Česká interpunkce v evropských dějinách by Akropolis

KARSTEN RINAS ONDŘEJ KOUPIL VIKTOR TICHÁK

Doporučená cena vč. DPH 349 Kč

obalka_rozkres.indd 2-3

KARSTEN RINAS ONDŘEJ KOUPIL VIKTOR TICHÁK

Interpunkce je v naší písemné kultuře něčím samozřejmým. Její používání ale není zcela jednoduché. Existují interpunkční pravidla, která lze chápat jako specifickou formu jazykové analýzy: pracuje se s jazykovými kategoriemi jako text a věta, ale ve hře jsou i jevy jako hlavní a vedlejší věty, souřadnost… Pravidla a teorie, o které se opírají, se v čase i prostoru různí. Tato kniha popisuje dějiny a vývoj české teorie interpunkce v evropském kontextu od 16. století do dnešních dnů. Dominantním východiskem je antická nauka pěstovaná v rámci rétoriky a tradovaná v latinské vzdělanosti středověku, reflektovány jsou také vlivy jiných jazykových kultur, vliv latinské kultury raného novověku a zejména pak německé jazykové kultury v 18. a 19. století. Procházíme tedy zásady psaní teček, čárek, virgulí, středníků, dvojteček a dalších značek od první gramatiky češtiny až po poslední Pravidla českého pravopisu a jejich výklady se zřetelem k souvislostem dobové vzdělanosti a kultury. Zvláštní pozornost je věnována vývoji pojmových a terminologických základů, především tradičnímu rétorickému konceptu periody, který byl postupně nahrazen moderním konceptem věty. Kniha je příspěvek k dějinám lingvistiky, ale také k dějinám kultury. Interpunkce je tu konkrétním příkladem transferu vědomostí a forem mezi evropskými kulturami.

ČESK Á I N T E RPU N KCE V E V ROPSK ÝCH DĚ J I N ÁCH: RE FLE XE, N AU K Y, T EORI E

ISBN 978-80-7470-490-1

AKROPOLIS

ČESKÁ INTERPUNKCE V EVROPSKÝCH DĚJINÁCH: REFLEXE, NAUKY, TEORIE

11.10.2023 8:31:25

V řeči nás to často nutí ku přestávce, k oddechnutí; v písmě známek užíváme, je za slova, věty dáme. Znám vykřičník (!), čárku (,), tečku (.), středník (;), otazník (?), dvojtečku (:), kdy se které užívá, větosloví učívá. Tečka větě tehdy svědčí, když klesneme hlasem v řeči. Mezi stejnorodé části věty dlužno čárku klásti, kde mezi ně spojku dáme, žádné čárky neděláme. Přístavky a páté pády mají čárky vždycky rády, v souvětí se také všade mezi věty čárka klade. Po dvojtečce cizí slova doslovně uváděj znova. Kde dvě věty odpor značí, mezi ty nám středník stačí. Dotaz naznač otazníkem, zvolání pak vykřičníkem. Ferdinand Ambrož (1911): Kapesní pravopis český ve verších, s. 29n.

predsadky.indd 2-3

11.10.2023 8:43:46

akropolis

vyvoj ceske interpunkce.indd 1

11.10.2023 8:40:51

vyvoj ceske interpunkce.indd 2

11.10.2023 8:40:51

česká interpunkce v evropských dějinách

vyvoj ceske interpunkce.indd 3

11.10.2023 8:40:51

vyvoj ceske interpunkce.indd 4

11.10.2023 8:40:51

Karsten Rinas Ondřej Koupil Viktor Tichák

Česká interpunkce v evropských dějinách: reflexe, nauky, teorie Akropolis 2023

vyvoj ceske interpunkce.indd 5

11.10.2023 8:40:51

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Rinas, Karsten, 1969– Česká interpunkce v evropských dějinách: reflexe, nauky, teorie / Karsten Rinas, Ondřej Koupil, Viktor Tichák. — Vydání první. — Praha : Akropolis, 2023 Anglické a německé resumé Obsahuje bibliografii a rejstřík ISBN 978-80-7470-490-1 (vázáno) * 811.162.3 * 003.086 * 81 * 81‘373.46 * 316.73(4) * 81‘1(091) * (048.8:082) — čeština — 16.–21. století — interpunkce — teorie jazyka — oborová terminologie — kulturní vlivy (evropské) — 16.–21. století — dějiny lingvistiky — 16.–21. století — kolektivní monografie 811.162.3 — Čeština [11]

Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky finanční podpoře Grantové agentury České republiky (GAČR) v rámci projektu „Dějiny teorie české interpunkce v evropském kontextu“ (č. 20-04735S). This book was supported by a grant from Grantová agentura České republiky (Czech Science Foundation), project no. 20-04735S. Práce používá také data Vokabuláře webového, které poskytuje výzkumná infrastruktura LINDAT/CLARIAH-CZ (https://lindat.cz) podporovaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (projekt č. LM2018101). Lektorovali: Prof. Dr. Tilman Berger PhDr. Ondřej Bláha, Ph.D. © Text Karsten Rinas, Ondřej Koupil, Viktor Tichák (Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta), 2023 © Translation Marie Krappmann (Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta), 2023 © Graphic & Cover Design Stará škola, 2023 © Univerzita Palackého v Olomouci, 2023 © Filip Tomáš — Akropolis, 2023 ISBN 978-80-7470-490-1 (Filip Tomáš — Akropolis)

vyvoj ceske interpunkce.indd 6

11.10.2023 8:40:51

Obsah

Několik vět na úvod / 11 I Obecná a metodologická část / 15 (Karsten Rinas) 1 Téma této studie a metodologie / 15 2 Nauka o interpunkci v kontextu různých vědních disciplín / 19 2.1 Ortografie / 19 2.2 Gramatika/syntax / 20 2.3 Rétorika / 21 2.4 Stylistika / 23 2.5 Poetika / 23 2.6 Hudba / 24 2.7 Logika a psychologie / 25 2.8 Právo a správa / 26 2.9 Teologie / 27 2.10 Profesní pozadí / 30 2.11 Nejednotnost v terminologii / 30 2.12 Interdisciplinarita / 31 3 Evropský kontext / 32 4 Souvztažnosti mezi písmem jako systémem znaků a interpunkcí / 33 4.1 Systémy písma / 33 4.2 Členění fonetického písma / 34 4.3 Dva prostředky členění textu: znaménka vs. volný prostor / 39 4.4 Autonomie psaného jazyka / 40 4.5 Orální charakter a linearita / 42

vyvoj ceske interpunkce.indd 7

11.10.2023 8:40:51

II Historické základy interpunkce v evropské kultuře / 47 (Karsten Rinas) 1 Antické teoretické základy / 47 1.1 Relevantní disciplíny / 47 1.2 Rétorická nauka o periodě / 48 1.3 „Gramatická syntax“ / 56 1.4 Průběžné shrnutí: nauka o periodě jako východisko / 61 2 Teorie a používání interpunkce v období středověku / 62 2.1 Osamostatnění textu / 62 2.2 Recepce antické nauky o interpunkci v období středověku / 64 2.3 Liturgie a hudba / 64 2.4 Rytmus v próze a cursus / 67 2.5 Ke vztahu mezi interpunkcí a rytmickými strukturami v próze / 69 2.6 Je rétorická interpunkce přirozenou interpunkcí? / 70 2.7 Průběžné shrnutí / 71 III Dějiny interpunkce v češtině / 73 1 Starší preskripce po práh osvícenských školských reforem / 75 (Ondřej Koupil) 1.1 Vstupní úvahy / 75 1.2 Šestnácté století: vliv evropského knihtisku / 89 1.3 Sedmnácté století: stabilita tiskařského pravopisu a představy interpunkční preskripce / 97 1.4 Osmnácté století: kompilace starší tradice / 106 1.5 Průběžné shrnutí / 109 2 Výpůjčky, adaptace a kodifikace (1780–1902) / 113 (Karsten Rinas) 2.1 Jazykověhistorický kontext / 113 2.2 Shrnutí vývoje německé nauky o interpunkci / 114 2.3 České nauky o interpunkci mezi lety 1780 a 1902 / 123 2.4 Didakticky zaměřené příspěvky k interpunkci mezi lety 1780 a 1902 / 177 2.5 Vybrané aspekty / 186 2.6 Průběžné shrnutí / 192 3 Pod dohledem Pravidel (1902–) / 195 (Viktor Tichák)

vyvoj ceske interpunkce.indd 8

11.10.2023 8:40:51

3.1 Přehled dějin pravidel a nauk o interpunkci 1902– / 195 3.2 Teorie interpunkce ve 20. století / 216 IV Ediční exkurz (věnovaný Dušanu Šlosarovi in memoriam) / 231 (Ondřej Koupil) 1 Teoretické otázky a dosavadní praxe / 231 1.1 Proč edice? / 231 1.2 Jak se postupovalo? / 232 1.3 Proč se tak postupovalo? / 234 2 Principy pro nakládání s interpunkcí ve starších českých textech / 236 2.1 Proč se tak postupovalo? / 236 2.2 Transliterace a transkripce jako principy / 237 2.3 Hledisko předpokládaného receptora / 238 2.4 Nutnost bádání a vztah bádání k ediční praxi / 240 Závěr / 243 Zusammenfassung / 245 Summary / 247 Bibliografie / 249 Překlady originálních citátů / 287 Tabulky vývoje terminologie / 293 1 Starší terminologie (1533–1756/1783) / 294 2 Terminologie 19. století (1777–1897/1902) / 295 Jmenný rejstřík 299

vyvoj ceske interpunkce.indd 9

11.10.2023 8:40:51

vyvoj ceske interpunkce.indd 10

11.10.2023 8:40:51

Několik vět na úvod

Několik vět… Ani se dnes nepozastavíme nad tím, že o zapsaných myšlenkách mluvíme jako o větách: věty skládáme ze slov, věty řadíme za sebe do odstavců, oddílů, kapitol, knih, edičních řad; nově jimi zaplňujeme webové stránky, databáze, aplikace, dokonce je necháme generovat ne-lidskými původci. Starověk, mnohem více svázaný s mluvenou řečí než s psanou, ale nejprve rozvinul jiný koncept, než je dnešní věta: byla to hierarchicky strukturovaná perioda, vyjádření „úplné“ myšlenky, které se dále mohlo dělit na nižší jednotky, často symetricky spojované v harmonický celek. Názvy těchto nižších jednotek periody — komma, semikólon, kólon — přetrvaly a byly přijaty jako mezinárodní názvy interpunkčních znamének (čárky, středníku, dvojtečky). A i když byl při osvícenské racionalizaci a utilitarizaci veřejné komunikace koncept periody nahrazen konceptem věty, i když byl ideál složitě propracované reprezentativní symetričnosti vystřídán myšlenkou sdělné ekonomické prostoty a komunikační jasnosti, interpunkce tu zůstala. Zůstala jako dobrý pomocník ke strukturaci textů, k diferenciaci stejně slovně naplněných struktur a zčásti i jako nástroj usnadňující hlasitý přednes textů. Od starověku přes středověk k novověku pak interpunkční úzus doprovázela teorie, tedy více nebo méně sofistikované návody, jak interpunkci při psaní používat a jak jí — z opačného pohledu — při čtení rozumět, a s tím spojená ideová argumentace, tedy hloubkové a systémové důvody interpunkce motivované rétoricky, syntakticky, logicky, formálně… V jednotlivých jazykových

vyvoj ceske interpunkce.indd 11

11.10.2023 8:40:51

vývoj teorie české interpunkce

kulturách se vyvinuly různé interpunkční systémy i teorie a český psaný jazyk, Schriftsprache, se s tímto fenoménem musel vypořádat také. Jak se teorie spojené s interpunkcí i praktické návody vyvíjely od 16. do 21. století, to je námět naší knihy.1 Jejím úkolem je mapovat teoretické aspekty interpunkce, ne úzus, jakkoliv je jedno s druhým úzce spojeno. Vycházíme tedy z konceptu periody, který byl v historii postupně oslaben a opuštěn. Kdyby se to nebylo stalo, mohli jsme dnes výklad začít asi takto: Jako se koncept periody, který byl kultivován od starověku, protože umožňoval účelně komunikační i esteticky uspokojivé budování složitých textů, přejímal spolu s dalšími rétorickými koncepty a s celou antickou vzdělaností; tyto struktury se přece replikovaly školskou tradicí a byly oživovány vzdělanostními reformami (opakovanými „renesancemi“): tak s latinským písmem, které bylo sdíleno v rámci západoevropské a středoevropské středověké kultury, jelikož ta byla propojena relativně jednotnou křesťanskou literaturou „římského“ okruhu, připutoval i do českého jazykového prostředí; byl totiž do vernakulárních prostředí přenášen z univerzální jazykové kultury (v jistém smyslu se velká část Evropy naučila číst a psát z latinské gramatiky). Jenže jak už jsme připomněli, dnes píšeme ve větách, ne v periodách — i při této změně ale česká jazyková kultura sledovala celoevropský pohyb. Míra uskutečnění ideálu rétorické interpunkce v českém úzu pak byla dána převážně receptivním charakterem starší jazykově české textové kultury (texty se překládaly, přejímaly, kalkovaly, leccos zůstalo „ztraceno v překladu“). A starší interpunkce obecně samozřejmě byla do jisté míry nedůsledná. Nicméně co se týče zmíněné „teorie“, sledovala interpunkce v češtině širší trendy a systémy evropského původu. Sešli jsme se nad tématem interpunkčních teorií v germanisticko-bohemistickém týmu se vstupní hypotézou, že když je interpunkční teorie obvykle spojena s obecnějšími kulturními dějinami, lze předpokládat, že i české jazykové prostředí zakusilo vlivy dané dobovou vzdělaností a pokusy adaptovat vnější podněty s ohledem na konkrétní jazykové, ortografické, školní a vzdělanostní domácí prostředí. Pro otázky obecné (kapitola I) a pro společné dějiny evropské interpunkce (kapitola II) jsme mohli využít podrobné knižní studie Karstena Rinase (2017), který tato témata zpracoval i v naší knize. Jádro 1

Vznikla v rámci projektu GA ČR 20-04735S Dějiny teorie české interpunkce v evropském kontextu.

vyvoj ceske interpunkce.indd 12

11.10.2023 8:40:51

několik vět na úvod

knihy tvoří kapitola věnovaná české historické situaci (III). S popisem začal Ondřej Koupil (podkapitola III.1 o 16.–18. století) a navázali Karsten Rinas (podkapitola III.2 o 18.–19. století) a Viktor Tichák (podkapitola III.3 o době od přelomu 19. a 20. století dodnes); naposledy jmenovaný také celý text ve spolupráci s Ondřejem Koupilem redigoval. Protože byly otázky týkající se historické interpunkce v českém prostředí spojovány s ediční problematikou, je do knihy zařazen exkurz Ondřeje Koupila na toto téma (IV). Zásluhy na vzniku knihy je nutno připsat také Marii Krappmannové jako překladatelce a lektorce některých v ní obsažených textů. Jaké konkrétní vlivy a tendence lze vysledovat? Latinské? Německé? Nějaké nové domácí? Doufáme, že už samo zasazení české problematiky do rámce evropské kultury naznačuje, že na tyto otázky lze odpovídat právě v něm — že interpunkce a s ní spojená teorie jsou příkladem kulturního transferu a sdílení v kontextu Evropy a její vzdělanosti. Pozornosti se kromě představ jednotlivých aktérů dějin české interpunkce dostalo i obecnějším jazykovědným a kulturněhistorickým tématům, například vztahu mluvené a psané řeči nebo vlivu psaní, školy a jazykové regulace na textovou komunikaci. Soustavným náčrtem problematiky, který dosud v bohemistické literatuře chyběl, nabízíme odpovědi na výše položené otázky; na poli interpunkce je ale samozřejmě potřeba v bádání pokračovat. Naše poděkování směřuje adresně k několika osobám; jejich jména uvádíme v abecedním pořadí: Klára Adámková, Jana Hoffmannová, Lucie Jílková, Cecylia Linka, Anna Mácová, Eva Martínková, Stefan Michael Newerkla, Gabriela Týnová, Oldřich Uličný, Kateřina Voleková. Zvlášť děkujeme recenzentům knihy Ondřeji Bláhovi a Tilmanu Bergerovi. V Olomouci v květnu 2023

vyvoj ceske interpunkce.indd 13

Autoři

11.10.2023 8:40:51

vývoj teorie české interpunkce

4.2 Členění fonetického písma V logografickém písmu jsou slova znázorňována přesně ohraničenými, od sebe oddělenými symboly. Ve fonetických písmech, která odrážejí zvukovou podobu jednotlivých znaků, tomu tak být nemusí. Spojení hlásek může být zaznamenáváno jako nečleněné kontinuum, jak dokládá následující vymyšlený příklad: V ÝZNAMKNIHTISKUHLAVNÍV ÝZNAMKNIHTISKUSPOČÍVÁ VROZŠÍŘENÍPÍSEMNÉKULTURYMEZIŠIRŠÍVRSTVYOBYVATEL ST VAKNIHYKTERÉV YCHÁZELYVMNOHATIŠTĚNÝCHEXEM PL ÁŘÍCHBY LY DALEKODOSTUPNĚJŠÍAHROZBĚÚPLNÉHO Z ÁNIKUODOL ALYLÉPENEŽUNIKÁTNÍRUKOPISY V Y T VÁŘE NÍIDENTICKÝCHKOPIÍMĚLOIVELKÝ NORMOT VORN Ý V Ý ZNAMDÍKYKNIHTISKUNAPŘÍKLADDOŠLOKESJEDNOCENÍLI TURGICKÝCHTEXTŮ Tento způsob zápisu je označován jako scriptio continua. Ve starověkých fonetických písmových systémech byl velmi rozšířený, ještě i v řecké a latinské jazykové kultuře.52 Čtení nečleněných textů je namáhavé. Často narážíme na tezi, že takovéto texty se nejspíš musely předčítat nahlas, protože jejich význam — a především jejich členění — vyplývaly až z hlasitého přednesu.53 Paul Saenger (1982, s. 371) dokonce texty psané formou scriptio continua srovnává s hudební notací, kterou je většina lidí rovněž schopna rozklíčovat až v momentě, kdy je akusticky realizována. Toto srovnání lze rozvinout ještě intenzivněji. Mnohé ukazuje na to, že v antice probíhal písemný záznam podle hlasitého přednesu. Písař si při zapisování text nahlas předříkával či mu ho někdo diktoval.54 Při čtení takových textů mohlo občas docházet k pochybení při stanovení hranice slov v písmu, jak ilustrují následující konstruované příklady:

52 53 54

Srov. Friedrich (1966, s. 114n), Ludwig (2005, s. 36–38), Stein (2010, s. 64). Srov. např. Raible (1991a, s. 8), Chartier/Cavallo (1999, s. 19, 65), Stein (2010, s. 16). Srov. Ludwig (2005, s. 61n).

vyvoj ceske interpunkce.indd 34

11.10.2023 8:40:53

obecná a metodologická část

Doběhl dokonce / do konce. Reagoval nahlas / na hlas. Růženka bude prokletá a s ní celé království / a sní celé království. Recepci textů značně ulehčuje oddělování jednotlivých slov pomocí nějakého dělicího znaku: V Ý ZNAM·KNIHTISKU·HL AVNÍ·V Ý ZNAM·KNIHTISKU·SPO ČÍVÁ·V·ROZŠÍŘENÍ·PÍSEMNÉ·KULTURY·MEZI·ŠIRŠÍ·VRST V Y· OBYVATELSTVA·KNIHY·KTERÉ·VYCHÁZELY·V·MNOHA·TIŠTĚ NÝCH·EXEMPLÁŘÍCH·BYLY·DALEKO·DOSTUPNĚJŠÍ·A·HROZ BĚ·ÚPLNÉHO·ZÁNIKU·ODOLALY·LÉPE·NEŽ·UNIKÁTNÍ·RUKO PISY·V Y T VÁŘENÍ·IDENTICKÝCH·KOPIÍ·MĚLO·I·VELKÝ·NOR MOTVORNÝ·VÝZNAM·DÍKY·KNIHTISKU·NAPŘÍKLAD·DOŠLO· KE·SJEDNOCENÍ·LITURGICKÝCH·TEXTŮ Na tento způsob oddělování slov narazíme v období starověku poměrně často, nebyl ale uplatňován důsledně. Johannes Friedrich poukazuje na používání čárek či teček k oddělování slov ve fénických nápisech z období 1000–900 př. n. l.55 V pozdějších fénických nápisech toto členění ale opět mizí: „Od 8. století postupně dělení slov mizí a objevují se hojně nápisy bez dělicích znamének, což spolu s absencí samohlásek značně ztěžuje plynulé a správné čtení“ (Friedrich 1966, s. 81; přel. zde). Takřka identický vývoj lze konstatovat u latinských nápisů: „Až do 3. století n. l. se používala k oddělování slov tečka, následně se prosadil opět způsob záznamu scriptio continua“ (Stein 2010, s. 86; přel. zde).56 Tyto příklady ilustrují tendenci, kterou Raible (1991a, s. 6–8) nazývá „časová souběžnost časově nesouběžného“ (Gleichzeitigkeit des Ungleichzeitigen): určité prostředky písemného projevu se vyskytovaly již v raných dějinách vývoje písma, byly však využívány velmi nerovnoměrně, přičemž jejich výskyt ovlivňovaly nejen časové a regionální

55 56

Nápisy reprodukuje Friedrich (1966, s. 228, 232n). V latinské písemné kultuře bylo oddělování slov tečkou již od 1. století n. l. postupně nahrazováno záznamem scriptio continua, což může být přičítáno řeckému vlivu. Srov. Chartier/Cavallo (1999, s. 112), Parkes (1993, s. 10), Bischoff (2009, s. 229).

vyvoj ceske interpunkce.indd 35

11.10.2023 8:40:53

vývoj teorie české interpunkce

nosti v právnickém kontextu označována jako paragraf.22 Navíc se i v jiných jazycích, například v angličtině, tento termín používá k označení odstavce. Členění na odstavce představovalo již v antických textech postup, který sice nebyl úplně běžný, ale používal se.23 Toto úzké spojení mezi interpunkcí a členěním na odstavce bylo v pozdějších dobách velmi často tematizováno. Isidor, který předpokládá úzké spojení mezi naukou o periodě a interpunkcí, vychází bezpochyby ze starších vzorů.24 Zajímavé je, že již v Aristotelově Rétorice se ve třetí knize vyskytují nejen výklady o periodě a kólu (kap. 9/ 1409b), ale i poznámka o interpunkci (kap. 5/ 1407b). Aristotelés se k interpunkci vyjádřil v rámci diskuse o nedostatcích v psaných textech: „Vůbec však je nutno, aby se to, co je napsáno, mohlo snadno číst a přednášet, což je totéž. Právě tuto přednost nemívají věty spojené v celek mnoha spojovacími členy, a zrovna tak i ty, kde větní rozčlenění působí obtíže, jako u Hérakleita. Neboť rozčlenit Hérakleitovy věty je obtížný úkol, poněvadž bývá nejasno, k čemu něco náleží, zda k tomu, co následuje, či k tomu, co předchází“ (Aristotelés 1999, s. 200). Svou úvahu demonstruje Aristotelés na citátu z Hérakleita, ve kterém je vztah příslovce ἀεί („vždy, věčně, stále“) k ostatním slovům bez interpunkce nejasný („Tuto řeč věčně jsoucí nechápou lidé“ — nebo „tuto řeč stále nechápou“ — Zlomky předsokratovských myslitelů 1944, s. 43). Pokusíme se tento problém přiblížit na následujících analogických příkladech v češtině. Je nemorální nechat žít občany kteří celý život pracovali v těchto pod mínkách. Je nemorální nechat žít občany, kteří celý život pracovali v těchto pod mínkách. vs. Je nemorální nechat žít občany, kteří celý život pracovali, v těchto pod mínkách. 22 23 24

K juristické tradici srov. Ahcin/Carl (1991). Srov. Müller (1964, s. 52n, 60–63). Srov. např. Bieling (1880, s. 7–10), Müller (1964, s. 55–85), Parkes (1993, s. 3n, 10, 12).

vyvoj ceske interpunkce.indd 54

11.10.2023 8:40:54

historické základy interpunkce v evropské kultuře

Nechal svého psa který si hrál na zahradě. Nechal svého psa, který si hrál na zahradě. vs. Nechal svého psa, který si hrál, na zahradě. Umístění interpunkčního znaménka, v tomto případě čárky, přispívá k jednoznačné interpretaci výpovědi. Aristotelovy poznámky ohledně interpunkce lze chápat tak, že na interpunkční znaménka pohlíží jako na prostředek k zpřesnění interpretace, a tedy i významu. Právě tento výklad v následujících stoletích v literatuře o interpunkci převažoval,25 především pak v didaktických pojednáních. (Podobné úvahy najdeme i v některých českých dílech; srov. III.2.4.2.) Historický kontext, na jehož pozadí Aristotelés své myšlenky formuloval, však dovoluje, ne-li přímo implikuje i naprosto jiný výklad. Aristotelés se zde v prvé řadě zabývá stylistickými nedostatky, takže se nabízí úvaha, zda Hérakleitovu větu jednoduše nekritizuje jako nesprávně sestavenou. Stylisticky správně utvořená věta by totiž vůbec neměla pomůcky v podobě interpunkčních znamének potřebovat. Pokud se vrátíme ke zmíněnému českému příkladu, bylo by možné zamezit nejednoznačné interpretaci například pozměněným větným členěním: Je nemorální nechat v těchto podmínkách žít občany, kteří celý život pra covali. Nechal na zahradě svého psa, který si hrál. Nauka o periodě tedy představovala koncepční základ pro členění textů pomocí grafických interpunkčních znamének. Zároveň hrála významnou roli ve vývoji členění textu pomocí jiných prostředků. Již od dob římského císařství panoval úzus, který byl patrný ještě v 9. století, totiž organizovat psané texty per cola et commata. Každá jednotka se přitom psala do nového řádku.26 Rovněž text Vulgaty byl uspořádán podle tohoto úzu, jak dokládá 25 26

Srov. např. Bonner (1977, s. 222). Srov. např. Bieling (1880, s. 10), Müller (1964, s. 28–33), Gärtner (1990, s. 366n), Parkes (1993, s. 16), Bischoff (2009, s. 224).

vyvoj ceske interpunkce.indd 55

11.10.2023 8:40:55

vývoj teorie české interpunkce

Optát s Gzelem představují v Evropě obvyklou trojstupňovou hierarchicky uspořádanou interpunkci (<,> = </> | <:> | <.>; doplňují se otazník, rozdělovník a závorky), založenou na teorii periody (II.1.2), a vyjadřují se také k otázce, k čemu je interpunkce dobrá: „DRVHA STRANA CZEſké Orthographij: ¶ Ku poznánij Druhé ſtránky Orthographij wčeſké řeči/ s ſtrany ſmyſlu řeči: yak ſe která řeč/ kterými pu<n>cty dělij/ y k oddechnutij když ſe čte/ y k ſnadněyſſijmu ſmyſla poznánij. Potřeϐij g<eſ>t ſſeſterý pu<n>ct a přitom moc každého oznámiti/ y přijklady to okázati. Aϐy každý/ kdožby nowý Teſtame<n>t ſkrze Erazma zprawený četl/ wſſem punctom w něm položeným/ mohl rozuměti: a tak ſluſſně y rozu<m>ně gey čijſti. Ačkoli w některých Impresſých lépe/ a w některých húře/ ſkrze imp<re>sſory/ pu<n>ctowé ſau položeni“ (Optát/Gzel/Philomathes 1533, fol. B4r4–13). Pojmenován je pauzový princip (při hlasitém čtení) a důležitý princip sémantické organizace textu. Že vyjmenovaných šest interpunkčních znamének není ani v českém prostředí zaváděno jako novinka, o tom svědčí mírná kritika nedůsledné praxe některých tiskáren. Následuje výklad k jednotlivým interpunktům: „VIRGVLA Neb ſuſpenſiuus. W Cžeſké neϐ německé řeči ſe ſtawij ſtráyſſek te<n>ký obdýlný/ ne vpřij mě zhúru/ ale poſſikem takto./: ſlowe virgula: to geſt prautek/ neϐ čárka. Nyněyſſij latinijcy/ oϐyčeyně dole púl kraužka maličkého zpátkem kladau/ a ſuſpenſiuus mu řijkagij: A takowý pu<n>ct ſe klade/ když řeč začatá geſſtě tak wiſý/ že nenij ani ſmyſl celý/ ani celé řeči wyplněnij Yako w přijkladu. Počátek weſelého zwěſtowánij Gezu Kryſta ſyna ϐožij<h>o/ Tu geſt řeč začatá/ wſſak tu nenij ani ſmyſl celý/ ani té začaté řeči plné dokonánij“ (Optát/Gzel/Philomathes 1533, fol. B4r14–25). Čárka (virgula, suspensivus, strejšek, štrejšek apod.), definovaná jako znaménko nejnižší úrovně, které neuzavírá ani smysl některé části, ani celé sdělení, je představena v dvojím typografickém provedení podle jazyků, resp. podle

vyvoj ceske interpunkce.indd 90

11.10.2023 8:40:57

iii dějiny interpunkce v češtině

písem: čeština a němčina jsou příklady jazyků běžně tištěných švabachem nebo frakturou, nynější latiníci tisknou antikvou; sémanticky se ale obě provedení „čárky“ neliší. Nejspíš se předpokládá, že se nepoužívají v jednom textu současně. Optát s Gzelem už vůbec neuvažují o virguli jako o znaménku rozdělovacím, jak to v českém prostředí bylo možné ještě začátkem 16. století. „GEMINVS Punct dwogitý/ kdež geden nad druhým ſtogij/ Yako takto/ :/ Latinijcy/ geminus gmenugij: Ten ſe klade/ kdež které začaté řeči geſt giž ſmyſl poněkud celý: ale geſſtě nenij té řeči dokonánij/ k plnému wyrozuměnij. Po tom punctu dwogijm/ wždy geſſtě k celoſti a k plnoſti wyrozuměnij té řeči/ něco wijce přijſluſſij: a geſſtě má něco dopowědijno ϐýti. Yako w přijkladu. Počátek weſelého zwěſtowánij Gezu kryſta ſyna ϐo žijho/ yakož pſáno geſt w p<ro>rocých: Tu giž té řeči geſt y/ počátek/ y ſmyſl poněkud celý: ale geſſtě nenij té řeči doplněnij/ k plnému wyrozuměnij: geſſtě k celoſti to<h>o ſmyſlu něco wijce má powědijno ϐýti“ (Optát/Gzel/Philomathes 1533, fol. B4r26–B4v12). Dvojtečka (geminus) se má používat pro uzavření části textu, která už nějaký částečný smysl uzavírá — celek přitom dosud ukončen není; dvojtečka tedy stojí hierarchicky nad čárkou. Příklad z Mc 1,1 však obsahuje dvojtečku uvozující starozákonní citát, ne tedy dvojtečku třeba ve funkci rozhraní v rámci klasické periody. „PERIODON Punct geſt ſám dole gediný/ takto/ ./ Poněmz ſe znowu k počátku giné pořádné řeči werſále pijſſe: Neϐ když také ſtogij zadu při dokonánij wſſij řeči/ Latinijcy někteřij/ periodon/ někteřij oϐyčeyně Co<m>ma gey nazýwagij. Ten ſe klade/ když geſt y ſmyſla y řeči začaté/ dokonalé wyplněnij/ k celému wyrozuměnij. Yako w přijkladu. Počátek weſelého zwěſtowánij Gezu kryſta ſyna ϐožijho/ yakož pſáno g<eſ>t w p<ro>rocých: Hle yá poſýlám poſla ſwého před twářij twú/ ge<n>ž připrawij ceſtu twú před teϐú. Tu g<eſ>t giž y ſmyſla/ y řeči plné wyplněnij/ k doſtatečnému wyrozuměnij. Neϐ giž potom y hned werſále geſt: a počátek giné řeči/ z giného proroka“ (Optát/Gzel/Philomathes 1533, fol. B4v13–26).

vyvoj ceske interpunkce.indd 91

11.10.2023 8:40:57

152

vývoj teorie české interpunkce

spojkou -li (Mašek/Streit 1872, s. 14) nebo používání tohoto znaménka „před větami zkrácenými“ (s. 19n). V souvislosti s posledně zmíněným jevem se zabývají dvěma situacemi: a) před přístavkem: „Chraň se hříchu, pramene všeho zlého.“ b) před větami zkrácenými přechodníkem: „Král kázal sobě hrob učiniti, chtě vždy smrť na paměti míti. Prokop Rabštein, c ítiv se živě dojata sirobou ušlechtilé královny, slíbil obětovati se cele službě její a syna jejího.“ Kontext b) představuje českou přechodníkovou konstrukci, která v němčině, a tudíž v tradici německé teorie o interpunkci nemá přímý ekvivalent. Další vývoj interpunkce výrazně ovlivnila Skladba, jejíž autorem byl učitel a jazykovědec František Bartoš. Poprvé vyšla roku 1878 jako druhý díl Mluv nice jazyka českého pro školy střední a ústavy učitelské, kterou Bartoš sepsal spolu s učitelem Matyášem Blažkem. Skladba sklidila kladnou odezvu82 a byla velmi úspěšná — roku 1899 vyšla v osmém vydání. Již první vydání obsahuje interpunkční nauku (Bartoš 1878, s. 158–163), která vykazuje jisté zvláštnosti. Inventář znamének je neobvykle početný. Vedle vykřičníku, závorek, apostrofu, paragrafu a poměrně rozšířeného „felbigerovského“ znaménka odkazu na poznámky uvádí Bartoš rovněž „znaménka pomocná“, tj. „znaménko přerušení“ <— — —>, „znaménko rovnosti“ <=>, „znaménka mezery“ <******>, a dokonce znaménka indikující dlouhé a krátké slabiky v metricko-prozodických záznamech <–> vs. <˘> (Bartoš 1878, s. 162n). Dále zaznamenává obvyklá znaménka sloužící k členění textu a indikaci intonace, přičemž k členicím znaménkům řadí vedle klasických zástupců této skupiny — čárky, středníku, dvojtečky a tečky — také pomlčku (s. 158). Bartošova nauka představuje v podstatě tradiční souhrn pravidel, který vychází ze syntaktické terminologie s kořeny v racionální gramatice, což se manifestuje zejména ve formulacích pravidel pro užívání čárky. Toto syntaktické zaměření je zřejmé dokonce v pasážích o kólu a semikólu (ačkoli se tu na tato znaménka nahlíží stále ještě v kontextu periody). — Bartošovo dílo je bezpochyby výsledkem kompilační práce, přičemž autor očividně velmi intenzivně vycházel z Maškovy a Streitovy učebnice vydané roku 1872. Zvláště v pravidlech pro používání tečky, čárky a středníku 82

Srov. např. Durdík (1879) a Vondrák (1926, s. 84). Srov. rovněž Kudělka/ Šimeček/Šťastný/Večerka (1997, s. 149, 152, 172–175) a Večerka (2007, s. 52, 57n).

vyvoj ceske interpunkce.indd 152

11.10.2023 8:41:02

iii dějiny interpunkce v češtině

153

jsou uváděny převážně příklady přejaté z Maška a Streita. Zobecňující formulace v Bartošově práci jsou částečnými parafrázemi Maškových a Streitových heslovitých klasifikací, částečně k nim Bartoš dospěl induktivně: zatímco Mašek a Streit například velmi detailně popisují použití čárky ve spojitosti s jednotlivými spojkami (viz výše), Bartoš (1878, s. 160) nabízí pouze stručné shrnutí v rámci pravidla zachycujícího oddělení věty hlavní od věty vedlejší. Přitom ale přebírá příklady z Maška a Streita (1872, s. 12–18). Obecně Bartoš uvádí obvyklé případy používání čárky, tj. vokativy, přístavky a asyndetické souřadné konstrukce. Navzdory výše zmíněným nápadným shodám s Maškovou a Streitovou učebnicí ale narážíme i na zajímavá doplnění a upřesnění. Detailně rozpracována jsou např. pravidla týkající se používání čárky před a. Podle Bartoše se má čárka vyskytovat v následujících případech: a) „spojuje-li v ě t y samostatné s r ů z ný m i p o d mě t y : Orel orla rodí, a sova sovu plodí.“ b) „ve větách roz k a z o v ac íc h se společným podmětem: Drž se rozumu, a projdeš celý svět.“ c) „ve větách st a ž e ný c h , stojí-li dva stažené (svinuté) výroky, předměty nebo dvoje příslovečné určení mezi dvěma slovesy, jež spojena jsou spojkou a: Bůh stvořil nebe a zemi, a zachovává celý svět. Člověk může žiti v pásmě studeném i pod rovníkem, a dovede nejrůznějších látek za pokrm užiti.“ d) „je-li a spojkou odporovací (= ale): Mohl panovati, a chtěl sloužiti. Hledala jsem ho, a nenašla. Čekal jsem až do večera, a ničeho jsem se nedočekal“ (Bartoš 1878, s. 159). Případy (a) a (b), včetně uvedených příkladů, vycházejí z Maška a Streita (1872, s. 4n). Případ (c), který se očividně týká členění textu při mnohočetném výskytu souřadných spojek, nejspíš doplnil, a to včetně příkladů, sám Bartoš. Pravidlo (d), týkající se adverzativních vztahů, nalezneme již v dřívějších publikacích (srov. např. Kampelík 1847; viz výše),83 Bartoš ho ale doprovodil vlastními příklady. 83

Toto pravidlo je krátce zmíněno i v učebnici pravopisu, jejímž autorem je Prasek (1874, s. 61). Jeho publikace však žádné další poznámky k interpunkci neobsahuje, proto zde nebyla zohledněna.

vyvoj ceske interpunkce.indd 153

11.10.2023 8:41:02

210

vývoj teorie české interpunkce

srovnání s českou a ruskou a upozorňuje na mnohem větší svobodu užití interpunkce v angličtině pro účely slohové a stylistické: „[…] anglická interpunkce je mnohem pronikavějším prostředkem slohové struktury, než je tomu v češtině“ (Fried 1954, s. 20). V anglické interpunkci pozoruje užší korespondenci mezi psanou a mluvenou formou jazyka (srov. Tyl 1957, s. 67). S němčinou srovnal českou interpunkci Ludvík Pokorný a došel k závěru, že čárka v němčině i v češtině „slouží v myšlenkovému a gramatickému členění v podstatě stejně“ (Pokorný 1961, s. 100), našel rozdíly pouze ve výraznějším ohraničování jednotlivých vět souvětí v němčině, včetně vět zkrácených do infinitivních konstrukcí, a v méně častém kladení čárky mezi několikanásobné větné členy. V časopisech se tu a tam objevila glosa týkající se pravopisu interpunkce, tematizována jsou především místa v Pravidlech činící potíže při výuce pravopisu — kladení čárek v různých kontextech, především před a, nebo či před postponovaným přívlastkem. Mezi autory dalších příspěvků o interpunkci v 70. letech zmíníme Jiřího Krause (1970, s. 311n), který se zamýšlí nad funkcí mezer v psaném textu a upozorňuje na klávesnice psacích strojů, které neumožňují rozlišovat mezi spojovníkem a pomlčkou — to je tedy nutno naznačit mezerami pro funkce pomlčky a psaním bez mezer ve funkci spojovníku.28

3.1.5 Poslední změna a výhledy (1989–) Poslední verze Pravidel českého pravopisu, jejímiž autory jsou převážně pracovníci Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, vyšla po pravopisné reformě v roce 1993 ve školním a v roce 1998 v akademickém vydání. Oficiální školní vydání (s ministerskou doložkou) vycházejí dnes v nakladatelství Fortuna (dříve Pansofia), akademická v nakladatelství Academia. Pro účely srovnání s dřívějšími verzemi pracujeme s vydáními z roku 2017 (Pravidla 2017a akademická a Pravidla 2017b školní). V těchto nových Pravidlech se dočteme, že „pravopisná pravidla v tomto rozšířeném vydání zůstávají beze změn a všechny pravopisné zásady stanovené Pravidly českého pravopisu z r. 1993 (akademickou a školní verzí) jsou zachovány“ (Pravidla 2017b, s. 4). Bylo by ovšem nesprávné mluvit o „úředně schválené“ kodifikační příručce. 28

Srov. rovněž pozdější typografickou brožuru Umět psát bez chyb (1990).

vyvoj ceske interpunkce.indd 210

11.10.2023 8:41:07

iii dějiny interpunkce v češtině

211

Její preskriptivně-kodifikační charakter je dán jak silnou tradicí vydávání Pravidel příslušným pracovištěm Akademie věd ČR, tak doložkou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, která Pravidla doporučuje jako závazná pro výuku češtiny na (především základních) školách.29 Podobnou ministerskou doložku má i Akademická příručka českého ja zyka, která Pravidla značně rozšiřuje, samy editorky však uvádějí, že jejím cílem není „předepisovat, jak jazyk užívat, ale popsat co nejpřesněji aktuální jazykovou normu a na základě tohoto popisu poskytnout doporučení a rady těm, kteří chtějí tuto normu respektovat“ (Pravdová/Svobodová 2019, s. 560). Nutno podotknout, že tato publikace zatím nepatří do povinné výbavy školáků, ani ji nenajdeme ve všech domácnostech, její internetová verze, Interne tová jazyková příručka, si však již svoje místo mezi kodifikačními příručkami nachází a je mnohdy vnímána jako preskriptivní. Přestože existuje jasná linka vydávání Pravidel ve zmíněných nakladatelstvích, s novými vydáními se po roce 1990 roztrhl pytel a Pravidla vycházejí v různých obměnách různých autorů v různých nakladatelstvích, bez minis terské doložky, a mnohdy proto bez větší odezvy autorit. Patří mezi ně například Vladimír Šaur,30 který Pravidla doplňuje o výklad mluvnice, Marie Sochrová,31 která představuje pravopisná pravidla pomocí přehledných tabulek, nebo Věra Hartmannová.32 Svým obsahem se však všechny tyto publikace drží kodifikace z let 1993/1998. V 90. letech se podle Zdeňka Salzmanna hojně rozšířila informace, že jsou školní Pravidla 1993 nezávazná, a to až do vydání Pravidel akademických, a lidé se jimi tedy ještě nemusejí řídit. Údajně se leckdy vytratilo i to slůvko „ještě“ (Salzmann 1994, s. 618). Pravopisná reforma v roce 1993 byla rozsáhlá a vzbudila mnoho kontroverzí.33 Salzmann ve své recenzi píše, že se jedná o největší změnu pravopisu od roku 1957, a zmiňuje, že došlo k velkým změnám především v užívání interpunkce, diakritiky, velkých písmen, složených adjektiv a písmen z a s.34 29 30 31 32 33 34

Srov. Pravdová/Svobodová (2019, s. 559). Pravidla (2004; 2005; 2012a). Pravidla (2012b). Pravidla (1994; 1997; 1998b; 2003). Srov. Salzmann (1994, s. 617). Změny uvádí v tomto pořadí, srov. Salzmann (1994, s. 617).

vyvoj ceske interpunkce.indd 211

11.10.2023 8:41:07

238

vývoj teorie české interpunkce

ale jen náhradu některých prvků. Problém smíšeného přístupu spočívá v tom, že před oči čtenáře se pro dekódování stavějí prvky, které jsou mu známé (např. čárka nebo dvojtečka), mají známou formu, ale jinou funkci; tato funkce byla totiž přenesena ze staršího interpunkčního systému a dostává se do kolize s funkcí novou. Jak konstatoval Pavel Kosek (2010, s. 252), stará interpunkta, byť vizuálně podobná těm novým, „nejsou […] se svými novočeskými interpunkčními kontinuanty (či ‚blíženci‘) identická funkčně“. Jestliže je ideálem ediční práce rovnice T1 : R1 = T2 : R2, kde T1 je původní text v původní grafické fixaci, R1 původní receptor textu v době jeho fixace, T2 text v edici a R2 dnešní receptor, uživatel edice (Koupil 2017, s. 518), pak uvidí-li náš R2 čárku ve větě mezi tématem a rématem, nedekóduje ji jako pokyn k pauze oddělující při hlasitém přednesu dvě části výpovědi, jako to dělal R1, ale vyhodnotí T2, sveden shodnou formou čárky, buď jako defektní, nebo jako obsahující nějakou další informaci — ale té nemusí rozumět. Zmíněná slova jako „zachováváme“, „neupravujeme“ ve formulacích edičních poznámek jsou projevy nepřijetí myšlenky celkové konverze ze systému do systému. Při ní nemá jít o dodržení ekvivalence prvků, ale o ekvivalenci funkcí těchto prvků. Zdá se tedy, že rozhodnutí k transkripci má konsekvenci i v interpunkci: tradiční aplikaci nového systému, jako se při interpunkci používá nový systém pro záznam hlásek. U celkové transliterace je řešení jednodušší, tam ovšem editor rovnou nabízí receptorovi celý neobvykle kódovaný text a předem žádá, aby se receptor připravil. Rozhodnutí jít cestou transliterace nebo transkripce důsledně a ve všech rovinách je metodicky čistší. Míšení základních principů (transkripce hlásek a transliterace interpunkt) je samozřejmě možné, jistě se ale musí komentovat. Zůstává otázka, jak působí na receptora.

2.3 Hledisko předpokládaného receptora Se zmíněnou úvahou o funkci souvisí úvaha o receptorovi edice a rozhodnutí, zda se primárním stane jeho hledisko. Rozumné uznání, že běžný receptor nebude disponovat znalostí více českých interpunkčních systémů, ale ještě neznamená, že editor je prakticky nucen rezignovat na hledisko, které chtěl obhájit Dušan Šlosar — že stará interpunkce napovídá něco o pauzách, které patří k předpokládané zvukové realizaci starých textů. Nerezignovat na projekci této „němé“ složky zvukového plánu do edic je možné — jen

vyvoj ceske interpunkce.indd 238

11.10.2023 8:41:10

ediční exkurz

239

se musejí používat prostředky receptorovi známé, tedy prostředky dnešního interpunkčního systému. Zvuková realizace, v historii (nemylme se, už v 19. století!) nezjistitelná bez problémů (srov. Koupil 2017, s. 520), je totiž jakýmsi prubířským kamenem české transkripce: „Úprava textu se tedy omezí převážně na stránku pravopisnou a vždy bude směřovat především k tomu, aby neporušila zvukovou realizaci textu“ (Havel/Štorek 1971, s. 79 = 2006, s. 67; výjimky v této příručce ovšem existují: úprava vokalizované předložky se > ze v genitivu, úprava tvarů přechodníků /!/, některé zásahy do kvantity). Autoři poslední metodologie pro editory vystopovali zvukovou realizaci jako tradovanou mez přípustných edičních úprav textu až k Františku Bačkovskému do roku 1885 a zároveň oprávněné pochybnosti Roberta Adama o neproblematičnosti tohoto principu (Kosák/Flaišman 2018, s. 204). Protože opět brali ohled na edice relativně nových textů, připomínali obavy badatelů o setření sémanticky významných rysů, dokonce i u interpunkce; mimořádným případem je z tohoto hlediska vydávání Máchova Máje, majícího status jakéhosi „světsky sakrálního“ textu. A tak jako řešila biblistika postavení čárek při tradování Písma, řeší česká literární věda velmi složitě používání čárek v edicích této básně (s. 206). Ti, kdo zdůrazňující sémantizaci interpunkce u některých autorů, ovšem k otázce přistupují jako badatelé, hledají význam vložený do (ne) použitého interpunkta při kódování; v edici se ale totéž interpunktum dekóduje a nad pravidly tohoto procesu má jistě větší moc aktuální interpunkční úzus čtenářů než zjištění badatele o historickém kódování. Složitá je i otázka záměrnosti a původce (ne)užití interpunkce v dochovaných materiálních fixacích textů. Jednoduché řešení evidentně neexistuje. Jan Jakubec nám zprostředkoval vzpomínku na „test Hostinského“, ideál transkripce textu podle zvukové realizace: „Nedovedu výrazněji objasniti svůj požadavek, nežli jak jsem jej slyšel vyjádřiti od prof. Hostinského. ‚Představuji si,‘ řekl, ‚že by např. Blahoslav svůj spis diktoval dvěma písařům: současnému a písaři naší doby. Oba napíší totéž, jeden pravopisem XVI. století, druhý pravopisem naším, ale myšlenka i mluva zůstane táž v obou případech.‘ Jest ovšem často nesnadno určiti, co je pravopisná konvenience doby a co je podstatná charakteristická známka individuální mluvy auktorovy…“ (citují Havel/Štorek 1971, s. 75 = 2006, s. 64n).

vyvoj ceske interpunkce.indd 239

11.10.2023 8:41:10

vyvoj ceske interpunkce.indd 242

11.10.2023 8:41:10

Závěr

Zrekapitulujme si stručně cestu, kterou jsme v tomto historickém popisu ušli: Jak praxe, tak teorie interpunkce mají své kořeny v antice. V písemné praxi se interpunkce původně používala jako pomůcka pro hlasité čtení, přičemž tato znaménka obvykle nepoužíval sám autor, ale vkládala se dodatečně. Z teoreticko-koncepčního hlediska byla interpunkce založena na rétorické teorii period, podle níž byly periody definovány na základě sémantických, fonetických a estetických kritérií. Tento přístup ovlivnil celou evropskou jazykovou kulturu. Ve středověku došlo v praxi k diferenciaci interpunkčních prostředků. Interpunkční znaménka se tehdy hojně používala jako prostředek pečlivého strukturování textu. Humanismus nadále využíval diferencovaný středověký inventář interpunkčních znamének; v teorii se opět odkazovalo na starověké rétorické koncepce. Těch se držely i starší české interpunkční nauky a navazovaly na vzory z mezinárodní latinské vzdělanosti. Nejpozději od 17. století zesílily snahy zachytit užívání interpunkčních znamének pomocí přesnějších pravidel. V Evropě se často objevovaly pokusy o určení příslušných kontextů s odvoláním na gramaticko-syntaktické faktory. Tento přístup byl zvláště důsledný v německojazyčném světě. Od konce 18. století se tímto směrem ubírala i česká teorie. Zpočátku byly tyto české nauky jednoznačně závislé na německých vzorech. Od 60. let 19. století však posilují tendence k emancipaci od cizích vzorů: vznikla vlastní tradice se

vyvoj ceske interpunkce.indd 243

11.10.2023 8:41:10

244

vývoj teorie české interpunkce

samostatným vývojem a vzájemnými odkazy uvnitř české komunity a stále častěji se diskutovalo o specifických českých problémech. Dnešním způsobem je česká interpunkce kodifikována od počátku 20. století. Pozdější příspěvky téměř bez výjimky na tuto oficiální normu navazují. Teorie a praxe interpunkce spolu od starověku úzce souvisely a v obou oblastech docházelo k diferenciaci a modifikacím. Starší teorie se často omezovaly na formulaci pravidel. Ani jejich teoretický potenciál by však neměl být podceňován, neboť taková pravidla předpokládají abstrakce a generalizace, kterým musí předcházet kategorizace a definice. Někdy lze ve starších příspěvcích najít i úvahy o účelu interpunkce. I ty jsou součástí staré tradice, kterou lze nakonec vysledovat až k Aristotelovi. K určitým inovacím v teorii interpunkce došlo v 19. století, kdy byla tato teorie přizpůsobena nově vyvinuté syntaxi „racionální gramatiky“. S tímto zvýšeným důrazem na syntax vyvstala otázka, zda — respektive do jaké míry — takto fundovaná interpunkce ještě odráží fonetické jevy (intonaci, pauzy apod.). Ve 20. století tyto teoretické diskuse pokračovaly v mezinárodním kontextu. Zejména na konci století se objevily pokusy zdůvodnit interpunkci pomocí novějších koncepcí, reflektujících především přístupy z prostředí strukturalismu nebo generativní syntaxe. Jedná se tedy o pokusy přeformulovat obvyklá pravidla na základě novějších přístupů, někdy je také zjednodušit nebo jinak zdůvodnit (pro angličtinu např. Nunberg 1990, pro němčinu např. Primus 1993 nebo Bredel 2008 a 2011). V české lingvistice 20. a 21. století zatím takové pokusy o teoretické přehodnocení interpunkce nenašly příliš velkou odezvu. Je příznačné, že interpunkce není v Novém encyklopedickém slovníku češtiny (NESČ) diskutována v samostatném hesle. Badatelskou mezeru by přitom bylo vhodné zaplnit: přestože interpunkce patří „jen“ do psaného jazyka, jde o masově používaný prostředek naší každodenní komunikace. Reflexe o podmínkách jejího užívání se proto jeví stejně zajímavé a plodné jako reflexe o jejím vzniku — a o vývoji v budoucnosti. Naše monografie má především přispět k podpoře zájmu o tento fenomén.

vyvoj ceske interpunkce.indd 244

11.10.2023 8:41:10

Zusammenfassung

Der zentrale Gegenstand dieser Studie ist die Entwicklung der tschechischen Interpunktionslehre von der Frühen Neuzeit bis zur Gegenwart. Um diese Entwicklung einordnen zu können, wird die bis in die Antike reichende Vorgeschichte dieser Theorie reflektiert. Es werden somit auch europäische Einflüsse berücksichtigt. Die Entwicklung lässt sich folgendermaßen zusammenfassen: Sowohl die Praxis als auch die Theorie der Interpunktion haben ihre Wurzeln in der Antike. In der Schreibpraxis wurde die Interpunktion zunächst Hilfsmittel für das laute Vorlesen eingesetzt. In konzeptioneller Hinsicht war die Interpunktion der rhetorischen Periodenlehre verpflichtet, wobei Perioden nach semantischen, lautlichen und ästhetischen Kriterien definiert wurden. Dieser Ansatz beeinflusste die gesamte europäische Sprachkultur. Im Mittelalter kam es vor allem zu einer Ausdifferenzierung der Interpunktionsmittel in der Praxis. Interpunktionszeichen wurden nun verstärkt als Mittel einer sorgfältigen Textgliederung eingesetzt. Im Humanismus machte man weiterhin Gebrauch vom differenzierten mittelalterlichen Inventar der Interpunktionszeichen; in der Theorie bezog man sich erneut auf antik-rhetorische Konzepte. So verfuhren auch die älteren tschechischen Interpunktionslehren. Spätestens seit dem 17. Jahrhundert wurden die Bemühungen intensiviert, den Gebrauch der Interpunktionszeichen durch präzisere Regeln zu

vyvoj ceske interpunkce.indd 245

11.10.2023 8:41:10

246

vývoj teorie české interpunkce

erfassen. Häufig versuchte man die relevanten Kontexte im Rückgriff auf grammatisch-syntaktische Faktoren zu bestimmen. Besonders konsequent wurde dieser Weg im deutschen Sprachraum beschritten. Hieran knüpfte auch die tschechische Lehre seit dem ausgehenden 18. Jahrhundert an. Zunächst waren diese tschechischen Lehren somit deutlich von deutschen Vorbildern abhängig. Seit den 1860er Jahren zeigen sich jedoch Tendenzen zur Emanzipation von ausländischen Vorbildern: Es kommt zur Herausbildung einer eigenen Tradition mit Weiterentwicklungen und wechselseitigen Bezugnahmen, und es werden verstärkt spezifische Probleme des Tschechischen diskutiert. Seit Beginn des 20. Jahrhunderts ist die tschechische Interpunktion kodifiziert. Die späteren Beiträge sind fast ausnahmslos auf diese offizielle Norm bezogen. In der langen Geschichte der Reflexion über Interpunktionsfragen hat man sich oft um die Formulierung von Anwendungsregeln bemüht, doch gab es auch abstraktere theoretische Reflexionen über den Zweck der Interpunktion und über deren konzeptionelle Grundlagen. Gerade in jüngerer Zeit werden solche Überlegungen in der internationalen Forschung (im Kontext moderner linguistischer Ansätze) intensiviert.

vyvoj ceske interpunkce.indd 246

11.10.2023 8:41:10

Summary

The central subject of this study is the development of Czech punctuation theory from the early modern period to the present. In order to be able to contextualize this development, the long prehistory of this theory (which reaches back to antiquity) is reflected upon. European influences are thus also taken into account. The development can be summarized as follows: Both the practice and theory of punctuation have their roots in antiquity. In writing practice, punctuation was initially used as an aid for reading aloud. Conceptually, punctuation was indebted to the rhetorical theory of periods, whereby periods were defined according to semantic, phonetic and aesthetic criteria. This approach influenced the entire European linguistic culture. The Middle Ages saw a differentiation of punctuation devices in practice. Punctuation marks were now increasingly used as a means of structuring of the texts. Humanism continued to make use of the differentiated medieval inventory of punctuation marks; in theory, reference was again made to ancient rhetorical concepts. This was also the approach taken by the older Czech punctuation theories. At the latest since the 17th century, efforts were intensified to regulate the use of punctuation marks by means of more precise rules. Frequently, attempts were made to determine the relevant contexts by recourse to grammatical-syntactical factors. This approach was pursued with particular commitment in the German-speaking world. Czech doctrine has also followed

vyvoj ceske interpunkce.indd 247

11.10.2023 8:41:10

248

vývoj teorie české interpunkce

this path since the end of the 18th century. Initially, these Czech teachings were clearly dependent on German models. Since the 1860s, however, there have been tendencies towards emancipation from foreign models: a tradition of its own emerged with further developments and mutual references, and specific problems of Czech were increasingly discussed. Czech punctuation has been codified since the beginning of the 20th century. The later contributions are almost without exception related to this official norm. In the long history of reflection on punctuation issues, efforts have often been made to formulate rules of application, but there have also been more abstract theoretical reflections on the purpose of punctuation and on its conceptual foundations. Especially recently, such reflections have been intensified in international research (in the context of modern linguistic approaches).

vyvoj ceske interpunkce.indd 248

11.10.2023 8:41:10

Bibliografie

Adam, Karel / Jaroš, Václav / Holub, Josef (1954), Český slovník pravopisný a tvaroslovný. Praha: SPN. Adam, Robert (2002/2003), Máme psát čárku před a tím? Český jazyk a literatura 53, č. 1, s. 34–36. Adam, Robert (2008), Matná světla na periférii české interpunkce. Bohemistyka 8, č. 1–4, s. 339–351. Adam, Robert (2008/2009), O čárce před spojkou nebo. Český jazyk a literatura 59, č. 3, s. 119–127. Adam z Veleslavína, Daniel (1584), Politia historica: o vrchnostech a spravcích světských. Praha. Adamů život, jinák Solfernus (1600). Ed. V. Hájek z Libočan, Praha: Jan Otmar Jakubův Dačický. Adelung, Johann Christoph (1782), Umständliches Lehrgebäude der Deutschen Sprache… Svazek 2, Lipsko: Breitkopf. Ahcin, Christian / Carl, Claudia (1991), Der Paragraph — ein obskures Subjekt des Rechts. Zur Geschichte eines Zeichens. Juristenzeitung 46, č. 19, s. 915–917. Aichinger, Carl Friedrich (1753), Versuch einer teutschen Sprachlehre… Frankfurt n. M./ Lipsko: P. Kraus. [Albertanus Causidicus Brixiensis] (1502), Knížky o řádném mluvení a mlčení mistra Albertana. Plzeň: M. Bakalář. Ambrož, Ferdinand (1911), Kapesní pravopis český ve verších. Stručný přehled důležitých pravidel pravopisných. Praha. Anderson, R. Dean (2000), Glossary of Greek Rhetorical Terms. Leuven: Peeters. Andrlová Fidlerová, Alena (2010), Jak, proč a co psát o dějinách (české) lingvistiky. Naše řeč 93, č. 4–5, s. 193–210.

vyvoj ceske interpunkce.indd 249

11.10.2023 8:41:10

250

vývoj teorie české interpunkce

Andrlová Fidlerová, Alena (2018), Teaching Czech in a Plurilingual Community in the Age of Enlightenment: The case of František Jan Tomsa. In: McLelland, Nicola / Smith, Richard (eds.), The History of Language Learning and Teaching III. Oxford: Legenda, s. 110–128. Apollónios Dyskolos [Apollonius Alexandrinus] (1590), Apollonii Alexandrini De syntaxi seu constructione orationis libri IIII. Ed. F. Sylburgius, Frankfurt n. M.: A. Wechel. Apollónios Dyskolos [Apollonius Alexandrinus] (1817), De constructione orationis libri quatuor. Ed. I. Bekker, Berlín: G. Reimerus. Apollónios Dyskolos (1877), Des Apollonios Dyskolos vier Bücher über die Syntax. Do němčiny přeložil A. Buttmann, Berlín: F. Dümmler. Arens, Hans (1955), Sprachwissenschaft. Der Gang ihrer Entwicklung von der Antike bis zur Gegenwart. Freiburg/Mnichov: Alber. Aristotelés (1996), Poetika. Přeložil M. Mráz, Praha: Svoboda. Aristotelés (1999), Rétorika. Poetika. Přeložil A. Kříž, Praha: P. Rezek. Asmuth, Bernhard (1976), Aspekte der Lyrik. 4. vydání, Opladen: Westdeutscher Verlag. Augst, Gerhard / Müller, Karin (1996), Die schriftliche Sprache im Deutschen. In: Günther/Ludwig, s. 1500–1506. Augustinus, Aurelius (2004), Křesťanská vzdělanost: De doctrina christiana. Přeložila J. Nechutová, Praha: Vyšehrad. Augustinus, Aurelius [sv. Augustin] (2019), Vyznání (= Fontes 3). Přeložili O. Koupil, M. Kyralová a P. Mareš, 2. vydání, Praha: Karmelitánské nakladatelství. Auroux, Sylvain et al. (eds.) (2000, 2001, 2006), History of the Language Sciences / Geschichte der Sprachwissenschaften / Histoire des sciences du langage. 3 svazky, Berlín/New York: De Gruyter. Auštěcký, Josef (1870), Úvahy o čtení. Beseda Učitelská. Týdenník pro učitele a přátele školství národního 2, č. 1, s. 5–6; č. 4, s. 42–43; č. 7, s. 75–77; č. 10, s. 113–115; č. 19, s. 222–224; č. 21, s. 244–246. Ax, Wolfram (2005), Lateinische Lehrer Europas: fünfzehn Portraits von Varro bis Erasmus von Rotterdam. Kolín n. R.: Böhlau. Bačkora, Josef (1850), Návodná proprava ke mluvnici. Praha. Bačkovský, František (1880), Oprávce poklésků pravopisných i některých jiných, naskýtajících se v českých úlohách žákův i vyšších tříd škol středních. Německý Brod: F. A. Urbánek. Bačkovský, František (1882), Oprávce poklésků mluvnických v jazyce českém, 3., přepracované a rozmnožené vydání, Praha: Redakce studentských listův. Bačkovský, František (1883), Praktický návod k českému pravopisu. Praha: A. Hynek. Bačkovský, František (1885), Nové výzkumy a návrhy ve příčině české mluvnice. Praha: F. Borový. Bačkovský, František (1889), Mluvnické rozpravy. Praha: F. Bačkovský. Bačkovský, František (1894), Oprávce poklésků mluvnických neboli Brus jazyka českého. 4., zcela přepracované vydání, Praha: F. Bačkovský.

vyvoj ceske interpunkce.indd 250

11.10.2023 8:41:10

Jmenný rejstřík

Adam, Karel 206, 217

Beneš, Eduard 213

Adam, Robert 212–213, 221, 225, 239

Beneš, Martin 79

Adam z Veleslavína, Daniel 100, 133

Benešovský, Matouš (též Philonomus)

Adelung, Johann Christoph 115, 117, 121–123, 126–138, 144, 161, 192–193

95–97, 110 Benýšek, Ladislav 198

Aichinger, Carl Friedrich 147

Beran, Josef 30, 146, 149, 157

Alvarus, Emmanuel 101

Berger, Tilman 111

Ambrož, Ferdinand 201

Bíba, Vincenc Dominik 141–142

Apollónios Dyskolos 56–58, 60

Bílý, František 198

Aristotelés 27, 51, 54–55, 57, 175, 178, 244

Blahoslav, Jan 29, 31, 79–80, 83–84, 95–96,

Augustinus, Aurelius 28

231–233, 239

Auroux, Sylvain 32

Blažek, Matyáš 152, 157, 163

Auštěcký, Josef 180, 182, 191

Bredel, Ursula 244 Bremer, Kai 31

Bačkovský, František 157–162, 166–167, 184, 192, 194, 239

Bridelius, Fridrich 234 Brücker, Jakob 109

Bakalář, Mikuláš 88

Brühlmeier, Arthur 41

Balbín, Bohuslav 22, 101, 105

Burdach, Konrad 68–69

Bartoš, František 75, 152–164, 166–167, 169–170,

Buttmann, Alexander 58

172, 184–185, 187, 192, 194, 219 Basedow, Johann Bernhard 117

Cassiodorus, Flavius Magnus Aurelius (Senator)

Bauduschová, Renate 214

28, 48

Baumgarten, Konrad 88

Catach, Nina 32

Bayerová, Naděžda 84

Cibulka, Aleš 216

Becker, Karl Ferdinand 121–122, 192–193

Cicero, Marcus Tullius 27, 51–52

Benedikt z Nudožer, Vavřinec 97–102, 105, 110–111

Clajus, Johannes 29

vyvoj ceske interpunkce.indd 299

11.10.2023 8:41:15

300

vývoj teorie české interpunkce

Comenius (viz Komenský)

Frege, Gottlob 25

Crystal, David 32

Friedrich, Johannes 35

Cvrček, Václav 222

Fried, Vilém 209–210 Froschauer, Simprecht 88

Čech, Eduard 16, 219

Fryčaj, Tomáš 29, 131

Čechová, Marie 216, 227–228 Čejka, Mirek 232

Gazdíková, Vlasta 229

Čelakovský, František Ladislav 132, 160–161, 187

Gebauer, Jan 75–78, 85, 133, 162–172, 176, 185, 190,

Černá, Anna 214

192, 194–200, 223–224

Černá, Martina 229

Glinz, Hans 50, 60

Černý, Jiří 30

Gottsched, Johann Christoph 31, 115, 117–118, 122

Čmejrková, Světla 78–79, 85, 227

Gregor, Alois 202 Greidanus, Johanna 32

Dačický, Jan Otmar (Jakubův) 100

Gueintz, Christian 109, 115

Daneš, František 208, 216, 224–225

Gzel, Petr 89–96, 98, 110

Daňhelka, Jiří 84–86, 231 Dionysios Thrax 48, 57, 59–60, 98

Haarmann, Harald 28, 44

Dobrovský, Josef 29, 137

Haller, Jiří 204–205, 217

Dokulil, Miloš 19, 207–208, 215

Hanuš, Ignác Jan 185

Doležal, Augustin Jaroslav 202–204, 216

Harsdörffer, Georg Philipp 31

Dolz, Johann Christian 178–179

Hartmannová, Věra 211

Donatus, Aelius 48, 52, 59, 64

Hátle, Václav 196–197, 228

Dräger, Paul 51

Hattala, Martin 30, 75, 85, 143, 157, 191, 194, 219

Drachovius, Jan 101

Hausenblas, Karel 208, 217

Duden, Konrad Alexander Friedrich 122

Hausenblas, Ondřej 228

Durdík, Josef 191

Havel, Rudolf 234–235, 237, 239

Dušek, Vendelín 132

Havránek, Bohuslav 83, 205, 209

Dvořáková, Věra 196, 205, 208

Hejtmánek, Václav 182 Helcl, Miloš 208, 217, 223

Erasmus Rotterdamský 86, 89, 94, 110

Hendrich, Josef 97

Ertl, Václav 164, 197, 223

Hérakleitos 54–55 von Heynatz, Johann Friedrich 115, 120, 129, 131,

von Felbiger, Johann Ignaz 117–120, 122–131, 134–136, 143, 145, 152, 180, 186, 188, 192–193

133, 193 z Hildesheimu, Ludolf (viz Ludolf )

Filcík, Jan Nepomuk Josef 132, 134, 136, 187–188

Hlaváčová, Eva 227

Filomates (viz Philomathes)

Hoffmannová, Jana 213

Firbas, Jan 214

Hofmann, Johann Baptist 67

Flaišman, Jiří 239

Höchli, Stefan 33

Fleischer, Oskar 65

Holeš, Jan 30

Fleischmannová, Emílie 23, 229

Holub, Josef 206, 217

Formánek-Činoveský, Jan 31, 145, 194

Horák, Jan 214–215

Formánková, Věra 215

Hostinský, Otokar 239–240

vyvoj ceske interpunkce.indd 300

11.10.2023 8:41:15

301

jmenný rejstřík Hrbáček, Josef 221

Kratylos 47, 57

Hrušková, Zdenka 208, 223

Kraus, Jiří 210, 219

Hugo ze Svatého Viktora 64

Kreisingerová, Hana 86–87

Hujer, Oldřich 202

Krejčová, Marie 221–222

Hulík, Vojtěch 198

Křivohlavý, Jaro 216

Hunold, Christian Friedrich 31

Kučera, Karel 83–84

Hus, Jan 69, 84–85, 231

Kuchař, Jaroslav 217 Kuldová, Olga 23, 228

Charypar, Michal 75

Kunstovný, Otakar 200

Chudková, Jiřina 229

Kunz, Karel 27, 144–145, 194 Kysela (nebo Kyselo), Karel 30, 132

Isidor ze Sevilly 28, 48, 52–54, 59, 64–65, 67, 98 Lepař, Jan 27, 190 Jakubec, Jan 239

Lindroth, Hjalmar 215

Jandit, Václav 106–108, 111

Linka, Jan 93

Jandová, Eva 227

Lisický, Alois 85

Janovec, Ladislav 213

Liška, Antonín 30–31

Jan ze Salisbury 28, 64

Lorberg, Georg Albrecht Philipp 121,

Jaroš, Václav 206, 217

147, 190

Jedlička, Alois 209, 215

Ludewig, Friedrich August 147

Jedlička, Antonín 186

Ludolf z Hildesheimu 70

Jedlička, Josef 146, 178, 180

Ludwig, Otto 70–71

Jelínek, Jaroslav 215

Luther, Martin 29, 69

Jokl, Ferdinand 156–157, 160, 166, 185 Jungmann, Josef 21, 31, 167, 186

Madiera, Antonín Karel 178

Jursa, Jan 198

Málková, Jitka 226–227 Malý, Jakub 27, 31, 135, 146, 189–190

Kalousek, Josef 172–173, 175–177, 182, 184, 190, 192

Manutius, Aldus 123

Kampelík, František Cyril 27, 137–141, 143, 148, 150,

Mareš, Jiří 216

153, 192, 194

Marie Terezie 89, 117, 122

Kaňka, Jan 16, 219

Martincová, Olga 212–213

Keipert, Helmut 124

Mašek, Jan Ladislav 145, 149, 151–153, 162,

Klika, Josef 146

184, 194

Klimeš, Lumír 208

Medonos, Václav 228

Koblížek, Karel 182, 184, 192

Melanchthon, Philipp 20, 98

Komenský, Jan Amos 29, 80, 83–84, 231, 234

Melichar, František 188–189

Konstanc, Jiří 29, 31, 101–102, 104–108, 111, 187

Michálková, Věra 229

Kosák, Michal 239

Mikeš, František Otakar 149–151, 155

Kosek, Pavel 87, 102, 231–232, 238

Mistrík, Jozef 219

Koupil, Ondřej 30, 75, 77, 88, 93–94, 101, 104, 231,

Moravec-Robur, Otakar 202

234, 238–239 Králík, Stanislav 83–84, 231

vyvoj ceske interpunkce.indd 301

Moravus, Jan 88 Mortara Garavelli, Bice 32

11.10.2023 8:41:15

302

vývoj teorie české interpunkce

Naumann, Bernd 60

Raible, Wolfgang 27, 35–36, 38, 40

Nechutová, Jana 232

Ramus, Petrus 97–98, 100, 110

Nejedlý, Jan 27, 129–131, 192

Ratke, Wolfgang 109

Neprašová, Renáta 228, 230

Rejmánková, Miloslava 215

Novák, Karel 164, 169, 172, 185, 190

Rinas, Karsten 15–16, 33, 47, 77, 88, 109, 113

Nudožerinus (viz Benedikt z Nudožer)

Rockinger, Ludwig 70

Nunberg, Geoffrey 244

Rosa, Václav Jan 27, 31, 82, 105–106, 108–112 Rosenthaler, Josef 123, 136

Obrovská, Jana 230

Rotterdamský, Erasmus (viz Erasmus)

Odelman, Eva 68

Růžička, Josef 178

Oliva, Karel (ml.) 213

Rvačovský ze Rvačova, Vavřinec Leander 233

Ong, Walter J. 42–44 Optát, Beneš 29, 31, 89–96, 98, 110

Řezáč Polehradský, František Josef 136

Overberg, Bernard 132, 188

Říha, Celestin 145, 149, 194

Paleček, Antonín 146

Saenger, Paul 34

Palek, Bohumil 221

ze Salisbury, Jan (viz Jan)

Panevová, Jarmila 227

Salzmann, Zdeněk 211

Parkes, Malcolm Beckwith 32, 69

Sedláček, Bohumil 227

Pařízek, Aleš Vincenc 130–132, 136, 187

Sedláček, Miloslav 75, 85, 212, 214, 216, 218–220,

Pátek, František 228

223–224

Pečírková, Jaroslava 86–87

ze Sevilly, Isidor (viz Isidor)

Pešková, Šárka 227

Sgall, Petr 227

Petrmann, Jiřík 123

Schams, Rudolf 228

Philomathes, Václav 89–94

Schmitt, Jan Evangelista (viz Šmitt)

Philonomus (viz Benešovský)

Schottel, Justus Georg 31, 115

Platón 47, 57

Smetánka, Emil 198

Pleskalová, Jana 85–87, 163, 196

Sochrová, Marie 211

Pohl (nebo Pól), Jan Václav 107–109, 111–112

Sokol, Josef 190

Pokorný, Ludvík 210, 215

Staab, Gregor 49, 57

Pölitz, Karl Heinrich Ludwig 26, 121, 139–141,

Staněk, Vladimír 212–213, 221

143, 148, 192–194

Stein, Peter 35

Pravdová, Markéta 211, 214

Stotz, Peter 67

Primus, Beatrice 244

Straka, Josef 197

Priscianus z Kaisareie 60

Streit, František 151–153, 162, 184

Procházka, Amadeo a S. Antonio (Václav)

Styblík, Vlastimil 215, 225, 227–228

107–108, 111

Svačina, Bohumil 201

Prošek, Martin 79, 222–223

ze Svatého Viktora, Hugo (viz Hugo)

Puteanus, Erycus 101

Svobodová, Ivana 211–214

Pytlíková, Markéta 86–87

Svobodová, Jana 203, 213, 227, 229 Svozilová, Naďa 213, 222, 229

Quintilianus, Marcus Fabius 48, 52, 64

vyvoj ceske interpunkce.indd 302

Sýkora, Jan Nepomuk 135, 179

11.10.2023 8:41:15

303

jmenný rejstřík Sylburgius, Friedrich 58

Uhlířová, Ludmila 214, 222

Syllaba, Theodor 171

Uličný, Oldřich 87

Szantyr, Anton 67

Unger, Hans Heinrich 66–67

Šaur, Vladimír 211

Váhala, František 208

Šefčík, Ondřej 79, 85–86, 162–163, 196

Vachek, Josef 78–79, 215

Šembera, Alois Vojtěch 27

Valášek, Martin 234

Šink, Radim 230

Vašák, Pavel 235

Šlosar, Dušan 69, 79–86, 192–194, 213, 231–233,

Večerka, Radoslav 30

238, 240

Veleslavín (viz Adam z Veleslavína)

Šmilauer, Vladimír 203–204, 212

Vintr, Josef 84, 234–236

Šmitt, Jan Evangelista 131

Víták, Antonín Konstantin 146

Šramko, Pavol 179

Vlasák, Josef Věnceslav 31, 133–135

Štajer, Matěj 29, 31, 101, 104

Voit, Petr 88, 93

Šťastný, Jan 190

Vužňáková, Katarína 213

Štícha, František 218

Vymazal, František 157–158, 167, 185, 190

Štítný ze Štítného, Tomáš 69 Štorek, Břetislav 234–235, 237, 239

Wagner, Mathias 151 Weise, Christian 22, 31, 114–116, 124–126, 193

Tacl, František 162

Weiske, Johannes 121

Tesař, František 149

Wolf, Antonín Josef 146

Tešnar, Hynek 85

Wurst, Raimund Jakob 121

Thrax, Dionysios (viz Dionysios) Thürlings, Adolf 24–25

Zenkl, Petr 201–202

Tichák, Viktor 195

Ziegler, Josef Liboslav 30, 134

z Tišnova, Martin 88

Zikmund, Václav 133, 193–194

Tomancová, Martina 88

Zillich, František 23, 202

Tomsa, František Jan 112, 124–130, 136, 187, 192 Trávníček, František 133, 164, 197–198, 205–207, 218–219

Žák, Vincenc Pavel 30 Žaža, Stanislav 82, 219, 221

Tyl, Zdeněk 210

vyvoj ceske interpunkce.indd 303

11.10.2023 8:41:15

Karsten Rinas Ondřej Koupil Viktor Tichák

Česká interpunkce v evropských dějinách: reflexe, nauky, teorie Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2023 jako svou 481. publikaci Autoři jednotlivých částí Karsten Rinas (I–II a III.2), Ondřej Koupil (III.1 a IV ) a Viktor Tichák (III.3) Překlady textů psaných německy (I–II a III.2) Marie Krappmann Německé a anglické resumé Karsten Rinas Redakce Viktor Tichák Grafická úprava, obálka a sazba písmy Minion 3 (Adobe), Neacademia (Rosetta) a Andron Scriptor (Andreas Stötzner & Medieval Unicode Font Initiative) Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r. o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín Vydání první, 304 stran, TS 12. ISBN 978-80-7470-490-1 www.eshop.akropolis.info. Doporučená cena včetně DPH 349 Kč

vyvoj ceske interpunkce.indd 304

11.10.2023 8:41:15

Das Punktum steht als längstes Ruhezeichen Am End’ des Satzes, wo die Stimm’ sich senkt, Nach Ziffern, abgekürzten Wörtern u. dgl., Wo deren Sinn sich Jedermann leicht denkt. [...] Dem Beistrich gibt man seinen Platz Bei jedem Zu- und Zwischensatz; Besonders vor den Wörtern: da und denn, Damit, als daß, daher und weil und wenn etc. Auch wird’s vor allen Wörtern einer Art gefunden, Sind sie noch nicht mit und verbunden. Die Stimme darf sich nie zur Senkung neigen, Sie muß gehalten werden oder steigen. [...] Ist mit dem Vordersatz ein zweiter Satz vereinet: An deren Schluß dann stets ein Doppelpunkt erscheinet; Jedoch nach kürzern Sätzen dieser Art nur dann, Zeigt uns der Nachsatz Grund und Ursach an. Auch steht er ferner noch am rechten Orte, Führt man die eig’nen oder eines Andern Worte Ganz wörtlich an; vielleicht auch Stellen eines Buches, Den Hauptsatz einer Red’, die Worte eines Spruches. Und endlich muß man ihn auch dann noch wählen, Wenn Dinge wir, merkwürd’ger Art, aufzählen. [...] Johann Friedrich Bauer (1845): Reimklänge über die vorzüglichsten Regeln der Orthographie und Interpunktion, s. 42, 45, 48.

predsadky.indd 4-5

11.10.2023 8:35:25

KARSTEN RINAS ONDŘEJ KOUPIL VIKTOR TICHÁK

Doporučená cena vč. DPH 349 Kč

obalka_rozkres.indd 2-3

KARSTEN RINAS ONDŘEJ KOUPIL VIKTOR TICH K

ČESK Á I N T E RPU N KCE V E V ROPSK ÝCH DĚ J I N ÁCH: RE FLE XE, N AU K Y, T EORI E

ISBN 978-80-7470-490-1

AKROPOLIS

ČESKÁ INTERPUNKCE V EVROPSKÝCH DĚJINÁCH: REFLEXE, NAUKY, TEORIE

11.10.2023 8:31:25