Po dokončení studia na Manchesterské univerzitě se Jerry Glover stal scenáristou a televizním producentem. Brzy se však začal věnovat spíše nezávislému historickému výzkumu se zvláštním zaměřením na starověké společnosti v Evropě, na Blízkém východě a v Indii. Napsal desítky článků pro různé publikace a od června do srpna roku 2013 uspořádal v St Albans výstavu věnovanou středověkým graffiti, založenou na jeho vlastních fotografiích a výzkumu, která byla první svého druhu. Také vydal knihu, která mapuje průsečíky mezi uměním, řemesly a kulturami v průběhu několika tisíciletí.
Řím nikdy nepadl? Co kdyby…
Evropa, od 117 n. l. do současnosti
Můžeme přesně určit okamžik, kdy římská říše padla?
Mluvíme o Západořímské říši, která po dlouhém úpadku symbolicky padla v Ravenně v roce 476. Nicméně posílený senát existoval ještě více než století poté a římská koncepce státnosti přetrvala téměř tisíc let. Vždyť Západořímská říše a po ní Svatá říše římská nadále existovaly, i když jen „na papíře“, pouze jako právní formalita. Nesmíme také zapomenout, že Východořímská říše přetrvala až do 15. století. Vzhledem k tomu všemu by bylo úžasné, kdyby Řím nikdy nepadl. Ono „nikdy“ je zde klíčové. Západořímská říše, která by existovala dodnes, by musela být natolik odlišná od reality toho, co ji činilo římskou říší, že bychom ji tak sotva mohli nazývat. Přeživší Západořímská říše by mohla mít obrovský vliv. Zahrnovala by, a dokonce definovala, většinu Evropy, ne-li celou, stejně jako další části světa.
Jak pravděpodobné bylo, že Řím nepadne?
Co by muselo být jinak?
Od konce 2. století začala úroveň obchodu a prosperity klesat a už nikdy nedosáhla úrovně raného principátu. Ve 3. století, kdy se říše rozpadla na tři soupeřící celky a rozsáhlé občanské nepokoje narušily obchodní síť, se zhoršování úrovně císařské pokladny ještě zrychlilo. Neschopnost státu platit své vojáky se prohloubila. Základní potřeby, jako zbraně, oděvy a potraviny, se staly součástí vojenského žoldu a velká část obchodu probíhala bez použití peněz. Jedním z řešení bylo znehodnocení měny. Ve druhé polovině 3. století se výrazně snížil obsah stříbra v antoniniánu (minci zavedené císařem Caracallou roku 215, pozn. red.), což vedlo k hyperinflaci. Císař Aurelianus se v letech 271–274 pokusil situaci řešit: zvýšil daně a z oběhu odstranil nekvalitní mince v Římě a celé Itálii, avšak tento zásah se nevztahoval na provincie. Jenže k tomu, aby se v tu chvíli účinně zabránilo neustálému znehodnocování měny, by Řím musel zvýšit své zásoby stříbra a zlata. Doly v Itálii však nebyly dostatečně velké ani spolehlivé, takže by místo toho mohl omezit množství stříbra vyváženého do Indie výměnou za koření a zmírnit svou zálibu v luxusu. To by však bylo
obtížné. Lepší možností by bylo objevit nové zdroje ve střední Evropě nebo subsaharské Africe, případně se vydat do Mezoameriky (historická kulturní oblast střední Ameriky zahrnující zhruba dnešní Mexiko, Guatemalu, Salvador, Honduras, Nikaraguu a část Kostariky, pozn. red.), kde bylo stříbra i zlata dost a bylo poměrně snadno dostupné.
Klíčem k tomu by byla vynikající kartografie a astronomie převzatá z Persie. V mezoamerickém scénáři by se Římané střetli s Mayi, což by vedlo ke konfliktům, které by v drsných džunglích a v obrovské početní nevýhodě jen těžko vyhráli. Místo toho by mohli využít technologické převahy a mezinárodních kontaktů k přesvědčení Mayů ke vzájemné obchodní alianci, která by pomohla rozvoji jejich civilizace – výměna oceli, strojů a urbanistického plánování za mayské zlato a tvrdé dřevo. S diplomatickými základnami v mayských městech by římské legie, zahrnující i mayské válečníky, napochodovaly do zlatých oblastí Peru a Kalifornie a vrátily by se do Říma s kořistí, proti níž by poklad chrámu v Jeruzalémě vypadal jako výhra v tombole na vesnické slavnosti.
Jak by se lišila vláda Říma?
Aby byla říše stabilní, bylo by zapotřebí nalézt rovnováhu mezi pevnou, autokratickou vládou oligarchické elity, inteligentním rozhodováním a mocenskou hrou vlivných jednotlivců. Nákladné občanské války, které přispěly k úpadku říše, by bylo možné odvrátit, kdyby Řím po 3. století reformoval způsob výběru císaře. V této době byli senátoři odsunuti na okraj a jakákoli vazba na vládnoucí rodinu stačila k uplatnění nároku na trůn. Většina císařů po tomto období pocházela z řad armádních důstojníků či císařských úředníků, což vedlo ke sporům a krvavým střetům o moc. Od poloviny 3. století měli císaři na starost záležitosti, které dříve řešili císařští legáti. Pokud se tedy panovník nechtěl věcí zabývat a nesvěřil problém důvěryhodnému zástupci, hrozilo zanedbání situace v provinciích. Tento stav ještě zhoršoval trend dělení říše na stále menší provincie, což správu území činilo složitější a méně efektivní.
Přetrvávající Římská říše mohla vést k urychlenému rozvoji technologií
Co kdyby…
se Velká Morava nerozpadla?
morava,
10. stolEtÍ
Bylo by sice lákavé představovat si, že by se Velká Morava udržela ve své podobě z doby vlády knížete Svatopluka (871–894), ale není to pravděpodobné. Svatopluk z ní dokázal vybudovat silnou regionální velmoc, jíž se podřídily i mnohé okolní kmeny. Tento rozsah a vliv však byly jen dočasné. Mohou za to zejména dva faktory: na Velké Moravě chyběla pozemková šlechta a byl zde problém s uživením obrovského vojska. Franští králové rozdávali svým velmožům pozemky, které jim umožnili spravovat téměř samostatně (vlastně formou samosprávy). Tím z nich vytvořili říšskou šlechtu a zajistili, že se jejich říše v různě pozměněné podobě mohla dlouhodobě udržet. Svatopluk nic podobného neudělal a udělat to ani nemohl, protože podobnými pozemky nedisponoval.
Druhý problém týkající se obživy vojska se vynořil ve chvíli, kdy expanze narazila na své hranice a armádu přestala živit kořist. To se ostatně ukázalo hned po Svatoplukově smrti (894), když se od Moravy postupně odtrhly všechny podřízené kmeny a přešly k východofranské říši. Představa mocné slovanské říše pod nad-
vládou Moravy je tedy zcela iluzorní. Následný nájezd Maďarů už byl pouze posledním úderem, který rozklíženou zemi dorazil.
Iluzorní ovšem není představa přežití tvrdého jádra Velké Moravy. Stát rozkládající se na území dnešní Moravy a Nitranska by se mohl po nějakou dobu udržet. A to za předpokladu, že by Mojmír II. (894–906) v bojích s Maďary roku 906 nepadl a následně by nezemřel i jeho mladší bratr Svatopluk bojující patrně o rok později u dnešní Bratislavy po boku bavorského vévody Liutpolda.
Nemluvíme zde ovšem o možnosti, že by snad Moravané či Bavoři mohli Maďary porazit. Síla kočovných nájezdníků byla v té době tak velká, že ani kdyby jejich protivníci spojili své síly, nemohli se jich dlouhodobě zbavit. Jenže víme, že Maďaři území Moravy neobsadili, ale spokojili se s Panonií. To znamená, že i poražený Mojmír II. či jeho následníci by mohli udržet moravskou říši při životě, byť velmi oslabenou. Takový stát by sice nebyl žádnou mocností, ale mohl by navazovat na své bohaté kulturní tradice, a především na pevnou církevní soustavu, kterou kolem roku 900 Mojmír II. ještě upevnil tím, že si nechal potvrdit
od papeže arcibiskupství. Tyto věci byly pohanským Maďarům naprosto lhostejné, takže by se ani nenamáhali s jejich rozvracením.
Za daných okolností si můžeme představit vývoj v 10. století tak, že vedle formujícího se českého a polského státu by ve střední Evropě existoval ještě třetí slovanský útvar, který by mohl výrazně zasáhnout do následných bojů o moc, kdyby dokázal překonat svou dočasnou krizi. Mojmír II. byl ostatně poměrně schopný panovník, který sice nemohl z výše uvedených důvodů udržet říši svého otce, ale vyvést její jádro z krize se mu podařit mohlo.
Můžeme jen spekulovat o tom, jak by dopadlo vzájemné stýkání a potýkání Čechů, Poláků a Moravanů (a vedle nich Maďarů, Bavorů a Sasů), ale Morava by mohla mít výhodu díky zmíněnému arcibiskupství a bohaté tradici. Naopak zjevnou nevýhodou by byla její relativně otevřená poloha nesevřená žádným pevným prstencem hor, jako v případě Čech, a taky relativně zastaralá hradiště umístěná v deltách řek, a nikoliv na kopcích. To sice dávalo výhodu při obchodování, ale nevýhodu při obraně.
l Svatoplukova expanze Kníže Svatopluk upevňuje moc a postupně rozšiřuje území Velké Moravy. Ta se stává regionální mocností. 871
l Uznání arcibiskupství Papež Jan VIII. uznává moravské arcibiskupství, čímž vzniká silné duchovní centrum říše. 880
l Mojmír vládcem Mojmír II. se snaží obnovit a upevnit církevní strukturu ve zbylém jádru Velké Moravy a získává potvrzení arcibiskupství od papeže. 900
Skutečná historie
l Smrt Svatopluka Po odchodu na věčnost nejmocnějšího vládce se říše začíná rozpadat, podřízené kmeny se postupně odtrhávají. 894
l Porážka od Maďarů Moravané s knížetem Mojmírem II. v čele jsou na hlavu poraženi v boji s Maďary a zjistí, že divokým nájezdníkům se nemohou vojenskou silou vyrovnat. 906
l Mojmírova smrt
Poslední velkomoravský kníže Mojmír II. umírá v boji s Maďary, čímž zaniká šance na udržení říše. 906
Alternativní historie
l Mojmír přežije Kníže Mojmír II. přežije bitvu proti Maďarům a podaří se mu udržet jádro říše na Moravě a v Nitransku. 906
V raném středověku si říše udržovaly svoji existenci především bojem a ziskem kořisti. Moravané bojovali proti jiným slovanským kmenům, ale také proti Frankům či Maďarům
l Pád Svatopluka mladšího Mojmírův bratr Svatopluk mladší padne v bitvě u dnešní Bratislavy také proti Maďarům (s Bavory po boku), čímž je Morava vojensky i politicky rozložena. 907
l Boj po boku Bavorů
Proběhne bitva u dnešní Bratislavy ve spojenectví s Bavory. Účastní se jí kníže Mojmír II. i jeho bratr Svatopluk mladší. Bitvu sice prohrají, ale oběma se podaří uniknout, takže mohou pokračovat ve vládě na Moravě. 907
l Rozdělení území Bývalé území Velké Moravy je postupně rozděleno mezi
Čechy, Maďary a Východofranskou říši. kolem 950
l Diplomatické vztahy
Morava navazuje kontakty s podobně slovansky mluvícími Čechy a Polskem a stává se jakýmsi středoevropským kulturním mostem. kolem 950
l Morava přetrvá Morava se stabilizuje jako nevelký slovanský stát podél stejnojmenné řeky. Její hlavní síla spočívá v kulturní tradici a církevní kontinuitě. kolem 930
„Morava se mohla udržet jako třetí slovanský stát ve střední Evropě“
l Zánik Moravy Vznik polského království. Morava už neexistuje jako samostatný útvar a z větší části ji zabírají právě Poláci. kolem 1000
l Noví přemyslovští vládci Český kníže Oldřich podniká vojenskou výpravu na Moravu, vyžene odtud Poláky a definitivně připojí její území k českému státu. kolem 1019
l Nová moravská armáda Vedle Čech a Polska stále existuje třetí slovanský útvar. Kvůli příliš otevřeným hranicím, které nechrání hory, je nutné vybudovat řadu pevností a posílit vojsko. kolem 980
l Mocenský hráč Morava se zapojuje do bojů o moc ve střední Evropě. Díky svým pevnostem a silnému ekonomickému i kulturnímu zázemí soupeří nejen s Čechy a Poláky, ale dokáže čelit i Maďarům, Bavorům a Sasům. kolem 1000
Ilustrace: Martina Nacházelová
Aztékové nepodlehli conquistadorům? Co kdyby...
mExiKo, 1519
Mohlo se vůbec stát, že by Španělé nepokořili Aztéky?
Kdo jE matthEw rEstall
Je profesorem dějin kolonizace latinské Ameriky na Pennsylvánské státní univerzitě. Specializuje se na oblast Yucatanu a Mexika, Guatemaly a Belize, dějiny Mayů, španělské dobyvačné výpravy a postavení Afričanů ve španělské Americe. Je spoluautorem čtyř knih vydaných v letech 2011 a 2012, včetně 2012 a konec světa: Západní kořeny mayské apokalypsy a Latinská Amerika v době kolonizace
hElEn cowiE
Působí jako profesorka na katedře historie Univerzity v Yorku.
Je autorkou knih Dobývání přírody ve Španělsku a jeho impériu, 1750–1850 a Zvířata na výstavě v Británii 19. století: Empatie, vzdělávání, zábava. Publikovala také knihu o kulturních dějinách alpaky.
Helen Cowie: Snadno si můžeme představit, že dobytí Aztéků bylo nevyhnutelné díky převaze zbraní, které používali španělští conquistadoři (ocelové meče, kuše, arkebuzy a děla proti obsidiánovým mečům, prakům a lukům se šípy). Když se však podíváme podrobněji na průběh dobytí, je zřejmé, že vítězství Cortése nebylo vůbec jisté a že jeho výprava mohla velmi snadno skončit neúspěchem. Španělé se několikrát ocitli tváří v tvář porážce – nejdramatičtěji během takzvané „Noche Triste“, kdy byli nuceni uprchnout z Tenochtitlánu po neuváženém masakru aztécké šlechty. Bez trvalé podpory domorodých spojenců, jako byli Tlaxcalané, by dobytí nebylo možné. Politickou destabilizaci aztécké společnosti způsobily nejen technologie a koně, ale také ničivé účinky nemocí. Nebýt štěstí v několika klíčových okamžicích, Cortés by snadno mohl prohrát.
Matthew Restall: Invazní tažení vedené Hernánem Cortésem bylo velmi blízko neúspěchu. Většina mužů, kteří v letech 1519 a 1520 přešli z Karibiku do Mexika, během války s Aztéky zemřela, a sám Cortés jen těsně unikl smrti. I kdyby však zemřel ještě před porážkou Aztéků, konečný výsledek války by byl pravděpodobně velmi podobný: jeden z jeho kapitánů, například Pedro de Alvarado, by v tažení pokračoval podobným způsobem. Přesto je možné, že vysoká úmrtnost mezi conquistadory a jejich spojenci, spolu se smrtí klíčových velitelů a selháním vedení, mohly přeživší donutit k ústupu zpět na Kubu.
Jaký dopad by to mělo na budoucí pokusy Evropy dobýt Nový svět?
Cowie: Je těžké si představit, že by se Španělé vzdali snahy dobýt území Aztéků, i kdyby byl Cortés poražen. Pravděpodobně by následovaly další výpravy, možná
s větším počtem vojáků. S pomocí vlivů nemocí (smrtelného dědictví Cortésovy expedice) by nakonec nejspíš zvítězili, i když možná za mnohem vyšší cenu. Otázkou však zůstává, zda by se jim po Cortésově porážce podařilo získat domorodé spojence stejně snadno jako jemu. Španělé si získali lokální podporovatele, protože působili jako úspěšná bojová síla, schopná postavit se aztéckým nepřátelům. Kdyby byl Cortés poražen nebo zabit, tato aura neporazitelnosti by se vytratila, což by získání domorodé podpory značně ztížilo.
Co by se Aztékové naučili od Evropanů? Modernizovali by se časem a využili evropské technologie, například střelné zbraně, ve svůj prospěch?
Restall: Ano, určitě by to udělali – stejně jako jiné domorodé (indiánské) skupiny v pozdějších stoletích.
Stačí si vzpomenout na válečníky ze severoamerických plání, kteří jezdili na koních a účinně používali pušky. Ve skutečnosti během války se Španěly Aztékové ukořistili a používali španělské zbraně a zbroj. Kdyby se válka proměnila v sérii tažení trvajících roky či desetiletí, španělští conquistadoři by se nakonec jistě ocitli tváří v tvář aztéckým bojovníkům vyzbrojeným ocelovými (a možná i střelnými) zbraněmi.
Cowie: Existují důkazy, že se Aztékové už během Cortésova tažení začínali učit, jak čelit evropským zbraním a taktice. Například se při pochodu pohybovali ze strany na stranu, místo aby šli v přímých řadách, čímž se vyhýbali střelám. Také stavěli v ulicích barikády a vyhýbali se boji na rovném otevřeném terénu, čímž se bránili jezdectvu. Kdyby Cortés prohrál, je možné, že by Aztékové svou vojenskou taktiku dále přizpůsobili a stali se schopnějšími v boji proti evropským vojákům. Mohli by se také poučit o cílech a mentalitě Španělů ve válce a přijmout agresivnější strategii při obraně proti budoucím invazím.
„Španělští conquistadoři by nakonec jistě čelili aztéckým bojovníkům vyzbrojeným ocelovými zbraněmi, možná i střelnými“
Kdyby Aztékové odolali
španělské invazi, mohli
začít využívat nové zbraně
Co kdyby…
SSSR vyhrál závod o vesmír?
sovětsKý svaz a Usa, 1957–1969
Co kdyby Sověti vyhráli závody v dobývání vesmíru?
Myslím, že by možná na Měsíci zřídili nějakou formu stálé základny, podobně jako kolonizovali oběžnou dráhu Země v sedmdesátých a osmdesátých letech. Možná by si na Měsíci udržovali trvalou přítomnost, místo aby tam jen na pár dní přistáli, vrátili se zpět a už se nikdy nevrátili, což je v podstatě to, co se stalo. Je ale potřeba vzít v úvahu dopad rozpadu Sovětského svazu na vesmírný program. Ten způsobil obrovské podfinancování, které by nakonec mohlo vést k opuštění jakékoli lunární základny, takže bychom se ocitli tam, kde jsme dnes.
Inspirovalo Ameriku k tomu, aby mířila na Měsíc, právě úspěšné vypuštění Sputniku 1 Sovětským svazem v roce 1957, první umělé družice na oběžné dráze?
Stal se ještě nějaký jiný zásadní zlom během vesmírného závodu?
Katastrofa sovětské rakety N-1 určené pro lety na Měsíc představovala kolosální nezdar – měla čtyři neúspěšné starty (nikoli pět, jak se často uvádí). Nešlo jen o technologii nosných stupňů: Sověti se dokázali vyrovnat Saturnu V, a dokonce ho v nosnosti na řadu let předčit. Skutečným zlomem se ale ukázal nedostatek výpočetního výkonu, v němž Sověti výrazně zaostávali.
Jak moc zaostávali s ohledem na výpočetní výkon?
Kdo jE christophEr rilEy
Je spisovatelem a dokumentaristou. Specializuje se na vědu, vesmír, techniku a historii. Podílel se na řadě dokumentárních filmů, včetně In The Shadow Of The Moon (Ve stínu Měsíce) First Orbit (První oblet) a Neil Armstrong – First Man On The Moon (Neil Armstrong – První muž na Měsíci)
Ano, bezpochyby. Takzvaný „efekt Sputniku“ sehrál zásadní roli v úspěchu programu Apollo. Prezident Eisenhower dal zelenou raketě Saturn V a zároveň podpořil vědu investicemi do univerzit. Domnívám se, že Apollo skutečně pozvedlo morálku Spojených států. Dědictvím tohoto úsilí není jen vítězství v závodě o dobytí Měsíce. Ruku v ruce s vesmírným programem šla mikropočítačová revoluce ve zpracování dat a nakonec vznik internetu, jehož základy položily rané projekty Agentury pro pokročilé obranné výzkumné projekty (DARPA). Díky „efektu Sputniku“ a Eisenhowerovým krokům čerpá naše moderní společnost z těchto investic dodnes.
Ve kterém okamžiku převzaly Spojené státy vedení ve vesmírném závodě?
Sondy bez posádky obíhaly Měsíc už v roce 1968, takže bych jako rozhodující moment označil misi Apollo 8 v prosinci 1968. Tato výprava s lidskou posádkou, ačkoliv to nebylo původně v plánu, poprvé opustila oběžnou dráhu Země, a díky raketě Saturn V vystoupala až na oběžnou dráhu Měsíce. Právě toto odhodlání a ochota riskovat
Zatímco Sověti možná dokázali obletět Měsíc, do samotného přistání měli velmi daleko. Rozhodující výhodou programu Apollo byla americká výpočetní síla. NASA investovala obrovské prostředky do vývoje integrovaných obvodů, což umožnilo vznik dostatečně lehkých a kompaktních palubních počítačů schopných provádět vysoce přesné manévry při přistání na Měsíci. Sověti v té době obdobnou technologii k dispozici neměli. Jejich systémy by sice teoreticky mohly zvládnout základní navigaci, ale pravděpodobnost úspěšného řízeného přistání byla mizivá. Nebylo to zcela nemožné, ale velmi nepravděpodobné.
Byli si toho vědomi?
Myslím, že spíše sázeli na úsudek a odolnost svých kosmonautů a doufali, že to bez výpočetní podpory nějak zvládnou. Ruský přístup k vesmírným letům v šedesátých letech (jak robotickým, tak pilotovaným) připomínal křížení prstů za zády při startu. Vesmírný program vždy vyžaduje kus štěstí vedle dovedností a inženýrské důkladnosti, ale Sověti se na štěstí spoléhali mnohem více než Američané. Díky tomu však dosáhli řady rychlých prvenství: například jako první nacpali do kabiny tři lidi tím, že je zbavili skafandrů, aby se vešli do dvoumístné lodi.
lepším výpočetním výkonem mohli Sověti vyhrát vesmírný závod a vyslat člověka na Měsíc
