Podzim
Než jsem nastoupila na univerzitu, netušila jsem, co je to e‑mail. Slyšela jsem o něm a věděla jsem, že ho nějakým způsobem ‚budu mít‘. „To bude úžasné,“ prohlásila sestra mé matky provdaná za experta na informatiku, „až začneš posílat í… mejly.“ Zdůraznila í a před mejly udělala krátkou pauzu. To léto se o e‑mailu hovořilo velmi často. A nejen o něm. „Všechno se hrozně rychle mění,“ pravil můj otec. „Dnes jsem v práci surfoval po celosvětové síti. V jednu chvíli jsem byl v Metropolitním muzeu umění, a za oka‑ mžik už v Anıtkabiru.“ Přitom Atatürkovo mauzoleum Anıtkabir se nachází v Ankaře. Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví, ale věděla jsem, že je vyloučené, aby toho dne skutečně byl v Ankaře, a tak jsem to pustila z hlavy. První den na univerzitě jsem si vystála frontu u roz‑ kládacího stolku a konečně dostala e‑mailovou adresu a dočasné heslo. ‚Adresa‘ zahrnovala mé příjmení — Ka‑ radağová —, ale bez velkého písmene a diakritiky, tedy i bez obloučku nad tureckým ğ, které je němé. Už dávno jsem si zvykla, že němé g všem připadá legrační. „To g je němé,“ říkávala jsem mechanicky a reakcí byl vždycky vý‑ buch smíchu. Nechápala jsem, jak by mi na e‑mailovou 9
idiot.indd 9
20.08.19 13:51