Pema Čhödrön: Přivítejte nevítané

Page 1


Tuto knihu věnuji KHENČHENU THRANGUOVI RINPOČHEMU s láskou, oddaností a vděčností za veškerou podporu a vstřícnost, které mi za všechna ta léta projevil.


OBSAH

1. Začněte se zlomeným srdcem  9 2. Záleží na tom?  20 3. Konec polarizace  30 4. Umění selhat  41 5. Cesta neodmítání  47 6. Prostě tak, jak to je  56 7. Jak neklesat na mysli  63 8. Za hranicemi komfortní zóny  73 9. Promlouvejte z pozice společného lidství  83 10. Jak tomu říkáte, takové to je  92 11. Praxe otevřené pozornosti  101 12. Život se změní mrknutím oka  108 13. Studená prázdnota  118 14. Prožívejte kouzlo okamžiku  124 15. Zrození a smrt v každém okamžiku  131 16. Představte si život bez ega  138 17. Naše moudrost mění svět  145


18. Přivítejte nevítané se smíchem  153 19. Naslouchejte učitelům  159 20. Mission Impossible  171 CVIČENÍ K PŘIVÍTÁNÍ NEVÍTANÉHO Základní meditace vsedě  183 Tonglen 186 Zaměř, přijmi, zastav, zůstaň  193 Poděkování 197


1.

ZAČNĚTE SE ZLOMENÝM SRDCEM


10 Pema Čhödrön Klademe si za cíl probudit své srdce a mysl, a to nejen kvůli vlastnímu štěstí, ale také abychom přinášeli prospěch, útěchu a moudrost ostatním živým bytostem. Existuje snad vznešenější pohnutka?

Kdykoli se pouštíte do duchovních vod, bývá moudré vědět, proč to děláte. Například se sami sebe můžete zeptat: „Proč vlastně čtu tuhle novou knížku s tak zlověstným názvem Přivítejte nevítané?“ Čtete ji proto, že panují nejisté časy a vy hledáte nějaké tipy, jak budoucí události přečkat bez úhony? Čtete ji, abyste se dozvěděli něco o sobě? Doufáte, že se tím zbavíte určitých emočních nebo mentálních vzorců, které vás připravují o vnitřní pohodu? Nebo vám knihu někdo dal – s velkým nadšením – a vy se ho nechcete dotknout tím, že byste ji ani neotevřeli? Vaší motivací k přečtení této a vlastně jakékoli jiné knihy může být něco nebo rovnou všechno z výše uvedeného. Všechno jsou to dobré důvody (dokonce i ten poslední). Nicméně v tradici mahájánového buddhismu, k níž patřím, se do studia duchovních nauk pouštíme s ještě hlubším záměrem, známým jako bódhičittá. Bódhi v sanskrtu znamená „probuzený“ a čittá „srdce“ nebo „mysl“. Klademe si za cíl probudit své srdce a mysl, a to nejen kvůli vlastnímu štěstí, ale také abychom přinášeli prospěch, útěchu a moudrost ostatním živým bytostem. Existuje snad vznešenější pohnutka?


Přivítejte nevítané 11

Buddha hlásal, že všichni lidé jsou v základu dobří a milující. Vlivem této základní dobroty tu přirozeně chceme být prospěšní i ostatním, zejména pro své nejbližší a pro ty, kteří se nacházejí v největší nouzi. Palčivě si uvědomujeme, že nás druzí potřebují a že nás potřebuje i společnost a celá planeta, obzvlášť v dnešní době. Toužíme dělat vše, co je v našich silách, abychom zmírnili strach, vztek a pocit ztráty pevné půdy pod nohama, které v současnosti sužují tolik z nás. Jenže náš dobrý úmysl se často mine účinkem, protože se nám do cesty postaví vlastní zmatek a zakořeněné návyky. Slýchám, jak lidé říkají: „Chtěla jsem pomáhat rizikovým puberťákům, tak jsem vystudovala školu, prošla výcvikem a začala dělat v sociálních službách. Za dva dny už jsem většinu těch spratků nenáviděla! Padl na mě pocit ‚Proč prostě tyhle klacky neposlat k čertu a nenajít nějaké hodnější děti, které budou spolupracovat?‘. V tu chvíli jsem si uvědomila, že si ze všeho nejdřív musím udělat pořádek v sobě.“ Bódhičittá – probuzené srdce – začíná přáním osvobodit se od všeho, co nám brání pomáhat ostatním. Přejeme si opustit zmatené myšlenky a škodlivé vzorce, které zakrývají naši vrozenou dobrotu, abychom nebyli tak popudliví, ustrašení a zaseklí ve starých kolejích. Uvědomujeme si, že čím víc se dokážeme oprostit od svých neuróz a zlozvyků, tím víc se zvládneme věnovat oněm puberťákům, vlastní rodině, širšímu společenství i neznámým lidem, které potkáme. I nadále můžeme uvnitř prožívat intenzivní pocity a reakce, ale když víme, jak s emocemi pracovat, aniž sklouzneme k naučeným nešvarům, dokážeme být


12 Pema Čhödrön s druhými skutečně naplno. A i když jim zrovna nemůžeme pomoct nijak zásadně, budou cítit naši podporu, což ve skutečnosti vůbec není málo. Na začátku bódhičittá stojí aspirace, ale tím to nekončí. Bódhičittá představuje také závazek. Zavazujeme se dělat všechno pro to, abychom se zcela osvobodili od veškerých forem zmatku, nevědomého chování a utrpení, protože jinak tu pro své bližní naplno nebudeme. Naším nejvyšším závazkem je, řečeno jazykem buddhismu, dosáhnout „osvícení“. To v podstatě znamená vědět, kým skutečně jsme. Když dosáhneme osvícení, zcela si uvědomíme svou nejhlubší podstatu, která je laskavá, tolerantní a nápomocná druhým. Budeme si tím jisti bez nejmenších pochyb a už pro nás nebude návratu. V takovém stavu budeme vládnout tou největší možnou moudrostí a umem, díky nimž budeme ostatním ku prospěchu a dopomůžeme k probuzení i jim. Abychom závazku bódhičittá dostáli, musíme své srdce a mysl poznat do těch nejzazších koutů. To není jen tak. S nejvyšší pravděpodobností to bude zahrnovat čtení knih, naslouchání mistrům a hluboké rozjímání nad podstatou učení. Mimo to se toho o sobě spoustu dozvíme, když budeme pravidelně provádět jednoduchou meditaci vsedě. V závěru knihy jsem zařadila základní meditační techniku, kterou využijete kdekoli. A nakonec musíme své rozšiřující se poznání ověřovat a tříbit tím, že ho budeme sami žít, že ho uplatníme v situacích, ve kterých se přirozeně vyskytneme. Jakmile se bódhičittá stane určujícím principem našeho každodenního života, všechno, co uděláme,


Přivítejte nevítané 13

bude mít svůj význam. Naše existence nám bude připadat neskutečně bohatá. Právě proto je velmi smysluplné zvědomovat si bódhičittá co nejčastěji. Někdy onu nádhernou motivaci k bódhičittá pociťujeme bez většího úsilí. Ale když na nás padne úzkost nebo jsme zahleděni jenom do sebe, když trpíme nízkým sebevědomím, zdá se, jako by nám bódhičittá zmizela z dohledu. Jak se v takových chvílích povznést na duchu, abychom v sobě onu odvážnou touhu probudit se ve prospěch ostatních opět vyvolali? Jak silou vůle vzpružit svou mysl, když se ustrašeně krčí v koutku? Jednu techniku proměny mysli, kterou dodnes používám, mě naučil můj hlavní učitel Čhögjam Trungpa rinpočhe. Nejprve si vybavíte nějaký smutně dojemný výjev nebo příběh, něco, z čeho vám srdce samo od sebe roztaje a spojí vás to s těžkým lidským údělem. Možná někomu, koho máte velmi rádi, nedávno zjistili rakovinu nebo nevyléčitelnou nemoc. Nebo někdo jiný, na kom vám záleží a kdo byl závislý na drogách či alkoholu, se už dlouho držel nad vodou, ale právě do toho zase spadl. Nebo váš blízký přítel utrpěl palčivou ztrátu. Možná jste se v obchodě stali svědky nějakého smutného výjevu, třeba bolestné scény mezi rodičem a dítětem. Nebo si vzpomenete na tu bezdomovkyni, kterou vídáte pokaždé po cestě do práce. Nebo vás možná zasáhla nějaká zpráva v novinách, například zmínka o hladomoru nebo deportované rodině. Trungpa rinpočhe říkával, že jiskru bódhičittá v sobě zažehneme tehdy, když „začneme se zlomeným srdcem“. Utíkání před bolestí – svou i druhých – nikam nevede.


14 Pema Čhödrön Nikdo nechce trpět, ale většina z nás jedná způsobem, který všechno jenom zhoršuje. Když se uzavřeme před zranitelností vlastní všemu živému – což zahrnuje i zranitelnost nás samých –, odtrhne nás to od celistvého prožitku života. Náš svět se scvrkne. Jakmile se naší hlavní starostí stane vyhledávání pohodlí a vyhýbání se nepohodlí, začneme se cítit odděleně od ostatních lidí, což snadno přeroste v to, že je začneme vnímat jako hrozbu. Obalíme se sítí strachu. A když takový přístup zvolí dostatek lidí a států, výsledkem je komplikovaná celosvětová situace plná sváru a utrpení. Vynakládáme obrovské úsilí, abychom své srdce uchránili před bolestí, a to nás stále dokola zraňuje. Dokonce i když si uvědomíme, že nám to vůbec neprospívá, zbavujeme se toho zlozvyku velmi obtížně. Člověk to má zkrátka v povaze. Jakmile v sobě ovšem rozdmýcháme bódhičittá, oné zhoubné tendenci se vzepřeme. Místo abychom se od bolesti odvraceli, nasbíráme odvahu podívat se na sebe i okolní svět zpříma. Místo aby nám svět naháněl hrůzu, přijmeme svůj nekonečně bohatý život se vším všudy. Spojení s bódhičittá navážeme tak, že si dovolíme prožívat emoce v syrové podobě, aniž se necháme pohltit myšlenkami či interpretacemi, kterými je opřádáme. Například když se cítím osaměle, můžu se na sebe zlobit nebo můžu fantazírovat o tom, jak by bylo krásné s někým trávit čas. Ale zároveň mám příležitost se na pocit osamění prostě napojit a zjistit, že bódhičittá je přímo v jeho středu, v mém vlastním křehkém srdci. Můžu si uvědomit, že má osamělost se ničím neliší od osamělosti, kterou zažívají


2.

ZÁLEŽÍ NA TOM?


Přivítejte nevítané 21

Když si začneme klást otázku „Záleží na tom?“, zjistíme, kolika různými rovinami každá situace oplývá. Začneme si uvědomovat, nakolik propojeni jsme se zbytkem světa a že naše osobní myšlenkové vzorce mohou mít celou řadu následků.

Občas se přistihneme, že se chystáme udělat něco ne tak úplně správného. Chystáme se zareagovat podle zajetých vzorců, přestože nás jímá neblahé tušení nebo neklid. V takových chvílích si ušetříme spoustu nepříjemností, když si položíme jednoduchou otázku: „Záleží na tom?“ Například když se chystám odeslat jedovatý nebo pomlouvačný e-mail, záleží na tom? Záleží na tom mně? Záleží na tom ostatním? Když si vezmu něco, co mi nebylo nabídnuto, záleží na tom? Má to nějaký význam, i když se to nikdo nedozví? Když sním poslední kousek koláče, vyhodím plechovku z okna nebo zpražím někoho pohledem, záleží na tom? Jaké má moje chování důsledky? Ubližuji sobě nebo druhým? Když na někoho vyjedu, záleží na tom? Když se pak cítím v právu, záleží na tom? Záleží na tom, jestli se omluvím? Co rozvířím těmito slovy nebo tamtím činem? Bude to mít ve světě nějaký zásadnější dopad? Tyto otázky se úzce pojí s jedním z Buddhových hlavních záměrů: jak vést ctnostný život. Každá duchovní tradice se točí okolo ctnosti, ale co to vlastně znamená? Je to stejné jako dodržovat soupis příkazů a zákazů? Musí být ctnostný člověk svatoušek? Musí být automaticky dogmatický, zkostnatělý a samolibý? Nebo je tu prostor


22 Pema Čhödrön pro hravost, spontánnost a uvolnění? Je možné užívat si života a zároveň neztratit ctnost? Jako řada dalších duchovních směrů i dharma uvádí výčet pozitivních a negativních činů. Buddhisté se zavazují dodržovat několik základních mravních zásad, například nezabíjet, nekrást nebo nelhat. Členové mnišského společenství, k nimž se řadím i já, toho musejí dodržovat ještě mnohem víc. Buddha ovšem tato pravidla nestanovil proto, aby se lidé řídili podle nějakých vnějších předpisů. Jeho hlavním záměrem bylo vyvázat lidi z utrpení. Jelikož chápal, že utrpení má původ ve zmatené mysli, snažil se nám ukázat cestu, jak se z onoho zmatení probudit. Proto své žáky v určitém chování podporoval a od jiného je zrazoval, podle toho, jestli dané činy člověku pomáhají v probuzení, nebo mu v něm naopak brání. Když se sami sebe zeptáme „Záleží na tom?“, můžeme se nejdřív podívat na vnější a zřetelnější důsledky svého jednání. Pak se ale ponoříme hlouběji a prozkoumáme, jak tím působíme na vlastní mysl: Utvrzuji se ve starém zlozvyku? Posiluji sklony, které bych naopak chtěla oslabit? Když se už už chystám zalhat, abych si zachovala tvář, nebo přizpůsobit situaci ve svůj prospěch, kam to povede? Posune mě to zase o kousek blíž k tomu, aby se ze mě stal nečestný člověk nebo někdo, kdo se ponižuje a utápí v pocitu viny? Co když dám pro změnu šanci trpělivosti a velkorysosti? Jak mě mé činy posouvají na cestě k probuzení? Kam mě dovedou?


3.

KONEC POLARIZACE


Přivítejte nevítané 31

Doba, ve které žijeme, představuje úrodnou půdu k rozvíjení otevřené mysli a otevřeného srdce. Pokud se naučíme stav rozpadání nést, aniž budeme utíkat k polarizaci či fundamentalismu, tak cokoli, co dnes uděláme, bude mít pozitivní vliv na budoucnost.

O světových problémech lze mluvit z mnoha hledisek, ale tak či onak mají všechny původ v polarizaci. Všichni máme sklon ke škatulkování lidí, věcí i myšlenek do ostře protikladných kategorií. Vědomě či nevědomě neustále rozlišujeme „my“ a „oni“, „správné“ a „špatné“, „vhodné“ a „nevhodné“. Při takovém způsobu myšlení nezbývá příliš prostoru pro kompromis – všechno se nachází buď na jednom, nebo na druhém pólu. Když se kolem těchto konceptů srotí skupiny lidí nebo celé národy, mohou nabýt takové síly, že vyústí v utrpení mimořádných rozměrů: v diskriminaci, v útlak, ve válku. Národní i globální problémy mají původ v křehkém fungování našich individuálních myslí. Všichni z nás do určité míry pociťují vnitřní rozpor sami se sebou, s ostatními i s okolním světem. Nikdy nejsme tak úplně spokojeni s tím, jací jsme, jací jsou druzí, jak se mají věci v našem životě. Často se to pak projevuje jako odpor vůči tomu, co zrovna prožíváme. Nelíbí se nám, co se odehrává, a chceme se toho zbavit. Začne to třeba jako nepatrná nechuť, ale postupně to může přerůst ve zřetelnou podrážděnost. Pak už stačí jen málo a vybuchneme vzteky nebo zahoříme nenávistí. Jindy náš pocit odporu souvisí s touhou nebo


32 Pema Čhödrön chtěním. Například můžeme prahnout po nějakém předmětu nebo okolnostech, protože si myslíme, že nám přinesou štěstí. Jenže tyto touhy se rovněž zakládají na tom, že okolí vnímáme odděleně od sebe – jako něco „vnějšího“. V obou případech – u averze i u touhy – jsme lapeni v určité formě polarizace. Ať už jsme „pro“, nebo „proti“, naší mysli chybí otevřenost a uvolnění. Když se na sebe podíváme zblízka, pravděpodobně zjistíme, že přesně tak tomu po většinu času je. Naštěstí existují účinné metody, jak se svým sklonem k polarizaci pracovat. Můžeme začít sebereflexí a pozorováním kvalit „pro“ či „proti“ ve svých myšlenkách, slovech a skutcích. Také si můžeme všímat okamžiků, kdy zrovna polarizaci nepodléháme, a radovat se z nich. V průběhu dne se sami sebe můžeme ptát: Přiživuji v sobě pocit, že jsem v opozici? Nebo propast mezi sebou a světem naopak zasypávám? Posiluji v sobě dojem oddělenosti od ostatních? Nebo v sobě naopak rozvíjím bódhičittá, přání a závazek probudit se ve prospěch všech živých bytostí? Práce s polarizací na úrovni fyzického jednání je poměrně přímočará. Kupříkladu když si pustím sprchu a pak ve vaně najdu pavouka, mám na výběr ze dvou základních možností. Buď nechám vodu téct a pavouka ať vezme ďas. To je polarizující rozhodnutí, protože mezi námi vytváří obrovskou propast. Můj odpor či lhostejnost vůči pavoukovi mi brání vidět, co máme společného jako dva živí tvorové. Oba chceme být šťastní a netrpět – oba chceme žít a neumřít. Druhou možností je, že vodu zastavím, odmotám kousek toaletního papíru a vyprovodím pavouka mimo


Přivítejte nevítané 33

nebezpečí. Pak si můžu pomyslet: „Den sotva začal a já už někomu zachránila život!“ Jak jednou prohlásil Dzigar Kongtrül rinpočhe: „Pro vás je to možná prkotina, ale pro toho pavouka je to životní událost.“ V určitém smyslu to však může být životní událost i pro mě, protože probouzí mé srdce. Snažme se prožívat každý den se zvýšenou pozorností vůči svým činům a využívat všech příležitostí k tomu, abychom propast zmenšovali. Občas se nám to podaří, ale jindy pohoříme. Možná to dokonce úplně zpackáme. Co se stane potom? Řekněme, že k někomu cítíte takový odpor, až do něj strčíte nebo ho praštíte – nebo ještě něco horšího. Takové vyhrocení situace se může přihodit komukoli. Když nastane dokonalá souhra frustrujících okolností, nemusíte být typický násilník, abyste se neudrželi. Co pak? Jak co nejlépe upustit od polarizujícího chování a vrátit se na cestu bódhičittá? Oblíbenou metodou, jak se s takovým jednáním vypořádat, je cítit se provinile. Pokud jsme provedli něco obzvlášť agresivního nebo zraňujícího, vina nás může tížit velmi dlouho, možná dokonce po zbytek života. Jenže schovávat se ve stavu provinilosti nám pocit odcizení překonat nepomůže. K probuzení nás to neposune ani trochu. Proto místo toho abychom na svůj přešlap reagovali provinilostí, vytěžme ze situace to nejlepší a využijme nepříjemnou zkušenost k tomu, abychom příště byli chytřejší. Když do někoho ze vzteku strčíte, obrátíte věci k lepšímu už jen tím, že si svou prudkou reakci přiznáte. Buďte si otevřeně vědomi toho, že jste přispěli k násilí a rozkolu na této planetě – přičemž dobře víte, že ta už žádné další


4.

UMĚNÍ SELHAT


42 Pema Čhödrön Pokud dokážeme překročit vinu i ostatní úniky a budeme svou zranitelnost rozedřenou do masa prostě jen prožívat, vstoupíme do míst, kde přebývá to nejlepší v nás.

Jako lidé máme od přírody ve zvyku neustále doufat v život plný samého štěstí a potěšení. Pořád pátráme po tom, jak necítit nic nepříjemného. Jenže na opravdovou duchovní cestu můžeme nastoupit teprve tehdy, když na nás začne dotírat pocit, že tento sen se nám nikdy nesplní. Dokud si tuto skutečnost nebudeme alespoň matně uvědomovat, bude pro nás těžké otevřít se životu v jeho úplnosti. Místo toho zůstaneme i nadále ve vleku zlozvyků, které nás generace za generací během staletí udržují ve stavu úzkosti a nespokojenosti. Buddha často mluvil o tom, jak důležité je pracovat se svým egem. Co ale oním „egem“ vlastně myslel? O daném pojmu se dá mluvit lecjak, ale jednu definici mám obzvlášť ráda: „Ego odporuje tomu, co je.“ Ego se vzpírá realitě, bezbřehosti a přirozenému běhu života. Nesnáší zranitelnost a nejednoznačnost a nerado se potýká s tím, když tak úplně neví, jak věci uchopit. Před několika lety jsem byla požádána, abych na Naropově univerzitě pronesla závěrečnou řeč k absolventům.1 Dlouho jsem přemýšlela, co mám říct posluchárně plné mladých lidí, kteří se chystají rozletět do světa a nemají 1 Proslov v plném znění viz Pema Čhödrön, Fail, Fail Again, Fail Better (Louisville, CO: Sounds True, 2015).


Přivítejte nevítané 43

ponětí, kam je to zavane. Nikdo z nás samozřejmě netuší, co se stane, ale dokončení vysoké školy bývá obzvlášť náročný životní předěl. Několik let máte svůj důvěrně známý kampus, studentský způsob života a zaběhlou rutinu. A pak z vašeho světa zničehonic nezůstane kámen na kameni a život se otevře dokořán. Tenkrát mě napadlo, že ve vzdělávání se klade velký důraz na úspěch, ale téměř vůbec se nemluví o neúspěchu. A tak jsem se rozhodla promluvit o umění selhat. Pověděla jsem studentům, že naučit se selhat nám v životě pomůže víc než cokoli jiného – příštího půl roku, příští rok, příštích deset let, příštích dvacet let, po celý dlouhý život, dokud si pro nás nepřijde smrt. Když selžeme – jinými slovy, když se věci nepovedou tak, jak jsme si přáli –, silně a napřímo nás zasáhne pocit vlastní zranitelnosti. Našemu egu je ouvej a snaží se před vší tou palčivostí utéct. Nejčastěji to dělá tak, že neúspěch svádí na něco zvenku. Nevyšel nám vztah, a tak z toho obviníme toho druhého – nebo dokonce všechny zástupce jeho pohlaví. Nedaří se nám sehnat práci, a tak to dáváme za vinu potenciálním zaměstnavatelům, celé společnosti nebo aktuální politické situaci. Dalším běžným postojem bývá to, že o sobě začneme pochybovat a připadáme si neschopně. V obou případech nás nakonec mnohdy zachvátí pocit, že je s námi něco od základu špatně. Existuje nicméně ještě třetí možnost, a to cvičit se v tom, abychom prostě prožívali, co prožíváme. Ráda tomu říkám „nést v srdci bolavost zranitelnosti“. Když se stavíme na odpor tomu, „co je“, nebo se před tím snažíme utéct,


5.

CESTA NEODMÍTÁNÍ


48 Pema Čhödrön Druhé lidi bezvýhradně přijmeme pouze tak, že se naučíme bezvýhradně přijímat sami sebe – a to včetně těch zdánlivě nejzápornějších stránek. Základní dobrotu všeho živého uvidíme jen tehdy, když ji objevíme jak ve svém lotosu, tak v bahně.

V buddhistickém učení se často zmiňuje podobenství o lotosu a bahně. Lotos má v bahně kořeny. Stoupá bahnitou vodou, dokud neprotne hladinu a nerozvine se v nádherný květ, který je pastvou pro oči. Lotosový květ symbolizuje krásu a ryzost naší přirozenosti – naši vrozenou dobrotu. A co to lepkavé, nechutné bláto? To znázorňuje všechno negativní v nás, všechno, nad co bychom se rádi povznesli: náš zmatek, sebezničující návyky, sklony ke schovávání se v polarizované mysli a uzavřeném srdci. Když tato negativa překročíme, odhalíme svou základní dobrotu a vrchovatě naplníme svůj lidský potenciál. Ačkoli tato hlubokomyslná metafora pomohla v průběhu věků nespočtu lidí, snadno se může stát, že si do ní mylně dosadíme prvek odmítnutí. Můžeme si myslet, že část sebe samých, která je bahnem, máme zavrhnout ve prospěch části, která je lotosem. Začneme si dělat naděje, že se všeho mazlavého zbavíme a ponecháme si jen to, co nám připadá krásné. Jenže takový přístup pouze vyostří náš vnitřní boj a vnese do nás další vrstvu rozervanosti. A bude nám bránit v praxi bódhičittá, protože nám nedovolí vžít se do nesnadného údělu lidí.


6.

PROSTĚ TAK, JAK TO JE


Přivítejte nevítané 57

Nádherná ironie této duchovní cesty spočívá v tom, že nás nakonec dovede k tomu, abychom byli prostě takoví, jací jsme. Extatický stav osvícení totiž není ničím jiným než tím, že si naplno a bez příkras uvědomujeme sebe i okolní svět.

Všichni známe ty chvíle, kdy vnímáme nějaký výjev, chuť nebo vůni a užíváme si je prostě tak, jak jsou. Uvolníme se a znenadání svůj prožitek přijímáme, aniž chceme mít čehokoli víc nebo míň. Alespoň pro tu chvíli nám všechno připadá úplné a dokonalé. Když je naše mysl otevřená a svěží, ve všem vidíme krásu, včetně nás samých. Vychutnáváme si jedinečnost každého okamžiku. Nikdy to nebylo takové, jaké je to teď. A už to takové nikdy nebude. Jsme na jedné vlně s pomíjivostí světa, s jeho dojemností a nezměrným bohatstvím. Myšlenka užívat si věci jednoduše tak, jak jsou, je prostá a všem přístupná, ale zároveň velice hluboká. Je to recept, jak ostatním i sobě projevovat srdečnost a lásku. Schopnost otevřít se a zakoušet svět novýma očima je v naší mysli neustále přítomna. I když ji vždy nevnímáme, čeká v pozadí. Otázka tedy zní, jak tuto schopnost vytáhnout na povrch, jak s ní navázat spojení, jak ji rozvinout. Jak se naučíme setrvávat v takovém stavu mysli co nejčastěji? Jak si vybudujeme důvěru v úplnost onoho „prostě tak, jak to je“? Nejprve si musíme uvědomit, jak důležité je to, kam obracíme svou pozornost. Možná zjistíme, že se ze zvyku


58 Pema Čhödrön zaměřujeme na neúplnost. Napadají nás myšlenky jako „za nic nestojím, něco mi chybí, svět se utápí v problémech“. S takovým životním postojem uvidíme nedostatky na každém kroku a neustále nás bude pronásledovat nespokojenost. Jedním z jednoduchých cvičení, jak se z této negativistické orientace postupně vyléčit, je všímat si toho, co prožíváme. Můžeme si všímat i těch nejobyčejnějších věcí, třeba jak někomu dopadá světlo na tvář nebo jak se odráží od zdi budovy. Může to být chuť našeho všedního oběda se všemi svými sladkými, slanými, kyselými a hořkými podtóny. Může to být nějaká písnička, obraz nebo něčí způsob chůze. Může to být hlas, který slyšíte. Možná někdo na ulici zrovna otevřel pusu a vás překvapí, jaký má zajímavý přízvuk. Vnímat tímto způsobem lidi i věci nevyžaduje příliš velké úsilí, a přitom nám díky tomu pookřeje srdce a zaplaví nás pocit sounáležitosti se světem. Je to mnohem příjemnější než od rána do večera střádat důvody ke stížnostem, čemuž snadno propadneme, když se necháme strhnout setrvačností svých návyků. Také můžeme být vděční za všechno dobré, co máme. Například mně už je hodně přes osmdesát, a tak bych si mohla stěžovat na fyzickou bolest, vrásky, potíže se zuby – napadá mě tisíc různých věcí. A také že si občas stěžuji! Ale pokud se při praxi zaměřuji na vděčnost, můžu myslet na to, že si pořád ještě zvládnu vyjít na dlouhou procházku. Má starší sestra, která bývala velká výletnice, má artrózu chodidel a už toho moc neujde. Udržuje si optimistický náhled na život, takže neběduje. Ale pokaždé když se


Přivítejte nevítané 59

jdu projít, mi její artróza připomene, jak moc jsem vděčná za své nohy, chodidla a kyčle. Jak je úžasné, že mi slouží, a já se můžu občerstvit a načerpat nové síly chůzí v přírodě, místo aby mi to působilo takovou bolest, že už bych do toho ani neměla chuť. O tyto přednosti můžeme kdykoli přijít. Ale ještě pořád mám dobrý zrak, a třebaže už není, co býval, a já si na čtení musím brát brýle, pořád se můžu těšit ze všech barev duhy. Pořád vidím, jak se střídají roční období, jak se vlhce leskne listí, jak korunami stromů profukuje vítr. A také ještě pořád obstojně slyším. Jeden můj přítel už slyší tak špatně, že mu pořádně nepomáhají ani naslouchátka. Jednoho dne mě vzal za ruku a řekl: „Dal bych cokoli za to, abych mohl jen tak sedět a poslouchat ptáky.“ A mně blesklo hlavou, že já ptáky poslouchat můžu. Vážně bych se na tento dar měla zaměřit a vážit si ho, dokud ho mám. Dalším cvičením v této oblasti, s nímž jsem často experimentovala, je věnovat zvláštní pozornost neznámým lidem, které každý den potkáváte. Asi vůbec poprvé jsem to vyzkoušela s pokladní v bance. Zatímco počítala, podívala jsem se na ni jako na živou lidskou bytost. Jako zázrakem se z anonymní pokladní, kterou jsem předtím považovala bezmála za stroj, jenž mi počítá peníze, začala stávat žena, která má vlastní život, práci, přátele, koníčky a záliby. Všímala jsem si, jak je oblečená, jaké má vlasy, jak pohybuje rukama. Představovala jsem si, co asi dělala, než ten den přišla do práce: jak si vybírala šaty, líčila se a pak se spontánně rozhodla – těsně před odchodem z domu –, že si vezme náušnice, které jí nedávno darovala kamarádka.


9.

PROMLOUVEJTE Z POZICE SPOLEČNÉHO LIDSTVÍ


84 Pema Čhödrön Promluva bódhisattvy vypadá tak, že místo pohrdání, agrese a polarizace vyjadřuje úctu k sobě i k druhým. Taková řeč je od srdce a k srdci také promlouvá.

Jeden můj blízký přítel je ve vězení už asi čtyřicet let, přičemž poprvé ho zavřeli ještě v pubertě. Za tu dobu velmi zmoudřel a získal hluboký vhled do situace rizikové mládeže, které pomáhá. Nedávno mi vyprávěl, jak se někdo, kdo se pohybuje mezi pouličními gangy, může vyhnout potížím. Například nějaký mladík nechce zajít ke kamarádovi domů, protože tuší, že by se zapletl do násilného střetu. Co má dělat? Říkala jsem si: Když tam nepůjde, nebudou jenom všichni naštvaní? Nebudou ho jeho kamarádi odsuzovat a nepovede to k další polarizaci? Můj přítel mi pověděl: „Všechno záleží na tom, jak s nimi budeš mluvit. Když jim vpálíš ‚Tůdle! S vámi jsou akorát problémy!‘, tak ano, to by sis mohla zavařit. Ale když řekneš ‚Nepřijdu, protože moje máma se ztřískala a já se o ni musím postarat‘, všichni to pochopí. Nebo když řekneš ‚Musím se učit na test a učitelka říkala, že když to dám, někam to ve světě dotáhnu‘, každý tě podpoří.“ Hluboko v nitru druhým fandíme, aby se jim v životě dařilo. V nás všech je základní dobrota, která přirozeně reaguje na dobrotu ostatních. Jenže aby se tato přirozená náklonnost projevila, musejí panovat vhodné podmínky. Zcela zásadní je to, jak komunikujeme. Pokud se


Přivítejte nevítané 85

od ostatních oddělujeme a z pozice vlastní neurózy promlouváme k jejich neurózám, prohlubujeme mezi sebou rozkol. Když však vycházíme z pozice našeho společného lidství, naše řeč může uzdravovat. Právě tak si představuji promluvu bódhisattvy. Místo pohrdání, agrese a polarizace vyjadřuje úctu k sobě i k druhým. Taková řeč je od srdce a k srdci také promlouvá. Trungpa rinpočhe mluvil o vytváření situací, které lidi podněcují k tomu, aby se spojili se svou vrozenou dobrotou. Můžeme se naučit promlouvat tak, abychom sebe i druhé přibližovali k vědomí vlastní prapodstaty. To patří k nejdůležitějším dovednostem, které si bódhisattva pěstuje. Před mnoha lety jsem bydlela s jednou svou blízkou kamarádkou. Vycházely jsme spolu dobře, ale pak se v našem vztahu začalo něco kazit. Každý den jsme se bavily o společných známých. A zajímali nás jen ti, které jsme mohly kritizovat. Pomlouvaly jsme je („Ten dělá tamto.“ a „Vidělas, co udělala?“), a přitom jsme se tvářily, že se jim snažíme pomoct a mít pro ně pochopení. Vůbec nám to neprospívalo. Občas jsem se ráno vzbudila a dala si předsevzetí: „Dneska už budu jenom poslouchat a sama nikoho odsuzovat nebudu.“ Jenže to nešlo. Člověka nic tak nezahřeje u srdce, jako když má někdo stejný pohled na věc a kritizuje na druhých přesně to, co na nich vadí i jemu. Táhlo se to s námi hodně dlouho. A pak jsem se jednoho dne přistihla, jak kamarádce bez obalu říkám: „Co kdybychom toho nechaly?“ A jak se ukázalo, i ona už se nějakou dobu z těch nezdravých tanečků pokoušela vymanit. Takže jsme s tím na místě skoncovaly.


10.

JAK TOMU ŘÍKÁTE, TAKOVÉ TO JE


Přivítejte nevítané 93

Nikdy nepodceňujte sílu mysli. To, jak k věcem přistupujete, je skutečně může transformovat. Práce s tím uvnitř vede k proměně toho venku – i když ne tak přímočaře, abyste to mohli přesně zachytit.

Když jsem se stala představenou buddhistického kláštera Gampo Abbey, který Trungpa rinpočhe založil v kanadské provincii Nové Skotsko, ostatní ze mě málem vyletěli z kůže. Byla jsem nesnesitelná, a to mimo jiné proto, že jsem chtěla, aby všechno esteticky vyhovovalo mému vkusu. Hlavně aby nikde nebylo ani smítko. Pamatuji si, jak mi jeden mnich řekl: „Ty tu chceš mít akorát uklizeno. Ale co naše duchovní naplnění?“ V kuchyni to bylo nejhorší. Mohla jsem ostatní sekýrovat, nakupovat vybavení, střídat odpovědné osoby nebo jim uklízení předvádět vlastníma rukama, a stejně nic naplat. Občas jsem dokonce chodila dolů uprostřed noci, abych přerovnala šuplíky. (Nechtěla jsem, aby druzí věděli, jaký jsem pedant, ale jednou mě tam ve dvě ráno někdo přistihl, což byl opravdu trapný okamžik.) Jenže když jsem za dva dny zásuvky otevřela, bylo to v nich zase jako dřív. Po dlouhém a velkém trápení jsem si konečně vzpomněla na jedno dávné učení. Velký jogín Longčhenpa ze čtrnáctého století hlásal, že jak věcem říkáme, tak se nám jeví. Rozhodla jsem se tu tezi vyzkoušet a použít ji na svou posedlost čistotou. V duchu jsem se zařekla: „Je mi jedno, jestli je tu bordel. Zapracuju na své tendenci dávat věcem negativní nálepky jako ‚špinavý‘ a ‚rozházený‘. Budu


94 Pema Čhödrön pozornější k tomu, jak si do světa promítám vlastní verzi reality. Tohle chci víc než to, aby bylo všechno po mém.“ Stálo mě to dost sebezapření. Musela jsem si téměř zalepit pusu a svázat ruce, abych nic neřekla nebo neudělala. Jelikož jsem v klášteře trávila jen část roku, měla jsem při každém návratu příležitost podívat se na situaci novýma očima. A jak roky ubíhaly, začala jsem si říkat: „Ani se mi tomu nechce věřit, ale kuchyň je úplně vycíděná a uklizená. Už se šuplíků nemusím ani dotknout.“ Místo abych se celá kroutila v křeči, připadala jsem si tam uvolněně a šťastně. Byl to zázrak. Samozřejmě by se dalo namítnout, že jsem jenom snížila nároky. Popravdě nedokážu říct, nakolik byla kuchyň skutečně uklizenější a nakolik mě nepořádek už zkrátka nerozčiloval. Ale v jistém ohledu na tom vlastně nezáleží. Cítila jsem se mnohem lépe, díky čemuž se uvolnili i ostatní, a tím se zlepšila celková atmosféra. Když chápeme, že jak věcem říkáme, takové se nám zdají, vůbec to neznamená, že se přestaneme zabývat vnějšími okolnostmi. Vnější situaci je často zapotřebí konkrétním a razantním způsobem změnit. Jinak by neexistovala žádná hnutí za občanská práva ani jiné snahy hrdinných bódhisattvů, kteří usilují o pomoc okolnímu světu. Jestliže však nepracujeme s vlastní myslí a vnímáním, žádná politická ani ekonomická revoluce doopravdy nepromění naše zakořeněné návyky, které nás stahují do víru emocí – z čehož pramení většina našich neshod s ostatními lidmi. Pokud si svých projekcí nevšímáme a nekultivujeme je, nejsme schopni sobě ani druhým ulevit od utrpení.


Přivítejte nevítané 103

Suzuki róši: „V mysli začátečníka existuje mnoho možností, v mysli odborníka jen několik.“ První řádek sloky odkazuje na naši tendenci zaměňovat si nálepky, které věcem dáváme, za jejich skutečnou podstatu. Tibetské slovo sem, tady přeložené jako „mysl“, popisuje mysl pojmovou – takovou, která nálepkuje, soudí, porovnává, upřesňuje a dává formu. Jinými slovy, tento verš hlásá, že nic nezakoušíme přímo. To je samo sebou provokativní tvrzení. S výjimkou velice vzácných momentů náš prožitek neustále něco překrývá – naše názory, stanoviska, mentální i emoční hemžení. Dejme tomu, že se ráno probudíte a slyšíte, jak na střechu dopadá déšť. Možná si to šumění označíte jako „uklidňující, konejšivé, uvolňující“. Líbí se vám a chcete, aby trvalo co nejdéle. Ale pokud jste si naplánovali piknik nebo venkovní sešlost, dáte šumění nálepku „něco nežádoucího, hrozba, překážka“ a budete chtít, aby přestalo. Ovšem v obou případech šumění deště zůstává prostě šuměním deště, oproštěné od všech významových nánosů. Sem je mysl, která všechno bere nesmírně vážně a přisuzuje věcem pevnou, jasně danou podobu. Právě ona se upíná k „já“ proti „ty“, „my“ proti „oni“, „to“ proti „ono“. Z této mysli pocházejí všechny naše emoční reakce, zvyky a karma. Dalo by se říct, že sem tvoří veškerý náš svět. Ve skutečnosti nic, co prožíváme, není dobré ani špatné, správné ani chybné. Přesto dál mrháme energií a trpíme, protože těmto konceptům věříme. Na další řádce se píše: „Mysl jako taková nezná žádná pojmová omezení.“ Onou „myslí jako takovou“ označuje


104 Pema Čhödrön Thokme Sangpo cosi hlubšího, než je naše nálepkující a konkretizující mysl. Mluví o mysli otevřené pozornosti, která nepodléhá fixacím. Když se napojíme na „mysl jako takovou“, zakusíme ryzí podstatu skutečnosti. V zájmu komunikace můžeme nadále používat nálepky typu „strom“, ale už si je nebudeme plést s proměnlivou a komplexní realitou pod povrchem. Thokme Sangpo pokračuje veršem „Chovej tu pravdu v srdci a nezaobírej se fixacemi na subjekt a objekt“. Co to jsou „fixace na subjekt a objekt“? Když lížete čokoládovou zmrzlinu, máte pocit určitého „já“, které líže. Subjekt (já) a objekt (zmrzlina) jsou pro vás dvě oddělené entity. Jenže v přímém prožitku lízání zmrzliny tato oddělenost neexistuje. V přímém prožitku není žádné „já“ a „to“. Je tam pouze prožitek. Dělení na subjekt a objekt vlastně představuje nenápadnou formu nálepkování, a tudíž další projev sem. Sloka končí slovy „taková je cesta bódhisattvy“. V tom, abychom překročili fixní mysl a dotkli se své pravé podstaty – neboli řečeno se Sangpem, abychom překročili sem a spojili se s „myslí jako takovou“ –, se můžeme cvičit. Poznávat tento stav otevřené pozornosti je jedním z nejdůležitějších cvičení na cestě bódhisattvy, protože právě naše koncepty a fixace mají za následek polarizaci a brání nám plně se oddat druhým. Když svou mysl uvolníme a vnoříme se do otevřené pozornosti, splyneme v jedno se svou vrozenou dobrotou. V otevřené pozornosti se můžete cvičit mnoha způsoby, ale pokaždé jde v zásadě o to, že se naplno vystavíte životu – nastražíte smysly a otevřete mysl i srdce –, a tak


Přivítejte nevítané 105

se, jak jen to dokážete, osvobodíte od konceptuálních omezení. Jinými slovy, co nejvíc se oprostíte od nálepek: od „dobré“ a „špatné“, „já“ a „ostatní“ a všeho dalšího. Přebývejte v tom stavu co nejčastěji, podle své současné úrovně porozumění. Ke cvičení můžete zaujmout postoj „sedím uprostřed toho, co se děje“. Řekněme, že jste se právě pohroužili do hodinové skupinové meditace, ale hned zkraje vás vůči někomu popadne vztek. Okamžitě se to přetvoří v obrovský problém s vlastní dějovou linkou, který je plný nálepkování a fixací na subjekt a objekt. Jelikož jste přikováni k meditačnímu polštářku, nezbývá vám než uprostřed celé té spouště sedět a ze všech sil všechny představy a nálepky opouštět. Pokaždé když se vzteklé myšlenky vynoří, bez potlačování je zabrzděte a vraťte se k otevřené pozornosti. Zároveň svému vyhrocenému problému dodejte prostor, aby na vás při sezení v jeho středu nepadla tíseň. Ten prostor můžete procítit celým tělem, od temene až po prsty u nohou. Nebo můžete zajít ještě dál a rozšířit se do celé místnosti, či dokonce do nekonečného prostoru venku. Když takto budete sedět, po nějaké době si náhle uvědomíte: „Kam to zmizelo?“ Ale než se nadějete, už myslíte na to, že vás někdo kritizuje, a zase to ve vás začne vřít. Opět seďte uprostřed toho všeho a s pocitem prostornosti se zbavujte nálepkování. Dřív či později se sami sebe znovu budete ptát, kam zmizelo tohle? Jak v tomto koloběhu budete pokračovat, postupně vám dojde, že váš život je plný dramat, která se tváří jako střed vesmíru. Když se však nedáte a zůstanete sedět uprostřed, začne vám připadat,


106 Pema Čhödrön že tečou jako řeka. Přijdou o svou zdánlivou pevnost. Všechno bude najednou pomíjivé a to je skvělá zpráva. Takový přístup se podobá technice „prostě tak, jak to je“. Otevřená pozornost s sebou ovšem nese ještě hlubší vhled, který vyplyne až časem. Jak se cvičíme v tom, abychom si všímali nepřetržitého nálepkování, postupně pochopíme, nakolik si svou realitu sami tvoříme. Kdykoli si to uvědomím, často mě to bez nadsázky ohromí. Onen proces tvoření začíná na té nejzákladnější úrovni. Všichni máme silný sklon automaticky – a mnohdy podvědomě – pokládat jevy za příjemné, nepříjemné, nebo neutrální. Buď se nám něco líbí, nelíbí, anebo nás to nechává chladnými. Jenže „příjemné“ může snadno přerůst v nezvladatelnou a zraňující závislost, která má celou řadu vnějších projevů, jako je týrání zvířat nebo obchod s bílým masem. „Nepříjemné“ může vést k hluboce zakořeněným předsudkům, nenávisti a násilí. A „neutrální“ se může zvrhnout v lhostejnost, odtržení od vlastních pocitů, nezájem o druhé a netečnost vůči těm, kteří potřebují pomoc. Všechny tyto základní nálepky se mohou projevovat a stupňovat jak na úrovni jednotlivce, tak na úrovni celé společnosti. Takové eskalaci zabráníte tím, že budete sedět uprostřed a praktikovat otevřenou pozornost. Jelikož máme v nevědomí zasetou spoustu karmických semínek, neustále na nás dorážejí nejrůznější obtížné myšlenky a emoce. Ale pokaždé když si s nimi sedneme a dopřejeme jim tolik prostoru, kolik vyžadují, karmická semínka pálíme a žádná nová nevytváříme. Kdykoli vaši mysl zachvátí další


Přivítejte nevítané 107

drama – ať už je to vzpomínka z dětství, nebo sžíravý vztek vůči šéfovi –, stačí se posadit doprostřed té vřavy, udržovat otevřenou pozornost a vaše navyklé vzorce se začnou posouvat. Možná vám bude připadat, že se nic nemění, ale pod povrchem to pomalu bublá. Nemusí to být patrné na první pohled, ale důslednou praxí karmická semínka pomalu, ale jistě vypalujete. Jednou za čas se může dostavit silnější vhled do hloubky otevřené pozornosti. Bývá to vzrušující, mnohdy až extatický zážitek. Přesto se v této fázi jedná pouze o letmý záblesk. Pokud na něm budete lpět, pokud se ho budete snažit přivolat zpátky, tak místo abyste věci prožívali prostě tak, jak jsou, honíte se za tím, co je příjemné. V tu ránu jste zpátky v říši sem, na poli omezené a konceptuální mysli. Praxe otevřené pozornosti je pozvolný proces, při němž se neustále vracíte k tomu, abyste viděli, co vidíte, slyšeli, co slyšíte, a cítili, co cítíte. Ať se přihodí cokoli, tato technika se zakládá na tom, že se zbavujete veškerých nánosů a navracíte se prostě k tomu, co zrovna je. Ranní deštík není dobrý ani špatný, konejšivý ani hrozivý. Dokonce to není ani „déšť“. Je to prostě to, co to je. Všechno je takové, jaké to je, nevýslovně krásné, a přitom naprosto nepopsatelné. Pokud v tomto cvičení budeme pokračovat – znovu a znovu, rok za rokem, při formální meditaci i v každodenním životě –, vybudujeme si neochvějnou důvěru v to, že život bez falešných představ je v dokonalé harmonii s pravou podstatou věcí. A to nám dodá neochvějnou důvěru v sounáležitost s druhými i ve vrozenou lidskou dobrotu.


12.

ŽIVOT SE ZMĚNÍ MRKNUTÍM OKA


Přivítejte nevítané 109

Kdykoli naše bublina splaskne, měli bychom si uvědomit, že procházíme velice důležitou branou. Následně můžeme experimentovat s tím, že se v prostoru za onou branou porozhlédneme. Můžeme se učit, jak se v něm uvolnit.

Před patnácti lety napsala americká spisovatelka Joan Didionová autobiografii s názvem Víc než další den. Popisuje v ní rok, který následoval po prudkém zvratu v jejím životě, kdy jí nečekaně zemřel manžel. Kromě toho, že je kniha dojemná a ryzí, také poskytuje uchopitelné a hluboké vodítko k tomu, co vlastně znamená překročit nálepkování a napojit se na mysl otevřené pozornosti. Spolu s manželem se vrátila domů z nemocnice, kde v kómatu a ve velmi vážném stavu ležela devětatřicetiletá dcera, jejich jediné dítě. Právě zasedli ke stolu, aby si dali pozdní večeři. Ona míchala salát a on si vychutnával skotskou. Povídali si – a zničehonic muž zmlkl. Zemřel, prostě jen tak. Nedlouho po jeho smrti si Joan něco napsala do počítače. Když počítač zapnula příště, což bylo po několika měsících, znovu si přečetla svá slova: „Život se změní rychle. Život se změní mrknutím oka. Sednete si k večeři a život, jak ho znáte, skončí.“ Při čtení těch vět jsem cítila hluboké pohnutí. Vyvolaly ve mně vzpomínky na situace, kdy i v mém případě nenadálý šok naprosto změnil můj běžný, konvenční a jednolitý pohled na skutečnost. A došlo mi, že stejný zážitek, ten


110 Pema Čhödrön náhlý zlom, kdy se vám svět rozpadne na kusy, znají miliony lidí. Vůbec se nemusíte hlásit k buddhismu – myslím, že ani Joan Didionová není buddhistka –, abyste si prošli nečekanou a drastickou změnou svého pojetí toho, jak se věci mají. Dzigar Kongtrül rinpočhe hovoří o tom, že všichni z nás chtě nechtě žijí v bublině. Ta značí verzi reality vytvářenou naším egem, které se neustále odvrací od otevřené podstaty světa a zuby nehty se drží toho, co zná. Po většinu času se nám daří onen pocit, že jsme ve známém prostředí, udržet nedotčený. Všechno v naší bublině je vcelku předvídatelné a zdánlivě to dává smysl. I když procházíme náročným obdobím, na jisté rovině jsme schopni udržet všechno pohromadě. Ráno vstaneme, vstoupíme do známého světa, strávíme den řadou známých úkonů. To, jak si připravujeme jídlo, jak pijeme kávu, jak s konkrétními lidmi komunikujeme konkrétním způsobem – nikde nečíhá žádné překvapení. Neděláme to vědomě. Ať vedeme jakýkoli život, každý kolem sebe máme svou vlastní bublinu. Tak jsme od přírody nastaveni a většinou si to ani neuvědomujeme. Dokonce i Joan Didionová, vzdělaná žena s bohatým a různorodým životem, žila v bublině. Věděla, že její manžel má srdeční vadu, která mu jednoho dne může být osudná. Ale kdykoli přemýšlela, jak jejich společný čas skončí, její myšlenky na sebe braly podobu dramatických fantazií. Kupříkladu si představovala, že budou plavat v jeskyni, kam rádi chodívali, najednou se zvedne hladina a oni se spolu utopí. „Takový závěr jsem čekala,“ napsala. „Nečekala jsem infarkt u jídelního stolu.“


Přivítejte nevítané 111

Když se mi poprvé stalo něco podobného, také jsem se zrovna nacházela uprostřed všední činnosti. Seděla jsem před svým domem v Novém Mexiku, slyšela jsem bouchnout dveře od auta, zpoza rohu vyšel můj manžel, oznámil mi, že má milenku a chce se rozvést, a – prásk! – život, jak jsem ho znala, skončil. Tehdy jsem ještě neznala buddhistická učení, takže jsem neměla žádnou oporu. O řadu let později jsem si poprvé vyslechla učení o šúnjatá. Toto sanskrtské slovo se nejčastěji překládá jako „prázdnota“. Stejně jako spousta dalších lidí jsem si ho zprvu vysvětlovala špatně. Prázdnota může snadno znít jako nicota, nedostatek, stav neexistence. Někteří si to představují tak, jako by za letu vypadli z kosmické lodi a navěky odplouvali vesmírem. Mně prázdnota evokovala představu takového toho strašidelného domu v Disneylandu, kterým projíždíte v malém autíčku a všude kolem vás se procházejí přízračné promítané postavy. Než jsem se skutečně napojila na prázdno, které mě obestřelo onoho dne v Novém Mexiku, i na další zážitky, kdy má bublina zničehonic praskla, chvíli mi to trvalo. Náš pojmový rámec myšlení nás na okamžik, kdy „život, jak ho znáte, skončí“, nikdy nemůže připravit. Způsob, jakým mysl vnímá a uchopuje svět, už najednou nefunguje. Všechny naše orientační body se rozplynou a to, jak obyčejně pojímáme realitu, prostě přestane dávat smysl. Ačkoli to Joan Didionová popisuje jiným jazykem, jsem přesvědčena, že hovoří o prožitku prázdnoty. Je to prožitek kohokoli, komu se podobným způsobem zhroutí svět.


14.

PROŽÍVEJTE KOUZLO OKAMŽIKU


Přivítejte nevítané 125

Kdykoli se nacházíme v prostoru mezi tady a tam, kdykoli jedno skončí a my čekáme, až začne druhé, kdykoli nás to svádí k bezduchému rozptylování nebo hledání únikové cesty, můžeme se místo toho otevřít, zajímat se, počkat a být zranitelní.

Když přednáším o prázdnotě nebo o otevřené pozornosti a chci posluchačům přímo na místě dopomoct k nějakému přímému prožitku, občas je požádám, aby se spolu se mnou postavili. Všichni zároveň se nadechneme a zvedneme ruce nad hlavu. Pak společně vydechneme, necháme paže spadnout a pleskneme dlaněmi o stehna. Prováděla jsem to i s víc než šesti sty lidmi. To plesknutí může znít jako rána z děla. Díky tomuto cvičení lidé zažijí okamžik otevřenosti, která nezná žádné nálepky ani přisouzené významy. Po plácnutí prostě co nejvíc uvolníme svou mysl. Všechno, co se stane pak, je v pořádku. Někteří se ocitnou v jakémsi bezbřehém prostoru. Jiní si začnou povídat sami pro sebe. Další přepadne smutek, podrážděnost nebo ospalost. A zbytek si pomyslí: „To nechápu.“ Ale ať se stane cokoli, nic není na závadu. Nemusí se dostavit žádný výjimečný zážitek. Důležité je, že se lidé otevřou, zaujmou uvolněný postoj a ničemu se nebrání, prostě bez jakéhokoli odmítání a hodnotových soudů přijímají, cokoli se přihodí. Hlasité plesknutí vráží klín do proudu našeho konceptuálního myšlení, ale pokud žádné přerušení nezaznamenáme, nic se neděje. Přínosným cvičením je už jen to, že necháme všechno plynout.


15.

ZROZENÍ A SMRT V KAŽDÉM OKAMŽIKU


132 Pema Čhödrön Zrození a smrt, zrození a smrt – zase a znovu se opakují, věčně a bez ustání. Jakmile se v onom proudu zabydlíme, začneme na svět pohlížet novýma očima.

Jakmile se pustíme do zkoumání prázdnoty, vstoupíme do světa, který se rozkládá za bublinou fixních myšlenek a pojmů. Začneme se ladit na tekutou a nepostižitelnou povahu věcí tak, jak jsou. V mnoha ohledech je snadné ocenit, jak je realita zázračná a krásná. Den přechází v noc a zpátky v den, měsíc ubývá a dorůstá, roční období se střídají a procházejí nápadnými i nenápadnými proměnami. Když se rozvine květ a následně začne uvadat, jsme s bolavostí té změny smířeni. Třebaže jsme z rozkladu nádherné květiny smutní, pořád si ho můžeme vážit coby součásti věčného koloběhu života. Představte si, jaké by to bylo, kdyby všechno existovalo v jednom neměnném stavu. Nezačal by nás život rychle nudit? V buddhistickém učení nás téma pomíjivosti pokaždé dovede k onomu tabuizovanému slovu na „s“. Pro většinu z nás přemýšlení o smrti nespadá do komfortní zóny. Nevyhnutelnost vlastního zániku i skonu našich milovaných už se nepřijímá tak snadno jako střídaní ročních období. To platí zejména tehdy, pokud žijeme v kultuře, která obvykle drží smrt pod pokličkou, což je případ většiny západního světa. Když mi bylo přes třicet, žila jsem se svou rodinou v malé mexické vesničce. Měli tam ke smrti úplně jiný


18.

PŘIVÍTEJTE NEVÍTANÉ SE SMÍCHEM


154 Pema Čhödrön Humor duchovní pouť odlehčuje a brání tomu, aby se z ní stala otrava. Poskytuje nám vzdušnost, díky níž se hlouběji ponoříme do učení a neustrneme v předem utvořených představách o jejich významu.

Před několika lety jsem byla na návštěvě u svého syna Edwarda a jeho rodiny. Seděla jsem v jídelně a najednou mi došlo, že jsem někam zašantročila lahev s vodou. Jak vám moji přátelé i rodina potvrdí, mám sklon trápit se a vyvádět kvůli naprostým maličkostem. A tak jsem začala lahev všude hledat jako vyděšená myš. „Není tady dole? Není tamhle nahoře? Není v tomhle batohu? Kde je? Kde jen je? Ale ne, já ji asi zapomněla v obchoďáku! Můžeme zavolat do obchoďáku?“ Můj syn tehdy zrovna dočetl svou první buddhistickou knížku v životě, kterou mu dala jeho dcera. Když viděl, jak neuroticky se chovám, a navíc o tom ani pořádně nevím, využil příležitosti, aby svou buddhistickou matku z kláštera trochu poškádlil. Prohodil ke svému synu Peteovi, kterému tenkrát bylo asi dvanáct: „Vidíš, co to babička dělá? Trpí. A víš, proč trpí? Protože je k té své lahvi připoutaná. Kdyby se té připoutanosti vzdala, tak už by netrpěla.“ A já jsem řekla: „Pete, táta má naprostou pravdu!“ Synův humor propíchl můj zlozvyk jako šíp. Hned jsem přestala vyvádět. Prohlásila jsem: „Hele, vždyť je to úplně jedno, jestli tu lahev najdu. Chci na tomhle zlozvyku zapracovat.“ A celá rodina se zaradovala: „Hurá!“ Dodnes si na tu příhodu často vzpomenu, když kvůli něčemu začnu


Přivítejte nevítané 155

bláznit. Sama sobě se od srdce zasměji a díky tomu se uklidním. Všichni moji učitelé měli vynikající smysl pro humor a vyzdvihovali legraci jako důležitou součást duchovní cesty. Je to základní kámen přátelského přístupu k sobě samým. Spoustu z nás v každodenním životě pronásleduje vlastní nedokonalost. Máme dojem, že je s námi něco od základu špatně. Někteří lidé se s tím vypořádávají tak, že se neustále něčím zaměstnávají – běhají od čerta k ďáblu a pořád jsou ve stresu. Jiní se naopak otupují návykovými látkami nebo pomocí jiných forem úniku. Z dalších se prostě stanou nesnesitelní mrzouti. Ale ve všech případech se jedná o útěk před oním úděsným pocitem, že jsme nějakým způsobem nedostateční. Když se ale naopak sami sobě zasmějeme, všechny naše hrozné nedostatky ihned ztratí na tíze a vážnosti. Jeden můj kamarád mi občas posílá vtipné pohlednice s duchovní tematikou. Na jedné z nich třeba vzteklý holohlavý muž v rouchu buddhistického mnicha škrtí jiného buddhistického mnicha. Pod tím se píše: „Máte nebuddhovskou chvilku?“ Na další je vyobrazena žena v polovičním lotosovém sedu a pod tím je napsáno: „Tak si tu sedím, celá na výši a v jednotě s veškerenstvem… a soucitně nesoudím hloupé lidi.“ Takové myšlenky by žádného „pravého buddhistu“ neměly napadat. Působí to velice nebuddhovsky, když se potají radujete z kamarádčina neúspěchu, toužíte po lichotkách nebo jančíte kvůli lahvi s vodou. Možná si mezi svými duchovními souputníky připadáme jediní, kdo občas cítí povýšenost, chtíč nebo pesimismus.


19.

NASLOUCHEJTE UČITELŮM


160 Pema Čhödrön Praví učitelé nám ukazují, jak to vypadá, když přesáhneme omezenou mysl, když existujeme bez polarizace, když radostně žijeme v závratném stavu vzduchoprázdna. Možná ještě sami musejí ujít kus cesty, ale v opouštění falešných útěch sansáry a překonávání navyklých vzorců i reakcí už dospěli daleko.

Jak všichni dobře víme, ale občas na to zapomínáme, silně nás ovlivňují lidé, kterými se obklopujeme. Ve Třiceti sedmi rukoubraní Džinaputrů o tom Thokme Sangpo hovoří hned ve dvou slokách. V první nám radí, abychom se zřekli negativních vlivů: „V přítomnosti některých přátel získávají jedy na síle. Studium, hloubání a meditace slábnou a milující laskavost i soucit upadají. Vzdejte se špatných přátel. Taková je cesta bódhisattvy.“ „Jedy“ tady znamenají emoce jako vztek, žárlivost nebo chorobná touha. Určití lidé a určité situace v nás tyto emoce rozviřují. Například pokud se snažíte zbavit se závislosti na alkoholu nebo na drogách, vaše šance na úspěch znatelně klesnou, když budete trávit čas s těmi, kteří těmto látkám holdují. Nebo pokud chcete vylepšit svůj nevalný názor na ostatní, možná se musíte přestat stýkat se svým známým, který nesnáší lidi. Anebo, jak jsem zmínila v jedné z předešlých kapitol, pokud s kamarádkou rádi pomlouváte druhé, možná se společně musíte dohodnout na tom, že s tím skoncujete.


20.

MISSION IMPOSSIBLE


172 Pema Čhödrön Místo abychom propadali marnosti nebo depresi, můžeme nesmírnost onoho úkolu, který před námi leží, vnímat jako zdroj nevyčerpatelné inspirace.

Svoje přednášky pro veřejnost občas ráda začínám tím, že posluchače požádám, aby se mnou odříkali následující tradiční verše: Nechť vzácná a božská bódhičittá vyvstane, kde ještě dřímá. A kde již vyvstala, nechť nikdy neopadne, nýbrž roste a vzkvétá navěky. Tato modlitba vystihuje podstatu cesty bódhisattvy neboli cesty, po níž kráčíme, abychom probudili své srdce i mysl a mohli stále dokonaleji sloužit druhým. První dva verše pojednávají o období předtím, než se s myšlenkou bódhičittá a aspirací i závazkem probudit se ve prospěch ostatních setkáme. Nicméně nikdo ve skutečnosti nezačíná od píky. Bódhičittá se zakládá na lásce a soucitu a obojí už v srdci máme. Jsou tací, zejména pokud si prošli traumatickými nebo velmi náročnými situacemi ve svých rodinných vztazích, kteří jsou přesvědčeni, že nikoho doopravdy nemilují. Vždycky by však někoho ve svém srdci našli – pokud ne jiného člověka, tak alespoň kočku či psa. Všichni oplýváme přinejmenším jiskřičkou bódhičittá. Jak říkával Trungpa rinpočhe: „Každý něco miluje, i kdyby jen tortillu.“


CVIČENÍ K PŘIVÍTÁNÍ NEVÍTANÉHO


Přivítejte nevítané 183

ZÁKLADNÍ MEDITACE VSEDĚ Technika meditace vsedě nazývaná samathá-vipassaná („klid-vhled“)3 je jako zlatý klíč, který nám otevírá bránu k sobě samým. Při meditaci samathá-vipassaná sedíme s rovnými zády a zkříženýma nohama, oči máme otevřené a ruce spočívají na stehnech. Následně si začneme všímat svých výdechů. Je potřeba jisté zacílení, abychom dechu věnovali plnou pozornost. Vše ale provádíme velice jemně a uvolněně. Když řekneme „Buďme naplno s každým výdechem“, je to totéž, jako bychom říkali „Buďme plně přítomní“. Beze zbytku prožívejme všechno, co se odehrává. Kromě každého výdechu naši pozornost možná zaujmou i jiné věci – zvuky z ulice, světlo na stěnách. Tyto vjemy nás mohou mírně upoutávat, ale nenecháme se jimi pohltit. Dál prostě sedíme a vnímáme každý výdech. Přebývání s dechem ovšem představuje pouze jednu část techniky. Druhá část se týká myšlenek, které nám ustavičně krouží myslí. Sedíme a povídáme si pro sebe. Proto kdykoli se přistihneme, že myslíme, označíme to jako „myšlení“. Kdykoli se nám mysl zatoulá, prostě si v duchu řekneme „myšlení“. Ať se jedná o myšlenky plné násilí, vášně či nevědomosti a popření, ať jsou ustrašené nebo ztrápené, ať jsou to duchovní myšlenky, nadšené

3 Text „Meditace šamatha-vipašjaná“, který je předlohou uvedeného znění, se původně objevil v knize Začni tam, kde jsi: průvodce soucitným životem od Pemy Čhödron, kterou do češtiny v roce 2004 přeložila Šárka Fellegiová.


186 Pema Čhödrön

TONGLEN Meditace tonglen4 je metodou, jak se vcítit do utrpení – svého vlastního i všech kolem nás na celém světě. Je to technika, která nám pomáhá překonat strach z bolesti a uvolnit stažené srdce. Hlavně je to ovšem prostředek k tomu, abychom v sobě probudili vrozený soucit, který v sobě máme všichni, ať navenek působíme jakkoli krutě či chladně. Cvičení začínáme tím, že na sebe bereme bolest člověka, o jehož trápení víme a chceme mu pomoct. Například známe-li dítě, kterému je ubližováno, nadechujeme se s touhou sejmout z něj veškeré útrapy a strach. Při výdechu pak vysíláme štěstí, radost nebo cokoli jiného, co tomu dítěti uleví. V tom spočívá podstata cvičení: vdechujeme bolest druhých, aby jim bylo dobře a mohli se snáze uvolnit a otevřít – vydechujeme a posíláme jim rovnováhu či cokoli dalšího, co jim podle nás přinese úlevu a štěstí. Mnohdy však cvičení nezvládneme provádět kvůli tomu, že se střetneme s vlastním strachem, odporem, vztekem či jiným osobním zraněním, které nás zrovna pálí. Tehdy k věci můžeme přistoupit jinak a začít tonglen praktikovat právě se zaměřením na to, co cítíme my i miliony dalších lidí, kteří jsou v tentýž okamžik zrovna tak

4 Text „Tonglen“ vychází z pasáže o meditaci přijímání a dávání v knize Když ztrácíme půdu pod nohama: rady od srdce pro těžké chvíle Pemy Čhödrön, kterou do češtiny v roce 2002 přeložili Adam Pulchart a Zuzana Daňková.


Přivítejte nevítané 197

PODĚKOVÁNÍ Jsem vděčná všem lidem, kteří se na této knize podíleli, a ráda bych několika z nich poděkovala jmenovitě. Megan Jacobyová přepsala dlouhé hodiny mých nahraných přednášek, z nichž kniha vychází. Barbara Abramsová prošla každou kapitolu a přispěla mnoha cennými nápady. Rachel Neumannová z nakladatelství Shambhala Publications se doptala na důležité věci a pročistila a učesala hotový rukopis. Tami Simonová mi velkoryse dovolila použít myšlenky z mého proslovu k absolventům Naropovy univerzity z roku 2014, který původně vydalo nakladatelství Sounds True pod názvem „Fail, Fail Again, Fail Better“ (Dělejte chyby, dělejte je znovu, dělejte je lépe). Mark Wilding z institutu PassageWorks mě seznámil s frází, která se dostala do názvu knihy, a také se třemi soustřednými kruhy v kapitole o komfortní zóně. Můj přítel Ken McLeod přeložil a okomentoval dílo Thokmeho Sangpa ve sbírce Reflections on Silver River (Odlesky na stříbrné řece), díky níž jsem pronikla mnohem hlouběji do tajů cesty bódhisattvy. A Joseph Waxman, se kterým je vždycky radost spolupracovat, uvedená učení uspořádal do kapitol, odstavců a vět – bez něj by tato kniha nevznikla.


KNIHY PRO VÁŠ DOBRÝ ŽIVOT. Vyhledáváme témata, o kterých se bude mluvit: slow fashion, barefoot, minimalismus, potravinová bezpečnost, péče o tělo a duši, udržitelnost, klimatická zodpovědnost, nepodmíněný základní příjem. Věříme v osobní zodpovědnost, ať při vydávání knih nebo v přístupu k společnosti a k planetě. Naše Jógová řada přináší kvalitní, obsáhlé učebnice směrů zaměřených na rozvoj těla i duše (jóga, ájurvéda, čchi-kung, shiatsu). Naše Východní řada se zaměřuje na současnou, živou spiritualitu. Tituly reagují na vynořující se témata a potřeby společnosti: ekologickou a společenskou krizi, udržitelnost, regenerativní kultury, minimalismus, potravinovou bezpečnost, orientaci v dnešním složitém světě, aktivní naději, psychologickou a spirituální podporu současného člověka. Nakladatelství Alferia je součástí Nakladatelského domu Grada. Sledujte nás na sociálních sítích!

www.alferia.cz

Pema Čhödrön

Přivítejte nevítané

Umění soucitu v bezcitném světě Přeloženo z anglického originálu Welcoming the Unwelcome: Wholehearted Living in a Brokenhearted World vydaného nakladatelstvím Shambhala v roce 2019. Translated by arrangement with Shambhala Publications, Inc., 4720 Walnut Street, Boulder, CO 80301, USA. Překlad Vojtěch Ettler Jazyková redakce Ivana Šelešovská Návrh obálky Marta Červáková Sazba Magda Kadlecová Odpovědná redaktorka Lenka Kubelová Vytiskla Tiskárna Havlíčkův Brod, a.s. První vydání Praha 2021 Vydal Nakladatelský dům Grada pod značkou Alferia U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 8349. publikaci ISBN 978-80-271-3288-1


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.