Petr Ludwig
OD CHAOSU KE SMYSLU
Jak uspět ve světě změn a umělé inteligence
Copyright © Petr Ludwig, 2025
Illustrations and photos © Petr Ludwig, 2025
V edici Briquet vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing v Brně roku 2025. Žádná část této knihy nesmí být nijak použita či reprodukována bez písemného svolení, s výjimkou případů krátkých citací jako součásti kritických článků a recenzí.
Odpovědná a jazyková redakce Martina Rybičková
Vývojová redakce Tomáš Baránek
Šéfredaktor Marek Vlha
Grafická úprava a sazba David Dvořák
Obálka Petr Ludwig
Ilustrace Petr Ludwig, Jun Han Chin Jazyková korektura Vilém Kmuníček
Tisk a vazba PBtisk, a. s., Příbram
Vydání první
Jan Melvil Publishing, 2025
Všechny naše knihy najdete na www.melvil.cz
Chyby a připomínky: melvil.cz/chyby
Recenze a pochvaly: melvil.cz/kniha-od-chaosu-ke-smyslu, libisemi@melvil.cz
Kniha vychází také elektronicky a jako audiokniha.
Vyzkoušejte aplikaci Melvil: – e-knihy i audio na jednom místě – vlastní poznámky
– plynulé přepínání mezi čtením a poslechem
ISBN 978-80-7555-276-1
Tato kniha není primárně určena lidem s akutními psychickými obtížemi ani těm, kteří se léčí s duševními onemocněními. Může jim však nabídnout užitečný pohled na některé aspekty života.
„Smyslem života je dát životu smysl.“ – neznámý autor
Předmluva
Umělá inteligence a nové technologie mění svět rychleji než cokoliv, co lidstvo dosud poznalo. Tempo změn se neustále zrychluje, zatímco naše schopnost rozumět světu paradoxně klesá. Jak se v takové době zorientovat? Jak se připravit na budoucnost, kterou si jen těžko dokážeme představit?
Jsem přesvědčen, že ať už nás čeká jakákoliv budoucnost, budeme potřebovat několik superschopností, které nám pomohou v takovém prostředí obstát. Čtyři z nich, které považuji za ty vůbec nejdůležitější, tě chci v této knize naučit.
Dozvíš se, jak převzít plnou odpovědnost za svůj život a nezůstávat v roli oběti. Objevíš sílu optimistického vysvětlovacího stylu, který ti dá odolnost a schopnost zvládat selhávání. Získáš návod na to, jak objevit svůj autentický smysl v životě a práci. A nakonec pochopíš, proč vše nejlépe funguje v synergických vztazích a komunitách.
Prostředí kolem nás se sice vyvíjí raketovou rychlostí, ale náš mozek zůstává stejný. Z tohoto důvodu se na následujících stránkách nevěnuji tolik technologiím, jako spíš mindsetu – našemu nastavení mysli. Snažil jsem se psát tak, aby byla kniha co nejvíce nadčasová. Dovednosti, které díky ní získáš, ti poslouží jako „švýcarský nůž“ pro nejistý a nepředvídatelný svět.
Tato kniha je určena pro každého, kdo se nechce spokojit s rolí pasivního diváka, ale chce si aktivně utvářet svůj vlastní životní osud.
Petr Ludwig Singapur, 31. srpen 2025
SMYSL
„Neboj se smrti, obávej se spíše toho, že jsi nikdy nezačal skutečně žít.“
– Marcus Aurelius
Jak již asi z úvodního vyprávění o nouzovém přistání víš, létání je pro mě trochu výzvou – a celý ten příběh ještě pokračuje. Představ si, jak jsem musel být nadšený, když jsem se po tomto intenzivním zážitku dozvěděl,
že mě čeká jeden z nejnebezpečnějších komerčních letů světa – z nepálské
Pokhary do Jomsomu v Himálaji.[31]
Cílové letiště se nachází ve 2 750 metrech nad mořem, a jelikož je tam
řidší vzduch a krátká přistávací dráha, dostanou se tam jen některé speciální typy letadel. Prolétá se přímo kolem úpatí Annapurny, místa pověstného rychlými změnami počasí, silnými větry, mlhou a deštěm, což všechno může let výrazně zkomplikovat…
Když jsme se odlepili od země, měl jsem v sobě malou dušičku. Na druhou stranu výhled z okna na zasněžené vrcholky Himálaje a majestátní
Annapurnu je něco, co jsem si přál alespoň jednou v životě spatřit. Let trvá poměrně krátce, přesto se mi zdálo, že se minuty nekonečně vlečou.
Po hladkém přistání a seznámení s našimi šerpy jsme s radostí vyrazili na týdenní pochod vzhůru směr zakázané království Mustang na hranicích Nepálu a Tibetu.
Letadlo, kterým jsme přiletěli, havarovalo přesně pět dní poté. Při neštěstí zemřelo dvaadvacet lidí.
Představ si, že tě čeká další týden v horách, a víš, že zpět už asi nepoletíš, protože nebudeš mít čím – letecké spojení bylo až do vyšetření nehody zrušeno. Dáváš jednu nohu před druhou, dýcháš o polovinu řidší vzduch a máš opravdu hodně času přemýšlet. Jaký má můj život vlastně smysl? Co je můj hlavní důvod ráno vstávat?
Kde se koncept důležitosti smyslu zrodil
Hledání smyslu lidské existence je jednou z největších otázek lidských dějin vůbec. Odborně a vědecky jsme se jí ale začali zabývat až poměrně nedávno – systematické zkoumání tohoto fenoménu nabylo na intenzitě zejména v 19. a 20. století. A samotný příběh objevu důležitosti smyslu je protkán smyslem jako málokterý jiný…
Jedním z prvních, kdo přišel s myšlenkou, že si smysl můžeme a máme vytvářet sami, byl Friedrich Nietzsche. Místo toho, aby lidé přijímali smysl života daný náboženstvím nebo tradicemi shora, měli by mít odvahu hledat a vytvářet si svůj vlastní smysl odspoda. Jeho známý koncept amor fati, neboli láska k osudu, pak učí lidi přijímat vše, co život přinese, včetně těžkostí
a utrpení, jako součásti jejich cesty.
Byli to však hlavně tři psychiatři, kteří zkoumali lidskou motivaci a kte-
ří postupně pomohli vytvořit základ současného poznání o smyslu. A jelikož všichni tři žili a pracovali ve Vídni, jejich teorie vešly ve známost jako
tři vídeňské školy.
Představitelem té první byl Sigmund Freud. Ten říkal, že všechno, co
nás motivuje, jsou primární pudy. Najíst se, vyspat se a možná občas plodit děti. Tyto pudy považoval za základní hnací síly lidského jednání. Něco pravdy na tom určitě je, ale není naše lidství ještě o něčem více?
A tak přišel další psychiatr, Alfred Adler, zástupce druhé vídeňské školy.
Adler postavil svoji teorii na tom, že nás nejvíce motivuje touha po uznání – společenském statusu, moci či penězích. Taková motivace sobeckým egem. Ruku na srdce, je veškeré lidské snažení skutečně hnáno pouze sebestředností? Z části určitě, naštěstí nejsme všichni pouze sobecká individua.
A tak se na scéně objevil Viktor Frankl.
Frankl měl za sebou nesmírně silný a těžký osud. Jako přední vídeňský psychiatr se za druhé světové války dostal do Terezína a později i do Osvětimi – a jako zázrakem peklo těchto míst přežil. Extrémní životní
zkušenosti pak zásadně ovlivnily jeho práci a vedly k tomu, že moderní psychoterapii proměnil možná více než kdokoliv jiný v historii.
Stal se zástupcem třetí vídeňské školy. Jeho teorie vychází z toho, že nejvíce nás motivuje touha po přesahu – po tom, něco po sobě zanechat a předat svět další generaci v trochu lepším stavu, než v jakém jsme ho dostali. Ano, Frankl dal na první místo touhu po smyslu.
Stal se zakladatelem logoterapie. Slovo logos znamená řecky smysl –jde tedy doslova o terapii smyslem. Při práci s pacienty propadajícími
beznaději či trpícími depresí často začínal sezení naprosto odzbrojující otázkou: „A proč nespácháte sebevraždu?“
Tato metoda je známá jako existenciální zlom, kdy se terapeut pokouší najít v pacientově životě jakýkoli prvek smysluplnosti, který by mu mohl pomoci beznaděj překonat. Cílem je vykřesat smysl, který lze najít i v utrpení jako takovém, a ukázat pacientovi, že také ve zdánlivě beznadějných situacích existuje něco, pro co má důvod žít.
Frankl rozvinul tento přístup na základě svých zkušeností z koncentračních táborů. Tam si totiž uvědomil, že ti, kteří dokázali během svého utrpení nacházet smysl, měli daleko větší vnitřní sílu a tím i šanci na přežití. On sám se stal názornou ukázkou své teorie – přestože si prošel největším peklem 20. století, napsal později desítky knih, dožil se devadesáti dvou let a zásadně změnil život milionů lidí k lepšímu.
Čím vším může být Franklovo poselství užitečné i v budoucím světě zásadně utvářeném umělou inteligencí? A hlavně: jak se my jako lidstvo
můžeme poučit z tragické historie, abychom už nic takového nemuseli nikdy opakovat?
Smysl, nebo uznání – zdroje nejsilnější motivace
Myslím, že jeden z největších problémů současného světa je, že až příliš mnoho lidí uvízne v patře uznání. Pro názornost často pracuji s pojmem takzvané černé ego-díry, která lidem brání posunout se do horního patra smyslu.
Během své praxe jsem vysledoval jednu věc – čím nižší sebedůvěra, tím více je člověk závislý na externí validaci a na uznání druhých. Jsem přesvědčen, že pochopení, kde se ona nízká sebedůvěra bere a co je jejím jádrem, je pro nalezení smyslu podstatný dílek do skládačky. Vědecké studie ji dávají do úzké souvislosti s teorií citové vazby neboli s teorií attachmentu.
Nedostatečná nebo nekonzistentní péče v dětství, případně menší či větší raná traumata, mohou vést k nejistým typům attachmentu. Ty jsou podle studií spojovány s nižší sebedůvěrou a zvýšenou potřebou externí validace. Děti s nejistým attachmentem často vyhledávají potvrzení své hodnoty od ostatních, což může přetrvávat i v dospělosti.[32]
A právě pro tento stav používám označení černá ego-díra – černá, protože je podobně jako ty ve vesmíru nekonečně nenasytná. Čím více externí
validace dostáváme, tím více ji potřebujeme. Ať už do ego-díry narveme sebeluxusnější auto (nebo kabelku), nezmenšíme ji, paradoxně ji ještě zvětšíme.[33] Nebo například čím více má člověk lajků či followerů na sociálních sítích, tím více jich potřebuje.[34] Krmit černou díru, a tedy naše uznání, může být past. Nevytváří spokojenost, ale závislost.
Porozumění této dynamice považuji za naprostý základ osobního rozvoje. Tento cyklus nám může zásadně bránit v rozvoji vnitřního pocitu
hodnoty, seberealizace a prožitku autentického smyslu. Cílem proto není ucpat černou díru z vnějšku, ale zacelit ji zevnitř.
Jako hlavní motivace, proč usilovat o posun do horního patra smyslu, může posloužit také to, že se tam lépe dýchá – vše je stabilnější a člověk emočně vyrovnanější. Patro smyslu a uznání se od sebe zásadně liší i v tom, jak lidé reagují na kritiku.
V patře uznání si lidé berou kritiku mnohdy až příliš osobně, neslyší, že „udělali něco špatně“, ale že „oni jsou ti špatní“. Na druhou stranu pochva-
la je pro ně externí validace, která sice chvilkově zacelí vnitřní nejistotu, rychle však vyprchá. Proto vytváří spíše závislost a snahu takové uznání neustále vyhledávat. Jak už víš, je to past – čím více pochvaly tito lidé dostávají, tím více ji potřebují.
Pro člověka, který se dostane do patra smyslu, bývá negativní zpětná vazba obvykle prostředkem učení. Díky ní se dozvídá, jak může dosahovat smyslu ještě lépe a účinněji, pokud něco změní. Kritiku si tito lidé tedy neberou tolik osobně. Zároveň pro ně pochvala není čistě odměnou, jako spíše potvrzením, že jdou po správné cestě. Celkově vede patro smyslu k vyšší emoční stabilitě.
Netvrdím, že lidé hnaní uznáním nedokážou vybudovat ohromné firmy či dosáhnout velkých úspěchů. Myslím tím spíše, že to není cesta k dosažení dlouhodobé stability a spokojenosti. Obojí – jak touha po uznání, tak touha po smyslu – je zdrojem velmi silné motivace, ale jen horní patro smyslu vede k osvobození od externí validace, a tím k celkově větší vyrovnanosti.
Jak můžeš získat lepší emoční stabilitu i ty? Jak můžeš účinně zacelovat svoje černé ego-díry? A jak se můžeš posunout do patra smyslu?
Homo duplex – dvě podstaty našeho lidství
Skutečnost, že má lidská podstata více úrovní vědomí, které s sebou nesou
odlišné prožitky a vnímání reality, se stala také jednou z ústředních myšlenek sociologa Émila Durkheima.
Popsal, že lidská mysl má dva zcela odlišné stavy – na jedné straně sobecký individuální stav a na druhé vyšší stav kolektivní. Durkheim tuto
naši dvojí přirozenost nazývá homo duplex, já těmto stavům pro přehlednost rád říkám ego-1.0 a ego-2.0.
Individuální stav neboli ego-1.0 nastává tehdy, kdy dáváme sebe na první místo. Představuje sobeckou stránku člověka orientovanou na naplnění vlastních potřeb a zájmů. Tento stav úzce souvisí s prvními dvěma patry pyramidy vídeňských škol. A jak si ukážeme, dávat sebe na první místo rozhodně není nic špatného, jen bychom u toho neměli skončit.
Druhý, vyšší stav Durkheim označuje jako stav kolektivní. Ten nastává po rozpadu sobeckého ega, kdy se z já stane my – a přesně proto ho označuji ego-2.0. Mnoho věcí v takové situaci smysl ztratí a mnoho jich zase smysl získá. Člověk si uvědomí a na emoční úrovni prožije, že je součástí vyšších celků, pomyslnou buňkou ve větším organismu. Na úrovni našeho prožívání je tím krásně vyjádřeno patro smyslu.
Durkheim naprosto nadčasově vysvětlil, že tyto dvě stránky lidské podstaty jsou v neustálém napětí. Individuální stránka, pokud není regulována, může vést k čistému sobectví a narušení společenské harmonie. Naopak silné kolektivní vědomí může jednotlivce motivovat k činům přesahujícím jeho osobní zájmy – k chování prospěšnému pro společnost, jíž je součástí.
Tento fenomén tak může vysvětlovat třeba upřímné dobré skutky, altruismus, či dokonce sebeobětování.
Ač byly tyto stavy popsány na základě zkoumání subjektivních příběhů lidí před více než sto lety, až dnes se jim může věnovat rigorózní věda. A co
víc, máme již poměrně dobře prozkoumané techniky, které nás dostávají po pomyslné ose nahoru do vyšších stavů vědomí. Zároveň také známe okolnosti, které nás zase uzemňují do stavů nižších.
Věřím, že pokud člověk alespoň jednou za život zažije katapult do horního patra, už nikdy se na svůj život nebude dívat stejně. S tímto stavem samozřejmě pracují všechna velká náboženství – některá se k němu
propracují mnoha hodinami meditací, jiná k tomu tisíce let používají zkratky ve formě psychedelických látek.
My si ale ukážeme, že dostat se do horního patra je běžná schopnost našeho mozku a dá se kultivovat i mimo náboženskou praxi, doslova každý den.
Rozpouštění ega
Vraťme se opět na chvíli do Nepálu. Po necelém týdnu od přistání se dostaneme do našeho cíle – vesnice Lo Manthang, centra zakázaného krá-
lovství Mustang. Oblasti, která byla ještě do roku 1992 všem turistům zapovězena. Unikátního místa zapomenutého v prostoru a čase. Přicházíme zrovna v části roku, kdy se odehrává jeden z největších místních buddhistických svátků, festival Tiji.
Po několika dnech mytí ve studené vodě si dáváme první teplou sprchu. Konečně se pořádně vyspíme a ráno jdeme navštívit buddhistický klášter.
Ten den je nebe čistě modré a viditelnost téměř dokonalá.
A v tom okamžiku se vše slije v jedno – únava těla, havarované letadlo, ranní modlitba buddhistických mnichů čtoucích monotónně mantry, silné teplé slunce a zasněžené vrcholky velehor. Najednou cítím absolutní klid a zalije mě pocit, že vše je, jak má být.
Ten pocit je velmi silný a naprosto odlišný od čehokoliv běžného. Není v něm strach, jen nekonečný oceán jistoty, v němž se vytrácí i obava ze smrti. Co je můj malý a pomíjivý život oproti věčnosti? Tam v Nepálu jsem
zažil opravdové a nefalšované ego-dissolution – naprostý, náhlý a neplánovaný rozpad ega. Katapult do Durkheimova horního kolektivního patra a Franklova patra smyslu.
Jak ale něco takového dostat do každodenního života? Ne každý den přece unikneme pádu letadla či navštívíme chrám v Himálaji – ne každý
den je zalitý sluncem.
V praktické části této kapitoly se podíváme na tři konkrétní nástroje, skrze něž můžeme pocit smysluplnosti a přesahu ve svém životě posilovat.
Dobrým člověkem se nerodíme, dobrým člověkem se stáváme…
NÁSTROJ: Dobré skutky bez očekávání
Současná neurověda mluví o tom, že pocit smyslu lze vytvářet skrze každodenní malé krůčky. Ne každý den máme možnost zachránit svět, každý
den však máme možnost udělat radost alespoň jednomu člověku.
Velmi účinnou metodou pro posilování pocitu smysluplnosti se ukázaly random acts of kindness – náhodné dobré skutky. Takové drobné každodenní laskavosti pak zesilují neurální spojení související s empatií a altruismem.
S každým dobrým skutkem se učíme více vnímat nejen své potřeby, ale i potřeby druhých. Zároveň nás mozek odmění vyplavením koktejlu neurohormonů, protože v něm aktivují oblasti spojené s odměnou a pozitivními emocemi. To může vést kromě posílení takového chování v budoucnu také ke zlepšení duševního zdraví, snížení stresu a zkvalitnění našich vztahů.[35]
Dokonale to popsal jeden můj klient: „Dělat radost dělá radost.“
Aby to vše fungovalo, je zásadní neočekávat nic na oplátku. Pokud člověk dělá něco pro druhé, aby z toho sám něco měl, tak to není ego-2.0, ale stále převlečené ego-1.0. Dobré skutky tedy musí být opravdu čisté a nezištné – teprve pak se nám aktivují úplně jiná centra mozku, než když je naše motivace sobecká.[36]
Jedna studie dokonce zjistila, že altruistické chování zvyšuje empatii i u lidí s původně egoistickými a narcistickými tendencemi.[37] Takže dobrá zpráva: pokud pro tebe dobrosrdečné chování není přirozené či ho
například ze svého dětství od druhých moc neznáš, nevadí. Můžeš to změnit a stát se tak pro své okolí lepším vzorem ty.
Ve světě, kde nás nové technologie mohou od sebe snadno vzdalovat, bychom neměli zapomínat být každý den o trochu lepšími lidmi. Můžeme se usmát na paní prodavačku, pustit v autobuse sednout staršího člověka, připravit kolegovi kávu nebo čaj, poděkovat či vyjádřit vděčnost našemu partnerovi. Prostě vykouzlit druhému na rtech drobný úsměv. V budoucnu to možná bude ještě důležitější než kdy jindy – i velké osvícení začíná malou laskavostí.
Povyprávím ti jeden příběh, který se mi stal, zrovna když jsem psal tuto kapitolu. Je půl dvanácté večer a já sedím úplně sám v hotelovém lobby v Singapuru a pracuji na knize. Z ničeho nic za mnou přijde recepční a říká: „Mr. Petr, všiml jsem si, že jste se narodil 1. dubna, to je úplně stejně jako moje maminka – jen přesně o 40 let později.“
A pak se chvíli zamyslí, podívá se mi zpříma do očí a dodá: „Bohužel ona tady už mezi námi není, ale každý rok se v ten den za ni chodím do chrámu modlit. Mr. Petr, tak až se zase budu za maminku modlit, budu se odteď modlit i za vás.“
Posilování mozku skrze morální vzory
Další užitečný přístup pro prohlubování smyslu, který objevila moderní neurověda, je posilování částí mozku spojených s empatií prostřednictvím příběhů druhých lidí.[38] Když takový příběh slyšíme, naše neurony vykazují
podobné vzorce aktivity, jako kdybychom jej sami prožívali. Stejně jako fyzický sval sílí opakovaným cvičením, i náš morální sval můžeme takto trénovat.[39]
Jeden z takových velkých příběhů lidských dějin, který se stal na území předválečného Československa, je příběh sira Nicholase Wintona.
Těsně před tím, než vypukla druhá světová válka, zorganizoval Winton záchranu stovek židovských dětí před blížící se německou okupací. Pomocí vlakových transportů je nechal přepravit do bezpečí Anglie, kde je adoptovali náhradní rodiče.
Tímto způsobem pravděpodobně zachránil život 669 z nich, protože kdyby je takto neoddělil od jejich rodičů a neodvezl pryč, čekaly by je plynové komory Osvětimi. Wintonovy aktivity však zůstaly světu téměř 50 let skryty.
Celý příběh odhalila až televize BBC, která s Wintonem uspořádala živé setkání. Pokud chceš prožít střípek z Wintonova příběhu a nasát trochu z jeho nesmírné dobrosrdečnosti a pokory, můžeš si záznam vysílání nyní pustit. Uvidíš sál plný lidí a Wintona, jak sedí v první řadě. Během vysílání však dojde k zásadnímu zvratu…
PUSŤ SI VIDEO TOHOTO
NESMÍRNĚ SILNÉHO OKAMŽIKU
V jednu chvíli se totiž ukáže, že v sále nejsou náhodní diváci. Je plný dospělých lidí, kteří byli kdysi těmi dětmi, jimž Winton zachránil život. Nikdy v lidské historii nezaznamenala kamera tolik přesahu a čistého ega-2.0.
Opravdu se, prosím, na to video podívej. Sám u něj téměř vždy musím zamáčknout slzu. Kdybych byl v tu chvíli zavřený ve funkční magnetické rezonanci, rozzářila by se mi pravděpodobně centra empatie a smyslu jako žárovka.
Winton se dožil 106 let, jeho odkaz by však neměl zemřít nikdy. V každém z nás se totiž skrývá jakýsi malý Nicholas Winton. Jsou jím naše centra mozku, která se posilují nejen tehdy, když vidíme druhé konat dobré skutky, ale také když je děláme my.
Jak na to však ve stereotypu běžných dní nezapomínat? A jak si toto wintonovské já ještě více zvědomit a dlouhodobě posilovat?
Dobro-metr aneb zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší nejmilejší?
Pojďme na další cvičení, které mám moc rád a s oblibou ho dělám na svých přednáškách. Jdeme na to? Při tomto cvičení požádám lidi, aby si představili konkrétního člověka, kterého si v životě nejvíce vážili a kterého měli úplně nejraději. Kdo by byl takový člověk pro tebe? Vidíš ho před sebou? V mém případě by to byla moje babička, o níž jsem mluvil již dříve.
