Ponorky
druhé světové války
důležitější než hladinové útoky na menší plavidla. Místo těžší hlavně se tedy na palubě objevilo dvojče 20mm protiletadlových kanonů.
Flakbooty
Výše zmíněná platforma přezdívaná Wintergarten, postavená na zádi pod úrovní můstku, umožňovala silnější protivzdušnou obranu, především pomocí 20mm a 37mm kanonů. Od roku 1944 se také standardní výbavou stal takzvaný Schnorchel umožňující dobíjení baterií i pod vodou. Kontejnery v přední části paluby zase nesly čtveřici nafukovacích záchranných člunů, každý pro pět osob. Dále se na palubě nacházela vysokofrekvenční drátová anténa, rámová radiogoniometrická anténa umístěná na výsuvném
a otočném stožárku (umožňovala zaměřit směr přijatého signálu), aktivní sonar a vzduchové lokátory. Typ VIIC poskytoval oproti svým předchůdcům posádce o něco lepší životní podmínky, byť americké a obzvlášť britské námořníky by stejně šokoval.
Pět člunů VIIC Němci také dočasně přestavěli na „protiletadlové ponorky“ – to vyžadovalo úpravu věže, aby se daly instalovat další kanony před i za věží. Plošina Wintergarten v takovém případě nesla 37mm kanon a dvojici 20mm čtyřčat. Tato plavidla měla chránit vlčí smečky vracející se po hladině Biskajského zálivu, čím dál více
monitorovaného spojeneckými hlídkovými letouny. V praxi se však tento koncept neosvědčil a do konce roku 1943 se všech pět ponorek vrátilo do služby jako běžné VIIC.
Typ VIID
Další podtřídu tvořilo šest minonosných člunů vždy s pěti torpédomety a 15 minami typu SMA – kotvenými magnetickými, na lanech o délce 400–600 m nesoucích nálož o hmotnosti 350 kg.
Lodní šrouby
Standardní vrtule německých U-Bootů měly tři listy a průměr 162 cm
U-210
Téměř všechny ponorky měly na věži namalovaný svůj vlastní znak, v případě U-210 šlo o humra s klepety nataženými v útočné pozici. Samotný člun ale příliš hrůzy nebudil, protože neposlal ke dnu ani jednu nepřátelskou loď, a hned na první bojové plavbě jej 6. srpna 1942 zničil pomocí hlubinných pum, palby i taranu kanadský torpédoborec Assiniboine
U-210 (třída Typ VIIC)
Výtlak (na hladině/ponořená): 773/879 t
Délka: 67,1 m
Šířka: 6,2 m
Ponor: 4,8 m
Pohon: 2× dieselový motor (2× 2 087 kW), 2× elektromotor (2× 559 kW), 2× lodní šroub
Rychlost (na hladině/ponořená):
17,2 uzlu (31,9 km/h) / 7,6 uzlu (14,1 km/h)
Operační dosah (na hladině/ponořená): 16 020/150 km
Operační hloubka: 150 m
Výzbroj: 5× 533mm torpédomet (14 torpéd), 15 min SMA, 1× 88mm dělo, 1× 37mm protiletadlový kanon, 2× 20mm protiletadlový kanon
Posádka: 44 mužů
Torpéda
Snížení viditelnosti
V roce 1940 Němci na horní části periskopů doplnili antivibrační dráty, které pomáhaly omezit brázdu vznikající na hladině při vysunutém periskopu. Touto úpravou prošly všechny ponorky Typu VIIC
Výzbroj
Během války se Němci potýkali s čím dál četnějšími útoky spojeneckých hlídkových letounů. Chtěli proto na ponorky instalovat dvojčata a čtyřčata 20mm protiletadlových kanonů. Těch ale neměli k dispozici dostatek, takže přicházela různá nouzová řešení
Kotevní řetěz
Ponorka byla vybavena kotvou typu Hall a řetězem o délce 150 m. Hmotnost samotné kotvy činila 400 kg, u řetězu pak šlo o ohromujících 1 676 kg
Německá torpéda vyrobená během druhé světové války měla v názvu písmeno G, za kterým následovalo značení jejich délky a pohonu. V případě G7e T2 tedy námořníci věděli, že obsluhují torpédo o délce přibližně 7 m poháněné elektromotorem a že jde o druhou modifikaci původního designu. Projektil G7a se pohyboval díky plynovo-parnímu systému (mokrý ohřívač) a nahradil torpédo G7v poháněné stlačeným vzduchem. Od konce roku 1942 se používal přednastavený naváděcí systém FaT (Federapparat Torpedo – s pružinovým mechanismem), který se v roce 1944 vyvinul do podoby LuT (Lageunabhängiges Torpedo – nezávislé na poloze).
V květnu 1943 vozily ponorky Typu VIIC do akce čtyři torpéda G7a T I FaT I, šest G7e T III a dvě G7e T III FaT II. Od dubna 1944 šlo o pět G7e TV (nový akustický naváděcí model známý jako Zaunkönig) a pět G7e LuT nebo dvě G7e FaT I a tři G7e FaT II (kombinace i počty se běžně lišily). Standardní hlavice měla hmotnost 280 kg a její nálož se skládala z hexanitu (HND), TNT a práškového hliníku. Typ V Zaunkönig měl hlavici o hmotnosti 274 kg.
Na začátku války měli Němci velké potíže s magnetickými roznětkami svých torpéd, které často selhávaly, zvláště v severních vodách s odlišnými magnetickými podmínkami. Frustrace kapitánů narostla do takových rozměrů, že se hovořilo o takzvané torpédové krizi. Tu se podařilo definitivně vyřešit až v roce 1943.
Platforma Wintergarten
Jako zimní zahrada (Wintergarten) se v Německu obvykle označoval malý balkon v bytovém domě, který sloužil k pěstování rostlin. Použití tohoto slova k popisu platformy protiletadlového děla (a kuřácké zóny) na ponorkách Typu VII a IX tedy nese jisté známky humoru. Konstrukce Turm VII (na obrázku) byla navržena tak, aby maximalizovala protiletadlovou sílu a mohla nést dva výkonné kanony ráže 37 mm
Typ VIIB se zvýšenou plošinou
Tuto konfiguraci Němci testovali na ponorce U-84, která dostala oddělenou plošinu pro druhý 20mm kanon za věží. Kriegsmarine ji ale nakonec zamítla jako nepraktickou
Zvětšená protiletadlová platforma Rozměrově větší věž Typu VIIC Flakboot, konstruovaná v roce 1943. Kromě dvou 20mm čtyřčat nesla také 37mm kanon. Takto vybavené ponorky sice mohly slavit úspěch proti jednotlivým letounům, v případě útoku dvojice hlídkových bombardérů jejich šance na přežití prudce klesala. Rozměrnější věž navíc měla nepříznivý vliv jak na dobu ponoru, tak na ovládání pod vodou
U-441
Navzdory své impozantní protiletadlové výzbroji utrpěla U-441 při každé své hlídce v roli Flakbootu vážné poškození, takže ji Němci přestavěli zpět na standardní konfiguraci Typu VIIC
U-333
Tento člun vybavený Schnorchelem (vysoká trubice vpředu na věži) patřil mezi ponorky vyslané přerušit spojeneckou dopravu po invazi do Normandie. Jednatřicátého července 1944 jej potopily britské eskortní lodě
Vypouštěly se ze svisle umístěných minových šachet. Toto řešení si vyžádalo dodatečnou sekci o délce 9,8 m vloženou mezi 39. a 40. žebro. Větší rozměry také umožnily přidání dalších vnějších palivových nádrží, díky čemuž dosah ponorky vzrostl na 20 700 km při rychlosti 10 uzlů (18,5 km/h). Tato podtřída i následující Typ VIIF dále disponovaly čtyřmi předními a jedním zadním torpédometem. Sekundární výzbroj se v obou případech skládala z jednoho protiletadlového kanonu ráže 37 mm, jakož i 20mm dvojčete.
Typ VIIF
Výčet celkem 709 zkompletovaných ponorek doplňuje čtyřčlenná podtřída zahrnující největší čluny z celé třídy Typ VII. Měřily na délku 77,9 m, zatímco jejich šířka činila 6,4 m. Měly za úkol zásobovat torpédy a jiným potřebným vybavením jiné ponorky na hlídkách, takže kromě 14 torpéd pro vlastní potřebu přepravovaly 24 dalších v nákladovém prostoru. V době jejich
nasazení v roce 1943 už ale zdlouhavé překládání na hladině představovalo příliš velký risk – kdykoliv se na obzoru mohlo objevit spojenecké letadlo nesoucí hlubinné pumy. Zanedlouho tedy Němci všechny čtyř ponorky Typu VIIF přestavěli na transportní.
Strojní zařízení
Po celou dobu války byly německé ponorky poháněny přímým pohonem, což znamená uspořádání, kdy je motor přímo spojen s poháněnou hřídelí, bez převodovky, reduktoru nebo řemenového převodu. V tomto systému byl dieselový agregát přímo spojen s hřídelí lodního šroubu. Spojka mezi dieselem a kombinovaným elektromotorem se dala odpojit, takže lodním šroubem mohl elektromotor hýbat samostatně. Druhá spojka umožňovala dobíjení akumulátorů v době, kdy diesely roztáčely lodní šrouby. Němci u tohoto uspořádání zůstali mimo jiné proto, že mělo poměrně kompaktní rozměry a umožňovalo stavbu menších
ponorek ve větších počtech. Další výhodu představovala konstrukční jednoduchost a levná výroba i údržba, na druhou stranu ale přímý pohon vydával velký hluk, a ponorka se tak dala snáze detekovat.
Čluny U-82, U-90 a U-132 až U-136 (všechny Typu VIIC) se pohybovaly pomocí dvou čtyřtaktních dieselových motorů MAN M6V 40/46 s jednostranným účinkem, přeplňovaných turbodmychadlem systému Büchi. Většina zbývajících ponorek podtřídy ale měla instalované motory Krupp Model e.v. 40/46, montované v loděnici Germaniawerft a přeplňované mechanickým dmychadlem typu Roots. Oba typy agregátů poskytovaly výkon 1 044 kW, přičemž první zmíněný se mohl pochlubit o něco menší hmotností a kompaktnějšími rozměry. Baterie byly typu 33 MAL 800 W, každá s 62 články a celkovou hmotností
62,1 t. Elektromotory stavěly většinou továrny Brown Boveri (Mannheim) nebo AEG (Berlín).
toalety. Maximální rychlost na hladině 18,7 uzlu (34,6 km/h) nijak neohromila, pod hladinou činila nejvýše 6,5 uzlu (12 km/h). Člun mohl klesnout nejvíce 100 m pod hladinu, což už v závěrečné fázi války nestačilo. Jako nedostačující lze označit také rychlost ponoru, neboť 58 sekund představovalo téměř dvojnásobek oproti americké třídě Balao. Výzbroj zahrnovala osm torpédometů (všechny na přídi, s 12 náhradními torpédy), 140mm palubní dělo a celkem deset 25mm protiletadlových kanonů ve třech dvojitých lafetách a jednom samostatném střelišti. Palubní letouny Aiči M6A1 Seiran byly vyvinuté speciálně pro ponorky třídy I-400 a mohly nést jedno torpédo nebo 850 kg pum.
Na teleskopickém stožáru věže se nacházela také dvojice radarů – Typ 22 pro vyhledávání na hladině a Typ 13 detekující vzdušné cíle. Japonci také člun pokryli neakustickým materiálem z gumy, azbestu a lepidla, aby
Američané nezjistili jeho přítomnost, a nainstalovali demagnetizační kabely. Během přestavby v květnu 1945 se na palubě objevil také pevný, nikoli zatahovací šnorchl, ve vybavení dále figurovaly denní i noční periskopy německé konstrukce a teleskopický radarový stožár na věži. Občas se pak za věží objevil dokonce falešný komín, aby se ponorka mohla vydávat za neutrální obchodní loď.
Příliš
málo, příliš pozdě
Z plánovaných 18 ponorek vstoupily do služby pouze tři, čtvrtou pak v červnu 1945 těžce poškodil americký nálet ve chvíli, kdy už byla téměř hotová. Císařské námořnictvo plánovalo pomocí nové zbraně provádět dálkové operace, včetně zmíněného útoku na Panamský průplav nebo napadení atolu Ulithi. K ničemu z toho už ale nedošlo a čluny třídy I-400 se do historie zapsaly jen jako největší ponorky přednukleární éry.
I-400 (třída I-400)
Výtlak (na hladině/ponořená): 5 307/6 760 t
Délka: 122 m
Šířka: 12 m
Ponor: 7 m
Pohon: 4× dieselový motor (4× 1 680 kW), 2× elektromotor (2× 1 600 kW), 2× lodní šroub
Rychlost (na hladině/ponořená): 18,7 uzlu (34,6 km/h) / 6,5 uzlu (12 km/h)
Operační dosah: 68 524/110 km
Operační hloubka: 100 m
Výzbroj: 8× 533mm torpédomet (20 torpéd), 1× 140mm dělo, 10× 25mm protiletadlový kanon
Posádka: 157 mužů včetně leteckého personálu
I-400
Bokorys a půdorys inovativní třídy ponorek. V roce 1945 vyvolala u amerických pozorovatelů úžas, ale japonskému válečnému úsilí by více prospělo větší množství běžných člunů
Ubytování posádky Námořníci na japonských ponorkách žili v náročných podmínkách, když postrádali klimatizaci a také ledničky, což značně omezovalo možnosti stravování
Ponorkové letouny
Standardní průzkumný hydroplán používaný na japonských podmořských člunech Jokosuka E14Y mohl nést dvojici lehkých 78kg pum. S dvoučlennou osádkou činila jeho maximální vzletová hmotnost 1 600 kg, dolet asi 880 km a jeho obrannou výzbroj tvořil jediný dozadu střílející 7,7mm kulomet. Ponorky třídy I-400 nesly do akce letouny Aiči M6A1 Seiran (bouře na jasné obloze). Také s dvoučlennou osádkou měly maximální vzletovou hmotnost 4 445 kg, pokud startovaly s torpédem nebo pumami. Jejich dolet činil 1 190 km, pozorovatel pak ovládal 13mm kulomet.
Katapultovací zařízení
Klíčové montážní body letadla se označovaly fluorescenční barvou, aby se dalo snadno sestavit i po tmě
Palubní letoun
Ponorka vezla tři letouny M6A1 Seiran, jejichž vyslání do vzduchu trvalo s plováky asi 30 minut
I-400 a I-401 vedle americké ponorkové zásobovací lodi Proteus. Snímek vznikl
31. srpna 1945, po vyhlášení japonské kapitulace
Kapitola 4.
Spojené státy americké
Za první světové války se ukázalo, jak efektivní mohou být ponorky, když je útočník nasadí proti zásobovacím trasám ostrovního nepřítele – německé U-Booty způsobily Britům nejednu horkou chvilku. Ve Spojených státech amerických tyto zkušenosti využili námořní plánovači v meziválečném období, zatímco sledovali, jak neustále roste hrozba střetnutí s Japonskem. Požadovali proto větší čluny schopné provádět dálkové plavby a operovat na otevřeném oceánu. Tato koncepce se ukázala jako správná, když ponorky US Navy potopily více než polovinu lodí, které Japonsko během války ztratilo.
Tato kapitola se věnuje následujícím třídám:
• V
• Salmon
• Gato
• Balao
• Tench
Spuštění ponorky Finback na vodu v Portsmouth Navy Yardu v New Hampshiru, jež se odehrálo 25. srpna 1941