A knoflíky nedávejte… K jedné vrstvě uměleckých a životních fi liací Karla Hynka, Zbyňka Havlíčka, Jany Krejcarové a Egona Bondyho (v letech 1947–1971) Radim Kopáč
„…stejně si myslím, že naše životy jsou kabinetní ukázka dokonalého uměleckého dí la a že by jako takové měly být zachovány ge neracím příštím alespoň v jadrném popisu.“ ( Jana Krejcarová: Dopis)
I Vizuální nebo slovesná reprezentace lidského těla a funkcí, které se k němu váží, zejména funkce sexuální, vyvolávaly a dodnes vyvolávají u některých recipientů neadekvátní, hysterické reakce. Obrazy erotismu provokují. Nutí čtenáře nebo diváka podívat se do vlastní tváře, zaujmout k tématu, s nímž je lidský život spjat nerozlučným paktem, jistý postoj: buď vstřícný, a tedy přitakávající, ochotný k sebereflexi, anebo obranný, čili odmítavý, vytěsňující. V dějinách moderní české kultury, to znamená od počátku národního obrození po dnešek, bohužel vítězila, a to drtivým poměrem, druhá varianta. Obrozenečtí taktici, od Puchmajera přes Čelakovského a Kamarýta k Erbenovi nebo Kuldovi, vsadili koncem 18. a zejména v průběhu 19. století ve věci restaurace národního sebevědomí na totální lexikální, stylistickou i tematickou purifi kaci, a tak bylo z ideálního obrazu českého písemnictví vytěsněno vše, co zavánělo „hrubým“ tělem a jeho „nemravnými“ tužbami a pochody. Tělo obrozencovo nemočilo, nedefekovalo, nesouložilo. Když Jeník z Bratřic zapsal do svého sběru „písní krátkých“ popěvek: „Sral, sral, sral, / trávy se držel; / tráva se mu utrhla / a on upad do hovna, / zmazal si prdel,“1 přetavil 1
Jeník z Bratřic, Jan: Když jsem šel okolo vrat… (edd. Radim Kopáč a Josef Schwarz), Praha: Artes Liberales, 2009, s. 134.
5