protože tuto praktiku považuji, a to z několika důvodů, za velice účinný nástroj. Co nám pomohlo vyzkoušet tento přístup, když ho Kit navrhla, byla její slova, že chce změnit náš návyk zaměřovat se na to, co nefunguje. To je velice „vyspělý“ návyk. Mnoho z nás tak dokáže velice rychle najít různé problémy a mobilizovat své síly k jejich vyřešení. Je to však naprosto odlišná věc zaměřovat se na to, co funguje, ustavičně to vnímat a chápat svou snahu jako smysluplnou. Pamatuji si na mnoho příležitostí, kdy jsem přišla na poradu s minimem entuziasmu a na konci jsem zjistila, že jsem se s každým vyjádřením vděčnosti, s každým kouskem oslavy postupně nechala „nakazit“ optimismem nebo „nabít“ energií. Enormnost naší mise se pak jevila jako o poznání méně skličující. Nikdo z nás nemůže něco donekonečna dělat, aniž by věděl, k čemu tím přispívá. Přinejmenším to nemůžeme dělat s opravdovou ochotou, ale spíše pouze ze zvyku „chodíme do práce“, případně z povinnosti. K aktivnímu uspokojení potřebujeme vědět, proč děláme to, co děláme. Oslava tento hlad po smysluplnosti uspokojuje konkrétním způsobem: připomíná nám, proč děláme to, co děláme, a současně i to (aspoň někdy), že jsme v tom úspěšní. Zvláště pak jsem se naučila, jak velice to naplňuje právě ty lidi, kteří nepracují přímo s uživateli našich služeb ( jako třeba administrativní pracovníci nebo ostatní, kdo pracují v zákulisí naší organizace), když vědí, jaký má naše společná práce ve světě dopad. Z těchto, ale i jiných důvodů nám praxe skupinového oslavování dodává energii k práci. Obzvláště pak, když pracujeme na transformaci struktur, které nejsou vyhovující pro tak velké množství lidí, potřebujeme energii pro běh na 118

dlouhé tratě, pro práci na obrovských překážkách. Společně si sednout a podělit se o své vnitřní i vnější úspěchy je aktivita s hluboce propojujícími účinky. Zvlášť ve chvílích, kdy se dotýkáme zoufalství a rezignace. Pokud jste součástí skupiny pracující na projektu změny, doufám, že vám můj text pomůže to zkusit. Důvěřuji tomu, že toho nebudete litovat, i když ze začátku se oslava může stát pro některé členy terčem výsměchu nebo cynismu. Zkoušejte to dál. Člověk, který se oslavě ve skupině dost dlouho věnuje, nakonec dokáže inspirovat ostatní a prospěch z toho mají poté všichni.

119

2.3 Vedení a moc

Otázky týkající se vedení a moci jsou součástí naší schopnosti spolupracovat při vytváření pracovních skupin, komunit a organizací. Vnímám je jako natolik významné, že je chci prozkoumat do větší hloubky. Pochopit a přijmout moc jako jednu ze základních lidských potřeb vyžaduje od mnoha lidí hodně námahy, protože moc je v našich myslích hluboce propojena s kontrolou a zneužíváním moci. Nesnažím se zde o nic menšího, než moc a vedení znovu definovat takovým způsobem, který je v plném souladu s nejhlubším vědomím nenásilí, zvláště pak s radikálními principy naprosté absence donucování a s plnou péčí o potřeby každého člena skupiny. K tomu, abychom se přiblížili k radikálně odlišné budoucnosti, potřebujeme jasně vytyčenou cestu a neustálý nácvik nových forem moci a vedení. Bez těchto prvků pak mnoho lidí – i když jsou zcela oddáni vizi péče o druhé, plného zahrnování ostatních do diskuse a rozhodování a moci sdílené všemi – stejně vytváří a řídí organizace založené na příkazech a kontrole. Druzí se zase nedokážou svým lídrům postavit s opravdovou láskou a péčí. Osobně se s komplexní povahou moci potýkám již několik let a vnímám jako naléhavou nutnost naučit se vytvářet vedení (a ne o tom jen mluvit), které v pravém slova smyslu slouží lidem i organizaci jako celku. Takové vedení, kde můžeme moc vytvářet a plně používat, a současně se, tváří v tvář opozici, stavět za své potřeby. Vedení, které nám umožňuje naslouchat moudrosti anti-autoritativního sentimentu bez toho, abychom tím ztráceli přesvědčení o tom, jak důležitý akt vedení pro celek je. Vedení, které dokážeme prosazovat bez toho, abychom se vraceli zpět k modelům autoritativní kontroly. Příkladů odolných a účinných komunit a organizací plně podporujících 120

své členy a schopných dlouhodobě si udržet svá předsevzetí a integritu je velice málo. Mým snem v této oblasti je, že budoucím generacím budeme schopni poskytnout radikálně odlišné dědictví a chápání moci a spolupráce než to, které zdědila moje generace. V tomto dědictví se moc rozvíjí a sdílí, lidé s velkou mocí mohou být milováni a podporováni, beze strachu sdílejí svou moc s ostatními, ti, kteří mají méně strukturální moci, mají dost vnitřní moci k láskyplnému dialogu s těmi se strukturální mocí a všichni společně dokážeme plně uchopit a aplikovat nekompromisní předsevzetí dělat věci tak, aby vyhovovaly všem.

121

Vyrovnávání se s mocí Za jednu z výzev pro skupiny lidí, kteří se organizují za účelem společenské změny, považuji averzi vůči moci a autoritě. Po tolika zkušenostech s používáním moci, které vedlo k mnohému utrpení, je pro mnohé z nás opravdu těžké vidět i možnost jejího životodárného použití. Snažíme se tak vytvářet spíše uskupení bez vedení, a tedy i bez vůdců, ve kterých se každý plně účastní všech rozhodnutí skupiny. I když mnohé menší skupiny dokážou takto léta fungovat, setkala jsem se také s mnoha případy, zvláště pak při absenci zručné facilitace, ve kterých snaha o konsenzus vyústila do konfliktů, nízké efektivity, nedostatku rozhodných činů anebo paradoxně k potlačení menšinových názorů. Uvědomuji si, že toto je velice kontroverzní téma. Uvědomuji si také, že nemůžeme vědět, zda je vedení opravdu nevyhnutelné. Vybírám si tedy svůj postoj, aniž jsem si jistá tím, co nám doopravdy slouží. Dívám se na celou věc takto: pokud máme být úspěšní při organizování mas lidí, abychom vytvořili svět, který ve vícero směrech vyhovuje vícero lidem, budeme potřebovat vyřešit otázku, jak nabídnout účinné vedení spíše než žádné vedení. Představuji si takové společenské struktury, které lidem umožňují chopit se vedení a zodpovědnosti. Vidím také vitální potřebu najít způsob, jak lídry průběžně podporovat a jak jim poskytovat zpětnou vazbu. Namísto rezignování na moc jako cesty k tomu, abychom se vyhnuli vytváření dominantních struktur podobných těm dnešním, toužím po transformaci toho, jak je moc chápána a jak je používána. Tak můžeme moc používat k naplnění potřeb všech lidí. Je to významná a dosažitelná výzva.

Co je to moc?110 V této knize jsem mnohokrát poukázala na fenomén moci. Protože se teď na moc zaměřuji, chci vám nejdříve nabídnout jednoduchou a neutrální definici moci: moc je kapacita mobilizovat zdroje k naplnění potřeb. I když naše snaha o naplnění potřeb může, ale nemusí být, úspěšná, přístup ke zdrojům tuto možnost zvyšuje. Mít moc tedy považuji za základní lidskou potřebu, kterou máme všichni, protože žádnou jinou potřebu nemůžeme bez moci naplnit, a tedy nemůžeme ani existovat. Jakou moc má třeba nemluvně? I nemluvně potřebuje mít 110 Materiál pro tuto část byl vytvořen společně s Inbal Kashtanovou.

122

dostatečný přístup ke zdrojům, aby matce, či jinému opatrovateli, dokázalo ukázat, co potřebuje. Klíčové možnosti, které nemluvně má, jsou pláč a smích. O obou je známo, že jsou schopné vyvolat v dospělém člověku snahu o dítě se postarat. Cokoliv, co může být použito k uspokojení potřeb, je zdrojem. Můžou to být strategie, nápady, chování, věci nebo jiní lidé. Některé zdroje jsou vnější, jako například pracovní nástroje, semena, peníze, sociální sítě nebo vzdělání, a jiné jsou vnitřní, jako třeba naše přesvědčení o našem oprávněném nároku na určité zdroje, spojení se sebou samými nebo uvědomování si, že máme na výběr. Čím omezenější přístup máme k vnějším zdrojům, tím svobodnější přístup potřebujeme k těm vnitřním, abychom měli dostatek moci. To je pravda obzvlášť tehdy, když se setkáváme s lidmi, kteří mají strukturální moc ve vztahu k nám samým – jako například šéf, rodič nebo policista. Jedním z aspektů dnešního tragického uspořádání světa je to, že omezený přístup k vnějším zdrojům vede také k obtížnější kultivaci zdrojů vnitřních. Jedním z důvodů je i to, že pěstování vnitřních zdrojů často vyžaduje přístup ke zdrojům vnějším (peníze, přístup k některým sociálním sítím apod.). Nedostatek přístupu k vnějším zdrojům navíc vystavuje lidi neustálému boji o přežití a lidskou důstojnost. Mnoha lidem se tak nedostává zahojení životních traumat a prostoru pro práci na sobě samých, potřebných k dosažení takové míry vlastní moci, aby se dokázali zapojit do plodného dialogu s lidmi u moci.111 Již několik let je jednou z mých největších tužeb najít efektivní způsoby, jak pomoci vybudovat vnitřní zdroje lidem, kterým chybí přístup k vnějším zdrojům. Zůstává ironií, že právě nedostatek udržitelných vnějších zdrojů je jednou z překážek k programu, který by mohl tuto snahu částečně vyřešit.

Používání moci Ať máme ke zdrojům jakýkoliv přístup, a každý z nás nějaký přístup má, stojíme tváří v tvář otázce, jakým způsobem moc používat. Mít moc a používat ji 111 Toto jsou vskutku složité a komplexní otázky a není pro mě jednoduché o nich psát bez toho, abych sklouzla k romantizování nebo patologizaci lidí bez přístupu k vnějším zdrojům.

123

není to samé, protože uplatňování moci zahrnuje dělání rozhodnutí. Principiální rozhodnutí v souvislosti s využitím moci spočívá v tom, čí potřeby se chystáme uspokojit pomocí našich vnitřních nebo vnějších zdrojů a do jaké míry necháme jiné spolurozhodovat o svých rozhodnutích. Míra moci, kterou ponecháváme jiným, leží na stupnici mezi dvěma extrémy. Někteří z nás se přinejmenším občas moci vzdají úplně a rozhodují se výhradně na základě přání jiných. K tomu může dojít jako odezva na vyhrožování nebo na jiný druh nátlaku, jako výsledek výcviku k poslušnosti nebo jako výsledek výchovy zaměřené na uspokojování potřeb druhých ( jak je tomu u mnoha žen). Na druhé straně stupnice je chování, které jiným dává minimální, nebo prakticky žádný výběr. Tomu obyčejně říkáme mít moc nad někým: prosazujeme svou vůli, i když třeba v zájmu druhých, aniž bychom do rozhodování zapojovali ty, kterých se to týká. Je to právě tento způsob používání moci, který stojí za averzí k moci v kruzích skupin snažících se o společenskou změnu. Pouze jiní

Vzdálení se moci

Všichni, na koho má

Pouze člověk,

rozhodnutí dopad

který má moc

Sdílená moc

Moc nad jinými

Někde na této stupnici můžeme najít takové používání moci, které zahrnuje všechny, na koho má naše rozhodnutí dopad. To je jádro vědomé praxe vzájemné závislosti. Je to také klíč k naší schopnosti vytvořit svět, který bude podporovat veškerý život. Je to něco jiného než jednoduše vyměnit svět, který se možná stará o potřeby některých lidí, i když ne o naše, za svět, který se možná stará o naše potřeby, ale ne o potřeby jiných, tak jak to uskutečnily mnohé revoluce a převraty. Schopnost dosáhnout řešení spolu s ostatními nazýváme jako mít sdílenou moc. Ať máme jakýkoliv přístup ke zdrojům, v konečném důsledku je na nás, jaký způsob používání moci si vybereme. Zatímco rozhodnutí můžeme dělat jako jednotlivci, i tak jsou do velké míry ovlivněna společenskými podmínkami, do nichž jsme se narodili. 124

Část třetí Konkrétní kroky ke společenské změně

179

Kroky směrem k budoucnosti Práce na našem vědomí a zručnostech na nástrojích, i když ji děláme na všech úrovních, je stále jen prací na procesu vytváření společnosti a nemá téměř žádný vliv na její samotnou strukturu, která formuje náš život. Chci se tedy naučit, jak pracovat právě na strukturách samotných. Bez toho, abych navrhovala konkrétní kroky ke změně systému, se chci v této části podívat na strategické otázky, které vyvstávají v souvislosti se snahou o společenskou změnu, jež vychází z perspektiv a principů, o kterých píši v této knize. Tato část textu je jediná, která se věnuje konkrétním činům. Důvod má paradoxní povahu. V první řadě nevím, jaké činy nás ke změně dovedou. Tolik lidí, kteří jsou mnohem zkušenější a soustředěnější než já, na této změně pracuje, a přece k ničemu podstatnému ještě, jak se zdá, nedošlo. Ani Gándhí – v mých očích ztělesnění nenásilí – nedokázal vytvořit nenásilnou alternativu společenského systému, i když se mu podařilo dovést Indii k nezávislosti. Jak jsem se již zmínila, dnešní Indie nevypadá tak, jak o ní Gándhí snil. Věřím, že můj vlastní příspěvek spočívá spíše v tom, že dokážu čtenáři o něco lépe přiblížit „proč“ a „jak“ než „co“. Při vytváření budoucího světa, který se stará potřeby všech, se však i nadále chci věnovat otázkám nenásilí. A to v souvislosti s konkrétními činy, se vztahem mezi nenásilným odporem a dialogem a s méně známou rolí toho, čemu Gándhí říkal konstruktivní program. Pro vytvoření řádu v ohromném množství možností, které se nám nabízejí, když se chceme zapojit do práce na změně světa, se opírám o práci Joanny Macyové. Ta nás již nějakou dobu nabádá, abychom pracovali současně ve třech směrech: • Záchovné činy v zájmu ochrany života na zemi: akce, které zpomalují poškozování Země a jejích obyvatel. • Vytváření alternativních institucí a struktur: analýza strukturálních příčin a vytvoření strukturálních alternativ. • Posun ve vnímání reality, jak kognitivní, tak duchovní: základní posun v našem chápání světa a v našich hodnotách. Na každém z těchto směrů lze pracovat v souladu s principy nenásilí. V této části se každým z nich budu zabývat podrobněji. 180

3.1 Záchovné činy jako kombinace lásky a síly: moc nenásilného odporu

Není to nenásilí, když milujeme pouze ty, kteří milují nás. Nenásilí existuje pouze tehdy, když milujeme i ty, kteří nás nenávidí. Gándhí

I když bych si moc přála, aby to bylo jinak, mocenské struktury lze jen stěží transformovat skrze kolaborativní dialog. Jen velice zřídka se lidé u moci dobrovolně vzdávají svých pozic jenom proto, že se vnitřně posunuli.129 Zde je tedy výzva pro uplatňování nenásilí v té nejextrémnější formě: protože nenásilný odpor je forma síly. Jak se můžeme při používání síly ujistit, že nespadneme do stejné pasti jako ostatní a nevytvoříme podobně násilné struktury, jaké se snažíme odstranit? Co je nenásilného na nenásilném odporu a jak do toho zapadá láska? Doteď jsem mluvila převážně o nenásilí aplikovaném v těch oblastech života, v nichž je dialog možný. Zdůraznila jsem svou vizi nevyvíjení nátlaku, spolupráce, péče o potřeby všech a použití síly, která je v souladu s těmito principy. Teď je chvíle na to, podívat se na otázku zjevné kontradikce mezi těmito principy a mou bezvýhradnou podporou nenásilného odporu – přímého dědictví Gándhího a Kinga. 129 Jednou z výjimek je určitě holandský podnikatel Gerard Endenburg, který se v sedmdesátých letech 20. století vzdal vlastnictví továrny a přepsal ji do vlastnictví samotné firmy, založené na principech sociokracie, které sám vymyslel. Firma, pokud vím, stále prosperuje.

181

Když už nic jiného, prožitek těch, kdo nenásilný odpor prožívají jako příjemci, je jednoznačně takový, že jsou nuceni vzdát se své moci a dělat něco, co dělat nechtějí. Jak se to slučuje s principem nevyvíjení nátlaku, o kterém v této knize píšu? Dalším příkladem může být to, že zatímco já sama mluvím o budoucnosti bez vítězů a poražených a o světě, který se stará o potřeby všech, Gándhí mluvil o vítězství a používal i jiné vojenské metafory, aktivně se stavěl proti nařízením a některým lidem, a domáhal se jasných požadavků ze strany Britů. Jak může být předsevzetí pečovat o potřeby všech jedinců v souladu s takovými činy?! To jsou některé z otázek, na něž se v této třetí části chystám odpovědět.

182

Když se dialog rozpadne Protože tato kniha vznikla na základě mého spojení s nenásilnou komunikací, která zdůrazňuje dialog jako primární nástroj k vytváření změny a obecně se vyhýbá použití síly a nátlaku v jakékoliv podobě, chci trochu prostoru věnovat souvislosti mezi přístupem NVC a známějšími podobami nenásilné rezistence. Zvláště pak chci prozkoumat obtížné otázky, obklopující samotnou praxi nenásilného odporu: není to ve své podstatě donucovací metoda, i když je to donucování s láskou? Na toto nelehké téma se můžeme podívat i o něco otevřenějším způsobem: co uděláme, když jde o hodně a stojíme tváří v tvář právě probíhajícímu nebo potenciálnímu ubližování? Může být dialog použit za každých okolností, nebo existují situace, kdy je použití síly nezbytné pro ochranu života?

Ochranné použití síly Marshall Rosenberg si hluboce uvědomoval výzvu spojenou s umístěním dialogu do centra jakéhokoliv přístupu. Dobře věděl, že možnost dialogu není vždy otevřená. Součástí jeho cesty k vytvoření principu nenásilné komunikace byl i průzkum extrémních situací, tedy za jakých podmínek můžeme použít sílu v souladu s principy nenásilí. Toto je mé chápání těchto podmínek: Bezprostřední hrozba ublížení. Když se obáváme potenciálního ublížení, vyžaduje to od nás opravdové sebeovládání, abychom zůstali natolik klidní, abychom byli schopní rozeznat, kdy je riziko opravdu bezprostřední a nelze se mu již vyhnout, pokud bezodkladně nezasáhneme, a kdy je dialog stále ještě možný. Jako klasické příklady pro použití síly mohou posloužit: dítě, které se rozběhne na silnici plnou aut; firma, která se chystá kácet dřevo v ochranném pásmu lesa; člověk s opakovanými epizodami násilného chování. Možnosti dialogu byly vyčerpány. Toto je velice přísná podmínka. Spočívá pouze v ochotě druhých účastnit se dialogu. Pokud je dialog stále možný, i když je nebezpečí bezprostřední, chceme s druhými spolupracovat, ne používat sílu. 183

Naše odhodlání k nenásilí se projevuje naší připraveností účastnit se dialogu ( jak přistupovat k situacím, kdy překročíme hranice vlastních vnitřních zdrojů, je mimo rozsah této části). Čistý úmysl chránit. Vyžaduje to hlubokou duchovní praxi, abychom dosáhli takového stavu mysli, v němž můžeme používat sílu a současně zůstat plně spojení s lidskostí druhého, takže za naším činem není ani špetka trestající energie. Někdy může zaměření na ochranu spíše než na trestání pomoci najít odlišné podoby použití síly nebo ji ještě více zmírnit. Jindy může být síla použita úplně stejně jako v případě trestání a jediný rozdíl může spočívat pouze v úmyslu. Jedním z nejnáročnějších příkladů může být situace, kdy používáme moc legální – jako v případech, kdy apelujeme na existující zákony. Je to nesmírně obtížné, protože můžeme předvídat, že tyto výzvy mohou vést k trestům. Jak učinit krok, který, když se vydaří, vyústí do trestu, a jak ho učinit s láskou, je téměř příliš pro mou vlastní představivost. Přinejmenším si dokážu představit, že v takovém případě bych dokázala prožívat opravdový smutek nad tím, že někdo je trestán, spolu s radostí a úlevou z toho, že se něco důležitého podařilo uchránit. Když úmysl trestat chybí, čin samotný může být čistě ochranný. Například věřím tomu, že lidé, kteří se zasazovali o Zákon volebního práva,130 měli v úmyslu pouze chránit schopnost lidí s tmavší kůží účastnit se voleb. Mechanismus tohoto zákona se však opíral o hrozbu legálního trestu, ne o původní úmysl lidí, kteří se o něj zasazovali. Vzhledem k tomu, že běloši u moci se s takovým zákonem mohli jen těžko ztotožnit, znamenalo to, že dialog samotný by lidem s tmavší kůží nebyl schopen poskytnout potřebnou ochranu. Chci věřit, i když to nikdo nemůže opravdu vědět, že každý by upřednostnil, aby se k výsledku došlo bez použití hrozby trestu a to je kritérium, které zde používám. Chci tento příklad dát do kontrastu s trestem smrti, kdy se někteří lidé snaží o jeho zachování právě proto, aby sloužil jako trest, a plnil tak svou odstrašovací roli, bez ohledu na to, jak účinně chrání nebo nechrání ostatní lidi před ublížením. Tento úmysl – používat pouze tolik síly, kolik je k ochraně potřebné – podporuje možnost udržení si lidského spojení s těmi, proti kterým sílu používáme. Je to právě toto spojení, jež někdy může existovat pouze uvnitř našich srdcí, které dělá daný čin nenásilným. 130 Tento zákon byl schválen roku 1965, když ve Spojených státech amerických vrcholilo Afroamerické hnutí za lidská práva vedené Martinem Lutherem Kingem.

184

Část čtvrtá Příští generace

215

Transformace života dětí Ve své předešlé knize Spřádání vláken radikálního žití jsem rozsáhle psala o tom, nakolik klíčovým opěrným bodem je proces socializace, jenž zachovává a udržuje daný společenský řád a připravuje mladou generaci na přijetí omezenosti života dospělých. Pokud se nenaučíme k našim dětem chovat odlišně, neumím si představit, jak dokážeme udržet jakékoliv změny, jichž se nám podaří dosáhnout, protože každá generace se bude nucena zotavit z účinků procesu socializace, který jí většinou bere autenticitu, autonomii, sebedůvěru a moc. Proto i když vztah k mladým není tradičně považován za součást společenské transformace, začleňuji ho do této knihy jako pojistku. Vztah k dětem považuji rovněž za výspu z hlediska radikálního vědomí, protože drtivou většinu lidí ani nenapadne možnost plně sdílet moc s dětmi, a už vůbec ne s těmi nejmenšími. I když jsme od plné rovnosti a respektu bolestně daleko i v mnoha dalších směrech společenského života, jako je pohlaví, rasa nebo sexuální preference, jsme si ve většině zemí rovni aspoň podle zákona. Pokud však jde o děti, o rovnosti s nimi se téměř nemluví. Děti jsou stále plně „vlastněny“ svými rodiči a je přijatelné, a často obvyklé, omezovat je v pohybu, trestat dle libosti i fyzicky a dělat rozhodnutí, která na ně mají ohromný vliv, aniž bychom je s nimi dopředu konzultovali. A nejen to, zdůvodňování a omlouvání takového zacházení používá stejný druh argumentů, které byly v minulosti používány k ospravedlnění toho, jak bylo zacházeno se ženami a barevnými lidmi: nedokážou myslet sami za sebe, mají příliš blízko k přírodě, nedokážou být zodpovědní, mají zlé sklony, které je třeba ovládat, apod. To prostě nejsem ochotna přijmout. Když už pro nic jiného, tak proto, že jsem byla požehnána (nebo prokleta?) živou vzpomínkou na to, jak život vypadal, když jsem byla dítě. Nevěřím tomu, že kvůli jakémusi evolučním designu musíme roky trpět, než nám je dovoleno žít tak, jak chceme. Ještě tragičtější snad je, že kvůli způsobu naší výchovy pak ve věku, kdy máme oficiální svobodu, jsme většinou již ztratili přímé povědomí o tom, co chceme, i toho, jak naplňovat své potřeby. Často se lidí ve svých dílnách ptám, jestli se jich jako dětí dospělí někdy ptali, jaké jsou jejich potřeby. Až na velice vzácné výjimky zní odpověď vždy ne. Nakonec potřebujeme roky terapie, abychom obnovili to, s čím jsme začali, když jsme se narodili. 216

Když je vše strukturováno podle potřeb a pohodlí dospělých, učíme se, že na nás nezáleží. Když je nám například řečeno, co bychom měli – spíše než mohli – dělat, když chceme přispět se svou trochou do mlýna, nenaučíme se důvěřovat vlastním impulzům a ztrácíme kontakt se svou skutečnou štědrostí. Když si zvykneme na rozkazování, začneme věřit tomu, že naše autenticita je nebezpečná. Protože jsou děti vnímány tak, že jsou v bližším spojení se svým tělem a „stavem přírody“, představují aspekty lidského bytí, které byly ignorovány, bagatelizovány nebo vyloučeny. Jejich spontánnost, intenzivní a nespoutané city, poctivost a představivost jsou neslučitelné se západními ideály toho, co znamená být člověkem, zejména pak s moderním ideálem racionality. V rámci tohoto rozšířeného názoru musejí být děti zkroceny, a dokonce trestány, aby se zajistilo, že až vyrostou, stanou se správnými občany. Tato ideologie pak vede k tomu, že takové zacházení s dětmi je běžné a současně téměř neviditelné. Existuje i jiná cesta. Je postavena na tom, že dětem nabízíme stejné základní pochopení, jaké dokážeme nabídnout jeden druhému ve chvílích, kdy nám na druhých skutečně záleží: empatický pokus o porozumění, opravdové úsilí věnovat se potřebám dítěte a autentické vyjádření potřeb rodičů. Stejně jako jazyk, i empatie je vrozenou lidskou schopností, kterou je třeba ukazovat jiným, abychom se ji dokázali naučit a integrovat. Jsem přesvědčena o tom, že vyvinutí empatických schopností je pro děti, které jsou s empatií vychovány, lehčí. Podobně, když jsou děti respektovány a je jim dána důvěra, budou spíš důvěřovat sobě i ostatním. Bez krutosti a zahanbování se pravděpodobnost výskytu násilí drasticky snižuje. Ve skutečnosti je empatie tak mocným nástrojem, že i když ji dítě dostatečně nezažívá doma, její přítomnost v jiné oblasti života může mít na konečný výsledek značný vliv. I vážně týrané děti mohou vyrůst a vést smysluplný a uspokojující život, pokud mají mimo rodinu i jiného dospělého, který jim poskytuje pochopení, podporu a uznání.

Výzvy rodičovské výchovy Díky všudypřítomnému vlivu okolí na to, jak děti vychovávat, je pro kteroukoliv rodinu náročným úkolem, vychovávat děti odlišně od společenských norem. Média a většina poradenských knih nabízí konvenční „moudrost“ a členové 217

rodiny i přátelé, kteří to myslí dobře, a někdy dokonce i neznámí lidé, mohou být vůči našemu úsilí často kritičtí. Kromě toho je výchova dítěte jako taková, ať už s empatií nebo bez ní, nesmírně náročný projekt, zvláště pak v podmínkách intenzivní izolace mezi jedinci, které dnes v USA převládají. To, co děti dělají, a jejich přání, jsou velmi často v rozporu s tím, co si právě přejí nebo dělají rodiče: rodič chce jít do práce a dítě na to reaguje úzkostným křikem; dítě si chce dál hrát a rodič chce, aby dítě šlo spát; dítě nechce jíst to, co mu rodič nabízí; dítě chce vydávat hluk, který je pro dospělého v danou chvíli nesnesitelný. Příkladů je bezpočet a jak dítě roste, postupně se stávají složitějšími. Bez hlubokého odhodlání umístit potřeby, emoce a empatii do centra pozornosti rodiče v takových chvílích často nedokážou reagovat na chování děti s empatií, a to ani tehdy, když dítě projevuje něco, co by přihlížející označil jako úzkost. Místo toho je běžné považovat jednání dítěte za manipulativní, svévolné, nekontrolovatelné, říkat, že dítě zkouší, co si může dovolit, nebo rodič nabude dojmu, že dítě „si říká o potrestání“ a že trest dítěti poskytne úlevu. Mnozí považují ovládání dítěte za hlavní část svého rodičovského úkolu. Další obvyklou reakcí je snižování významu dětského utrpení, což mnoha rodičům umožňuje nechat své děti dlouhou dobu plakat o samotě, nebo je později posílat do jejich pokojů, aby byly samy. Dokonce i rodiče, kteří jsou jinak péči o své děti absolutně oddáni, často takové praktiky podporují. Další reakcí je reagovat na pláč okamžitým souhlasem s tím, co dítě právě chce. Nemyslím si však, tento druh reakce je motivován empatií. Zdá se mi, že rodič chce trápení dítěte zastavit, aby tak ulevil vlastní bolesti.

Empatická výchova Empatie a dialog s ní související vyžadují jednoduchou kvalitu bytí v přítomnosti s dítětem, pozornost k jeho emocím a potřebám, včetně aktivních pokusů pochopit, které by to mohly být, i když nejsou přímo pojmenovány. Vyžadují trvalou víru, že potřeby dítěte samy o sobě nikoho nepoškozují a že dialog zaměřený na vytváření spojení dokáže uvolnit často silné a tvrdohlavé lpění dítěte nebo rodičů na svých – někdy protichůdných – způsobech, jak potřeby uspokojit. 218

Část pátá Případové studie

225

V Gándhího šlépějích: úvaha o vizionářských programech v Indii Jedním z charakteristických znaků nenásilných kampaní je způsob, jakým jsou lidem u moci prezentovány. Centrálním bodem filozofie a praxe nenásilí je, že dokážeme vidět a apelovat na lidskost těch, jejichž činům odporujeme, a udržet si ochotu zapojit se s nimi do dialogu i uprostřed intenzivního zápasu. Přestože to vím už léta, až při návštěvě Indie v roce 2012 jsem pochopila, jak daleko tento princip sahá. Navštívila jsem dva programy, které jsou považovány za gándhíovské. Oba mi zavdaly mnoho důvodů k zamyšlení nad tím, co by se dalo podniknout v Severní Americe, kde žiji, aby se jim to aspoň přiblížilo. Jedním programem je neobvyklá škola, vytvořená pro chudé, s názvem Barefoot College a druhou je Navdanya, organizace, která má suverenitu jako své hlavní poslání.

Zazdívání mocných do morálního kouta Barefoot College, sídlící ve venkovské pouštní oblasti Rádžasthánu, jedné z nejchudších částí Indie, si klade za cíl „pracovat s marginalizovanou, vykořisťovanou a zbídačenou venkovskou chudinou, která žije za méně než jeden dolar na den, a s důstojností a sebeúctou je pozvednout nad hranici chudoby“. Většina toho, co Barefoot College dělá, je přímé posilování moci komunit prostřednictvím školení chudých venkovských lidí v zásadních dovednostech, což nesmírně přispívá k jejich životu a brzdí masivní přeměnu soběstačných venkovských lidí v nekvalifikované městské dělníky. Barefoot College má soubor programů a projektů, které zahrnují: školení většinou negramotných venkovských žen z celého světa v solárním inženýrství; provozování večerních škol s „bosými učiteli“ pro chudé děti, které během dne podporují své rodiny; zpřístupnění lékařských laboratorních služeb za zlomek nákladů kdekoliv jinde a možná tucet dalších. Venkovské komunity hodnotí relevanci a použitelnost projektů v jejich konkrétních podmínkách, podílejí se na návrzích, poskytují pracovní sílu a dovednosti a vytvářejí týmy komunitního managementu pro všechny projekty. Jak lidé získávají moc ve vlastních záležitostech, seznamují se také svými zákonnými právy. Zaměstnanci nebo absolventi Barefoot College je podporují 240

a povzbuzují, aby se zapojili do dialogu s existujícími vládními strukturami a aby se jako jednotlivci nebo jako skupiny přičinili o opravdové uplatňování zákonů. Výsledky jsou někdy ohromující, počínaje instalací vodních čerpadel ve vesnicích na místech přístupných chudým až po změny v uplatňování zákonů o minimální mzdě. Navzdory nátlaku aktivistů Barefoot College na místní a někdy i národní vládu, aby dodržovala zákony, poskytuje stát Rádžasthán škole významnou část rozpočtu. Je zřejmé, že její kampaně se vládě neodcizují. Okamžitě mi byla zřejmá podobnost s Gándhího odhodláním (a pozoruhodným úspěchem) udržet si dobrý vztah s Brity, navzdory vehementnímu odporu vůči jejich praktikám. Gándhí často hovořil o významu důvěrné znalosti britské kultury, kterou získal během života v Londýně. Znát Brity znamenalo částečně pochopit jejich hodnoty a způsoby fungování. To činilo naléhání na jejich lidskost mnohem hmatatelnějším. Neznám britskou kulturu tak dobře jako Gándhí a mohu jen hádat, co to asi bylo: gentlemanský přístup, být civilizovaný a rozumný, být považován za slušného… Tím, že s Brity bylo zacházeno důstojně a že se předpokládalo, že jim na důstojnosti záleží, byli Britové zatlačeni do morálního kouta, když byli opakovaně vyzýváni, aby žili v plném souladu se svými vlastními hodnotami. To, co Barefoot College vykonává, se také týká morální legitimity vlády v jejích vlastních očích i v očích občanů – legitimity vládních struktur, založené na proklamované dobročinnosti a podporování právního státu. Pokud tomu dobře rozumím, Indie má mnoho zákonů, které by – pokud by byly prosazeny – přinesly obyčejným lidem nesmírný prospěch. Podobně jako Gándhího přístup k Britům, Barefoot College inspiruje a podporuje lidi při tlačení vlády nebo jejích zástupců do morálního kouta v souvislosti s uplatňováním jejich vlastních zákonů. Jak můžeme tento hluboký princip a praxi aplikovat na současné podmínky v Severní Americe? Žijeme v zemi, kde mnoho zákonů lidem chybí a kde nás deklarovaná ochota podporovat chudé a marginalizované barví do podezřelých politických barev. Nemůžeme ty, kdo jsou u moci, zazdít do morálního kouta apelováním na hodnoty, jakou jsou péče, štědrost nebo vzájemná závislost, protože ty nepatří mezi jejich primární vyznávané hodnoty. Celý přístup se opírá o základní předpoklad, že každý by chtěl jednat v souladu se svými vlastními hodnotami. Tímto způsobem Barefoot College vytvořila moderní verzi Gándhího kolovrátku, který posílil vesnickou ekonomiku tím, že vyškolil ženy (a některé muže) 241

v solární inženýrky, které pak postavily a instalovaly solární jednotky v 10 000 domácnostech v 574 vesnicích. Barefoot College také aktualizovala Gándhího politiku vůči britskému rádži150 poukazem na vlastní slova a ustanovené účely indické vlády. Z jejich příkladu se můžeme naučit, jak přizpůsobit a převést Gándhího principy a praktiky do svých vlastních velmi odlišných podmínek. Za prvé se můžeme naučit používat morální jazyk lidí u moci, nejen jazyk svých vlastních podporovatelů. Když se pak zapojíme do kampaní nenásilného odporu, můžeme vést dialog s lidmi u moci o tom, jaké praktiky, instituce, sociální struktury a celkové sociální uspořádání lze skutečně sladit jak s jejich základními hodnotami, tak s našimi, a to ku prospěchu všech. Pokud na ty, kdo jsou u moci, nahlížíme pouze optikou chamtivosti a touhy po kontrole, ztrácíme schopnost sdílet moc spolu s nimi a vytvářet změny. Upadáme tak zpět do paradigmatu výhra/prohra, buď/anebo. Když připomeneme mocným lidem jejich vlastní hluboké hodnoty, nabízíme jim tím dar výměnou za to, že by se vzdali významných prvků své moci: dar jejich vlastní plné lidskosti v podobě jejich vlastní etické a duchovní důslednosti. Které hodnoty hluboce zakořeněné v americké kultuře uznávají nejmocnější lidé v Severní Americe? Hodnoty, které jim můžeme nabídnout, aby jednali podle vlastního smyslu pro integritu? Jako kandidáti mě okamžitě napadají: nezávislost, svoboda jednat, sebezodpovědnost a férovost. Ráda bych věřila tomu, že naše hnutí za společenskou změnu by zmohutněla, kdybychom se společně zaměřili na to, jak „zazdít“ americké mocenské elity do morálního kouta právě kolem těchto hodnot.

Konstruktivní program I když je Gándhího „konstruktivní program“ méně známým aspektem jeho práce, vím, že lidé na celém světě neustále přemýšlejí o tom, jak jeho principy aplikovat v dnešních podmínkách. Rozdíl mezi globálním severem a Gándhího Indií je natolik radikální, že aplikace těchto principů vyžaduje kombinaci velké vynalézavosti, kreativní představivosti a strategického myšlení.151 Na druhou 150 Britský rádž (anglicky British Raj), též Britská Indie (anglicky British India), je název bývalé britské kolonie existující v letech 1858–1947 na většině území indického subkontinentu, pozn. překl. 151 Viz „Roadmap project of the Metta Center for Nonviolence Education“ pro úvod do této problematiky.

242

stranu v Indii některé z podmínek z Gándhího doby ještě přetrvávají a ponechávají tak některé možnosti otevřené. Gándhího konstruktivní program byl navržen tak, aby vytvořil materiální a sociální infrastrukturu, na níž by mohla být postavena budoucí společnost. Gándhí chápal, že při absenci takového programu by politická nezávislost mnoho neznamenala. Program se skládal z osmnácti různých částí, z nichž pouze jedna je všeobecně známá: předení. Předení bylo činností, která, jak materiálně, tak symbolicky, Indy v oblékání osvobodila od závislosti na britském impériu. Předení byla činnost s hmatatelným výsledkem, nezbytná pro vytváření budoucnosti, kterou bylo možno vykonávat každý den. To umožnilo účast všech, včetně a zejména chudých venkovanů, kteří byli pilířem Gándhího vize budoucnosti. Zatímco od dob Gándhího jsme byli svědky mnoha zápasů nenásilného odporu, společné snahy o vytvoření konstruktivního programu jsme téměř nezaznamenali. Například politická organizace Black Panthers je mnohem známější kvůli svému militantnímu odporu vůči autoritě než kvůli síti paralelních institucí, které vytvořili, aby lidem dali více moci a osvobodili je od závislosti na státních institucích. Dnes stále existují menší místní projekty zaměřené na vytvoření alternativních struktur, jako jsou kooperativní pracoviště Mondragonské družstevní korporace ve Španělsku, město Gaviotas v Kolumbii a další projekty po celém světě. Až do své návštěvy Indie jsem nevěděla o těchto snahách, zahrnujících velké množství lidí, kteří, v duchu předení v Gándhího době, podnikají konkrétní kroky, jež vytvářejí ekonomickou nezávislost na velkých institucích nebo vládě pro mnoho jednotlivců a jsou integrovány do větších koordinovaných strategií k vytváření sociální změny. To je přesně to, co dělají Barefoot College a Navdanya. Sázení semínek pro budoucnost: Navdanya se staví proti obřím společnostem. Pro mnoho lidí v ekologických hnutích a v těch prosazujících udržitelný způsob života se indická spisovatelka a ekoložka Vandana Shivaová stala symbolem odvahy, odhodlání a kreativity. S významným úspěchem se postavila proti represivním nadnárodním společnostem – jako například ve své kampani za zrušení patentu, který společnost W. R. Grace a Ministerstvo zemědělství Spojených států amerických (USDA) obdrželi na produkty ze stromu neem, starobylého a bezplatného zdroje léčiv a dalších užitků pro indické vesničany. Byla to pouze jedna z mnoha kampaní, k jejichž organizování Vandana při243

spěla. Dokázala mobilizovat stovky tisíc farmářů a jiných lidí, aby se postavili proti praktikám společností, jako je semenářský gigant Monsanto, o němž tvrdí, že byl hlavním přispěvatelem ke stále se rozšiřujícímu cyklu dluhů, který od roku 1995 stál za více než 250 000 sebevražd indických farmářů. Jako reakci na tuto lidskou krizi vyvinula Vandana Shivaová a ti, kteří se k ní připojili, také konstruktivní program v gándhíovském duchu. Společně podporují zemědělce v přechodu zpět k osvědčeným metodám ekologického zemědělství, k úsporám osiva a k upřednostňování nasycení vlastní rodiny před pěstováním jakýchkoliv tržních plodin. Na 111 místech po celé Indii tato organizace vytvořila semenné banky, které uchovávají a obnovují část z fenomenální rozmanitosti semen, jež v Indii existovala před příchodem nadnárodních korporací. Masivní osvětové kampaně, které často spoléhají na to, že si farmáři ve vesnicích navzájem předávají znalosti, a důmyslný podpůrný program znamenají malý a rostoucí rozdíl v životě indických farmářů. V těchto metodách bylo vyškoleno více než pět milionů farmářů v celé Indii. Přestože práce každého farmáře, který se do programu zapojí, je jen nepatrnou částečkou ve srovnání s obrovským dopadem zemědělských korporací v Indii, kolektivní efekt – na farmáře, na jejich komunity, na indickou vládu a na korporace – je každým rokem stále viditelnější. Prostý akt odložení semen pro výsadbu v příštím roce je stejně symbolický a hmatatelný, jako bylo předení během Gándhího kampaně. Organizace Navdanya152 se zapojuje rovněž do kampaní nenásilného odporu, což se vzájemně dobře provazuje s konstruktivním programem. Odkládání a úschova semen jsou v Indii kriminalizovány prostřednictvím patentových zákonů. Vzhledem k takovému korporátnímu prostředí je samotný akt záchrany semen podvratným činem, v některých případech dokonce nezákonným. Kromě toho Navdanya v průběhu let realizovala desítky dalších konkrétních kampaní, z nichž mnohé byly úspěšné. Maňáskové divadlo, které mění svět: setkání Gándhího a Paola Freireho na půdě Barefoot College. Barefoot College jsem se rozhodla navštívit poté, co jsem viděla výstup Bunkera Roye na konferenci TED talks.153 To, co jsem viděla a slyšela, neočekávaným 152 Vandana Shivaová je spoluzakladatelkou. 153 Viz barefootcollege.org.

244

způsobem prohloubilo mé chápání Gándhího metod. Kromě aspektů nenásilného odporu, o nichž jsem psala výše, jsem se naučila, jak lze konstruktivní program navrhnout tak, aby se přizpůsobil podmínkám odlišým od těch, ve kterých pracoval Gándhí. Na rozdíl od organizace Navdanya, kde se všechny programy a kampaně soustřeďují kolem jedné hlavní aktivity, se verze konstruktivního programu fungujícího na Barefoot College zaměřuje na jeden základní princip, aplikovaný na mnoho typů aktivit. Od jejího založení Bunkerem Royem v roce 1970 platí zásada, že „to, co chudí považují za důležité, je zahrnuto do fungování školy“.154 A chudí a marginalizovaní jsou skutečně hnací silou organizace a jejích studujících. Škola posloužila třem milionům lidí, většinou z Indie, ale i z jiných koutů světa. Přístup Bunkera Roye spočívá v podpoře existence „samostatných, soběstačných vesnic, které nejsou závislé na žádných odborných znalostech zvenčí“. Dosáhnout takového bodu znamenalo radikální odklon od většiny našich moderních předpokladů. Znamenalo to vzdát se přesvědčení, že negramotnost je překážkou k získání potřebných odborných znalostí. Znamenalo to nechat „nápady přicházet z komunity“ a naučit se „naslouchat chudým lidem“. Znamenalo to i „demystifikaci technologie a decentralizaci její kontroly“. Důvěra v základní moudrost, odolnost a dovednosti vesničanů je na prvním místě. Většina úsilí se zaměřuje na „budování důvěry, nikoli na budování kapacit“. Priority, a dokonce i metody, se neustále mění tak, jak vesničané vyjadřují své potřeby a objevují se nové zdroje. Paolo Freire, brazilský radikální učitel gramotnosti a autor knihy Pedagogika utlačovaných, naslouchal vesničanům a vytvořil učební osnovy gramotnosti tak, aby odpovídaly okolnostem, ve kterých tito lidé žijí, jakož i jejich životním zkušenostem. Stejně tak i přístup Barefoot College spočívá v zapojení chudých do zjišťování toho, co potřebují, do rozpoznávání, které dovednosti a schopnosti již mají, jaké zdroje mají k dispozici a jakou podporu potřebují k aktivaci těchto zdrojů. Stejně jako Freire k výuce gramotnosti a politického povědomí používal kresby vycházející ze životních zkušeností farmářů, Barefoot College využívá k zapojení vesničanů do poučných konverzací maňáskové divadlo. Ramniwas, loutkář a pracovník v rozhlase na Barefoot College, například vyprávěl o maňáskovém představení, kdy se hlavní maňásek zeptal davu stovek vesničanů, zda slyšeli o minimální mzdě. Po rozhovoru, který následoval, si několik 154 Všechny rozhovory jsou běžně dostupné na internetu. Viz například youtube.com/watch?v=qLVSl6L27BQ.

245

stovek žen úspěšně vyjednalo získání minimální mzdy se svými zaměstnavateli. Maňásci mohou stejně jako klauni a dvorní šašci říkat věci, které je jinak vyslovit zakázáno. Výsledkem je snadnější přístup ke schopnosti mobilizovat vnitřní i vnější zdroje.

Experimenty s důvěrou Až na několik výjimek nemají lidé, kteří žijí a pracují v Barefoot College, žádné formální vzdělání ani tituly. Všechny programy zajišťují „bosí profesionálové“. Nikdo v Barefoot College nedostane více než 100 dolarů měsíčně a nejvyšší plat je méně než dvojnásobek nejnižšího. Zaměstnanci spolupracují bez ohledu na rozdíly mezi jejich kastami a náboženstvími. Podobným způsobem, jako fungoval Gándhího ášram v Ahmadábádu, se každý, kdo je součástí školy, podílí na práci potřebné k její údržbě. Když jsem o těchto praktikách četla poprvé, byla jsem připravená na to, že při bližším zkoumání objevím různé nedostatky, výjimky i ústupky složitostem života. Byla jsem však mile překvapena. Přestože jsem školu navštívila jen na pár dní, pochybuji, že přede mnou bylo cokoliv záměrně utajováno, a to, co jsem viděla, mě ještě dlouho inspirovalo. Dva lidé, kteří mě a mou přítelkyni155 vzali pod svá křídla, byli mladá žena, která vyrostla v komunitě a stala se jedním z hlavních správců bez formálního vzdělání, a Ramniwas, loutkář, který vytvořil a provozoval rozhlasový program. Když se připojil ke komunitě, neměl žádné dovednosti, o kterých by se dalo mluvit. Byl pozván, aby se naučil základy účetnictví, aby se mohl stát finančním pracovníkem organizace, což se mu podařilo. Také mi byla představena negramotná žena, což jí však nebránilo, aby se jako knihovnice starala o stovky obrazových a zvukových záznamů školy. Práce s omezenými zdroji znamená mimo jiné i vysoké nároky na inovaci. Například rozhlasová místnost byla odhlučněna přepravkami na vejce a některé stěny pokrývaly recyklované zprávy Světové banky. Všude, kam jsme se obrátili, jsem viděla drobné, ale významné inovace, usnadňující život bez dalších nároků na materiální zdroje.

155 Mohl to být i přítel. Angličtina u podstatných jmen rod nerozlišuje, pozn. překl.

246

Dodatek A: Předpoklady nenásilné komunikace

1. Lidé touží po stejných kvalitách, sdílejí stejné potřeby. Všichni máme stejné potřeby, i když strategie, jež k jejich uspokojení používáme, se mohou značně lišit. Konflikt se objevuje pouze na úrovni strategií, ne na úrovni sdílených lidských potřeb. 2. Vše, co děláme, je pokusem naplnit lidské potřeby. Naši touhu uspokojit sdílené lidské potřeby, ať už vědomou nebo podvědomou, lze najít za každým naším činem. K násilí nebo k činům, jež lidské potřeby nenaplňují, se uchýlíme pouze tehdy, když nedokážeme najít účinnější způsoby naplnění těchto potřeb. 3. Emoce ukazují, do jaké míry vnímáme své potřeby jako naplněné nebo nenaplněné. Okolnosti nebo jiní lidé v nás mohou emoce vyvolat, nejsou však jejich příčinou. Pocity vyvstávají z našeho vnímání toho, do jaké míry jsou naše potřeby v dané situaci naplněny. Vyhodnocení stavu uspokojení našich potřeb téměř bez výjimky obsahuje i naše interpretace a domněnky. Když své sdílené potřeby vnímáme jako naplněné, prožíváme spokojenost, klid, uvolnění a podobné pocity. Když je vnímáme jako nenaplněné, jsme smutní, frustrovaní, vystrašení, rozladění a podobně. 4. Nejkratší cesta k vnitřnímu klidu vede skrze sebenapojení / spojení se sebou samým. Náš vnitřní klid nezávisí na uspokojení našich lidských potřeb. 258

Uspokojení potřeby spojení se sebou samým (vidět a vnímat, co se v nás děje) může stačit k nalezení vnitřního míru, i když mnohé z našich potřeb zůstávají nenaplněny. 5. Uvnitř máme vždy na výběr. Bez ohledu na vnější okolnosti můžeme svou potřebu autonomie ovlivnit vnitřním rozhodnutím založeným na uvědomění si svých potřeb. Přinejmenším si můžeme vybrat, jak danou situaci interpretujeme, z jakého úhlu se na ní podíváme. 6. Všichni lidé jsou schopni soucitu. Lidé mají vrozenou schopnost soucitu, ne vždy však víme, jak ho v sobě probudit. Čím více soucitu a ohleduplnosti se nám dostává, tím lehčí je najít cestu k vlastnímu soucitu vůči jiným nebo k sobě samému. Pěstování soucitu nám pomáhá nenásilně naplňovat lidské potřeby. 7. Lidé rádi přispívají ostatním, když tak mohou činit svobodně. Všechny nás naplňuje, když přispíváme ostatním, pokud máme na zřeteli potřeby vlastní i potřeby těch druhých a když dáváme opravdu z vlastní vůle, nikoliv z donucení. 8. Naplnění našich potřeb je vzájemně závislé na druhých. Mnoho svých potřeb naplňujeme prostřednictvím svých vztahů s ostatními lidmi a s přírodou, i když některé potřeby uspokojujeme výhradně prostřednictvím kvalitního vztahu k sobě samým a někteří z nás i skrze vztah k duchovnímu rozměru života. Když potřeby jiných nejsou naplněny, zůstávají nenaplněny i některé z našich vlastních potřeb. 9. Svět nabízí dostatek zdrojů k uspokojení sdílených lidských potřeb. Když si lidé dokážou opravdu vážit potřeb všech, když získají zpět svou ztracenou dovednost rozvíjet spojení mezi lidmi a kreativně se dělit o vyčerpatelné zdroje, jsou schopni překonat krizi představivosti a najít způsoby, jak se společně postarat o potřeby všech. 10. Lidé se stále mění. Jak naše lidské potřeby, tak i různé způsoby jejich naplnění se časem mění. Ať se dnes nacházíme kdekoliv na své cestě životem, jako jednotlivci i jako společenství, všichni máme schopnost růst, vyvíjet se a měnit.

259

Dodatek B: Záměry nenásilné komunikace

Mít jasno ve svých úmyslech nám pomáhá žít a konat v souladu s našimi hodnotami. Při používání nenásilné komunikace se zaměřujeme na následující záměry. Činíme tak, protože věříme, že obohacují náš život a přispívají ke světu, ve kterém je mírumilovně postaráno o potřeby každého z nás.

260

Laskavý přístup 1. Soucit k sobě samému. Snažíme se zbavit sebeobviňování, sebeodsuzování a stejně tak i sebedonucování a přistupovat k sobě samému se soucitem a s pochopením pro potřeby, které se svými činy snažíme naplnit. 2. Citlivé vyjadřování. Při vyjadřování se snažíme vycházet ze svého srdce. Mluvíme o svých pocitech, o svých potřebách a vyjadřujeme konkrétní a uskutečnitelné prosby. 3. Citlivé naslouchání. Vždy se snažíme za slovy a činy druhých vidět jejich pocity a potřeby, bez ohledu na to, jak se vyjadřují (odsuzování, nátlak, fyzické násilí,…), a zda jsou naše potřeby naplněné nebo ne. 4. Spojení jako priorita. Obecně, ale obzvlášť v napjatých situacích, se snažíme nejprve soustředit na lidské spojení s potřebami druhých namísto automatického hledání rychlého a potenciálně pochybeného157 řešení. 5. Za hranicemi „správného“ a „nesprávného“. Snažíme se překonat svůj návyk odsuzovat to, co se děje, jako „správně“, nebo „nesprávné“ (morální posuzování), a zaměřit se na to, zda jsou lidské potřeby naplněny, nebo ne (odhadování míry naplnění lidských potřeb).

157 Pochybeného v tom smyslu, že bez znalosti potřeb, které nás motivují, máme menší šanci, že naše řešení zahrne i tyto potřeby.

261

Vědomý výběr, zodpovědnost, klid 1. Zodpovědnost za své pocity. Snažíme se vidět spojení mezi svými potřebami a pocity a přitom si uvědomujeme, že druzí nemají moc ovládat naše pocity. Toto poznání nám dává moc/sílu rozhodnout o našem dalším kroku namísto toho, abychom čekali, až se ti druzí začnou chovat jinak. 2. Zodpovědnost za své činy. Snažíme se vždy vidět možnost vnitřního výběru a rozhodovat se podle stavu potřeb svých i těch druhých v dané situaci. Vyhýbáme se činům motivovaným strachem, pocitem viny, hanbou, povinností nebo touhou po odměně. 3. Život v míru s neuspokojenými potřebami. Když naše potřeby zůstávají nenaplněny, snažíme se pracovat se svými emocemi. Usilujeme o spojení s tím, jak si dané hodnoty (potřeby) ceníme, než abychom za každou cenu trvali na jejím naplnění. 4. Schopnost naplňovat potřeby. Snažíme se pěstovat svoje vnitřní zdroje, zejména dovednosti v nenásilné komunikaci, abychom mohli efektivněji přispívat ke spojení mezi lidmi a k hledání tvůrčích řešení při naplňování lidských potřeb. 5. Schopnost odpovídat na aktuální situaci. Namísto našeho návyku určovat, jaký kdo jsme, se snažíme pěstovat svou schopnost spojit se v dané situaci s potřebami všech.

262

Dělení se o moc (partnerství) 1. Plná péče o potřeby všech. Snažíme se vyslovovat upřímné prosby bez skrytého vynucování. Tak můžeme zůstat otevření návrhům ostatních. Když slyšíme „ne“ nebo když ho sami vyjádříme, v dalším kroku usilujeme o naplnění potřeb všech stran – ne pouze svých, nebo jen těch druhých. 2. Rozdělování zdrojů založené na naplňování lidských potřeb. Při dělení se o přírodní zdroje se snažíme uplatňovat takové strategie, které mají za cíl uspokojit co nejvíce potřeb co největšího počtu lidí a životního prostředí. 3. Ochranné použití síly. Sílu se snažíme použít pouze k ochraně života, zdraví či materiálních hodnot. I v takovém případě ji používáme citlivě, ohleduplně, v co nejmenší možné míře a pouze v situacích, kdy dialog není možný nebo neumožňuje momentální fyzické bezpečí. V žádném případě ji nepoužíváme k výchově, jako trest nebo k tomu, abychom dosáhli toho, co chceme, bez souhlasu ostatních. Jakmile se cítíme bezpečnější, snažíme se vrátit k dialogu. © Inbal Kashtan a Miki Kashtan

263

Psaní o život „Jedním z velkých problémů dějin je, že pojmy láska a moc se obvykle staví do protikladu, do polarizovaného protikladu, takže láska je ztotožňována s rezignací na moc a moc s popřením lásky./…/ Je třeba si uvědomit, že moc bez lásky je bezohledná a zneužitelná a že láska bez moci je sentimentální a chudokrevná. Moc ve svém nejlepším světle, moc ve své nejlepší podobě je láska naplňující požadavky spravedlnosti a spravedlnost ve své nejlepší podobě je láska napravující vše, co se staví proti lásce.“ Martin Luther King

„Jak dál?“ (Výroční zpráva přednesená na 11. sjezdu Southern Christian Leadership, 16. srpna 1967.)

Nenásilí a nenásilná komunikace V roce 2008 vydalo nakladatelství Portál první český překlad knihy Marshalla D. Rosenberga Nenásilná komunikace. Rosenberg je zakladatelem a tvůrcem nenásilné komunikace (anglicky Nonviolent communication, zkratka NVC), sám pojmenovává, že staví na dlouhé tradici nenásilí, která má kořeny v mnoha kulturách. Ačkoli je Ježíš spojován s křesťanstvím, byl Židem vycházejícím z rabínských tradic své doby. Gándhí byl oddaným vyznavačem hinduismu, jeden z jeho blízkých spolupracovníků, Abdul Ghaffār Khān, byl zakořeněn v islámské tradici. Martin Luther King je zakotven v křesťanství, které vzešlo z učení Ježíše a dalších. Nedávno zesnulý Thich Nhat Hanh mírový aktivista byl zase vietnamským buddhistickým mnichem. A legendární vůdce Irokézů Hiawata inicioval nejdéle trvající mírový a spolupracující systém správy pěti národů. Tento výčet není úplný. Lekce nenásilí jsou stejně hluboké jako naše kolektivní paměť. Nenásilím není myšlena pouhá absence násilí, ale kvalita aktivní lásky. Slovy Miki Kashtan z této knihy:

266

“Připadá mi, že Ježíš, Gándhí, Rosenberg /…/ vnímali a vnímají lásku jako bezpodmínečné a radikální přijetí lidskosti každého člověka, bez ohledu na to, jak nespokojeni jsme s jeho počínáním, jeho slovy nebo myšlením.” Nenásilí se neprojevuje jen v mezilidských vztazích. Nenásilí se vztahuje také na principy lidské organizace a systémy. Ty jsou často příčinou strukturálního násilí, ať už jde o systém kast v Indii, nebo sociální třídy například a nejen v Evropě. Obecně jde o strukturálně dané nerovnosti v přístupu k materiálním i duchovním zdrojům na základě různých skupinových identit jednotlivých lidí. Rosenbergův přínos spočívá v tom, že principy nenásilí podložil procesem, který poskytuje podporu pro komunikaci, myšlení a jednání s ohledem na potřeby vlastní i druhých. Nabídl „lešení”, o které se lze opřít při uvádění principů nenásilí do praxe. Měl touhu vytvořit podobnou podporu také pro systémové aplikace nenásilného přístupu. Právě tímto směrem rozvíjí nenásilnou komunikaci přední světová trenérka a vizionářka Miki Kashtan, jejíž knihu držíte v ruce. Ve své praxi zkoumá otázku, jak můžeme organizovat společnost i instituce kolem potřeb, mezi něž patří jak autonomie a svoboda, tak vzájemnost a péče. Miki Kashtan studovala u Rosenberga a získala od něj certifikaci trenérky nenásilné komunikace v roce 1996. Na jeho žádost pak pět let koordinovala projekt sociální transformace pro CNVC – Rosenbergem založené mezinárodní Centrum nenásilné komunikace. Většinu svého života rozpracovává principy a nástroje nenásilné komunikace a jejich uplatnění v organizacích i pro širší společenskou změnu.

…a její systémový rozměr v Česku Lidé v Česku začali praxi nenásilné komunikace objevovat na zahraničních kurzech a pobytech převážně po vydání Marshallovy knihy. Přinášeli ji zpět skrz vlastní praxi a organizováním tréninků se zahraničními lektory a lektorkami a posléze vlastními kurzy, kterými prošly tisícovky lidí. Narůstal tak počet lidí, kteří nenásilnou komunikaci praktikují a přitom narážejí na limity prostředí, založeného na vztazích nadřízenosti a podřízenosti: ať už to jsou školy založené na externím hodnocení a odměnách a trestech, nebo pracovní prostředí, kde rozhodují šéfové a šéfky. 267

Nechtěli jsme a nechceme, aby se nenásilná komunikace v Česku stala pouze nástrojem osobnostního rozvoje a adaptací na nepříznivé prostředí. Chceme, aby byla nástrojem změny fungování v organizacích a společenské transformace vůbec, jak to zamýšlel i její zakladatel Marshall Rosenberg. V roce 2016 jsme uspořádali jsme v Česku první mezinárodní devítidenní trénink nenásilné komunikace se zaměřením na společenskou změnu a zvažovali založit organizaci NVC Brno, což se povedlo od dva roky později. V roce 2017 jsme zorganizovali několikadenní workshop s Miki Kashtan v Praze: Jak přinášet změny a neopakovat chyby minulosti. Miki tehdy přinesla nenásilné komunikaci v Česku systémový rozměr. Vedle toho jak se vztahovat k sobě, jak proměňovat své myšlení, slova a činy ve vztahu k druhým, otevřela otázky: jak mluvit a jednat i napříč mocenskými a politickými rozdíly, jak vytvářet skupiny a organizace, aby žily své hodnoty a ukazovaly, že je to možné i na systémové úrovni, např. ve způsobech rozhodování, toku informací, zpětné vazby nebo dělení zdrojů v organizacích? O dva roky později Miki Kashtan už s širším týmem vedla v Brně workshop pro týmy Nenásilný aktivismus a sebeřízení, ve kterém adresovala mýty, chyby (Jak zachovat demokracii a přitom nezahodit moc a privilegia, která máte?) a výzvy při hledání forem sebeřízení: (Jste nehierarchický kolektiv a potýkáte se s nejasností v kompetencích, či dlouhými shromáždění, rozhodovací paralýzou či neformální hierarchií?) Hledáme-li v Česku praxi sledující nastíněný směr proměny sociálních hnutí a organizací, ohledává ji nevládní organizace NaZemi, která kromě aktuálních témat soužití ve světě s omezenými zdroji a vzdělávání, rozvíjí sebeřízení a nabízí tímto směrem facilitační služby. S nehierarchickým směrem má mnoho let zkušeností také Nesehnutí. V souladu je také Slušná firma – komunita firem a neziskovek usilující o změnu toho, jak se u nás podniká a pracuje: od jednostranné kumulace zisku a externalizace škod k obecné prospěšnosti a zodpovědnosti. Nemají sice přímou vazbu na práci Miki Kashtan. Jejich východiska staví na knize Budoucnost organizací od Federica Lalouxe, která je jedním z inspiračních zdrojů Kashtan. Jsou to první vlaštovky. Zároveň je posilující vědět, že práce Rosenberga a Kashtan u nás nestaví na zelené louce. Že můžeme navazovat na místní tradici nenásilí se strukturálním rozměrem. 268

V moderních dějinách Československa a potažmo Česka není možné přehlédnout Sametovou revoluci, která byla inspirována strategií a taktikou polského odborového svazu Solidarita, ve kterém byl prvek křesťanství natolik silný, že pomohl formovat strategie nenásilného odporu a občanské neposlušnosti vůči tehdejšímu režimu. Václav Havel toho času dramatik a filozof, čelná osobnost Sametové revoluce, byl podobně jako Masaryk odsouzen ke kompromisům v roli prezidenta, podobně jako Masaryk, odmítl pacifismus coby hodnotové východisko.

Spřádání a tkaní třetí možnosti soužití Miki Kashtan je pro mne strhující svojí pravdivostí a odvahou být zranitelná, svojí integritou a neutuchajícím hledáním jak žít v souladu s nenásilnými principy a svým odhodláním s nezměrnou kapacitou podporovat ostatní. Má dar lehkosti psaní a přitom přesného pojmenovávání věcí. Vystihuje podstatu. A píše rychleji, než jsou mnozí schopni číst. Přitom vše, co píše, staví kromě studia a velkého rozhledu zásadně na vlastní praxi. Staví na vlastních experimentech s pravdou, ve kterých nepřestala pokračovat od svých čtyř let. Experimenty jsou vedeny otázkou, jak žít spolu s ostatními v souladu s vlastními hodnotami, principy nenásilí a péče o potřeby všech – a to vše v rámci kapacit, které jsou limitovány vnějším sociálním prostředím i vlastními návyky. Experiment s pravdou znamená zkoumání, jak daleko dokážeme jít v praktikování nenásilí, následované důslednou a soucitnou reflexí. Ať už je výsledek pokusů jakýkoliv, učíme se. V první knize Spřádání vláken radikálního žití (česky dosud nevyšla) na vlastním životním příběhu ukazuje, jak se socializace vzorců, které oslabují naši schopnost vnímat a řídit se univerzálními lidskými potřebami, reprodukují v každé další generaci. Představuje zde také sedmnáct osobních předsevzetí, jejichž praktikováním se každý může každý začít „osvobozovat od dědictví minulosti, jak kolektivního tak osobního, i když svět okolo nás i nadále funguje na bázi odcizení, nedostatku a bezmoci.” Kniha Svět nenásilí: Obnovování tkaniny lidského společenství je energizující konkrétnostní vize, kterou Miki vykresluje a praktičností principů a návodů. 272

Pojmenovává, co k tomu potřebujeme, abychom dokázali spolupracovat v souladu s vizí, i když se celospolečenské změny, které spolupráci podporují, ještě neuskutečnily. Na příkladech hnutí jako Ocuppy nebo hnutí kibuců v Izraeli ukazuje na jaké lekce pokusů o transformaci společnosti nezapomenout a jakým mýtům o sdílené moci se vyhnout. Prostor pro třetí možnost: podle potřeb Jednou ze zmíněných kvalit Miki Kashtan je její integrita a schopnost syntetizovat a propojovat. V duchu záměrů nenásilné komunikace překonává polaritu duálního myšlení správně/špatně, buď/anebo. Jednání a rozhodování se řídí možností naplnění co nejvíce potřeb všech zúčastněných. Odpovědi, které Miki nabízí, se důsledně řídí tímto principem. Ani nadvláda ani vzdávání se moci Mnohá hnutí a organizace usilující o transformaci reagují na používání moci nad jinými strachem z (vlastní) moci jako takové. Ze strachu, že budou osočeni z uzurpování moci, se lidé v těchto organizacích obávají vzít iniciativu. Další z reakcí je dogmatické naplňování předpokladu rovnosti, kdy jsou všechny hlasy brány nejen jako rovné (ve smyslu, že mají být zváženy), ale také jako stejně hodnotné bez rozlišení podloženosti a relevance. To má za důsledek malou akceschopnost organizací a nekonečné hledání konsensu. Miki Kashtan rehabilituje moc v duchu úvodního Kingova citátu. Pojímá ji jako schopnost mobilizovat zdroje k naplňování potřeb – a tu potřebuje každý. V tom spočívá práce s omezujícími vnitřními přesvědčeními a vzorci. A zároveň zdůrazňuje potřebu kultivovat způsoby vědomého nakládání s mocí tak, aby to narovnávalo nerovný přístup ke zdrojům skrz pozice, které zastáváme, nebo skrz privilegia, do nichž jsme se narodili. Nejen láska, nejen moc Jedním z témat, se kterými Miki na sobě experimentuje, je otázka jak podporovat spolupráci z pozice vizionářského vedení. Rozlišuje patriarchální typ řízení, které staví na schopnosti řídit druhé, a typ vedení, který stojí na matriarchální tradici, jejíž hodnotou je schopnost péče o celek a spolupráce s druhými.

273

Nejčerstvější experimenty s pravdou Miki Kashtan prožila dětství v Izraeli, několik desítek let žila ve Spojených státech a působila na pěti kontinentech. Svou radikální praxi ekonomiky daru, kdy nestanovuje finanční částku za mnohé své kurzy a materiály, ale žádá o dobrovolné příspěvky se zohledněním jejích potřeb a možností toho, kdo dává, prolamuje zažitou logiku směny. Tento princip je posílen jejím nasazením podporovat druhé v osvobozování se. Její dávání je bezpodmínečné. Přitom nabízí podporu mnoha způsoby. Vedle blogu a monumentálního rozsahu metodických materiálů, nabízí kurzy a koučování na NVC Academy. Před dvěma lety se vydala na cestu hledání možností komunitního soužití bez možnosti návratu do konkrétního fyzického domova. V rámci těchto experimentů strávila ve trojici měsíc v poušti, kde došla k přesvědčení, že důslednost v žití hodnot vzájemnosti a o pospolitosti pomáhá tzv. situace bez možnosti úniku, kterou dává do opozice k mainstreamovému individualismu a kultu nezávislosti. V tuto chvíli tedy zkoumá možnosti vytváření tzv. komunit sdíleného rizika, které vyplývá s provázání komunity sdílením materiálních zdrojů a zejména svázání s půdou. Její experimenty jsou stále častěji sdílenými experimenty skupin. Kolem roku 2017 iniciovala vznik mezinárodního společenství s názvem Komunita Nenásilného globálního osvobození (v anglickém originále: Nonviolent Global Liberation Community), jehož posláním je: „Integrovat nenásilí do struktury lidského života prostřednictvím neustálých živých experimentů s pravdou zaměřených na individuální a kolektivní osvobozování.” (nglcommunity.org) O poznatky z těchto svých experimentů, se dělí na svém blogu https://thefearlessheart.org/.

Význam knihy v dnešním kontextu Doba krizí otřásá jistotami dosavadního uspořádání globálního soužití – pojmenováno slovy Miki Kashtan – globálním systémem kapitalistického patriarchátu, který stojí na předpokladu nedostatku, vede k odcizení a soupeření mezi lidmi a ústí v bezmoci individualismu. Tento otřes otevírá otázky, jaké jiné možnosti soužití máme. Samo položení otázky umožňuje představit si jiné možnosti bytí lidí ve společnosti. 274

V tom je aktuální význam přínosu vizionářky Miki Kashtan, která vykreslením vize světa nenásilí tuto představivost posiluje. Ukazuje možnost jak žít a přispívat k vizi v každodennosti i s vědomím propasti mezi ní a realitou. Z toho plyne druh naděje vyplývající z možnosti dělat smysluplné věci, kterou jsou touto vizí živeny, nezávisle na pravděpodobnosti, zda ke kýžené transformaci dojde. Síla lásky v době odcizení V době krizí, zejména v kontextu války, je posilována tendence polarizujícího myšlení a odcizení, které vyhrocuje dehumanizaci „těch druhých”. To dál roztáčí spirály násilí, i toho fyzického. Jak můžeme čelit této tendenci? Co znamená nenásilí v kontextu násilí, jakým je nám blízká válka na Ukrajině? Na osobní rovině to není nic menšího než se bránit dehumanizaci protivníků, ať jsou to názoroví oponenti, nebo ruští vojáci, jakkoli odmítáme a vystupujeme proti tomu, co říkají či dělají. Dostát odhodlání vidět v druhých lidské bytosti nezávisle na jejich konání je velmi vysilující. Zdrojem energie je volba zaměření pozornosti a posilování pospolitosti. Všímejme si odvážných činů nenásilné rezistence (ukrajinští civilisté proti tankům, demonstrace Rusů proti válce), nebo nenásilí (lidské jednání se zajatými ruskými vojáky: „zavolej mámě”) nebo rozsahu péče a lidské solidarity. Čtěte knihu Svět nenásilí: Obnovování tkaniny lidského společenství v jakékoli době, protože umožňuje snít a dává orientaci, kudy za snem spolu jít. Naděje spočívá buď ve víře, že vize dosáhneme, anebo v tom, že děláme smysluplné věci, které k vizi směřují, i když její naplnění je ve hvězdách. Eva Malířová – NVC Brno, NaZemi Martin Tománek – NaZemi, kapitola Česká tradice nenásilí

275

Kontakty: nenásilná komunikace v ČR NVC Brno (Adam Čajka, Eva Malířová, Petr Holík, Petr Sucháček) nenasilnakomunikace.org, info@nenasilnakomunikace.org 4uši (Jablůnka, Valašsko) https://www.4usi.cz Helena Kurzweilová (Praha) https://www.kurzweilova.cz Ivana Horáková http://www.nenasilna-komunikace.cz/ Jan Burian (Praha) https://praveted.info/nvc

276

Obsah

Předmluva autorky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Nenásilí a budoucnost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

Část první Základy praxe nenásilí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 1.1 Gándhího principy pro každodenní život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Nenásilí jako láska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Nenásilí jako odvaha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Vnímání lidskosti druhých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Apelování na lidskost druhých. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Řešení, která vyhovují všem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Od opozice k vizi. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Nenásilí začíná u vnitřní praxe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 1.2 Za hranice osobních životů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Stačí, když my sami „jsme změnou“, po které toužíme?. . . . . . . . . . . . . . . . 46 Práce na sobě při snaze o nenásilnou společenskou změnu. . . . . . . . . . . . . 51 Bez nepřátel a bez donucování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Nečekaný návštěvník. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 I ty jsi člověk. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68 Cvičení pro nositele změny k pěstování mezilidských vztahů. . . . . . . . . . . 71

Část druhá Spolupráce, moc a vedení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .84 2.1 Společenské struktury. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 2.2 Spolupráce s ostatními členy komunity. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98 Proč je spolupráce obtížná? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99 Stejnost a rozdílnost: vytváříme komunity nositelů změny. . . . . . . . . . . . . 103 Napětí mezi procesem a činem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 Pěstování ochoty. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 Ne jako obyčejně. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 Oslava jako zdroj energie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 2.3 Vedení a moc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 Vyrovnávání se s mocí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122 Moc bez korupce. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 Dilemata vedení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134 Mýty sdílené moci. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Být bezmocný neznamená být svatý. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162 Vedení: základní lekce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 Vedení zespodu: O tom, jak se stát tvůrcem změny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 Neviditelná moc a privilegia. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172

Část třetí Konkrétní kroky ke společenské změně . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 Kroky směrem k budoucnosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180 3.1 Záchovné činy jako kombinace lásky a síly: moc nenásilného odporu. . . . 181 Když se dialog rozpadne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 Láskyplný odpor. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 3.2 Vytváření alternativních institucí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195 Poučení z hnutí kibuc. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197 Obnovování občin. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 Konstruktivní program. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203 3.3 Posun v chápání světa: transformace vědomí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206 Co umožňuje změnu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209 Podněcování změn u ostatních. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211

Část čtvrtá Příští generace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

215

Transformace života dětí. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216 Výchova k míru. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221

Část pátá Případové studie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225 Proč případové studie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226 Obsazování Wall Street: reflexe hnutí Occupy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 227 V Gándhího šlépějích: úvaha o vizionářských programech v Indii . . . . . . 240

Část šestá Odsud až tam . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

249

Nezodpověditelné otázky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 250 Co můžeme dnes dělat. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253 Dodatek A: Předpoklady nenásilné komunikace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258 Dodatek B: Záměry nenásilné komunikace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 260 Laskavý přístup. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261 Vědomý výběr, zodpovědnost, klid. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 Dělení se o moc (partnerství). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263 Poznámka a poděkování překladatele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 264 Psaní o život. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266 Kontakty: nenásilná komunikace v ČR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 276 Seznam literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277

Knihy pro váš dobrý život. Vyhledáváme témata, o kterých se bude mluvit: slow fashion, barefoot, minimalismus, potravinová bezpečnost, péče o tělo a duši, udržitelnost, klimatická zodpovědnost, nepodmíněný základní příjem. Věříme v osobní zodpovědnost, ať při vydávání knih nebo v přístupu k společnosti a k planetě. Naše Jógová řada přináší kvalitní, obsáhlé učebnice směrů zaměřených na rozvoj těla i duše ( jóga, ájurvéda, čchi-kung, shiatsu). Naše Východní řada se zaměřuje na současnou, živou spiritualitu. Tituly reagují na vynořující se témata a potřeby společnosti: ekologickou a společenskou krizi, udržitelnost, regenerativní kultury, minimalismus, potravinovou bezpečnost, orientaci v dnešním složitém světě, aktivní naději, psychologickou a spirituální podporu současného člověka. Nakladatelství Alferia je součástí Nakladatelského domu Grada. Sledujte nás na sociálních sítích! Facebook / Instagram / Pinterest / YouTube. www.alferia.cz

Miki Kashtan Svět nenásilí Obnovování tkaniny lidského společenství Přeloženo z anglického originálu Reweaving Our Human Fabric: Working Together to Create a Nonviolent Future vydaného v roce 2014 nakladatelstvím Fearless Heart Publications, 55 Santa Clara Avenue, Suite 203, Oakland, CA 94610, USA. www.thefearlessheart.org Překlad Miroslav Záleta Český doslov Eva Malířová a Martin Tománek Jazyková redakce Ivana Šelešovská Korektury Monika Straková Design a kresba na obálce Marcela Vorlíčková Odpovědná redaktorka Lenka Kubelová Počet stran 288 První vydání, Praha 2022 Vydal Nakladatelský dům Grada pod značkou Alferia U Průhonu 22, Praha 7 jako svoji 8509. publikaci. Vytiskla tiskárna PBtisk a.s., Příbram. ISBN 978-80-271-3500-4

Bylo kdy vize světa nenásilí potřeba víc než právě teď? „Cesta poddajnosti vede k morální a spirituální sebevraždě. Cesta násilí vede k hořkosti u přeživších a brutalitě na straně ničitelů. Ale cesta nenásilí vede ke spáse a milované komunitě.“ Martin Luther King

Miki Kashtan seznamuje čtenáře se svojí vizí světa, kde centrálním zájmem je naplňování potřeb všech. Jako metodu, jak k takovému světu dospět, praktikuje NVC (nenásilnou komunikaci). V této napínavé publikaci, která je must-read pro všechny lidi zabývající se prací na lepším světě, se autorka s válečnou zkušeností dostává od principů nenásilí, reprezentovaných Ghándím, Martinem Lutherem Kingem, ale i současnějšími představiteli, k analýze společenských struktur, problematice moci, privilegií, motivace, spolupráce až k návrhům konkrétních kroků vedoucích k transformaci vědomí a společnosti. Přínosná je i kapitola o dětech a výchově k míru. MIKI KASHTAN je zkušená trenérka nenásilné komunikace (NVC) zúročující dospívání ve válečném Izraeli. NVC metodu uplatňuje a šíří již přes dvacet let. Jejím záměrem je pomocí této metody přispět k vytvoření světa, kde budou vyslyšeny a naplňovány potřeby všech. Napsala sérii knih věnovaných proměně sebe a společnosti. Pro české čtenáře jsme se rozhodli začít s vydáním části jejího díla věnované právě proměně společnosti.

Alferia Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22 170 00 Praha 7 Tel.: 234 264 401 E-mail: alferia@grada.cz www.alferia.cz ISBN 978-80-271-3500-4

CZK 449 EUR 18,71

9 788027 135004