Odhalte tajemství říše stv O řené na základech římské civilizace a křesťanství
KrálovsKé poKlady & ŘímsKá víra
Císař Justinián Var Jažská garda Chrám hagia sofia
Velká kniha
Císařovna z nevěstince Theodora Byzantská
Co byla přesně zač žena, která stála po boku
Justiniána I., jednoho z největších byzantských vládců?
Budoucí manželce byzantského císaře život nezačal nijak zvlášť slibně, narodila se totiž v Konstantinopoli do rodiny cvičitele medvědů a herečky. V mládí se Theodora živila způsobem, který jejím pozdějším odpůrcům poskytoval věčný námět k pomluvám přetrvávajícím i po její smrti. Dlouho totiž vykonávala dvě příbuzná a obdobně pochybná povolání; byla známá jako herečka a kurtizána. Přinejmenším jedna z jejích sester se živila stejnou profesí, do které obě dívky zasvětila jejich matka poté, co jim zemřel otec Acacius.
Letopisecké pikantérie
milenka místního syrského správce Hecebola. Tato aférka skončila smutně, neboť Hecebolus svou mladou společnici odvrhl, Theodoru to ale nezlomilo. Během své cesty nazpět do Konstantinopole se několikrát setkala s vlivnými osobami, od nichž se naučila spoustu užitečných dovedností. Díky tomu zdokonalila své vystupování, které mohla později stavět na odiv jakožto císařovna.
Předpokládá
se, že Theodora se poprvé proslavila lascivním ztvárněním řecké pověsti o Lédě a labuti
Jan z Efesu, kronikář Theodoře nakloněný, o ní napsal, že pocházela „z nevěstince“, a stejně se vyjadřuje i proti ní více zaujatý Prokopios z Kaisareie, jehož spisy představují nejrozsáhlejší zdroj informací o císařovně. Z Prokopiova díla se dovídáme, že mladá Theodora si získala ve své branži značnou pověst: oblékala se provokativně, často se na jevišti svlékala a všelijak dráždila obecenstvo. Prý si dokonce nechávala mezi nohy vysypávat kbelíky zrní, které jí odtud vyzobávaly husy. Když tato šťavnatá představení končila, Theodora šla ještě dál a nabízela své tělo všem bez rozdílu, nebo se účastnila hostin, kde sháněla nové zákazníky.
Ať už se Prokopiovy přemrštěné příběhy opravdu staly, nebo ne, s takovým životem se někdo jako Theodora nemohl spokojit. Od útlého mládí se projevovala jako inteligentní, vynalézavá a svéhlavá žena, což jí v pozdějším životě dobře posloužilo. Konstantinopol opustila již v šestnácti letech a čtyři roky strávila v severní Africe jako
Sňatek s budoucím císařem Roku 522 se Theodora vrátila do Konstantinopole. Překročila už dvacítku a svou bývalou profesi definitivně pověsila na hřebík. Začala pracovat jako přadlena vlny a usadila se poblíž císařského paláce. Tam si jí jednoho dne všiml Justinián, synovec a následník císaře Justina I. Čerstvému čtyřicátníkovi Theodora učarovala a rozhodl se, že se s ní ožení. V cestě jim ovšem stála zdánlivě nepřekonatelná překážka. Podle jednoho starého zákona si velmoži od dvora nesměli brát herečky, a ačkoliv se Theodora svého dřívějšího živobytí už zřekla, jevištní minulost jí nadále bránila ve sňatku s možným dědicem impéria. Aby toho nebylo málo, manželka císaře Justina I. Eufemie neměla kvůli náboženským a osobním neshodám Theodoru ani v nejmenším v lásce, a na dodržení tohoto zákona proto bezpodmínečně trvala. Vypadalo to, že vztah nebude mít žádnou budoucnost, ale na milence se usmálo štěstí. Eufemie roku 524 zemřela a následně se ukázalo, že proti sňatku žádný další vlivný člen dvora nemá výhrady. Justin se už nadále nemusel obávat manželských rozepří, a protože na něj jeho synovec neustále tlačil, dotyčný zákon brzy zrušil. K svatbě došlo krátce poté a ze skandálu,
Náboženství Nového Říma
Jak
křesťanství utvářelo Byzantskou říši a zároveň ji i rozdělovalo
Jazyk byl prvním, nejtrvalejším a zároveň nejvýraznějším rozdílem mezi křesťanstvím východní a západní části Římské říše. Na západě se mluvilo latinsky, na východě řecky. Obyvatelé obou částí říše mluvili svými jazyky, v nich se modlili, uctívali Boha, přemýšleli, vedli spory i rozjímali. S tím přicházely i rozdíly ve způsobu myšlení a představivosti, které dva odlišné jazyky přirozeně přinášejí. Tyto rozdíly byly natolik trvalé, že mnohé vesnice v jižní Itálii, které dobyli Byzantinci za vlády jejich největšího císaře Justiniána, si uchovaly řečtinu až do 20. století coby byzantské enklávy v srdci latinského Západu.
Boj o primát v církvi
V prvních stoletích našeho letopočtu nešlo o zásadní problém, protože většina lidí ovládala jak latinu, tak řečtinu. Ale v době života svatého Augustina (354–430), nejvlivnějšího z církevních otců latinsky mluvícího Západu, se jazyková propast začala výrazně prohlubovat. Sám Augustin se řecky nikdy nenaučil. Založením Konstantinopole jako hlavního města východní říše se jazykové rozdělení ještě více prohloubilo. Propast se ještě zvětšila po sesazení Romula Augustula, posledního západořímského císaře, v roce 476, kdy se Konstantinopol stala sídlem jediného žijícího vládce Římanů, i když v té době už císař i většina jeho poddaných mluvili řecky. Konstantin založil město pojmenované po sobě vědomě jako hlavní křesťanské město nově pokřtěné říše nezatížené pohanskou minulostí Říma. Jako sídlo císaře potřebovala Konstantinopol mimo jiné i biskupa, který by se důstojností vyrovnal tomu římskému. Nejstarší a nejváženější biskupství křesťanské církve byla v Římě, Antiochii a Alexandrii. Jeruzalémský biskup měl také čestné postavení díky významu Jeruzaléma jako místa Ježíšova utrpení vstání, ale samotné město bylo zpustošeno během židovských válek ve 2. století. S přesunem císařského sídla do Konstantinopole však biskup tohoto města (nazýval se patriarcha
stejně jako patriarchové v Římě, Antiochii, Alexandrii a Jeruzalémě) začal svou autoritu pokládat za druhou v pořadí po římském biskupovi. Pro řecky mluvící církev bylo těchto pět patriarchátů rovnocenných, přičemž římský biskup byl „prvním mezi rovnými“. Takto to vnímal zejména konstantinopolský patriarcha, nikoliv nutně biskupové římští.
Porušují ikony Desatero?
Založením
Konstantinopole jako metropole východní říše se jazyková propast mezi oběma částmi ještě prohloubila
Byzantská pravoslavná církev byla, a dodnes je, organizována jako jiné převážně autonomní národní církve, jejichž věřící se modlí a uctívají Boha ve svém rodném jazyce. Islámské výboje v 7. století přivedly tři z pěti patriarchátů (Antiochii, Alexandrii a Jeruzalém) pod muslimskou vládu, takže zůstaly pouze Řím a Konstantinopol. Císař, který osobně jmenoval konstantinopolského patriarchu, se domníval, že jeho biskup by měl mít prvenství v duchovní oblasti, stejně jako měl císař prvenství v oblasti světské. Tento rozdíl nakonec vedl k Velkému schizmatu v roce 1054 (viz str. 54). Schizma by však nepřetrvalo, kdyby se postupně nehromadily kulturní a náboženské rozdíly mezi řeckou a latinskou církví. V těchto raných stoletích vypadaly kostely uvnitř i zvenčí velmi podobně, bez ohledu na liturgický jazyk, ale rozdíly zahrnovaly například používání rozdílného chleba při svatém přijímání (na Východě kvašeného, na Západě nekvašeného) a také velký obrazoborecký spor v osmdesátých a devadesátých letech 8. století.
Východní církev byla rozpolcena vášnivou pří o to, zda ikony a náboženské obrazy porušují přikázání Desatera, které zakazuje zobrazování Boha. Ačkoli byly ikony nakonec obnoveny, tato kontroverze, která se západní církve nikdy nedotkla, ještě více prohloubila rozkol mezi Východem a Západem. Zatímco kostely prvního tisíciletí vykazovaly jen malé rozdíly mezi východní a západní tradicí, od vrcholného středověku začali západní náboženští umělci vytvářet díla s mnohem větším důrazem na
Hora Athos zůstává duchovním centrem pravoslavného křesťanství dodnes
Mozaika zobrazující císařovnu
Theodoru v bazilice San Vitale
Rozšíření renesance a baroka na Západě vedlo k zásadním rozdílům mezi církvemi při zobrazování náboženských témat
naturalismus, alespoň ve srovnání s ikonografií Východu. Později vedlo rozšíření renesančního a barokního stylu na Západě k zásadním rozdílům mezi církvemi ve zobrazování náboženských témat. Vstoupit dnes do pravoslavného chrámu, obklopeného silnou duchovní aurou ikon, znamená být přenesen v čase do nikdy nekončícího proudu pravoslavné bohoslužby.
Mnišství bylo, a zůstává dodnes, ústředním projevem duchovního života ve východní církvi. Na rozdíl od Západu, kde vznikla řada
různých řádových pravidel, se východní mniši řídí jednotným pravidlem, které sestavil svatý Basileios Veliký. Představení velkých klášterů, především těch na hoře Athos, získali v rámci východní církve značnou náboženskou autoritu. Někdy se stavěli proti herezím, jindy je sami podněcovali. Každopádně kláštery poskytovaly hluboký duchovní základ, který umožnil přežití pravoslavné církve i po dobytí jejího hlavního města, Konstantinopole, muslimskými Turky v roce 1453. ◆
Ničivost řeckého ohně
Zapalování nepřátelských lodí tajemnou zbraní, připomínající plamenomet, znamenalo mít v rukou válečnický triumf a stát se neporazitelným
Řecký oheň byl nejobávanější zbraní středověkého námořního válečnictví, ale dal se použít i v klasickém pozemním boji. Jednalo se o zápalnou chemickou směs, která se samovolně vzněcovala, ulpěla na dřevě i na lidském těle a nedala se uhasit vodou. Zatímco smůla a projektily napuštěné olejem se ve středověku běžně používaly, řecký oheň zůstával výhradní doménou Byzantské říše, protože jeho složení císaři přísně střežili jako státní tajemství.
Vynalezl ho zřejmě židovský uprchlík v 7. století. Házel se v nádobách nebo se pumpoval trubkami či hadicemi a sehrál klíčovou roli při obraně Konstantinopole během mnoha obléhání. Jeho ničivá síla bývá dokonce označována za jeden z důvodů dlouhého přetrvání říše.
BUDETE POTŘEBOVAT…
Dračí hlava
Jak udělat děsivou zbraň ještě hrozivější? Nechte ji chrlit z tlamy mytického tvora nebo alespoň zpoza kovového štítu.
Zápalná šňůra
Látka nezapaluje, pokud sama nehoří. Doutnák na konci trysky ji zažehne při výstřelu.
Pumpa
Stříkání hořlaviny spouští pumpa, kterou je třeba pohybovat nahoru a dolů. Řecký oheň tak vystřikuje v dávkách.
Kotlík
Vyhřívaná kovová nádoba, v níž se uchovává smrtící směs, připravená rozsévat smrt mezi nepřáteli Byzance.
Bronzová tryska
Regulovatelný nástavec, kterým se řecký oheň směruje na lodě a vojáky nepřátelských sil.
01
KONTROLA BEZPEČNOSTI
Používámeli zbraň, představující středověký ekvivalent nálože s napalmem, vyplatí se přísně dbát na bezpečnostní opatření. Nejlepší je obléct si kožené oblečení napuštěné octem (případně močí, když je nejhůř). Stejně ošetříme i povrch, na kterém stojíme, a máme po ruce kbelík s pískem pro případ, že se něco zvrtne. S tím musíme ostatně počítat při každém kroku a být neustále ve střehu.
02
NASTAVTE PAST
Jednou z nevýhod řeckého ohně je nemožnost použít ho na delší vzdálenost než zhruba šest metrů. Budeme tedy muset přilákat nepřátelskou flotilu, abychom jim mohli předvést plný účinek našeho tajného „domácího“ receptu. Když namontujeme plamenometné hadice na paluby 15 starých neškodně vypadajících plavidel, mohlo by to stačit k nalákání třeba i stovek nepřátelských lodí.
Ztracené tajemství
Ačkoli většinu útočníků odrazovala už samotná hrozba řeckého ohně, v roce 1453 už nebudila u Osmanů téměř žádný strach, protože předtím tuto zbraň nepoužili Byzantinci celá staletí. Osmanská říše nakonec Konstantinopol definitivně dobyla, přejmenovala ji na Istanbul a učinila z ní své hlavní město.
Přestože Osmani vyvinuli vlastní verzi řeckého ohně, úspěšné dobytí poslalo nejen Byzantskou říši, ale i tajemství její nejobávanější zbraně na hřbitov dějin. Její přesné složení zůstává dodnes záhadou. Ačkoli se receptura předávala z císaře na císaře po celé období Byzantské říše, nikdy nebyla zapsána, aby nepadla do rukou nepřátel.
VŠICHNI K PUMPÁM
Nenecháme si zkazit překvapení předčasným prozrazením. I když pohled na přibližující se nepřátelské lodě může být děsivý, necháme je připlout co nejblíže. Až budou tak blízko, že uslyšíme předčasný vítězný křik nepřátel, zabereme u pump a dáme jim ochutnat horké plameny. Použití zbraně je navíc doprovázeno děsivými zvuky a černým kouřem, což ještě umocní hrůzu.
05
NENECHTE SPOLUBOJOVNÍKY BOKEM
Někteří nepřátelé se pokusí uniknout ohnivému peklu, ale my nezapomeneme dát mužům na nábřežních hradbách příležitost taky se zapojit. I když nemáme dostatek hadic, malé nádoby naplněné řeckým ohněm s hořícím knotem poslouží jako středověká verze Molotovova koktejlu. Mohou je házet nebo i vystřelovat pomocí katapultu.
04
PŘESNOST NENÍ POTŘEBA
Samozřejmě je nejlepší mířit na lodě, které by měly rychle vzplanout a pro vyděšenou posádku bude jen horší, když se marně pokusí oheň uhasit vodou. Ale nemusíme se bát, že část směsi skončí v moři, protože bude hořet dál a postará se o to, aby se pořádně spálili i ti, kdo opustí loď a pokusí se uniknout plaváním. Nezůstane mnoho nepřátel, kteří viděli řecký oheň zblízka a mohli o něm vyprávět.
06
STAROMÓDNÍ VÁLKA
Řecký oheň je sice bezkonkurenční zbraní, ale jeho relativně krátký dosah i omezené zásoby znamenají i omezené množství škod či šíření paniky. Když mezi nepřáteli vypukne chaos, je na zbytku armády a námořnictva, aby využili situace a dokončili likvidaci vetřelců. Ti, kteří přežijí, mohou alespoň rozšířit zprávu, že s císařem a jeho tajnou zbraní si není radno zahrávat.
4 SLAVNÁ UPLATNĚNÍ ŘECKÉHO OHNĚ
OBLÉHÁNÍ HLAVNÍHO MĚSTA
678
Obléhatelé z Umajjovského chalífátu byli první, kdo okusil řecký oheň, když jejich loďstvo zachvátily plameny.
ARABSKÝ ÚTOK
718
Navzdory masivní invazi arabských vojsk zvítězilo loďstvo císaře Lva III. právě díky řeckému ohni.
TOMÁŠ SLOVAN
822
Během povstání Tomáše Slovana měly obě strany k dispozici řecký oheň, ale nejlépe jej využil císař Michael II.
VÁLKA S RUSY
941
Císař Romanos I. Lekapenos úspěšně porazil ruskou invazní flotilu na moři pomocí své oblíbené ohnivé zbraně. Zdroj: © Ed Crooks
Poslední vzdor římského impéria
Osmani dlouho snili o dobytí Konstantinopole, až v roce 1453 armáda s ohromnými
dobývacími stroji přitáhla k jejím hradbám
Sultán Mehmed II. stanul na malém návrší, odkud mohl pozorovat hradby starobylé Konstantinopole. Obránci města, bašty pravoslavného křesťanství, dobře viděli, kde se nachází, když si z hradeb prohlíželi nesčetné množství stanů rozložených sotva dvě stě třicet metrů od nich.
Stany byly uspořádány do skupin a uprostřed každé z nich stál provizorní příbytek důstojníka, nad nímž se ve větru od Marmarského moře třepotal prapor. Výstavní červenozlatý stan jednadvacetiletého sultána stál dále vzadu a svou nádherou odpovídal postavení vůdce Osmanské říše. Pohled na zhruba 60 tisíc vojáků a další tisíce mužů a žen z takzvaného trénu, který měl vojsko udržovat vyzbrojené a nasycené, naháněl obyvatelům Konstantinopole hrůzu. Válce se nedalo vyhnout a byzantské síly v ní stanuly proti osmanským zhruba v desetinásobném oslabení.
Podmínky kapitulace
v mé moci, ani v moci nikoho jiného, kdo v něm žije. Všichni jsme se jednomyslně rozhodli, že raději dobrovolně zemřeme, než bychom ti je vydali.“
Dne 6. dubna roku 1453 přišel první útok. Lehčí děla začala ostřelovat Konstantinopol a osmanští vojáci se pokoušeli prorazit hradby. Obránci však obstáli, nápor odrazili a způsobili útočníkům těžké ztráty. Ačkoli se na zdech objevily první praskliny a osmanské síly ovládly několik pevností na Bosporu, Mehmed pochopil, že město nebude snadné zlomit. K tomu bylo třeba mnohem větší síly, a tak povolal zbraň, jejíž ničivá energie měla Konstantinopolí otřást jako zemětřesení.
Skvěle opevněná a nedobytná Konstantinopol čelila během tisíce let třiadvaceti obléháním, ale padla pouze jedinkrát
Mehmed dobře věděl, že potřebuje rychlé vítězství, protože jinak začne mít problém se zásobováním svého obrovského vojska. Proto nabídl Konstantinovi podmínky: pokud se vzdá města, zachová si život a může vládnout v menším městě Mystra. Císař to odmítl a odpověděl mu zhruba v tomto duchu: „Odevzdat ti město není
Konstantin XI. si plně uvědomoval význam svého sídelního města. Konstantinopol byla branou do Evropy a prakticky nedobytnou pevností, která byla během tisíce let obléhána třiadvacetkrát, ale padla jen jednou, roku 1203 do rukou křesťanských rytířů čtvrté křížové výpravy (viz str. 110). Stála uprostřed východní části římského, později byzantského impéria, takže zůstávala životně důležitým centrem obchodu. Dlouho patřila k největším a nejbohatším městům světa a také v posledních desetiletích před svým definitivním pádem statečně odolávala pokusům o zdolání, přestože Osmanská říše postupně ovládla všechna území okolo a zanechala ji osamocenou mezi Evropou a Asií.
Osmani dobyli Konstantinopol v roce 1453 po náročném boji
