Němečtí tankisté
Simon Forty & r ichard c harlton-taylor
Navzdory vysokým teplotám panujícím v severoafrické poušti zůstával nezbytnou součástí výbavy německých tankistů tropický kabát, jak dokládá osádka tohoto PzKpfw IV Ausf. D z tankového pluku 8 (15. PzDiv). Vedle průzoru řidiče se nachází divizní symbol D
Olivově zelená blůza tropické uniformy M1940 svobodníka Panzerwaffe. Povšimněte si zřetelných lebek na límcových výložkách i růžového lemování nárameníků.
Během afrického tažení důstojníci nelpěli na výstrojní kázni tak jako na jiných bojištích, což dokazuje tento snímek, který pořídil vrchní velitel DAK Erwin Rommel. Uniformy zachycené osádky jsou vybledlé sluncem. Muž vlevo má až pod kolena zašněrované dlouhé tropické boty M1940 (Tropenstiefel) vyrobené z plátna olivové barvy a hnědé kůže. Pod jeho nohou je vidět tropická helma (Tropenhelm) se štítem v německých barvách.
Krátká hlaveň děla jejich tanku (5cmKwK L/42) je ozdobena netradičním symbolem značícím sestřelený letoun RAF, pod nímž je datum 16. května 1941. Vlevo od něj vidíme spřažený kulomet MG 34 ráže 7,92 mm a otevřený průzor střelce, který také sloužil jako nabíječ hlavní zbraně.
Kolona strojů LSSAH na předměstí Charkova, již uzavírá PzKpfw III s věžovým číslem 555, zatímco před ním postupují PzKpfw II (559 a 558). Po problémech na přelomu let 1941 a 1942 německá armáda konečně dodala svým vojákům potřebnou výstroj, aby s další zimou nezmrzli. Všimněte si bílé jednodílné kombinézy, kterou má na sobě muž s dalekohledem na věži 555 nejbližšího tanku; březen 1943.
Prošívaný oboustranný zimní oblek M1942 spolehlivě svého nositele zahřál stejně jako honosný kabát, který má na snímku oblečený hrabě Hyazinth Strachwitz von Gross-Zauche und Camminetz (na snímku vpravo).
PzKpfw IV Ausf. G za ním je maskován směsí vápna a křídy. Strachwitz utrpěl zranění u Stalingradu jako příslušník 16. PzDiv, ale měl to štěstí, že byl evakuován. Po uzdravení převzal velení tankového pluku elitní motorizované divize Großdeutschland.
Pečlivě zabalený člen osádky PzKpfw III od 5. tankové divize si vykloněný z únikového poklopu užívá dýmku. Křídlo vpravo má uzavřený průzor, který mohl sloužit k větrání, zatímco do druhého je nainstalován skleněný panel.
PzKpfw IV Ausf. D vyfotografovaný v roce 1941. Velitel (vpravo) má na sobě černou blůzu stejnokroje, zatímco jeho muži jsou v košilích s vyhrnutými rukávy. V zadní části věže je umístěna skříňka na výbavu (poprvé zavedena u Ausf. D) a na věži se nachází jednokřídlý poklop – dvojkřídlý se objevil až později. Číslo 821 na věži tanku značí, že jde o první stroj 2. čety 8. roty.
druhý početní stavy a třetí vybavení. Existují stovky těchto dokumentů, a pokud k nim připočteme ještě úpravy provedené na základě armádních nařízení (Heeresmittelungen) na různých frontách, je jich prostě příliš mnoho, než aby se daly rozumně interpretovat. Tanky
Taktické značení se objevovalo na všech prostředcích divize. Tento tažený FlaK 30 ráže 2 cm nese symbol 1. tankové divize, který se používal ve druhé polovině roku 1940.
se navíc objevovaly v mnoha různých typech jednotek, z nichž každá měla odlišnou organizaci a výzbroj.
Na papíře měla v roce 1939 každá německá tanková divize 11 790 mužů a 328 tanků. Ty se členily do dvou brigád (tankové a pěší) po dvou
Snímek z propagandistického filmu, který natočil válečný korespondent (Kriegsberichter) přidělený ke 3. tankové divizi. Všimněte si taktických znaků na vozidle: vlevo berlínský medvěd v černé barvě na žlutém pozadí 1 (divize byla zformována ve Wünsdorfu, asi 20 km jižně od Berlína), symbol zaveden v září 1941, a vpravo taktické označení divize používané ve druhé polovině roku 1942 2 . Němečtí výrobci dodali pro velitele motocyklových a průzkumných praporů pouze 58 vozidel Daimler-Benz SdKfz 247 Ausf. B. Automobily měly ve výbavě rádio a osádku mohlo tvořit až šest mužů. 1 2
plucích, z nichž každý měl čtyři prapory (jeden z pěších pluků byl motorizovaný). Velitel divize měl k dispozici ještě podpůrné jednotky –průzkumníky, ženisty či dělostřelectvo. On ani
PzKpfw IV Ausf. J s dlouhým 7,5 cm KwK 40 L/48 v městečku Nyíregyháza, severně od Debrecínu, koncem roku 1944. Všimněte si otevřeného pancíře věže, který umožňoval přístup k dvojitému poklopu. Velitel a střelec mají na levém rukávu blůzy našité štíty, jejichž velikost a tvar naznačují, že se jedná pravděpodobně o Krimschild (udělovaný za dobývání Krymu v letech 1941–1942) nebo Kubanschild (kubánské předmostí 1943). Na pancéřování věže je jasně vidět číselné označení stroje i Balkenkreuz.
žádný velitel jakékoliv jiné formace však nikdy nedisponoval vším, čím dle tabulek měl. I kdyby měl přesně předepsané počty například tanků, vždy by se některé nacházely v opravě a zůstávaly mimo službu. Totéž platilo pro muže, které mohla vyřadit smrt, zranění, nemoc, účast na školení či pobyt na dovolené.
Německý způsob vykazování těchto čísel pak přispívá k obecnému zmatku. Do roku 1942 musely jednotky třikrát měsíčně posílat hlášení obsahující následující informace:
Sollstärke předepsaný stav (uvedený v KStN)
Iststärke skutečný stav
Fehlstellen rozdíl mezi nimi
Gefechtstärke bojová síla (nezahrnuje štáb, zdravotníky, trén, …)
Verpflegungsstärke stav pro příděly (muži a koně; včetně těch, kteří byli na dovolené, a těch, za něž jednotka odpovídala – např. osádky v opravárenských depech čekající na vozidla, HiWi, váleční zajatci, …)
PzKpfw III (SdKfz 141, 141/1 a 141/2)
Osádka Všechny verze 5 mužů (velitel, střelec, nabíječ, řidič, radista)
První sériově vyráběnou verzí PzKpfw III se stala Ausf. E (96 kusů). Celkem ale továrny mezi lety 1937 a 1943 opustilo úctyhodných 5 690 vozidel všech variant, než se přešlo na útočná děla StuG III. Během téměř šestileté evoluce hmotnost „trojky“ narostla z původních 19,5 t (Ausf. E) na 23 t – hlavně kvůli stále sílícímu pancéřování.
Typ Vyrobeno
SdKfz 141 Ausf. A–D 70
Ausf. E 96
Ausf. G 600
Ausf. F 435
Ausf. H 286
SdKfz 141/1 Ausf. J 1 602
Ausf. L 1 470
Ausf. M 517
SdKfz 141/2 Ausf. N 614
Celkem 5 690
Jednu z výrazných výhod PzKpfw III oproti mnoha současným konstrukcím představovala velikost věžového prstence, díky níž se do věže vešli hned tři muži (střelec, nabíječ,
velitel), a mohla být osazena výrazně větším kanonem. Hlavní poslání vozidla představoval boj proti nepřátelským tankům, čemuž výzbroj brzy přestala dostačovat. Operace Barbarossa pak tuto slabinu odhalila naplno.
Příliš slabé dělo nedokázalo probíjet čelní pancíř sovětských středních T34, natož těžkých
KV1/2 – a to ani ve své finální dlouhé verzi 5cmKwK 39 L/60. To znamenalo, že ačkoli zůstával v letech 1939–1943 oporou Panzerwaffe, po tomto období se přesunul na vedlejší kolej a na frontě se stále více uplatňovaly PzKpfw IV a PzKpfw V Panther.
Řidič seděl na levé straně přední části korby s radistou/kulometčíkem po pravé ruce. Střelec se nacházel v levé části věže, kde měl k dispozici opěrku pro nohy, velitel seděl pod kopulí a nabíječ zaujal sklopné sedátko vpravo, přestože většinou pracoval vestoje. Otáčení věže se provádělo pomocí ruční kliky, která uváděla do pohybu ozubená kola, a vyžadovalo 88 nebo 132 otáček. Nabíječ si při tomto procesu musel dávat dobrý pozor a kopírovat pohyb věže.
PzKpfw III Ausf. H (tp) – písmena v závorce značí tropickou úpravu – z tankového pluku 8 (15. PzDiv) v libyjské poušti, červen 1942. Generálmajor Alfred Toppe o nasazení na černém kontinentě napsal: „Teploty dosahující přes 45 °C měly mnohem větší negativní účinek na tankisty než na ostatní vojáky. Horko bylo pro muže v boji nesnesitelné, když museli v nepřátelské palbě uzavřít poklopy a během přestávek v boji pak kvůli nedostatku paliva vypínali motory a ventilační systém. Němečtí tankisté však i v těchto podmínkách vydrželi.“
Mezi červnem a říjnem 1940 bylo 160 strojů PzKpfw III Ausf. F, G a H společně s osmi velitelskými verzemi E upraveno na variantu pro hluboké brodění (Tauchpanzer). K jejich původně plánovanému nasazení při invazi do Velké Británie však nedošlo.
V průběhu války PzKpfw III dostal silnější pancéřování a boční pláty (Schürzen) chránící vůči protitankovým puškám. Poslední verze N disponovala krátkovhlavňovou zbraní 7,5cmKwK 37 L/24, kterou měly i rané verze PzKpfw IV. Tato výzbroj ji předurčovala k podpoře pěchoty. V roce 1943 byla na některé PzKpfw III instalována vylepšená protiletadlová střeliště (Fliegerbeschußgerät 42) pro kulomet MG 34 nebo 42 a vrhače kouřových granátů. Model G, který se ve velkých počtech zúčastnil severoafrického tažení, potřeboval tropické vybavení, a tak dostal větší chladič a vzduchový filtr. Navzdory tomu pouštní písek způsoboval značné škody na pístech a pojezdovém ústrojí. Na opačném konci klimatického spektra měly osádky PzKpfw III možnost instalace
PzKpfw III Ausf. F vystavený v Musée des Blindés ve francouzském Saumuru. Stroj nese tmavě šedivou barvu a je vyzbrojen 3,7cmKwK L/46,5. Povšimněte si úložného boxu (Rommelkiste) připevněného k zadní části věže, který se poprvé objevil u verze H, pak se ale dodatečně montoval také na Ausf. E, F a G.
pásů s prodlouženými hroty (Ostketten), které usnadňovaly pohyb ve sněhu a na ledu.
V letech 1943 a 1944 osádky mnoha typů včetně PzKpfw III opatřovaly svá vozidla pastou Zimmerit. Jednalo se o preventivní opatření, které mělo zabránit připevnění magnetických min nebo přísavných bomb. Němci v té době vyvíjeli podobný typ zbraně a obávali se, že ji Sověti zkopírují. Pasta se nanášela ve dvou vrstvách pomocí stěrky a následně se vytvrzovala hořákem, což urychlilo proces trvající přirozenou cestou asi osm dní. Není divu, že aplikace v terénu bývala nekvalitní – vrstva pasty musela být asi 6 mm silná a zvyšovala hmotnost PzKpfw III nebo IV asi o 100 kg. Továrny proto později nanášely Zimmerit na obrněnce před odesláním na bojiště. Tento proces však skončil s rokem 1944 hned ze dvou důvodů.
s dostatečnou agresivitou. Významnou roli pak měla sehrát převaha v počtu a palebné síle, stejně jako moment překvapení. Pro úspěch této taktiky byla nezbytná koordinace mezi jednotlivými složkami ozbrojených sil. Hlavní nápor se soustředil do těžiště úderu (Schwerpunkt), v němž pak konkrétní jednotky útočily v přidělených úzkých sektorech (Gefechtsstreifen).
Němci dosáhli většiny svých válečných úspěchů díky nasazení obrněných formací, a ačkoli se typy útoků v průběhu konfliktu měnily, základní teorie zůstala stejná. Dominance Spojenců ve vzduchu v pozdějších letech pak vedla k větší koordinaci tanků a pěchoty. Krvavě zaplacené zkušenosti – a odrážení britských pokusů v poušti – ukázaly marnost útoků na připravenou
Velitel mohl nařídit rádiové ticho, pokud usoudil, že nepřítel může odposlouchávat komunikaci v případě průzkumných jednotek v blízkosti protivníka či při utajeném postupu. V takových situacích se používaly ruční signály – nebo světelné v noci. Klíčem k jakékoli formě signalizace bylo, aby všichni rozuměli jejímu významu. Němci ruční signály intenzivně trénovali a tento způsob komunikace (spolu se světelnými signály) byl standardizován v armádních předpisech – Heeresdienstvorschrift – 472.
PzBefWg III velitele tankového pluku 8 podplukovníka Hanse Cramera. Vozidlo je založeno na verzi H, má rámovou anténu, nepohyblivou věž a falešné dělo.
Všimněte si znaku palmy na přední části korby, písmene R (v červené barvě) na věži a plukovního praporku. Na levém blatníku pak stojí britská bedna s municí.
nepřátelskou protitankovou obranu jen za nasazení koncentrované síly panzerů a bez pomoci jiných zbraní. Němci se tak začali soustředit na taktiku kombinující tanky společně s tankovými granátníky.
Ofenzivní doktrína kladla velký důraz na roli artilerie, i když v praxi se jeho podpůrná role stále více přenášela na tanky a útočná děla. Němci měli tendenci oddělovat polní dělostřelecké prapory od svých dělostřeleckých pluků a stále více používali vícehlavňové minomety a raketomety – přestože nedosahovaly takové přesnosti jako kanony a houfnice.
Když měl protivník čas na přípravu obranné linie, která se opírala o přírodní či umělé protitankové překážky, německá pěchota útočila před
první vlna
Tanková rota
tanková rota široký klín
prapor
první vlna velitelství
tanková rota široký klín
druhá vlna
Útok motorizovaných sil
Tankové čety (Züge), roty (Kompanien) a prapory (Abteilungen) mohly v závislosti na terénu a síle protivníka zaujmout při útoku několik základních formací – linii, dvojitou linii, klín či široký klín. Četa se obvykle skládala z jednoho velitelského obrněnce a dvou tankových čet po dvou vozidlech. Pluk pak obvykle útočil ve vlnách, většinou v hloubce, jeden prapor za druhým, přičemž velitel pluku se nacházel v prostoru mezi oběma bataliony. Standardní hloubka takové formace činila asi 2 750 m. Útok obvykle probíhal ve třech vlnách. První se vrhla na protitankovou obranu a dělostřelecké pozice nepřítele a druhá poskytovala krycí palbu, aby následně zaútočila na pěchotní pozice nepřítele. Před druhou vlnou, společně s ní nebo v závěsu za ní postupovali tankoví granátníci, kteří sesedli co nejblíže místu, odkud napadli protivníka. Cílem druhé vlny bylo eliminovat zbývající protitankové pozice, těžké pěchotní podpůrné zbraně a kulometná hnízda
bránící postupu vlastní pěchoty. Třetí vlna doprovázená zbytkem tankových granátníků likvidovala zbylá ohniska odporu. Někdy velitelé rozhodli o sloučení tří vln do dvou, přičemž první prošla nepřátelskými liniemi až k dělostřeleckým pozicím a druhá dočistila přední pozice a zlikvidovala protivníka, s nimiž se první vlna nevypořádala, nebo kteří se znovu vzchopili po jejím průchodu. Dělostřelecký pozorovatel se po bojišti pohyboval ve svém obrněném vozidle s první vlnou, zatímco velitel doprovodné artilerie zůstával s velitelem tankové formace. Druhou vlnu obvykle doprovázela také útočná děla StuG. Tanky si navzájem pomáhaly palbou a pohybem; střední a těžké obrněnce zaujaly palebné pozice v krytu a poskytovaly krycí palbu, zatímco rychlejší stroje postupovaly k dalšímu velitelskému bodu. Tam se zastavily a střelbou kryly předchozí skupinu, která se vydala vpřed. (Podle TME 30451 americké armády.)
druhá vlna
třetí vlna
1. četa
3. četa
4. četa
jednotka velitele roty 2. četa
třetí vlna