Ve stopách Rychlých šípů

Hradečtí ostříži

zakládány kluby Mladého hlasatele, rozhodli se hoši, že založí vlastní klub, jehož hlavní činností bude stavění modelů letadel a létání s nimi, zatímco tu druhou, „foglarovskou“ část budou nadále prožívat ve skautském oddíle.

KMH č. 1 561

Klub pojmenovali Hradečtí ostříži, měli číslo 1 561, dostali legitimace i odznaky. Klubovnu hoši nepotřebovali, měli tu skautskou v kasárnách a modely stavěli každý doma. Létat však chodili vždy společně.

Skutečně s chutí otevírám kroniku klubu Mladého hlasatele Hradečtí ostříži, protože se jedná o klub, který našel inspiraci na jiných stránkách Mladého hlasatele než drtivá většina ostatních. Zaujala jej totiž modelářská stránka Mirka Musila.

Sběratelé a znalci díla Jaroslava Foglara sice dodají, že se nejedná o tak kuriózní spojení a že i Pražská Dvojka byla po určitý čas modelářskou hlídkou, ale to bylo přece jenom spojení účelové (a navíc dočasné). Nyní se však již začtěme do vyprávění Jarka Prchala, bývalého člena klubu Hradeckých ostřížů.

Jeho prvopočátek se datuje rokem 1935, kdy se pět hochů (Jaroslav Prchal, Čestmír Sobotka, Pavel Svatoň, Zdeněk Dresler a Otakar Průcha) stalo členy skautského oddílu v Jindřichově Hradci. Skautský oddíl měl vysokou úroveň.

Díky tomu, že otec jednoho člena vlčat byl velitelem hradecké posádky, měli navíc skauti výbornou klubovnu přímo v kasárnách a na letní tábory vždy k dispozici tři nebo čtyři vojáky, z nichž kuchař nejen vařil, ale také učil vařit a druzí vojáci vedli brannou přípravu. Kromě dílčích bojových cvičení bylo vždy při zakončení tábora velké noční cvičení. Skautský život a týdenní schůzky v klubovně měli hoši docela rádi. Vadilo jim pouze jedno – velice je zajímala technika, zvláště pak letectví, avšak činnost ve skautu byla zaměřena hlavně na pobyt v přírodě, což je vlastně nikdy příliš nebavilo. A tehdy objevili Mladého hlasatele s jeho modelářskou rubrikou vedenou Mirkem Musilem. Když byly

22 –––

Ke změně ve složení klubu došlo po okupaci ČSR 15. března 1939. Otec Pavla Svatoně – Pálky, majitel koloniálního obchodu, požádal o německé občanství, Pálka musel přestoupit na německou školu a z Junáka přejít do Hitlerovy mládeže. Navíc měl zakázáno stýkat se se svými kamarády.

Společně ještě připravovali letní tábor v roce 1940, ale čtrnáct dnů před termínem byl zakázán a v říjnu téhož roku Junák jako organizace zrušen. Tak se stalo, že se činnost klubu orientovala již výlučně na letecké modelářství, z původní „foglarovské“ činnosti nic více nepodnikali.

K další změně došlo v květnu 1941, kdy bylo zastaveno vydávání Mladého hlasatele a Zdeněk Dresler se odstěhoval s rodiči do Brna. Nyní již hoši nemohli dále fungovat jako klub Mladého hlasatele a místo Zdeňka přibrali do party výborného modeláře, s nímž se pochopitelně kamarádili již dříve – Josefa Bednáře jr.

(Pepíka). Byl sice o čtyři roky starší než ostatní, ale byl stejný letecký nadšenec jako oni.

Hledal se tedy nový název pro klub, a protože Pepík vyráběl benzinové motorky vlastní konstrukce pod značkou BE – XI, což četli jako

Na skautském táboře.

První akce Hradeckých ostřížů.

J. Hradec 1943 Pepík s modelem.

KYJE 1943 Přenášíme depo.

Kyje 1944 Jarkův soutěžní start.

–––23

Na zpáteční cestě se zastavili ještě u propasti Macocha. Cesta trvala čtyři dny a byla to první delší cesta cestovatele Miroslava.

Mirek byl v klubu kronikářem a kromě toho napsal i cestopisný „román“ o ostrově Hoste u Ohňové země. Román i kronika byly ukryté za trámem na půdě, ale když je po válce Mirek hledal, zjistil, že padly za oběť hladovým protektorátním myším.

Kolem roku 1943 klub činnost ukončil.

Nejen pro stísněné válečné poměry a zákazy, ale i proto, že kamarádi nastoupili do učení v různých místech.

Mirek se začal učit soustružníkem a v roce 1944 musel kopat zákopy na Slovensku, odklízel trosky rozbombardovaných domů ve Vídni, rubal dřevo na Šumavě a domů se vrátil až po roce 1945.

Posedlost cestováním jej vedla k tomu, že do roku 1996 navštívil všechny samostatné státy světa a s výjimkou dvou také všechny kolonie, a tak se dostal do Guinnessovy knihy rekordů jako nejzcestovalejší Čech.

Do dubna 2008 podnikl 310 zahraničních cest, navštívil všech 378 milionových měst na světě a všech asi 700 stotisícových měst v Evropě.

Za dálkové pochody získal na 200 prestižních medailí z celého světa, často jako první Čech.

Na otázku, co by poradil mladým cestovatelům, odpověděl: „Učte se cizí jazyky. Rozhovor s cizím člověkem zahajujte s úsměvem – tomu rozumí každý člověk na Zemi, a pokud použijete i pár slovíček jeho mateřského jazyka, bude se k vám chovat úplně jinak. Nejprve byste ale měli poznat dobře svou vlastní zemi.“

28 –––

Hoši od Jizery KMH, č. neznámé Příběh vyčtený ze zažloutlé kroniky klubu Mladého hlasatele Hoši od Jizery by mohl být inspirací všem klukům a holkám, kteří sní o něčem velkém, ale obávají se, že se jejich sen nikdy nesplní.

Je to příběh o úsilí, které může být korunováno i největším úspěchem.

Historie vzniku klubu Hoši od Jizery spadá do nelehkého období roku 1938, bezprostředně po odtržení Sudet. Tři z budoucích členů, a sice Jirka Koucký, Drahoš Machaň a Zdeněk Melichar, v roce 1935 nastoupili společně do první třídy obecné školy v Mašově u Turnova. Byli ale kamarády již před nástupem do školy, hrávali si společně jako malé děti. Pravidelně také chodili do místní jednoty Sokol.

Na podzim roku 1938 se do Mašova přistěhovalo několik rodin, které musely po mnichovské dohodě opustit své trvalé bydliště v sousedním libereckém okrese. Mezi uprchlíky byla i rodina Svatošova se synem. Bohouš Svatoš byl stejně starý, a proto nastoupil do stejné třídy jako ostatní hoši, kteří brzy zjistili, že mají se Svatošem stejné zájmy – lásku ke cvičení, vztah k lesu, skalám a přírodě, a proto se rychle skamarádili.

Kluci s nadšením četli Mladého hlasatele a těšili se na každé nové číslo s komiksem o Rychlých šípech.

Tehdy (a pod vlivem Rychlých šípů) vznikla myšlenka zapojit se mezi čtenářské kluby. Svatoš přivedl mezi ostatní i dalšího kamaráda – Jaroslava Kyselu, který bydlel v jeho sousedství, ve vzdálenější části Mašova.

První výstupy Hochů od Jizery.

Drahoš Machaň s australským premiérem.

Svatoš, Annapurna.

Svatoš, Annapurna.

–––29

V březnu 1945 byl Lubor Šušlík nuceně poslán na stavbu vojenských opevnění k jednomu z praporů v rámci Todtovy organizace. Nejprve do Olomouce a následně byl převelen do Hlučína. Jelikož uměl dobře německy, stal se z něho brzy tzv. stovkař, tj. tlumočník pro sto lidí. Zmíněný post mu umožnil volnější pohyb po frontové linii a mohl tak získávat a zakreslovat důležité informace o opevnění.

Několikrát se také pokusil o útěk, ale vždy neúspěšně. Ještě před odchodem z Hlučína nejspíše zachránil bývalé československé kasárny před demolicí, když přeřezal dráty vedoucí k bednám s připravenými náložemi.

Po přesunu do Velké Bystřice u Olomouce měli příslušníci evakuovaného praporu znovu kopat zákopy, ale Lubor Šušlík byl záhy odeslán do Prahy jako doprovod raněného kamaráda. Na nádraží v Olomouci ho zatklo gestapo, které u něho nalezlo kufr plný střeliva a několik granátů. Po výslechu v místní budově gestapa ho druhý den Zvláštní soud odsoudil k trestu smrti. Olomouc však byla v té době ohrožena nálety a byla zahájena drtivá ofenzíva ruské Lubor Šušlík po válce .

Starý vůz se však nelíbil jen mladým klubařům.

Jednou si tam totiž zařídil nocleh i nějaký tulák.

Hoši jeho věci vyhodili, uklidili si a napsali výhružný dopis podepsaný jménem majitele firmy (které si přečetli z oprýskaného nátěru vozu), že vše nahlásí četníkům. Přesto později zjistili, že se tam znovu tulák ještě jednou dočasně nastěhoval.

V porovnání s jinými kluby se staršími členy byli Veselí kamarádi zelenáči. Neměli ani znak, ani vlajku a měli jen prostou kroniku. Silně však prožívali nebezpečí války a dobrovolně prováděli i jakousi formu branné přípravy, která spočívala v plížení, skrývání se a dorozumívání na dálku.

V roce 1939 byl Šušlíkův otec přeřazen na Zemský úřad v Praze, kam se přestěhoval

32 –––

armády. Na velitelství gestapa vznikl zmatek a přes noc se změnil velitel. Všichni vězňové museli jít kopat zákopy a protitankové příkopy.

Luboru Šušlíkovi se ještě před nástupem do práce podařilo „vyreklamovat“ propuštění a vrátil se do Prahy. Na konci války bojoval na barikádách při Pražském povstání a jako jeden z nejmladších se zúčastnil dramatických bojů o Český rozhlas v Praze.

Po revoluci zůstal ještě měsíc ve vojenské službě, zčásti dokonce u Hradní stráže.

Pokračoval dále ve skautingu jako vedoucí 50. pražského oddílu. Rovněž chlapci z jeho oddílu se různě podíleli na akcích v závěru války, takže i oddíl byl jako celek vyznamenán stříbrným Junáckým křížem Za vlast. Oddíl úspěšně pokračoval v práci, proběhly měsíc trvající tábory a Lubor s přezdívkou Bill byl nejednou v činnosti partnerem Jestřábovi. Svoji „Padesátku“ vedl až do svého zatčení v březnu 1949. Předtím byl na obchodní akademii, kde studoval, předsedou školské samosprávy.

Přišel však Vítězný únor a Lubor Šušlík byl

Lubor Šušlík v době vzniku rozhovoru.

s celou svou rodinou. V Praze měl Lubor také snahu vytvořit se spolužáky klub Mladého hlasatele, ale k registraci již nedošlo, poněvadž Lubor vstoupil do dorostu KČT, kde byly zakamuflované skautské oddíly. Při té příležitosti i poprvé poznal Jaroslava Foglara – Jestřába. Později se seznámili i blíže, a Lubor se dokonce mohl zúčastnit i několika výprav – jakoby „na stáži“ v Jestřábově oddíle.

Kontakty s bývalými členy klubu Veselí kamarádi sice přetrvávaly, ale postupně slábly. Ještě asi po pěti letech dva kamarádi do Prahy za Luborem přijeli, a to z Uherského Hradiště na kolech. To již Lubor Šušlík (ještě ani ne šestnáctiletý) založil a pod hlavičkou KČT vedl svůj skautský oddíl. Hoši z Hradiště tehdy nocovali v jejich klubovně na Libeňském ostrově.

Skupina odbojářů.

–––33

bobříky a podnikali výpravy po městečku a jeho okolí. Po zániku Mladého hlasatele však jejich činnost ochabovala a byla obnovena až po osvobození v květnu 1945, kdy původní členové Hochů Brdských lesů vstoupili do obnoveného oddílu Junáka v Hořovicích. Stanislav Vincour se však v červenci 1945 přestěhoval do Českého Těšína.

Zde opět vstoupil do skautského oddílu, který vedl pověstný Ota Gavenda – Harry.

V listopadu 1945 složil nováčkovskou zkoušku a v únoru 1946 i skautský slib. Stanislav Vincour – Bublina si konečně mohl připnout slibovou lilii a československý Junák byl obohacen o skauta, který mu propadl tělem i duší.

Od té doby absolvoval řadu táborů a činovnických akcí. Byl vždy přítomen opětovnému pozvednutí skautského praporu. Zúčastnil se i jamboree v roce 1995. Za své zásluhy byl vyznamenán Pamětním křížem III. odboje a je členem slezské družiny Svojsíkova oddílu.

O svých zážitcích v roce 1996 vydal publikaci Těšínské vzpomínky o skautech, sportu, škole a tak dále.

Modrá flotila, asi rok 1946. Trubači jsou z Posádky Vorvaně.

Hoši přírody KMH č. 17 717

Stanislav Vincour

60 –––

Tento článek je věnován skautům z Nymburku, kteří po rozpuštění junácké organizace hledali zastřešení pro pokračování své činnosti. Podobně jako mnoho jiných družin a oddílů i oni přijali nabídku Mladého hlasatele a stali se čtenářským klubem.

S vyjádřením úcty k nim vám přináším příběh Posádky Vorvaně.

Touha sdružovat se patří ke klukovskému věku a lze ji naplňovat i v podmínkách velmi obtížných. Tak si nymburští hoši nejprve vytvořili jakýsi přírodovědný kroužek, který dokonce vydal několik čísel ručně psaného časopisu Jdeme přírodou (jedno číslo se zachovalo dodnes). Mnohem silnější však bylo členství ve skautských oddílech, a to buď v 2. oddílu Otto Hamtila – Sáhiba, nebo v 1. oddílu M. Sobotky. Druhý oddíl vyjel začátkem letních prázdnin 1940 na tábor, který měl trvat měsíc, ale po čtrnácti dnech musel být z nařízení německých okupantů ukončen. První oddíl měl odjet na tábor později, ale už ani neodjel. Ještě po prázdninách se skautská činnost znovu rozjela, ovšem 28. října 1940 K. H. Frank svým dekretem organizaci Junák rozpustil.

Skauti se s tím nehodlali smířit, a proto památného 13. prosince 1940 vytvořili skupinku, ve které byli Mirek Pavelec, Ivan Vencour, Karel Štěpina, Emil Tuma a Lád‘a Kohout. Hoši zazvonili na tenkrát čtrnáctiletého, v jejich očích už zkušeného skauta Otakara Randáka a požádali ho, aby jejich skupinku vedl. Naštěstí souhlasil a od té doby začali psát tzv. kroničky (kterých vzniklo v následujících jedenácti letech pět dílů). Vedle toho si podali přihlášku mezi kluby Mladého hlasatele.

Den oficiálního založení klubu (25. březen 1941) je pro ně proto pouze formálním datem. Dali si jméno Hoši přírody a dostali číslo 17 717. Snažili se pokračovat ve skautské činnosti, ke které ale přidávali i nápady z Mladého hlasatele. Jeden ze členů, který už neměl možnost skautský

–––61

„Žvahováci“ FČK, č. neznámé Kdysi stála klubovna, scházeli se v ní hoši sdružení do čtenářského klubu a na stěně měli namalovaného kovboje na vzpínajícím se koni a hlavu indiánského náčelníka. „Jistě, jistě,“ dodáváte. „To byly přece Rychlé šípy, to všichni známe.“ Dovolte, abych vás zastavil.

Nebyly to jen Rychlé šípy, ale na stěnu popisované klubovny přesto namaloval dobrodružné výjevy skutečný dr. Jan Fischer.

Průvodcem tímto příběhem bude lékař a skaut František Dedek.

Dr. Jan Fischer měl sestru Andělu, která se provdala, a jejím synem byl právě František.

Legendární malíř Rychlých šípů tak byl jeho strýcem. Sám František Dedek vyrůstal na Žvahově v rodině váženého obvodního lékaře.

Bylo to prostředí nově vystavených domů na svahu Děvína a občasných třenic či bitek mezi žvahovskými, zlíchovskými a hlubočepskými kluky.

Společně s rodinou prožíval František v rodinné vile dramatické chvíle Pražského povstání, kdy se v blízkém transformátoru opevnili nacisté s kulometem, který ohrožoval celé okolí.

Jedna střela dokonce prostřelila klobouk otce, který průzorem ze sklepa vykukoval, zda je již bezpečněji. Podstatně hůře však dopadla jejich osobní tatra, kterou zapůjčili povstalcům a která byla v bojích zničena ránou z panzerfaustu.

Mezi Františkem a jeho bratrem Janem panovala od dětství zdravá mužská rivalita.

88 –––

František byl sice o rok starší, ale Honza jej nerespektoval, a tak se často prali. Otec, který to sledoval, jim jednou navrhl, že jim bude dělat zápasnického rozhodčího, ale to kluky nebavilo, a tak se prát přestali.

Těsně po druhé světové válce se hoši pod pražským Děvínem začali sdružovat do Foglarových čtenářských klubů při časopise Vpřed. Jeden takový vytvořil i Fanda Dedek – Chief se svým mladším bratrem Honzou, jejich bratranci Mílou Kludským – Alimem, Frantou – Bruťoušem a kamarády Kájou a Čeňkem zvaným Kačer. Klubovnu měli v altánu na zahradě v ulici Pod Žvahovem 22. Strýc dr. Jan Fischer ji vymaloval svým osobitým stylem a kromě již popsaných výjevů tam byli zobrazeni i černoši u ohně či běloch uvázaný u kůlu smrti. Velký kreslíř někdy chodil mezi kluky, aby si skicoval jejich postoje. Jednou, když požádal Františka, aby kvůli skice lezl přes plot, prozradil, že je pro něj předlohou pro pohyb Rychlonožky.

Tenkrát byla i kvůli klubovně velká rivalita mezi žvahovskými kluky stejného věku, a tak se stalo, že klubovnu někdo v 50. letech minulého století zapálil. Po požáru se tedy hoši museli scházet ve staré boudě, ve které byly dříve slepice, a za války dokonce i prase! Kdo tenkrát klubovnu zapálil, se samozřejmě nikdy nevyšetřilo, ale snad to byl nějaký Dušek.

Z klubu se později vyvinula vodácká družina, oficiálně VII. vodní hlídka Praha, protože hoši již měli jiné zájmy než se scházet a snít. Družina měla svou vlajku – modrou se symbolem junácké lilie – a také kroniku.

Obojí bohužel shořelo při zmíněném požáru klubovny. Schůzky byly zahajovány skautskou hymnou Junáci vzhůru. Se svým mateřským, pozemním katolickým oddílem jezdili členové družiny na tábory. Ten první se konal pod Blaníkem a druhý na řece Střela.

Kluci Dedkovi.

Družina na táboře.

–––89