6 7 8 9
Podrobnosti o autorovi se zatím nepodařilo zjistit. Ty souvisejí s Gellnerovou sžíravou kritikou měšťáctví a klerikalismu, katolického i židovského (GELLNER 2012: 135n.). Fischerův text vyšel v časopise Čin a poté v jeho knize Slovo a svět (1937). Toto „prolínání“ podle Fischera přineslo nejlepší výsledky ve francouzské literatuře.
cizí i blízcí.indd 12
Úvod
(1926), jsou hodné úcty a Otokar Fischer je právem označil za „poctivé“. Na rozdíl od většiny následujících badatelů se Donath neomezuje jen na autory s židovskými kořeny. Podstatnější je pro něho téma židovství, tudíž se stejně jako tato monografie zabývá jak antisemitismem, tak i „filosemitismem“ v čes ké literatuře. Není profesionální literární historik, často ulpívá na popisu děje a na výčtech, ale bohatství shromážděného materiálu je obdivuhodné. Nadto je důležitý jeho poznatek, že zdaleka ne každé dílo, v němž se vyskytuje zápor ná židovská postava, lze označit za antisemitské — to je možné až tehdy, je‑li tento negativně líčený Žid popsán jako typus. Toto upozornění na dobové so ciokulturní konvence naznačuje složitou problematiku literárního antisemiti smu, která už byla zmíněna. V lednu 1929 byl v periodiku státoprávní demokracie Republikán v Českých Budějovicích otištěn na šest pokračování článek B. Borkovce6 „Židé v české lite ratuře“. Autor se zabývá dílem čtyř českožidovských básníků, Otokara Fischera, Františka Gellnera, Richarda Weinera a Františka Gottlieba. Vychází z práce Viktora Vohryzka, jenž židovský postoj ke světu charakterizoval jako optimistic korealistický a intelektualistický. Pro zmíněné básníky ovšem platí spíše druhé než první vymezení. Ve Fischerově poezii se podle Borkovce příznačně objevují obrazy vyvržence Ahasvera a kouzelníka Merlina; Gellner se vyznačuje sebeiro nií, cynismem a útočnými antisemitskými tóny;7 typicky židovské je Gellnerovo „nomádství“, bezkořennost. Naproti tomu u Weinera se židovství projevuje jako český lokální patriotismus (Rozcestí). Avšak pozdější kniha Mnoho nocí přináší ironii, niterné sváry a disonanci. Gottliebova sbírka Proměny proklamuje sioni smus, ale autor hledá klid srdce a domov v rodných Klatovech. Obecně lze poe zii těchto básníků vymezit jako intelektuální a skeptickou. Významnější je přednáška „Židé a literatura“, kterou o čtyři roky pozdě ji pronesl Otokar Fischer (1883—1938), přední germanista, překladatel, básník a dramatik, v pražské Městské knihovně na pozvání dvojjazyčného, sionistic ky orientovaného spolku studentů Lese‑ und Redehalle jüdischer Hochschüler (Čtenářský a řečnický spolek židovských studentů). Bylo to průvodní slovo k před nášce Arnolda Zweiga o současném antisemitismu v Evropě (konala se 20. února 1933, tedy tři týdny po nástupu Adolfa Hitlera k moci).8 Otokar Fischer rozlišuje tři oblasti židovských literatur — v hebrejštině, v jidiš a v literaturách národních. Zajímá ho zvláště podíl Židů na národních li teraturách v zemích, v nichž žijí. Klade si otázku, zda židovská účast na těchto literaturách je nějak zřetelná, specifická. Odpověď podle něho není jednoduchá. Je přesvědčen o principiálním „mísení“ prvků židovských a nežidovských,9 ani dříve zdi ghetta nebývaly neprostupnou hranicí (tím se Fischer fakticky stavěl proti tezi o „vnitřním ghettu“ Židů a jejich kultury). Dále se pokouší formulo vat „židovský přínos“ k jednotlivým literaturám. Považuje za něj dar vciťování, sebereflexi, sklon k radikalismu (obrazoborectví a nové ideologie jako marxis mus), fluktuaci („věčný neklid“), improvizaci, kult fragmentárnosti. Nejvýraznější
15.11.16 0:44