Jak je důležité umět řemeslo Krátká vzpomínka na mého muže Těsně před začátkem války se mnozí Židé snažili utéct před hrozícím nebezpečím do ciziny. Tam, kam by chtěli emigrovat, třeba do Spojených států nebo do Anglie, nedostali povolení. Pokoušeli se tedy o země Jižní Ameriky nebo Dálného východu. Připravovali se k vystěhování pečlivě — učili se nejen cizím jazykům, ale také novým povoláním, jimiž by se v nové zemi uživili. Lékaři, právníci, bankéři — a těch bylo mezi Židy mnoho — věděli, že jim nebude povoleno provozovat svá povolání v cizině. Učili se tedy zámečnictví, automechanice nebo truhlářství, ženy vyráběly stínítka, umělé květiny a pekly dorty na prodej. Otův otec poslal syna vyučit se krejčovinu. V ulici, kde bydleli, žil krejčí Šindelář, u něhož celá Krausova rodina pořizovala obleky, kostýmy i kabáty. Když přišel pan továrník Kraus požádat pana Šindeláře, zda by nenaučil jeho syna krejčovině, zdálo se to krejčímu divné, ale takovému váženému klientovi, jakým byl pan Kraus, službu odmítnout nemohl. A tak začal gymnazista Ota Kraus chodit každé odpoledne po škole do krejčovské dílny. Moc mu to nešlo, to šití, neměl zručné prsty. Měl ale silnou vůli, věděl od tatínka, že umět řemeslo je důležité, a tak vytrval. Tehdy ještě netušil, jak osudové to pro něj brzy bude. Pro jistotu, aby uměl vícero řemesel, zúčastňoval se Ota po večerech také kurzu „studené kuchyně“, ve kterém se přeškolovala jeho maminka Marie. Jistou roli v tom hrálo i to, že výrobky pak snědli sami účastníci kurzu. K tomu všemu ještě docházel
339