Akropolis
sen.indd 1
31.08.16 14:01
sen.indd 2
31.08.16 14:01
Karol Sidon Sen o mém otci Sen o mně
sen.indd 3
31.08.16 14:01
sen.indd 4
31.08.16 14:01
SEN O MÉM OTCI KAROL SIDON SEN O MNĚ Akropolis
sen.indd 5
Praha 2016
31.08.16 14:01
sen.indd 6
© Karol Sidon, 2016 © Graphic & Cover Design Toman Design, 2016 © Filip Tomáš — Akropolis, 2016 ISBN 978-80-7470-137-5 ISBN 978-80-7470-138-2 (MOBI) ISBN 978-80-7470-139-9 (ePUB)
31.08.16 14:01
sen.indd 7
31.08.16 14:01
sen.indd 8
31.08.16 14:01
SEN O MÉM OTCI
Duše sytá pohrdá i medem, ale duši lačné každá hořkost sladká. Přísloví 27, 7
sen.indd 9
31.08.16 14:01
sen.indd 10
1
31.08.16 14:01
Nekrology
sen.indd 11
31.08.16 14:01
sen.indd 12
31.08.16 14:01
Nekrology
Cyril V pětačtyřicátém dostala prý matka zprávu, že by bylo dobré, kdyby se mnou někam odjela, že mi hrozí transport a plyn. Válka se už sice chýlila ke konci, nebyly mi ještě ani tři roky a byl jsem ze smíšeného manželství, ale maminka držela v ruce varování a tatínka již Němci zabili. Strejček Vlastík, který měl v Praze povoznictví, naložil na korbu svého náklaďáku postýlku a peřiny a maminčiny a moje šaty a tříkolku a odjeli jsme do Rymáně k maminčině nevlastní sestře. Tam mě schovávali až do konce války a po celou tu dobu jsem prý nesměl vytáhnout paty z domu, leda Sen o mém otci
sen.indd 13
13
31.08.16 14:01
sen.indd 14
večer, když mě strýček Cyril, srandovní chlap s lojovou boulí na čele, celý černý jako čert s jedním uraženým rohem, vyvedl do noci na zahradu. Potom, když bylo již po všem, naučil mě strejda tohle: Seděl v krejčovně a já jako šel kolem pod okny, a to jsem se zastavil a musil jsem se ptát: „Kdepak jsi, strejčku?“ — a on odpovídal: „V prdeli, miláčku!“ Maminka po revoluci odjela do Prahy a Cyril si dal záležet, aby mě tu hru, než se matka vrátí, naučil obráceně. „Kdepak jsi, Karolku?“ volal na mne z krejčovny, a já jsem stál pod okny a šťastně jsem řičel: „V prdeli, strejčku!“ Jenže maminka, když se vrátila z Prahy a my jsme jí tu hru předvedli, strašně nadávala a hned si mě odvezla pryč a už jsem to nikdy nehrál. Strejda mi ušil ruskou uniformu a já v ní chodil po Praze. Mlátil jsem o sebe pukličkami a zpíval jsem. Když se mě lidé ptali, co to zpívám, říkal jsem: „Židovské pašije“. O deset let později dostal Cyril bürgra do obou nohou, a když viděl, že takhle bude uhnívat k smrti, opil se na posilněnou lahví rumu a na půdě se oběsil. Prý ani těsně před smrtí nebyl smutný. Do poslední chvíle to byl srandovní chlap. Viděl jsem ho asi měsíc předtím, než se oběsil. Ležel v posteli a ukazoval mamince své zčernalé prsty u nohou. Chechtal se, jak to smrdí. Tetička nadávala, kolik že prý vypije čaje. Na stole stálo několik skleniček 14
31.08.16 14:01
se zbytky toho sladkého čaje a v těch zbytcích se topily vosy. Dělaly přitom strašný randál. Svačil jsem tenkrát chleba s máslem, se zelenou paprikou a rajčaty. To strejček prvně v životě viděl, že někdo jí syrovou papriku, a pořád si mě dobíral. Nakonec to taky okusil a hrozně mu to zachutnalo. A pak už prý — až do smrti — nechtěl jíst nic jiného než zelenou papriku. A tak se dneska můžu do prázdna ptát: „Kdepak jsi, strejčku?“ A on mi odpoví děsným, lhostejným mlčením. „V prdeli, Karolku!“ A tak se dneska můžu do prázdna ptát: „Ach, kde jste, vy divní, divní mrtví, kam jste se poděli, když jsem vás přece tak dobře znal a dotýkal jsem se vás a byli jste živí, kde jste?“ V prdeli, já vím. Honza Mám pocit, že maminka rodila na koženém divanu s opěradlem. Nevím, bylo‑li to ještě před jejím porodem nebo až druhý den dopoledne, ale viděl jsem kolem rozházené lékařské předměty, které se leskly, a bílé pleny. Maminka ráda připomíná, že toho večera, co rodila, telefonovala zrovna teta Helena z Norska. Maminka si nechala podat telefon a řekla: „Helenko, buď tak hodná, zavolej asi tak za hodinu, já totiž teďko právě rodím.“ Sen o mém otci
sen.indd 15
15
31.08.16 14:01
sen.indd 16
Byl jsem celý ten den ob jeden dům u strejčka Honzy. Tenkrát to byli naši nejlepší známí. Dneska ovšem je to všechno pryč a o strejdu nikdo nestojí, ani jeho žena. Už nejsou naši známí a teta není Honzovou ženou. A on je teď sám jako kůl v plotě a pomalu, ale jistě ztrácí kilo za kilem z té své úžasné tloušťky, jíž si kdysi získal respekt a přátele. A jeho humor je taky tentam. Pokud vím, tak nikdy nepracoval déle než půl roku. Buď to na něj byla příliš velká námaha (měl angínu pectoris), anebo se tak pohádal se svým šéfem, že už se napříště nesměl v práci objevit. To bylo ostatně jeho: předvádět nám, jak to tomu svému šéfovi dal! Tu pak na nás řval jako tur, bouchal pěstí do stolu a poulil oči, až mu zčervenaly. Na krku mu naskočily žíly a jeho býčí šíje se třásla. „Honzo, Honzo, Honzo,“ musila ho vždycky uklidňovat teta, „no tak, no, no tak,“ aby ho ze všeho neranila nakonec mrtvice. Ti dva — on tlustý a ona hubená — se už spolu dvakrát rozvedli a měli tedy celkem tři svatby. Všichni, kdo je znali, byli zajedno v tom, že strejda je povaleč a nechá se živit ženskou. To bylo něco strašného! Ženskou se nechat živit! Teta však ho bránila, že má nemocné srdce, a oni se jen smáli: „Ten nás všechny přežije!“ Zatím jich přežil dost, to je fakt. A naši zase říkali: „Když je tak nemocnej, tak ať nejezdí na motorce, ať nejezdí na ryby, ať pořádně leží, ať se léčí!“ 16
31.08.16 14:01
Panebože, jak jim to čpělo, že si někdo takhle dovede zařídit život! Všichni na něj nadávali, všichni mu záviděli, ale když přijel z ryb a rozkročmo seděl na své malinké stopadesátce a z torničky mu kapala voda a usmíval se vítězně, jako by v té torně měl tříkilovou štiku, a ne pár malých línů, tu se všichni, všichni nahrnuli do oken a zdravili ho a smáli se jeho vtípkům, a on se rozhlížel po těch oknech a po těch obličejích, po tom svém obecenstvu, a zůstával vítězem. Tak tedy žil svým pěkným svobodným životem ve své garsoniéře — z níž, když náhodou nebyly staženy rolety, bylo vidět na dvorek s červenými květinami a popelnicemi. A pokaždé to bylo strašně zvláštní, přijít k němu na kus řeči. Venku třeba ještě nebyla tma, ale na chodbě člověk na krok neviděl. Klopýtal a tápal v té tajemné, zrádné domovní tmě, a než se došmátral k jeho dveřím, málem se ztratil, zabloudil. Každý věděl, že strejda přes den spává, a tak nebylo ani zapotřebí dávat pod zvonek cedulku „Zvoňte dlouze“. Sotva se objevil ve dveřích, vytíraje si ospalky z očí, byl už samá sranda. A sotva vás vtáhl do toho svého kutlochu, hupnul do postele a zalezl do ještě teplých peřin. Pak si dal ruku pod hlavu a začal rozkládat buď o politice, nebo o holkách z mé třídy. Ty se mu strašně líbily a nenechal si vymluvit, že s nimi se všemi nechodím a že mě ty krasavice nemilují. Sen o mém otci
sen.indd 17
17
31.08.16 14:01
sen.indd 18
Stůl a čtyři kuchyňské židle pod lustrem. Občas si tam ke mně přisedl a nacpával si dutinky. Žádná skříň, jen velký regál s tisícem nesmyslů, rybářskými potřebami a lepicí páskou a nůžkami na hřebíku. Kam si dával šaty, to nevím. Gauč, kde kdysi spávala teta. (Po té druhé svatbě už zůstávala na noc u svých rodičů: večer co večer se v deset hodin zvedala, dobrou noc, strejda jí šel otevřít domovní dveře, pusinku — a šla. Strejdovi to nevadilo.) No a pak tam byla ta strejdova načechraná postel, v každou denní i noční dobu přichystaná ho přijmout a obejmout. To bylo to ideální lůno pro strejdu! Ostatek radosti mu obstaraly nemravné obrázky na stěnách. Pokaždé když jsem za ním šel, těšil jsem se vskrytu, že si u něho v nestřežených chvilkách pořádně prohlédnu, jak vypadá ženské prso… no a to tam dole. Potom jsem si ovšem každý takový zvrhlý pohled strašlivě vyčítal. Ale strejček byl necuda a nebral ohled na mé rozpaky a mluvil o mých kamarádkách ze školy — o nichž si snad myslel, že s nimi — ve svých třinácti, dvanácti letech — spím nebo co! — a jedna měla podle něho krásný kozy, jiná nohy, a třetí — ta se mu nelíbila — měla třeba nízký chcaní. A na stěně se roztáčela chlípná selka a dupala ve svých holínkách do nakreslené podlahy a sukně se jí zvedaly až 18
31.08.16 14:01
nad boky… strejda na ni ukázal a povídá: „To je prdel, co? Karole…?“ Chvíli se úplně omráčeně kochal tím pohledem a nakonec zamlaská: „Ach, co ty víš, jaká je tohle přenádherná prdel!“ Teď je to asi sedm let, co jsem u něho byl naposled, ale je to tam určitě stejné, jen snad sešlejší… U postele stojí noční stolek, do kterého zastrkával polobotky a zarolované ponožky. Teta vykládala, že si je voní kolínskou, aby nesmrděly. Na nočním stolku rádio a na něm strejda chytá Svobodnou Evropu, aby měl zítra co vykládat. Na rádiu chromová lampa a štos rozečtených knih. Vpravo u dveří do koupelny byla kamna, kde každý podzim pálíval slivovici. Ano, zbývá ještě koupelna. Byla tak čistá, jako by se v ní ani nemyl. Během rybářské sezony se opravdu nekoupal. On totiž neměl rád ryby, nejedl je rád, a tak mu vždycky nějaký kapr plaval ve vaně, a to tak dlouho, dokud si o něj někdo neřek. Ovšem, strejček byl nesmírně čistotný, a když se nemohl koupat ve vaně, kde se cákal kapr, hřál si vodu na kamnech a šplouchal se v lavóru. (Teta šla k svým rodičům a on se šplouchal v lavóru.) No a pak to s tetičkou a strejčkem vzalo ten zmíněnej špatnej konec a teta teď rozhlašuje, že je Honza sklerotickej — a on zase pomlouvá ji. I ji a všechny, kdo se s ní dál přátelí, s ní ano, a ne s ním. Sen o mém otci
sen.indd 19
19
31.08.16 14:01
sen.indd 20
Kdysi dávno se asi pět minut bavil s Werichem. Zanášel se potom ideou, že mu bude dělat dvojníka. To by najednou vytřel zrak těm pitomcům, co ho pořád tak honěj do práce a za penězma! Pak ho to ovšem přešlo… ale teď ho to nějaký čas zase drželo a přimkl se k té myšlence, že bude Werichův dvojník, jako se chytá tonoucí stébla. Nechal si narůst vousy a čeká, až Jan Werich pojede kolem a všimne si ho, té podoby, a zajásá: „Dvojník!“ Ale Jan Werich ne a nejede kolem a strejda chátrá, zuby mu vypadávají, chřadne, hubne, a jeho obličej je podrásán divnými podélnými vráskami a v jeho modrých očích je jen pouhá voda. Z jeho bývalého vítězného úsměvu zbyla jen maska. … No jo, ale tenkrát. Co bylo tenkrát, když maminka rodila? Tenkrát byl večer a strejda Honza se převaloval v posteli. A jak se převaloval, vždycky se mu odhalil kousek překrásně vykrouženého bílého břicha nebo porce stehna. Jeho okrouhlý pupek, to byla hotová řiť, nebylo mu konce. A lampa nad postelí matně svítila a já seděl na kuchyňské židli u stolu, kreslil jsem si a poslouchal tikání budíku. Rádio tiše hrálo a magické oko se chvílemi zavíralo. Pak se na mne zase vytřeštilo. „Tak si lehni,“ řekl strejda, „a zůstaneš už tady spát, když táta nejde.“ 20
31.08.16 14:01
Věděl jsem, že maminka rodí, a měl jsem jakous takous představu, k čemu že to rození je, ale vůbec mi nebylo jasné, proč bych u toho zrovna já nemohl být. To byl zase nějaký úskok! Vůbec mi nebylo příjemné spát u strejčka Honzy! Přikryl mě dekou, kterou jsem jakživ nebyl přikrytý, a pod hlavou jsem měl nějaký tuhý polštář, tvrdý jako cihlu. Lampička nad jeho postelí zhasla a jen magické oko mrkalo a zužovalo se a zase se rozšiřovalo. Z rádia se ozývalo chrčení, houkání a nesrozumitelná slova. Strejček si podkládal pod hlavu tři polštáře, a tak tedy skoro seděl, a díky tomu zelenému světýlku z rádia jsem mu viděl do obličeje a na ústa, když usnul a začal chrápat. Tak jsem ležel a rozkoukával jsem se a byl jsem sám uprostřed věcí, které vystupovaly ze tmy, ožívaly a tísnily mne svými stíny. Ležel jsem naznak a díval jsem se do stropu. Najednou jsem měl děsný strach z té neřestné selky v holínkách a se sukní až nad boky. Ale doma! Doma!! Tam se něco dělo! Tam bylo světlo! Zmítal jsem se na místě a alespoň v duchu jsem se tmou rozeběhl k našemu domu a běžel jsem k pokojům, kde se nespí, ale žije a naplno svítí! Nemohl jsem usnout a pořád jsem se potácel v polo spánku. … Sen o mém otci
sen.indd 21
21
31.08.16 14:01
sen.indd 200
200
31.08.16 14:01
SEN O MNĚ
Sen o mém otci
sen.indd 201
201
31.08.16 14:01
sen.indd 202
31.08.16 14:01
Za vším, co říkám, za vším, co myslím, za vším, co píšu, co dělám, za vším, o čem sním, vybuchují časem netknuté obrazy. Vždy znovu ke mně chvátáš a upřeně mi hledíš do očí. Běháš po kuchyni a obličej ti popelaví, trháš si vlasy a nepřítomně hledíš před sebe. Zvedá se gejzír nářků, nadávek a hrozeb a spolu s pohlavky mi padá na hlavu. Tváře mi hoří pod nápory slov a uši se zalykají. „Zešílím z tebe! Zešílím! Co čekáš od života, sám tak neschopnej žít?! Kdo myslíš, že s tebou bude mít trpělivost, kdo!? Vždyť chcípneš jako mrcha někde na smetišti, sotva mě nebudeš mít za zadkem! Nebo chceš snad nějakou ubohou ženskou udělat nešťastnou? Sen o mně
sen.indd 203
203
31.08.16 14:01
sen.indd 204
Ach, ale o ni strach nemám! Brzy tě prokoukne a vysere se na tebe! Byla by bláhová, kdyby to neudělala! Já na tebe křičím a nadávám ti, ale co živa budu, nikdy tě neopustím! Já jsem tvoje matka! Jenomže co až jednou zavřu oči?! Chcípneš jako poslední vagabund, jako poslední vagabund ve špíně a ve vlastních hovnech! Ježíšmarjá, nechápeš, jak je ponižující bejt lidem na obtíž? Ne. Ty mlčíš. Myslíš si: Jen se vyřvi, maminko, jen si vykřič hlasivky, já, já to jedním uchem pouštím tam a druhým ven! Ale jednou pochopíš, pochopíš, Karole, a marně už budeš volat!“ Hlavu máš v dlaních a občas ji zvedneš a vidíš mne, jak stojím u dřezu a koukám skrz schnoucí slzy bůhvíkam. Tu vztáhneš ruku a ukážeš na mne. „To! To je tvůj pohled! Kam se to díváš? Na co to myslíš? Aha! Ty jseš něco víc nežli ta hloupá, pitomá máma! Nýmand jsi! Hovno víš! K čemu je ti tvá inteligence, když jí nedovedeš využít? K čemu je ti nadání, když jseš Nýmand, Nýmand, Nýmand?!!!“ Odmlčíš se a zíráš na mne, panenky se ti rozšiřují… oči temní čím dál víc… Potom vyjekneš: „Kontrfekt tvůj otec, kontrfekt starej Sidon! Ten pohled, ten výraz, ta neschopnost! Nohu přes nohu a věčně v knížkách! Hlavu plnou vědomostí, ale neschopnej, 204
31.08.16 14:01
neschopnej, neschopnej žít! Trochu se rvát! Vyloučeno! Bez energie! Přesnej jeho obraz. Ten pohled přezíravej! Panebože!“ A sotvaže už pokolikáté odhalíš tu podobu, nanovo propuká tvůj hněv a opět se na mne vrháš. A už kolem mé hlavy poletují tvá tenoučká zápěstí a sekáš štíhlými prsty, vybledlými od praní prádla a mytí nádobí… „Vytluču, vytluču to z tebe! Musím to z tebe vytlouct! Musím z tebe udělat člověka!“ Máš oči šílené. Nemyslíš na to, že jsem již kluk, že nejsem už bezbranné dítě, že dnes jsem jistě silnější než ty, že by stačilo jenom strčit, jen pohnout rukou, a byl by konec tomu potupnému bití, anebo snad na to pomyslíš, ale víš také, víš, co já si nechci přiznat, že má bezmocnost není v síle nebo slabosti, ale v tvé moci nade mnou. Vracíš mne do let, kdy sis i pokud jde o sílu mohla se mnou dělat, cos chtěla, a pokoření je tím větší, čím blíž je hranice mé plnoletosti, po níž prahnu. Teď, zrovna teď mi dáváš pocítit, že se nikdy nevymknu tvé moci, nikdy, bez ohledu na tvé stáří a slabost. Saješ mi z hloubi očí slzy, vytloukáš ze mne zase slzy dítěte, noříš mne do vody, z níž se drápu… abys jako kolikrát mohla pak zhnuseně sednout ke stolu a opovržlivě odtamtud na mne plivnout: „Řveš jako hokynářka! Tfuj! Styď se! To si říkáš chlap?!“ Otáčím se a odcházím z kuchyně. Sen o mně
sen.indd 205
205
31.08.16 14:01
sen.indd 206
Šourám se a střídavě se pokouším zvednout hlavu… nebo podléhám a spouštím ji dolů. „Počkej, jen počkej!“ křičíš za mnou, „jednou, jednou v sobě najdu sílu… a zabiju tě! Hodím po tobě žehličkou nebo nožem, co mi přijde do ruky, a udělám tomu konec! Konec! Pak sice půjdu do kriminálu, ale já se obhájím, jen se neboj! Všichni mi ještě poděkujou, že jsem společnost zbavila takovýho… Nýmanda!“ Zavírám se v pokoji a poslouchám, co ke mně proniká stěnou a přes sklo dveří. Je to nezřetelné, jsou to jen nárazy slov, jenže já mohu kolem jednotlivých výkřiků dosazovat celé věty! Mohu dosazovat i do ticha, protože předem vím, co říkáš… „Kdybys měl jen trochu hrdosti v sobě, uvážeš si kámen na krk a skočíš do Vltavy! Kdybys měl aspoň trochu cti v těle!“ A: „Jdi, jdi, proboha tě prosím, jdi mi z domu, ať už konečně můžem vydechnout a žít jako lidi! Ztrať se, proboha tě prosím, jdi a buď šťastnej, když si myslíš, že ti křivdím… a uvidíš!“ Jako již mnohokrát se ve mně zatají dech; pak vstanu; pak zpříma jdu a jsem v předsíni; oblékám si sako; na okamžik střelím pohledem do kuchyně: tam pořád ještě sedíš u dlouhého lesknoucího se stolu; řeknu: „Tak jdu…“; sotva se odvrátím, už spěcháš ke mně a ve tmě mne popadneš za ruku a táhneš za sebou 206
31.08.16 14:01
do kuchyně k balkonovým dveřím; jednou rukou křečovitě svíráš mé zápěstí a druhou, nakloněná dopředu, otevíráš dveře… „Sama to udělám! Konečně to udělám! Oba dva! Budeme mít oba pokoj! Shodím tě z balkonu a skočím za tebou! Budeme mít pokoj, pokoj!“ Snad bys mne doopravdy shodila a sama za mnou skočila. Nevím, vždycky jsem se zapříčil o ty dveře a bojoval s tebou o svůj život. Ano, byl to skutečně boj o život. Ty skutečněs byla má smrt. Mami. Bál jsem se tě, strašně! Bylas vždycky posedlá strachem, že nás otec Fuchs opustí nebo se mu něco stane, bylas posedlá strachem, že bys zůstala samotná se třemi dětmi, tak ses toho bála, žes otci častokrát vyhrožovala rozvodem a křičelas, že může jít, jen ať si jde, ty svoje děti uživíš, ale to jenom tvůj strach předbíhal události, které se naštěstí nenaplnily. Ty a uklízečka, jaký nesmysl! Vědělas také, že tě osud zahnal do kouta, z něhož není úniku; strach tebou zmítal v koutě, křičelas z něho, pozvedalas hlas a vládla jsi odtamtud nám všem: s pocitem bezmoci; a my, hlupáci, jsme nevěděli, nevěděli jsme, že nemůžeš udělat krok, abys nepadla do propasti, třásli jsme se před tebou, před tvým hlasem, hněvem, zoufalstvím, proklínáním, podléhali jsme ti a bouřili se… zapomínajíce a nevědouce ani, že Sen o mně
sen.indd 207
207
31.08.16 14:01
sen.indd 208
tam stojíš sama, nešťastná… a že potřebuješ víc pomoci než my. Tvůj strach byl mocný a snul v tobě sny. Tvůj strach byl mocný a ty ses pokoušela snout své sny v nás, sny strachu a naděje. Když jsem trochu dospěl, vyhlédla sis mne jako zachránce, jako sloup, o nějž by ses mohla aspoň v naději opřít, kdyby jediný sloup, jediný existující tvůj zachránce, otec Fuchs, zemřel nebo nás opustil nebo skončil v kriminále. Ve chvílích jakéhosi klidu sis sedala naproti mně u stolu v kuchyni a přelévalas do mne své sny: „O tebe, Karole, o tebe, to vím, se vždycky budu moct opřít. Ať se stane cokoliv. Budeš tady a nenecháš rodinu padnout. Nenecháš holčičky o hladu…!“ Nikdy jsem nepoznal, co je opravdový hlad, a tys jej žila skoro třicet let. A pak sis vzala mého otce, mého vlastního otce, Žida, a hrozba hladu obcházela dalších sedm let. Naštěstí jen obcházela, ale co já vím, jaké je takové obcházení, když člověk to strašidlo z minulosti tak dobře zná jako ty, co já vlastně vím o nejprimitivnějších podobách strachu… a tys je poznala: strach z hladu, strach před policií, strach z lidí… Otce zabili, a když ses znovu vdala, když ses upjala k otci Fuchsovi, doba byla jen o málo rozumnější a pro tebe snesitelnější než okupace. A těmi všemi dny šly tvé roky. „Já tě, Karolku, k ničemu nenutím, já ti… věřím!“ Nakláníš se ke mně přes stůl a tvé oči jsou temné 208
31.08.16 14:01
a na dně té temnoty je lesk a požár. Ne, tys mne k ničemu nenutila, to strach v tobě snil zoufalé sny, a ty sny pak budovaly snové opory v těch, kterés milovala a na nichž jsi visela celým životem. Mlčel jsem naproti tobě. Bylo mi patnáct, šestnáct, sedmnáct let. Loučil jsem se s léty představ o budoucnosti a dospělosti a měl jsem za čas jako vlak vyjet po koleji, z níž je těžké vybočit. Rychle, rok za rokem, se měla naplňovat neodvolatelná volba. Tys to věděla a snažila ses, aby to rozhodnutí a volba patřily tobě. Jenže to byl tvůj sen, a má cesta vedla od tebe, mami… Před tím, čeho se člověk bojí, utíká. Utíká před Bohem, utíká před pravdou, utíká před bělavými stíny v pusté noci, utíká před smrtí. Před tmou se utíká ke světlu a zalit potom sluneční září a opíjeje se světlem, v němž spočívá, blázen si myslí, že utekl. Ale jako po dni přichází noc, jako po létech života smrt, jako po rocích nevíry pokora, jako po naději beznaděj… tak se znovu objeví ty stíny a ty oči, před nimiž jsem odvracel pohled stranou. Čím víc se ti vzdaluji, tím blíže ti jsem. Jdu po kružnici a z té strany, odkud mne nejméně čekáš, přicházím k tobě. Celý svůj život cítím jako útěk před tebou a návrat oklikou.
Sen o mně
sen.indd 209
209
31.08.16 14:01
sen.indd 397
31.08.16 14:01
Ke třetímu vydání V době, kdy jsem první dvě knížky psal, jsem byl tzv. mladý autor. Proto jsem si nepřipouštěl, že by se mé literárně plodné období mělo za pár let nadlouho uzavřít. Nemluvím teď o tom, že jsem se záhy po vydání Snu o mně v roce 1970 stal ineditním autorem a mé další knížky vycházely v samizdatové Edici Petlice. Právě 21. srpna 1968 bylo jasné, že budoucí léta nebudou přát světu kulturních hodnot. Vzpomínám si, jak jsme je v redakci Literárek při opakovaném vysílání československé hymny oplakávali, a to doslova. Osobně jsem si velmi živě představoval, že nás, vyznavače a zástupce kultury, jednoduše postaví ke zdi. K tomu však došlo jinak, než jsem si představoval, a chvála Bohu, jestliže měl člověk oč se opřít. Spíše žasnu nad tím, kolik jsem toho napsal i potom (divadelní hry a Evangelium podle Josefa Flavia), a hlavně, že jsem tak brzy potom nabyl dojmu, že jsem vyčerpal literární a myšlenkový arzenál, který jsem dosud vstřebával. Mé osobní zacházení se slovem a hledání pravdy mne přivedlo k poznání, že se lpění na evropských kulturních hodnotách stává vytáčkou. Dějinné tanky — byť jsem současně zakoušel i pocity satisfakce, že jsem to v hloubi duše očekával — skutečně otřásly základy všeho, co jsem se naučil a v co jsem věřil, a je div, že ta zeď, o niž by se člověk mohl vůbec opřít, vydržela. Ke třetímu v ydání
sen.indd 399
399
31.08.16 14:01
sen.indd 402
Ediční poznámka Autorův knižní debut Sen o mém otci vyšel poprvé v roce 1968, novela Sen o mně v roce 1970 (oba texty v nakladatelství Československý spisovatel, v ediční řadě Život kolem nás). Podruhé tyto prózy vyšly již souborně, v roce 1992 v nakladatelství Mladá fronta. Pro druhé vydání neprováděl autor — podle svého sdělení — žádné textové změny. Přesto určité odlišnosti toto vydání vykazuje, ať už jde o změny vzniklé zřejmě při přepisu (vynechání slov, změny slovosledu) či další redakční zásahy, které autorův text někdy dokonce posouvají (např.: Docela blízko zakňučel ze svého psího polospánku hafan místo Docela blízko zamňoukal ze svého psího polospánku hafan; Maminka po revoluci odjela z Prahy místo Maminka po revoluci odjela do Prahy). Vzhledem k nespolehlivosti druhého vydání jsme jako výchozí znění pro naši soubornou edici zvolili první vydání obou próz. Vydání Snu o mně z roku 1970 obsahovalo autorem podepsanou záložku, jejíž text zde otiskujeme: Někteří, kdo tuto knížku četli ještě v rukopise, ří‑ kali, že jsem s tím měl počkat několik let, až zís‑ kám odstup od událostí, o nichž píšu, a koneckonců i od sebe, jaký dneska jsem. Potom vzpomínky budou čistší a příběhy dostanou pádnou pointu. Jenže já už 402
31.08.16 14:01
vím, co je paměť, vím, že není tak moudrá, za jakou se vydává. Je milosrdný Samaritán, a nikoliv nemi‑ losrdné božstvo, bouřící od jitra do jitra na dubová vrata vědomí. A vím také, že mnohé brilantní pointy a čisté vzpomínky půvabných příběhů jsou jenom zá‑ stěrkou před zapomenutým světlem a ještě hlouběji zapomenutou tmou. Proto si říkám, že je nakonec jedno, píši‑li s odstupem nebo bez odstupu, poněvadž pokaždé, nyní nebo za deset let, mám co činit s oka‑ mžikem svého života. Každý věk má svůj díl pravdy, a jestliže jako třicetiletý nevím, jaký budu čtyřiceti‑ letý, pak i jako čtyřicetiletý nebudu vědět, jaký jsem doopravdy byl ve třiceti. Nedělám si nárok na prav‑ du. Pravda je tajemná, mnohotvárná, a přece jediná, pravda je střed výbuchu, ohnisko i oheň. Nevím, co je pravda. Ale ač nevím, kde je a co je, chci se k ní blížit s co největší jistotou. Psát tedy o věcech, které znám jako nikdo jiný, psát o sobě a sebe, pokud mož‑ no, a obnažovat, co je ve mně nejbolavější: a to jsou vždycky věci nejprostší, zdánlivě banální, většinou zamlčované. A když myslím na to, co může taková kniha dát někomu druhému, říkám si, že snad pocit bratrství. „Od pasu dolů jsou všichni lidé bratři,“ na‑ psal Henry Miller, a já bych řekl, že i od pasu naho‑ ru, jenže si to nechtějí přiznat. Š. P.
Ediční poznámka
sen.indd 403
403
31.08.16 14:01
sen.indd 404
31.08.16 14:01
Obsah Sen o mém otci 9 Nekrology 11 Žákovská knížka 47 Sen o mém otci 129 Dodatek 193
sen.indd 405
Sen o mně
201
Ke třetímu vydání
399
Ediční poznámka
402
31.08.16 14:01
Karol Sidon (nar. 9. srpna 1942 v Praze), prozaik, dramatik, esejista a filmový scenárista.
Karol Sidon
Brány mrazu a jiné prózy
řům ý se ota, eho eské souevydění. vské nou uhý stav lané votů lem ivoztaevně nezání
aKropoliS
sen.indd 406
Karol Sidon
Brány mrazu a jiné prózy
aKropoliS
V letech 1960—1964 vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Krátce externě působil v Československém rozhlase, v letech 1965—1967 byl dramaturgem animovaných filmů, poté redaktorem Literárních novin. Od roku 1969 byl ve svobodném povolání, později prodával ve stánku Poštovní novinové služby a pracoval jako pomocný dělník. Po podpisu Charty 77 se stal topičem. Roku 1978 konvertoval k židovské víře. V roce 1983 odešel do exilu v Heidelbergu (SRN), kde vystudoval judaistiku. Roku 1990 se vrátil do Československa a v letech 1990—1992 svá judaistická studia uzavřel v rabínském semináři v Jeruzalémě. Od roku 1992 je pražským a vrchním zemským rabínem. Publikoval v měsíčníku Tvář, v Literárních novinách, Sešitech pro mladou literaturu, Filmových a televizních novinách, Divadle, Orientaci, Filmu a době, Studiích a úvahách, později v časopise Svět a divadlo. Jeho díla mohla v sedmdesátých a osmdesátých letech vycházet pouze v samizdatových edicích a exilových nakladatelstvích. Sidonovou prozaickou prvotinou byl Sen o mém otci (1968), na nějž navázal Sen o mně (1970). Knížku pro děti Pohádky ze čtyř šuplíčků (1979) vydal pod jménem Marcely Třebické. Dvě
Brány mrazu ISBN 978-80-7470-035-4 372 s., 349 Kč vč. DPH
Knihou Brány mrazu a jiné prózy se k českým čtenářům po letech vrací Karol Sidon jako vynikající prozaik, který se ve svých textech zabývá závažnými tématy: smyslem života, religiozitou a složitostí lidských vztahů; přitom však jeho prózy nikdy nepostrádají humor. Kniha nabízí texty v České republice dosud knižně nevydané. Úvodní povídkový soubor Hluší a slepí, obsahující prózy Trnavský hřbitov, Nevyhnutelný příběh a Ti, kteří přežijí, má autobiografické ladění. Povídka Kdo chceš psa bít se na popisu spolupráce židovské obce s nacistickými orgány dotýká vztahu mezi takzvanou „rozumností“ a „bláznovstvím“. Povídka Maminka zpívá druhý hlas je půvabnou konfrontací autorových dětských představ s dospělou realitou: fantazijní prolnutí obou světů, vyvolané smrtí matky, která patřila do obou jakoby oddělených životů hlavního hrdiny, se dostává na hranici absurdity. Vrcholem knihy je novela Brány mrazu s tématem hledání smyslu života, bilancování, samoty, složitého nalézání mezilidských vztahů a víry. Ať už Karol Sidon zůstává ve svých textech pevně nohama na zemi nebo vstupuje do světa fantazie, nikdy nepřestává být autorem bolestivé upřímnosti, hlubokého tázání a krásného českého jazyka. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.
31.08.16 14:01
ISBN 978-80-87481-97-4 404 s., 499 Kč vč. DPH
Přestože Karol Sidon (nar. 1942) patří k nejznámějším současným českým spisovatelům, dobrá polovina jeho dramat není známa ani veřejnosti, ani odborníkům. K autorovu životnímu jubileu jsme se proto rozhodli uspořádat kompletní vydání jeho divadelních a rozhlasových her. Přítomný soubor tak poprvé představí celé Sidonovo dramatické dílo, včetně her považovaných za ztracené. Publikace ukáže autora jako dramatika neustálých výzev, jehož hry mají široký tematický i žánrově–stylový záběr. Sidon si například vyzkoušel psychologickou dramatickou výpověď (v pozoruhodné „vesnické hře“ Zpívej mi na cestu), grotesku z vojenského prostředí (Latríny), „portrétní“ hru (jeho nejznámější Shapira), opakovaně hledal vlastní „podání“ absurdní hry (zde je třeba poukázat zejména na brilantní, zcela neznámou Etudu o hodináři), s úspěchem se pokusil o dramatickou parafrázi biblických příběhů (purimová hra Ester) nebo o dramatizaci (Komenského Labyrintu). Čtenáři Karola Sidona se tedy mají na co těšit! – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.
sen.indd 407
31.08.16 14:01
sen.indd 408
Karol Sidon Sen o mém otci Sen o mně Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2016 jako svou 335. publikaci Redakce Štěpánka Pašková Grafická úprava a obálka Toman Design Sazba písmem Tabac Stará škola (www.staraskola.net) Tisk S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk Vydání třetí (v nakl. Akropolis první), 408 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-137-5 ISBN 978-80-7470-138-2 (MOBI) ISBN 978-80-7470-139-9 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz. Doporučená cena včetně DPH 349 Kč
31.08.16 14:01
Potom, když bylo již po všem, naučil mě strejda tohle: Seděl v krejčovně a já jako šel kolem pod okny, a to jsem se zastavil a musil jsem se ptát: „Kdepak jsi, strejčku?“ — a on odpovídal: „V prdeli, miláčku!“ Maminka po revoluci odjela do Prahy a Cyril si dal záležet, aby mě tu hru, než se matka vrátí, naučil obráceně. „Kdepak jsi, Karolku?“ volal na mne z krej čovny, a já jsem stál pod okny a šťastně jsem řičel: „V prdeli, strejčku!“ Jenže maminka, když se vrátila z Prahy a my jsme jí tu hru předvedli, strašně nadávala a hned si mě odvezla pryč a už jsem to nikdy nehrál. (…) O deset let později dostal Cyril bürgra do obou nohou, a když viděl, že takhle bude uhnívat k smrti, opil se na posilněnou lahví rumu a na půdě se oběsil. Prý ani těsně před smrtí nebyl smutný. Do poslední chvíle to byl srandovní chlap. Viděl jsem ho asi měsíc předtím, než se oběsil. Ležel v posteli a uka zoval mamince své zčernalé prsty u nohou. Chechtal se, jak to smrdí. Tetička nadávala, kolik že prý vypije čaje. Na stole stálo několik skleni ček se zbytky toho sladkého čaje a v těch zbytcích se topily vosy. Dělaly přitom strašný randál. (…) A tak se dneska můžu do prázdna ptát: „Kdepak jsi, strejčku?“ A on mi odpoví děsným, lhostejným mlčením. „V prdeli, Karolku!“ A tak se dneska můžu do prázdna ptát: „Ach, kde jste, vy divní, divní mrtví, kam jste se poděli, když jsem vás přece tak dobře znal a dotýkal jsem se vás a byli jste živí, kde jste?“ V prdeli, já vím.
SEN O MÉM OTCI KAROL SIDON SEN O MNĚ
roku 1988; obsahují první ze tří částí knihy Boží osten (ta byla jako celek napsána v roce 1975, tiskem 1991) a novelu Brány mrazu (napsanou 1977). Esejisticky pojaté Evangelium podle Josefa Flavia (napsané 1974, tiskem 1991) před znamenalo Sidonův příklon k judaismu. V Návratu Abrahamově z roku 1980 (tiskem 1995) se autor pokusil zodpovědět několik staro zákonních otázek. Po mnoha letech se autor (pod pseudony mem Chaim Cigan) vrátil k beletrii čtyřdíl ným fantaskním románem nazvaným Kde lišky dávají dobrou noc (dosud vyšly tři díly, 2014—2016) a souborem pohádek pro dospělé Malý pan Talisman (2015). Napsal též řadu dramat a rozhlasových her, z nichž některé vyšly jednotlivě, v úplnosti pak pod názvem Dramata v roce 2012 (Páté přikázání, Cyril, Samotka, Dvojí zákon, Paní Svět, Latríny, Shapira, Labyrint: cirkus podle Komenského, Zpívej mi na cestu, Etuda o hodináři, Třináct oken, Starý příběh, Ester, Popurim). Knižně publikoval rozhovory Když umřít, tak v Jeruzalémě (1997, s Karlem Hvížďalou a Vikto rem Vondrou), Červená kráva (2002, s Karlem Hvížďalou) a 7 slov (2004, s Karlem Hvížďalou). S Jurajem Jakubiskem spolupracoval na scé nářích tří jeho filmů: Zběhové a poutníci (1968), Ptáčkové, siroty a blázni (1969) a Na shledanou v pekle, přátelé... (1970). Z hebrejštiny přeložil knihy S pomocí Boží nová pražská pesachová Hagada (1996) a Pět knih Mojžíšových (2012).
ISBN 978-80-7470-137-5
AKROPOLIS
SEN O MÉM OTCI KAROL SIDON SEN O MNĚ
V pětačtyřicátém dostala prý matka zprávu, že by bylo dobré, kdyby se mnou někam odjela, že mi hrozí transport a plyn.
Za vším, co říkám, za vším, co myslím, za vším, co píšu, co dělám, za vším, o čem sním, vybuchují časem netknuté obrazy.
Karol Sidon (nar. 9. srpna 1942 v Praze), prozaik, dramatik, esejista a filmový scenárista. V letech 1960—1964 vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Krátce externě pů sobil v Československém rozhlase, v letech 1965—1967 byl dramaturgem animovaných filmů, poté redaktorem Literárních novin. Od roku 1969 byl ve svobodném povolání, později prodával ve stánku Poštovní novino vé služby a pracoval jako pomocný dělník. Po podpisu Charty 77 se stal topičem. Roku 1978 konvertoval k židovské víře. V roce 1983 odešel do exilu v Heidelbergu (SRN), kde vystudoval judaistiku. Roku 1990 se vrátil do Československa a v letech 1990—1992 svá judaistická studia uzavřel v rabínském semi náři v Jeruzalémě. Od roku 1992 je pražským a vrchním zemským rabínem. Publikoval v měsíčníku Tvář, v Literárních novinách, Sešitech pro mladou literaturu, Filmových a televizních novinách, Divadle, Orientaci, Filmu a době, Studiích a úvahách, později v časopise Svět a divadlo. Jeho díla mohla v sedmdesátých a osmdesátých letech vychá zet pouze v samizdatových edicích a exilových nakladatelstvích. Sidonovou prozaickou prvotinou byl Sen o mém otci (1968), na nějž navázal Sen o mně (1970). Knížku pro děti Pohádky ze čtyř šuplíčků (1979) vydal pod jménem Marcely Tře bické. Dvě povídky o utopencích vyšly v exilo vém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem