Page 1


egon bondy


nový věk nepovídka


© Egon Bondy – heirs, 2017 © Graphic Design & Cover Photo Petr Krejzek, 2017 © Editor Martin Machovec, 2017 © Filip Tomáš – Akropolis, 2017 ISBN 978-80-7470-159-7 ISBN 978-80-7470-160-3 (MOBI) ISBN 978-80-7470-161-0 (ePUB)


nepovĂ­dka


53 I.

Svítalo. Na západní straně mizely poslední hvězdy. Obloha byla jasná a modrá. Na západě temně modrá, nad hlavou jakoby modře zamžená a na východě modrala do běla. Noční hlasy utichaly. Nejprve bílá, pak růžová a nakonec zlatá záře slunce se šířila od východního obzoru. Vše, co bylo černé, se pomalu zbarvovalo. Ozvali se denní ptáci. Listy stromů a tráva byly opět zelené, květy na stromech i na lukách se rozsvítily barvami, lehký ranní vánek proběhl celou krajinou, rozbzučel se hmyz, všechno začalo znovu vonět, nastal den, sny pominuly, tíseň odplynula, na svět se vrátil jas, radost a bezpečí. Do nedohledna se táhla rozkvetlá step, sem tam stály háje košatých stromů, na obzoru se zvedaly mírné pahorky, fialové v ranním oparu. Denní zvěř vyšla na pastvu. Malá stáda antilop, velikých i drobných, divocí koně, divoký skot, divocí králíci. Slunce sotva vystoupilo nad obzor a už začalo sálat. Jen háje stromů si ještě uchovaly ve stínu trochu chladu noci. V jednom z nich se probouzela ze spánku skupina lidí. Nejdřív uvolňovali větry, kašlali, frkali, říhali ti starší, kteří už měli lehké spaní, protože stejně většinu dne proklímali. Staré ženy se začaly štrachat okolo ohně, zda nevyhasl, a rozešly se pomalu pro suché roští. Náčelník a kněz seděli na bobku nad žhavým popelem a čekali na snídani. I další se pomalu zvedali. Zato John spal tuhým spánkem, obklopen svými nápadnicemi. I ve spánku ho křečovitě objímala jeho manželka, aby jí ho žádná nevyfoukla. Pět stařešinů tlupy dřepělo u zbytků ohniště, hekalo a nevraživě po nich čumělo. Kvůli Johnovi už na ně žádné mladé holky nezbývaly. Jenomže John měl nejenom největšího ptáka, ale i nejpádnější ruku. Bude jednou náčelníkem, i když je úplně blbej, uvažoval už po nesčíslněkráte náčelník. Jestli něco nepodnikneme, vyhodí nás za pár let z kmene a budeme se moct jít pást.


54 Jenomže furt nemohl přijít na to, co by měli podniknout. Sám chytrostí neoslňoval. Musí to sakra nějak navlíknout kněz, převaloval si v hlavě a mnul si břicho, aby se mu spustila stolice. Staré ženské nanosily chrastí a začaly připravovat snídani. Přitáhly pytel s moukou, sesbíraly kolem ohniště pohozené pánve, které nikdy nebyly umývané, a hodivše na ně trochu umělého tuku, začaly péct placky. To byl na stará kolena úděl všech ženských, s výjimkou „Matky rodu“, která nedělala nic, nenosila nic a jen chrápala a cpala se. Jinak si každý sežral, co si kde uchmát, anebo bral ze zásob, které mu nosily jeho ženy a děti, snídani však připravovaly stařeny pro všechny, jinak dostaly nakopáno. Ale nestávalo se to často, protože to dělaly jako povinnost zavedenou od počátku světa. Jen ty nové, co ještě nedávno patřily mezi mladší, se nedokázaly hned přizpůsobit a zvyknout si na svůj nový sociální status v tlupě, vyspávaly a ulejvaly se – ty pak bylo potřeba párkrát nakopat. Přechod mezi staré byl pro každého dost drastický. Kromě náčelníka a kněze, kteří si často až do vysokého věku zachovávali svoje privilegované postavení (ale nebylo tomu tak vždy a všude), většina starých posluhovala mladším a dostávala za to, co ti nedojedli. Jen výjimečně si někteří z nich pro svou mazanost, která byla celé tlupě k užitku, zachovali důstojnější postavení. Náčelník to všecko dobře znal, a tak jak cítil přicházet kondiční potíže stáří, nebyl si sebou moc jist. Mlčky zjišťoval, že začíná mít v hlavě řešeto, a tak mluvil co možná nejmíň a nahrazoval to dojmem hlubokého přemýšlení. Nevěděl, jestli i kněz to nedělá stejně, i když kněz přece jenom občas kecat musel, jinak by nebyl k užitku. Ale zase patřilo ke knězově roli, že nemusel mluvit tak, aby to dávalo nějaký smysl, a těžko bylo jeho kecání kontrolovat. Proto to měli i k stáru kněží nejlepší. Placky se začaly vršit na velkých nerozbitných plastikových mísách – které se také nikdy nemyly – a vůně probouzela poslední spáče, i Johna a jeho harém. Mary ho konečně pustila z objetí a vrhajíc posupné pohledy na své konkurentky šla se o pár kroků dál vymočit. Náčelník po ní přitom koukal s těžko potlačovaným záluskem a John si jí nevšímal.


55 Nebylo pochyby, že Mary je tady ze všech mladých holek nejrajcovnější. Kněz si vytáhl knihu a dělal, že si něco čte. Náčelník mu to už dávno nevěřil. Pocítil, že sraní už na něho jde, a poodešel kousek, ale jen tak, aby neztratil z očí placky na mísách. Mohlo by se stát, že by mu to zatím sežrali. Den začínal jako všechny od počátku až do konce světa. Všichni se cpali okolo starých bab a rozebírali si placky. Nejdřív muži, potom ženy. Těch pár dětí, co v tlupě bylo, se všude ometalo, ale brzy dostaly prvních denních pár facek. Ani ne za hodinu ruch ustal. Začalo ranní trávení a pomalé rozvažování, co dnes budou dělat. Zásob, jak si mysleli, měli dost a v háji, v němž přenocovali, byl pramen. K nejbližšímu druhému byl den cesty. Nač tam chodit. A jen tak chodit po krajině, to by bylo už úplně k smíchu. Pokud náčelník nebo kněz nevymyslí najednou něco nečekaného, necítil nikdo důvod ani potřebu něco dělat. Posedali a polehali ve stínu pod stromy a klimbali. I John chtěl mít pokoj a zahnal dvě nevycválané žáby, které si myslely, že hned po ránu. Natáhl se a Mary se posadila za ním a bedlivě ho střehla. Slunce stoupalo k nadhlavníku a na stepi začal pomalu převládat klid. Stádečka zvěře mizela, jak se všechna uchylovala do stínu stromů. Nebylo už léto, ale zde, hluboko ve vnitrozemí kontinentu, bylo teplo po celý rok a přes poledne bylo přímo horko. Jen kněz zůstal sedět na slunci opodál ohniště, seděl na kameni a na kolenou měl rozevřenou knihu, oči však zavřené. Snad to patřilo k jeho tajným povinnostem, snad to bylo nějaké magické cvičení – ostatní to v tom smyslu brali na vědomí a dál o tom nepřemýšleli. Ví, co dělá, je to jeho věc. Ale kněz měl špatný krevní oběh a stále ho zábly končetiny. Pod poledním sluncem se vzduch nad stepí tetelil a vlnil. Stín v háji byl příjemně teplý. Voda pramene prýštícího z otlučené roury byla svěže chladivá, a jak spadala těch pár decimetrů do studánky, dělaly se v ní bublinky. Kolem pobíhaly děti, brebentily, výskaly a lovily hmyz a ještěrky. Každý byl příliš ospalý, aby je okřikoval. Tak se dokonce máchaly ve vodě, stříkaly po sobě, čvachtaly se v mokrém písku, polévaly se ze starých rozbitých misek, prostě hlouply, jak to žádný dospělý nedělal. Ale dospělí začali mít hlad. Vrtěli se a vstávali. Staré ženské opět vyšly sbírat dříví. Mladé ženy se přehrabovaly ve vacích a přebíraly


56 se v zásobách, aby připravily oběd. Na oběd chtěli mít všichni maso. Tak to bylo zvykem od stvoření světa, že člověk má jíst v poledne maso. Ženy vytahovaly různá masa – uzená nebo čerstvá, zabalená v chladivých obalech. Všichni uvažovali, co pojedí. Byla to vážná práce denního programu. Bylo potřeba přemýšlet. Rozdělalo se několik menších ohnišť a jednotlivé rodiny nebo skupiny rodin, které to táhly dočasně dohromady, se sesedly, aby kuchtily nebo přihlížely kuchtění. Vůně přilákala děti a dostaly druhých denních pár facek. Vařilo se na pánvích a v nemytých hrncích, kde každé jídlo dostávalo poněkud přiboudlou chuť, ale na to byli všichni tak zvyklí, že si to neuvědomovali. Se zdravou chutí očekávali všichni, až se jídlo dodělá, a muži je rozdělovali na talíře, které jim ostatní podávali. Všichni jedli s potěšením a srovnávali oběd se včerejším a uvažovali nahlas o zítřejším. Některým se zdálo, že zásoby, které tentokrát vybrali v zásobárně, jsou nějak málo pestré. Starší a staří se dali slyšet, že dříve rozhodně bývaly zásoby daleko pestřejší. Všechno jde čím dál tím víc z kopce. Za chvíli nebude nic. To byla chmurná předpověď, při níž mnohým se sevřel žaludek, ale konec konců slýchali to od narození, a zatím se to nestalo. Od kněze však už mnohokrát slyšeli vyprávět, co je to hlad – že totiž není ani snídaně ani oběd ani večeře, a to pořád a pořád, až se s člověkem něco stane a on z toho umře – a představa smrti takhle záhadné, takovým nepřirozeným způsobem vyvolané, svou nepředstavitelnou tajemností děsila i za bílého dne a nad talířem s masem, nemluvě o večeři potmě. Dnes ale kněz mlčel a starce brzy okřikli. Slunce pomalu, velice pomalu, jak se každý den všem zdálo, klesalo po nebi trochu níž, život ve stepi znova oživoval a mnozí cítili novou sílu. Ale zatím na většinu padala po obědě sladká dřímota, kdy člověk všemi póry cítí, že je mu dobře, a ví, že toho v životě mnoho udělá. I děti usnuly a byl od nich pokoj, i mladé holky, opřené o stromy, s roztaženýma nohama, dřímaly a John měl pokoj, vedle sebe odpočívající, ale vždy ostražitou Mary. Náčelník seděl u kmene mohutného starého mulgrového stromu – který na této lehce písčité půdě vzpomínal na časy, kdy kolem byla poušť – a počítal. To byla jeho starost. Počítal, že už zas mají většinu zásob snědenou a nové najdou v zásobárně až za čtrnáct dní. Musí to zorganizovat. Těšilo ho to. Jinak by se ani pořádně náčelnicky neuplatnil. Měl bych prohnat toho Johna –, ale nemohl přijít na to, jak.


57 Stíny stromů se trochu prodloužily. Paprsky slunce dopadaly šikměji a svítily spáčům pod stromy do očí. Tlupa se probírala. Teď měl každý chuť rozhýbat si před večeří údy. Mary čekala na tento okamžik a vláčně se přitiskovala k Johnovi. Aby byla první a kéž by až do rána zůstala první. A John cítil bouřlivý příliv síly a neměl proč se zdráhat. Ještě naplněn zvýšenou citlivostí, kterou daruje spokojený spánek, převalil se na Mary a začal své hlavní každodenní zaměstnání. Mladé žáby se závistí jen zpovzdálí přihlížely a jako každý den hrozně Mary pomlouvaly. Ale nedokázaly být tak jedovaté jako dospělé, které měly kvůli ní opravdu vztek a možno říci i oprávněný vztek. Jenže Mary byla konec konců Johnova právoplatná manželka, kněz je oddal a spojil svatým poutem, a tak ženské nemohly kvůli té věci dělat žádný skandál, což si naopak mohla dovolit ona, když jí Johna vyfoukly. Tak jen polohlasem nadávaly a pak nadávaly svejm mužskejm. Mladí kluci a holky se začali taky kočkovat – všichni byli dosyta vyspalí, dosyta najedení, zdraví a silní a unudění. Tohle tedy byl nejosvědčenější způsob, jak uplatnit energii a zabít čas. Jen dědkové a báby se sesedli rozmrzele u ohniště a vybírali si vši. Blížil se západ slunce a bylo potřeba se najíst. Staré ženy znova rozdělaly oheň a vytáhly pánve. Měly ale menší provoz než při snídani, mladší na ně nečekali a brali si ze svých zásob. Spěchali, aby se mohli začít věnovat důležitější práci. Někteří ani nedojedli. Muži vytvořili skupiny a začali rukama nohama zarovnávat písčitou půdu. Kde vadily drny trávy, rychle je vyškubali. Hlavně kameny a kamínky daleko odhazovali. Začali z pytlů vytahovat kusy a kousky igelitových ubrusů a pozorně je kladli na uhlazenou zem. S velkou pečlivostí přejížděli ubrusy rukama, aby nikde nebyly varhánky a nikde se nekrčily kvůli přehlédnutým kamínkům. Přitom napjatě brebentili a jeden po druhém stále znovu kontrolovali, jak jsou ubrusy hladké a zda jsou skutečně v rovině. Ženské zatím seděly v povzdálí a klábosily o bohatých událostech dne. Co se které v noci, dopoledne a odpoledne zdálo. Kterou jak štípaly blechy. Která má víc vší. Jaké bylo horké počasí a jaké bylo včera a jaké bude zítra. Co která v poledne vařila. Který fakan nejvíc řval. Jestli některou nebolí břicho. Jak jdou větry. Co asi si vymyslí náčelník. A co kněz. Už pár dní k nim nemluvil. Něco visí ve vzduchu! Neporušil někdo nějaké přikázání? Že by na nás přišla pohroma? Už dlouho se neobjevil žádný ďábel, něco se chystá. Proto


58 náčelník mlčí a kněz seděl celý den na slunci! Byl v transu! Měl vidění! Mluvil s bohem! Někdo určitě porušil přikázání! Byla to Mary. Šoustala s víc chlapy, než je dovoleno. Neplivla si přes rameno, když chcala. Na obloze byly nějaké divné mraky. Bylo tam znamení! Zjevil se tam kříž! Pro živého boha – určitě zas docházejí zásoby! Přijde ten hlad! Budem se muset hejbat k zásobárně! Šarlota viděla v noci vlkodlaka. Mary naplila do jídla. Kněz by s tím měl něco udělat! Co když bude pršet? Před měsícem taky pršelo! Budou muset chodit v dešti. Kam svět spěje? Nejlepší jsou placky na ještěrčím sádle. Ale chytit tolik ještěrek! Trochu kečupu a trochu pepře. Na ranní vysrání je nejlíp hrnek teplý vody. Ale teče tu jen studená. Anita je – ale neříkejte to dál – pěkná kurva. Viděla jsem ji včera s Benem. Zatáhla ho do houští. Ten její by to měl vědět. Když tě bolej zuby, tak je nejlepší tlouct do dna starýho hrnce. Sám kněz mi to kdysi říkal. Bětka je v tom. To je už nevím pokolikátý. Některý se to nestane za celej život a jiná je v tom, jak na chlapa koukne. To John! Nechte bejt Johna, to je uznalej mužskej – nevybírá si. Kdyby ho jen furt Mary nehlídala, stačil by pro všechny. Anito, víš, že vo tobě říká, že jsi pěkná kurva? Kde je ta mrcha? Pusťte mě na ni! Tak cos to říkala? Rozbiju ti držku, že půjdeš rovnou mezi báby! Pusťte mě na ni, kdo je pro tebe kurva, ty svině vyjebaná?! Držte je! Jsou jedna jako druhá! Kdybych jen vypravovala, co jsem všechno viděla! Tumáš, bestie, voči ti vyškrábu! „Matka rodu“ popadla hůl a začala mydlit hlava nehlava. První večerní rvačka skončila. Družný hovor šel dál. Mužští zatím seděli kolem igelitových ubrusů a hráli kostky. Zde bylo potřeba intenzivního přemýšlení a neměli čas starat se o bezvýznamné věci. Ženské ať si třeba vytlučou duši z těla. Muži byli plni soustředění. Podle své letory sledovali někteří hru s nepřetržitou samomluvou, která co chvíli přecházela ve výkřiky, jiní dřepěli na bobku mlčky a se zaťatými pěstmi, další byli neustále připraveni se porvat. V některých skupinách se hrálo o velké sázky. Tam byli většinou ti mladší, chtiví dobrodružství. Starci kostky spíš jen tak váleli, hráli o prkotiny, aby jim čas ušel, a přece to příjemně polechtalo nervy. Tam seděl náčelník s knězem a většinou tam byli zticha. Jen málokdy se zmlátili. Ale mezi mladými bylo hodně těch, pro něž byla tato napínavá a tvůrčí činnost nejhlavnějším předmětem životního zájmu a přemýšleli o ní celý den, i když klimbali. Vzpomínky na nesčetné partie


59 se jim neustále motaly v hlavách, snili o nich, zdálo se jim o nich, mluvili skoro jen o nich. Celý den byl zbytečný, jen večer dával tomuto čekání smysl. Byli opojeni představou, jak nespočetné množství vrhů je ještě v celém životě před nimi, a nemohli se dočkat, aby je taky skutečně všechny stihli. Když někdy kvůli silnějšímu dešti se večer nehrálo, nestáli za nic. Náčelník měl s nimi potíž. Někdy prohráli své zásoby a ještě příští zásoby a ještě přespříští zásoby, prohráli své ženy na jednu noc, na dvě noci, na týden – na déle to nešlo, o většinu žen nikdo na déle nestál, protože ani jinak nebyl nedostatek příležitostí. Někteří se několikrát pokoušeli prohrát sami sebe, ale to se muselo stát tajně, jinak náčelník s knězem takovou sázku a prohru zrušili. Taky to stejně nebyla žádná skvělá výhra, vyhrát někoho, nekoukalo z toho o moc víc než velmi nejistý budoucí úlovek a že ten, co se prohrál, nosil výherci pytel. Ale na to měl každý manželku. Jako vždy a všude, i tu byli někteří, kterým soustavněji přálo štěstí, a jiní, kteří byli většinou smolaři. Ale ani největší smolař nikdy nepřestal. Než že s věkem začal sedat u igelitu, kde se braly jen bezvýznamné sázky. Staří neměli venkoncem o co hrát a co chtít vyhrávat. Ženskou bohužel potřebovali jen jednou za čas, pokud vůbec, a už toho taky ani moc nesnědli. Proto byl jejich život velmi bídný a věděli to oni i všichni ostatní. Potřebovali jen, aby už zase další den byl pryč. Ženy se hry nijak neúčastnily. Výjimkou byla někdy „Matka rodu“, která si to mohla dovolit, protože by ji hned tak někdo nepřepral a taky proto, že byla podobně jako náčelník a kněz v podstatě nedotknutelná osoba. Hrála o mladé kluky, a když sama prohrála, tak nikdy žádnou sázku neproplatila – a byl taky pokoj. Jediná z ostatních sledovala hru s velkým napětím Mary. Protože pro ni bylo v sázce mnoho. Jediná myšlenka, která ji naplňovala od rána do večera, bylo šoustat s Johnem. A tady při hře se mohlo stát, a taky se stávalo, že buď John vyhrál nějaké jiné ženské, anebo naopak prohrál ji – a v obou případech měla utrum. Mary byla vysoká sázka, jí se vyrovnaly jen všechny nejvybranější pochoutky z mnohých a mnohých zásob, půltuctu jiných ženských anebo několik lahví kořalky, ale všichni chlapi byli ochotni sázet o ni až na půdu. A protože John byl hráč neopatrný a svéhlavý, prohrával ji často. Mary proti tomu nemohla nic dělat, a když se tak stalo, bylo jí opravdu nanic. Ostatní chlapi ji vůbec nebavili, zatímco John, John byl pro ni doopravdy všecko. A nadto ji hluboce týrala


60 žárlivost, jakou ostatní ženské neznaly, nikdy nepocítily a ani si nedovedly představit. Právě proto, že takový vztah nikdo ve kmeni neznal, nebylo pro něj ani slov a Mary to nemohla nikomu říct. Sama pro to neměla slova ani v myšlenkách. Pouze cítila, že by kvůli Johnovi šla dokonce prosit ďábly, a tak se dát navěky zatratit, jen aby byl s ní a jen s ní. Ostatní ženské to měly v životě nesrovnatelně lehčí. Hráli ve světle ohýnků, jen náčelník a kněz si pověsili na ulomenou větev zaraženou do země baterku. Hra neměla ten správný říz, protože většina mužů už dávno vychlastala kořalku, a ti, co ji ještě měli, ji žárlivě střežili. Ještě nebyla sezóna toho ovoce, co ji z něj ženské připravovaly, a většina příslušníků kmene teď žila jenom o muchomůrkách. Ale ty spíš oblbovaly, než aby bystřily rozum, a ke hře v kostky se už naprosto nehodily. Bylo pak těžko poznat, jestli je kostek šest nebo dva tucty. Hra se táhla dlouho, ale postupně se hlásila únava. Ženské už chrápaly. Nakonec sbalili i ti nejvytrvalejší svůj igelit, ohně dohořívaly, náčelník s knězem zhasli své baterky. Nad větvemi se rozprostřela tma. Mezi korunami stromů bylo vidět zářící Mléčnou dráhu. Bylo jen slyšet, jak všichni šoustají. Den uběhl tak jako všechny od stvoření světa až do konce. Kmen byl na pochodu. Náčelník ráno překontroloval zásoby a zjistil, co předpokládal. Musí se zachovat rezerva a začne čtrnáct dní lovu. Lov spočíval hlavně v tom, že děti a ženské chytaly hmyz, hady, žáby, žížaly a ještěrky. A když bylo, tak trhaly ovoce. Muži špacírovali se svými oštěpy, luky a noži ve víceméně semknutém útvaru a o další se nestarali. Kdyby náhodou přišlo samo něco do cesty, pak – jestli si toho všimnou včas – něco uloví. Mladí byli podnikaví: občas stříleli po ptácích a většinou se minuli. Staří si takhle práci nepřidělávali. Byli by museli večer strouhat nové šípy. Všichni počítali s tím, že nějaké zásoby pořád ještě jsou, a co potom – od toho je kněz se svým pánembohem. Muži i ženy měli jen opasek kolem boků, za nímž měli nastrkány předměty denní potřeby – kudly, malé motyčky na kořínky, misky na pití, lahvice na vodu a podobně. Ženské vláčely ještě pytle, přidržované na zádech popruhy i páskou přes čelo. Jinak byli všichni nazí. Protože pokud mohli, tak posedávali ve stínu, nebyli moc opálení


61 a pod jejich opasky bylo vidět zcela bílou kůži. Po těle měli rozmazané malování barevnými hlinkami, v obličeji měli široké jizvy, podle jejich sestavy se poznávala příslušnost ke kmeni, k národu a k víře. Otřelá hlinka a letitá špína tvořily na tělech skoro jakousi kůrku, která se občas odlepovala a opadávala, takže všichni vypadali velmi strakatě. Zato na vlasech si dali záležet. Většinou dobleda vyrudlé blonďaté kštice byly různým způsobem vyčesány, prostříhány, svázány a natočeny do účesů nejodvážnějších tvarů. Mužští byli v tom daleko vynalézavější a větší hračičky než ženské. Když je to jednou za čas popadlo, frizírovali se celý den pomáhajíce si v tom bratrsky navzájem – jedna ze vzácných příležitostí, kdy si v něčem pomohli. Zato ozdoby neměli prakticky žádné. Co květů kvetlo v trávě, na keřích a na stromech, žádná ženská si jeden neutrhla. Tak si hrály jedině děti. Náčelník šel vpředu a určoval směr. Šli s ním asi dva tři mladíci, které zasvěcoval do orientace v areálu, jenž patřil kmeni. Teď byli asi v jeho středu, ale bylo třeba naučit se tu znát cesty od jednoho pramene k druhému, nebo prostě od vody k vodě, neboť na několika místech protékaly územím kmene malé potůčky, a na jeho vzdáleném severním konci bylo dokonce vysychající jezero asi tak padesátkrát padesát metrů. Příroda kolem nich se pomalu měnila. Step byla sušší, stromů bylo méně a hájky byly řidší a na větší vzdálenost od sebe. Sem tam byly pásy rozdroleného kamení, v němž jen sporadicky rostly trsy tvrdé a ostré trávy. Náčelník věděl, že jinde, daleko ve středu země, jsou rozsáhlé kamenité vršky, na nichž však rostou vysoké kaktusy, z jejichž šťávy se dělá vynikající kořalka. Celý život o tom uvažoval a často si nadával, že se nepřipojil k tamějším kmenům. Ale tady zato byl zas náčelníkem. „Támhle je posvátný kámen, v kterém bydlí duch kamení,“ ukázal mladíkům na obzoru trčící kamenný útvar. „Nikdy tam nechodíme, protože člověk neví, co se může stát. Ale náš kněz tam prý několikrát byl sám. Ten ovšem ví, jak si tam počínat. A tak se o to nemusíte starat.“ Na oběd si vyhledali stín stromů. Staré ženy rozdělaly jen malý oheň a všichni si opékali žížaly a všelikou chamraď, jakou komu přinesly ženské.


62 Náčelník skutečně dohlížel, aby se neotvíraly zásoby. Teď za bílého dne to mohl kontrolovat. Večer a v noci, jak dobře věděl, se toho nedohlídá. Odpoledne se lenivě zvedli na další cestu. Od vody k vodě bývalo obvykle jeden den pochodu. Ale jejich pochody byly jen trochu rychlejším loudáním. Vzdálenost, kterou za den urazili, byla ve skutečnosti malá. Poměrně malé bylo i jejich teritorium. Kolem dokola žily jiné kmeny. Patřily k jednomu národu a k jedné víře, ale na tom to tak končilo. Nadto tihle měli to neštěstí, že na jednom konci svého území hraničili s úplně cizím národem. A tady bylo třeba mordovat je až do úplného vymordování. Záhadným způsobem se to dosud nepodařilo. Kněz to vysvětloval zásahem ďáblů. Patrně tomu tak bylo. Teritorium bývalo prý za dávných dob rozsáhlejší. Ale nějak se pořád smrskávalo. Kněz říkal, že na světě nastalo přelidnění. Tomu slovu vůbec nikdo nerozuměl, ale tušili, že to znamená, že je třeba ostatní lidi nešanovat – když to příležitost dovolí. Leč v praxi se s jinými lidmi setkávali zřídka, i když kmeny navzájem porušovaly kmenové hranice neustále. Kmenové tlupy byly příliš nepočetné, aby na sebe častěji narážely. Kněz to vysvětloval tím, že bůh stojí na jejich straně. Muži už byli unaveni. Klátili se pomalu a s nechutí za náčelníkem, který si uvědomoval, že na začátek je to na ně opravdu příliš mnoho. Musí promluvit s knězem, aby je večer nějak zase postavil na nohy. Za pár dní si zas trochu zvyknou a těch čtrnáct dní to samozřejmě vydrží, ale když jsou unaveni a otráveni, snadno se porvou a náčelník už není nejmladší, aby je pádně ukrotil. Vždycky je to tak, to čekání na nové zásoby. Johna určitě nepřepere. Ještě že je to blbec. Ale ženské ho stejně jednou udělají náčelníkem. Ale až tu nebudu! Bylo by třeba, aby mu někdo pořádně zatrh tipec. Sakra, jak daleko je ještě k té vodě –? Kdyby sebou hnuli, je to už támhle – bejt náčelníkem, to stojí za hovno. Slunce se začalo chýlit k obzoru. Stíny se prodlužovaly, odkudsi se zvedl vánek. Kmen škobrtal po kamenité půdě k zelenému houští, v němž prýštil pramen. Muži, kteří ještě odpoledne kecali o kostkách a o sportu, mlčeli. Ženské už dávno nic nehledaly a nesbíraly a jejich odpolední kořist byla hubená. Jen děti pořád pobíhaly blízko i daleko a pokřikovaly, protože vykonaná cesta zřejmě nikterak nebyla nad jejich síly. Náčelník přidal do kroku a šel, jak bylo jeho formální


63 povinností, prozkoumat terén. Dva tři mladíci se táhli za ním. V háji, který byl zčásti zarostlý nějakým trnitým křovím, bublal pramen. Dokola byla mýtina udupaná staletými návštěvami kmene. Velké kameny a staré pařezy jako sedátka pro náčelníka a stařešiny. Všude rozfoukaný hrubší i zcela jemný popel nastřádaný po staletí z nesčetných ohnišť. Chládek až příliš. Snad i vlhčeji, než je člověk zvyklý. Nepochybně se dnes v noci budou hodit přikrývky. Náčelník všecko obhlédl jedním pohledem. Jeho mladí průvodci si hned dřepli, ale on se obrátil zpět, vyšel z houští a oznámil, že je všecko v pořádku. Ze středu šourající se tlupy vyběhla Mary s polní lahví a zmizela v háji. Ještě než ostatní dorazili k prvním křovinám, vyběhla opět a nesla napít Johnovi. „Potvora jedovatá, kurevnice –“ nadávaly mezi sebou ženské. „A já jí ho stejně dneska vyfouknu!“ prohlásila jedna, jejíž manžel se coural v zadním voji. Lidé zašli pod zelené loubí háje a s úlevou sebou žuchli. Jak náčelník věděl, při večeři vlezli do zásob. „Až je sežerou, tak aspoň bude pokoj,“ řekl si, „pak budou chtít, abych jim poradil, ale dám se prosit!“ Domluvil s knězem, aby jim dnes promluvil do duše, a tak když po večeři chtěli, pořád si naříkajíce, že je bolí v celém těle, vytáhnout hrací potřeby, kněz usedl na nejvyšší kámen a zašermoval rukama, aby si dali pokoj. Posadili se tedy a čuměli. Kněz jim nejprve vynadal, že už dlouho nesloužili bohu, z čehož přirozeně plyne, že jim zas docházejí zásoby, jako každej měsíc. Nadto nadchází počasí pro iniciační obřady dospívajících, které se nekonaly už pár let, neboť je dotyčných jen pět, ale letos se to udělá. Protože se předtím všichni musí dlouho postit, tak teď je zrovna vhodná příležitost. Až se dvakrát ukáže plný měsíc, vypraví se k svému svatému háji a do té doby dá bůh nové zásoby. Není teda vůbec na místě žádná rozmrzelost, ale naopak je to naopak. Iniciační obřady byla vážná věc. Jelikož dětí se rodilo málo, bývaly zřídka. Nebyly to ty nejsvětější iniciační obřady, ke kterým se scházeli kněží a mládež několika kmenů jedné víry, ale i ty se konaly zřídka, neboť kmeny se spolu scházely spíš nerady. Stačilo jim zasvěcení provedené vlastním knězem. Iniciační obřady sice prodělal každý příslušník kmene, takže všichni dospělí věděli, co se při nich odehrává, respektive mužští věděli jen


64 o obřadech mužských, ženské jen o ženských, ale přece jen věděli. Přesto nejenže nikdy o nich nemluvili v přítomnosti nedospělých nebo druhého pohlaví, ale dokonce žádný nepochyboval, že se při nich skutečně odehrává a uskutečňuje opravdové svaté tajemství. Těmito obřady nebyli jen přijati do kmene, ale byli přijati do daleko širšího a silnějšího společenství svatých, to jest všech předků, kteří odešli na nebesa k bohu, a – což si mnozí ovšem nedovedli domyslet – i potomků, kteří je tam budou následovat. Iniciační obřady zajišťovaly nesmrtelnost, děti zemřelé dříve měly svou nesmrtelnou duši na hovno. Kdykoli se snad zdála knězova autorita poklesávat, stačilo, aby vtipně připomněl iniciační obřady, a hned v něm znovu viděli onoho svatého muže, prostředníka mezi lidmi a bohem, jehož slovo platí u boha a jehož svátosti – jež uděluje, ale může též, běda, odmítnout – nás vlastně nakonec omilostňují, očišťují a udržují v životě tomto i v životě s bohem zde i potom. Kněz sám – kterýkoli kněz, i tento kněz – byl si hluboce vědom tajemství, jež se uskutečňuje jeho konáním, a neměl­‑li k ničemu jinému na světě úctu, před tímto tajemstvím posvátnou úctu a strach měl a nikdy si nedovolil nejmenší nedopatření v této věci a nejmenší její zlehčování. Iniciační obřady byly tak posvátné a tak starobylé, že zasvěcovaní se ani nepokoušeli pochopit jejich smysl a sami kněží mu rozuměli jen málo. To bylo ostatně zárukou jejich původnosti a neporušenosti. Kněží tu sdělovali mystérium, jež jim samým bylo hlubokým svatým tajemstvím, a kdyby na ně byli tázáni, nebyli by bývali s to je vysvětlit. To se však nikdy nestalo, nikdo se ani jedinkrát za život na to neptal a kněží o tom také nikdy jindy než právě při iniciačních obřadech nemluvili. Ale všichni věděli, že toto mystérium je v pozadí všech posvátných úkonů, jež během života kněz činí a na něž jsou lidé odkázáni, počínaje křtem a konče očištěním duše před smrtí. Byla to tedy vážná věc, že kněz oznámil konání iniciačních obřadů, a skutečně všichni zpozorněli. Dokonce se i mladé ženské přestaly starat o to, jak zatáhnout Johna do křoví. A kněz věděl, že teď může spustit o čemkoli. Věděl, že je lidem třeba pomoci, protože nové zásoby budou mít až za čtrnáct dní. Věděl, že je to takhle skoro každý měsíc a že je tu od toho, aby lidem pomohl. Věděl, že pak zase bude moci stejně jako oni celé dny klimbat, ale že při periodické depresi celého kmene se od něho čeká služba. Byl to inteligentní člověk, jinak by byl nemohl stát se knězem.


Ediční poznámka

Prozaické texty Nový věk a Nepovídka jsou původně zcela samostatná díla, která spojuje jen to, že v řadě Bondyho próz vznikla v bezprostřední časové následnosti, tj. v letech 1982 a 1983 (rukopisy těchto textů, archivované v LA PNP, jsou datovány ještě konkrétněji než jejich samizdatová a posléze tištěná vydání: Nový věk: „16.–21. IV. 1982“; Nepovídka: „Ústí nad Orlicí 12.–18. II. a 9.–16. III. 1983“). Mezi těmito dvěma prózami E. B. prokazatelně napsal řadu básnických textů, které vydal ve sbírkách O počasí (smz. 1982) a Chcípání (smz. 1984), ale pravděpodobně pracoval zejména na dalším dílu svých Poznámek k dějinám filosofie, konkrétně na druhém dílu dějin čínské filosofie (smz. 1984). Obě prózy vyšly vícekrát v samizdatu (Nový věk registrujeme v osmi různých strojopisných edicích, z čehož tři v OFEB a pět jiných v knihovně Libri prohibiti; kromě toho vyšla tato próza i v časopiseckém samizdatu, a to v 1. č. Jednou nohou /později Revolver Revue/ r. 1985; Nepovídka celkem v pěti různých strojopisech, z čehož tři v OFEB a dva jiné v Libri prohibiti), obě však záhy též tiskem, ­ovšem v zahraničí, konkrétně v Tigridově exilovém Svědectví (Nový věk in Svědectví, 72, 1984, s. 737–770; Nepovídka in Svědectví, 74, 1985, s. 419–490). Po torontském knižním vydání Invalidních sourozenců (1981) jde tedy o další dvě nejstarší tištěná vydání Bondyho próz. Tiskem dále vyšly obě prózy po r. 1989: Nový věk ve svazku 3× Egon Bondy (Panorama, Praha 1990; společně s prózami Šaman a Mníšek); Nepovídka samostatně („Zvláštní vydání…“, Brno 1994). V přítomném svazku jde tedy u obou próz o druhé knižní vydání a celkem třetí vydání tiskem. Při ediční přípravě tohoto svazku jsme vycházeli jednak z posledních knižních vydání obou próz, přihlíželi jsme však nejen k samizdatovým edicím, ale i k rukopisům, přičemž co se týče Nového věku, byly uplatněny celkem tytéž ediční zásady jako v případě prvního samostatného vydání Šamana (Akropolis, Praha 2006; viz tam ediční poznámku, s. 140–141), kdežto v případě Nepovídky bylo nutno postupovat poněkud odlišně. V obou případech bylo cílem ediční práce publikovat texty v pokud možno co nejautentičtějším, nejpůvodnějším


144 znění, zbavit je tedy v případě první prózy téměř jistě, v případě druhé prózy alespoň v některých místech pravděpodobně neautorizovaných zásahů redaktorů. Níže jsou uvedeny významnější rozdíly, konkrétně však nevypisujeme standardní pravopisné, interpunkční opravy. K Novému věku: K dedikaci: „Tuto práci…“ Autor zřejmě mínil Scholemovu monografii Sabbatai Sevi: The Mystical Messiah (Princeton, New Jersey, Princeton University Press, 1973), nikoli práci Major Trends in Jewish Mysticism (poprvé Shocken Publishing House, Jerusalem, 1941), kde je též rozsáhlá kapitola o šabatiánství. K pravopisu: Byl ponechán autorův způsob psaní jména Šabataj Cví, byť v české odborné literatuře je vesměs užíváno přepisu Šabtaj Cvi. Co se týče psaní velkých či malých počátečních písmen ve slově žid/Žid, v rkp. i v smz. je vesměs malé písmeno, tj. jakožto označení náboženské víry, ale ve vydání z r. 1990 opraveno všude na velká písmena, tj. jako by šlo o národnost. Toto rušíme a vracíme se k původnímu psaní, neboť zjevně v daném historickém kontextu nejde o národnost, ale o náboženství. Názvy židovských i křesťanských svátků píšeme s velkým počátečním písmenem. Konkrétní opravy, tj. rozdíly mezi rkp. a samizdaty a nynějším tištěným vydáním:� s. 12 Nedošly zprávy ze Šťastné Arábie… → … šťastné Arábie… [v některých opisech je „Došly zprávy… “, což by spíše vyžadoval kontext, ale v rkp. je toto znění] (16) s. 12 Druhým zmizely záhadně připravené… → Druhým záhadně zmizely připravené… (90) s. 17 Tak je nám jít jen s hloučkem těch nám nejbližších… → Tak je nám jít jen s hloučkem těch nejbližších… (90) s. 24 … kdybyste byli zůstali doma na peci… → … kdybyste byli zůstali doma za pecí… (90) s. 30 Muslimové se jim zprvu vysmívali, teď už je… → Muslimové se jim zprvu vysmívali, a teď už je… (90) Další opravy passim: Galaci → Galata; Abraham Zelman → Zalman (tak psáno v knihách Gershoma Scholema)


145 Nyazi → Niyazi (míněn súfijský básník Niyazi Misri). Sjednocováno bylo psaní jmen říší (Turecká, Ruská) s velkými písmeny. Nesjednoceno bylo psaní boží / Boží (s velkým písmem, kde jde o zřetelné vyjádření náboženské úcty: muž Boží, Boží zákon, království Boží; s malým písmenem však v ustálených spojeních jako „dar boží“ apod.). Podle rukopisu jsou rozlišovány větší a menší mezery v textu (1 či 2 řádky). Neopraveny zůstávají některé věcné omyly, např. výraz paschální, byť v daném kontextu zjevně jde o Pesah, tj. adj. pesahový. V textu jsou směšovány lokality Gallipoli (Kallipolis, místo na dnešním stejnojmenném poloostrově) a Abydos (místo na asijském břehu Hellespontu, resp. Dardanel, severovýchodně od starověké Dardanelie, dnešního tureckého Canakkale), což jistěže neopravujeme, neboť ani v odborné literatuře (Gershom Scholem) není v tomto jasno: zřejmě historikové nevylučují možnost, že Šabataj byl uvězněn postupně na dvou místech, nejdříve v Abydu, posléze někde na Gallipoli. K Nepovídce: Ve vydání z r. 1994 je velké množství redakčních zásahů, nejen standardních pravopisných, které lze samozřejmě akceptovat, ale též např. do slovosledu, přičemž cílem těchto zásahů bylo text „uhladit“, zbavit ho různých „neobratností“, „kostrbatostí“. Není bohužel jasné, zda a v jaké míře byl tehdy autor s těmito zásahy obeznámen a srozuměn, ale vzhledem k tomu, že nakladatel Jaromír Kocar i redaktorka tehdejšího vydání Andrea Poláčková byli autorovými přáteli, lze předpokládat alespoň jistou míru autorovy spolupráce na tehdejší redakci. Proto k těmto zásahům nyní přistupujeme diferencovaně. Sice eliminujeme ty, v nichž je zjevně cílem jen větší míra „uhlazenosti“ textu, neboť lze doložit, že E. B. nebýval takovýmto úpravám nakloněn, ale akceptujeme ty, v nichž opravou byly odstraňovány nepochybně nezáměrné dvojsmysly, nebezpečí různočtení. K těmto zásahům pak v logice této ediční práce bylo přidány ještě čtyři nové opravy (16). Konkrétní opravy, tj. rozdíly mezi rkp. a samizdaty a nynějším tištěným vydáním: s. 54 Zjišťoval mlčky, že začíná… → Mlčky zjišťoval, že začíná… (94) s. 54 … posupné pohledy na své konkurentky se šla… → … posupné pohledy na své konkurentky šla se… (94)


146 s. 55 … a knihu měl rozevřenou na kolenou… → … a na kolenou měl rozevřenou knihu… (94) s. 57 Ale Mary byla konec konců Johnova… → Jenže Mary byla konec konců Johnova… (94) s. 65 … viděla už několikrát ďábly… → … viděla ďábly už několikrát… (94) s. 68 … padla na zem, obličej do písku… → … padla na zem, obličejem do písku… (94) s. 68 … jiné civěly tupě a bály se… → … jiné tupě civěly a bály se… (94) s. 69 … to jediné, na čem záleží bohu… → … to jediné, na čem bohu záleží… (94) s. 69 Sice zabloudili sotva jednou za desítky let… → Zabloudili sotva jednou za desítky let… (94) s. 71 … všecko viděly tak, ne­‑li věci ještě horší… → … všecko viděly tak, jak lovci říkali, ne­‑li věci ještě horší… (94) s. 73 … pamatovat si je možný, ale uvidět… → … pamatovat si to je možný, ale uvidět… (94) s. 75 Nepochopil to ani tehdy… → Nepochopil to tehdy (94) s. 77 Tlupa odpočívala ve stínu a u tůně… → Tlupa odpočívala ve stínu u tůně… (94) s. 79 Náčelník honil lovce připravit se… → Náčelník honil lovce, aby se připravili… (94) s. 79 … pomyslela si Mary, vzbudí Johna… → … pomyslela si, vzbudí Johna… (94) s. 79 Vypočítal jim, kolik dní ještě chybí… → Vypočítal jim, kolik dní ještě schází… (94) s. 82 Rozvážnější bojovníci je jdou roztrhnout… → Rozvážnější bojovníci je jdou odtrhnout… (94) s. 83 … a nakonec, ze všeho nejhorší… → a nakonec, a to bylo ze všeho nejhorší… (94) s. 86 … záhodno na ďábly nevyletět, sami se ztratit… → … záhodno na ďábly nevyletět, naopak sami se ztratit… (94) s. 88 Sám už to zažil v životě. → Sám už to v životě zažil. (94) s. 91 Bylo možné si i vyměňovat ženy… → Bylo možné vyměňovat si i ženy… (94) s. 95 Náčelník už hledal jen příhodné místo… → Náčelník už jen hledal příhodné místo… (94)


147 s. 100 … před stěnami, jejichž přístroje nepotřeboval… → … před přístroje, které nepotřeboval… (94) s. 103 … moc neslyšel a opravdu jsem myslel… → … moc jsem toho neslyšel a opravdu jsem myslel… (94) s. 110 … že člověk byl životaneschopná species. → … že člověk se stal biologicky životaneschopnou species. (94) s. 111 Člověk nepochopil, že je ne koncem… → Člověk nepochopil, že není koncem… (94) s. 111 … vedle nebo dokonce nad způsobem… → … vedle způsobu, nebo dokonce nad způsobem… (94) s. 113 … básníků popisovalo aspoň citlivě přírodu… → … básníků aspoň citlivě popisovalo přírodu… (94) s. 114 … lidi, kteří byli před jejich pádem… → … lidi, kteří byli před svým pádem… (16) s. 116 Ani Druhá válka nestála ještě ani za řeč… → Ani druhá válka nestála ještě za řeč… (94) s. 118 … běhali po zemi hledat něco… → běhali po zemi a hledali něco… (94) s. 119 … že většina z nás chtěla rozhodně zase pomoci lidem na nohy… → že většina z nás chtěla rozhodně pomoci lidem zase na nohy… (94) s. 120 … že po kulturní stránce – a patrně po intelektuální… → … že po kulturní stránce – a patrně i po intelektuální… (94) s. 121 A u nás – zapomněli už i tancovat… → A u nás? Zapomněli už i tancovat… (94) s. 124 … a mnozí z nich vypínají všechno svoje úsilí. → … a mnozí z nich vyvíjejí všechno svoje úsilí. (16) s. 133 … rozliší se pamětní stopa o tom, jaké bylo zrovna včera počasí, ale ponechají se pamětní stopy… → … rozliší se paměťová stopa o tom, jaké bylo zrovna včera počasí, ale ponechají se paměťové stopy… (16) s. 133 … a dojdete sice k živému a psychicky fungujícímu jedinci… → … a budete mít sice živého a psychicky fungujícího jedince… (94) s. 137 … než to dokázal pouze včera. → … než to dokázal včera. (94) s. 137 Cítil najednou velikou nepatrnost… → Cítil najednou strašnou nepatrnost… (16)


148 Další opravy passim: Pro vložené „literární“, resp. „citované“ pasáže zavádíme kurzivu; „názvy“ válek píšeme podle Pravidel s malými písmeny (první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá válka) – tak ovšem již ve vydání z r. 1994. Na rozdíl od Nového věku v Nepovídce vesměs píšeme bůh/boží s malým počátečním písmenem – opět ovšem zcela v souladu s výchozím rukopisem. Výrazy „Júdi“ a „Mohameláni“ zde akceptujeme jako jména národností, ponecháváme tedy velká počáteční písmena. Autorem v Nepovídce hojně užívané pomlčky, naznačující neukončenou přímou řeč, ponecháváme, ale klademe za nimi čárky, následuje­‑li za přímou řečí autorský komentář, resp. sjednocujeme takto autorův pravopis. Podle rukopisu je tento text kromě odstavců členěn mezerami jedné velikosti (1 řádka). M. M., listopad 2016


Obsah

Nový věk I.7 II.17 III.45 Nepovídka I.53 II.97 Ediční poznámka

143


Ojedinělá kolekce Bondyho knih Objednávejteuutěchto těchto knižních distribucí: Objednávejte knižních distribucí: EUROMEDIA Group, k. s., Nádražní 896/32, 5, 5, EUROMEDIA Group, k. s., Nádražní 896/32,150 15000 00Praha Praha tel.: 296 296 536 536 111, 111,https://vo.knizniweb.cz www.knizniweb.cz tel.: Sklad: Nádražní Nádražní1161, 1161,271 27101 01Nové Nové Strašecí, Sklad: Strašecí, tel.: 313 572 971, e-mail: michalicek.eduard@euromedia.cz tel.: 800 103 203, e-mail: objednavky-vo@euromedia.cz KOSMAS, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2, tel./fax: 222 749, 222 515 sklad.lublanska@kosmas.cz; KOSMAS, s. r.510 o., Lublaňská 34,407, 120e-mail: 00 Praha 2, www.kosmas.cz; Sklad Horoměřice: V Zahradě 877, 252 62 Horoměřice, tel./fax: 222 510 749, 222 515 407, e-mail: sklad.lublanska@kosmas.cz; tel.: 226 519 373, fax: 226 519 387, e-mail: sklad.horomerice@kosmas.cz www.kosmas.cz; Sklad Horoměřice: V Zahradě 877, 252 62 Horoměřice, NAKLADATELSKÝ SERVIS, s. r. o., Kladenská 117, 252 68 Středokluky, tel.: 387, e-mail: sklad.horomerice@kosmas.cz tel.: 226 233 519 900373, 784,fax: 602226 428519 362, e-mail: nsdistri@mbox.vol.cz; www.nakladatelskyservis.cz PEMIC BOOKS a. s., Smetanovo nám. 222/8, Knižní velkoobchod PEMIC, a.s., Vratimovská 703/101, 702 Ostrava, 490 411, fax: 597 490 499, 719 00 00 Ostrava-Moravská Ostrava – Kunčice, tel.: 597tel.: 490597 411, fax: 597 490 499, e-mail: www.pemic.czwww.pemic.cz e-mail: obchod@pemic.cz; knizni.velkoobchod@pemic.cz;

www.akropolis.info


egon bondy nový věk nepovídka

Vydal Filip Tomáš – Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2017 jako svou 351. publikaci Ediční příprava Martin Machovec Redakce Dominik Melichar Grafická úprava a foto na obálce ReDesign, Petr Krejzek Sazba písmem RePublic Stará škola (www.staraskola.net) Tisk Těšínské papírny, s. r. o., Bezručova 212/17, 737 01 Český Těšín 1. vydání (v tomto souboru), 152 stran, TS 13 ISBN 978-80-7470-159-7 ISBN 978-80-7470-160-3 (MOBI) ISBN 978-80-7470-161-0 (ePUB) Elektronická podoba knihy www.ereading.cz a www.kosmas.cz Doporučená cena včetně DPH 199 Kč


egon bondy nový věk / nepovídka

Pod široce rozlitou a oslnivě zářící Mléčnou dráhou ležela Mary, když už to měla za sebou, hleděla rovnou do oblohy a šťourala se v nose. Světla na nebi jí nic neříkala, ale Mary, plná palčivého sebelitování, přece jen útržkovitě myslela. Napadalo ji – nikoli poprvé –, že svět nestál za to, aby byl stvořenej. Bylo by bez něho člověku líp. Když už člověk musí bejt živej, tak proč nejni hned v ráji, proč se do něho může dostat až po smrti? Bůh si mohl tuhle práci klidně ušetřit, nikdo o to nestojí. Asi to ještě nevěděl, když to dělal, mělo by se mu to říct, mělo by se k němu pořád modlit, aby se to dozvěděl a přestal s tím. Vždyť je všemocnej a může ten svět docela klidně nechat zmizet. A všichni budou v ráji. Jo – jenomže když tam budou všichni, tak to zas bude jako tady. To je nějaký nevysvětlitelný. Měl by bejt ráj takovej, že by v něm byla jenom sama s Johnem. To by byl ten správnej nápad boží! Tohleto by měl udělat! Bude ho o to pořád a pořád prosit a snad si toho všimne a napadne ho, aby to udělal, poněvadž ona mu přece říká pravdu. Nemělo by fakt cenu, aby v ráji byli zasejc všichni pohromadě. A ještě k tomu nafurt. Nějak to ten pánbůh poplet. Svět nestojí za nic a s rájem je to nejasný. A zásoby jí docházej a docházej a docházej…

egon bondy nový věk nepovídka

ISBN 978-80-7470-159-7

AKROPOLIS Bondy_Nový věk.indd 1

11.04.17 9:14

Egon Bondy: Nový věk / Nepovídka  

http://akropolis.info/kniha/novy-vek-nepovidka/

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you