180
Docela dobře jsem se tam vyznala: bylo to město rozumné velikosti, kterému dominovalo několik kopců a také výškových budov, podle nichž se člověk vždy dokázal zorientovat. Brzy po bombardování za první války někteří reportéři srovnávali Groznyj s Drážďanami, německým městem, které koncem druhé světové války Britové a Američani téměř vymazali z mapy. Měla jsem pocit, že to srovnání sedí — ale Groznyj si přece jen ještě zachovával své základní rysy. Nyní bylo všechno pryč. Výškové budovy zmizely. Předtím tam byla spousta památníků, ale teď jsem nenašla ani jeden. Město všude vypadalo stejně a také stejně páchlo: spáleným masem a betonovým prachem. Bylo strašlivě, až ohlušujícím způsobem tiché. Horečně jsem hledala cedule, jedinou připomínku lidského života a mezilidské komunikace: KAVÁRNA, INTERNET, AUTODÍLY, TADY ŽIJÍ LIDÉ. Ten poslední nápis si lidé dávali na domy v naději, že tím zabrání střelbě a rabování. Po městě, které již neexistovalo, bylo instalováno pár tlampačů, které lidi zvukem upozorňovaly na polohu volebních místností a také polních kuchyní, které tam zřídilo federální Ministerstvo pro mimořádné události. Lidé — většinou to byly ženy — chodili ulicemi po dvou nebo po třech; šli za zvukem k nejbližšímu tlampači, přičemž polévka je jistě zajímala mnohem víc než volební místnost. Nás novináře dovedli naši vojenští průvodci k jedné z devíti volebních místností. Dorazili jsme kolem poledne a našli jsme tam celý dav lidí, opět většinou žen, který tam čekal už od svítání. Přišli v naději, že dostanou humanitární pomoc: buď jim někdo slíbil, že se ve volebních místnostech bude rozdávat jídlo a oblečení, anebo je přivedla nějaká fáma. DEMOKRACIE JE DIKTATURA ZÁKONA, hlásal nápis nad vchodem do nízké budovy; jednalo se o slavný Putinův oxymóron, který tam byl vyvěšený v přímém rozporu s volebním zákonem. Žádná humanitární pomoc nebyla na dohled.