množstvím prostředků, že je o nich možno diskrétně pomlčeti, a znamená to ovšem také, že jsou dvě cesty, kterými se lze vyhnout měšťácké prostřednosti. Jedna je cesta revolucionářské úchylnosti, jistě zajímavá z hlediska (ryze) vědeckého, druhá je cesta buržoazie, jejíž prostředky dovolují prožívat všechna senzitivní neštěstí estetickým způsobem, buržoazie, k níž přichází smrt s nalakovanými nehty a nadýmání se jí ze slušnosti vyhýbá. Její zvracení je mdlé a děje se mezi perskými koberci a její vyměšování lze popisovat hodiny a hodiny, neboť její výkaly dopadají do mísy z cibulového porcelánu nebo pozlaceného křišťálu. Přiznám se, že mě až na několik týdnů zatmění ducha nenapadlo volit jinou než onu druhou cestu. Jistěže se vší pokrokovostí, které jsem schopna. A současně s tím musím zdůraznit, že všechny mé snahy po získání dostatečného materiálního podkladu pro realizaci své jemně perverzní poezie nesly se současně i potřebou naprosté nesmyslnosti. Tragédie byla v tom, že k dělání revoluce mám příliš dlouhé nehty a k realizaci buržoazních snů málo nadání a mnoho sklonů. Myslím, že kdybych se byla narodila v roli Marie Antoinetty, byla bych francouzskou revoluci uspíšila o několik let. Jako dcera pokrokové žurnalistky
60