Milan Machovec: František Palacký a česká filosofie

Milan Machovec

František Palacký a česká filosofie

Milan Machovec

František Palacký a česká filosofie

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 1

30.10.2019 14:25:50

Milan Machovec

František Palacký a česká filosofie „… jiskra v popeli minulosti!“

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 2

30.10.2019 14:25:50

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 3

30.10.2019 14:25:50

KATALOGIZACE V KNIZE — NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Machovec, Milan František Palacký a česká filosofie / Milan Machovec. — Vydání druhé (1. v nakladatelství Akropolis). — Praha : Akropolis, 2019. — 168 stran ISBN 978-80-7470-230-3 (brožováno) 930-051 * 101.8 * 14(437.3) * (437.3) * (048.8) — Palacký, František, 1798—1876 — historici — Česko — 19. století — filozofické myšlení — Česko — 19. století — česká filozofie — 19. století — studie 101 — Filozofie [5]

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR. © © © © ©

Milan Machovec — dědicové/heirs, 2019 Max Švabinský — dědicové/heirs, 2019 Preface Jiří Štaif, 2019 Graphic & Cover Design Zdeněk Trinkewitz, 2019 Filip Tomáš — Akropolis, 2019

ISBN 978-80-7470-230-3 ISBN 978-80-7470-231-0 (PDF)

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 4

30.10.2019 14:25:50

Milan Machovec a František Palacký aneb variace na téma lidského štěstí Ve stopách Zdeňka Nejedlého1 Zájem Milana Machovce (1925–2003) o myšlenkový odkaz Františka Palackého se projevoval již před rokem 1961, kdy vyšla jeho monografie František Palacký a česká filosofie. Spolehlivěji jej můžeme sledovat od roku 1953, kdy tento ještě ne třicetiletý historik české filosofie vydal rozsáhlou knihu o Husově učení,2 jež prozrazovala, že je nejen intelektuálně zdatný a jazykově dobře vybavený, ale že oplývá mj. nevšední emoční inteligencí, tedy kapitálem, jenž jej předurčoval k životní dráze vlivného filosofa.

Milan Machovec tehdy zřejmě nepochyboval o tom, že marxismus je tím nejlepším světovým názorem, jenž jako „jediný“ musí vést k individuální i kolektivní emancipaci člověka od všech forem útlaku, s nimiž se dosud v dějinách setkával. K tomuto světovému názoru ovšem přistupoval poněkud utopicky jako k antropologické emancipační filosofii, jež jej po mladické inklinaci ke katolické liturgii, Richardu Wagnerovi a Masarykovi vskutku silně oslovila.3 Svým kultivovaným zázemím se lišil od některých svých generačních druhů, kteří se k marxismu dostávali z jiného kulturního prostředí, jež bylo v porovnání s tím Machovcovým o poznání skromnější. Nevíme, jaká další pohnutka jej vedle entuziasmu tehdy vedla k poněkud „cudnému“ nedocenění skutečnosti, že tato filosofie se po roce 1917 proměnila v sovětském Rusku ve státní ideologii, jež se začala prosazovat nevybíravými mocenskými prostředky.4 Zřejmé je však, že na Machovcův emotivní příklon k marxismu měly nepochybně velký vliv názory Zdeňka Nejedlého, jemuž svoji monografii z roku 1953 dedikoval, nešetře přitom dnes již anachronickou vroucností, když doslova napsal: „Věnováno nejzasloužilejšímu husovskému bojovníkovi k pětasedmdesátému výročí bohatýrského věku.“ Přitom je nepochybné, že i sám sebe řadí do interpretační linie symbolicky konstruující skrze komunistu Nejedlého pouto marxismu k českým „pokrokovým“ tradicím vycházejícím z husitství.

Nepřehlédněme přitom, že tato dedikační pozice má být umocněna ideo­vou souvislostí mezi vítězstvím Sovětského svazu v druhé světové válce a bojem někdejších ruských bohatýrů proti cizím vetřelcům, kterou si má 1 K tomu viz zejména KŘESŤAN, Jiří. Zdeněk Nejedlý. Politik a vědec v osamění. Praha: Paseka, 2013.

2 MACHOVEC, Milan. Husovo učení a význam v tradici českého národa. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1953.

3 Srov. NOVÁK, Tomáš. Životopis Milana Machovce. In JINDROVÁ, Kamila – TACHECÍ, Pavel – ŽĎÁRSKÝ, Pavel (eds.). Mistr dialogu Milan Machovec. Sborník k nedožitým osmdesátinám českého filosofa. Praha: Akropolis, 2005, s. 11nn.

4 Srov. též MACHOVEC, Milan. Proti kosmopolitismu a objektivismu v pojetí české filosofie. In Marxisticko-leninskou ideovostí a stranickostí proti kosmopolitismu a objektivismu ve vědě: sborník dokumentů 1. ideologické konference vysokoškolských vědeckých pracovníků v Brně 27. února – 1. března 1952. Praha: Naše vojsko, 1952, s. 177–181.

5

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 5

30.10.2019 14:25:50

čtenář domyslet. Milan Machovec tehdy vykládal Františka Palackého v rámci nejedlovského chápání husitství jakožto „nejlepší“ české národní, lidové a zároveň i sociálně-emancipační tradice. Nicméně však je již nyní patrné, že nebude chtít jako nápaditý, všestranně vzdělaný a nepochybně i intelektuálně ambiciózní filosof být jen epigonem svého „mistra“. Palackého jako součást živé historické paměti zařadil totiž poněkud sofistikovaněji a vstřícněji než on do hodnotové kompozice, která mu umožnila argumentovat v rámci marxismu o něco filosofičtěji, než se to dařilo ideologicky a politicky bojovnému Nejedlému. Palacký byl proto Machovcovi v hloubi své duše více „národním buditelem než buržoazním politikem“ a ve svém mimovolném pojetí dějinné dialektiky pokročil v mnohém ohledu, a to prý „i nad Hegela“, neboť díky svému školení v kritice historických pramenů u Josefa Dobrovského nevtěsnával historické události do násilných schémat.

Dostal se tak prý bezděčně těsně „před práh historického materialismu“.

Nebývalým způsobem též rozšířil historické vědomosti o traktátových pramenech k husitství a jeho předchůdcům a zejména pak podal poprvé Husův životopis na základě původních historických dokumentů. Uvědomme si přitom nepřehlédnutelnou skutečnost, že jeho badatelské i intelektuální výkony přijímal Machovec s opravdovým nadšením. O tom zvlášť výmluvně svědčí Machovcův argument, že interpretace Husa je v pojetí Palackého historicky vůbec nejautentičtější, neboť díky tomuto velkému českému historikovi prý mluví k českému lidu „sám Hus a husitští bojovníci“. Právě na základě takto konstruované autenticity měl Palackého výklad husitství tak dlouhodobý ohlas, a proto měly tendenčnější výklady husitství Karla Havlíčka Borovského a českých radikálních demokratů menší naději na úspěch. Tak v roce 1953 hovoří Milan Machovec, jenž se jako vřelý český vlastenec snaží též nalézt protiargumenty k Marxovu a Engelsovu názoru o reakčnosti Palackého politiky v revoluci roku 1848 v na svou dobu odvážném tvrzení: Palackému a dalším českým obrozeneckým politikům nelze zazlívat, že se „nepřipojili k revolučnímu hnutí, jež jim dávalo perspektivu zániku národa!“.5 Z myšlenek, které ve své knize o Husově učení vyslovil, je patrné, že již tehdy mu nebyly směrodatnou autoritou názory zakladatelů marxismu v těch případech, v nichž je nemohl sloučit jak se svým filosofickým důrazem na lidskou autenticitu, tak s dialektikou objektivního a subjektivního, v níž ve shodě s Nejedlým kladl důraz na světonázorově, národně a sociálně se emancipující český národ, jímž míní český lid ve smyslu nižších společenských vrstev. Ani Masarykův poměr k husitství Machovec tehdy nechápe zcela negativisticky. V souladu s Nejedlým jej, ovšem opět poněkud sofistikovaněji, považuje za filosofa krize tehdejší české buržoazní společnosti, jež zpohodlněla, ztratila pokrokové ideály, tvrdošíjně trvala na svých hodnotových stereotypech a vinu za své neúspěchy sváděla na cizí 5

MACHOVEC, Milan. Husovo učení, s. 304nn a 312.

6

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 6

30.10.2019 14:25:50

nepřátele. Z tohoto důvodu oceňuje Masarykovu vědeckou kritičnost vyjádřenou bojem proti podvrženým Rukopisům a vyzvedává jeho vystoupení proti českému antisemitismu.

Svým způsobem si cení i jeho živého zájmu o moderní sociální otázku, jenž Masarykovi později umožnil reformně usměrňovat zájmy dělnictva, které Machovec tehdy ovšem chápal v přímé opozici vůči němu jako „autenticky“ revoluční. Proto také argumentoval tím, že Masaryk spíše předstírá, že je dědicem Palackého odkazu, než aby jím mohl skutečně, resp. hodnověrně být, neboť husitství vykládal protirevolučně jako neukončenou náboženskou a mravní reformaci, na niž sám programově navazuje. V tomto smyslu Machovec chápe Masaryka ve vztahu k autentickému Palackému (resp. Husovi) jako „revizionistu“. Nejedlý je pro něj intelektuální autoritou zvláště proto, že husitství pochopil ve shodě s Palackým jako neukončenou národní a lidovou, tj. sociální revoluci. Proto je mu skutečným pokračovatelem „na Palackého cestě v době nástupu dělnické třídy“.6 Od Nejedlého k dějinám české filosofie Dříve než se Milan Machovec mohl k osobnosti Františka Palackého opět vrátit, byla společenská atmosféra v lidově demokratickém Československu ovlivňována zatím jen nenápadnými intelektuálními reakcemi na nepřehlédnutelné mocenské změny, jež v rámci tehdejšího chápání marxistické ideologie otevíraly zprvu nepatrný kritický prostor. Zásadní význam měla v tomto ohledu smrt Josifa Vissarionoviče Stalina v roce 1953 a nejistota ohledně jeho „nástupnictví“. Nedlouho potom zemřel Klement Gottwald.

Další možnosti pro osobitější reflexe českých marxistických intelektuálů otevíral ústup Zdeňka Nejedlého, jenž historicky zdůvodnil vůdčí roli Komunistické strany Československa, z hlavního pole reálné i symbolické moci. Od roku 1953 se totiž jako pětasedmdesátiletý senior musel spokojit „jen“ s rolí ministra bez portfeje a prezidenta nově vzniklé Československé akademie věd. Nejdůležitějším signálem umožňujícím již otevřenou kritiku stalinismu se pak stal Chruščovův projev na XX. sjezdu KS Sovětského svazu roku 1956.

Milan Machovec jako vnitřně opravdový člověk vnímal tyto posuny ve společenské atmosféře jako velké výzvy, jichž se musí kritický intelektuál prostě ujmout. Na druhé straně byl však zejména k Nejedlému připoután silnějším citovým poutem než jeho kolegové, což nepochybně limitovalo jeho odpoutávání se od této autority, jež ani později nevyústilo v to, že by všechny názory Zdeňka Nejedlého takříkajíc zcela hodil za hlavu. Podobný problém ostatně řešil o řadu let později též historik František Červinka, jenž Nejedlého znal velmi dobře z vlastní zkušenosti.7 V průběhu postgottwaldovské éry 6 Tamtéž, s. 329nn, 355nn, cit. s. 361.

7 Srov. ČERVINKA, František. Zdeněk Nejedlý. Praha: Melantrich, 1969.

7

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 7

30.10.2019 14:25:50

Palacký jako Machovcův odkaz V této době Machovec prochází dalším intelektuálním vývojem, jímž se zde nemohu již zabývat. Mohlo by se zdát, že osobnost Františka Palackého již v jeho uvažování nesehrávala takovou roli jako dříve, avšak není tomu tak.

Naposledy se k ní veřejně vrátil v roce 1998 svým úvodním vystoupením na konferenci věnované dvoustému výročí jeho narození, jež nazval příznačně Palackého osobitost v českém tisíciletí. Měřítko jednoho tisíciletí přitom poskytlo Machovcovu zamyšlení zcela novou perspektivu. Palackého nyní řadí mezi význačné historické osobnosti, jejichž velikost poměřuje schopností účinně propojit humanistickou vizi budoucnosti pro tři až čtyři generace nejen s vlastní genialitou, nýbrž i se schopností zvážit, co z ideálních cílů je za daných okolností uskutečnitelné. V zásadě mu jde o to, že Palackého osobnostní kvalitou nebyla jen mravní integrita a aktivní schopnost ovlivňovat své okolí, nýbrž i jeho nevšední talent neztratit v okolnostmi vynucených kompromisech vyšší ideál.

Palackého zvláštní cenu mezi českými velikány nyní spatřuje v tom, že se nenechal ani řadou politických neúspěchů přesvědčit, že existuje něco „jako absolutní prohra“. Zároveň nepodlehl svodům jakéhokoliv radikalismu, který v dějinách obvykle prohrává, a tak uvaluje na své ideály vskutku tíživou hypotéku. Machovec též zdůrazňuje, že Palackému bylo velkou morální útěchou, že se za padesát let svého veřejného působení příkladně přičinil o to, že z nesebevědomého českého etnika vznikl moderní český národ, jenž se mohl na konci jeho života prokázat již nezpochybnitelnými kulturními výkony. Palackého v této souvislosti neoznačuje jako obezřetného vůdčího představitele české obrozenecké elity, neboť pojem elita se v jeho filosofickém slovníku téměř nevyskytuje. Jeho obezřetnost vidí spíše jako okolnostmi vynucenou opatrnou moudrost než jako „moudrostí“ zdůvodňovanou opatrnost, zcela již oproštěn od svého někdejšího marxistického úsilí odlišit v životě, díle a myšlenkovém odkazu svého protagonisty „pokrokové“ stránky od „nepokrokových“.

V tomto smyslu klade velký důraz na Palackého schopnost navazovat neustálý vnitřní dialog s celým českým tisíciletím: „Žil v dialogu se všemi vyhraněnými osobnostmi našich dějin. Jednal vždy dle potřeb okamžiku, ale ráz i cíl dneška či zítřka mu vždy byly podloženy všudypřítomnými a živými zážitky celé minulosti.“41 Také Masaryka nyní již nestaví nad Palackého tak výrazně, jako tomu bylo v roce 1968, nýbrž jej charakterizuje jako osobnost, která originálně domyslila Palackého ideály v době, jež otevírala nové historické perspektivy. I když nemusíme bezezbytku přijímat názor, že Palackého lze vyložit jako muže dialogu zejména v jeho existenciálním smyslu, budeme 41 M ACHOVEC, Milan. Palackého osobitost v českém tisíciletí. In ŠMAHEL, František – DOLEŽALOVÁ, Eva (eds.).

František Palacký 1798/1998. Dějiny a dnešek. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 13–18, cit. s. 15 a 17.

Pozn. ed.: Citovaná studie viz níže jako bonusový materiál této edice, cit. s. 124 a 127.

18

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 18

30.10.2019 14:25:51

Milanu Machovcovi vskutku vděčni za jeho myšlenku, že ani velké neúspěchy nelze malomyslně přijmout jako nenapravitelnou prohru v dějinách. Právě jeho obezřetný optimismus pro nás může být na spletitých cestách hledání lidského štěstí povzbudivý.

Jiří Štaif Tato studie vznikla na Univerzitě Karlově v rámci programu PROGRES Q09: Historie – klíč k pochopení globalizovaného světa.

19

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 19

30.10.2019 14:25:51

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 20

30.10.2019 14:25:51

Dílo Františka Palackého vzbuzovalo mou pozornost již dávno, a to především svérázným spojováním dějepisu a filosofie. Vždy mě proto lákalo studovat Palackého jako filosofa. Došlo k tomu v letech, kdy se u nás pracovalo soustavně na dějinách české filosofie. Výsledky práce však jsou – z hlediska nároků odborné filosofie – dosti problematické, rozhodně nikoliv jednoznačné.

Ukazují sice jednak to, že skutečná velikost Palackého jako historika, které se právem dodnes obdivujeme, i význam Palackého jako nejvlivnější ideologické postavy epochy byly podmíněny mj. právě jeho zaměřením filosofickým.

V tom ohledu lze tuto studii chápat i jako příspěvek k zápasu proti pozitivistickým přežitkům podceňování filosofické orientace v dějepisné práci.

Na druhé straně je však výsledkem práce – lze tak říci – také zjištění bídy české filosofie v jednom z klíčových období jejích dějin. Jestliže jsem dříve na jasné a přímočaré postavě Husově sledoval jasnou a prostou otázku významu teorie jako masové ideologie, zachvátivší hlavy tisíců, ne náhodou jsem později na Palackém sledoval otázku daleko složitějších osudů teorie v díle člověka, jejž dějinné okolnosti rychle k filosofii přivedly a neméně rychle zase od ní odvedly, jejž sama dějinná situace vedla k tomu, že musil i nesměl se stát filosofem.

Jde o studii filosofickou, proto samozřejmě nikoliv o souhrnnou monografii o Palackého myšlení. Jde o příspěvek k osvětlení pouze jednoho dílčího momentu daleko rozsáhlejšího životního díla Palackého. Ačkoliv místy samozřejmě nebylo možno abstrahovat od jiných otázek, zvláště od Palackého názorů politických a jeho politického vystupování, v knize nicméně nejde o soustavný rozbor společensko-politických názorů Palackého. Pokud jde o takový rozbor, ztotožňuji se se současnými studiemi Mileny Jetmarové.

Za cenné připomínky v průběhu práce vděčím prof. dr. Jiřině Popelové-Otáhalové, doc. dr. Josefu Benešovi a dr. Karlu Kosíkovi.

21

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 21

30.10.2019 14:25:51

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 22

30.10.2019 14:25:51

1 Kritický přehled dosavadní literatury „Palacký jako filosof“ – to bylo již častým tématem. Ne ještě za jeho života, kdy i kult „otce národa“ i postupně se vzmáhající odpor k jeho politickým zásadám směřovaly pochopitelně k jiným, závažnějším a výraznějším stránkám jeho životního díla. Ale brzy po jeho smrti, kdy se začalo usilovat o soustavné kritické zhodnocení celého jeho díla, kdy také už začalo být jasné, že jeho zásady a metody již nestačí, začalo se uvažovat i o filosofické stránce jeho životního díla. Začaly být rozebírány jak jeho mladické studie filosofické, tak také jeho četné filosofické myšlenky i celé drobné úvahy, roztroušené v jeho díle dějepisném i v jeho studiích politických. Začalo se uvažovat jednak o vztahu jeho filosofie k ostatním složkám jeho díla, jednak o místě jeho filosofických názorů v rámci dějin české i světové filosofie. V obojím ohledu bylo dosaženo jistých úspěchů, přesto však výsledky nelze pokládat za uspokojivé.

Lze říci, že dosavadní odborná filosofie dosáhla při rozboru Palackého názorů všeho, čeho mohla dosáhnout vzhledem k své tehdejší teoretické i metodologické orientaci. Badatelé byli převážnou většinou pozitivisté, odtud jejich úspěchy i nedostatky. Mohli celkem úspěšně srovnat Palackého základní myšlenky se všemi ostatními dobovými proudy od osvícenství až k Hegelovi, ba s kteroukoliv školou dějin filosofie vůbec, shledat pak rozdíly i shody, mohli vysledovat i jemné souvztažnosti jeho mladých filosofických pokusů s ideovými základy jeho zralého díla dějepisného i politického. Nemohli však zhodnotit Palackého filosofii z hlediska jedné jediné pravdy, kterou v duchu pozitivistického agnosticismu neuznávali a proto ani nehledali, nemohli vykreslit skutečný průběh geneze Palackého filosofických myšlenek, tím méně jejich ideologický obsah a zpětný vliv na sociálně ekonomické dění, protože jako historičtí idealisté pojímali dějiny filosofických idejí jako oblast zcela samostatnou a relativně soběstačnou, jako kolbiště idejí „o sobě“, podmíněných toliko vnitřními pohnutkami myslivých lidí. Proto tito badatelé jednak nutně neviděli celou problematiku, jednak nutně zkreslovali některé závažné otázky – zejména problém geneze Palackého názorů – idealisticky přeceňujíce ideové vlivy jeho studií, četby, subjektivních zájmů a zálib.

První z badatelů – Leander Čech – se spokojoval vnějším popisem Palackého myšlenek a jejich občasným srovnáváním s názory Kantovými, příležitostně i Herderovými, Platónovými a jiných filosofů.1 Srovnávání prováděl metodou juxtapozicí příslušných tezí, nestaraje se o příčiny shod 1 Leander Čech, Palacký jako filosof, Osvěta XV (1885), s. 1053–1073; Palacký jako aesthetik, Památník na oslavu stých narozenin F. Palackého, Praha 1898, s. 391– 442; Palacký a Kant, ČMM XXII (1898), s. 105–118, 221–233.

23

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 23

30.10.2019 14:25:51

i rozdílů a jejich výklad. V jádře setrvával na tom, co Palacký o svém světovém názoru a svých filosofických náhledech sám řekl, a o hlubší rozbor a hodnocení se nesnažil. Palacký mu byl sice prvním opravdovým původním českým myslitelem vycházejícím z Kanta, ale historickou hodnotu této „původnosti“ a její přínos objektivní pravdě Čech nezkoumal. Nezkoumal ani širší historické souvislosti s vývojem evropské filosofie, ani užší vztahy k domácímu kulturnímu prostředí. Toho, v čem my vidíme jádro Palackého filosofie – tj. jeho filosofie dějin – Čech si vůbec nevšímal, nemaje pro to smysl a pochopení. Čechovým vlivem žil pak obraz Palackého filosofa jako nevýznamného epigona Kantova. Toto hodnocení Palackého si získalo v devadesátých letech [19. století] obecné uznání a bylo přejato jak do různých bezcenných kompilačních studií o české filosofii (např. do přehledů Antonína Krecara), tak také do významných kompendií literárně-historických (např. prací Jaroslava Vlčka) i encyklopedických.

Skutečnost, že Palacký byl silně ovlivněn Kantem, nelze popřít. V řadě otázek se ho i přidržoval po celý život – např. v poměru ke zjevenému náboženství, v různých otázkách mravních atd. – mnoho problémů se sice snažil řešit jinak, ale ne bez zjevné základní orientace a východiska v Kantovi. Čechův výklad má tedy jisté reálné jádro, jež neztrácí ani dnes svou cenu.

Ale naprosto neřešeny zůstaly další závažné otázky, např. proč se v mládí přiklonil právě ke Kantovi, v jaké míře se ho přidržel, proč a kam se později od něho odklonil. Nevysvětlena zůstala veliká řada Palackého filosofických myšlenek, především to nejpodstatnější – jeho filosofie dějin. Otázka poměru jeho mladické filosofie k jeho pozdějšímu dílu nebyla vůbec ještě ani položena. Prohlásit tedy Palackého prostě za stoupence Kantova – to odmítlo veškeré další bádání a musíme to odmítnout i my, ač nepopřeme důležitost Palackého vztahů právě k tomuto filosofovi.

V druhé etapě bádání začaly být hledány shody a spojitosti mezi zásadami Palackého filosofie a jeho pozdějším dílem národního historika a politika.

Podkladem tohoto úsilí byla snaha čelných představitelů univerzitní vědy let devadesátých o hlubší a ideovější pojetí českého politického a kulturního vývoje. Základ Čechova výkladu – Palackého kantovství – se nepopírá, ano mlčky předpokládá, ale pozornost zkoumání se obrací jinam. Otakar Hostinský ukázal přesvědčivě, že ústřední myšlenky Palackého filosofie se ozývají v nezměněné podobě i v jeho dílech historických a že jsou podkladem jeho hodnocení a postoje k jakýmkoliv historickým událostem.2 To byla myšlenka velmi podnětná, ale Hostinský sám se nepokusil ji rozpracovat.

Tutéž myšlenku podal mnohem výrazněji T. G. Masaryk,3 přičleniv k filosofii a historii i politickou stránku díla Palackého: i v ní se prý – jako v jeho historiografii – ozývá Palackého filosofický ideál – ideál humanitní, 2 Otakar Hostinský, Fr. Palackého esthetické studie 1816–1821, Památník 1898, s. 367–390.

3 T. G. Masaryk, Česká otázka, Praha 1895 a jinde, naposled ještě ve „Světové revoluci“, Praha 1925.

24

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 24

30.10.2019 14:25:51

jejž Masaryk v duchu své reformistické interpretace českých dějin povyšuje na smysl českých dějin vůbec a následováníhodný vzor pro současnou politickou i mravní praxi. V hlavních myšlenkách Palackého Masaryk sice nejprve dešifroval z náboženské formy humanitní jádro, aby však posléze veškerou humanitu přiřadil k náboženství. Vedle vlivů Kanta upozorňoval pak i na domnělé vlivy české reformace, jež prý vedly k nábožensko-humanitní filosofii Palackého. Tyto myšlenky opakoval Masaryk během svého života nesčetněkrát, podávaje vždy vlastně jen toto povšechné hodnocení, začleněné do aktuálních politických konstrukcí. Nikdy však nepodal rozbor jakékoliv dílčí otázky Palackého filosofie. Tak se z Palackého „filosofie“ stalo spíše jakési politické heslo, jež začalo být známo široké veřejnosti, při čemž se však o skutečný obsah Palackého filosofie nikdo nestaral. To platí i o desítkách studií Masarykových žáků a epigonů, v nichž se sice ozývá velmi často jméno Palackého a odkaz na jeho filosofii, ale nikdy skutečný rozbor obsahu a historické role této filosofie. Tento způsob práce mohl sice získávat Palackého filosofii jakousi slávu, aniž však kdokoliv věděl proč.

Pozitivním výsledkem této druhé etapy bádání o Palackého filosofii bylo především to, že byla zdůrazněna jednota Palackého osobnosti, organická souvislost jeho filosofického mládí a jeho pozdějšího díla dějepisného a politického. Ale toť také vše. Jistě i my shledáme v díle Palackého jistou formu humanismu, právě tak i silné stopy náboženství. Ale vážným zkreslením skutečnosti je již sama snaha líčit tyto dva elementy jako něco blízkého, organicky se nejen doplňujícího, ale přímo podmiňujícího. Ve skutečnosti u Palackého – jako vždy – obě tyto tendence byly v antagonickém sváru: jeho zatíženost náboženská bránila v rozletu jeho tužbám humanistickým, naopak ty zase – pokud se rozvinuly – omezily jeho náboženskost. Za druhé pak se nelze spokojit abstraktními výklady o „náboženství“ a „humanitě“ vůbec, nýbrž je nutno interpretovat jejich konkrétní historický smysl právě u Palackého a v jeho době, určit specifický ráz jeho „humanity“ oproti desateru „humanismů“ jiných myslitelů, nalézt konkrétní třídní obsah a společenský dosah těchto pojmů právě u Palackého, protože jinak jde o kategorie tak všeobecné, že si pod nimi lze myslit cokoliv. Ne tedy v samotném rozpoznání Palackého „náboženskosti“ či „humanismu“ je něco cenného, nýbrž až v pravdivé interpretaci těchto kategorií. A tu Masaryk nejen neprovedl, ale svými výklady spíše zatemnil.

Třetí epochu bádání – ve které byly již předpokládány výsledky druhé, tj. úzká spojitost mezi filosofickými názory mladého Palackého a jeho pozdějším pojetím českých dějin – zahájil Jan Heidler, prohlásiv Palackého po filosofické stránce za hegeliána.4 Podkladem tohoto výkladu byl zřejmě určitý postup – ostatně velmi pomalý – znalosti dějin filosofie v našich odborných 4 Jan Heidler, O vlivu hegelismu na filosofii dějin a na politický program Františka Palackého, ČČH XVII (1911), s. 1–12, 152–166.

25

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 25

30.10.2019 14:25:51

kruzích, jež byla do té doby velmi malá. A zvláště Hegel byl u nás již od smrti Augustina Smetany – po celou dobu, kdy na univerzitě vládli herbartovci a pak Masaryk – až neuvěřitelně podceňován, proto ani nestudován, takřka neznám. Svědčí o slabé úrovni české odborné filosofie, že jistých shod a obdob mezi Palackým a Hegelem si povšiml až Heidler. Heidler vystoupil proti staršímu názoru, jako by Palacký byl prostě kantovec, a tvrdil, že po kantovských počátcích Palacký přechází k hegelovství, k dialektice. Přitom Heidler sám byl rozhodným odpůrcem Hegela a dialektiky vůbec. Omlouval Palackého za tyto pošetilosti a pokládal za nutné hájit jej tím způsobem, že u Palackého jsou prý tyto filosofické vulgarizace více méně jen okrajovým prvkem díla, že jde jen o „hegelovské předmluvy“ a neorganické jednotlivosti, kdežto vlastnímu svému historickému dílu tím prý Palacký naštěstí příliš neuškodil… Tyto vývody lze dnes snadno vysvětlit: byly důsledkem sice postupující, ale pořád ještě velmi slabé znalosti dialektiky vůbec a Hegela zvlášť, tím spíše u odpůrce obojího. Neboť nelze ztotožnit Hegelovu dialektiku s jakoukoliv dialektikou, tím méně s Palackého úvahami, nepřekračujícími nikdy meze dualismu.

Jistou „dialektičnost“ Palackého myšlenek ovšem nelze popřít: uznání všeobecné úlohy konfliktů, rozporů, bojů, polarity protikladů má u něho podstatné místo. Proto samo Heidlerovo zdůraznění dialektiky u Palackého bylo nesporně cenným krokem vpřed, i když Heidler nedovedl své vývody formulovat jinak než jako domněnku o přímých vlivech Hegela či některého z jeho žáků na Palackého. Pracovní metoda Heidlerova nebyla o nic lepší než metoda Čechova: vybíral jednotlivé citáty o rozporech, konfliktech atd., a značkoval je jako hegelianismus. Ač i v jeho výkladech shledáváme cenný krok k odhalení historické skutečnosti, je zřejmo, že ani Heidlerovy vývody nemohou nijak zvlášť pomoci naší práci. Jeho vývody o „dialektice“ u Palackého jsou jen velmi povšechné, mlhavé, ani v nejmenším nejde o historický rozbor, zařazení a hodnocení této „dialektiky“. Neboť – a to Heidler nevěděl – o „konfliktech“ tehdy již mluvil kdekdo, desítky epigonů Hegelových a Schellingových. Proto – i když předem nelze ani u dualisty vyloučit jisté zásluhy o rozvoj dialektiky – musíme mít pro to podklad solidnější než deset dvacet citátů o „konfliktech“. A o „hegelianismu“ sotva bude možno mluvit.

Jestliže však je přece možno v uvedených třech typech hodnocení Palackého filosofie sledovat určitou vzestupnou tendenci, tj. cestu od povrchu směrem k jádru problému (aniž se k jádru samému došlo), pak již následoval více méně jen zmatek pestropestrých interpretací, kdy filiační metoda výkladu ukázala svou bezmocnost právě tím, že pomocí ní bylo možno dokazovat cokoliv: katolickému knězi Josefu Pospíšilovi byla Palackého filosofie odleskem moudrosti sv. Tomáše Akvinského,5 anglistovi Otakaru Vočadlovi ohlasem četby 5 Josef Pospíšil, Hlavní principy krasovědy Františka Palackého se zřetelem k nauce svatého Tomáše Aquinského, Hlídka III–1898.

26

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 26

30.10.2019 14:25:51

anglické literatury (Robertsona, Bolingbroka, Blaira, Shakespeara, Scotta),6 evangelíku F. M. Bartošovi plodem ducha Jednoty bratrské, snad i přímo ohlasem Komenského.7 Posléze měla česká odborná literatura zásluhou Františka Fajfra a Ladislava Riegra sice cennou kritiku Heidlerových ukvapeností, ale současně i obdobné obrazy Palackého – schellingiána8 a Palackého – friesovce,9 přičemž klasickému filologovi Jaroslavu Ludvíkovskému byla Palackého filosofie ohlasem četby antických filosofů platónských a stoických.10) Naopak jistě víc než jen plodem osobní záliby byly snahy sbližovat obsah Palackého filosofie s filosofií Feuerbachovou, které se projevily po r. 1945. Tyto tendence se objevily ne náhodou u lidí velmi různých, jednak v práci evangelického teologa J. M. Lochmana,11 jednak v nové studii pravnuka Palackého Ladislava Riegra,12 nyní již hlásícího se k marxistickému materialismu. Konečně se pak – prozatím naposled – nezáviděníhodná všemocnost komparativistické techniky práce projevila ve studii Jana Patočky způsobem odhalování Schillerových vlivů na Palackého.13 A tak jediným závěrem tohoto způsobu zkoumání byl zmatek a nejistota. Palackého filosofie se stala obětí nejprotichůdnějších koncepcí, k nimž se docházelo na podkladě téže metody. Nelze popřít, že i v této literatuře – zejména u Fajfra a Riegra – jsou dílčí cenná a pravdivá zjištění, ale je nad slunce jasné, že už sama rozmanitost odpovědí snižuje jejich vážnost a měla by v každém kritickém badateli navodit nejprve vážné pochybnosti o úrovni a hodnotě pracovní metody tohoto období.

Otázka, kterými staršími mysliteli či školami byl ten který myslitel ve svém myšlenkovém zrání ovlivněn, je nesporně závažným a důležitým problémem jakékoliv monografie. Nelze ji podceňovat ani v případě Palackého.

Chyba nebyla v tom, že ji badatelé vytyčili, byť na úkor některých otázek jiných. Chyba byla především v tom, že objevovali vztahy pouze v rovině idejí samých, ne v tom, co bylo důležitější, totiž v určujících vlivech materiálních interesů, podmíněných různými sociálně ekonomickými podmínkami celých velkých skupin lidí. Badatelé usilovali o vylíčení geneze názorů, ale neviděli při ní to nejdůležitější, a proto nemohli ani úlohu ideových souvislostí a vlivů vystihnout v úměrné míře. Proto tam, kde my bychom shledávali spíše podněty nebo někdy i ony dílčí podobnosti, jaké lze při dobré vůli shledat mezi jakýmikoliv libovolně zvolenými dvojicemi lidí už proto, že myslí pomocí týchž nebo obdobných filosofických kategorií, shledávali rozhodující a domněle vše vysvětlující „vlivy“. Nikoliv náhodou každý podle svého oboru či osobní záliby. Výsledkem musil být chaos. Nechceme popírat, že určitý vliv 6 Otakar Vočadlo, English influences upon Palacký, The Slavonic Review, III, London 1924–1925, s. 547–553.

7 F. M. Bartoš, Palackého božnost a Komenský, Národní kultura, IV–1925, s. 57–70.

8 František Fajfr, Měl Hegel vliv na českou literaturu?, Česká mysl XXVIII (1932), srovnej již názor Roberta Zimmermanna v Památníku 1898, s. 42.

9 Ladislav Rieger, Kant a česká filosofie, Česká mysl XXIX, (1933), s. 148–161.

10 Jaroslav Ludvíkovský, Platonsko-stoický prvek v Palackého ideji božnosti, Listy filologické LXVIII (1941), s. 232–241.

11 J. M. Lochman, Palackého božnost, Křesťanská revue XIV (1947), s. 298–302.

12 Ladislav Rieger, Poznámky k Palackého filosofii dějin lidstva, Sborník prací Československé akademie věd k 75. narozeninám Z. Nejedlého, Praha 1953, s. 437–449.

13 Jan Patočka, Filosofie dějin v Palackého „Krásovědě“, Křesťanská revue XXIII (1956), s. 86–91.

27

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 27

30.10.2019 14:25:51

na východisko Palackého filosofování měl Kant mj. už svým zásadním převratem pojetí filosofie, Schiller a Angličané svým pojetím estetických ideálů, bratrská tradice svým pojetím křesťanství, romantické proudy svým akcentem na cit atd. Vždyť Palacký žil jako každý člověk v určitém kulturním prostředí, které samozřejmě mělo význam při formování jeho individuálního vědomí.

Právě tak nelze popřít, že existuje určitá podobnost některých tezí Palackého a myšlenek Schellingových, Hegelových i zase Herderových. I antické a novohumanistické ideály nesporně mohly svým způsobem zapůsobit na mysl mladého Palackého. Ale je tím věc vyřešena? Vždyť tak je tomu právě u každé velké a vskutku tvůrčí osobnosti, že se nestává pouhým epigonem jednoho učitele, nýbrž že je schopna vstřebat do sebe nejrozmanitější podněty, přijmout velmi různorodé bohatství.

To je jedna stránka skutečně tvořivé mysli: schopnost mnohonásobného absorbování kulturního bohatství minulosti i přítomnosti. Z toho však naprosto neplyne, že by vlastní duševní život a dílo tvůrčí osobnosti a zvláště osobnosti geniální byly eklektickým součtem či mechanickým průměrem takto absorbovaných vlivů. Druhou stránkou nadání je nesporně schopnost vytvořit něco nového, schopnost vnitřně přetvořit vnější vlivy v nové organické celky, v nové kulturní hodnoty. Jen obojí moment – spojený v harmonické jednotě – charakterizuje zejména skutečného génia: „tvořivost“ bez mnohonásobné absorpce co nejvíce starších hodnot vede k stavbě dětských mlýnků a absorpce bez neustálé očistné oběti v spalujícím žáru tvořivé mysli vede k neplodnému epigonství či nanejvýš k přelétavému eklekticismu. Z takových případů však nevyrůstají skutečné kulturní hodnoty; to není případ Palackého. Celý další vývoj Palackého ukazuje docela jiný způsob myšlení, vzdálený epigonství. Že jde o jiný, složitější případ, tomu ostatně nasvědčuje již i sama skutečnost, že vůbec mohlo dojít k tolika interpretacím.

Zřejmě pod vlivem tohoto chaosu – v té době ostatně běžného i při hodnocení jiných postav minulosti – směřoval další vývoj zkoumání k tomu, aby byl Palacký prohlášen prostě za eklektika, jenž sbíral své filosofické názory z rozmanitých luhů a hájů: něco od Kanta, něco od Jacobiho, Hegela, Friese, Schillera, Platóna, Herdera, Fichta, něco z křesťanství, něco z osvícenství, něco z Anglie, něco z českých dějin. Filiační metoda – aby se uchránila hanby z tolikeré různorodosti výkladů – dala posléze raději za pravdu výkladům všem. Eklektikem je Palacký ve výkladu Ladislava Neumana14 i později Mirko Nováka.15 Vlivem stěžejního díla Josefa Krále o československé filosofii se pojetí Palackého jako eklektika stalo běžné v odborných kruzích filosofických, vlivem Jana Jakubce i v širší kulturní veřejnosti. Ve dvacátých a třicátých letech byl tento výklad téměř obecně uznán a problém tak vlastně přestával být problémem. Tento výklad byl totiž schopný navenek smířit chaos různých 14 L adislav Neuman, Sto let české filosofie v ČČM, ČČM 1926, s. 251–263.

15 M irko Novák, Palacký filosof a estetik, Česká mysl XXIV (1938), s. 227–245.

28

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 28

30.10.2019 14:25:51

interpretací, relativizovat a pak přijímat vlastně cokoliv, nenutil k velkým myšlenkovým výkonům a nadto uspokojil lidskou průměrnost tím, že ji povznášel nad dřívější „jednostrannosti“.

Byl eklektikem? Nelze popřít, že prvek pravdy je i v tomto výkladu. Palacký čerpal z velmi různých zdrojů, ale ne vždy pak již vše přetvářel z hlediska svého systému. Vždyť nebyl německým profesorem, který by považoval za svou stavovskou povinnost vyslovit se rádoby originálně ke všem tradičním filosofickým kapitolám. Nalezneme u něho ohlasy různých vlivů a ne vždy aktivní reakci na ně. Ale přece je nutno odlišit jeho základní myšlenkové úsilí, dlouhodobé ideové základy jeho celoživotní práce, které nejsou eklektické, od okrajových projevů různých druhů. Vlivů bylo mnoho, ale základy jeho vlastního filosofického úsilí byly svým způsobem jednostranné, vše bylo podřízeno jednomu jedinému základnímu hledisku a cíli. Pokud vidíme toto, lze pak sledovat i různé vlivy a podněty; pokud to nevidíme, je koncepce Palackého jako eklektika zcela mylná.

Za této situace, v době tohoto metodologického zmatku vznikla dosud největší studie o Palackého filosofii, svým způsobem projev snahy tento chaos překonat, svým způsobem sama jeho nejtypičtější projev. Zatímco všichni výše uvedení autoři vyjádřili své názory o Palackém v krátkých článcích či v několika odstavcích knih celkově zaměřených mnohem všeobecněji, Josef Fischer pracoval na svém tématu patnáct let a výsledky vyjádřil knihou téměř sedmisetstránkovou.16 Vlastně tedy prací asi pětkrát rozsáhlejší než veškeré Palackého filosofické studie dohromady. Už tato okolnost prozrazuje nevšední péči, svědomitost, soustavnost, široké studium dobových souvislostí, snahu o všestrannost a vyčerpání látky. To vše umožnilo Fischerovi řešit lépe nejednu důležitou dílčí otázku. Tak zejména oproti Heidlerovi opravil a lépe vysvětlil Palackého vztah k Hegelovi, uvarovav se vulgárního ztotožňování myšlení obou na jedné, podcenění dialektiky na druhé straně. Záslužně srovnal Palackého se všemi dobovými směry od osvícenství až k romantismu a ukázal shody i rozdíly, vyvozuje pak, že Palackého nelze prostě přiřadit k tomu či onomu směru. Přitom však správně usiloval překonat i mínění – v té době již převažující – o Palackého „eklekticismu“, ukazuje jeho původnost, důslednost, schopnost být „sám sebou“. Toto zjistit a přesvědčivě doložit tisíci doklady, na to – a právě jen na to! – stačila již sama autorova nesporná svědomitost, dlouholetá práce se širokým materiálem a subjektivně poctivé úsilí rekonstruovat dějinnou pravdu bez zřetele na autorovo všeobecné teoretické stanovisko.

Ale právě proto, že toto vše se v knize Fischerově projevilo měrou víc než dostatečnou, jsou výsledky knihy charakteristické především tím, jak toto vše posléze přece nestačí, pokud je spojeno s falešným teoretickým východiskem. Fischer – docent Karlovy univerzity – byl typickým profesorským filosofem první republiky, člověkem znalým, velice sčetlým, ale vlastně bez 16 Josef Fischer, Myšlenka a dílo Františka Palackého, Praha I–1926, II–1927 (3 díly ve dvou svazcích).

29

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 29

30.10.2019 14:25:51

jakéhokoliv zásadního teoretického stanoviska, z jehož pozic by mohl Palackého dílo skutečně hodnotit. Byl pozitivistou v metodě, agnostikem ve všech závažných filosofických otázkách a idealistickým ctitelem masarykovských zásad abstraktní „humanity“ ve svých názorech na společnost. Masarykovské krédo bylo vlastně tím jediným, co v jeho myšlení nepodléhalo relativismu a nejistotě. To ovšem na hlubší zhodnocení díla Palackého stačit nemohlo, neboť v čempak mohl Fischer shledat zásluhy díla Palackého? Mohl právě jen svědomitě popisovat Palackého názory a odhalovat jejich vztahy k jiným soustavám, ale nemohl to vše hodnotit, nemohl nazírat Palackého úsilí jako zákonitou cestu od něčeho k něčemu. Mohl vystihnout tisíce ideových vztahů, ale nemohl určit dobovou dynamiku těchto vztahů, nazírat je v jejich dimenzi nejzávažnější, hodnotit je z hlediska jedné jediné pravdy a jednoho dějinného boje o ni. Proto také vlastně jediným teoretickým závěrem jeho knihy bylo posléze to, že Palacký byl jakýmsi zasloužilým předchůdcem masarykovského úsilí o „humanitu“, což je ovšem hrubým zjednodušením skutečnosti. A tak posléze kniha, v níž jednotlivé detaily jsou pravdivé po celých tisících, svým celkem je nepravdivá.

Vzhledem k závažnosti a rozsahu Fischerovy knihy považujeme za vhodné zmínit se i o některých jejích jednotlivých oddílech. O filosofické stránce Palackého díla mluví Fischer ve všech třech dílech své knihy, a to tak, že v prvním se snaží o prostou rekonstrukci Palackého názorů, ve druhém je srovnává s nejrůznějšími dobovými směry a systémy, ve třetím sleduje jejich ohlas. Už toto dělení – ač by samo o sobě ještě nepřekonatelnou překážkou být nemusilo – přece je povážlivé, neboť přinejmenším první dva momenty oddělovat je velmi obtížno a téměř nevyhnutelně musí vést k zmrtvění obou.

Systém názorů, při němž se abstrahuje od jejich vztahů k společnosti, jiným lidem a jiným myšlenkovým proudům, je monstrum, jaké nikdy nemohlo existovat: každý filosofický názor má svůj smysl právě jen ve vztahu k názorům jiným. První oddíl trpí tak ze všech nejvíce Fischerovou metodou: autor – v nejlepší vůli ukázat Palackého filosofii v podobě co nejširší – vyšel ne z vnitřní logiky geneze Palackého díla, ale z vnitřní logiky oficiální školské filosofie. Roztřídil zcela neorganicky myšlenky celého života Palackého do šesti sedmi přihrádek – disciplín tradiční filosofie od logiky a noetiky až k etice a „filosofii náboženství“. Vůbec mu nevadilo, že někde jde o fakta skutečně závažná (v noetice, estetice), někde o doklady, které byly u Palackého zcela na okraji (v logice, etice aj.). Palacký nakonec vypadá jako nějaký profesorský filosof, jehož úřední povinností bylo vyslovit se ke všem tradičním filosofickým disciplínám a otázkám. Tak se Fischerovi úplně ztratila vnitřní logika Palackého díla a jeho geneze, v záplavě bezcenných jednotlivostí se mu ztratily skutečnosti vskutku závažné.

Také jednotlivé kapitoly prvního dílu – ač zdánlivě úctyhodného rozsahem – rozpadnou se při ostřejším pohledu a zbude z nich málo.

30

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 30

30.10.2019 14:25:51

Filosofii věnovaná část prvního dílu se skládá z několika samostatných kapitol: v první z nich („Cesta k filosofii“) jsou popisovány ony vlivy, jež prý vedly Palackého k filosofii – četba, přítelkyně, sebepozorování aj. –, přičemž právě okolnost rozhodující – objektivní společenská potřeba – je zcela opomenuta. V kapitole „O vědě a metodě“ jsou sneseny z rozmezí šedesáti let Palackého působnosti všechny možné jeho výroky, vztahující se k obecným stránkám vědecké metodologie (např. jeho názory o analýze a syntéze, dedukci a indukci atd.); vlastní výklad Palackého názorů počíná Fischer logikou – ne protože by tak začal Palacký (pro Palackého tyto otázky vůbec neměly význam a nikdy neusiloval je teoreticky řešit!), ale protože tak bylo zvykem v školské filosofii. A těžko lze brát vážně vývody, při nichž materiálem byly vedle sebe stránky „Každodeníčka“ z roku 1818 i polemika s Höflerem o Husa z roku 1868. V dalších kapitolách jsou pouze parafrázovány Palackého názory gnoseologické a estetické; i zde jsou vedle sebe řazeny teze závažné i úplně podřadné, ale zde jde aspoň o otázky pro Palackého dílo skutečně důležité. Šestá kapitola „O věčném úsilí“ je naopak zpracována docela jinak: etické názory Palackého (či spíše to, co lze jako etické názory interpretovat, neboť Palacký čistě etické otázky nikdy neřešil) – jako učení o ideálech, humanitě, harmonii aj. – jsou tu vysvětlovány z jeho charakterových vlastností, např. zbožnosti, upřímnosti, pouta k půdě (!), důkladnosti, pracovitosti, diskrétnosti (!) atd. Konečně v posledních kapitolách této části sebral Fischer opět z rozmezí šedesáti let vše o Palackého poměru k bohu a náboženství, ale protože mu ušlo to nejpodstatnější, totiž rozpor mezi jádrem systému Palackého a jeho náboženskou omezeností, jakož i otázka společenských a gnoseologických kořenů této religiozity, i tyto vývody jsou posléze – přes desítky pravdivých detailů – v celku jedinou velkou mystifikací.

V druhém dílu je Fischer poněkud úspěšnější. Zde srovnal svědomitě Palackého myšlenky téměř se vším, s čím je bylo možno srovnat: s Kantem, Hegelem, Schellingem a dalšími německými filosofy, s osvícenci, Herderem, Rousseauem, s řadou historiků, romantiků, umělců. Někde prostě srovnává, někde hledá vlivy, ač se vcelku extrémností jednostranného hledání vlivů snaží uvarovat. Vystupuje Tomáš Akvinský i Napoleon, Fichte i Komenský a padesát jiných postav. Pozitivním výsledkem této svým způsobem obdivuhodné práce je to, že lze sledovat pestrý myšlenkový svět Palackého doby, ocenit šíři toho, s čím se musil vyrovnávat. To odpovídá skutečnosti, v tom je nejcennější – a vlastně jediný cenný výsledek Fischerovy práce. Ovšem ani zde nelze souhlasit bez vážných výhrad. Samo srovnání Palackého s rozmanitými dobovými proudy by bylo nesporně cenné, ale jde také o to, co Fischer srovnává a jakým způsobem. Srovnává vždy skutečného Palackého? Srovnává toho Palackého, jak si jej vytvořil v první části své knihy: univerzitního profesora na neexistující univerzitě. Srovnává směle vše se vším, velmi často proto okrajové myšlenky či pouhé nápady jednoho s klíčovými problémy teoretického díla 31

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 31

30.10.2019 14:25:51

druhého myslitele. Při vší úctě k Palackému nemůžeme přece brát docela vážně to, jestliže Fischer z jeho několika roztroušených morálních sentencí udělal „Palackého etiku“, kterou pak srovnává např. s Kantovou etikou jako dvě soustavy zhruba stejné úrovně. Tím spíše, když srovnává Palackého mladické pokusy s jednotlivými myšlenkami geniální soustavy Hegelovy.

A jakým způsobem srovnává? Neuvažuje o příčinách shod i rozdílů, srovnává myšlenku s myšlenkou bez zřetele ke konkrétní historické situaci, jako kdyby např. Rousseau a Palacký působili na jedné univerzitě a rektor posílal na ministerstvo zprávu, srovnávající jejich názory pro posouzení vhodnosti jmenování toho či onoho profesorem.

Podobně je zpracován i třetí díl: Palacký tu posléze stojí jako ideový předchůdce Masarykův a myslitel „živý pro současnost“, tj. pro apologetiku první republiky (viz zvláště s. 341–362): „Přímá vede dráha od Palackého k Masarykovi…; ať „věčné úsilí k božnosti“ nebo „život sub specie aeterni“ – princip je stejný a stejně obrácen do budoucnosti.“ Jistě působivý závěr, ale nepravdivý.

Chceme-li proto zhodnotit Palackého filosofii, je nutno nejen se ptát, jaké třídě sloužila, ale v organické jednotě s tím zkoumat, jakou byla „sama o sobě“, jakou úroveň měla z hlediska dějin světové filosofie i z hlediska konkrétní situace filosofie v užším rámci národní kultury, tj. zda otevřela z obojího hlediska nějaké nové teoretické pohledy na základní obecné otázky pojetí světa, přírody, společnosti, člověka, jeho poznání a jeho praxe. Opět tedy určité srovnávání: je samozřejmé, že pro zhodnocení úlohy té či oné filosofické soustavy vylíčeným způsobem je srovnávání s jinými soustavami nezbytným předpokladem. Nejde však již o pozitivistické srovnávání litery s literou a jednostranné hledání odvislostí a nepůvodností. Jde o hlubší a širší historické srovnávání celkového smyslu, společenské úlohy určitých soustav a jejich přínosu v boji o pravdu, která je konec konců jen jedna.

Z různých prací českých marxistických filosofů, pokud byly celkově zaměřeny k jiným otázkám a Palackého filosofií se obíraly jen na okraji, podal její nejvýstižnější hodnocení Karel Kosík ve své monografii o hnutí českých radikálních demokratů.17 Určuje Palackého filosofii jako typickou ideologii české liberální buržoazie, oceňuje dialektické prvky v ní, ale zároveň správně ukazuje, že je nemožno ztotožňovat jeho v jádře dualistickou koncepci s dialektikou Hegelovou. Především však – jak je pochopitelné vzhledem k jeho základnímu tématu – ukazuje, proč přes všechny cenné prvky, které Palackému zejména v historiografii umožnily dostat se k mnohem hlubšímu pojetí, než bylo běžné dříve, jeho v jádře dualistická koncepce se nemohla stát teoretickým podkladem revolučního hnutí v roce 1848, naopak přirozeně zaujala místo v kontrarevolučním táboře.

17 Karel Kosík, Česká radikální demokracie, Praha 1958, s. 426–430.

32

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 32

30.10.2019 14:25:51

Soustavnou pozornost speciálně Palackému věnuje jako první z českých marxistických filosofů až Milena Jetmarová.18 Jetmarová – na rozdíl od všech předmarxistických autorů – úzce spojila rozbor filosofických názorů Palackého s rozborem jeho názorů společenských; vyšla z rozboru společenských názorů Palackého, v němž správně spatřuje východisko i pro rozbor jeho názorů filosofických. Různými cestami – analýzou Palackého politického liberalismu, jeho pojetí vědy a osvěty, jakož i jeho postoje ke šlechtě a buržoazii – ukazuje pokrokovost Palackého díla včetně jeho složky společensko-politické, ovšem v letech dvacátých a třicátých. Palackého názory byly vyspělejší, hlubší, společensky účinnější formou liberalismu v českých zemích, než jaký byl charakteristický pro generaci Jungmannovu. Plodem myšlení této doby je jak Palackého tehdy úspěšná politicko-organizátorská činnost, tak ideový obsah „Dějin národa českého“. Tím je dán dobrý základ i pro hodnocení Palackého názorů filosofických. Také ve vlastním rozboru filosofických názorů postupuje Jetmarová originálním způsobem: nesrovnává Palackého názory pouze s různými západními filosofy, ale především se starší domácí tradicí, která předjímala ty úkoly, které si pak ve své filosofii kladl Palacký. Tuto tradici spatřuje Jetmarová nikoliv v domácí odborné filosofii – ostatně před Palackým vždy jen živořící –, nýbrž v úsilí českých historiků XVIII. století (Dobnera, Voigta, Pelcla a Dobrovského) o nové ideové základy výkladu českých dějin, jimiž prorážela i v Čechách osvícenská kritičnost a racionalismus a v nichž byly nadhazovány stále intenzivněji i filosofické problémy. Jejich dílo, i pak filosofické dílo Palackého vysvětluje Jetmarová jako na sebe navazující fáze postupného řešení velkého celospolečenského úkolu: vytváření novodobého českého národa a jeho kultury na buržoazním základě. Jednotlivých filosofických tezí Palackého si Jetmarová příliš necení, ukazujíc jejich nevýznamnost a nepropracovanost, ale v celkovém jeho zájmu o filosofii správně shledává snahu filosoficky vysvětlit společenský proces národního probuzení – a tu vysoko oceňuje. Z celku jeho názorů rozebírá Jetmarová jeho filosofii dějin světových i národních: oceňuje světskost, antropocentrismus jeho základních úvah o „božnosti“ (ve shodě s výše uvedeným výkladem Ladislava Riegra), zejména pak význam jeho filosofie polarity pro jeho „Dějiny“ (ve shodě s Karlem Kosíkem), při čemž omezuje ještě více než Kosík hodnocení jeho „dialektiky“ a vůbec odmítá jakékoliv snahy o oceňování jeho filosofie jako takové, tj. jinak než jako metodologického nástroje jeho „Dějin“.

Protože se s většinou uvedených vývodů Kosíkových a Jetmarové v jádře ztotožňuji, zbývá upozornit, že přesto nelze považovat těmito jejich vývody problematiku Palackého filosofie za zcela vyčerpánu. V této studii rozvádím některé aspekty jiné, a to vědomě především ty, které práce Fischerova a Jetmarové nerozvedly. Jestliže hlavním přínosem Fischerovy knihy bylo pečlivé srovnání 18 Milena Jetmarová, K hodnocení společenských názorů Palackého před rokem 1848, Filosofický časopis 1950, č. 6, s. 843–864; Palackého filosofie dějin, její geneze a význam, Acta univerzitatis Carolinae 1958, Philosophica et historica III, s. 23–78.

33

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 33

30.10.2019 14:25:51

Palackého díla se všemi dobovými proudy od osvícenství až k Hegelovi a Schellingovi, ale v celé jeho knize byly nepřehledným množstvím aspektů okrajových zcela zakryty skutečnosti a vztahy podstatné, půjde nám nyní především o rekonstrukci skutečné geneze Palackého filosofického díla, a to především v objektivním společenském dění samém, nezávislém na vůli a názorech Palackého, ale rozhodujícím činiteli pro utváření těchto jeho názorů. A i pokud jde o souvislosti idejí a ideologií, vyzvedáme toliko skutečnosti podstatné. Oproti šíři Fischerově nám jde tedy o vztahy, které byly rozhodující ve skutečném životě českého národa. Oproti Jetmarové, která se do značné míry oprávněně zaměřila především na studium vztahů Palackého filosofie k jeho práci dějepisné, proto především na jeho filosofii dějin, nám jde naopak o vztahy poněkud širší, o to, vystihnout místo Palackého filosofických názorů v rámci vývoje filosofického myšlení v českých zemích vůbec.

Jestliže se Jetmarová staví s oprávněným opovržením k bídě české filosofie před Palackým a jestliže správně poznamenává, že v porovnání s ní by se sice Palacký jevil celkem lacinou metodou velkým myslitelem, ale že by to bylo povážlivé vítězství, má plnou pravdu. Jestliže však jde v oprávněném opovržení k starší filosofii až tak daleko, že její vývoj ani nezkoumá a nahrazuje ji linií české osvícenské historiografie, tu již pravdu nemá, neboť česká filosofie před Palackým sice živořila, nicméně existovala, hrála svou úlohu a měla určitý vliv.

I v ní – přes její slabou úroveň – lze přece sledovat postupné rozpoznávání onoho společenského úkolu filosofie, o kterém mluví Jetmarová a bez něhož nelze vysvětlit Palackého myšlení: úkolu filosoficky vyjádřit danou situaci, české národní probuzení. Česká odborná filosofie před Palackým měla zajisté velmi slabou úroveň; dnes je však třeba tuto slabou úroveň nejen konstatovat, ale ukázat ji, osvětlit z různých stran, doložit, vysvětlit její příčiny. Palacký pak bude – ve srovnání s tak slabými předchůdci – snad vypadat větší, ale což i to neodpovídá dějinné skutečnosti? Jestliže byl první v Čechách, kdo pojal úkoly národního probuzení filosoficky, proto i mnohem hlouběji než kdokoliv před ním, je i to významnou dějinnou skutečností, i když se samozřejmě jeho filosofie proto v celoevropských souvislostech nedostane na místo vyšší než podřadné. Domnívám se, že bude možno poukázat ještě na nejednu další skutečnost a souvislost a přispět jak k lepšímu objasnění celku Palackého díla, tak k hlubšímu propracování málo známých kapitol dějin české filosofie.

Shoduji se tedy s Jetmarovou zcela, pokud jde o společenskou úlohu Palackého filosofických názorů. Pokud jde o jejich genezi, upozorňuji na jiné souvislosti. Kromě toho však si všímám ještě aspektu třetího, jemuž se Jetmarová vyhýbá a který naopak byl nadhozen Kosíkem: aspektu teoretické hodnoty jeho názorů. Tuto otázku si starší zkoumání v zajetí relativismu a agnosticismu téměř vůbec nekladlo. Silné přežitky pozitivistického relativismu však žijí i v naší současné historiografii. Bylo by velmi na škodu pro kulturní úroveň naší epochy, kdyby se smířila s historiografií, jež se ptá pouze po tom, jaká byla minulost. Protože svět je jen jeden, jedny dějiny 34

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 34

30.10.2019 14:25:51

lidské společnosti, jeden proces poznání a jeden vědecký boj o přetváření světa, nesmí jít v dějepise jen o to, co bylo v minulosti, ale především o to, co z minulosti žije nebo by v té či oné formě mohlo a mělo žít i nadále, v čem se zkrátka skrývá určitá hodnota, jež přesahuje rámec minulé doby, osobnosti či systému a je schopna – byť v podobě více či méně pozměněné – obohacovat život, práci a myšlení lidí současnosti a budoucnosti. Jinými slovy: systémy minulosti nemají pouze moment relativní, tj. rysy dobové, výlučné, nýbrž i moment absolutní, tj. rysy trvalé ceny, prvky objektivní pravdy a vědeckého světového názoru. A ty odhalovat je nejdůležitějším úkolem práce historika – tím spíše historika filosofie –, neboť odhalení nedostatků a omylů nás nejvýše jen varuje, čeho se vystříhat, kdežto odhalování pozitivních hodnot kultury minulosti nás může obohacovat.

35

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 35

30.10.2019 14:25:51

Palackého osobitost v českém tisíciletí1 Zajisté ode mne nikdo neočekává, že bych ve sboru, složeném převážné z předních českých dějepisců, měl či chtěl pojednat o Palackém jako o objeviteli a vypravěči starších českých dějů, ale ani o Palackém jako tvůrci, organizátoru a inspirátoru dějů nových, jakmile do nich roku 1823 tak výrazně a jedinečně vstoupil. Ale nebyl bych ani hoden hlásit se k profesi filosofa, tj. člověka hledajícího moudré řešení pro krize současné i budoucí, kdybych chtěl nějak osobitě připomínat ony spisky, jimiž Palacký jako nezkušený mladíček vstupoval přímo do oblasti abstraktního filosofování, jež však později publikoval spíše proto, že v prvních ročnících „Musejníku“2 nejednou zápasil o to, jak stránky vůbec vyplnit, byť – poučen Dobrovským – o jejich ryze juvenilním rázu a hodnotě sám už tehdy věděl. Chci něco jiného. Všichni velikáni našeho tisíciletí zajisté mají jednak cosi společného, jednak cosi zcela osobitého a nenapodobitelného. Sama schopnost přistoupit k jakékoliv realitě či problematice geniálně – tj. úplně nově a s převratnými účinky – je, jak dnes bezpečně víme, dána jistou genetickou mutací, o níž samé nevíme zhola nic. Víme však, že tato mutace se pak musí propojit s čímsi, co je z hlediska celkového vývoje lidstva již právě možné – to platí stejně třeba pro Beethovena či pro Einsteina. V případě Palackého jde tu hned o několik ojedinělých osobitostí, které vznikly zmíněnou kombinací dvou determinací, ale které mohou být pozoruhodné a podnětné i pro nás a budoucí, abychom sami – o tomto poučeni – jednali svobodněji, tj. úspěšněji co do zachování lidstva a smysluplnosti jeho života.

Začnu osobitostí nejméně nápadnou, osobitostí Palackého v oblasti mravní. „Mravní osobností“ rozumím takového lidského jedince, který nejen má základní mravní kvality (např. tzv. slušnost, ochotu pomoci druhému atd.), ale který také a především výrazně a impulzivně ovlivňuje svědomí a mravní chování širokého okolí. Co do rozlišení zmíněné pouhé slušnosti ve smyslu právní bezúhonnosti a naopak opravdové mravnosti, resp. až mravní osobnosti nesmí chybět to základní, bez čeho se jakákoliv dílčí kvalita mění ve vlastní karikaturu: aktivita. Vždyť i nenásilí či tzv. „dobré srdce“ se mění ve zbabělost a oportunní přizpůsobivost, pokud jsou průvodním zjevem života ulpělého v pasivitě a o nic nezápasícího. Vlivnou mravní osobností se může stát jen takový člověk, který svou aktivitou probudí ohlas. Přesněji řečeno takový ohlas, který buď hned či později probouzí i v lidské průměrnosti aspoň jakous takous aktivitu. Někdy k tomu dojde jediným mimořádným činem – tak 1 Pozn. ed.: Příspěvek Milana Machovce přednesený 14. června 1998 na vědecké konferenci „František Palacký, dějiny a dnešek“. Publikován byl ve sborníku: ŠMAHEL, František – DOLEŽALOVÁ, Eva (eds.). František Palacký: dějiny a dnešek. 1798–1998. Sborník z jubilejní konference. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 13–18.

2 Pozn. ed.: Časopis krátce zvaný Muzejník byl založen Františkem Palackým v roce 1827 při společnosti Vlasteneckého musea v Čechách, tedy dnešního Národního muzea. Oficiální název časopisu se během doby proměňoval stejně jako název Národního muzea. Původně vycházel jako Časopis společnosti vlastenského Museum v Čechách, od roku 1830 Časopis Českého musea a od roku 1855 Časopis Musea království Českého. Současný název Časopis Národního muzea nese od roku 1920.

123

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 123

30.10.2019 14:25:54

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 130

30.10.2019 14:25:54

Ediční poznámka Současnou reedicí nakladatelství Akropolis navazuje na postupné vydávání autorových prací (Indoevropané v pravlasti 2000, Achilleus 2001, Smysl lidské existence 2002, 2004, 2006, 2008 a 2012, Ježíš pro moderního člověka 2003, Josef Dobrovský 2004, Filosofie tváří v tvář zániku 2006, Hovory s Milanem Machovcem 2008 – obsahuje mj. překlad německého originálu knihy Gibt es einen Gott? 1990, Svatý Augustin 2011). Cílem je zpřístupnit současnému čtenáři reprezentativní výbor z díla významného českého filosofa, a dát tak nadčasovým titulům z Machovcova pera druhý život. Osobnosti a bibliografii profesora Machovce je věnován ještě jubilejní sborník Mistr dialogu Milan Machovec 2005, 2006.

První vydání studie František Palacký a česká filosofie vyšlo v roce 1961 v edici Rozpravy Československé akademie věd (Řada společenských věd) Nakladatelství ČSAV (roč. 71, seš. 2) nákladem 1400 výtisků. Text byl předložen 3. září 1957 a diskuse o něm se konala na schůzi VII. sekce ČSAV 17. března 1960. Recenzenty byli doc. dr. Josef Beneš a dr. Karel Kosík.

V roce 1958 publikoval Milan Machovec stať s názvem „Místo filosofie v dějepisném díle Františka Palackého“ (Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et Historica II. Sborník prací k poctě 75. narozenin akademika Václava Vojtíška. Praha: Univerzita Karlova, 1958, s. 213–234). V poznámce na s. 215 autor anticipuje vydání celé studie o Palackém v nakladatelství ČSAV (ovšem ještě pod názvem Filosofické dílo Františka Palackého). Stať ve sborníku je výtahem z kapitol 7 a 8 chystané studie, doplněným novými odstavci a spojeným v samostatný celek. Neobsahuje širší tematické exkurzy publikované ve studii petitem a působí méně ideologicky než pozdější kniha.1 Studie o Palackém je jediným Machovcovým textem psaným v padesátých letech minulého století, u něhož bylo přistoupeno k reedici, byť po rozsáhlých úpravách. Důvodem je význam, který jí přisuzoval sám autor. Machovec knihy o Františku Palackém a Josefu Dobrovském, publikované v šedesátých letech, později označoval za „masarykovské“. Jejich napsání mu bylo zároveň cestou, jak se přiblížit k Masarykovu myšlení a nastolovat témata, která s Masarykem sdílel. Některé pasáže však zdánlivě vykazují tendence zcela protimasarykovské.

Pro hodnocení je ovšem třeba vzít v úvahu dobový kontext vzniku práce. V roce 1954 vydal Karel Kosík, jeden z recenzentů Machovcovy studie, ve Filosofickém časopisu obsáhlou stať o kořenech a podstatě masarykismu. V ní nemilosrdně pranýřoval Machovcovy postoje způsobem, který více než odbornou kritiku či polemiku připomínal profesionální popravu. Kosík nejen pozorně vypočítal, 1 V rodinném archivu je dochován srdečný a velmi otevřený dopis historika prof. Václava Vojtíška (1883–1974) Milanu Machovcovi, z něhož je patrná Vojtíškova důvěra k adresátovi: „Odcházeje z university, bojím se o universitu, vida třídní boj, krutý a nespravedlivý, bojím se o rozum národa. Rozvrací se celek národa, rozvrací se náš stát.“ (5. září 1958)

131

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 131

30.10.2019 14:25:55

citoval a rozcupoval ty pasáže, kde se Machovec o Masarykovi zmiňoval ve svých dosavadních textech, ale zaútočil v širším záběru. Filosofie se prý evidentně stále ještě nezbavila přežitků masarykismu, které se mohou udržovat jen „v takové podobě, která otevřeně neodporuje marxismu, to jest pouze v přestrojení a v marxistické frazeologii“. Všiml si i způsobu, jakým Machovec přistupoval k velkým osobnostem dějin a odsoudil Machovcovu metodu výkladu stavějící jejich působení do otázky po vztahu k dnešku. Jak upozorňuje v předmluvě J. Štaif, odsouzení masarykismu bylo ještě v dubnu 1958 jedním z hlavních témat filosofické konference v Liblicích. Když po roce 1989 Milan Machovec vzpomínal, že v tehdejší době bylo možné upozornit na některé autory a myšlenky jen při jejich kritice, nešlo o pouhou stylizaci. Koneckonců jak sám konstatoval ve svém Palackém: „Člověk kterékoliv epochy má právo být posuzován podle norem přiměřených své vlastní době, nikoliv být zatracován z hlediska výsledků dalšího vývoje.“ (Srov. s. 100.)

Machovcova práce o Františku Palackém bývá spojována s dosažením vědecké hodnosti „kandidát věd“ (titul CSc.), která byla v Československu zavedena podle sovětského vzoru v roce 1953 (dnes nahrazen titulem Ph.D.).

Výslovně se o tom zmiňuje jeden z Machovcových životopisců dr. Tomáš Novák ve své disertační práci (Milan Machovec. Monografie se zaměřením na teologickou problematiku. UK HTF, 1997, s. 23). Tuto informaci se z dostupných zdrojů nepodařilo ověřit. V rodinném archivu se však dochovala Machovcova nedatovaná žádost adresovaná Státní komisi pro vědecké hodnosti, kterou se domáhal osvobození od kandidátských zkoušek a povolení přihlásit se přímo k obhajobě kandidátské práce. Žádost odůvodnil velkým pracovním vytížením. Ve výčtu svých aktivit Machovec dále uvedl, že v posledních dvou letech zpracovával a právě dokončuje dvě obsáhlé monografie, a to o lidovém sektářském hnutí 18. a 19. stol. (Utopie blouznivců a sektářů, 1960; knihu napsal spolu s manželkou Markétou) a o vývoji filosofických názorů v Čechách v téže době. Jeden z textů by mohl „v dohledné době obhájit jako práci kandidátskou“. Novákova disertace vznikala v úzkém kontaktu s Milanem Machovcem a je tedy velmi pravděpodobné, že studii o Palackém a české filosofii (či alespoň nějakou její verzi, příp. část) Machovec v souladu s osobním svědectvím opravdu předložil a obhájil jako práci kandidátskou. Příslušný titul byl podle dochovaného diplomu (vydaného 27. srpna 1958) udělen rozhodnutím fakultní vědecké rady z 10. dubna 1958.

Výchozím textem našeho druhého vydání je edice z roku 1961. Na rozdíl od knih Josef Dobrovský či Svatý Augustin autor nepřipravil studii o Palackém pro vydání v nové době sestavením přehledu pasáží k vypuštění, ani se v rodinném archivu nedochoval rukopis s naznačenými korekturami a úpravami. Krácení textu bylo provedeno editorem. Kritériem zásahů byla snaha odstranit dobový ideologický balast (analogicky s autorovými škrty v knize Josef Dobrovský) a zároveň čtivost pro současného čtenáře. Práce byla psána 132

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 132

30.10.2019 14:25:55

ve druhé polovině padesátých let 20. století z marxistických pozic, z nichž tehdy autor vycházel, a tento její charakter zůstal i po úpravách zachován.

Vypuštěna coby nezbytná výbava tehdejšího žargonu však byla například pejorativně zabarvená adjektiva jako měšťácký, buržoazní, a to v místech, kde se tak neztrácí smysl sdělení, a s výjimkou charakteristiky děl Machovcových marxistických současníků Karla Kosíka a Mileny Jetmarové. Ponechán byl naopak výraz kapitalistický, který je běžně užíván dodnes, či pojem školská filosofie, spojený s érou nejedlovského epigonství. Ideologicky zatížené označení historického státního útvaru předmnichovská republika bylo upraveno na běžné první republika. Přehled delších vypuštěných pasáží pak uvádíme v rámci Ediční poznámky níže.

Ponechán zůstal původní styl uvádění názvů a poznámkového aparátu.

Sjednocena byla velikost písma a na rozdíl od prvního vydání nejsou tematické exkurzy vytištěny petitem. Zůstávají však oddělené od hlavního textu mezerou. Vypuštěno bylo německé resumé.

Původní Machovcova studie je v naší edici doplněna předmluvou předního životopisce Františka Palackého prof. PhDr. Jiřího Štaifa, CSc., která vznikla v rámci programu PROGRES Q09: Historie – klíč k pochopení globalizovaného světa. Jako bonusový materiál na závěr je zařazen příspěvek Milana Machovce přednesený 14. června 1998 na vědecké konferenci „František Palacký, dějiny a dnešek“. Publikován byl ve sborníku: ŠMAHEL, František – DOLEŽALOVÁ, Eva (eds.). František Palacký: dějiny a dnešek.

1798–1998. Sborník z jubilejní konference. Praha: Historický ústav AV ČR, 1999, s. 13–18.

Texty byly upraveny podle současných pravopisných zvyklostí, ovšem při respektování podoby některých výrazů v tom duchu, v jakém by je psal Milan Machovec (např. filosofie, ale oficiální název Filozofická fakulta atd.).

V publikaci zachováváme původní podobu závěrečného Obsahu knihy, který pouze doplňujeme o nové položky.

Poděkování patří dr. Martinu Machovcovi za ochotnou spolupráci a cenné připomínky k ediční přípravě a dr. Adéle Jůnové Mackové za pomoc s archivními materiály NČSAV. pž Přehled vypuštěných pasáží: s. 21 [v prvním vydání s. 5]

mezi slovy: …jako nejvlivnější ideologické postavy epochy […] byly podmíněny vypuštěno …vzestupu české buržoazie… vypuštěn závěr druhého odstavce po slovech … i nesměl se stát filosofem.

133

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 133

30.10.2019 14:25:55

Uplynulá léta práce na dějinách české filosofie přinutila nejednoho z českých marxistických filosofických pracovníků vyjasňovat si příčiny oné časté vnitřní tragédie filosofie jako odborné disciplíny v našich dějinách, pokusit se o zjištění příčin toho, proč se filosofie ne vždy může stát důsledně sama sebou v nejvlastnějším slova smyslu, zjistit příčiny toho, proč se dějiny české filosofie místy mění v dějiny příčin neexistence české filosofie. I takové studium může nepřímo sloužit naší socialistické současnosti v jejím zápasu o rozvoj filosofie a o služebnost filosofie životu, o spojení teorie s praxí, se socialistickou výstavbou. s. 23 [6]

mezi slovy: …kdy také už začalo být […] jasné vypuštěno …i buržoazní inteligenci… s. 27 [10]

po slovech: …které se projevily po r. 1945 […] vypuštěn konec věty a věta následující: …, protože jimi pronikalo poznání o jisté ceně Palackého díla i pro rodící se socialistickou společnost s jejím pozemšťanstvím a ateismem. Feuerbachem byl Palacký přibližován materialistickému a socialistickému humanismu. s. 30 [13]

vypuštěn závěr druhého odstavce po slovech: …svým celkem je nepravdivá.

Pravdivé detaily jsou v ní totiž složeny nepravdivým způsobem, protože chybí zjištění a docenění souvislostí nejpodstatnějších, zejména ideologického momentu Palackého zásad, jejich místa v dějinách české filosofie, jejich hodnoty z hlediska jedné jediné filosofické pravdy, z hlediska bojů materialismu s idealismem a náboženstvím. s. 32 [15–16]

vypuštěno jeden a půl odstavce mezi větami: …Jistě působivý závěr, ale nepravdivý. […] Chceme-li proto zhodnotit…

K zásadně odlišnému způsobu zkoumání Palackého díla došlo až po roce 1945.

Již sama revoluce 1945 probudila v české inteligenci hlubší zájem o marxismus a jeho pojetí dějin, tím spíše po definitivním vítězství socialismu v únoru 1948. Začalo se usilovat o nový pohled na národní dějiny vůbec a některé jejich významné kapitoly, proudy i osobnosti zvláště. I Palacký jako nejvlivnější politická postava české buržoazie před Masarykem byl samozřejmě brzy předmětem pozornosti. Nejprve bylo nutno rozbít přežívající iluze o jeho politické činnosti. Tuto práci vykonali hlavně čeští marxističtí historikové: ukázali jeho liberalismus, nedemokratičnost, služby rakouské vládě v roce 1848 atd. Protože však současně byly velmi kladně hodnoceny jeho „Dějiny národa českého“ 134

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 134

30.10.2019 14:25:55

a vůbec práce dějepisná – jako dílo naplněné duchem pokroku, demokratismu, husitskou tradicí – v širší veřejnosti se na několik let ustálil schematický názor o „dvojím Palackém“, tj. o pokrokovosti Palackého historika a reakčnosti Palackého politika. Zájem o jeho filosofii a vůbec o ideové základy jeho díla byl probuzen až později, a to jednak v souvislosti se soustavným rozpracováváním všech období dějin české filosofie, jednak jako projev snahy překonat výše uvedené schéma, vysvětlit i jednotu osobnosti i skutečný rozpor mezi pokrokovým smyslem Palackého práce dějepisné a reakčním smyslem jeho činnosti politické, odstranit naivní představu o „dvojím Palackém“.

Základní odlišností marxistického rozboru od všech výkladů výše uvedených je nepochybně výklad Palackého filosofie jako ideologie určité společenské třídy, určení sociálně ekonomických kořenů její geneze, jejího obsahu i působení: šlo o ideologii české liberální buržoazie doby předbřeznové, třídy s jistými pokrokovými perspektivami, ale v jádře nerevoluční, kompromisní, očekávající žádoucí reformy od dohody s panovníkem a šlechtou a obávající se revoluce lidových mas „zdola“. Tezi o filosofii jako ideologii určité třídy samozřejmě nelze považovat za závěr, nýbrž za začátek nového zkoumání. Bylo by vulgarizací marxistického pojetí dějin filosofie spokojovat se společensko-politickým zařazením určité koncepce a nezkoumat i teoretickou hodnotu oné koncepce z hlediska dějin teoretických bojů mezi materialismem a idealismem. Ideologií liberální buržoazie mohla být právě tak dobře i docela povrchní eklektická koncepce průměrných šosáků, skládající se z trochy vulgární filosofie, trochy měšťácké morálky a trochy tradičního náboženství, i naopak třebas pozoruhodná filosofická soustava, navazující na největší teoretické koncepce dějin filosofie. Jen tehdy, jestliže určíme místo a hodnotu té které filosofické soustavy také v mezích relativně samostatných dějin teorií světového názoru jako takových, zhodnotili jsme její podstatu. Neboť to, že filosofie bývá ideologií určité třídy, je jí společné s právem, morálkou atd. Ale to, že je teorií světového názoru, je jejím specifickým rysem. s. 33 [17]

vypuštěn text mezi slovy: … obsah „Dějin národa českého“. […] Tím je dán dobrý základ…

Od čtyřicátých let se však již společenský smysl téhož politického liberalismu změnil, v nových podmínkách totéž již nebylo totéž, politické zásady Palackého pak již hrály reakční úlohu. Tím je – podle našeho názoru zcela správně – jednak jasně ukázána jednota osobnosti Palackého, jednak odstraněn onen zdánlivý rozpor mezi pokrokovostí jeho „Dějin“ a jeho reakčním vystupováním v roce 1848 i později: je vysvětlen objektivní dialektikou společenského dění samého, v důsledku které více než půlstoletá politická aktivita Palackého musila změnit svůj smysl.

135

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 135

30.10.2019 14:25:55

s. 35 [19]

mezi slovy: … tj. rysy dobové, […] výlučné,… vypuštěno: …specificky třídní,… s. 36 [19–20]

vypuštěn konec druhého odstavce kapitoly 2 za slovy: …ze světově historických hledisek.

Marxistický historik filosofie, který studuje také a především historickou podmíněnost a ideologický obsah filosofických myšlenek, už proto nemůže – na rozdíl od idealistů – ignorovat specifičnosti národního kulturního prostředí, v němž ten či onen myslitel vyzrával či působil. s. 41 [25]

vypuštěna část druhého odstavce mezi slovy: A tak není divu, že… […] v našich zemích… …zatímco v sousedním Německu dospěla filosofie téměř současně k největšímu činu svých dějin vůbec, vytvořivši něco, co se stalo jedním ze základů vědecké teorie osvobození všeho lidstva z poroby a temnoty,… s. 45 [29]

vypuštěn konec třetího odstavce za slovy: …povrchnost, bezmyšlenkovitost… …, což nepřímo vždy slouží reakci. s. 46 [30]

vypuštěn předposlední odstavec a část posledního odstavce kapitoly 2 mezi slovy: …úředně zlikvidován. […] Objektivně daný úkol…

Společným rysem ubohé „školské filosofie“ na přelomu XVIII. a XIX. století i velmi cenných filosofických myšlenek významných vědců generace Dobrovského a Procházky bylo to, že byly jazykovou formou i obsahem ještě naprosto vzdáleny problematice českého národního probuzení, tj. zájmům i otázkám rodící se české buržoazie.

Jakmile se začala rozvíjet česká buržoazie, k čemuž došlo po zrušení nevolnictví roku 1781, byla zde ovšem objektivní společenská potřeba české buržoazní filosofie, tj. filosofie česky psané a řešící problémy aktuální pro českého obrozeneckého vlastence. Ta nemohla vzniknout ani z oficiální školské filosofie, ani z filosofického myšlení osvícených vědců. Nemohla se zrodit ani z díla Bolzanova, zaměřeného k matematice a logice, tedy disciplínám pro českého obrozence celkem irelevantním.

136

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 136

30.10.2019 14:25:55

s. 48 [31]

ve třetím odstavci vypuštěny části vět mezi slovy: …národa v době mládí Palackého. […] Jestliže prvním obrozencům […] se situace národa… …, jak se aspoň v jejím širším rámci promítaly ideologicky užší životní zájmy české pokrokové buržoazie. …– jako formující se inteligenci české buržoazie –… s. 48 [32]

mezi slovy: …situace českého národa […] přímo volala po filosofii… vypuštěno …i třídní interesy české buržoazie… sloveso upraveno z volaly na volala s. 50 [34]

vypuštěna závorka mezi slovy: …nikoliv pro lid […] Ani josefinismus… …(v jeho rámci ovšem tehdy počítajíc i buržoazii)… s. 51 [34]

mezi slovy: … zakořeněných josefínských tradic […] potom i všichni vlastenci… vypuštěno …i v důsledku dočasné slabosti české buržoazie… mezi slovy: …vyjevovat objektivní potřeba […] vyjádřit vlastní zájmy… vypuštěno …české buržoazie… mezi slovy: …na první pohled nevýznamné: […] Šlo o emancipaci od iluzí… vypuštěno …ve skutečnosti to však byly první krůčky české buržoazie k její politické emancipaci. s. 51 [35]

na konci odstavce po slovech: … hodnotit detailně Palackého politické názory… vypuštěno …, tím méně zevrubně dovozovat, že byly ve své síle i ve své omezenosti typickým ideologickým projevem postupujícího politického sebeuvědomování sociálně ekonomických zájmů české liberální buržoazie, v té době sice ještě třídy ekonomicky slabé a proto nedůsledné, kompromisní, ale přece jen třídy na vzestupu a v jádře pokrokové. s. 53 [37]

mezi slovy: …ve kterém byl český národ. […] Proto také musil… vypuštěna věta …Proto také bylo dáno již samým Palackého přístupem k filosofické látce, že se jeho vlastní filosofické dílo mohlo stát určitým 137

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 137

30.10.2019 14:25:55

teoretickým výrazem ideologického povědomí zájmů tehdy nejpokrokovější vrstvy českého národa, formující se národní buržoazie… mezi slovy: …filosofický zájem mladíčka: […] Do jaké míry se Palackému… vypuštěna věta …Palackého subjektivní zájmy tu splývaly s jistou objektivní dějinnou potřebou v českých zemích, potřebou vytvořit filosofii, jež by vyjadřovala zájmy rozvíjející se české buržoazie… mezi slovy: … ale i kladenými otázkami, […] To podmíní prudký… vypuštěno …stane se ideologií české buržoazie. s. 53 [37–38]

vypuštěn konec kapitoly 3 po větě: To podmíní prudký vzestup a rozvoj filosofie. […] …, ovšem zároveň – jako každý krok buržoazie vpřed je zároveň krokem k vyjevení její buržoazní omezenosti, tedy v jistém smyslu krokem zpět – zavede to filosofii k oblasti typicky buržoazního ideologického a iluzivního pojímání všech otázek. Je jistou tragédií vývoje české filosofie, podmíněnou opožděným vznikem a nástupem české buržoazie, že česká filosofie se emancipuje od feudální scholastiky a stává se buržoazní ideologií teprve tehdy, kdy již v jiných zemích buržoazní filosofie překročila svůj zenit, vyčerpala své nejlepší možnosti, kdy se v ní – po pádu Velké francouzské revoluce a po filosofii Hegelově – začaly vyjevovat vnitřní rozpory a proto dějinná potřeba emancipace další. Tu začali provádět v sousedním Německu již počátkem čtyřicátých let Marx a Engels. Česká buržoazní filosofie tedy vlastně vzniká – a má ještě perspektivy před sebou! – teprve tehdy, kdy již v celoevropském aspektu může hrát každou jinou roli než pokrokovou. Složitost a rozpornost celoživotního díla Palackého – a nejen Palackého – téměř zosobňuje tuto vnitřní rozpornost české filosofie. s. 55 [39]

mezi slovy: …především buditelsko-politický […] přístup k filosofickým otázkám… vypuštěno …– a v tom ohledu samozřejmě již typicky měšťácký –… s. 55 [40]

mezi slovy: … zaostalé poměry v Čechách […] nutily vyjádřit cokoliv společensky žádoucího… vypuštěno …, absolutní nevyzrálost české buržoazie, jež sotva začala pomýšlet na jakýs takýs nesmělý politický program, ale nemohla ještě projevovat svá přání příliš otevřeně a hlasitě – neřku-li revolučně! –,…

138

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 138

30.10.2019 14:25:55

s. 56 [40]

mezi slovy: I zde tedy […] nikoliv učitel přitahuje… vypuštěno …– jak často uvádí Zdeněk Nejedlý o mládí pozdějších významných osobností –… s. 59 [44]

mezi slovy: …na němž vlastenci […] měli interes… vypuštěno …jako mluvčí probouzející se české buržoazie… mezi slovy: Skutečnost, že rodící se […] politicko-filosofické vědomí… vypuštěno …, ale typicky již buržoazní… s. 61 [46]

po slovech: …velkou část forem humanismu vypuštěno …včetně humanismu socialistického. po slovech: …intelektualistického světa knih a kultury. vypuštěn konec odstavce …Není naším úkolem zde rozebírat a hodnotit tyto ani jiné rysy romantického pojetí světa a života, jež zřejmě vznikly vlivem rozmachu typicky již buržoasních a zvláště maloburžoasních forem společenského života na přelomu XVIII. a XIX. století. mezi slovy: Jako bylo několik forem osvícenství […] bylo i několik… vypuštěna závorka …(od typicky buržoazní až po ryze šlechtické a absolutistické formy)… mezi slovy: …různých druhů romantiky […] proto i zdůraznění citu… vypuštěna závorka …(od demokraticko-plebejských, ano revolučních, až po šlechticko-klerikální)… s. 61 [47–48]

vypuštěn celý exkurz: Hlavní směr vývoje filosofického ducha ve světovém měřítku, sledující ostatně dosti přesně i přesun ohnisek světové historie vůbec, šel od italské renesance k francouzskému osvícenství, odtud ke Kantovi, Hegelovi, dále k Marxovi a Leninovi, tedy rozhodně nikoliv od osvícenství směrem k překonávání nedostatků jednostranného intelektualismu a racionalismu, nýbrž naopak od osvícenského intelektualismu k ještě hlubším a složitějším formám intelektualismu a později k splynutí s revolučním hnutím lidových mas. Uvedené směry a soustavy od italské renesance až k leninismu se jistě mezi sebou liší desaterým, dvacaterým způsobem; jedno však mají nesporně společné – a právě toto z nich patrně vytvořilo onu řadu hlavního směru vývoje filosofického ducha: je to důsledné použití rozumu, zvládnutí nové empirické látky a hlavně 139

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 139

30.10.2019 14:25:55

nových klíčových rozporů silou nejhlubší abstrakce, silou smělého teoretického zobecnění, využívajícího největších výbojů lidského intelektu veškeré minulosti, tedy rozhodně intelektualismus svého druhu (bez pejorativního smyslu tohoto slova), absolutní nedostatek jakékoliv nevíry ve vlastní rozum.

Rozhodně nelze říci, že by akcent na lidský cit hrál kdekoliv v této řadě teorií významnější úlohu, ač naopak ti, kdož tuto řadu svým teoretickým dílem naplnili, v soukromém životě obvykle naprosto nebyli nějací jednostranní rozumáři bez citových sklonů jako mnozí z jejich epigonů. Ať už vezmeme jakékoliv základní kritérium, je nesporné, že tato linie vývoje filosofie dala lidstvu posléze nejvíce. Tato linie konečně spolupodmínila také vznik společenského řádu, ve kterém se i lidské city mohou plně uplatnit – socialismu.

Právě proto po vzniku socialismu nelze nevidět, že v této ústřední filosofické linii nikdy nebyla úloze citu věnována význačná teoretická pozornost, zřejmě proto, že v této linii bylo vždy nutno řešit jiné, závažnější problémy.

Další rozvoj filosofického myšlení v socialistické společnosti, navazující především právě na tuto hlavní linii dosavadních dějin filosofie, dokáže kromě toho pravděpodobně využít také pozitivních podnětů různých bočních směrů dějin filosofie minulosti. Nelze dnes na příklad nevidět, že v Hegelově geniální koncepci, snad právě proto, že zachycovala velkoryse základní vývoj „světového ducha“, jehož zákonitosti se vítězně prosazují i za cenu utrpení miliónů, není místa pro ohled na individuum a jeho domněle bezvýznamné tužby. Jestliže Hegel byl z předmarxistických filosofů nesporně nejblíže marxismu svou dialektikou, svou koncepcí zákona, dějin, vnitřních rozporů a jinými myšlenkami, bylo by přinejmenším povážlivé vidět také v tomto jeho postoji k prostým lidem něco blízkého socialistické morálce a socialistickému humanismu. Socialistický humanismus oproti Hegelovi oceňuje i úlohu drobného, prostého jednotlivce, „člověka nehistorického“. I Hegel má – jinými rysy svého díla – samozřejmě co říci k problematice socialistické morálky a socialistického humanismu, ale jsou také otázky, v nichž má podle našeho mínění Herder či Kollár více co říci dnešku než Hegel.

Tendence paušálně odmítat romantiku a úlohu lidského citu – pokud se takové tendence dnes vyskytují u teoretiků hlásících se k socialismu – jsou plodem maloburžoazního a inteligentského intelektualismu, cizího podstatě marxismu-leninismu. Takovýto intelektualismus vedl v nedávno minulém období část pseudomarxistických intelektuálů, zejména německých žáků Lukacsových, k přecenění intelektualistické tradice klasické německé filosofie, k ztotožnění jejího intelektualismu s marxistickou vědeckostí, proto i k nedovednosti odlišit reakční formy „filosofie citu“, tj. iracionalismus, intuitivismus, fideismus – od Schopenhauera až po existencialismus – od některých cenných podnětů „filosofie citu“ u Rousseaua, Herdera a jiných.

Polemizujíce s touto jednostranností, jsme ovšem ještě mnohem více vzdáleni druhému extrému, totiž jakémukoliv podceňování úlohy rozumu či přeceňování úlohy lidského citu. Také pokud jde speciálně o poměr romantiky 140

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 140

30.10.2019 14:25:55

a osvícenství, samozřejmě by bylo nesmyslné rozumět našemu výkladu tak, že by snad romantická epocha byla v poměru k osvícenství krokem vpřed po všech stránkách, tím méně, že by snad všichni typičtí představitelé této epochy byli na výši úkolů své generace. Jako vedle skutečných velikánů osvícenské epochy existovali vždy – jako jakýsi nezdařený bastard „ducha doby“ – i omezení „rozumáři“, průměrné dobové figurky, holedbající se „světlem rozumu“ značně zatemnělým způsobem, podobné levobočky zplodil „duch dějin“ i v romantické epoše. Na příklad zápas starého osvícence Dobrovského proti falzifikátorským tendencím Václava Hanky a jeho kruhu ve dvacátých letech je ukázkou zápasu zdravých tradic přežívajícího osvíceného racionalismu proti scestným tendencím, k nimž vedl některé vlastence nové generace také jistý druh romantického „citu“. s. 65 [51]

mezi slovy: …přírodovědeckými objevy […] ale i celkovým stavem… vypuštěno …, o nichž mluví Bedřich Engels,… s. 68 [54]

vypuštěn odstavec po větě: A Jungmann byl ostatně duch naprosto nefilosofický.

Nejen však v generaci Jungmannově: ani nikdo z Palackého vrstevníků (Kollár, Šafařík aj.) neprožil myšlenkovou krizi takového dosahu, aby jejím závěrem byla ztráta pravověrného dogmatického křesťanství. Je samozřejmé, že kdo zůstává po světonázorové stránce křesťanským teistou, nemůže se v oblasti otázek charakteru světového vesmírného i společenského procesu dostat daleko. I když ho objektivní situace v jeho okolí či daný stav jeho oboru již přímo donucují vyslovit dílčí dialektické myšlenky, nikdy nemůže prolomit celkovou ustrnulou metafyzickou strukturu svého přístupu ke skutečnosti. Víra v křesťanského osobního boha a přímé řízení všech věcí jeho prozřetelností samozřejmě zásadně znemožňuje pokročit od dílčích dialektických postřehů k celkovému dialektickému pojetí světa, života, člověka a lidských dějin. Tak tomu bylo na příklad právě u Rautenkrance. Teprve ten, kdo přestal být po světonázorové stránce křesťanským teistou, kdo ztratil víru v osobního boha, může pokročit od dílčích dialektických myšlenek k celkovému dialektickému pojetí světa, k zobecnění procesu vývoje a boje protikladů na veškeré vesmírné i společenské dění.

Teprve tam, kde buď zcela mizí ponětí o osobním bohu, nebo kde se alespoň božstvo stává problémem, záhadou samo o sobě i ve svém vztahu k světu, může dialektika proniknout do samých základů myšlení onoho člověka. A k tomu právě – a to ve druhé variantě, proto nedůsledně a omezeně – došlo u Palackého. s. 68 [55]

mezi slovy: …řízení nejvyšší mocí […] věří v nutnost fyzického… vypuštěno …nám nepředstavitelnou,…

141

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 141

30.10.2019 14:25:55

mezi slovy: … cítí k vyhraněnému materialismu. […] Ve skutečnosti však… vypuštěno souvětí …Modernímu materialistovi – pokud se nedovede vyrovnat s otázkou historicky, s pochopením pro jemné, ale závažné diference – se lehko může Palackého světový názor jevit jako tmářství, jež odlišovat od křesťanství dnes již snad ani není důležité… po slovech: … buditelskou práci spojenectví farářů […] vypuštěna pasáž …, bez nichž se ani v době vůdcovství Palackého česká buržoazie ještě úplně obejít nemohla. Protože tento kompromisní výsledek světonázorové krize Palackého byl takový, že dobře odpovídal kompromisnímu postavení české buržoazie tehdejší doby, je pravděpodobné (ostatně i vzhledem k převaze politického zaměření Palackého), že již sám průběh a výsledek této světonázorové krize byl podmíněn ideologicky, tj. působením společenského povědomí české buržoazie na individuální vědomí Palackého. s. 69 [56]

mezi slovy: Kolem roku 1820 […] vystupovaly však do popředí… vypuštěno …, kdy mladá česká buržoazie teprve hledala první filosofické vyjádření svých zájmů,… po slovech: … vyprošťujícího se ze zajetí náboženství. […] vypuštěn konec odstavce …Přitom však nelze přehlédnout, že již v této době byly teistické představy zároveň také silnou brzdou Palackého teoretizování: znemožňovaly mu jít do důsledků, vytvořit konsekventní dialektický systém, nahrazovaly častou lacinou tradiční výpomocí „boží moudrosti“ obtížnou cestu k dalšímu rozvoji světonázorových problémů směrem k monismu a materialismu. po slovech: …nemůže ho uspokojit ani tento agnosticismus […] vypuštěn konec odstavce … – a opět z důvodů, které se vinou naší rekonstrukcí jako červená niť: z důvodů politického zaměření a aktivní služby zájmům progresivní české buržoazie. Tyto okolnosti nemohou dovolit, aby Palacký skončil kantovským agnosticismem – při nejmenším v pojetí světa a člověka. A zde lze také sledovat, jak tyto politické motivy vedly Palackého od oné kantovské metafyziky k některým dialektickým myšlenkám. Protože neuměl vlastním rozumem přímo vyvrátit Kantovy pesimistické a deprimující závěry, ale protože jako buditel chtěl za každou cenu svým rozumem – ano on musil, jak mu velel vlastenecko-politický „cit“, tj. třídní interes – najít filosofické zdůvodnění optimismu a aktivní práce pro národ, proto také musil odvrátit pozornost od Kantovy „ctihodné“ soustavy jinam a hledat docela jiné základy, jež s Kantem již nemají mnoho společného.

142

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 142

30.10.2019 14:25:55

s. 71 [59]

mezi slovy: …k hlubším vědeckým poznatkům. […] Nábožensko-teleo­ logickou formu… vypuštěna pasáž …Přestože v mysli Palackého samozřejmě tvořily vědecké a nábožensko-ideologické momenty relativní jednotu, přece nelze nevidět antagonistický vztah mezi obojím momentem a při hodnocení Palackého díla je třeba pečlivě oddělovat zrno od plev, správné dialektické postřehy, jež mu pomáhaly na cestě vpřed, od náboženských zábran.

Jestliže jsme ukázali výše, že náboženské rysy Palackého světového názoru měly určité výhody pro jeho politickou praxi, protože mu získávaly spojenectví farářů pro věc národa, jež bylo tehdy ještě národní věci vcelku prospěšné, nelze nic podobného říci o vlastním badatelsko-vědeckém díle Palackého, neboť vůči němu – jako vždy vůči vědě – je náboženství v antagonistickém vztahu. Náboženství může tvořit harmonický vztah s buržoazní politikou, nikdy však s vědou, ani s vědou buržoazních činitelů, neboť věda – ať ji pěstuje kdokoliv – má vždy základ všelidský, základ jedné absolutní pravdy, nesmiřitelné s mýtem a idealismem. Proto náboženské rysy u vědce a filosofa Palackého byly – zcela oproti Masarykově interpretaci – zjevem v jádře negativním, omezujícím hodnotu vědeckých a filosofických zjištění a znemožňujícím cestu k poznatkům hlubším. s. 73 [61]

mezi slovy: … určitými rysy náboženství. […] Podstatou metafyzické stránky… vypuštěna věta …A právě omezenost humanistického úsilí dělá z něho typicky buržoazní formu humanismu… s. 74 [62]

mezi slovy: …vztahů národů mezi sebou atd. […] Proto než přistoupíme… vypuštěna pasáž …V jeho názorech na tyto problémy je ovšem i řada nedůsledností, podmíněných jak jeho náboženským světovým názorem, tak zejména omezeností jeho politického postoje ve službách české liberální buržoazie, její složité třídní i národnostní situace. Ukázat omezenost Palackého postoje je jistě důležitým úkolem, ale nepokládáme to za úkol nejdůležitější. Pouhou omezeností, pouhými nedostatky, zkrátka tím, co mu na moudrosti chybělo, se Palacký jistě nestal nejvýznamnějším českým vědcem XIX. století a po dlouhou dobu i vůdčí národní politickou osobností. To mu umožnily mimo jiné i jisté cenné stránky jeho světového názoru a jeho pojetí lidské společnosti, míra pravdy, kterou svým myšlením zachycoval, a to více než jiní lidé jeho doby a jeho třídy… s. 75 [63–64]

po slovech: … v opačném případě vzniká cit nelibý. […] vypuštěn závěr odstavce a následující exkurz …Je zřejmo, že k těmto Palackého výkladům přispělo podstatně jeho obecné filosofické ponětí o vzájemném 143

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 143

30.10.2019 14:25:55

působení věcí a jevů, zatím co idealismus a teismus mu zabránily jít do větší hloubky, k studiu historického vzniku estetického cítění, připouštěly lacinou iluzi, že bůh takto „esteticky“ člověka uspořádal.

Ač není naším úkolem v této práci řešit estetické otázky, přece pokládáme za vhodné na tomto místě objasnit poněkud podrobněji, proč podle našeho mínění svým pojetím základních estetických kategorií – tj. jejich výkladem ne pouze z objektu či subjektu, ale z dialektického konfliktu objektu se subjektem v procesu poznání – se Palacký velmi přibližuje správnému řešení těchto otázek. Marxistická estetika byla dříve nakloněna – zjevně proto, že výklad krásy jako subjektivní kategorie byl očividně idealistický – pokládat krásu za vlastnost objektu „o sobě“ a všelijak ji vysvětlovat bez účasti subjektivního momentu. To vedlo k neplodným a marným sporům, na příklad k scholastickému manipulování s kategoriemi „formy“ a „obsahu“ apod.

Všechny možné pokusy o definici krásy pomocí jakékoliv vlastnosti, nezávislé na subjektu, jsou podle mého mínění scestné a odsouzeny k nezdaru.

V poslední době, kdy se bádání v oblasti marxistické estetiky podstatně prohlubuje, dochází se z nejrůznějších stran k správnému poznatku, že krása je něco, co má sice vždy nějaký objektivní podklad, ale nicméně by jako krásné neexistovalo bez účasti hodnotícího subjektu. Krása tedy není v tom stupni vlastností objektivního světa mimo nás jako na příklad pohyb, velikost, tíže, rozprostraněnost atd. Objektivní moment krásy je něčím kvalitativně odlišným od objektivity těchto kategorií. Krása je něčím, co vzniká až při kontaktu subjektu s objektem, je v tomto smyslu „sekundární kvalitou“ (nikoliv ovšem v lockovském smyslu, tj. prostým výtvorem subjektu). Marxistická materialistická estetika půjde ovšem dále než Palacký, který jako idealista a teista byl vždy zčásti nakloněn připsat krásu subjektu „o sobě“, účast objektivního momentu podcenit, jakož i vypomoci si něčím transcendentním; přece však můžeme pozitivně ocenit Palackého poukaz na kontakt subjektu s objektem při genezi krásy. Podle našeho mínění neexistuje krása „o sobě“ ani v nejvyhledávanější krajině, nejvíce obdivované ženě, hudební skladbě atd., nýbrž je vždy teprve produktem vztahů lidí určitého zaměření a určité kultivovanosti k těmto předmětům. Krása je podle našeho mínění vždy především citem vnímajícího subjektu, a to takovým citem, který vzniká jako průvodní stav, jestliže některé naše základní životní zájmy, sklony a zaměření naleznou náhle mimořádně příznivou harmonickou odezvu v jistém vnějším ději či předmětu, v tom ohledu se výrazně odlišujícím od ostatních dějů a předmětů svého druhu.

Proto předpokladem vzniku dojmu krásy jsou nejen reagující subjekt a nějaký objektivní děj či předmět přírodní nebo umělecky vytvořený, nýbrž i příznivá situace pro navázání kontaktu mezi oním subjektem a tímto objektem. V této příznivé chvíli může vzniknout ve vnímajícím člověku tak oblažující a libý cit, že je nakloněn nazvat onen předmět či děj krásným, tj. připsat mu to, čehož podstatná část probíhá v jeho vlastní mysli, v jejím zaměření a sklonech.

144

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 144

30.10.2019 14:25:55

Proto se Palacký podle našeho mínění přibližoval k správnému řešení, když mluvil o jisté příbuznosti mezi objektem a subjektem, o jisté harmonii mezi nimi. Tím vyjadřoval skutečnost, že nic, co je nám bytostně cizí, co je v rozporu s naším úsilím, nemůže vyvolat pocit krásy. Proto se lidem určité epochy líbí to, jiným ono, proto se mění vkus, jelikož se v dějinách mění z objektivních příčin celková mentalita a zaměření lidí. Vkus musí být rozmanitý, musí se měnit, jelikož lidstvo svou vlastní činností neustále mění svůj život a individua jsou velmi specializovaná. Proto nám však také i sebeobdivovanější věc častým vnímáním zevšední, popřípadě se i zoškliví.

Ale z týchž důvodů přece nepanuje v otázkách vkusu úplný chaos: určité názory o kráse, umělecká díla i celé směry vítězí u mnoha lidí, přetrvávají epochy, jelikož určité základní sklony, tendence a zájmy lidí jsou společné více individuím, celým velkým skupinám lidí. Proto je i možno vkus lidí postupně vychovávat a vést lidi záměrně k vyšším estetickým hodnotám. s. 78 [67–68]

po slovech: …o realizovatelnosti ideálů. […] vypuštěna následující pasáž …Ideologický základ Palackého a Rautenkrancova filosofování je tedy obdobný. Zatím co však u Rautenkrance jde jen o několik samostatných dialektických postřehů, u Palackého poprvé v našich dějinách dialektické myšlenky prostupují celou jeho koncepcí, mohou se proto stát – byť nedůsledně – metodou pojímání světa a společnosti v jejich obecných zákonech i detailních jevech. Tato filosofie se mohla stát ideologickým podkladem praktické práce českých buditelů, ovšem jen pokud jejich úsilí nepřekračovalo zájmy a metody liberální buržoazie. Mohla se jím stát proto, že zdůrazňovala aktivismus, práci pro pokrok, optimistické perspektivy, ale idealistickým, liberální buržoazii vyhovujícím a její zájmy nepřekračujícím způsobem. Pro vyhraněný idealismus a poplatnost náboženskému dualismu se však tato filosofie již nemohla stát ideologickým nástrojem revolučně demokratického hnutí lidových vrstev. Proto také koncem čtyřicátých let XIX. století, kdy vstupují do čela českého politického hnutí revoluční a plebejsko-demokratické proudy, jsou už Palackého názory i tato jeho filosofie dávno neschopny jít s „duchem doby“, jsou nejpokrokovějším lidem oné doby cizí a naopak hrají v celku společenských vztahů reakční úlohu.

Ze všeho, co dosud bylo uvedeno, vyplývá, že je nemožno vystihnout celý obsah Palackého filosofování predikátem „dialektika“ či „metafyzika“, nazvat Palackého prostě „dialektikem“ či odpůrcem dialektiky; vše záleží na tom, o jakých konkrétních souvislostech jeho filosofických úvah právě uvažujeme.

Jestliže je srovnáváme s vyspělejší dialektickou filosofií Augustina Smetany a revolučních demokratů – nemluvě už ani o marxismu –, je Palackého filosofické myšlení ještě velmi poplatné náboženství a metafyzice. Domníváme se však, že by bylo velmi omezeným projevem právě metafyzického způsobu myšlení používat predikátů „dialektika“ a „metafyzika“ ustrnule, 145

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 145

30.10.2019 14:25:55

schematicky, mistrovat konkrétní postavy dějin lidského myšlení jakýmsi čistým, nadčasově vypreparovaným ideálem důsledné dialektiky. Dějiny lidského myšlení jsou jen ve své ideální podobě mj. konfliktem „čiré“ metafyziky s „čirou“ dialektikou, ale ve své konkrétní podobě jsou dějiny lidského myšlení postupným prosazováním dialektického pojímání světa oproti pojetí metafyzickému. Kvalitativním zvratem je tu teprve vznik marxismu. Až do jeho vzniku lze konec konců sledovat jen dílčí boje, které postupně otřásaly vládou metafyziky a kvantitativně hromadily některé dílčí – významnější či méně významné – rysy dialektického pojímání světa, společnosti, člověka.

Proto nepovažujeme za správné rozdělovat filosofické myslitele schematicky na „dialektiky“ a „metafyziky“; za správnější považujeme klást otázku tak, zda ten který myslitel v daném konkrétním myšlenkovém prostředí svým dílem podporoval dialektické či metafyzické tendence, zda svým dílem razil cestu dialektice či metafyzice. Považujeme za nesporné, že v letech dvacátých a třicátých hrály Palackého filosofické myšlenky ve specifickém českém národním kulturním prostředí úlohu velmi progresivní, že pomáhaly otřást starou scholastikou, filosofií zcela odtrženou od života a tmářsky konzervativní, v níž metafyzika a náboženství byly alfou i omegou. Oproti ní obsahovala Palackého filosofie cenné dialektické myšlenky, vedla k spojení teorie s životem, s praxí progresivních společenských sil. Zhruba od roku 1848 se však smysl a postavení Palackého myšlenek úplněk změnily: v té době byla již stará církevní scholastická metafyzika v jádře poražena, naopak existovaly mnohem vyspělejší dialektické systémy. Oproti nim byla Palackého filosofie již činitelem retardačním, prostředkem pro udržení vlivu náboženství a metafyziky. s. 78 [69]

po slovech: …zformovaly kolem roku 1820. […] vypuštěn závěr kapitoly 5 …Ale od konce čtyřicátých let XIX. století, kdy z objektivních, na Palackém nezávislých příčin vystoupily i v jeho politickém smýšlení do popředí konzervativní a reakční stránky, vystupují i v oblasti jeho světového názoru a jeho filosofie do popředí jejich reakční, dualistické a teistické stránky. Ale to bylo až o čtvrt století později. s. 79 [70]

po slovech: …k jednomu cíli jejich určení.“ […] vypuštěn konec odstavce …Toto pojetí filosofie obsahuje přes svou přináležitost k celku idealistických úvah Palackého cenné pravdivé prvky a je nejhlubší definicí filosofie v českém vývoji v předmarxistické epoše. s. 83 [73]

mezi slovy: Situace českého národa […] bývala začasté taková… vypuštěno …vůbec a pokrokových sil v něm zvlášť…

146

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 146

30.10.2019 14:25:55

s. 87 [78]

mezi slovy: …o primátu citu nad rozumem. […] Ale osvícený rozum… vypuštěna věta …Svět ideálů i iluzí byl mu – jako všem už poznamenaným buržoazním ideologickým vědomím – příliš drahý… s. 87–88 [78–79]

mezi slovy: …vděčný i osobně oddaný. […] Tím, že se Palacký… vypuštěn odstavec …Skutečnost, že Palacký – v němž jsme od mlada sledovali člověka orientovaného především politicky – se dokázal v jádře ztotožnit s tímto osvíceným patosem pravdy a rozumové kritičnosti, má i závažné pozadí ideologické. Je výrazem hlubší dějinné zákonitosti, především situace české buržoazie, jež byla tehdy ještě taková, že zbraní české buržoazie se nemusily stát toliko ideologické iluze, smyšlenky a mýty, nýbrž do značné míry i vědecká pravda. Česká buržoazie měla zájem na rozvoji výrobních sil a na změně společenských vztahů, jež jí byly nepříznivé. Proto jak v oblasti přírodních věd, tak v oblasti společenského myšlení mohla být ještě zbraní buržoazie objektivní pravda. Politickým představitelem české buržoazie mohl tehdy být ještě liberál osvícený, usilující o rozvoj poznání, vědy a osvěty, proto Palackému – na rozdíl od úzkoprsých a daleko nevidoucích jungmannovců – mohl se stát i tento rys starého osvícence Dobrovského sympatický a blízký.

Tak také vznikla ona skutečnost, která později udivovala tolik vykladačů Palackého díla, totiž že v něm je možno shledávat jak osvícenské, tak romantické rysy a tendence… s. 91 [82]

mezi slovy: …cíle i nové metody práce. […] Že si však Palacký… vypuštěna pasáž …Tak jako se – mimo jiné také v důsledku práce jungmannovců, především však z příčin sociálně ekonomických – rok od roku rozšiřovala základna českého buržoazního hnutí, bylo třeba i hlubší ideové práce v něm. Na to Palackého filosofie pochopitelně neměla žádný vliv… s. 94 [84]

mezi slovy: …o první zformování […] pojetí vlasti a národa… vypuštěno …již vyhraněně buržoazních forem… s. 94 [85]

mezi slovy: …I Palacký ovšem […] zůstává svým postojem… vypuštěno …– jako typicky buržoazní politik –… mezi slovy: …objektivním potřebám […] tehdejší doby. vypuštěno …pokrokových sil…

147

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 147

30.10.2019 14:25:55

s. 94, pozn. 129 [85, pozn. 131]

Po bibliografickém odkazu vypuštěna věta …Je samozřejmé, že termín „kosmopolitismus“ u Palackého má značně jiný obsah než kosmopolitismus pozdější reakční buržoazie. s. 94 [86]

mezi slovy: Palacký si jako první […] uvědomil nebezpečí… vypuštěno …a na dlouhou dobu jediný z našich buržoazních představitelů… s. 96 [88]

po slovech: …pouhé slovanské myšlence Kollárově. […] vypuštěna poslední věta odstavce …Bylo to po prvé u nás řešení národnostních vztahů na dialektickém základě, s výjimkou pozdějšího podobného řešení Augustina Smetany nejhlubší u nás vůbec v předsocialistické epoše. s. 97 [88]

po slovech: …jen ten a ten národ. […] vypuštěna poslední věta odstavce …Také toto Palackého pojetí češství bylo tehdy velmi cenné a spolu s přibližně týmž řešením Augustina Smetany daleko nejhlubší v celé buržoazní epoše národního vývoje. Ne náhodou právě Palackému i Smetanovi tu přímo pomáhala dialektika. s. 101 [92]

mezi slovy: …tudíž důležitým pramenem. […] Proč mají i báje… vypuštěn odstavec …Palacký sám byl nicméně ve vlastní dějepisné práci vůči pramenům tohoto druhu spíše opatrný než důvěřivý a nešel příliš daleko v duchu těchto zásad, které si vytyčil. Důsledně je rozvedl a pro historiografii využil v některých svých pracích (zvláště ve druhém dílu „Dějin národa českého“) teprve Palackého žák a pokračovatel Zdeněk Nejedlý, zatím co pozitivistická historiografie si skoro vesměs uchovala k pramenům tohoto druhu chladné opovržení… s. 102 [93]

mezi slovy: …odsoudit a uvědoměle překonat […] obyčej věnovat pozornost… vypuštěno …charakteristický rys největší části předmarxistické historiografie, totiž… s. 104 [95–96]

mezi slovy: …zásady dosud cizí. […] Velmi cenným rysem… vypuštěn celý exkurz …Lze i z hlediska dialektického a historického materialismu hájit tendenci obdobnou názoru Palackého? Není to již dnes obhajoba subjektivismu a nehistoričnosti? Je zcela pochopitelné, že určité části našich 148

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 148

30.10.2019 14:25:55

historiků, hlásících se k marxismu, kteří však přešli k marxismu převážně z pozitivistických škol a nemohou jim nebýt dosud aspoň částečně poplatní, musí se Palackého – a ovšem i Nejedlého – způsob dějepisné práce jevit jako historiografie poplatná subjektivismu, psychologizování, spojující vědu s uměním a beletrií atp. V jádře jistě užitečný boj proti „pokrovštině“ byl v minulých letech často nesprávně chápán jako úplné popření aktivní a výchovné role historiografie. Každá věda má dnes zcela jasné a přesné zaměření ve službách praxe a pokroku socialistické společnosti. Jen historiografie by měla být „vědou pro vědu“? Ale může vůbec obraz minulých dob sloužit společenské praxi současnosti? Je jasné, že jedinou službou, kterou může historiografie poskytnout socialismu a komunismu, je to, aby byla učitelkou života, jak ji pojímali Palacký i Nejedlý.

Ale je to vůbec možno, aniž upadneme z objektivismu do subjektivismu, aniž budeme promítat současné tendence a problémy do minulosti? Právě dialekticko-materialistická filosofie ukazuje, že je to možné: marxismus odhaluje jednotu světa a jeho zákonů přírodních i společenských, ukazuje, že poznání je odvěkým historickým procesem, v důsledku čehož v dějinách vždy existovaly prvky absolutní pravdy a vždy existoval boj mezi starým a novým, mezi pokrokem a reakcí. Proto jakýkoliv úsek dějin, jestliže je pojat skutečně objektivně, nikoliv objektivisticky zkresleně, je zároveň poučením pro analogické zápasy lidstva budoucnosti. Líčení toho, oč se kdykoliv zápasilo v lidu i v inteligenci, politice i kultuře, může dát mnoho i naší době.

Proto právě dialektický materialismus plně potvrzuje zásadní správnost pojetí úlohy historikovy jako činitele tvůrčího, schopného pomáhat současnosti a budoucnosti pravdivým obrazem zápasů minulosti, i když ovšem jako materialismus je schopen pojmout úlohu historikovu správněji a hlouběji než idealista Palacký, který pochopitelně tvůrčí úlohu idejí vůbec a historiografie zvlášť přecenil… s. 105 [97–98]

mezi slovy: …prací naší doby. […] Bylo by ovšem… vypuštěn celý exkurz …I v naší epoše se totiž vyskytují názory, jako by hlavním úkolem marxistické výchovy, propagandy a agitace, popřípadě ideové a filosofické práce vůbec, bylo rozbíjet nesprávné názory, bojovat s přežitky a „zasazovat drtivé údery“ různým buržoazním myšlenkovým a filosofickým soustavám. Pravda je opačná: hlavní úkol filosofie jako každé vědy i hlavní úkol propagační a výchovné práce je rozvíjet staré a hlavně ovšem nové skutečně pozitivní hodnoty. Jakmile dodáme lidu něco lepšího a hlubšího, než je např. náboženská víra, zhroutí se brzy sama; pokud je na ni pouze přímo útočeno, spíše je jí umožňováno se opevnit a utvrdit. Podobně je tomu i s různými buržoazními filosofickými směry: kdo porozumí vědecké filosofii dialektického materialismu, vyrovná se s nimi poměrně snadno. Kdo je jimi dosud podstatně ovlivněn a setká se s přímým útokem na ně, obvykle se spíše zatvrdí 149

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 149

30.10.2019 14:25:55

a zarputí. Tu a tam se dokonce setkáme s názorem, že hlavním úkolem marxistických teoretiků je kritika různých úchylek a recidiv buržoazních směrů uvnitř marxistické teorie. To by přece bylo velmi smutné, kdybychom k rozvoji vlastní teorie potřebovali vždy nějaký buržoazní směr či úchylku!

Tak bychom byli vlastně v zajetí toho, kam směřují nepřátelé, kteří by de facto určovali předmět naší práce a diskuse. I když je samozřejmě polemika s nepřátelskými směry a chybami úkolem velmi závažným, nicméně i dnes – jako vždy v dějinách kultury – hlavním úkolem filosofické práce musí být rozpracovávání pozitivních hodnot, teoretické zobecňování nových kladných rysů života socialistické společnosti.

Také v dějepisné práci je třeba zjišťovat především pozitivní hodnoty, pozitivní stránky studovaného hnutí či epochy, ovšem pokud takové opravdu existují. Tak ovšem může zase vzniknout nebezpečí jistého přecenění minulosti, popřípadě i promítání hodnot současnosti do minulosti a schematického stírání specifických rysů různých hnutí a různých dob. Na takovéto rysy schematismu v některých mých starších pracích upozornil správně a podnětně Karel Kosík. Hus, Dobrovský, Smetana i Nejedlý byli mnou označeni kategoriemi „renesančního humanismu“, „plnosti života“ aj. I když Kosík tehdy nesprávně přiřadil tento jinak značně u nás rozšířený obyčej k masarykismu, přece bystře upozornil na rub jednostranného hledání pozitivních tradic národní minulosti (v letech 1948–1953 u nás rozšířeného skoro jako kdysi u Staročechů!), na nebezpečí nehistorického zglajchšaltování dějin „popravčím mečem psychologického schematismu“. Snaha o barvitost a živost líčení minulosti by se skutečně zvrhla v nudnou šeď, kdybychom jen a jen hledali – jak podobně kdysi namítal Pekař Masarykovi – „své příbuzné v dějinách“. Až potud má tedy Kosík v jádře pravdu.

Ale věc není tak jednoduchá, jak se může na první pohled zdát: je zajisté nesprávné schematicky častovat osobnosti minulosti hotovými a neměnnými kategoriemi, např. právě kategorií „humanismu“, „lásky k lidu“ atd. Ale na druhé straně – což u Husa, Dobrovského, Smetany, Nejedlého a jiných osobností našich dějin neexistovalo vskutku něco takového, co sotva lze vystihnout jinak než jako jistou formu humanismu, spojení s lidem atd.? Slovu se snad vyhnout lze, myšlence nikoliv. Jak chce Kosík vysvětlit příčiny rozdílu mezi vývojem Husa a takového Pálče či Stanislava ze Znojma, než že se poukáže na Husovo spojení s lidem, prvky humanismu atd.? Ovšem: Husův „humanismus“ je jiný než humanismus Komenského, jiný opět je humanismus Palackého, Havlíčkův, Nejedlého, Fučíkův atd. Ale u všech těchto i jiných pokrokových osobností jde právě o určitý druh humanismu. Jestliže je to nutno ozřejmit čtenáři XX. století, je k němu nutno mluvit řečí XX. století: kdybychom se úzkostlivě snažili vyhnout se nebezpečí schematismu, kdybychom šli až tak daleko, že se budeme bát užít slov „humanismus“, „demokratismus“, „pokrok“ atd. o všech nejrozmanitějších a pestropestrých humanistických, demokratických a pokrokových proudech minulosti, nejen 150

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 150

30.10.2019 14:25:55

nevysvětlíme lidem XX. století historickou pravdu, ale budeme ji zkreslovat mnohem hůře než „popravčí meč psychologického schematismu“, neboť nevylíčíme z minulosti právě to nejcennější.

Historik je vždy poplaten dialektickému rozporu: jeho úkolem je nesporně zjišťovat pravdu o době, o které píše; musí však počítat také s tím, pro koho píše. Jestliže máme zjistit pravdu např. o XV. století pro lidi XX. století, je třeba najít vhodný poměr mezi kategoriemi XV. století a kategoriemi XX. století, abychom dokázali vylíčit i specifičnost XV. století, i to, co je v něm jako hodnota cenné i pro lidi XX. století. Nedbání první stránky vede k subjektivismu, jaký byl charakteristický např. pro Masaryka a jeho žáky, nedbání druhé stránky vede zase k objektivismu, charakteristickému např. pro pozitivistickou historiografii. Obojí je zkreslení dějin. Marxismus není relativismem: proto uznává v úsilí lidí minulosti prvky absolutní pravdy a cenné hodnoty. Proto se není nutno obávat říci otevřeně, že „hledání příbuzných“ v dějinách je konec konců nejvyšším posláním historiografie: ne však tak – jak jsme mnozí postupovali v počátcích práce – shledávat cenné prvky v nejobecnějších rysech životního díla proudů a myslitelů minulosti, nýbrž zjišťovat především specifický přínos té které postavy či proudu do pokladnice vědění a pravdy, která je ovšem jen jedna. Nehledat tedy v dějinách sebe sama ani vlastní kopie, jako činil Masaryk, ale také ne lhostejnou cizotu, jak činili pozitivisté, ale právě jen příbuzné, lépe řečeno předchůdce, tj. zdravé tradice, opravdové hodnoty, prvky absolutní pravdy… s. 106 [100]

mezi slovy: …ostře proti […] vládnoucím kruhům. vypuštěno …reakčním tendencím a… s. 107 [100–101]

po slovech: …musíme být vědomi. […] vypuštěn závěr kapitoly 7 …Závěrem této kapitoly je tedy zjištění, že jako ve světovém názoru Palackého byl rozpor mezi jeho humanistickými a dialektickými rysy na jedné a teismem a idealismem na druhé straně, proto nutně aplikace rozporného filosofického hlediska na konkrétní práci historika a organizátora národního života musila vést k vnitřně rozporným výsledkům. Před rokem 1848 vystupovaly do popředí spíše kladné, později spíše záporné stránky téhož filosofického přístupu. I Palackému se přihodilo to, co dříve Jungmannovi a později i jiným vůdčím osobnostem, že je doba přerostla, že – řečeno slovy Palackého filosofie – jejich úsilí se posléze octlo v rozporu s další fází boje o „božnost“. A ne náhodou z Palackého díla pak u nás vycházely dvě linie, představované klasicky zvláště Masarykem a Nejedlým. Masaryk i Nejedlý se mnoho učili a naučili od Palackého a vždy se k němu hlásili; Masaryk však jako typický politik buržoazie konce XIX. století si z Palackého osvojil především rysy metafyzické a teistické, pochopiv Palackého filosofický přístup 151

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 151

30.10.2019 14:25:55

k politice a dějinám již výlučně jako teleologii, jako odhalování plánů Prozřetelnosti, jako nehistorické hledání nadčasové „české otázky“ světu, pochopiv ideovou orientaci již vysloveně jako odpor k revoluci, životnost dějin jako subjektivismus, „pravý kosmopolitismus“ jako jednostranný kult Západu atd.

Vědec a demokrat Nejedlý naopak vychází sice z týchž Palackého zásad, ale rozvíjí především jejich stránky dialektické a humanistické, pojímaje Palackého hledání smyslu dějin jako odhalování a interpretaci pokrokových tradic minulosti, Palackého boj za novou ideovou orientaci jako vzor hledání zase úplně jiné orientace v současnosti, interpretuje „pravý kosmopolitismus“ již v jádře internacionalisticky, ideu „jednoty dějin“ již v jádře materialisticky atd. Rozpornost teoretických základů díla se tedy projevila i ohlasem díla.

Projevila se i v tom, co bylo vrcholným činem životního díla Palackého – ve vytvoření svérázné filosofie národních dějin. s. 108 [101]

mezi slovy: …českým vědeckým dílem XIX. století […] po stránce obsahu… vypuštěno …a celé předsocialistické epochy našeho národního vývoje… s. 110 [103]

po slovech: …tak různého zaměření […] vypuštěn konec věty i s bibliografickým odkazem …, ano ještě i samého Klementa Gottwalda. s. 110 [104]

mezi slovy: První z nich […] se snaží vyvýšit… vypuštěno …, jež je přímým ideologickým výrazem buržoazního nacionalismu, … s. 113 [107]

mezi slovy: …věčných konfliktů a politik […] přistupuje k otázkám… vypuštěno …české liberální buržoazie, stísněné po všech stránkách pozicemi německých feudálů i větší vyzrálostí německé buržoazie,… s. 114 [108–109]

mezi slovy: …poslání podle Palackého dosud neskončilo. […] Filosof Palacký stojí… vynechány následující tři odstavce …Podle našeho mínění Palackého filosofie národních dějin měla jistou teoretickou hodnotu a význam. Je dnes ovšem velmi snadno ukazovat idealismus této filosofie dějin i jeho jednotlivé rysy (teleologické nazírání, schematismus, nacionalismus, nehistoričnost atd.). To však není jediným úkolem dnešních historiků. Historický materialismus dokázal epochální dílo: odhalil jednou provždy skutečné objektivní zákonitosti dějin, přivedl dřívější nejrůznější 152

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 152

30.10.2019 14:25:55

snahy o „filosofii dějin“ na vědeckou úroveň. Dnes je v odborných kruzích převážně dobře známo, že historický materialismus dovede vysvětlit skutečné příčiny např. pronikání křesťanství do západní Evropy či dlouhodobé zakořeněnosti feudálních tradic v Německu apod. Že toto myšlenkové předivo Palackého je idealistické a jako celek neudržitelné, o tom dnes nemůže být vůbec ani vedena vážná diskuse. Těžší je však stanovit ono reálné jádro, které je od Palackého takto idealisticky zveličeno; právě filosofie dialektického materialismu ukázala poprvé v dějinách materialismu, že idealistické soustavy nebývají pouhým nesmyslem, nýbrž zveličením a nabubřením určitých docela reálných stránek skutečnosti. V Palackého úvahách je takových správných a cenných prvků hned několik: předně jistě již sama snaha o stanovení historických úkolů jednotlivých národů obsahuje prvek pravdy, zjišťované marxismem v tezi, že světové ohnisko boje o pokrok se přesouvá ze země do země. Za druhé i myšlenka splývání různých kultur ve vyšší organické celky zčásti odpovídá skutečnosti: jedním z rysů velkých mocenských přesunů (jež ovšem mají jako celek sociálně ekonomické příčiny, Palackému neznámé) bývá určitý synkretismus kultur, z nichž někdy skutečně vznikají vyšší organické celky. Podobně ani zvláštní charakteristiky úkolů jednotlivých národů pro celek humanity nejsou u Palackého zcela nesmyslné, nýbrž obsahují některé správné prvky, i když Palackým zveličené a pojaté nadčasově, zatím co ve skutečnosti má každá národní specifičnost své zvláštní historické kořeny a časově omezené hranice. Ideu budoucí syntézy všech největších specifických kulturních hodnot minulosti ve vyšší organický celek rovněž plně akceptujeme. A ideál ukazovat světu opravdovou demokracii a rovnost lidí je ve Slovanstvu rovněž stále živý, i když jsme přitom již vzdáleni teleologie a mesianistických iluzí, jakož i nacionalistické hrdosti, znajíce přirozené historické příčiny tohoto poslání.

Je velmi zajímavé, jak mnoho slovanských kulturních činitelů již první poloviny XIX. století připisuje Slovanům a zvláště Rusům poslání praktického uskutečnění díla lásky a demokracie. U nás to naznačuje již Dobrovský, rozvíjí zvláště Kollár a teoreticky později také Augustin Smetana a jiní. Někteří z nich mluví dokonce o tom, že Slované prakticky uskuteční toto dílo, k němuž teoreticky popud prý přijde z Německa. Toto dnes již do značné míry realizované „proroctví“ nemělo nijak tajemné kořeny, nýbrž zakládalo se na reálném pozorování daného stavu; Němci přinesli již na přelomu XVIII. a XIX. století přímo jedinečné a skvělé kulturní a teoretické hodnoty, v nichž osvobodili všechno lidstvo zatím aspoň v iluzi ideálů a myšlenkových konstrukcí. Takovéto ideály obsahuje dílo Kantovo, Herderovo, Fichtovo, Schillerovo, Goethovo, Beethovenovo a jiných představitelů německé kultury a filosofie. Ve společenské praxi se naopak německý národ tehdy ukazoval neschopný něco provést. Rusko naopak – do té doby kulturně a teoreticky zaostalé – vzbuzovalo u menších slovanských národů naději na budoucí 153

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 153

30.10.2019 14:25:55

konkrétní a praktické osvobozenecké dílo již pro svou v jejich očích přímo gigantickou velikost a sílu. s. 114 [109–110]

Nejhlubší jádro Palackého filosofie národních dějin tkvělo však nesporně v jeho učení o zvláštním pokrokovém poslání národa pro celek lidstva. V tom byl i ideový a ideologický základ velikého ohlasu Palackého díla pro všechny další generace. Není totiž sporu o tom, že hlavní příčinou širokého a hlubokého ohlasu Palackého díla nebyly momenty vědecké, tj. výše uvedené prvky poznání historické pravdy, nýbrž momenty ideologické, tj. skutečnost, že tyto úvahy velmi vyhovovaly společenskému vědomí statisíců lidí po několik generací. Česká buržoazie v tom shledávala teoretické potvrzení svého nacionalismu, imponovalo jí, že zvláštní historické poslání je připsáno Čechům a Slovanům. Pokrokové činitele nejrůznějších generací našeho vývoje strhovalo totéž, jenže v obráceném smyslu: imponovalo jim, že i Čechům a Slovanům je připsáno závažné historické poslání pro blaho veškerého lidstva. Posilovalo to a inspirovalo do další práce. V době, kdy Palacký koncipoval tyto myšlenky (tj. někdy ve třicátých letech), oba tyto ideologické momenty ještě splývaly, od roku 1848 se již začaly oddělovat: tím začala tato filosofie dějin nabývat u různých interpretů zcela protichůdného smyslu. Konzervativci a idealisté v ní viděli teleologické a nacionalistické učení. Naopak pokrokoví lidé: pokrokový člověk dalších generací často vyčte v určitém díle víc, než si při jeho tvorbě plně a do všech důsledků uvědomil sám autor. Rozvede pouhé tendence do důsledků. Tak četl Lenin Hegela, podobně i Nejedlý a jiní v Čechách Palackého. Palacký sám osobně nikdy příliš nepouštěl uzdu volné fantazii: ale tím více dovedl zapůsobit, neboť na většinu lidí českého způsobu myšlení zapůsobí daleko víc citem jen jemně protkané předivo střízlivých faktů než emfatický citový postoj, charakteristický na příklad pro Poláky, Maďary či jihoevropské národy. A tak i jemné Palackého úvahy např. o tom, jak poučné jsou právě české dějiny jakožto národa v srdci Evropy a již proto ohnisku jejich zápasů, nebo o tom, jak veliké zápasy prožíval národ počtem neveliký a jak přistupoval k Němcům vždy jako rovný k rovnému, měly obrovský ideologický ohlas nejen v nacionalistické buržoazii, ale i v pokrokových kruzích několika generací. Bylo to možno, neboť Palacký k těm otázkám nikdy nepřistupoval šovinisticky nízce, ale na základech Herderovy teorie specifických národních úkolů pro celek lidstva; proto myšlenku specifického národního úkolu bylo v následujících generacích možno interpretovat i internacionalisticky… s. 115 [110–111]

mezi slovy: …nejrůznější doklady. […] Historik Palacký… vypuštěna pasáž …Nejstarší zprávy o prvobytně pospolném řádu u starých Slovanů byly dosti nejasné a řídké, aby z nich mohl Palackým být 154

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 154

30.10.2019 14:25:55

konstruován obvyklý romantický obraz praslovanské „demokracie“ jako jakéhosi předdějinného stavu těchto národů. Upevňování feudalismu u nás poskytlo dost dokumentů o úzkých vztazích k německému vyspělejšímu feudálnímu společenskému životu, aby Palacký mohl tuto dobu líčit jako první jednání dramatu našich dějin, první akt „sporu s němectvím“. Následuje druhé jednání, husitské revoluční hnutí se svými dlouhodobými dozvuky, v němž bylo dostatek dokumentů o demokratických snahách, aby mohlo být pojato jako opětná reakce slovanského demokratického ducha proti feudální německé autoritě a poddanství. Třetím jednáním (již Palackým neprovedeným) pak měla být německo-katolická restaurace pobělohorská jako opětný vzestup ducha německé autority, posledním pak nový rozmach ducha svobody a demokracie – obrozenecká doba a vůbec současné evropské liberální a demokratické hnutí… s. 115 [111]

mezi slovy: …líčení demokratických snah. […] Metafyzická a idealistická omezenost… vypuštěn konec odstavce …Ale přitom Palacký ani na okamžik neodložil svoji filosofii, která sice zdůrazňovala úlohu konfliktů a polárního protikladu, nikoliv však moment pozitivní převahy jednoho z polárních protikladů a nutnosti zásadní porážky druhého. Omezenost idealistického stanoviska se ovšem projevuje v „Dějinách národa českého“ jako v celém díle Palackého několikerým způsobem, zejména tím, že Palacký pokládal za základní hybnou sílu dějin ideje a ideály, proto přecenil úlohu tzv. velkých osobností typu Milíče, Viklefa aj., podcenil historickou úlohu a význam vystoupení a aktivity lidových mas. Ale o to nám zde nyní nejde: jde o základy jeho filosofie, o jeho pojetí protikladů. Jestliže dialektický moment tohoto pojetí umožnil Palackému tak skvěle a působivě vylíčit boje protikladů v historii, metafyzická a idealistická omezenost těchto jeho filosofických základů se v jeho pojetí národních dějin rovněž musila výrazně projevit. s. 115 [112]

mezi slovy: …Souviselo to […] s jeho jednostranným přeceněním… vypuštěno …s jeho nepochopením úlohy třídního boje,… s. 120 [117]

mezi slovy: …husitské hnutí a jeho následování. […] Z celku této naší práce… vypuštěna pasáž …Takto často interpretoval právě z hluboké znalosti Palackého díla také Zdeněk Nejedlý. „Husitství – toť vrchol českých dějin, zní z Palackého líčení přímo slavnostně.“ Nejedlý tu vysvětluje, že apoteóza husitství doplnila Palackého vlastní úvahy o filosofii a smyslu českých dějin tím, že ukazuje možnost spolupráce národa na světovém vývoji v pokrokovém směru. To je jistě správné: vlastní obsah Palackého „Dějin“ a zvláště jeho 155

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 155

30.10.2019 14:25:55

líčení doby husitské přerostlo subjektivní záměry autorovy a nabylo pro další pokrokové generace národa daleko hlubšího smyslu, než mu v letech vydávání „Dějin“ chtěl dát sám autor… s. 121 [118]

mezi slovy: …v Palackého filosofii samé. […] Další pokrok českého filosofického ducha… vypuštěna pasáž …Jako kompromisní idealistická soustava s výrazně dialektickými rysy a humanistickými tendencemi, ale zároveň se silnými stopami metafyziky a teismu, nemohla vyhovovat v dalším vývoji bezprostředně žádnému hnutí. Pokrokovým lidem byla příliš idealistická, teistická, metafyzická, buržoazii dalších generací příliš progresivní a dialektická… mezi slovy: …mnohem více rozpracována. […] Palacký filosofie vbrzku… vypuštěno …, jež již směřovalo k ateismu, monismu a revolučnímu boji lidových mas. mezi slovy: …Smetana byl brzy uštván. […] Po této epizodě… vypuštěno …: to byl osud dialektické filosofie v českých zemích v XIX. století. Pro českou buržoazii a buržoazní inteligenci XIX. století zůstaly tyto směry jen epizodou… mezi slovy: … v jádře nefilosofický. […] Masaryk se sice velmi… vypuštěna pasáž …Kompromis byl jeho alfa i omega, dialektický duch mu byl naprosto cizí. A po něm již přišel masarykovský fideismus a subjektivismus, se žhavým sice zájmem pro aktuální otázky, v tom ohledu moderní, ale ve své vlastní podstatě naprosto zpátečnický, protidialektický a teleologický… s. 121 [119]

mezi slovy: …věcí vůbec neznámou. […] Jestliže neměly ve… vypuštěn konec odstavce …Teprve dialektický duch marxistické filosofie je schopen ocenit plně i filosofické dílo Palackého, zároveň ovšem odhalit i jeho slabé stránky. s. 122 [119]

po slovech: … právem uchováme vděčnou paměť. […] vypuštěn závěrečný odstavec studie …Dnes by již bylo iluzorní jít se k Palackému přímo učit filosofii a dialektice: na to jsou dnes již hlubší a lepší vzory filosofického myšlení. Ale jistě oceníme i řadu dílčích drobných podnětů Palackého a zvláště jeho ideál pokrokového národního úkolu pro celek lidstva, jenž i na nových základech internacionalismu lidí socialistické epochy může být plodnou inspirací pro pokrokové činy pro blaho národa i lidstva.

156

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 156

30.10.2019 14:25:55

Jmenný rejstřík A

Akvinský, Tomáš sv. 26, 31 Aristotelés 11, 38–39, 85 Augustin, sv. 110, 126, 131–132 B

Bacon, Francis 55, 94 Bartoš, František Michálek 27, 72–73 Bednář, Miloslav 13 Beethovenov, Ludwig van 47, 123, 153 Beneš, Josef 21, 66, 131 Blair, Hugh 27 Boleslav I. 112 Bolingbroke, Henry St. John, Viscount 27, 106 Boll, Antonín 39 Bolzano, Bernard 9–10, 14, 41–42, 45–46, 96, 125, 136 Bonaparte, Napoleon 31, 51, 66 Born, Ignác 42, 45 Břetislav I. 112 Buček, Josef Ignác 50 C

Cicero, Marcus Tullius 79, 94 Č

Čáda, František 44 Čapek, Karel 80 Čech, Leander 23–24, 26, 58 Čelakovský, František Ladislav 59, 62 Černý, Jiří 42, 65 Černý, Václav 125 Červinka, František 7 Čornej, Petr 12 D

Dalimil 100–101 Dambeck, Johann Heinrich Mathias 41

Descartes, René 37, 55 Dobner, Gelasius 33, 36, 97 Dobrovský, Josef 6, 13–15, 33, 36, 42, 45, 59, 85–88, 90, 93, 96–97, 99–100, 102, 105, 118, 125, 131–132, 136, 141, 147, 150, 153 Doležalová, Eva 18, 123, 133 Dvořák, Antonín 125 Dvořák, Rudolf 93 E

Einstein, Albert 123 Engels, Friedrich 6, 14, 138, 141 Erben, Karel Jaromír 125 F

Fajfr, František 27, 76 Febvre, Lucien 9 Feuerbach, Ludwig 27, 73, 134 Fibich, Zdeněk 62 Fichte, Johann Gottlieb 28, 31, 47, 110–111, 153 Fischer, Josef 11–12, 29–34, 63, 106 Fries, Jakob Friedrich 28, 60 Fromm, Erich 16 Fučík, Julius 150 G

Galandauer, Jan 12 Gebauer, Jan 125 Goethe, Johann Wolfgang 11, 17, 47, 73, 85, 95, 98–99, 153 Goldmann, Lucien 8 Goll, Jaroslav 125 Gottwald, Klement 7, 152 Gramsci, Antonio 8 Gremner, Jan 37 Guizot, François Pierre 105

157

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 157

30.10.2019 14:25:56

H

K

Hájek z Libočan, Václav 101 Hájková, Dagmar 12 Hanka, Václav 126, 141 Havlíček Borovský, Karel 6, 124–125, 150 Hegel, Georg Wilhelm Friedrich 6, 12–13, 23, 26–29, 31–32, 34, 47, 58, 65, 76–77, 84, 109–111, 138–140, 154 Heidler, Jan 25–27, 29, 76 Herder, Johann Gottfried 23, 28, 31, 60–61, 73, 85, 94, 109–111, 140, 153–154 Höfler, Karl Adolf Konstantin von 31 Holbach, Paul Heinrich Dietrich von 54 Hostinský, Otakar 24 Hromádka, Josef Lukl 125 Hus, Jan 5–9, 14, 21, 31, 76, 118–120, 124, 127, 150 Hyna, Karel Ferdinand 44

Kalivoda, Robert 9–10 Kalousek, Josef 72 Kant, Immanuel 12–13, 23–25, 27–28, 31–32, 42–43, 47, 55–61, 68–69, 77, 84–85, 87, 94, 102, 126, 139, 142, 153 Karel IV. 94 Kavka, František 8, 120 Klár, Alois 41 Klíma, Arnošt 38 Klíma, Ladislav 125 Klopstock, Friedrich Gottlieb 50 Kołakowski, Leszek 8 Kollár, Ján 14, 51, 59, 62, 82, 84, 95–96, 98, 111, 140–141, 148, 153 Kolman, Arnošt 10, 42 Komenský, Jan Amos 27, 31, 80–81, 118, 125, 150 Kořalka, Jiří 10, 15 Kosík, Karel 8–9, 21, 32–34, 131, 133, 150 Kosmas 101 Král, Josef 28 Kramerius, Václav Matěj 40, 50, 92 Krecar, Antonín 24 Křesťan, Jiří 5

Ch

Charvát, Jaroslav 108 Chelčický, Petr 125–126 Chruščov, Nikita Sergejevič 7 J

Jacobi, Friedrich Heinrich 28, 60 Jakubec, Jan 28, 50 Janáček, Leoš 125 z Janova, Matěj 125–126 Jetmarová, Milena 10, 14, 21, 33–34, 36, 133 Jindrová, Kamila 5 Jirásek, Alois 104 Jiroušek, Bohumil 10 Jordan, J. P. (= pseud. Josefa Palackého) 119 Josef II. 37–38, 51 Jungmann, Josef 33, 40, 43–44, 46, 49–50, 52, 66–68, 90–94, 99, 118, 141, 151 Jůnová Macková, Adéla 133

L

Leibniz, Gottfried Wilhelm 39 Lenin, Vladimir Iljič 139, 154 Likavec, Josef Kalasanský 42 Linda, Josef 98 Lochman, Jan Milič 14–15, 27, 72 Luden, Heinrich 112 Ludvíkovský, Jaroslav 27 Lukács, György 8 M

Macek, Josef 120 Mácha, Karel Hynek 12, 59, 62, 125 Machovcová, Markéta 9, 132 Machovec, Martin 10, 133

158

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 158

30.10.2019 14:25:56

Machovec, Milan 5–19, 123, 131–133 Mandrou, Robert 9 Marek, Antonín 44 Marie Terezie 37–40 Marx, Karl 6, 14, 138–139 Masaryk, Tomáš Garrigue 5–7, 9, 11–12, 14, 16–18, 24–26, 32, 57, 71–73, 80, 121, 124–125, 127–128, 131–132, 134, 143, 150–151, 156 Meinert, Joseph Georg 41, 100 Meissner, August Gottlieb 40–41, 45 Mervart, Jan 10 Metternich, Klemens Wenzel von 41, 47, 83 Mickiewicz, Adam 96 Mignet, François Auguste 105 Milíč z Kroměříže, Jan 13, 155 Monse, Josef Vratislav 50 Mourek, Václav Emanuel 95 Mozart, Wolfgang Amadeus 41 Mucha, Alfons 125 N

Nejedlý, Zdeněk 5–7, 9, 11, 13, 15, 17, 27, 90, 93, 104, 139, 148–152, 154–155 Němcová, Božena 62, 125 Němeček, František Xaver 41 Neuman, Ladislav 28 Nietzsche, Friedrich 124, 126 Nováček, Vojtěch Jaromír 49 Novák, Mirko 28 Novák, Tomáš 5, 132 Novotný, Miloslav 108 O

Opletal, Jan 124 P

Palacký, Jiří 49 Palach, Jan 124 z Pálče, Štěpán 150

Patočka, Jan 10, 27, 72, 124–125 Pekař, Josef 15 Pelcl, František Martin 33, 36, 90, 97 Petrasch, Josef 38 Platón 23, 28, 74, 79 Polybios 110 Popelová-Otáhalová, Jiřina 8, 21 Pospíšil, Josef 26, 72 Presl, Jan Svatopluk 90 Procházka, Jiří 42, 45–46, 65–66, 136 Puchmajer, Antonín Jaroslav 90 Purkyně, Jan Evangelista 9, 66 R

Rádl, Emanuel 80 Rautenkranc, Josef Miloslav 44, 66–67, 78, 141, 145 Rieger, Ladislav 27, 33, 72 Richta, Radovan 10 Robertson, William 27, 106, 112 Rolland, Romain 85 Rousseau, Jean-Jacques 31–32, 37, 41, 60–61, 94, 140 S

Sabina, Karel 62 Sagner, Kašpar 39 Scott, Walter 27 Seibt, Karel Jindřich 39–40, 45, 67, 80–81 Shaftesbury, Anthony Ashley-Cooper, 3. hrabě ze 60 Shakespeare, William 27 Schelling, Friedrich 12, 26, 28, 31, 34, 47, 76–77, 109 Schiller, Friedrich 27–28, 73, 94, 153 Schopenhauer, Arthur 140 Schwippl, Vojtěch 41 Smetana, Augustin 9, 26, 121, 145, 148, 153, 156 Smetana, Bedřich 62, 97, 125, 150 Sókratés 94 Sonnenfels, Josef 37 159

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 159

30.10.2019 14:25:56

Stalin, Josif Vissarionovič 7, 11 Stepling, Josef 38–39 Svejkovská, Olga 108 Š

Vočadlo, Otakar 26–27 Voigt, Mikuláš Adaukt 33, 36, 97 Vojtíšek, Václav 131 Voltaire 41, 126

Šafařík, Pavel Josef 50, 59, 62, 84–85, 141 Šmahel, František 18, 123, 133 Špirk, Antonín 41 Štaif, Jiří 12, 15, 132–133

W

T

Z

Tachecí, Pavel 5 Teilhard de Chardin, Pierre 16 Thierry, Augustin 105 Thomayer, Josef 125

Zahradník, Vincenc 44–45 Ziegler, Josef Liboslav 44 Zich, Otakar 65 Zimmermann, Robert 27, 76 ze Znojma, Stanislav 150

V

Václav, sv. 124 Válka, Josef 14 Vavák, František Jan 41 Velek, Luboš 12 z Veleslavína, Daniel Adam 94 Viklef, Jan 13, 155 Vlček, Jaroslav 24

Wagner, Richard 5, 85, 98 Winckelmann, Johann Joachim 50 Winter, Eduard 10, 15, 39 Wolff, Christian 39

Ž

Žďárský, Pavel 5

160

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 160

30.10.2019 14:25:56

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 161

30.10.2019 14:25:56

Obsah Milan Machovec a František Palacký aneb variace na téma lidského štěstí Jiří Štaif

5

1 – Kritický přehled dosavadní literatury 23 Pozitivní výsledky i nedostatky dosavadní odborné literatury o Palackého filosofii. Leander Čech. Otakar Hostinský, T. G. Masaryk. Jan Heidler. Josef Pospíšil, Otakar Vočadlo, F. M. Bartoš, František Fajfr, Ladislav Rieger, Jaroslav Ludvíkovský, J. M. Lochman, Jan Patočka. Ladislav Neuman, Mirko Novák, Josef Král, Jan Jakubec. Josef Fischer. Přechod k marxistickému hodnocení. Karel Kosík. Milena Jetmarová. Dosud nevyřešené otázky, nové aspekty, cíle této knihy.

2 – Filosofie v českých zemích před Palackým 36 Zhodnocení celkového stavu filosofického myšlení v českých zemích jako základní předpoklad spravedlivého hodnocení díla Palackého. Církevní scholastická filosofie. Počátky novodobé filosofie v českých zemích za Marie Terezie. Josef Petrasch. Josef Stepling. Kašpar Sagner a Antonín Boll. Karel Jindřich Seibt. August Gottlieb Meissner. Bernard Bolzano. František Xaver Němeček, Vojtěch Schwippl, Antonín Špirk, J. G. Meinert, J. H. M. Dambeck, Alois Klár, J. K. Likavec. Jiří Procházka, Ignác Born, Josef Dobrovský. Vcelku absolutně žádná domácí filosofická tradice, jež by se vztahovala k vlastním problémům českého probuzeneckého hnutí. Objektivní potřeba původní české filosofie, jež by řešila otázky českého národního probuzení. Postupné poznávání potřebnosti takovéto filosofie: Josef Jungmann, Josef Miloslav Rautenkranc, Josef Liboslav Ziegler, Karel Ferdinand Hyna, Antonín Marek.

Vincenc Zahradník a jeho pojetí původnosti. Palackého ideál původní české filosofie. Shrnutí.

3 – Palackého přístup k filosofii 47 Příznivé okolnosti doby pro rozvoj filosofie. Vytvoření moderní dialektiky jako filosofické teorie v Německu. Objektivní situace českého národa volala po filosofickém vyjádření. Subjektivní okolnosti Palackého přístupu k filosofii. Nadání. Probuzení vlasteneckého citu rozhodující okolností jeho cesty k filosofii. Zájem o politiku a bystrý politický smysl Palackého. Politické uvědomění nepostradatelným činitelem na Palackého cestě k filosofii. Pojetí filosofie jako nástroje cesty pro lepší budoucnost národa. Palacký chce najít filosofické odpovědi na nejpalčivější otázky národně osvobozeneckého hnutí.

Objektivní potřeba původní české filosofie a Palackého program.

162

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 162

30.10.2019 14:25:56

4 – Gnoseologické východisko 54 Palacký přistupuje k filosofii s vlastními předpojatými tendencemi vlivem buditelsko-politického zaměření. Tím je určeno jeho pojetí člověka, poznání, jeho perspektiv a cílů. Filosofie pro něj nemůže existovat jako čistá ontologie.

Poměr ke Kantovi. Východiskem filosofie musí být vyšetření schopností lidského poznání. Zavedení gnoseologických otázek bylo přínosem. Palackého gnoseologické úvahy vcelku nepřekračují rámec kantovského subjektivního idealismu. Přesto je nesprávné považovat Palackého za stoupence Kantova.

Palacký odmítá Kantův racionalistický způsob výkladu světa a života. Zdůraznění veliké úlohy citu. Poměr k Herderovi, Jacobimu, Friesovi. Pozitivní historický význam ocenění citu. Zásluhy romantické epochy o skutečný rozvoj lidské citovosti. Pozitivní úloha české obrozenecké romantiky. Některé scestné tendence dobového blouznění. Gnoseologické problémy byly Palackému jen východiskem, o jejich systematické řešení neusiloval.

5 – Jádro Palackého filosofického úsilí 64 Předpoklady moderní dialektiky jako filosofické teorie. Dialektické myšlenky J. M. Rautenkrance. Rautenkranc klade poprvé otázku národního probuzení filosoficky. Světonázorové předpoklady mladého Palackého. Nedogmatický teismus blízký deismu. Vztah tohoto světového názoru k praktické činnosti Palackého. Buditelský aktivismus pomáhá na cestě k dialektice. Přechod k studiu vzájemného působení věcí a jevů. Boj podstatou všeho. Konfliktní charakter lidského života. Náboženský moment u Palackého. Učení o cestě k „božnosti“. Antropologický obsah tohoto učení. Idea o cestě k božnosti obsahuje v sobě učení o progresivním vývoji. Dualistická a metafyzická omezenost Palackého filosofie. Problém vztahu dialektického a metafyzického momentu díla Palackého nutno studovat i na jeho aplikaci filosofických zásad na speciální problémy. Aplikace teze o vzájemném působení subjektu a objektu v estetice. Aplikace myšlenky o progresívním vývoji lidstva. Dialektické řešení vztahu možnosti a skutečnosti. Prvky dialektiky pomáhají především při řešení speciálních problémů. Poměr k Schellingovi a Hegelovi.

Velký význam těchto Palackého myšlenek v užším rámci českého kulturního prostředí. Filosofické názory se v dalším životě Palackého nemění.

6 – Rozchod s filosofií 79 Palacký uvažuje, zda má věnovat filosofii celý svůj život. Jeho pojetí filosofie.

Filosofie má také smysl praktický. Palacký směřuje poprvé u nás k historickému řešení vztahu teorie a praxe. I v jeho pojetí filosofie skryt princip jeho rozchodu s filosofií. Politické buditelské zaměření, jež Palackého k filosofii přivedlo, opět jej od filosofie odvádí. Sám obsah Palackého filosofie byl v nesmiřitelném rozporu s eventuální další prací v oboru filosofie. Častý zjev v dějinách českého filosofického myšlení, že právě osobnost s dobrými předpoklady pro filosofii zanechává filosofické práce. Palacký chce působit 163

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 163

30.10.2019 14:25:56

okamžitě a intenzívně na život širokých vrstev národa. Spekulativní ráz jeho dosavadní práce. Palacký žákem a spolupracovníkem Dobrovského. Změna gnoseologických základů Palackého pod vlivem práce i Dobrovského. Objevení významu empirie. Počátky odporu k filosofické spekulaci. V rozporu s kantovským agnosticismem. Objevení významu kritické a skeptické funkce rozumu. Revize dřívějšího romantického učení o úloze citu. Palackého odklon od filosofie byl zcela oprávněný, zdůvodněný a plodný.

7 – Filosofický přistup k další práci 89 Filosofické období Palackého mládí přineslo výsledky trvalého významu pro celou jeho další práci. Rozchod s filosofií nebyl totální. Podstata filosofického vlivu v další práci Palackého je hledání hlubšího smyslu jakéhokoliv dílčího děje. Snaha o nalezení hlubšího smyslu buditelské práce. Palackého boj o ideovost a myšlenkovou hloubku buditelské práce. Ideálem je mu národ uvědomělý, svádějící veliké ideové boje. Vliv filosofie na toto zaměření. Palacký v čele pokrokového národního hnutí. Druhá fáze převahy pokrokového liberalismu v našem národním vývoji. Filosofie pomohla Palackému překonat jungmannovský omezený nacionalismus. Ideál „pravého kosmopolitismu“.

Snaha o nejširší kulturní vzájemnost národů. Uvědomělé použití filosofie v národnostní otázce. Nové pojetí češství. Filosofické základy Palackého přístupu k dějinám. Před Palackým nebyl u nás v dějinách hledán hlubší smysl.

Snahy o hlubší pojetí minulosti na přelomu XVIII. a XIX. století. Palackého filosofický názor na dějiny vědy jako proces odhalování zákonitostí určité oblasti. Není absolutních omylů. Ocenění bájí, pověstí, legend. Předmětem dějepisu celá hmotná i duševní kultura a civilizace. Jednota dějin. Dějepisec není registrátor, ale sám tvůrce nového dějinného úsilí. I historik je součástí všeobecného konfliktního dění. V dějepisu jde především o zjišťování pozitivních hodnot minulosti. Srovnání s historiky francouzské restaurace.

8 – Filosofie národnich dějin 108 „Dějiny národa českého“ a jejich velký ohlas. Mimovědecké příčiny tohoto ohlasu. Úloha subjektivního filosofického přístupu je v „Dějinách“ značná.

Filosofické vsuvky a aforismy nejsou z filosofického hlediska tím nejvýznamnějším. Podstata významu a ohlasu „Dějin“ tkví v Palackého filosofii národních dějin. Úsilí o vytvoření filosofie národních dějin přichází v lidských dějinách až hodně pozdě. Dvě protichůdné linie při vytváření filosofie národních dějin. Filosofie dějin u utlačených národů XIX. století. Palackého poznání velikosti a dramatičnosti národních dějin. Aktuálnost národních dějin. Palackého učení o sporu s němectvím a jeho kořeny. Smyslem dějin Slovanů je dát světu demokratický řád rovnosti. Pozitivní hodnota této Palackého filosofie národních dějin. Pokrokové poslání národa pro celek lidstva.

V duchu své filosofie národních dějin vykládá Palacký jednotlivé události českých dějin. Negativní moment jeho filosofického stanoviska v „Dějinách“.

164

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 164

30.10.2019 14:25:56

Teorie rovnováhy a harmonie protikladů. Ve všem jsou prý pozitivní stránky; podklad kompromisů. Teorie národní slovanské povahy. Palackého líčení husitského hnutí přesahuje meze schématu jeho teorie rovnováhy. Kladné stránky husitství převažují. Filosofický význam učení o národním rázu husitství. Filosofický význam učení o ideji svobody v husitství. Husitství jako neukončený národní úkol pro celek lidstva. Výklad husitství modifikuje Palackého filosofii národních dějin v její prospěch: husitství jako vrchol a smysl českých dějin.

9 – Závěr 121 Závažné místo Palackého v dějinách české filosofie. Vlastní filosofické spisy Palackého neměly bezprostředního ohlasu: příčiny toho. Naopak veliký ohlas jeho filosofie národních dějin v české veřejnosti i kultuře. Palackého filosofie a naše doba.

Palackého osobitost v českém tisíciletí Milan Machovec

123

Ediční poznámka

129

Jmenný rejstřík

155

165

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 165

30.10.2019 14:25:56

Aurelius Augustinus neboli svatý Augustin patří k jedněm z nejpozoruhod­nějších postav dějin lidstva. Na jedné straně byl a je uznáván katolickou církví jako jeden z největších světců a učitelů, na druhé straně se k němu hlásily i různé proudy opoziční či reformní, tedy z hlediska katolíků často kacířské. Augustin byl různými mysliteli považován jak za posledního člověka antiky, tak za tvůrce středověku či dokonce prvního moderního člověka. S tím souvisí to, že se o něj zajímali a zajímají nejen filosofové a teologové, ale jeho dějinný přínos uznávají i psychologové nebo sociologové. Zároveň ovšem bývá naopak považován za jednoho z největších „tmářů“. Filosof Milan Machovec věnoval studiu této rozporuplné osobnosti a jejího inspirujícího díla značné úsilí. V reedici důležité knihy profesora Milana Machovce (1925–2003) z roku 1967 je popisováno zrání Augustinovy osobnosti, líčen jeho boj s donatismem, pelagianismem a manicheismem. Autor se zabývá Augustinovými snahami o syntézu křesťanství a antiky, jeho názory na vztah jednotlivce k církevní instituci, zdůrazňuje jeho chápání lidské svobody a nutnosti aktivity a mravní zodpovědnosti každého jedince. Machovec líčí, co pro tohoto myslitele znamenaly niterné náboženské prožitky a zejména klade důraz na to, čím vším může sv. Augustin hovořit i k dnešnímu člověku. A ačkoliv jde o práci více jak 40 let starou, překvapivě se ukazuje, že jde o dílo nic neztrácející ze svého významu a aktuálnosti. V poslední části knihy jsou otištěny jednak ukázky z Augustinova díla, jednak ohlasy ze strany nejrůznějších osobností od sv. Jeronýma až po Karla Jasperse, to vše ve vlastním překladu autora.

S úvodem Pavla Žďárského.

Připravujeme Je pomalu již v Čechách ustáleným paradoxem, že věci ve světě známé a úspěšné jsou zde opomenuty či určeny výlučnému publiku. Nejinak je tomu se základní Machovcovou prací Ježíš pro moderního člověka. Ve světě tato kniha vyšla bezmála ve dvaceti vydáních, kromě světových jazyků např. také japonsky. U nás po roce 1989 dosud dvakrát. Přitom jde o pronikavou analýzu možností, jež Ježíšovo – bez ohledu na božskou podstatu či absurdně náboženskou dogmatičnost – poselství skýtá. „Nadávali mi za ni všichni: katolíci, že jsem strašný ateista a neznaboh, ale i ateisti, jak to filosof vychází vstříc církvi a náboženství?!“ komentuje osudy knihy autor. „Ale vnímavý čtenář si cestu k Ježíšovi zkrátka vždy najde,“ dodává.

Kniha je charakteristická Machovcovým aktivním přístupem k dějinám, filosofii a praktickému dnešku. Třetí české vydání vychází v řadě Machovcových knížek.

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 166

30.10.2019 14:25:56

Nové vydání asi nejvýznamnější autorovy knihy, ve které se přední postava české poválečné filosofie Milan Machovec (1925–2003) zamýšlí nad základními otázkami a vývojovými proudy filosofického myšlení napříč celým jeho dějinným vývojem od antiky po 20. století. Tyto otázky – jak v předmluvě sám autor upozorňuje – ukazuje nikoli jako skvělé úspěchy našeho rozumu, jak to dosud tradičně bývá pojímáno, ale jako postupný debakl, hrozící přerůst v brzké sebezničení lidstva. Publikace přináší poslední znění textu z poloviny 90. let, kdy autor provedl konečnou redakci. Text knihy, který je záměrně uzpůsoben co nejširší čtenářské obci, byl dokončen v roce 1983 a vzápětí se objevil v několika strojopisných opisech. Machovec v polovině 80. let připravil překlad do němčiny, který roku 1988 vyšel ve zkrácené podobě ve Stuttgartu pod názvem Die Rückkehr zur Weisheit – Philosophie angesichts des Abgrunds. Zájem čtenářů o toto dílo dává tušit, že Machovcem akcentované problémy jsou stále aktuální, podobně jako na své aktualitě nic neztrácejí otázky filosofické či ekologické. „Nerad mluvím o ‚ekologické filosofii‘ – nechci filosofii jednostranně ekologizovat. Chci jen, aby byla moudrostí okamžiku.

A filosofie, která si nevšimla, že významní vědci řady oborů upozorňují, že jsme velmi blízci sebevraždě lidstva – co to je za filosofii? Žasnu, že jsou kolegové, kteří říkají: ekologie? Do toho nám nic není (Právo 18. 8. 1998).“ – Text je opatřen vedle edičního komentáře i jmenným rejstříkem.

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 167

30.10.2019 14:25:56

Milan Machovec

František Palacký a česká filosofie

Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2019 jako svou 387. publikaci Ediční příprava Pavel Žďárský Redakce Vladimír Slunečko Grafická úprava a obálka s užitím litografie Maxe Švabinského Zdeněk Trinkewitz Sazba písmem Caslon a Trade Gothic a jmenný rejstřík Stará škola (www.staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o, Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín Vydání druhé (1. v nakladatelství Akropolis), 168 stran, TS 2.

ISBN 978-80-7470-230-3 ISBN 978-80-7470-231-0 (PDF) Doporučená cena včetně DPH 220 Kč www.eshop.akropolis.info

frantis ek palacky a c eska filosofie.indd 168

30.10.2019 14:25:56