Deník z Velké války

Duchovní služba v rakousko-uherské armádě

Polní duchovní za Velké války Kdo by neznal vykutáleného pijana, feldkuráta Otto Katze z Haškova Švejka? Většina rakousko-uherských polních duchovních však za světové války hrála mnohem důstojnější roli. Vojáci jim vesměs důvěřovali a obraceli se na ně s různými problémy, a také proto duchovní plnili i úkoly propagandistické

Ž

ivot a práci polního kuráta ovlivňovala především situace na bojišti. Jeho povinnosti byly jiné v případě poziční války a jiné, pokud byla fronta v pohybu. Duchovní měli samozřejmě v první řadě sloužit mše, byť i pod širým nebem, ale během vícedenních pochodů či častých změn pozic kněží celebrovat bohoslužby nemohli. Kázání a mše se kromě otevřené krajiny, kde je často doprovázelo jen dunění dělostřelectva, odehrávaly podle situace též v různých sýpkách, skladech či srubech. Pokud ovšem vojáci mohli jít do kostela nacházejícího se shodou okolností na území operující jednotky, bohoslužba mohla být celebrována se vší parádou, za zvuku varhan, duchovních písní či hymny monarchie.

Jazyková bariéra a zpovědní tajemství Důležitým faktorem pro výběr polních duchovních byla jejich znalost jazyků. Duchovní z německy mluvících oblastí mocnářství ovládali nejčastěji jen němčinu. A tak u rakousko-uherských feldkurátů výrazně převažovali muži z vícejazyčných českých zemí

Polní duchovní žehná jednotkám v západo­ ukrajinském Vladimiru Volyň­­ském, kudy Stanislav Suda projížděl se 7. země­bra­ nec­­kým plukem v září 1915

7

Feldkuráti či Uherska, kteří německy uměli také, ale dále ovládali alespoň ještě jeden slovanský jazyk, respektive maďarštinu.

Problémy s jazykovou bariérou vznikaly především při zpovědích, duchovní proto používali jednu oblíbenou pomůcku, a to vícejazyčný zpovědník Novus confessarius polyglottus. Základem knihy pro ně byla latinská jazyková předloha, ve které byly jednotlivé otázky a hříchy očíslované stejně jako v dalších 13 jazycích říše. Protože kniha umožňovala zpovídat se i v tichosti, zpovědní tajemství mohlo být zachované, i když ranění vojáci leželi ve špitálech těsně vedle sebe. Dodejme, že za války duchovní často neměli možnost vyslechnout všechny zájemce o zpověď, a tak udíleli i takzvaná hromadná rozhřešení.

Poslední pomazání

Polní duchov­ ní a od září 1916 divizní farář Stanislav Suda s již čtyřmi vyzna­menáními na snímku z roku 1916. Pozůstalost S. Sudy

Práce kněze na frontě nebo blízko frontové linie s sebou přinášela řadu nemilých povinností. Patřilo k nim i poslední pomazání, jež však mohlo být uděleno jen vojákovi v „bezprostředním ohrožení života“, což například nebyl případ amputace nohy. Když se však během zákroku vyskytly komplikace, vážně ohrožující život operovaného, svátost měla být rychle udělena. Před operací raněného v ohrožení života ovšem kněz pomazání běžně uděloval, a poměrně často se tak vyskytovaly případy, že „poslední pomazání“ dostal dotyčný opakovaně, protože se vícekrát ocitl mezi životem a smrtí. Co se týká nakažlivých onemocnění, která mohla ohrozit také zdraví duchovního, udělovala se svátost pomocí dlouhé tyčky zakončené kouskem bavlny. Vojákům před bitvou a odsouzencům na smrt neměla být pocta posledního pomazání udělována.

Kuráti rovněž pochovávali mrtvé vojáky a dohlíželi na budování vojenských hřbitovů. Místa posledního odpočinku se zpravidla nacházela přímo za frontou a neda-

Feldkurát prezidentem Jako polní kurát sloužil začátkem války také poz­ dější prvorepublikový politik a prezident totalit­ ní Slovenské republiky Jozef Tiso (1887–1947).

Tiso v roce 1910 absolvoval teologii ve Vídni a v témže roce byl vysvěcen na kněze. V srpnu 1914 narukoval jako polní duchovní k trenčín­ skému c. a k. pěšímu pluku č. 71, který podobně jako Sudova jed­ notka bojoval při ofenzivě v Haliči

8

a u Lublinu, přičemž ztratil přibližně polovinu mužů. Již na podzim 1914 byl Tiso od pluku převelen do vojenské nemocnice ve slovinském Mariboru, brzy však sám onemocněl těžkým zánětem ledvin a již v únoru 1915 byl poslán na zdravotní dovolenou. Brzy pak následovalo pro­ puštění z vojenské služby. Jeho korespondence z počátku války dobře odráží tehdejší atmosféru: „Všichni si ze srdce přejeme, aby vítězství nadále provázelo naše vojska a zbraně spojenců (…)

Ať stihne zasloužený trest Rusy proto, že stále narušovali mír v Evropě, ať zůstanou v hanbě Angličané za svou namyšlenou a egoisticky vypočítavou politiku a ať pocítí údernou sílu zvrhlí a svou minulost zavrhující Francouzi.“ Jozef Tiso v knize Album representantů všech oborů života Česko-Slovenského (1927)

Duchovní služba v rakousko-uherské armádě

Kurátova výbava Podle předpisu z roku 1915 tvořily oděv polního kuráta rakousko-uherské armády klerika, kabát s přeloženým límcem a náprsní kapsou, dlouhé, respektive krátké kalhoty, kamaše a dů­ stojnická čepice. V zázemí bylo rozšířené používání černé uniformy polního kněžstva.

K výbavě polního du­ chovního patřily rovněž tzv. přenosné kaple, což býval například kufr, uvnitř něhož se nacházely všechny rekvizity potřebné k celebrování mše svaté a udílení svátostí. Ote­ vřený a před vojsko postavený kufr sloužil jako oltář. Na frontě vojáci často stavěli improvizovaně zbudované, ale skutečné kaple, na které při­

spívali dobrovolnými dary věřící v zázemí. Ně­ kdy měli oltář postavený z beden od munice, jako střecha a koberec posloužily stanové plachty a svíčky mohly být napíchnuté na bajonetech. Na italské frontě dokonce existovaly oltáře a kapličky vytvořené z bloků ledu nebo přímo vysekané do ledovce. Kaple byly též sou­ částí polních nemocnic a také námořníci c. a k. flotily měli na palubách lodí vyhrazené vysvěcené místo na modlitbu.

Vzorně oděný feldkurát rakousko-uherské armády z doby první světové války.

Po týdnech strávených v poli ovšem mohl vypadat zcela jinak

leko polních špitálů. Podoba pohřbu závisela na aktuální situaci na bojišti, přičemž podmínky často nedovolovaly nějaký slavnostnější obřad. Mrtví bývali i v uniformě zabaleni do celtoviny a ukládáni do společných hrobů. V teplých letních měsících, když hrozily epidemie z rychle se rozkládajících těl, se pohřbívalo co nejrychleji. Místo pohřbu vojáků pak bylo označeno narychlo sbitým malým křížem. Během postupu či ústupu musel kurát okolo ležící právě zabité vojáky nechávat napospas osudu, a jejich těla mohla být pohřbena, až když se situace uklidnila. Mohl tak učinit polní kněz z jiné jednotky, která na místo bojů postoupila či ustoupila, ale službu nějak pochovat opuštěné mrtvoly na sebe nezřídka brala i nepřátelská strana.

Za císaře a vlast Zřejmě nikdo v poli neměl na smýšlení obyčejných vojáků takový vliv jako právě kuráti. Jejich kázání proto sloužila jako vhodný nástroj k přesvědčování mužstva. Apoštolský polní vikář, biskup Imrich Bjelik, vydal 20. února 1918 výnos adresovaný všem polním superiorům, v jehož úvodu stálo: „Když se našim nepřátelům nepodařilo porazit nás na frontách, snaží se všemi možnými způsoby vrhnout do nitra monarchie pochodeň nespokojenosti a odporu.“ Bjelik vyzýval duchovní k neúnavné a obětavé práci, aby při každé bohoslužbě, v nemocnicích či v zákopech motivovali vojáky k dalším bojům.

Kuráti měli mužům ve zbrani připomínat jejich přísahu vlajce monarchie a měli je též povzbuzovat k vytrvalosti ve strádání. V závěru Bjelikova výnosu se kurátům zakazuje lenost, vlažný postoj k vlasti a bojům anebo politická agitace. Pokud by polní kněz neuposlechl, mělo následovat propuštění z vojenské duchovní služby.

A tak například ještě v létě 1918 zazněly v Prešpurku (dnešní Bratislavě) přednášky třeba na následující témata: Všechno pro císaře, krále a vlast; Proč bojujeme a musíme vytrvat?; Zbožnost jako základ zdraví společnosti; Vlast – naše blaho; Naši příbuzní a dokonce i padlí žádají, abychom vytrvali; V jednotě je síla; Mravnost jako

9

Feldkuráti

Polní mše za účasti civilního obyvatelstva u výcho­ Polní kněz slouží mši v lazaretu v západo­ dopolské Kuryłówky na Sanu, 27. června 1915 ukrajinském Nižnivu

Polní mše spojená se svěcením kříže celebrovaná Hřbitov pro rakousko-uherské vojáky zří­ Stanislavem Sudou v polní kapličce v Zaleszczykách na zený při polní nemocnici v Kruchinieczách Dněstru v neděli 4. června 1916, v den zahájení Brusilo­ vovy ofenzivy. Pozůstalost S. Sudy životní otázka; Jedinou cestou ke svobodě je pro nás vítězství; Je nemožné, aby byli všichni lidé stejní; Následky nemorálního života; Svoboda, rovnost, bratrství v ušlechtilém slova smyslu; Kamarádství.

Svatá válka Armádní duchovní konflikt často vysvětlovali jako určitý druh svaté války – třeba sarajevský atentát byl agresivním projevem ateistického panslavismu a musel být spravedlivě potrestán. Propaganda často vykreslovala Rakousko-Uhersko jako „poslední katolickou mocnost“, která musí čelit územní rozpínavosti carského Ruska a bránit latinské křesťanství před nebezpečným pravoslavím. V modlitebních knížkách pro vojáky, které dostávali muži na frontách, se rovněž uvádělo, že válka je trestem za hříchy a bezbožný život velké části obyvatelstva. „Když se vojáci před Lublinem brodili bahnem a nad nimi praskaly šrapnely, i posmívači klekali – v bahně klekali – volajíce nahlas k Bohu o pomoc,“ stálo v publikaci Bůh moje naděje, která vyšla roku 1916 v Praze.

Přibližně od roku 1917 se však mnozí feldkuráti modlili hlavně za mír a už nepřipomínali údajně nevyhnutelné vítězství rakousko-uherských zbraní. Navíc Svatý stolec se nikdy s ideou rakousko-uherské svaté války neztotožnil, neboť katolíci pochopitelně nežili jen na území Centrálních mocností. Když rakousko-uherský vyslanec ve Vatikánu papeže na začátku války prosil, aby požehnal vítězství podunajské monarchie, Pius X. mu odpověděl: „Řekněte císaři, že nežehnám ani válce, ani tomu, kdo ji chtěl. Žehnám míru!“ A na adresu Františka Josefa I. ještě dodal: „Mohu jen prosit Boha, aby mu odpustil.“

10

Duchovní služba v rakousko-uherské armádě Piův nástupce Benedikt XV. hned po své pontifikaci v září 1914 dával najevo svůj odpor k celému konfliktu a válku označil za „nesmyslný masakr a sebevraždu Evropy“.

Četba pro vojáky Správa polních duchovních organizovala distribuci náboženské literatury a modlitebních knížek pro muže na frontách či v lazaretech. V rakouské části monarchie k tomu byl zřízen Centrální úřad četby pro vojáky, který do jara 1917 poslal na fronty, do zdravotnických zařízení, a dokonce i rakousko-uherským zajatcům drženým na nepřátelských územích zhruba 2 200 000 kusů knih a brožur. Odeslání zásilek do Itálie a Ruska pomáhali zprostředkovat pracovníci Červeného kříže. V Zalitavsku byla nejaktivnější vydavatelem duchovní literatury Společnost svatého Štěpána v Budapešti, která vydala téměř dva miliony vojenských modlitebních knížek. Většina z nich byla maďarsky, slovenština byla zastoupena 195 000 výtisky a chorvatština 240 000, ale nechyběla ani němčina, italština či polština. Existovaly i speciální edice modlitebních knížek pro zraněné vojáky.

Jako snad během všech konfliktů i za první světové války provázely všední život vojáků různé poklesky, například opilství. V prosinci 1915 vydalo ministerstvo války příkaz volající po omezení prostituce, rozmáhající se v týlu bojujících armád. Ukládal tresty vojákům, kteří se úmyslně nechali nakazit pohlavní chorobou, aby se dostali z fronty. Letáky o boji proti prostituci obdrželi i feldkuráti a měli je po bohoslužbách vojákům číst. Proti nadměrnému pití alkoholu pak brojila i náboženská literatura, která opilství spojovala s nebezpečím nevěry: „Křesťanský vojáku, chraň se dvou věcí: v kasárnách žen prodejných, na bojišti svádění a znásilňovaní žen cizích! Mysli na Boha, který tě vidí a přikazuje: nesesmilníš!“ K dalším velkým hříchů mělo patřit křivopřísežnictví.

Vojenskou přísahou vstupoval voják do pevného svazku s panovníkem a vlastí, a tak se v případě dezerce dotyčný muž (případně jednotka) vystavil nejen nebezpečí vojenského soudu, ale též nemilosti v Božích očích.

Spokojená generalita Důležitost práce polních duchovních si dobře uvědomovali i nejvyšší představitelé rakousko-uherské armády a s mnohými kuráty byli velmi spokojeni. Generálplukovník Paul Puhallo von Brlog uváděl, jak polní duchovní v Karpatech v prvních mrazivých měsících roku 1915 plnili přes všechna strádání a nepřátelskou palbu svědomitě své povinnosti. Bez váhání se podíleli na ošetřování raněných přímo na bojišti a umírajícím udělovali poslední pomazání. „Dělal vše pro zachraňování mrtvých těl, úpravu hrobů a hřbitovů, a pokud to bylo možné, i pro slavnostní ráz pohřbů. Dělal vše, na co měli ti mrtví hrdinové nárok,“ psalo se při jiné příležitosti v jednom dokumentu, v němž velení hodnotilo práci kuráta Teofila Hordinskiho.

Také generálplukovník Svetozar Boroević von Bojna psal v dubnu 1917 o tom, jak duchovní usnadňují chod armády a snaží se plnit náboženské potřeby každého vojáka a šéf generálního štábu rakousko-uherské armády Franz Conrad von Hötzendorf si poznamenal: „Kněz v poli působí na ducha bojovníka v nejlepším smyslu, navíc trpícím a umírajícím dává útěchu.“ Generálplukovník Eduard von Böhm-Ermolli roku 1917 pozitivně hodnotil vzdělávací a morální vliv polního kléru na mužstvo, který byl však možný jen za cenu častých návštěv feldkurátů v zákopech, jimiž si získávali důvěru i popularitu u vojáků.

Existují ovšem také doklady o tom, že kněží občas před domácím obyvatelstvem zatajovali své povolání. Obzvláště venkované totiž už od tak vytížených vojenských duchovních příliš často žádali pomoc při řešení různých křivd způsobených válečnými operacemi nebo prosili o zajištění běžných náboženských úkonů.

11

Feldkuráti

Polní mše pod širým nebem feldkuráta Mayera u velitelství pluku č. 70. Foto S. Sudy

Siesta s kočkami v době, kdy bojiště načas utichlo. Foto S. Sudy

Zimní bohoslužba na Volyni probíhající před improvizovanou polní kapličkou

Padlí feldkuráti

Nemocnice pro rakousko­ -uherské vojáky zřízená v ruském pravoslavném kostele

12

K 31. červenci 1914 měly c. a k. armáda, rakouský Landwehr a uherský Honvéd dohromady k dispozici 441 římskokatolických a 56 řeckokatolických polních duchovních. Do září 1916 se jejich počet zvýšil na 1 841 mužů v případě římskokatolického kněžstva a 177 mužů u řeckokatolického. I tak bylo kněží málo. Nejvyšší nedostatek hlásily dělostřelecké a sapérské oddíly, s problémem, který mohl ohrozit bojovou morálku jednotek, však zápasily c. a k. ozbrojené síly jalo celek. Například farní úřad v městečku Senec referoval v březnu 1915 o velkém počtu polských a rusínských vojáků, pro něž nebyl zabezpečený kněz. Muži měli zanedlouho mašírovat na frontu a s ohledem na blížící se Velikonoce chtěli jít ke svaté zpovědi. Z černohorského městečka Nikšič, v němž se právě nacházela rumunsky hovořící posádka, poslali zase telegram do Temešváru s žádostí o urychlené přidělení řeckokatolického polního kuráta. Bylo právě před Velkým pátkem roku 1917 a navíc byli mnozí z vojáků vážně nemocní.

Přímo v bojích nebo na následky smrtelných zranění zemřelo 11 feldkurátů. Konce války se nedožilo dalších 43 polních duchovních, kteří podlehli různým nemocem, zápalu plic, choleře, břišnímu či skvrnitému tyfu, tuberkulóze, úplavici, ale též chřipce. Objevila se i smrt z vyčerpání a dva duchovní zemřeli při lavině. Celkem 69 římskokatolických a řeckokatolických feldkurátů se dostalo do zajetí, případně zůstali nezvěstní. V mnohonárodnostní rakousko-uherské armádě ovšem sloužili také duchovní jiných křesťanských církví, evangelíci či pravoslavní, ale též polní rabíni nebo muslimští imámové.