Phoebe Gloecknerová: Deník puberťačky – Slovem i obrazem

Page 1

Nejautentičtější KOMIKS O DÍVČÍM DOSPÍVÁNÍ!

Phoebe Gloecknerová

Přeložila Martina Knápková

Deník pubertacky

ˇˇ

Slovem

i obrazem

„Komiksy Phoebe Gloecknerové patří k nejsmělejším

svědectvím o životě dospívajících dívek nejen v rámci svého žánru.“

The New York Times

Phoebe Gloecknerová

Přeložila Martina Knápková

Deník pubertacky

ˇˇ

Slovem

i obrazem

Akropolis — 2024

Tato kniha patří:

Poznámka k českému vydání: Rozvolněná interpunkce a jiné pravopisné zvláštnosti jsou součástí autorčina stylu, a tudíž je zachováváme v souladu s originálem.

Přeložila Martina Knápková

Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

Phoebe Gloeckner: The Diary of a Teenage Girl. Revised Edition, originally published in the USA by North Atlantic Books.

Copyright © 2002, 2015 by Phoebe Gloeckner

© Translation Martina Knápková, 2024

© Filip Tomáš – Akropolis, 2024

ISBN 978-80-7470-498-7

Mým dcerám,

Audrey Fině Gloecknerové-Kalouskové & Persephone Gloecknerové-Suitsové - a -

Dětství nechť nikdy konec nemá; pamětí ladně plují vzpomínek vraky dávné, světla svá nezhašují. Kolik to štěstí, kolik zdraví, kolik těch kvítků jarních se to plaví na křídlech času, co se neunaví, daleko tak, daleko tak.

Dětství nechť nikdy konec nemá, konec nemá, konec nemá, dětství nechť nikdy konec nemá, ne, nikdy konec nemá. Abby Hutchinsonová circa 1880

Nejlepší kámošky Minnie a Kimmie.
PŘEDMLUVA K DRUHÉMU, PŘEPRACOVANÉMU AMERICKÉMU VYDÁNÍ 13 Hillary Chuteová PŘEDMLUVA AUTORKY K DRUHÉMU, PŘEPRACOVANÉMU AMERICKÉMU VYDÁNÍ 15 VAROVÁNÍ ČTENÁŘI 19 MŮJ DENÍK Jaro 21 Moje seznámení s láskou L etní prázdniny 139 Bezstarostná dobrodružství, kdy za rohem číhají velké změny Třeťák 211 Utápím se v zoufalství, ale nakonec se se mnou skamarádí holka jménem Tabatha EPILOG 303 POZNÁMKY 315 PŮVODNÍ DENÍKY A FOTOGRAFIE 319 SEZNAM ILUSTRACÍ 327 PODĚKOVÁNÍ PRO TOTO VYDÁNÍ 331 POZNÁMKA PŘEKLADATELKY 333
Obsah
Předmluva k druhému, přepracovanému

americkému vydání

Deník puberťačky se nepodobá žádné jiné knize, která se vám kdy dostane do rukou; žádná jiná se jí nevyrovná ani jí nemůže konkurovat. Divoké bujarosti mladé Minnie Goetzové, dívky s pozorovacím talentem, obrovskou slovní zásobou a neskrývanou potřebou být milována, dodává váhu uvážlivý dotek tvůrčí osobnosti, která má plně pod kontrolou své řemeslo.

Význam obou hlavních delších děl Phoebe Gloecknerové, komiksů Život jednoho dítěte a jiné povídky (A Child’s Life and Other Stories, 1998) a  Deník puberťačky: Slovem i obrazem (The Diary of a Teenage Girl: An Account in Words and Pictures, první vydání vyšlo v roce 2002), je nedozírný. Za tu relativně krátkou dobu zhruba třinácti let, které uplynuly od chvíle, kdy Deník puberťačky poprvé vyšel, se kniha zařadila mezi klasická díla komiksového žánru a klasickým dílem je i pro všechny ty, kdo se zajímají o zpracování životních osudů mladých dívek, ať už v jakémkoliv médiu. Jsem potěšena, že světlo světa spatřilo nejen nové vydání Phoebeiny zásadní knihy, ale také nezávislá divadelní adaptace a celovečerní film natočený podle tohoto komiksu. Originalita Deníku inspirovala lidi z mnoha různých odvětví.

Deník puberťačky je naprosto bezprostřední dílo. Jeho protagonistka Minnie, která žije v San Francisku a ve věku pouhých patnácti let naváže milostný poměr s přítelem své matky, si píše velice působivý deník, tvořící velkou část knihy. Detailně v něm zaznamenává komplikované vnímání vlastní sexuality (kterou zároveň oslavuje, ale také jí opovrhuje; její vztah k ní se neustále proměňuje) a své sexuální zážitky. Ačkoliv se dnes stalo běžným chválit díla za to, že jsou „syrová“, můžu s čistým svědomím prohlásit, že Deník je dost možná tou „nejsyrovější“ knihou, kterou jsem kdy četla; popravdě jsem některé pasáže měla problém dočíst, vzhledem k tomu, jak nefiltrovaně působí a jak autentický vhled do zraněné, a zároveň extatické duše dospívající dívky čtenáři zprostředkovávají. Ovšem diskomfort, který člověk při četbě Deníku může pociťovat – například u pasáží, v nichž patnáctileté děvče píše o tom, jak má ráda, když ji někdo „píchá“ –, je důležitý diskomfort. V mé mysli se Deník od ostatních děl odlišuje tím, jak odvážně a bez rozpaků zobrazuje spletitost života v tomto věku. A to zatím mluvím jen o textových pasážích.

13

Čtenář se v průběhu celé knihy setkává také s kresbami vyvedenými Phoebeinou neuvěřitelně vykreslenou, smyslnou a důkladnou rukou. Kromě toho, že učí na Škole umění a designu Penny W. Stampsové na Michiganské univerzitě, kde získala definitivu, živí se Phoebe také jako kvalifikovaná medicínská ilustrátorka a je všeobecně uznávána jako jedna z nejnadanějších současných komiksových kreslířek. Deník, nakreslený propracovaným, realistickým stylem, který však umí překvapit, obsahuje roztomilé kresby zachycující drobné střípky a každodenní skutečnosti (mapy sousedství, kde rodina bydlí, a nákresy jejich bytu, obrázky, na nichž jsou Minniiny oblíbené cukrovinky, obrazové inventáře Minniina pokoje) a vedle nich provokativní a explicitní ilustrace zobrazující sex a drogy.

Nedostižnost Deníku tkví v jeho různorodém způsobu vyprávění – „slovem i obrazem“. Nevyrovnaný, vášnivý, divoce kolísající a naprosto nespoutaný hlas jeho pisatelky vyvažuje řemeslná vybroušenost vyprávění. Ačkoliv je částečně inspirován ilustrovanými romány z devatenáctého století, jako jsou například ty Zolovy, formu ilustrovaného románu Deník přesahuje: vytváří si svou vlastní, v níž obrázky vyprávění na mnoha úrovních pohánějí. V knize se textové a obrazové pasáže neustále střídají. Od začátku do konce se zde objevují také jednotlivé drobné kresby, které přerušují tok textu, a také celostránkové ilustrace s popiskem (například: „Ricky Ricky Ricky Wasserman, ten neuvěřitelně krásnej kluk“ nebo „chci umřít utonutím v řece Ganga“); a co je možná vůbec nejdůležitější, text navíc pravidelně přechází v komiksové pasáže, čítající i několik stránek, které vždy na chvíli převezmou otěže vyprávění. Tyto komiksové vložky Minniiným zážitkům dávají obrazovou podobu a rámují je, a k deníkovým záznamům tak připojují také vizuální hlas dospělé autorky, která pisatelčiny zážitky ztvárňuje pro čtenáře. Deník je hybridním a dialogickým textem – probíhá tu nejen komunikace mezi slovy a obrázky, ale také intenzivní a dojemný tichý dialog mezi různými verzemi jednoho já.

V Deníku puberťačky je uvedeno následující věnování: „Všem děvčatům, až vyrostou v ženy.“ Sama pro sebe jsem si ho interpretovala tak, že Phoebe knihu věnuje nejen svým četným čtenářkám, ale taky tak trochu sama sobě.

Autorka knihy Graphic Women: Life Narrative & Contemporary Comics (2010) a profesorka na Northeastern University v Bostonu; v době, kdy předmluvu psala, vyučovala na Chicagské univerzitě

14
Předmluva autorky k druhému, přepracovanému americkému vydání

Při psaní téhle knihy jsem myslela na vás, a pokud o ni máte zájem, je vaše. Částečně je do ní včleněn deník, který jsem si psala v pubertě. V jistém smyslu jsem ji tedy začala psát už velice dávno, když jsem byla ještě hodně mladá.

Vždycky jsem doufala, že hlavní postava, Minnie Goetzeová, bude člověkem, do kterého se čtenáři dovedou vcítit, ať už budou ženského, nebo mužského pohlaví, staří, nebo mladí. Minnie je především lidská bytost. To, že je žena a je mladá, je vedlejší.

Deník puberťačky bývá často označován za autobiografii, psaní o životě nebo memoár. Tato označení jako by se knihu snažila definovat jako „dokument“ nebo – z „feministického“ hlediska – jako svědectví o životě jedné mladé dívky v jedné konkrétní dějinné epoše, svědectví, jehož hodnota je spíše politická a historická než estetická nebo literární.

Já na své dílo nahlížím jinak. Tato kniha je román. Je důležité zamyslet se nad rozdílem mezi deníkem a románem (dokonce i když se jedná o román, který má slovo „deník“ v názvu).

Deník je soupisem myšlenek, událostí a emocí, a vzniká jako chronologický záznam individuálního života. Je artefaktem sám o sobě a jako takový nevyžaduje žádné redakční zásahy. Naproti tomu román je jakýmsi zapouzdřeným světem stvořeným autorem, světem, do něhož jsme pozváni, přičemž se od nás očekává, že mu uvěříme, ačkoliv jeho realita je smyšlená.

Nejčastější otázka, kterou ohledně téhle knihy dostávám, zní: „Je to pravda? Ty věci, o kterých píšete, se vám doopravdy staly?“ Tahle otázka mě vyvádí z míry. Ačkoliv by „umělecké“ dílo nemělo být zaměňováno s osobou jeho tvůrce, je pravda, že dílo a jeho tvůrce jsou neoddělitelně propojení. Tato kniha je v mnoha ohledech skutečně „o mně“. Ale úplně stejnou měrou je taky „o vás“. Snažím se vytvářet postavy, kterým lze porozumět na univerzální rovině, přestože byly zkonstruovány za pomoci tolika detailů, že mohou odkazovat pouze k jedné konkrétní situaci. Ačkoliv jsem předobrazem Minnie, Minnie nemůže být mnou – aby měla moje kniha smysl, Minnie v sobě musí obsahovat všechny dívky, může být kýmkoliv. Tohle není historická literatura ani dokument ani zpověď a skutečné vzpomínky zde budou

15

pozměňovány a vyřazovány, protože faktická správnost má pramalý význam, když usilujete o emoční pravdivost. Tohle není můj příběh. Je to náš příběh. A když už přišla na přetřes autobiografičnost, ráda bych tu zareagovala také na často se vyskytující tvrzení, že je to kniha „o traumatu“ nebo „o sexualitě adolescentní dívky“. Znovu tu musím na rovinu uvést, že moje kniha je stejnou měrou „o ničem“, jako je „o všem“. Je o člověku, který se narodil do určité situace a v jisté chvíli se posunul vstříc nezávislosti a uvědomění si vlastních tužeb, omezení a schopností. Je o bolesti a lásce. Je o životě. Nic víc.

– PhoeBe GloeCKNerová

Profesorka na Škole umění a designu Penny W. Stampsové na Michiganské univerzitě v Ann Arbor

16

DENÍK PUBERŤAČKY

slovem i obrazem

Varování čtenáři

Drahý drahý, následující řádky prosím v žádném případě nečti, pokud nejsem mrtvá, a jestli jsem, tak jedině, pokud ode dneška uplynulo už aspoň pětadvacet let.

Tahle kniha obsahuje důvěrné informace. Těmhle stránkám jsem svěřila své pocity a myšlenky tak, jak mě napadaly, naprosto spontánně. Nebyla bych tak úzkostlivá, kdybych sem nepsala o věcech, které se přímo dotýkají životů jiných lidí, jenomže přesně to jsem udělala, takže pokud si tuhle knihu přečteš, možná se budeš cítit ublíženě, zmateně a rozpačitě, a možná tě dokonce rozpláče, a tak ji prosím raději odlož.

A pokud ji neodložíš, opovaž se mi o tom říct nebo přísahámbohu, že se zabiju nebo uteču nebo vymyslím milion jinejch způsobů, jak si ublížit. Snažně tě prosím, kvůli sobě i kvůli tobě, nečti to nečti to nečti to.

Minnie Goetzeová

San Francisco, Kalifornie

19

Jaro

Moje seznámení s láskou

Tuhle knihu jsem začala na vážno psát jednoho chladného, mlžného večera v březnu 1976, kdy byl shodou okolností měsíc v úplňku, který byl v téhle části zeměkoule vidět jen ve vzácných chvílích, kdy se mlha roztrhla a on vykoukl ven.

Nepamatuju si, jak jsem přišla na svět.

NEPAMATUJU SI, JAK JSEM PŘIŠLA NA SVĚT. Byla jsem hrozně ošklivé dítě. S mým vzhledem se to nijak nezlepšilo, takže jsem nejspíš měla kliku, že ho na mně rajcovalo aspoň to, že jsem tak mladá.

Jmenuju se Minnie Goetzeová.

Moje tělo je vcelku souměrné. Jsem spíš menší postavy (asi 160 cm), s širokými rameny a boky a útlým pasem, a prsa mi sice pořád ještě rostou, ale nijak zvlášť velká zatím nejsou. Mám hranatý obličej, který ladí k mé postavě, s velkýma zelenýma očima, poměrně velkým nosem se špičkou nahoru, docela obyčejnou pusou, hranatými zuby a tmavým obočím.

Bydlím v San Francisku, na Clay Street, ve čtvrti, která se jmenuje Laurel Heights, jen kousíček od korejské ambasády. Je to bohatá čtvrť, ale my bohatí nejsme – bydlím v bytě v prostředním ze tří pater viktoriánského domu se svojí matkou a sestrou Gretel, které je třináct.

Mně je patnáct. Chodím do druháku.

Jsem ráda sama a jsem vcelku chytrá a hodně přemýšlím a obyčejně toho moc nenamluvím, ledaže dotyčného člověka dobře znám, a to pak nedokážu zavřít pusu, teda pokud zrovna nemám zamlklou náladu, což se mi stává minimálně dvakrát denně, když jsem ve společnosti jiných lidí, a skoro pořád, když jsem sama. Jsem hodně fyzicky založený člověk. Jsem pořád v pohybu a občas někoho jen tak z legrace praštím. Většinou Monroea. V jednom kuse se mydlíme. Poslední dobou chodím spát kolem půlnoci a vstávám v 9:30. Vlasy si myju každý den. Včera večer jsem se byla ostříhat. Vlasy mám hnědé, kousek pod ramena.

Ze všeho nejradši kreslím a píšu. Taky mě zajímají přírodní vědy a babička s dědou chtějí, aby ze mě byla doktorka, protože babička doktorka je a oni jsou přesvědčení, že ze všech jejich vnoučat je u mě nejpravděpodobnější, že bych mohla jít v jejích stopách, jenomže já po tom nijak netoužím.

První pololetí tohohle školního roku jsem strávila na internátní škole v Palo Altu. Domů jsem jezdila jen každý druhý víkend. Přestalo mě to bavit, a tak jsem si vyškemrala, abych se mohla vrátit do San Franciska. A tak jsem teď tady. Do nové školy jsem začala chodit v lednu. Se sestrou jsme

23

skoro vždycky chodily na soukromou školu, ale to jen proto, že nám děda platí školné. Obvykle jsme ve škole nejchudší.

Máme jedno domácí zvíře – kocoura jménem Domino.

Zhruba před dvěma týdny se ze mě stala velká fanynka vajíček. Průměrně sním čtyři denně, obvykle víc a někdy míň.

Nebudu chodit kolem horké kaše, stalo se to takhle:

Jednou večer mě mámin přítel, Monroe, nechal pít svoje víno. Seděli jsme v obýváku na gauči. Máma a moje ségra Gretel už spaly. Opila jsem se a Monroe mi pořád dával ruku kolem ramen. „Co to máš za srandovní flanelovou košilku?“ utahoval si ze mě. Měla jsem na sobě flanelovou noční košili, kterou jsem dostala od babičky k Vánocům, s modrobílýma proužkama. „Vypadáš v ní jako malá holčička. Vždyť už ti je patnáct ne prokristapána to snad ani není pravda jako by to bylo včera co jsem tě viděl poprvý kolik ti to tenkrát bylo? Jedenáct nebo dvanáct ne? Kristova noho.“ Tak trochu mi přes noční košili pohladil prso, ale já z toho byla tak paf, že jsem si sice napůl uvědomovala, že je to ode mě neurvalý a domýšlivý myslet si, že to udělal schválně, ale stejně jsem ucukla, protože jsem nechtěla, aby cítil, jak malý mám prsa, i kdyby se to stalo jen náhodou. Přišlo mi, že bych tuhle příhodu měla hodit za hlavu, ať už to bylo jakkoliv – oba jsme byli opilí. A navíc jsem měla zvláštně uklidňující pocit, že i kdyby mi na kozy sáhnul schválně, bylo by to vlastně asi v pohodě, protože je to náš hodně blízkej kamarád a hodnej chlap a na rozdíl ode mě ví, jak to na světě chodí.

Pár dní nato se máma rozhodla, že se jí s Monroem nechce jít večer do klubu (jak měla v plánu) na jakýsi zpívající kovboje. „Nechceš vzít Minnie?“ navrhla.

A Monroe na to: „Co říkáš, špunte? Chceš si se mnou vyrazit do města? Tvoje máma mi dala košem!“

„No tak dobře…,“ odpověděla jsem s nevalným nadšením. Samozřejmě jsem měla tunu domácích úkolů, ale na to peču. Chtěla jsem jít s Monroem, a tak jsem šla a samozřejmě mi nalili pár drinků, protože vypadám dospěle. A Monroe si při podobných příležitostech alkohol očividně nenechá nikdy ujít. Chechtali jsme se těm magorům na pódiu a servírka nás přišla napomenout, ať kurva neděláme takovej kravál, a tak jsme se přesunuli do zadní části místnosti. Monroe mi šahal na prsa, ale já ho vždycky odstrčila a odpotácela se na záchod. V jednom kuse mlel: „Koukej na to úplně mi z tebe stojí no podívejsejakmistojí.“ Pak popadl moji ruku a strčil si ji do kalhot, ale mně

DENÍK PUBERŤAČKY 24
NÁŠ BYT
DŮM
Náš dům a naše ulice.
NÁŠ

teda nepřipadalo, že by byl nějak zvlášť tvrdej. Byl hebkej na omak. Ani nevím, co přesně jsem čekala, ale tělo asi nikdy nemůže být úplně tvrdý jako umakart nebo dřevo, protože je to koneckonců pořád tělo. Řekla jsem mu, že chci, aby mě ošukal, a on na to, že jsem se zbláznilanokoukejnatojakmiteďkvůlitoběstojí.

Řekla jsem myslím to vážně já fakt hrozně chci abys mě ošukal. Smála jsem se a přišlo mi to celý ulítlý. Neměla jsem tušení, jestli to fakt myslím vážně, ale byla to ohromná zábava a já byla namol.

„Do prdele, Minnie, vždyť ty seš úplně na šrot,“ řekl mi. „Zavezu tě domů. K tý tvý povedený mámě.“ A pak mě popadl, zvednul mě ze židle a táhnul mě pryč a ty servírky s připitomělejma ksichtama a modře zmalovanejma očima na nás čučely, jako by si myslely bůhvíco.

Nasedli jsme k němu do auta a oba jsme byli jako děla a on se na mě najednou koukne a povídá: „Furt nemůžu uvěřit, že fakt chceš, abych tě vošukal. Vážně chceš, abych tě vošukal?“ „Ty seš fakt pošuk!“ rozesmála jsem se, a on na to: „Ty fakt chceš, abych tě vošukal, že jo? Já se poseru.“ Když je opilej, tak tak zvláštně naklání hlavu na stranu a mžourá a pusa mu jako kdyby ochabne a přestane ho poslouchat. „Ty vážně chceš, abych tě vomrdal, no mě z tebe mrdne.“ Zase jsem se rozesmála, ale vlastně jsem si vůbec nebyla jistá, jestli chci, aby mě on nebo kdokoliv jinej ošukal, ale bála jsem se tu šanci propásnout, protože další už se třeba nikdy nenaskytne. Monroe nastartoval a vycouval z parkoviště a vyrazili jsme směrem k nám domů… zanedlouho jsme už ani jeden nebyli moc hovorní. Srdce mi svíral takovej ten ledovej chlad a zuby mi začaly drkotat, jako kdybych se třásla zimou nebo umírala strachy.

Pár večerů nato jsem se opila tak, že jsem se málem utopila ve vaně. Máma byla vzhůru s náma, ale v osm usnula. Monroe mě nechal dopít její víno a pak mi nalil další. Nakonec jsem to už nemohla vydržet a musela jít spát. Bylo mi strašně špatně. Odvedl mě do mýho pokoje a málem se přerazil o špinavý prádlo a knížky a všechen ten bordel, co se mi válí po zemi. Bylo to moc fajn a příjemný, jak mi masíroval záda, když jsem blinkala vedle postele. Monroe byl moc opilej na to, aby to po mně uklidil, ale donutil mě vlízt si do vany, abych si ty blitky umyla aspoň z vlasů. Napustil mi vodu, ale pak mě v koupelně ze zdvořilosti a ohleduplnosti nechal samotnou. Začala jsem vzdychat áááááááááá nepřestávej mmm hmm mmm hmm no to je něco mmm hmm mmm hmm nepřestávej. Nakázal mi, ať toho okamžitě nechám,

DENÍK PUBERŤAČKY 26
Naše čtvrť a plánek našeho bytu.

jinak vzbudím mámu a Gretel. A tak jsem zavřela oči a hezky se v tý teplý vodě uvelebila. Hlava se mi točila přesně tak, jak to člověk o opilosti slýchá. Když jsem vylezla z koupelny, Monroe spal na gauči.

Ráno máma začala ječet, protože jsem z vany nevypustila vodu a nechala jsem na podlaze mokrej ručník, ale vysvětlila jsem jí, že jsem to neudělala schválně a že jsem v noci zvracela. Namluvila jsem jí, že mám asi chřipku, a tak jsem nemusela do školy. Bylo mi fakt hrozně špatně.

Máma byla doma i ten další večer, ale šla spát hned, jak skončila Mary Hartmanová, Mary Hartmanová. Bylo to hrozně romantický, jak ta černobílá namodralá záře televizní obrazovky blikotala po celý místnosti. Monroe mi strčil ruku mezi nohy a pak se nade mnou sklonil a dlouho mě líbal. (Chutnalo to jako svařený víno, horký a lepkavý, pusu měl zevnitř hrozně hebkou.) Během následující hodiny, než Monroe usnul, jsem se mu ho pokusila vykouřit a tak vůbec. Pořád říkal, jak by mě chtěl ošukat, ale že tady to nejde.

Další týden jsem v úterý nešla do školy. Vymysleli jsme plán. Vyrazila jsem z domu jako obvykle, s batohem a učebnicema, ale kolem školy jsem jenom prošla a potkala se s ním na křižovatce Jackson Street a Scott Street na horním konci náměstí Alta Plaza, na levým rohu parku, pokud stojíte čelem k zálivu. Monroe ten den nejspíš nemusel do práce, ale nevím, napadlo mě to až teď.

Přejeli jsme most Golden Gate a nejdřív jeli na pláž Stinson Beach a pili pivo a baštili sendviče a pozorovali dva mokrý černý psy, jak se v písku perou o klacek. Monroe miluje vodu. Pak jsme jeli zpátky do San Franciska, do jeho bytu ve čtvrti Russian Hill. Bolelo to a ještě pořád to bolí a vsadím se, že to byla ta nejbarevnější krev, která ze mě kdy vyjde. Když bylo po všem, leželi jsme vedle sebe na posteli a mlčeli. Oba jsme na sobě ještě pořád měli bundy, byli jsme nazí jen od pasu dolů. Na nohu jsem mu svojí krví nakreslila „X“. Řekl mi, že nemůže uvěřit, že jsem byla ještě panna.

Vysadil mě pár bloků od domu, aby nás nikdo neviděl. Jen co jsem vešla do dveří, máma na mě spustila: „Osmahni ten mraženej hrášek – vždyť už je skoro večeře! Kde ses courala?“ Stála jsem u sporáku a míchala hrášek, ale najednou jsem ucítila, jak se ze mě řine krev, a tak jsem běžela na záchod a krev byla úplně všude a kapala do mísy. Nevěděla jsem, co mám dělat, a tak jsem tam jen seděla a za chvíli máma začala ječet: „Kristepane, vždyť ten hrášek je úplně černej! Minnie, kde se flákáš?!“

DENÍK PUBERŤAČKY 28

Zakřičela jsem: „Jsem na záchodě a nemůžu ven je mi strašně špatně mám průjem.“ A tak mě nechala na pokoji.

To bylo pár týdnů zpátky, konkrétně 2. března.

Myslím, že víc už vysvětlovat nemusím. Budu v tomhle deníku pokračovat s úmyslem psát do něj každý den, co nejupřímněji a nejotevřeněji to půjde.

Jaro 29
Základní francouzská slovíčka. Monroe Rutherford je ten nejhezčí chlap pod sluncem.

N e DĚ le 14. BŘ e Z N a Monroe Rutherford je ten nejhezčí chlap pod sluncem. Má blond vlasy a modrý oči a je hrozně vysokej a silnej a má mohutný namakaný stehna a širokej chlupatej hrudník. Je u nás skoro pořád, chodí sem na večeři anebo s náma jen tak zevlovat. Říká, že jsme pro něj jako rodina.

Když má veselou náladu, říká o sobě, že je chlap jaksepatří, byznysmen, ovšem duší námořník, svobodomyslná povaha.

Co se mě týče, já vlastně nejsem nijak zvlášť hezká. Nejspíš mu na mně přišlo rajcovní moje mládí, anebo to možná má co dělat s mojí mámou. Ošukal mě už třikrát a já si připadám, že mě jenom využívá, protože vím, že stejně miluje jenom ji…

Ale ať už ho na mně přitahuje cokoliv, vím, že to nemá nic společnýho s tím, kdo doopravdy jsem. Takže si nestěžuju. Taky nemůžu říct, že bych do něj byla kdovíjak zabouchnutá, aby bylo jasno. Jen mě štve, že se zničehonic rozhodl, že bude mít kvůli tomu, co spolu děláme, výčitky, a vůbec ho nenapadlo, že já možná vůbec žádný výčitky nemám. Zrovna jsem tomu pocitu začala přicházet na chuť, a teď jsem příšerně nadržená… Nevím, kam směřovat všechnu tu nashromážděnou sexuální energii.

V sobotu jsem šla do parku Golden Gate, do akvária, a sbalila tam takovýho roztomilýho kolouška, bylo mu teprve šestnáct a měl ty nejmodřejší kukadla a nejhustší a nejvlnitější blond vlasy a nejrozkošnější pusu… měl tělo jako Monroe, jenom mladší, a nikde ani špíček. Procházela jsem se tou setmělou chodbou ve tvaru U, co ji po obou stranách lemují akvária. Zrovna jsem stála u akvárka s kostlínem a mnohopilákem velkým, když vtom ke mně zezadu přistoupil a řekl mi ahoj.

Chvilku jsme jen tak klábosili o rybách a pak se se mnou vydal k dalšímu akvárku a vzal mě kolem pasu, ale jen jemně, jako bych byla jeho holka.

Byl hrozně hezkej, takže mě nemusel nijak přemlouvat, a pěkně mě štve, že se mi nedaří vybavit si jeho obličej, protože je mi jasný, že už ho …mnohopilák velký…

Jaro 31

nikdy neuvidím. Jen co jsem ho vzala za ruku, postavil se mu. V tý tmě rybího muzea mi dával lačný, dlouhý, uslintaný francouzáky a já mu přes drsný manšestráky hnětla tu jeho obrovitánskou pulzující kládu a on mi šátral rukama pod tričkem a vůbec všude. Po chvilce jsme si všimli, že na nás čumí nějakej černoch a všude za náma chodí, a tak jsme museli vzít roha a najít si venku osamocený křoví. Rejdil mi rukama v kalhotách a já mu ho kouřila a on mě chtěl ošukat, ale nešlo to, takhle venku v parku. I tak se na mě ale převalil a hejbal se, jako bysme to dělali. Cítila jsem, jak obrovský a tvrdý má péro a vážně jsem ho strašně chtěla šukat, ale prostě to nešlo. Styděla bych se. A tak jsem mu ho jen hladila, dokud se neudělal a nepostříkal si zbrusu nový jasně zelený tričko. Byl to takovej džentlas, že mi dokonce oprášil zadek, když jsem se zvedla. Bylo to divný. Pokusila jsem se mu potřást rukou a on se mě pokusil políbit a pak jsme se rozloučili, jako kdybysme se měli ještě někdy potkat.

Myslím, že se jmenoval Kirk nebo Kurt. Možná to nebyl ten nejrajcovnější zážitek v dějinách, ale docela mě ukojil, aspoň na chvilku.

Ú ter Ý 16. BŘ e Z N a Tenhleten deník nezničím. Ten minulej jsem namočila do vany, až se inkoust začal rozpíjet a papír se rozmočil a začal mít kašovitou konzistenci. Potom jsem stránky jednu po druhý zmuchlala do kuličky, jako když si člověk hraje s bílým chlebem, a postupně je spláchla do záchodu.

To bylo v osmý třídě a já byla zabouchnutá do Sary S––. Honívaly jsme se po chodbách Dívčí školy Sary Dix Hamlinový a pošťuchovaly se. Pamatuju si, jak jsem se nenápadně snažila otřít se jí o prsa – měly jsme na sobě bavlněný námořnický halenky a ani jedna jsme nenosily podprsenku. Stačilo mi zavadit o její ruku a už jsem z toho měla husí kůži. Obě jsme zbožňovaly Janis Joplin. Pamatuju si, že se mi Sarah jednou zadívala do očí a řekla: „Pověz mi něco duchaplnýho.“ Chtěla jsem jí něco říct, chtěla jsem jí říct všecko, ale vždycky mezi náma viselo ještě něco dalšího, něco, co jsem nedokázala vyjádřit, byla jsem do ní tak zamilovaná, že mě to přivádělo k šílenství, a tolikrát jsem jí toužila dát pusu, tak strašně moc, že se mi podlamovaly kolena a měla jsem slzy na krajíčku, kdykoliv jsem se zadívala na kteroukoliv část jejího těla – ty její vlnitý, drsný blonďatý vlasy, to špičatý koleno nad tmavě modrýma podkolenkama od školní uniformy, ty její hluboko posazený modrý oči a povýšeneckou pusu. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že je krásná. Nic mi nepřinášelo větší uspokojení, než na ni myslet. S oblibou jsem si před-

DENÍK PUBERŤAČKY 32

Chci někoho, kdo mě bude umět popadnout, někoho, kdo se rád směje a má vlastní byt a umí holku hezky a pořádně ošukat a rád tancuje a opíjí se a pak šuká a s kým bych mohla být sama sebou. Taky by musel být chytrej a rád chodit do muzeí.

Bože, ženská to vážně cítí, když se do ní chlap udělá, víš.

Vím, že bych Monroeovi chyběla, kdybysme se přestali vídat. Vím, že by na mě myslel, protože nezná nikoho, jako jsem já. Já na něj myslím pořád.

A ten jejich horkej dech… to je něco.

A když jsou tvrdý jako kámen a perou to do tebe a tobě se chce křičet a skoro nemůžeš popadnout dech je to tak 78vghjftgj46z356uzsfyubyuib78cx5742q24xr68v680 b790[79[v689pc568ozx3463455yw46uc46759v689pvyuiuilv679.

Miluju hudbu. Hudba mi přináší takovou radost, až mám pocit, že se z toho zblázním.

N e DĚ le 1. S r P N a Monrojíčku,

můj problém je, že se mi nedaří oddělovat ten náš milostnej románek od přátelství, který mezi náma je. Víš, u tebe mám pocit, že to vnímáš jako dvě různý věci… jako dva různý vztahy se dvěma různejma lidma. Vždycky se ke mně chováš stejně jako ke Gretel a neuvědomuješ si, že to, co k tobě teď z pochopitelných důvodů cítím já, se diametrálně liší od toho, co k tobě cítí Gretel… moje city pochopitelně pramení z toho, že je mezi námi intimní vztah. A taky jsem dost zmatená, protože jsi mi vždycky říkal, že se bojíš, abych nezačala být sexuálně otupělá, když budu šukat se všema těma klukama, na kterejch mi vůbec nezáleží, jako jsou Ricky a Fred nebo lidi, který ani neznám, jako třeba ti kluci z toho večírku a z parku anebo ten černoch… Jenže, pokud to dobře chápu, ty děláš v podstatě to samý s Patsy a Karyn a mojí mámou a s tou svou náruživou letuškou. V jednom kuse si protiřečíš a člověku z toho jde za chvíli tak trochu hlava kolem. Jo a Kimmie taky patří na ten tvůj seznam vedle tý letušky.

Pořád máš spoustu práce s těma svejma výživovejma doplňkama pro sportovce, takže se skoro vůbec nevídáme. A ne že na mě vytáhneš argument, že jsi mi přece v sobotu nebo v neděli zavolal, protože jsi slíbil, že večer brnkneš, a nic. Co si jako myslíš? Že promarním celej večer tím, že budu čekat, až se mi uráčíš zavolat,

let NÍ P r á ZDN i N y 181

jenom proto, abys mě nakonec poprosil, jestli ti nenapíšu na stroji další adresy? Nebo abys mě s Gretel pozval do kina, i když moc dobře víš, že nezvládám být s tebou a Gretel ve stejný místnosti?

Mám z toho pak pocit, že se mi snažíš naznačit, že nás máš obě stejně rád a že ti naše vzájemná blízkost byla vždycky ukradená. Když jsme spolu ve společnosti Gretel nebo mámy, chováš se ke mně jako k nějakýmu pitomečkovi. Zneužíváš toho, že se mnou můžeš zacházet jako s nějakým stupidním děckem, protože se v tu chvíli nemůžu bránit.

Samozřejmě je možný, že mě vlastně nemáš nijak zvlášť rád. Nemysli si, že mě tahle možnost nenapadla. Nejspíš ti pěkně pije krev, že jsem tak neodbytná. Víš ty co, je mi úplně fuk, jestli mě máš rád, nebo ne. Není to moje vina, že ses se mnou zapletl, a nebudu se za to omlouvat.

Dávalo by smysl, kdyby ses ke mně choval takhle mizerně proto, že máš strach se na mě zničehonic vykašlat, abych neběžela na policajty, jelikož bys pak musel do vězení a všichni by se dozvěděli o tom, cos provedl. Neříkám, že bych to udělala, ale ty si nejspíš myslíš, že bych toho byla schopná. Což jen dokazuje, že mě vůbec neznáš, když věříš, že bych ti zvládla provést takovou levárnu.

Možná tě náš vztah (jestli se tomu tak vůbec dá říkat) začal nudit. No, nebudu se tvářit, že to mezi náma má budoucnost. Někdy mě z toho přepadá deprese, když si představím, že jsem ti vážně totálně ukradená a že mě šukáš jenom proto, že můžeš a že je mi teprve patnáct.

Třeba na tom všem nesu stejnej podíl viny jako ty. Občas mám pocit, že mám sebedestruktivní sklony. Monroe, já se jen snažím, abys pochopil, že to pro mě není jen bezvýznamná epizoda. Vlastně jsou chvíle, kdy nedokážu přestat brečet, když na nás dva myslím. Ale jinak jsem na tebe naštvaná. Asi bych si měla uvědomit, že moje reakce mají na svědomí změny uvnitř mě samotné a ne to, jestli něco uděláš, nebo neuděláš… takže si nesmíš připadat, jako bys spáchal bůhvíjakou ohavnost – já se prostě jen snažím přijít na to, jak to mezi náma doopravdy je, protože vážně ničemu nerozumím. Možná je to daleko jednodušší, než si myslím, ale ty podle mě zas vždycky všechno až moc zjednodušuješ.

Tenhle dopis bys měl asi hned zničit. Smutný. Psala jsem se s ním strašně dlouho. Můj vzácnej čas, sazba dolar padesát za hodinu. S láskou, Minnie Goetzeová ml.

DENÍK PUBERŤAČKY 182

Na hlavě mám ručník a na obličeji krém Noxzema.

Tělo člověka dokáže pěkně sklíčit. Říkáš si: „Není moc tlustý? Není odporný? Jak asi vypadá zezadu?“

Sedím si tu úplně nahá. Na hlavě mám ručník a na obličeji krém Noxzema. Myslím, že vypadám líp, když na sobě nemám oblečení. Oblečení tělo podivně rozkouskuje, takže pak často vypadá zvláštně. Někteří lidi mají těla, kterým oblečení sluší. Jiní zase působí, že jim bylo předurčeno toulat se divočinou, jak je pánbůh stvořil, a žít kočovným životem. Já osobně se domnívám, že k nim taky patřím. Byla bych mnohem šťastnější, kdyby mi odpadlo břemeno dělání si starostí s tím, co mi nejvíc sluší… nakupování oblečení… přemýšlení nad tím, jestli o mně oblečení, které nosím, vytváří ten správný obraz v očích ostatních lidí… kdyby všechny tyhle břemena odpadly, dost pravděpodobně bych byla mnohem spokojenější holka.

let NÍ P r á ZDN i N y 183 P o ND Ě l Í 2. S r P N a

Monroe se už ani nechová, jako by se mnou chtěl něco podnikat, jestli teda víš, jak to myslím. Jako by ho to moc rozptylovalo nebo co. Dokonce už mi ani nedává pusu na rozloučenou, když odchází, ani když široko daleko nikdo není. A taky je děsně nerudnej. Myslím, že je až moc pohlcenej těma svejma výživovejma doplňkama, a bude to ještě horší, až přijdou další produkty, co s tím souvisí, nový příchutě, reklamy v časopisech a v rádiu a slavní sportovci, co je budou vychvalovat, jen co začnou jít prodeje nahoru.

Furt si jen povídá s mámou a chová se jako zkurvenej „dospělák“. Nic, co vypustím z pusy, už mu nepřipadá vtipný ani zajímavý.

Řekla jsem mu, že už na to nemám. Že nesnáším mámu a Gretel a jeho jakbysmet a že s Kimmie utečeme z domu a odstěhujeme se do Filadelfie a že už ho nechci nikdy vidět.

„No, jak chceš,“ řekl mi na to. „Vlastně to tak nejspíš bude lepší. Přemýšlel jsem nad tím, a vzhledem k tvojí mámě a tak… představ si, že mě začala podezírat! Je to na tobě strašně vidět, to je peklo! Ať už si to uvědomuješ, nebo ne,“ pokračoval, „jsem taky jenom člověk a nejsem necita. Je pro mě těžký nezaplést se citově s někým, kdo je mi tak blízkej jako ty. Dovedu si představit, že by to taky mohlo dopadnout tak, že se do sebe zamilujeme nebo tak něco.“ Řekl to s takovým odporem, jako by si myslel, že být zamilovanej do mě musí být hodně nepříjemná zkušenost a přinejlepším nežádoucí komplikace.

Prozradil mi, že se ho máma zeptala, jestli se do mě náhodou nezamilovává. Popřel to. „Co jsem jí měl jako říct?“ rozčiloval se. „Že jsem do tebe zamilovanej jen napůl?“

Potom se ho prej zeptala, jestli jsme spolu něco měli. „Jasně že ne,“ trval si před ní na svým. „Zbláznila ses?“

Máma se ke mně už zase chová, jako by na mě byla permanentně naštvaná. Když je nakrknutá, tak víc pije. Má zarudlej obličej a je pořád mimo, a když si na to postěžuju, jen se rozčílí a odsekne mi: „Kdybyste se tak s Gretel přestaly hádat jak pitomý krávy!“ Takže je to podle všeho naše vina, že chlastá. Nedělá nic jinýho, než že si na nás stěžuje. S t Ř e D a 4. S r P N a Nenávidím Monroea.

Scvrkly se mu koule. Je najednou děsně civilizovanej. V rozkroku, na hrudi ani v žádný jiný erotogenní zóně už mu nezbývá ani kapka divošský šťávy. Působí děsně přitepleně a tak nějak ztrhaně.

DENÍK PUBERŤAČKY 184

„Už mi ani nepřipadáš jako mužskej. Vypadáš jako prázdná krabice od výživovejch doplňků pro sportovce, s nálepkou se jménem a adresou.“

Je to tak. Pořád jen pracuje a hlavu má plnou cifer a návodů. Má skelnej pohled a nikdy se nikomu nepodívá zpříma do očí. V jednom kuse se hrbí nad nějakejma lejstrama. Chrápe s hezkejma letuškama a myslí si, kdovíjakej nežije naplněnej a spokojenej život. A možná to tak je. Ale nezdá se, že by to spělo k těm šťastnejm koncům, o kterejch přede mnou vždycky bájil. Touží mít farmu na severu státu New York, kde by ale nemusel bydlet… Najal by si lidi, kteří by ji za něj obhospodařovali. Chce ji jen proto, aby měl dobrej pocit, že pořád žije aspoň v jakýms takýms sepětí s půdou. Ale chce dál dělat to samý… Je mi jasný, že nakonec dopadne stejně jako každej jinej byznysmen… jako ti v pojišťovně Kaiser, kterým se pořád pošklebuje.

Zrovna mi zavolal.

Crrr.

– Haló?

Čau.

– Jé, čau.

Vypadá to, že jsem někam založil hrozně důležitý poznámky – nevidělas je někde u vás?

– Moment… jsou na nich zaškrtaný křížky… dva okopírovaný listy a dva secvaknutý papíry s ručně psanejma poznámkama?

Jo, přesně tak – tyjo, díky moc, to byly poznámky z jedný děsně důležitý schůzky… Jmenuju tě zvláštní asistentkou ředitele, s platem 50 tisíc ročně.

– Nemůžu se dočkat.

V pátek večer zajdeme na večeři.

– A co když budeš mít moc práce?

Kdepak, vyrazíme si. Půjdeme do té restaurace Rue de Polk. Francouzská kuchyně.

– Tak na to hlavně nezapomeň.

Neboj, a díky za ty papíry. Seš kanón!

– Nechals je na židli. Jdi se bodnout.

Tak v pátek.

– Jo.

Tak zatím!

– Čau.

let NÍ P r á ZDN i N y 185

Č tvrte K 5. S r P N a Dokonce si troufám říct, že i šuká jako byznysmen. Ani se na mě při tom nepodíval. Seděla jsem vedle něj a hladila kocoura. Jen vzal moji ruku a položil si ji mezi nohy. Bez jedinýho slova. Oči měl furt přilepený k televizi. Po chvíli, nejspíš když zrovna běžela reklama, si vzpomněl, že by mi mohl dát pusu. A jakmile se ozvaly výstřely, hned se zase otočil k obrazovce. Nijak zvlášť jsem si to neužila. Ošukat ho ve mně ukojilo jakousi biologickou potřebu, ale jako vždycky tomu něco chybělo. Prostě to nebylo dost.

… jakmile se ozvaly výstřely, hned se zase otočil k obrazovce.

Nemohla jsem si pomoct a rozbrečela jsem se. Monroe to nikdy nechápe. Nesnáší, když brečím. Brečím prostě proto, protože brečím. Nic jinýho se v tý chvíli zkrátka dělat nedá. Je to lepší, než dělat jakoby nic, a v klidu dokoukat kovbojku.

Vyčítá mi, že na něj se sexem moc tlačím. Prej ho pak vždycky přejde chuť. Říká, že bych měla bejt nad věcí a trochu víc nedobytná.

Udělala jsem nám dva hotdogy s kečupem, nakládanou zeleninou a hořčicí. Ale nebyly tak dobrý, jak jsem čekala. Chutnají jinak než ty, co prodávají v cirkuse nebo na baseballovým stadionu.

DENÍK PUBERŤAČKY 186

Poslední dobou dost dřu na výživovejch doplňcích pro sportovce. Dvě nebo tři hodiny denně, což je hodně vzhledem k tomu, že dostávám jen 1,50 $ na hodinu. Mým úkolem je nadepsat na stroji štítky se jménama a adresama a zabalit zboží do krabice. Zrovna mám na stole zabalenou objednávku, připravenou k odeslání šupito presto panu Johnnymu Beanovi z Bowling Green v Kentucky. Většina objednávek je jen na jednu nebo dvě lahvičky a s objednávkou pana Beana je to taky tak – koupil si jedno balení aminokyselinových tablet a jedno balení extra účinných žvýkacích vitamínů. Gratulujeme Vám ke skvělé koupi, pane Beane!!

Můj pokoj je nacpanej k prasknutí krabicema, který si Monroe schovává na větší objednávky. Na nich je poházený špinavý prádlo… všude po zemi se válí štítky a papíry. Z mýho zabordelenýho pokoje je Monroeovo skladiště. Nějak mě bolí zuby. V tom ukrutným binci pobíhá kocour a můj pokoj vypadá doslova jako chlív. Ale mně je to fuk. Bylo to tak vždycky. Řekla bych, že za celej můj život by se daly celkem napočítat maximálně dva měsíce, kdy jsem měla v pokoji uklizeno. Nejsem zkrátka moc pořádnej člověk.

Z toho hotdogu mi bude pěkně šoufl, ale stejně se jím furt láduju.

Svůj deník, černej kroužkovej zápisník, mám schovanej pod matrací. Myslím, že to není moc bezpečná skrýš. Taky mám notýsek Hello Kitty, kterej nosím s sebou v batohu, ale ten tolik nepoužívám, protože ráda píšu na stroji. Mám takový tušení, že je máma jednou najde. Podobný věci nemají ve slušný domácnosti co dělat. Je úplně jedno, kde je schovám. Monroe po mně chce, abych všechno, co jsem o něm kdy napsala, spálila. „Mámy takovýhle věci vždycky vyčmuchaj.“ No a co. Je mi to fuk. Nikdy to nezničím. Jak jinak si má člověk pamatovat svůj život? Ale máma mě nejspíš vydědí, až jednou zjistí, co se děje.

Jsem po tom hotdogu nějaká zesláblá. Byl fakt hnusnej. Blééééééééééé. Taky jsem to zapíjela nějakou falešnou 7-Up. Škoda, že to nemůžu vyzvracet.

Je mi hrozná zima.

Podle mě by měl Monroe hejbnout kostrou a oženit se, pokud chce mít děti… už není nejmladší… je mu pětatřicet. Jestli to takhle povede dál, až bude jeho dítěti dvacet, bude mu už nejmíň šedesát. Jestli mě zbouchne, možná si to nechám. A to děcko pojmenuju Henry. Nebo Desdemona, jestli to bude holka. Monroeovo oblíbený holčičí jméno je Nicole. To je děs.

Je mi blbě blbě blbě blbě

let NÍ P r á ZDN i N y 187

Milý Monroe, Tak hele… já vím, že ti připadám tlustá, ale mně je to fuk, protože vím, že černoši na celým světě a taky italští dělňasové a Mexíci a starý dědci a taky některý lesby si na tlustý holky na rozdíl od tebe potrpí, takže se jdi bodnout.

Přeju příjemnou zábavu při sledování všech těch krásnejch hubenejch holek, co v televizi předvádí nadlidský kousky.

P á te K 6. S r P N a Zrovna se rozsvítily světla na vrcholku mrakodrapu Mutual Benefit Life. V místnosti, kde jsem, se najednou udělalo větší světlo a venku za oknem větší tma. Světla na druhé straně zálivu jako by poblikávaly jako nějaké splašené majáky.

Jsem v kanceláři ve čtyřicátém pátém patře mrakodrapu Bank of America. Monroe je tu taky. Přišla jsem s ním – měl tady schůzku s Jane Schultzovou. Píše pro něj na stroji nějaký kydy k výživovejm doplňkům pro sportovce. Nejspíš ji taky šuká a ona si beztak myslí, že jsem jen něčí neškodná mladší ségra, která se k němu přifařila.

Místnost je rozdělená na jednotlivé kanceláře přepážkami polepenými kobercem. Radiátory jsou tu bílé a zaoblené a jejich horní část funguje jako parapet. Koberec je žlutý jako zlatý déšť a jeho plyšový povrch nenarušuje ani jediná šlápota – někdo tu nedávno vysával. Uklízečka tady nejspíš byla těsně předtím, než jsme přišli.

Je tady strašný ticho… zářivky bzučí a Jane klove do stroje. Připadala bych si dost divně, kdyby mě tady někdo šukal. Bála bych se. Jsme hrozně vysoko. A je tady strašná spousta psacích strojů. Nepůsobí to jako místo, kde by se měla lidská těla volně pohybovat, nahá a zranitelná. Ale s chtíčem se člověk setká na těch nejroztodivnějších místech. Dovedu si představit, že by mě tady někdo znásilnil. To bych se nebála, protože takovýhle místa jsou pro znásilnění přímo stvořená.

Monroe dneska zvolil bílou s šedým proužkem. Myslím jako oblek. A bílou košili, kterou má u krku rozepnutou kvůli pohodlí, takže mu z ní trochu vykukuje chlupatý hrudník. Je bez kravaty a na nohou má nablýskané nové nazouvací polobotky, ne ty svoje oblíbené zdravotní hipísácké boty se sníženou patou z béžové kůže nebo tenisky na běhání. Asi chtěl působit profesionálně, jenže je tak mohutný a neohrabaný, že vypadá jako opice v nóbl vohozu.

DENÍK PUBERŤAČKY 188

TÍSŇOVÁ LINKA, DOBRÝ DEN.

~ NO DOBŘE… DOBŘE…

ALE NO TAK. KDOPAK JSI?

KOLIK TI JE?

~ ALE TO SE PŘECE NEDĚLÁ. MUSÍŠ TO MÁMĚ ŘÍCT.

16

- TAK

COPAK SE TI STALO?

JÁ VÁM VOLÁM, PROTOŽE… PROTOŽE… UŽ SE MI NECHCE ŽÍT.

~ JO? A PROČ S TÍM OTRAVUJEŠ ZROVNA MĚ?

PROTOŽE… PROTOŽE JE TO VAŠE PRÁCE.

~ TAK NIKDO… A KDE TEĎ JSI? NIKDO!

V TELEFONNÍ BUDCE…

JÁ NEVÍM. ~ A KDE?

NIKDO MĚ NEMÁ RÁD!

JÁ JSEM… JÁ… MĚLA JSEM POMĚR S PŘÍTELEM MOJÍ MÁMY… MILOVALA JSEM HO!

ANI RODIČE, ANI TABATHA, ANI PASCAL, ANI MONROE…

ALE ONA… ONA UŽ TO VÍ!

~ JO? VÁŽNĚ?

ŘEKLA

MI: „VOJEL TĚ, TAK AŤ SI TĚ KOUKÁ VZÍT!“

~ VZÍT? ODKUD PROBOHA JE? Z ARKANSASU?

~ COPAK NEMÁŠ RADOST? COPAK SI HO NECHCEŠ VZÍT? NE…

NE! JE TO ZVRÁCENÝ!

~ NO JASNĚ ŽE JE TO ZVRÁCENÝ.

~ ALE MNĚ TEDA PŘIJDE, ŽE SEŠ TAKY TAK TROCHU ZVRÁCENÁ… ŘÍKALAS PŘECE, ŽE HO MILUJEŠ!

PROČ JSTE TAK ZLEJ? JSTE SNAD SADISTA, NEBO CO, KURVA?

~ HELE, NEVÍM, JESTLI VĚŘÍŠ V BOHA NEBO TAK, ALE POSLECHNI SI

TUHLE PASÁŽ Z BIBLE –

~ MOMENT –NĚCO TI PŘEČTU.

… JSOU SI POKREVNĚ PŘÍBUZNÉ, JE TO ZVRHLOST!“

~ HEJ TY, NIKDO! SEŠ TAM JEŠTĚ?

~ JE TO LEVITICUS 18 – MŮŽEŠ SI TO KLIDNĚ DOHLEDAT –„NEOBCUJ SE ŽENOU A JEJÍ DCEROU…

JO «FŇUK» JSEM TADY… VŠICHNI JSOU NA MĚ HNUSNÍ! NIKDO MĚ NEMÁ RÁD! VŠEM JE ÚPLNĚ FUK, JESTLI UMŘU!

~ ALE NO TAK, NECH TOHO! NEDĚLEJ ZE SEBE CHUDINKU –NENÍ TI PĚT, PROKRISTAPÁNA!

VY JSTE TAK HNUSNEJ!

JÁ NEJSEM ŽÁDNÁ PITOMÁ NÁNA, TY ZASRANÝ

BUZERANTSKÝ MISOGYNNÍ KŘESŤANSKÝ

PRASE!

~ ALE SAMOZŘEJMĚ

SE POŘÁD MŮŽEŠ

ZABÍT. SLYŠÍŠ MĚ, NIKDO? MŮŽEŠ

SE PŘEDÁVKOVAT PRÁŠKAMA NEBO SKOČIT Z GOLDEN GATE…

NASER SI!

~ TAK HELE, KDYBYCH DOSTAL DOLAR ZA KAŽDOU PITOMOU NÁNU, CO NÁM SEM ZAVOLÁ…

A FŇUKÁ DO TELEFONU, PROTOŽE DOVOLILA NĚJAKÝMU KRETÉNOVI, ABY JI ZNEUŽIL…

TAK DOST!

~ NO TO SE PODÍVEJME, JAKÁ ZNÁ SLEČINKA SILNÁ SLOVA! TAK TY SI MYSLÍŠ, ŽE NEJSEŠ PITOMÁ? TAK MAZEJ DOMŮ, VYSPI SE Z TOHO A KOUKEJ SI DÁT ŽIVOT DO POŘÁDKU…

MOŽNÁ SE TI ZATÍM NEPODAŘÍ DOSTAT ZE SPÁRŮ TĚCH ÚCHYLÁKŮ, CO MÁŠ V RODINĚ, ALE NEMUSÍŠ BEJT JAKO ONI – TVÝ SRDCE A MYSL JSOU SVOBODNÝ.

DO PRDELE.

Poznámka překladatelky

Nahrávka Earla Nightingalea Nejneobyčejnější tajemství je citována v překladu Romana Hassmanna, který byl pro potřeby této knihy upraven (nahrávka česky původně vyšla na magnetofonové kazetě v nakladatelství Audiobox, zřejmě v roce 2003). Citát ze hry Williama Shakespeara Něco za něco, který je v mé upravené verzi použit, pochází z překladu Martina Hilského (Shakespeare, William. „Něco za něco“. Dílo. Praha: Academia, 2016). Bibli cituji z českého ekumenického překladu.

333

Skrčku… Vždycky jsi mi byl po boku. Byli jsme nejlepší kamarádi. Tak zas někdy, jo?

Děkuju.

Phoebe Gloecknerová Deník pubertacky

ˇˇ

Slovem i obrazem

Vydal Filip Tomáš – Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info)

v roce 2024 jako svou 486. publikaci

Z anglického originálu The Diary of a Teenage Girl přeložila Martina Knápková

Redakce Lucie Kořínková

Jazyková redakce Klára Bláhová

Lettering českého vydání Roland Hüse a Filip Blažek (www.comiclettering.pro)

Na FSC papíře vytiskly Těšínské papírny, s. r o., Lípová 1965, 737 01 Český Těšín Vydání první, 336 stran, TS 13. ISBN 978-80-7470-498-7

www.eshop.akropolis.info.

Doporučená cena včetně DPH 399 Kč

Deník puberťačky Američanky Phoebe Gloecknerové původně vyšel v roce 2002 a řadí se mezi nejdůležitější a nejuznávanější autobiografické komiksové romány všech dob. Jeho protagonistka, patnáctiletá Minnie Goetzeová, touží po lásce a přijetí svého okolí a zároveň se potýká se svou předčasně probuzenou sexualitou. Poté, co přijde o panenství s přítelem své matky, začne experimentovat nejen se svým tělem, ale také s drogami, přičemž se neustále snaží rozvíjet také svůj výtvarný talent. Navzdory apatii své do sebe zahleděné matky se neohroženě vrhá do puberty, přestože dospělému světu, který se na ni ze všech stran valí, nerozumí a neví, zda ho vůbec kdy dokáže pochopit a plně se do něj začlenit.

Deník puberťačky by šlo popsat jako příběh Lolity z pohledu Lolity, o nejslavnějším díle Phoebe Gloecknerové ale neradno mluvit ve zkratkách. Sytá narativní skládačka mísí plejády témat, a ženství, dospívání a hledání sebe sama jsou tu toliko odrazovými můstky. Uměleckým přetvořením a zpracováním autobiografických prožitků Gloecknerová pátrá po hranicích vyspělosti a odpovědnosti a vrací se ke konfliktu mezi touhou dospět a nutností tak učinit právě tady a právě teď. Rozebírá, nakolik se od sebe liší moc a pouhé její zdání a to, jak jednoduchá (a jednoduše zmanipulovatelná) je záměna sexu za lásku a lásky za sex. Deník puberťačky je ale v první řadě kompaktní a komplexní umělecký počin, syrová výpověď sebejistě rozkročená mezi dvě média. To vše z knihy dělá opravdu nadčasovou klasiku. – Štěpánka Jislová

O sexualitě dospívajících mužů byly napsány hromady knih a natočena spousta filmů. To díla zkoumající sexualitu dospívajících žen, ve kterých by byly dívky skutečnými protagonistkami (a ne jen objekty touhy někoho jiného), se hledají výrazně hůř. Český překlad slavné knihy The Diary of a Teenage Girl přináší výjimečný portrét nezapomenutelné hrdinky, která se nevejde do žádné zjednodušující

škatulky. – Klára Vlasáková

www.akropolis.info

Doporučená cena včetně DPH 399 Kč

ISBN 978-80-7470-498-7
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.