Vladimír Papoušek: Zpívám elektrickému tělu. Biotronická imaginace Vladimíra Raffela

Literární dějiny Vladimíra Raffela nehodnotí nijak nepříznivě, všímají si ho však jen velmi zřídka. Přestože se bezpochyby dotýkal témat aktuálních pro československou modernu 20. let, zbylo pro něho místo zajímavého, leč poněkud podivínského solitéra, přinejlepším jakéhosi modernistického zjevu. Předkládaná kniha snad čtenáři ukáže, že intelektuální a umělecký vesmír tohoto spisovatele byl mnohem bohatší.

ISBN 978-80-7470-336-2

Autor se v knize zabývá tvorbou Vladimíra Raffela, spisovatele-lékaře, jehož dílo je ohraničeno lety 1927 a 1930 (nepočítáme-li povídkové a fejetonové texty uveřejňované v periodikách až do roku 1936 a drobný spisek Ideál harmonického člověka, vydaný pod pseudonymem Karel Nešeda roku 1923).

Ta nepředstavují období nijak rozsáhlé, přesto však Raffel v literárních dějinách zanechal nesmazatelnou stopu. Právě na tuto literární stopu, na analýzu a interpretaci konvolutu Raffelových děl (knižně vydaných povídkových souborů, románu, zmíněného úvahového spisku, časopisecky uveřejněných povídek, básní, překladů, fejetonů-esejů, recenzí i rukopisných textů z autorovy pozůstalosti) se soustředí tato kniha.

Pozornost je dále věnována také dobovým i současným reflexím Raffelovy tvorby, z nichž vyvstávají obecnější otázky týkající se vztahu specifických řečových aktů autora a dobového diskursu, jakéhosi střetávání se dobové řeči. Součástí knihy je obrazová příloha.

Zpívám elektrickému tělu

„Jeho láskou je experiment, jeho heslem stručnost a srozumitelnost.

Obdivuje a miluje vědu a své nastávající povolání. […] Miluje všechny tvary života, živočišné i rostlinné, miluje stroje a přístroje, zejména mikroskop a letadlo, miluje krystaly, sklo, bezvadné materiály, vodu a nerosty.“ Tak je autor charakterizován v medailonu, koncipovaném jím samotným, nebo vzniklém přepisem jeho řeči, který vyšel v rubrice „100 populárních autorů“ deníku A‑Zet 27. 9. 1933 (roč. 5, č. 189, s. 3), tj. v době, kdy Raffel svou aktivní tvorbu definitivně ukončil. Měl tedy možnost zpětně vymezit její základní principy, což také učinil přesným a strohým vyjádřením toho, co bylo primárně modelovou formou jeho spisovatelské osobnosti.

Vladimír Papoušek

Vladimír Papoušek (* 1957) absolvoval bohemistiku na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde pak od roku 1991 přednášel. Stál u zrodu tamní Filozofické fakulty, kde také od roku 2006 působí; v rozmezí let 2011—2019 ji vedl jako děkan. Absolvoval několik pobytů na Columbia University a New York University, soustavně publikuje doma i v zahraničí a je členem řady vědeckých grémií. Jeho studie lze najít v časopisech Česká literatura, Estetika, Svět literatury, Slovo a smysl, World Literature Studies, Style aj. V roce 2011 obdržel jakožto vedoucí autorského týmu ocenění Magnesia Litera za odbornou publikaci Dějiny nové moderny, trojdílný cyklus inovativně mapující dějiny české literatury mezi lety 1905—1947.

K jeho důležitým pracím z posledních let patří např. Literary Universe in Three Parts: Language — Fiction — Experience (Brighton, Sussex Academic Press, 2018; spoluautoři P. A. Bílek a D. Skalický), Kontext v pohybu: (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře (Praha, Akropolis, 2018; spoluautoři P. A. Bílek, M. Kaplický a D. Skalický) či Pokušení neviditelného: Myšlení moderny (Praha, Akropolis, 2019; kolektiv autorů).

Vladimír Papoušek

Zpívám elektrickému tělu Biotronická imaginace Vladimíra Raffela

Doporučená cena vč. DPH 199 Kč

obalka + prebal.indd 1,3,5

11.11.2020 9:08:23

Vladimír Papoušek Akropolis 2020

zpívám elektrickému tělu.indd 1

11.11.2020 9:13:23

zpívám elektrickému tělu.indd 2

11.11.2020 9:13:23

Vladimír Papoušek

Z p í vá m elektrickému tělu Biotronická imaginace Vladimíra Raffela

zpívám elektrickému tělu.indd 3

11.11.2020 9:13:23

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Papoušek, Vladimír, 1957— Zpívám elektrickému tělu : biotronická imaginace Vladimíra Raffela / Vladimír Papoušek. — Vydání první. — Praha : Akropolis, 2020 Anglické resumé Obsahuje bibliografie a rejstřík ISBN 978-80-7470-336-2 (vázáno) * 821.162.3 * 82:316.3 * 82.09 * 82.0 * 82.07 * (437.3) * (048.8) – Raffel, Vladimír, 1898—1967 – česká literatura — 20. století – literatura a společnost — Česko — 1921—1940 – literárněvědné rozbory – poetika – interpretace a přijetí literárního díla – monografie 821.162.3.09 — Česká literatura (o ní) [11]

Rukopis knihy vznikl v rámci činnosti Centra pro výzkum novější české literatury Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích založeného s finanční podporou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Lektorovali: doc. PhDr. Jiří Brabec, CSc., a prof. PhDr. Tomáš Kubíček, Ph.D. © Vladimír Papoušek, 2020 © Cover illustration Aneta Papoušková, 2020 © Graphic & Cover Design Ondřej Fučík, 2020 © Photography — All rights reserved! © Filip Tomáš — Akropolis, 2020 ISBN 978-80-7470-336-2 ISBN 978-80-7470-337-9 [PDF]

zpívám elektrickému tělu.indd 4

11.11.2020 9:13:23

Na přebalu portrét Vladimíra Raffela, autorka kresby Aneta Papoušková

zpívám elektrickému tělu.indd 5

11.11.2020 9:13:23

zpívám elektrickému tělu.indd 6

11.11.2020 9:13:23

Lékařova cesta dějinami literatury Člověk Vladimír Raffel se v jistém historickém čase rozhodne psát. Píše články, eseje, povídkové cykly i román. Vše získává nepominutelný odraz ve veřejném prostoru — napsaná díla jsou publikována, získávají kritickou reflexi a z člověka Vladimíra Raffela se stává spisovatel, který je vřazen do análů české literární historie. Navzdory tomu, že takto získaný statut mnohým spisovatelům postačil k tomu, aby jím signovali celý svůj život, Vladimír Raffel se po nějakém čase rozhodne tuto značku života opustit a věnovat se lékařskému povolání. V literárních dějinách ovšem zanechal stopu, která je nesmazatelná, a tak se v zápisech historiků ocitá jako „položka“, již je nezbytné nějak charakterizovat, případně zařadit do nějakého „chlívečku“ ad hoc vytvořeného už proto, aby v dějinách nepanoval nepořádek. Dochází k patřičné redukci: z člověka, který žil, myslel a psal a své psaní zpřístupnil veřejnosti, se stane několikařádková nebo i víceřádková — to podle soudu dějin o kanoničnosti a důležitosti autora — konzerva, do níž, zdá se, každý další historik nahlédne a eventuálně něco přidá, nebo naopak ubere. Konzerva má ale stále stejný charakter.

Popravdě, historik nemá mnoho jiných možností, jak pracovat s konvolutem metařeči o autorech, pokud není odhodlán vše, co zmizelo v dějinách, znovu oprášit a pečlivě přečíst. K tomu pečlivému čtení jistě dochází, ale znovu a znovu se spíše týká kanonizovaných autorů, zatímco ti, jimž se nedostalo nejvyšších míst v české „literární Valhalle“, se musí spokojit s dějinnými extrakty třikrát vyluhovanými skrze čas.

Podobná redukce potkala i Vladimíra Raffela. Soud literárních dějin o něm není nijak nepříznivý, ovšem není ani nijak zvláště strukturovaný a obsáhlý. Přitom zjev modernistického autora znalého aktuální francouzské literatury, sledujícího dobovou filosofii a projevujícího hluboký zájem o pokrok vědecký, který se na počátku dvacátého století stával dominantou diskursu rovněž v oblasti umělecké tvorby, by dával tušit, že takový autor, postupující časem vedle české avantgardy Devětsilu a dalších modernistických exponentů, bude minimálně komparativně zkoumán podstatně pozorněji. To se nikdy nestalo a pro Raffela zbylo místo zajímavého, leč poněkud podivínského solitéra, aniž by mu byla připisována nějaká větší zásluha o rozvoj českého literárního prostředí.

Se zvětšujícím se čtvercem časové vzdálenosti se v psaných dějinách pohled na Raffela zužuje, matní a někdy i zkresluje díky vzrůstajícímu počtu chybovosti ve vzájemných odkazech jedné metařeči na druhou.

Nebýt připomenutí, kterého se mu dostalo díky Karlu Milotovi, jenž 6

7

zpívám elektrickému tělu.indd 7

11.11.2020 9:13:23

sestavil výbor z jeho povídek s názvem Elektrický les, vydaný v závěru devadesátých let a doprovozený Milotovým velmi pěkným esejem, byl by autor i čtenářsky možná zcela zapomenut.

Po celou dobu, kdy je mi umožněno svobodně myslet o literatuře, mne fascinuje právě toto téma zjevování a mizení, vytrácení a nového navracení. Bylo tomu tak, když jsem psal o Egonu Hostovském, Zdeňku Němečkovi nebo Olze Barényiové, a platí to rovněž v Raffelově případě.

Svůj úkol pro knihu věnovanou tomuto spisovateli jsem si vymezil tak, že pozorně přečtu všechny autorovy texty a pokusím se o jejich interpretaci, o pochopení intence řečových aktů vznikajících v době, kterou jsem nezažil, ale jejíž kontext lze vnímat opět z jiných textů, které doba nabízí.

Chtěl jsem sledovat vztah jisté individuální intence spisovatele vstupujícího do prostředí proměňujících se a utvářejících se intencí kolektivních, s nimiž polemizuje, souhlasí nebo je ironizuje či parafrázuje, spolu s tím, jak na jeho řeč reagují recenzenti, nakladatelé a vůbec autorova doba.

Jde tedy o pokus o možné pochopení střetů dobové řeči — na jedné straně Raffelova názoru na to, co je literatura a jaká má být, i jeho představy o tom, co má být obsahem spisovatelova uvažování a kreace jako takové, a na straně druhé toho, jaké intence tohoto druhu utvářela nebo konzervovala daná doba. Vedle víceméně kanonizovaného konvolutu autorova díla — definovaného zejména několika soubory povídek — jsem ale rovněž chtěl přečíst a promyslet i další, méně známé texty. Mnoho z toho, co Raffel ve své době produkoval — například poezii, fejetony, úvahy, recenze —, lze možná ve vztahu k podstatným a historií zhodnoceným autorovým dílům považovat za marginálie, ale právě toto ztracené či marginalizované může, domnívám se, velice produktivně nasvítit v komplexnější podobě intelektuální a umělecký vesmír Vladimíra Raffela.

V první části věnované povídkám jsem zvolil metodu postupné analýzy jednotlivých souborů a výrazných, respektive dominantních textů v nich.

Důvod byl dvojí. Zaprvé, chtěl jsem se pokusit sledovat metamorfózu autorova uměleckého přístupu, k níž pravděpodobně docházelo v průběhu několikaleté realizace jednotlivých povídkových knih. Hypoteticky bylo možné předpokládat, že postupné tematické i morfologické posuny obsahují nějaký koncepční záměr, což naznačovaly už názvy oněch souborů. Zadruhé, konvoluty textů v povídkových knihách představují významně rozmanitý materiál, který ale obsahuje často čísla (tj. povídky) odkazující jedno na druhé v různých souborech. Některé povídky jsou si tematicky podobné, jindy procházejí celou povídkovou tvorbou identické postavy, což do značné míry posiluje výchozí hypotézu, že se postupně realizuje určitá promyšlená koncepce, a proto se poměrně podrobně zabývám jednotlivými povídkovými texty.

Druhá část knihy je věnována Raffelovu románu, dále pak jeho tvorbě básnické a jeho úvahám, které označoval jako „fejetony“, recenzím a některým překladům. Jakkoliv tato část autorovy tvorby netvoří Lékařova cesta dějinami literatury

zpívám elektrickému tělu.indd 8

11.11.2020 9:13:23

dominantní polohu jeho díla, domnívám se — jak jsem ostatně uvedl již výše —, že je podstatná pro hlubší porozumění jeho umělecké osobnosti i jeho poetiky.

V závěrečné části se pak k dokreslení celku zabývám „stopami“ — reflexemi, jež Raffelovo dílo zanechalo v české literární historii — v recenzích nebo úvahách historiků. Případný čtenář v této knize tedy nenajde spisovatelovu biografii, jeho životní příběh ani žádné podobné biografické spekulace a konstrukce, tj. narativy, k nimž chovám dlouhodobě nedůvěru.

S úctou k tomu, že před sebou v řádcích díla Vladimíra Raffela mohu sledovat gesta člověka, který svou řeč reálně utvářel v konkrétní životní situaci, v určitém čase a prostoru — třeba v jistý den v roce 1926 ve francouzském Montpellieru, nebo v jiný den v roce 1929 v Praze —, v konkrétním existenciálním střetu s realitou své doby, člověka­‑spisovatele, který proměňoval a uspořádával své myšlenky i literární nápady, se jej pokouším číst, analyzovat, interpretovat a pochopit se stejným respektem k logice a vědeckému bádání, jaký k nim choval on sám.

8

9

zpívám elektrickému tělu.indd 9

11.11.2020 9:13:23

„Zpívám elektrickému tělu“ V roce 1972 vydala tehdy světově proslulá skupina Weather Report, propojující ve své hudbě zvané „fusion music“ jazz s rockem a především nově pracující s paletou elektrifikovaných hudebních nástrojů, jejichž možnosti dobrodružně zkoumala, album s názvem I Sing the Body Elect‑ ric. Na obalu této desky je postava sdružující fyziologické prvky lidského těla se strojem. Název odkazuje k verši, který patří básníku Waltu Whitmanovi. Jeho básnická sbírka Stébla trávy (Leaves of Grass; 1855), v níž je verš použit, vznikla v polovině devatenáctého století a ještě v poslední třetině století dvacátého někoho inspiruje. Je zřejmé, jak dlouho se v kolektivní imaginaci euroamerické civilizace objevuje paradigma propojení lidského těla a stroje, lidské anatomie a přírodních energií, jako je elektřina. Jistě by šlo jít ještě dále a poukazovat na mechanické přístroje spojené s antropomorfními elementy u Leonarda da Vinciho, na zařízení poháněná lidskou energií v dalších představách vynálezců létajících i podvodních nebo válečných strojů, ale to není účelem našeho výkladu. Smyslem exkursu je poukázat na toto nezbytné spojení biologie, techniky a fyzikálních sil, jež v civilizaci nejprve existovaly odděleně, avšak postupně docházelo k různým typům jejich propojování, a to právě v období vrcholících objevů biologických, technických a fyzikálních, v periodě, která zrodila modernu, tedy v periodě od poloviny devatenáctého století po století dvacáté. Variace různých typů imaginativní fascinace tohoto propojení lze sledovat v literárních textech řady spisovatelů, počínaje Edgarem Allanem Poem, Julesem Vernem či Herbertem Georgem Wellsem a konče osobnostmi moderní science fiction, které své zkušenosti často prvotně uplatňovaly v přírodních vědách, jako například Isaac Asimov nebo Arthur Charles Clarke.

Fascinace strojem je příznačná pro avantgardní směry dvacátého století od futurismu přes ruský konstruktivismus až po surrealismus, kde se v artefaktech Salvadora Dalího nebo Maxe Ernsta objevuje spojení biologického a technického (například v Dalího kompozici skládající se z humra a telefonu nebo v Ernstově obraze Žena ve vratké poloze); mechanika těla je zase tématem loutek Hanse Bellmera. Ale už dadaisté ještě před surrealismem experimentují v kolážích s propojením stroje a člověka, jak je tomu ve Formách v prostoru od Kurta Schwitterse. Česká literatura i kultura byly, jakkoliv se uvažuje o jejich částečné izolaci do vzniku Československa, poměrně v těsném kontaktu s touto imaginací procházející Evropou a Severní Amerikou. Civilizační poezie Walta „Zpívám elektrickému tělu“

zpívám elektrickému tělu.indd 10

11.11.2020 9:13:23

Whitmana se u nás objevila v překladech už v devatenáctém století, stejně tak byly k dispozici překlady Poea, Verna, vernovského epigona Andrého Laurieho a dalších. V prvních letech do první světové války se objevují prvky této imaginace v prózách bratří Čapků, v Neumannových Nových zpěvech (1918) nahrazují hlas člověka „Zpěvy drátů“ a své první prózy koncipuje Richard Weiner ve zjevném kontaktu s avantgardou fascinovanou funkcí, strojem a exaktním, přesným pozorováním. Dominantou je tu tajemno vznikající už nikoliv z romantické mystiky, nýbrž z reflexe chování přírody, z neznámých vztahů člověka a jeho prostředí, z neznámých jevů biologických, chemických a fyzikálních. Už v devatenáctém století, poněkud upovídaně, podobným směrem postupoval praotec české fantastiky Jakub Arbes, u něhož lze pozorovat, navzdory stylu poukazujícímu ke svému století, modernistickou tendenci definovanou fascinací vědou a potřebou vysvětlit veškeré zdánlivě nevysvětlitelné a mystické jevy racionálně — prostřednictvím logiky a nacházení funkčních vztahů.

V roce 1928 se v Rozpravách Aventina objevila povídka debutujícího autora Vladimíra Raffela s názvem „Tanec“.1 Povídka je spíše esejem o tajemství pohybu a jeho pomíjivosti, přičemž vypravěč dává najevo nejen fascinaci tímto pohybem, ale zároveň i touhu ho zachytit a analyzovat, ačkoliv je mu zřejmé, jak obtížný je to úkol. Při čtení se nepochybně vybaví souvislost s tvorbou bratří Čapků, konkrétně s povídkami sbírky Zářivé hlubiny a jiné prózy (1916). Cosi skutečného tu je a náhle mizí, zůstává pouze dojem. Tak jako mizí v eponymní povídce loď Oceanic i s lidskými životy a nerealizovanými vztahy, které ještě nedávno byly potenciálně možné, tak i pohyb Dolores del Rio v Raffelově povídce je sice nepochybně souborem sekvencí zachycených na filmovém plátně a zároveň sekvencí realizovaných pohybem tanečnice, nicméně pátrání po zdrojích jejího tance je stejně marné jako pátrání po příčinách katastrofy Oceanicu u bratří Čapků.

Nejen spojení s Aventinem, ale především způsob nahlížení na skutečnost, zdá se, propojují debutanta Raffela s Karlem a Josefem Čapkovými.

Je tu podobná reflexe reality jako něčeho nezbytně jsoucího a vstupujícího do smyslů a současně se vzpírajícího jednoduchému vysvětlení. Reflexe vědy, filosofující aspekt a vztah k fantastice definují východiska nového autora a zároveň ho spojují s generací moderny, které si poválečná avantgarda příliš nevšímala. Vladimír Raffel, jak se ukáže, bude jedním z modernistů, kteří si najdou zcela vlastní specifickou cestu. Navzdory genetické příbuznosti k bratřím Čapkům, zejména pak ke Karlovi, se nestane jejich epigonem a nikdy nebude součástí hlavního proudu levicové avantgardy, jež spojuje moderní umění se sociálním pokrokem. Podobně jako třeba Milada Součková nebo Zdenek Rykr bude postupovat s avantgardou, 1

10

Raffel, V., „Tanec“, Rozpravy Aventina 3, 1. 3. 1928, č. 13, s. 151—152. Tomuto textu předcházely jiné časopisecky otištěné povídky, viz „Bibliografie“, s. 206—207.

11

zpívám elektrickému tělu.indd 11

11.11.2020 9:13:23

ovšem ne jako její součást, bude jí inspirován, ale nikdy ne tolik, aby se přihlásil k nějakému programovému prohlášení. Jeho dílo je ohraničeno lety 1927 a 1930 (nepočítáme­‑li povídkové a fejetonové texty v časopisech a drobný spisek Ideál harmonického člověka, vydaný pod pseudonymem Karel Nešeda). Poté najde lékař Vladimír Raffel větší inspiraci v lékařské vědě, které se věnuje až do své smrti. Několik originálních svazků povídek a jeden fantastický román, vedle nepublikované poezie, to je celé dílo tohoto autora, který si, jakkoliv působil na literární scéně krátký čas, vypracoval zcela originální poetiku, jež se ne vždy setkávala s pochopením dobových kritiků vyčítajících mu umělost, slovní ekvilibristiku a občas i sociální neaktuálnost. Vladimír Raffel je však neposlouchal a dále se po celou svou periodu oddával stejné fascinaci — rychlosti, stroji, tělu, stylu a imaginaci.

„Zpívám elektrickému tělu“

zpívám elektrickému tělu.indd 12

11.11.2020 9:13:23

Elektrické povídky Knižní prvotina Vladimíra Raffela vyšla v roce 1927 v edici „Mladí autoři“ v malém nakladatelství Svoboda a Solař. Rukopis ovšem, jak sám autor uvádí, vznikal mezi červnem a zářím 1925. Je tedy zřejmé, že povídky odpovídají době vrcholné dominance poetismu, době nástupu nové vlny městské avantgardy, k níž by se hodilo Raffela automaticky přiřadit. Jakkoliv k tomu svádí některé indikátory typu postava Elektrického kouzelníka, opěvování stroje a moderní dynamiky, bude nezbytné zatím tento názor odložit, ačkoliv není potřeba jistou kolaterální inspiraci, vznikající z prostředí a dobových nálad tehdejší mladé generace, odmítat zcela.

Kritické reakce na prvotinu byly poměrně bohaté, ale nezněly nijak mimořádně vstřícně. V zásadě málokdo zpochybňoval talent autora, vadila spíše tehdy ještě nestrávená vlna modernistických postupů. Asi nejvíce přitakavá je krátká noticka v Českém slově v rubrice „Literární ruch“, v níž je, vedle tehdy vpřed se deroucí grafomanky Heleny Dvořákové, hodnocen Vladimír Raffel, a to jako autor, jehož „povídky jsou stylově dobře ovládnuty a zapisují se sympaticky svým ušlechtilým snažením do duše čtenářovy“.2 Zato Pavel Vachek v měsíčníku Pramen si Raffelovu prvotinu „vychutnával“ po svém: Srdce i fantasie jsou při tomto brakování moderního slovníku naprosto nezaměstnány. Je to zajímavé asi jako kyslík v šampaňském. Ale podstatou šampaňského je víno. Zde je podstatou šumění.3 Celá stať směřuje k vyjádření toho, že Raffelovo psaní je prázdná moderní ekvilibristika se slovy, což nás opět vede k tomu, abychom vedle debutanta přiložili nástup poetistické avantgardy, která dráždila podobným způsobem. Rozdíly mezi jednotlivými texty splývají a přes rudou clonu nenávistného nepochopení nemohou být ani malinko zřetelné. Přitom existují, a to velmi podstatné. Vachek se dále ve svém článku dopouští citace z povídky „Elektrostatická noc“ a zoufá si nad nepochopitelností autorových vět: Ale co si počít s větami, které budu citovati: „Orloff nechal bacchického samaritánství. Pronikl důmyslem rasy Bertovu situaci a našel pomoc. Ne v cocktailu, ale v polární záři zhaslého lustru […].“4 2 —P—, „Knihovna Mladí autoři“, Večerní České slovo 9, 28. 1. 1927, č. 22, s. 4.

3 —ach— [Vachek, P.], „Několik svazků nové prosy“, Pramen 7, 20. 3. 1927, č. 1, s. 28.

4 Tamtéž.

12

13

zpívám elektrickému tělu.indd 13

11.11.2020 9:13:23

Citace je mnohem delší, ale není potřebné uvádět celý pasus, podstatná je tu strategie kritika, který dává najevo, jak moc nesrozumitelné věty má před sebou. Lze říci, že pokud vytrhneme jakýkoliv konvolut vět z moderního autora, ať už to bude James Joyce, Virginia Woolfová nebo ­Michail Bulgakov, dostaneme podobný výsledek, tj. věty se budou jevit jako nesrozumitelné, jako gramaticky správné, leč postrádající jakoukoliv sdělnou hodnotu. Modernistický diskurs, pracující s dynamikou, s časem, se sebereflexí, se subjektivistickým vnímáním situací, je pochopitelný pouze v okamžiku, kdy si čtenář uvědomí a osvojí pravidla hry, tedy ten způsob vyprávění, který má právě tato výše uvedená specifika. Jestliže čtenář nebo kritik odmítne tato pravidla hry přijmout, pak lze odsoudit prakticky každou jinakost v literárních textech. Jak se pokusíme ukázat, má citovaný pasus v rámci Raffelovy povídky vcelku snadno pochopitelný obor extenze i intenze, pokud bychom použily terminologii logiky, a z tohoto úhlu pohledu není obtížné soudit, že kritikova strategie je řízena vším jiným než potřebou porozumět Raffelovu stylu. Pokud by kritik zasadil citované věty do kontextu vyprávění, pak by nemohl tvrdit, že nedávají smysl nebo že si s nimi nemá co počít. Stejně jako orgiastická alkoholová scéna z baru, spojená s odkazy na antické bakchanálie a v joyceovské zkratce „stream of consciosness“ propojující reflexe několika rovin dějů — rozhovoru, vnímání ženských těl, hluku a pohybu, což má jako celek sloužit k expresi dynamiky chvíle, chaoticky a rychle se měnících scén —, vcelku logicky odpovídá textu, tak i text odpovídá, řekněme, dobovým náladám opojení z návratu do života překonávajícího krize první světové války a umožňujícího intenzivní vnímání, tehdy ještě, kouzla existence.

Neméně odmítavý je vůči Raffelově prvotině Bedřich Fučík, kterého mimořádně dráždí autorova negace Boha: Co je okolo, je stejně duchaplné. „— nebe definitivně prázdné od Boha. Neboť Bůh zahynul doopravdy teprve hygienou a koupelnami.“ Raffel se při tom tváří bohorovně. Je v tom logika — logika spuštění a svět nesmyslu, v němž se autor zuřivě utvrzuje […]. Je to zase logika (které autor netuší), protože život se nedá nacpat do auta s benzínem a pohánět — vyjdou z toho mrzáci.5 Fučíkovo rozhořčení je pochopitelné, pokud si uvědomíme, že je pronášeno z pozice katolického intelektuála, ale i tady narážíme na velmi povrchní čtení Raffelových textů, které kritikovi neumožní jakýkoliv hlubší pohled či jakoukoliv podrobnější analýzu. Jakkoliv je Fučík jinde pozorným vnímatelem děl Zahradníčkových, Demlových a dalších, tady už jen způsob kritického psaní ukazuje mimořádně neužitečnou rétoriku, navíc 5

B. F. [Fučík, B.], „Vladimír Raffel: Elektrické povídky“, Tvar 1, 2. 4. 1927, č. 4, s. 71.

Elektrické povídky

zpívám elektrickému tělu.indd 14

11.11.2020 9:13:23

i logicky chybnou. Fučík sice dvakrát za sebou použije slovo logika, ovšem nikoliv tak, aby tento pojem užil v obvyklé extenzi, v rozsahu významů, jak mu bývá rozuměno, ale naopak učiní ze slova specifickou metaforu, která vlastně neguje veškeré možné dosavadní významy pojmu. Jestliže je řečeno, že jde o logiku spuštění a svět nesmyslu, pak se tu neříká nic jiného, než že „já Bedřich Fučík vidím to a to“, v rámci oboru významů slova logika tedy nejsou hledány nějaké formální zákonitosti ani určitá pravidla pravdivosti. Stejně tak ve druhém případě, kdy dokonce Fučík vmete Raffelovi, že o logice nemá ani tušení, použije toto slovo jako čistou expresi vlastního obrazu světa, jenž je v radikálním rozporu se světem Raffelových textů. To znamená, že si kritik ve své strategii už dopředu buduje překážky ke vstupu do čteného textu, protože text indikuje jiný ideologický koncept, než je ten, který je pro kritika přijatelný.

Pod kryptonymem „drb.“ vyšla v časopise Zvon krátká recenze Jaromíra Boreckého — stejně negativní jako ty předešlé: „Nejsou to však povídky, které by elektrizovaly čtenáře hloubkou myšlenek, poetickou krásou slova.“6 Prostou vylučovací metodou je pak Raffelovým prózám upřeno prakticky vše — jestliže tu nejsou zajímavé myšlenky ani „poetická krása slova“, pak jako literatura postrádají jeho texty smysl. Ovšem na rozdíl od ostatních recenzentů Borecký přiznává, že Raffel „není bez vtipu“.7 Pokud tedy shrneme to, co se dozvídáme od většiny dobových kritiků, pak jednoznačně dominuje negativní přístup k novému vetřelci na literární scéně. To lze vysvětlit několika způsoby. Zaprvé, kritikové rozpoznali plytkost nových textů, a tak je exkomunikují jako cosi, co do literatury nepatří. Zadruhé, kritikové se setkali s novým typem literární řeči, na níž nebyli připraveni, a proto ji odmítají jako nějaký útočící bacil.

Pokud by bylo pravdivé první řešení, pak bychom museli mít nějaké doklady o skutečné analýze sledovaných textů. Jak praví staré scholastické pravidlo diskuse: nejprve je potřeba přijmout a prozkoumat protivníkovi argumenty, pochopit je, a pak je možné je třeba i odmítnout. S ničím takovým se ve sledovaných kritických strategiích nesetkáváme. Naopak všichni odmítají Raffelovu tvorbu jaksi ad hoc. A navíc všechna odmítnutí jsou vedena z pozice víceméně ideologické, buď — jak je tomu u Fučíka — jde o popření božího řádu, nebo — jak je tomu u zbývajících — se jedná o estetickou negaci nepřijatelného modernistického třeštění.

Vzhledem k tomu, že první řešení se jeví jako krajně nepravděpodobné, pak se tedy pravdivé z hlediska logiky zdá být spíše řešení druhé, tj. že se kritikové setkávají s nějakým novým typem řeči, na který nejsou adaptováni, a na základě dosavadní zkušenosti s literaturou a literárním diskursem mají za to, že jejich povinností je tento typ psaní rozhodně odmítnout.

6 drb. [Borecký, J.], „Literatura“, Zvon 27, 28. 4. 1927, č. 33, s. 462.

7 Tamtéž.

14

15

zpívám elektrickému tělu.indd 15

11.11.2020 9:13:23

Bylo řečeno, že historicky spadá Raffelův debut do období vrcholícího poetismu, to znamená, že nový typ modernistického diskursu — v mnoha ohledech blízký některým Raffelovým metaforám i jeho stylu založenému na imaginativní dynamice — je už nějaký čas na scéně, a přestože stále budí kontroverze, určitě není něčím absolutně novým, nejedná se o první náraz, který by měl kritickou a čtenářskou scénu zcela vykolejit. Z toho logicky vyplývá, že v Raffelových textech musí být ještě něco navíc, když mu kritika, reprezentovaná jedním z výše citovaných, upře jak intenzitu myšlenky, tak poetičnost slova. Zatímco poetismus, jako dobová modernistická paralela k diskursu Vladimíra Raffela, se opíral spíše o onu poetičnost slova, slovo vynález, novou metaforiku a figuraci, což byly hodnoty, jež dobová kritika čas od času dokázala ocenit, pro Raffelovo psaní nezbylo nic než onen efemérní výraz „vtipnost“? To se rovněž jeví jako nepravděpodobné, a to i vzhledem k tomu, že Raffelova literární kariéra neskončila jeho debutem a že jeho dílo zanechalo v české literatuře stopu, která i po mnoha letech vyvolává minimálně neklid. A neklid čtenáře, kritika, literárního historika ve vztahu k diskursu je znakem živosti autorova díla a jeho tajemství.

Pokusíme se tedy následně prozkoumat, jaké možné prvky neklidu a jaké diference Raffelův literární projev přináší a proč se jevil zvláštností jak v době vzniku jeho povídkových souborů, tak i později, kdy stále patřil mezi autory, s nimiž si koncepty české literatury málo věděly rady — jako byli třeba Ladislav Klíma, Josef Kocourek a jeho Zapadlí vlastenci 1932 (román byl napsán v letech 1932—1933, vydán byl poprvé v roce 1961) a další —, kteří zůstávali poněkud mimo přijaté literární kánony, a přesto, použijeme­‑li Iserův odkaz na starou židovskou moudrost, „bušili na vrata tohoto kánonu“.8 Automobilová láska Povídka s tímto názvem představuje úvodní text Elektrických povídek.

Spolu s povídkou „Elektrostatická noc“ tvoří dvojici vyjadřující cosi jako frenetickou extázi z pohybu. Dochází v nich k propojení energie lidského těla a stroje, ke spojení těla, vědomí a síly automobilu v expresi rychlosti: „Jsme vůle k letu, on a já. Jsme vůle benzinu a rozkaz elektrické jiskry.“9 Spojení lidského vědomí a stroje umocňuje spojení energií v extatickém okamžiku, což je, domnívám se, primární intence vypravěče v tomto textu. Tajemství transformací, přenosu energií, vůle jsou tu rámována do situace zběsilého automobilového závodu. Raffelova posedlost způsoby fungování lidského těla a fungování stroje určuje jedno z funda8 9

Iser, W., The Range of Interpretation, Columbia University Press: New York, 2000.

Raffel, V., „Automobilová láska“, in: týž, Elektrické povídky, Svoboda a Solař: Praha, 1927, s. 5.

Elektrické povídky

zpívám elektrickému tělu.indd 16

11.11.2020 9:13:24

mentálních témat celého povídkového souboru: „Život motoru je krátký, ale je to jediné vítězství. Nenabývá znovu sil potravou, ale nezná vyčerpání. Nenapravuje potravou své opotřebování, ale tráví přímo svou tekutou rychlost.“10 Recenzent, který nepostřehl u autora žádné hluboké myšlenky, mimořádně nepozorně četl, protože už z prvních stran první povídky souboru je zřejmé, že Raffel si klade významnou filosofickou otázku, totiž jak se udržuje lidský život, jak nabývá energie a jak ji ztrácí, což činí nikoliv formulací otázky jako takové, ale obrazy srovnávajícími člověka a mechanismus stroje. Stroj se může porouchat — stejně jako člověk. Raffel studuje lékařství a jeho životním posláním bude, obrazně řečeno, „opravovat porouchané lidi“. V jeho imaginaci se nedistancuje tělo a duše, neboť bytí těla, vědomí a reflexe existence se nacházejí v synkretickém vztahu. Mechanika těla a mechanika vědomí, citů, extáze jsou úzce propojeny a v komunikaci s vnějškem — dalším mechanismem­‑strojem, který lze řídit a v němž lze prožívat extázi rychlosti a vítězství. Nemělo by to ovšem vyznít tak, že Raffelova imaginace představuje nějaký naturální primitivismus, v němž je člověk oživlou loutkou a stroj objektem oživovaným onou oživlou loutkou. Spíše jde o to, že se tu poukazuje na skryté a komplexní systémy utvářející lidský život v jeho fyziologickém bytí i v bytí emočním, reflexivním, estetickém. Autor citlivě vnímá křehkost života a nebezpečí mechanismů: „Stroj vás může zabít. Něco maličkého se ulomí a stroj nabude svobodné vůle. […] Svobodná vůle stroje je katastrofa.“11 V lidském životě i ve vztahu ke stroji jde o kontrolovanou energii.

Lidská vůle vnucená stroji se může zcela zvrtnout: „Nebo vám nepojatelná síla okamžiku umístí strom na setinu v promáčklé lebce a vaše hlava již nikdy neucítí nic.“12 Čteme tu tenkou hranici mezi bytím a nebytím, rychlost, přenos vůle a energií, které rozhodují o příštím okamžiku lidského života. Obrazy zběsilého závodu jsou také obrazem zběsilosti moderního života s veškerým jeho chaosem, v němž se pohybují křehké stránky lidských bytostí obdařených na jedné straně obrovskou schopností tvořit a ovládat, na druhé straně neméně zjevnou zranitelností a smrtelností.

Hlavní hrdina povídky se představuje jako Pneu, figurka známá z reklam firmy Michelin. Zdá se tedy, že hrdina postrádá jakékoliv znaky lidskosti, je pouhou figurkou, loutkou, která je spojena svým bytím s automobilem.

Druhou postavou příběhu je Pneův přítel Rinsky. Pneu, zdá se, tvoří jakousi matici mezi člověkem a strojem — hovoří, chová se jako člověk, ale může jím být? Když dojde ke kolizi na závodní dráze, Pneu ji komentuje slovy: 10 Tamtéž, s. 6.

11 Tamtéž, s. 7.

12 Tamtéž.

16

17

zpívám elektrickému tělu.indd 17

11.11.2020 9:13:24

Dopadlo to skvěle. Měl jsem zlomenou nohu, ale nezlobí to a nevadí. Rinsky to odnesl jen dvojnásobnou zlomeninou klíční kosti. On měl obě nohy přeražené v holeni a levou ruku. Hlavu porouchanou. Jeho společník byl jeho pravá ruka a také si ji přerazil a ­vybodl si oko.13 Raffelův ironický nadhled ukazuje hrdinu Pneua jako svého druhu an­droida, stvoření mezi člověkem a strojem. Je to člověk převlečený za závodníka, a tím se mění i jeho podstata, dochází k jeho transformaci: „Jsem hezký jen v impregnovaném plášti a autobrýlích.“14 Stává se tak součástí stroje, a zdá se proto být méně zranitelným, zatímco ti, s nimiž se srazil, dopadají mnohem hůře, jak o tom napovídá výčet zranění, které nám vypravěč sděluje. Nejsou totiž součástí extatického stavu, nezvládají svou vůlí tak efektně a virtuózně rychlost stroje. Pneu je první z postav, jež se představují spíše jako určité symboly metamorfózy a transformace sil než jako limitované lidské existence. V dalších povídkách to bude například Elektrický kouzelník.

Podstatným momentem, který rovněž významně formuje Raffelovu imaginaci, jsou tehdy nastupující média, zejména film. Mnoho transformací, náhlých střihů či motivů působí, jako by byly převzaté z dobových hollywoodských „movies“. Vložený příběh lásky k ženě, kterou v povídce milují jak Pneu, tak jeho přítel Rinsky, je traktován jako druhořadý milostný příběh s hrdinou a nedostižnou krasavicí: „Ona byla skutečná kalifornská růže a já skutečný filmový dobrák, který spolkne slzu a honí dále svého mustanga po závodních drahách.“15 Dobová filmová a možná i plakátová vizualita formuje nejen postavu Pneua, ale také reflexe poněkud kýčovité reprezentace prostředí: „[č]erné miliony skal a červené srdce“,16 „[k]řičící ústa otevřená jako nálevky“.17 K filmu odkazují i sekvence s motivy hudby: „[z]píval jsem své automobilové srdce“,18 „[z]píval jsem jako minnesänger s kočičími kníry o závodech mistra Hanse Sachsa“.19 Extáze rychlosti a milostného vzrušení děleného mezi ženu a stroj nakonec končí kolizí a větou: „Není druhé takové princezny a všechny sladké filmy jsou špatné.“20 13 Raffel, V., „Elektrostatická noc“, in: týž, Elektrické povídky, Svoboda a Solař: Praha, 1927, s. 14.

14 Raffel, V., „Automobilová láska“, in: týž, Elektrické povídky, Svoboda a Solař: Praha, 1927, s. 7.

15 Tamtéž, s. 10.

16 Tamtéž, s. 11.

17 Tamtéž, s. 10.

18 Tamtéž, s. 11.

19 Tamtéž.

20 Raffel, V., „Elektrostatická noc“, in: týž, Elektrické povídky, Svoboda a Solař: Praha, 1927, s. 14.

Elektrické povídky

zpívám elektrickému tělu.indd 18

11.11.2020 9:13:24

Obrazová příloha

zpívám elektrickému tělu.indd 153

11.11.2020 9:13:46

Rukopis básně „Gramofon“ s drobnou kresbou a poznámkami, konec dvacátých let dvacátého století; z autorovy pozůstalosti

Obrazová příloha

zpívám elektrickému tělu.indd 154

11.11.2020 9:13:47

Obálka knihy Elektrické povídky, autor obálky neuveden, 1927

154

155

zpívám elektrickému tělu.indd 155

11.11.2020 9:13:47

Obálka knihy Tělové povídky, v úpravě Františka Muziky, 1928

Obrazová příloha

zpívám elektrickému tělu.indd 156

11.11.2020 9:13:47

Summary The author of the present book deals with work of Vladimír Raffel, a writer­‑cum­‑physician, who eventually prioritised medical profession over his career in literature. His literary output (leaving aside short storie and essays published in journals and a short piece called The Ideal of a Harmonious Man, published under the pen­‑name Karel Nešeda) dates in between years 1927 and 1930. Despite this, however, Raffel managed to leave an indelible trace in literary history.

It is this literary “trace” that the book focuses on, and it provides an analysis and interpretation of Raffel’s work consisting of short­‑story collections published as books, a novel, the aforementioned Ideal of the Harmonious Man, short­‑stories published in journals, poems, translations, essays, reviews Raffel published in various periodicals till 1936, and also texts that were preserved in manuscript in author’s literary remains. Attention is also paid to the then and contemporary reflections on Raffel’s work that lead to general questions about the relationship between the author’s specific speech acts and the cultural discourse at large.

Literary history does not see Vladimír Raffel as a poor writer, however, on the other hand, it does not pay much attention to his work either.

Today, he is considered to be an interesting, but rather eccentric individuality. It is so even though Raffel was a writer treating topics characteristic of the Czechoslovakian modernism of the 20th century.

This book aims to show that Raffel’s intellectual and artistic world was much richer.

168

169

zpívám elektrickému tělu.indd 169

11.11.2020 9:13:54

Jmenný rejstřík A Adamovič, Ivan 180—181 Adler, Alfred 62, 122, 131, 174 Alighieri, Dante 110, 183 Amfitryon 34—35, 37, 80, 177 Amundsen, Roald 114 Apollinaire, Guillaume 85 Arbes, Jakub 11 Ariadna 76—77 Asimov, Isaac 10, 30, 123 Auerbach, Erich 69, 71, 183 B Barényiová, Olga 8 Bár, Zdeněk 137—138, 178 Baudelaire, Charles 30, 104, 122 Bednár, Štefan 165 Bednář, Jaroslav 176 Beethoven, Ludwig van 110, 112, 173, 177 Bellmer, Hans 10 Bém, Alfred Ljudvigovič 176 Benda, Julien 88 Bergson, Henri 101, 126 Bernard, Claude 176 Beucler, André 175 Biebl, Konstantin 19, 27, 46 Billington, Kevin 63 Binet, Léon 176 Blatný, Ivan 146 Blažíček, Přemysl 181 Böhnel, Miroslav Bedřich 96 Borecký, Jaromír 15, 137, 178—179 Boyeová, Karin 66 Breton, André 62 Brouk, Bohuslav 127 Bryan, Jiří S. 175 184

Brynner, Yul 63 Březina, Otokar 113 Březovský, Bohuslav 76 Bulgakov, Michail Afanasjevič 14 Burian, Vlasta 125 C Camus, Albert 41, 44, 75, 183 Carnap, Rudolf 36 Cendrars, Blaise 118—119, 175 Clarke, Arthur Charles 10, 30 Cocteau, Jean 82, 175 Comte, Auguste 101 Crémieux, B. 176 Crofts, Freeman Wills 176 Č Čapek, Josef 11, 20, 29, 32, 113, 115, 117, 157 Čapek, Karel 11, 20, 29—30, 32, 35, 37, 40, 49, 65—66, 90—91, 113, 117, 125, 135, 147, 149, 176, 183 Černý, Václav 142—143, 179 D Dalí, Salvador 10 da Vinci, Leonardo 10 Delluc, Louis 175 Deml, Jakub 14 Descartes, René 60—61 Dorgelès, Roland 118—119, 175 Dostojevskij, Fjodor Michajlovič 30, 176 Douglas, Kirk 63 Dreiser, Theodor 176 Drieu La Rochelle, Pierre Eugène 175—176

185

zpívám elektrickému tělu.indd 185

11.11.2020 9:13:59

Duhamel, Georges 91 Dvořáková, Helena 13 E Edison, Thomas Alva 88, 112, 175 Einstein, Albert 114 Eisner, Pavel 179 Epstein, Jean 78, 177 Erenburg, Ilja 90, 175 Ernst, Max 10 F Fairbanks, Douglas 27 Faivre, Louis 175 Fechner, Gustav Theodor 79 Filla, Emil 75 Fisher, Otokar 68, 183 Flaubert, Gustave 122, 170, 174, 176 Fosca, François 176 Fraenkl, Pavel 178—180 Freud, Sigmund 62, 82, 122, 131 Fridrich, Radek 181 Friedrich, Radek 180 Fučík, Bedřich 14—15, 137—138, 149, 178 G Garnett, David 176 Gellner, František 72 Gide, André 115, 143, 176 Giraudoux, Jean 175 Goethe, Johann Wolfgang von 30, 68, 183 Götz, František 97, 149, 178—180, 183 Grasset, Bernard 117—118, 121, 170 Gudea z Lagaše 75 H Hadrbolec, Karel 181 Halas, František 149 Haman, Aleš 180 Hanuš, Miroslav 76

Hašek, Jaroslav 42, 57, 117, 135, 183 Haussmann, Jiří 35, 66 Havlíček, Jaroslav 67—68 Hawthorne, Nathaniel 29 Heidegger, Martin 43, 60—61, 76, 88, 183 Hémon, Louis 175 Henry, O. (Porter, William Sydney) 175 Heyduk, Josef 179—180 Hodrová, Daniela 170 Hofmannsthal, Hugo Laurenz August Hofmann von 104 Holas, Miloš 180 Hora, Josef 96, 179 Hostovský, Egon 8, 67, 91, 141, 175 Hradec, Karel 176 Hrubín, František 151 Hrubý, Tomáš 66 Huxley, Aldous Leonard 35, 66, 105, 129 Huxley, Julian Sorell 128, 176 Ch Chaloupka, Josef 115, 174, 179 Chaplin, Charlie 27, 125 I Ingres, Jean Auguste Dominique 73 Iser, Wolfgang 16, 183 J Jakobson, Roman 49 James, William 101—102 Jammes, Francis 101 Jeans, James 128 Jelínek, Hanuš 176 Jeřábek, Čestmír 35, 146—147 Jirásek, Alois 55 Joyce, James 14, 97, 115 Jung, Carl Gustav 61—62, 131

Jmenný rejstřík

zpívám elektrickému tělu.indd 186

11.11.2020 9:13:59

K Kafka, Franz 42, 69 Kafka, Vladimír 71, 183 Kácha, Michael 98 Karloff, Boris 35 Káš, Svatopluk 181 Kessel, Joseph 175 Klička, Benjamin 146 Klíma, Ladislav 16, 30, 42, 117, 135 Kocourek, Josef 16 Konrád, Karel 19, 83, 142 Krejčí, Jiří 160—162, 170, 174 Kristeva, Julia 109, 131, 183 Kristus, Ježíš 51, 64, 111 Kruif, Paul de 177 Kubišta, Bohumil 75 Kunc, Jaroslav 149—150, 183 Kurc z Jankova 115 L Lacan, Jacques-Marie Émile 131 Laloy, Louis 175 Lamač, Karel 124 Lamandé, André 175 Langerová, Marie 180 Lang, Fritz 35 Larbaud, Valery 107, 115, 121, 170, 175—177 Laurie, André 11 Lawrence, David Herbert 59 Linhartová, Věra 134 London, Jack (Chaney, John Griffith) 102 M Mácha, Karel Hynek 176 Malraux, André 176 Marcel, Gabriel 88 Marinetti, Fillipo Tommaso 140 Martinec, Jan 151, 170, 183 Mařánek, Jiří 83, 142, 147, 150 Mata Hari (Zelleová, Margaretha Geertruida) 41 Mauriac, François Charles 91, 121 186

Maurois, André 121 Mikeš, Vladimír 110, 183 Milota, Karel 7—8, 151, 170, 181, 183 Molière (‎Poquelin, JeanBaptiste) 34 Morand, Paul 25, 30, 35, 97, 117—118, 121, 138—139, 175—176 Mozart, Wolfgang Amadeus 34 Mrkvička, Otakar 90 Mukařovský, Jan 49 Münzer, Jan 141—142, 179 Musil, Robert 42 Mussolini, Benito 93 Muzika, František 98, 156, 158, 164, 174 N Němec, Jan 180 Němeček, Zdeněk 8, 91 Neruda, Jan 57 Nešeda, Karel. Viz Raffel, Vladimír Neumann, Stanislav Kostka 11, 59, 140, 151, 183 Nezval, Vítězslav 21, 45, 57, 69, 88, 149 Nietzsche, Friedrich 30, 84, 100—103, 108, 126, 136 Nor, A. C. (Kaván, Josef) 146—147, 173 Novák, Arne 149, 178, 183 Novák, Jan Václav 149, 183 Nyholm, Kristoffer 63 O Ondrušková, Alena 115 Ortega y Gasset, José 88, 177 Orwell, George 66 P Papoušek, Vladimír 56, 180, 183 Papoušková, Aneta 5 Pavlov, Ivan Petrovič 123, 176 Pelnář, Josef 176

187

zpívám elektrickému tělu.indd 187

11.11.2020 9:13:59

Pepper, Stephen C. 28, 126, 183 Píša, Antonín Matěj 143—144, 178—180 Plautus, Titus Maccius 34 Poe, Edgar Allan 10—11, 28, 64, 67, 107, 121, 129, 142, 145, 170, 177 Poirier, Léon 124 Poláček, Karel 57 Popper, Karl 124, 130—131, 183 Preisner, Rio 71, 183 Prchlíková, Hana 181 Prokůpek, Václav 137 Proust, Marcel 97, 121, 138, 143, 176 R Raffelová, Eliana 167—168, 181 Raffelová, Marie 168 Raffel, Vladimír 5, 7—9, 11—54, 56—76, 78—85, 88, 90—94, 96—151, 163—173, 177—181, 183 Ramuz, Charles Ferdinand 176 Rey, Jan 175 Roger, Henri 176 Romains, Jules 176 Roubalová, Eva 181 Roudiez, Leon S. 109, 183 Rutte, Miroslav 97, 139—141, 178—180 Rykr, Zdenek 11 S Sachs, Hans 18 Sartre, Jean-Paul 25, 34, 41—42, 60—61, 75, 85, 143 Scott, Ridley 30 Scott, Robert Falcon 33, 114 Sedlák, Jan Vojtěch 179 Seifert, Jaroslav 19, 21, 57, 88, 149, 151 Sezima, Karel 147—149, 179—180, 183 Shakespeare, William 30, 59, 68

Shelleyová, Mary 35, 67 Schopenhauer, Arthur 30 Schulz, Karel 83, 106, 150 Schwitters, Kurt 10 Sontagová, Susan 61 Součková, Milada 11, 134, 146 Soung‑Lin, P’ou 175 Soupault, Philippe 175 Spencer, Herbert 101 Spengler, Oswald 35, 85, 88 Steinová, Dagmar 75, 183 Stendhal (Beyle, Henri Marie) 30, 78, 121, 170, 177 Supervielle, Jules 170, 175—176 Swift, Jonathan 66 Swinnerton, Frank 176 Š Šalda, František Xaver 124, 179 Šíma, Josef 48, 159, 173 Škvorecký, Josef 56 Šrámek, Fráňa 56, 59 Štorch-Marien, Otakar 136, 146, 181, 184 Štyrský, Jindřich 88 T Teige, Karel 21, 36, 88, 90, 102—103 Toman, Karel 59 Toyen (Čermínová, Marie) 88 Trávníčková, Eliana.

Viz Raffelová, Eliana Troska, J. M. (Matzal, Jan) 66—67 U Unamuno, Miguel de 88, 143 V Václavek, Bedřich 38, 138—139, 178—179 Vaculík, Ludvík 56 Vachek, Emil 66 Vachek, Pavel 13, 137, 178

Jmenný rejstřík

zpívám elektrickému tělu.indd 188

11.11.2020 9:13:59

Valéry, Paul 46, 74—76, 112, 142, 173, 175 Valja, Jiří 76 Vančura, Vladislav 56—57, 69, 117, 139, 146—147 Verne, Jules 10—11, 27, 63, 86 Vildrac, Charles 91 Vodák, Jindřich 179—180 W Walpole, Hugh 175 Weiner, Richard 11, 56—57, 69, 115, 117, 139, 146, 149 Weiss, Jan 35, 66, 90, 174 Wells, George Phillipe 128, 176 Wells, Herbert George 10, 35, 66, 128—129, 176 Whitman, Walter (Walt) 10—11 Wolker, Jiří 103, 151, 184 Woolfová, Virginia 14 Z Zahradníček, Jan 14 Zamjatin, Jevgenij 35, 66 Závada, Vilém 149 Zelinka, Vojtěch 178—180 Zíka, Vláďa (Watzke, Vladimír) 63 Zvěřina, Ladislav Narcis 180 Ž Žilina, Miroslav 71, 183

188

189

zpívám elektrickému tělu.indd 189

11.11.2020 9:13:59

Obsah Lékařova cesta dějinami literatury „Zpívám elektrickému tělu“ Elektrické povídky Tělové povídky Pathetické povídky Taneční povídky Prapovídky Povídky Román Alias Karel Nešeda Poezie Recenze Překlady, fejetony, eseje Stopy v řeči literární historie

7 10 13 32 39 48 56 78 82 98 107 117 121 133

Obrazová příloha Summary Bibliografie Použitá literatura Jmenný rejstřík

153 169 170 183 185

zpívám elektrickému tělu.indd 190

11.11.2020 9:13:59

zpívám elektrickému tělu.indd 191

11.11.2020 9:13:59

Vladimír Papoušek

Z p í vá m e l e k t r i c k é m u t ě l u Biotronická imaginace Vladimíra Raffela Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2020 jako svou 424. publikaci Redakce a jmenný rejstřík Kateřina Selner Bibliografie Martin Dvořák Grafická úprava a obálka s použitím kresby Anety Papouškové Ondřej Fučík Sazba písmem Comenia Sans Stará škola (www.staraskola.net) Tisk S-TISK Vimperk, s. r. o., Žižkova 448, 385 01 Vimperk Vydání první, 192 stran, TS 12 ISBN 978-80-7470-336-2 ISBN 978-80-7470-337-9 [PDF] Doporučená cena včetně DPH 199 Kč www.eshop.akropolis.info

zpívám elektrickému tělu.indd 192

11.11.2020 9:13:59

Literární dějiny Vladimíra Raffela nehodnotí nijak nepříznivě, všímají si ho však jen velmi zřídka. Přestože se bezpochyby dotýkal témat aktuálních pro československou modernu 20. let, zbylo pro něho místo zajímavého, leč poněkud podivínského solitéra, přinejlepším jakéhosi modernistického zjevu. Předkládaná kniha snad čtenáři ukáže, že intelektuální a umělecký vesmír tohoto spisovatele byl mnohem bohatší.

ISBN 978-80-7470-336-2

Autor se v knize zabývá tvorbou Vladimíra Raffela, spisovatele-lékaře, jehož dílo je ohraničeno lety 1927 a 1930 (nepočítáme-li povídkové a fejetonové texty uveřejňované v periodikách až do roku 1936 a drobný spisek Ideál harmonického člověka, vydaný pod pseudonymem Karel Nešeda roku 1923).

Ta nepředstavují období nijak rozsáhlé, přesto však Raffel v literárních dějinách zanechal nesmazatelnou stopu. Právě na tuto literární stopu, na analýzu a interpretaci konvolutu Raffelových děl (knižně vydaných povídkových souborů, románu, zmíněného úvahového spisku, časopisecky uveřejněných povídek, básní, překladů, fejetonů-esejů, recenzí i rukopisných textů z autorovy pozůstalosti) se soustředí tato kniha.

Pozornost je dále věnována také dobovým i současným reflexím Raffelovy tvorby, z nichž vyvstávají obecnější otázky týkající se vztahu specifických řečových aktů autora a dobového diskursu, jakéhosi střetávání se dobové řeči. Součástí knihy je obrazová příloha.

Zpívám elektrickému tělu

„Jeho láskou je experiment, jeho heslem stručnost a srozumitelnost.

Obdivuje a miluje vědu a své nastávající povolání. […] Miluje všechny tvary života, živočišné i rostlinné, miluje stroje a přístroje, zejména mikroskop a letadlo, miluje krystaly, sklo, bezvadné materiály, vodu a nerosty.“ Tak je autor charakterizován v medailonu, koncipovaném jím samotným, nebo vzniklém přepisem jeho řeči, který vyšel v rubrice „100 populárních autorů“ deníku A‑Zet 27. 9. 1933 (roč. 5, č. 189, s. 3), tj. v době, kdy Raffel svou aktivní tvorbu definitivně ukončil. Měl tedy možnost zpětně vymezit její základní principy, což také učinil přesným a strohým vyjádřením toho, co bylo primárně modelovou formou jeho spisovatelské osobnosti.

Vladimír Papoušek

Vladimír Papoušek (* 1957) absolvoval bohemistiku na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde pak od roku 1991 přednášel. Stál u zrodu tamní Filozofické fakulty, kde také od roku 2006 působí; v rozmezí let 2011—2019 ji vedl jako děkan. Absolvoval několik pobytů na Columbia University a New York University, soustavně publikuje doma i v zahraničí a je členem řady vědeckých grémií. Jeho studie lze najít v časopisech Česká literatura, Estetika, Svět literatury, Slovo a smysl, World Literature Studies, Style aj. V roce 2011 obdržel jakožto vedoucí autorského týmu ocenění Magnesia Litera za odbornou publikaci Dějiny nové moderny, trojdílný cyklus inovativně mapující dějiny české literatury mezi lety 1905—1947.

K jeho důležitým pracím z posledních let patří např. Literary Universe in Three Parts: Language — Fiction — Experience (Brighton, Sussex Academic Press, 2018; spoluautoři P. A. Bílek a D. Skalický), Kontext v pohybu: (Neo)pragmatické úvahy o literatuře a kultuře (Praha, Akropolis, 2018; spoluautoři P. A. Bílek, M. Kaplický a D. Skalický) či Pokušení neviditelného: Myšlení moderny (Praha, Akropolis, 2019; kolektiv autorů).

Vladimír Papoušek

Zpívám elektrickému tělu Biotronická imaginace Vladimíra Raffela

Doporučená cena vč. DPH 199 Kč

obalka + prebal.indd 1,3,5

11.11.2020 9:08:23