BORIS PRALOVSZKY
je známý karikaturista, kmenový kreslíř časopisů Dikobraz a Sorry, spoluautor muzikálů i textař písní, autor humorných knížek pro děti i jejich rodiče a ilustrátor knih jiných spisovatelů. V nakladatelství Šulc –Švarc ilustroval knihy Jiřího Žáčka Život je boj a Kapesní zvěřinec nebo aforistické fejetony Zdeňky Ortové Koukejte do výstřihů.
Autor miluje nadsázku a černý humor. Na fotografii je Boris Pralovszký se svým psem Benym – hledačem pokladů v brdských lesích. Věříte tomu?
V knihkupectvích se objevil váš humoristický román Nohama napřed, do kterého jste nakreslil několik desítek burleskních karikatur. Jaký příběh v něm čtenáři najdou?
Nohama napřed je příběh rodiny, která provozuje Pohřební službu. Zprvu se zdá, že starost o zemřelé je pro Horáčkovy posláním, kterému se rozhodli obětovat život. Záhy se však ukáže, že i funebrák je jenom člověk. Se všemi svými ctnostmi i nectnostmi. Horáčkovi vlastně ani moc na výběr nemají. Ve světě, kde vyhrává mocnější, je třeba jednat rychle. Nejdůležitější je nastavit přesná pravidla. Právě v této dovednosti je hlava rodiny Jiří mistrem svého řemesla.
Milujete nadsázky a při psaní je výborně používáte k tomu, aby se čtenář zasmál a děj pádil k další komické situaci. Potkáváte se s nadsázkami i v normálním životě, nebo patří jenom do humoristických knih a kreslených vtipů?
Největší nadsázkou je život sám a lidé v něm. Neustále něco přeháníme a ani si to neuvědomujeme. Těšíme se na pohodu Vánoc, ale nedovedeme si je představit bez spousty dárků a dobrého jídla. Jenže právě kvůli tomu zažíváme stres. Tohle je přece ta největší nadsázka v obyčejném životě.
Na úvodní stránce knihy je podtitulek Nekorektní příběh jedné rodiny. Neděláte si náhodou legraci z toho, že zastánci takzvané korektnosti jsou vlastně sedmilháři?
Nebylo by korektní říkat, že sedmilháři nejsou. Hlasatelé a zastánci jakékoliv korektnosti jsou jimi bez výjimky. Občas mám pocit, že nás tito lidé jen zkoušejí, kdy konečně odhalíme, že si z nás celou dobu dělali srandu.
Mnohem déle než spisovatel jste autor kresleného humoru. Odkud jste pro něj nejčastěji bral nápady?
Náměty pro humor, i ten kreslený, přináší život sám. Jakmile chce někdo dělat humor, který by měl být ke všem korektní, nikoho nepobaví. Humor je buď dobrý, nebo špatný. Když je dobrý, nikdo na korektnost nekouká.
Pustit se do třísetstránkového románu ovšem není jen tak, kreslený humor může být i beze slov, zatímco román potřebuje pravý opak. Předělal jste se na humoristického obojživelníka?
V kreslířské praxi jsem fóry beze slov moc nedělal. Vždycky mě nejvíc bavilo vymýšlet „bubliny“ do vtipů.
Všemu, co říkáte, věřím. V knize Nohama napřed jsem dostal důkladnou lekci z černého humoru. Máte pro něj vlastní definici?
Děti na Mikuláše ukousnou hlavu čokoládovému čertovi, který je před chvílí k smrti vystrašil ve dveřích. Stejně vnímám černý humor. Pomáhá nám nebrat moc vážně ani věci, kterých se v životě nejvíc bojíme.
Co odpovíte čtenáři, který přečte váš román a nebude vědět, zda ho má brát opravdu vážně?
Jinak než vážně se tato kniha brát nedá. Je to stejné, jako by někdo zpochybňoval například existenci trpaslíků. Pokud někdo takový existuje, měl by se nad sebou zamyslet.
UKÁZKA Z ROMÁNU
„To je ono!“ vyhrkl Jiří, když v zahradním domečku konečně našel, co hledal už hodinu. S rachotem vytáhl na světlo starý půlkulatý zahradní gril na vysoké plechové trojnožce, zakončené skřípajícími kolečky. Zatetelil se blahem jako Indiana Jones, když právě objevil ten největší poklad. Jako v transu začal otírat nánosy pavučin z povrchu oprýskaného plechu. Malinko se natře a bude jako nový. Jiří se začal shánět po synovi, aby ho tímto úkolem pověřil. Jirka se vrtal před domem v motoru svého golfu. Radost neměl. Ani z toho, že ho otec nachytal v pracovní době, jak se fláká, ale už vůbec ne z toho, že musí všeho nechat a jít něco dělat.
„Není to blbý?“ mudroval nad otcovým nápadem, když uviděl, na čem by měl zítra vzplanout pietní ohýnek. „Aby z toho ještě nakonec nebyl nějaký průšvih!“ Ve skutečnosti mu samozřejmě o žádný průšvih nešlo. Natírání ho nebavilo. Vždycky se akorát zapatlal od barvy, která nešla umýt. Bál se, že si někde udělá šmouhu na čalounění v auťáku.
Jiří syna malinko namotivoval tím, že mu řekl, jak dohodl s Gajdošem, že za oheň zaplatí podle zvláštního ceníku. Slíbil synovi, že když svou práci odvede na jedničku a hlavně rychle, dočká se nějaké menší prémie ke svému platu. Tohle zabralo okamžitě. Jirka přestal mudrovat a sám se iniciativně začal pídit po plechovce s barvou. Co kdyby se stal zázrak a přece jen by se mu podařilo schrastit prachy na výfuk včas. Když bude otec spokojený, tak ho možná bude moct požádat i o půjčku! A když bude hodně spokojený, tak mu ji možná i dá. Třeba by mu půjčil i víc. Možná by mu půjčil taky na nový poklice s křížem uprostřed.
Jiří byl potěšen, že mu jeho strategie vychází. Jirka se snažil, co to šlo. Během chvilky už stál gril na kartonové podložce a synátor ocelovým kartáčem připravoval plochu k novému nátěru. Pane jo, stačí správná motivace a to se to pak pracuje. Jindy by musel synovi všechny kroky dopředu několikrát vysvětlit a vida, zvládá to sám. A zapojil dokonce hlavu. Třeba to, jak ho napadlo odlupující se barvu nejdřív odstranit.
Jirka se snažil tak dokonale, že za pár minut na plechu už nezbyla ani malá tečka původní barvy. Trochu se dokonce polekal, jestli to nepřehnal. Po důkladném vydrhnutí ocelovými štětinami gril zářil jako z nerezu. Ještě se to malinko přejede drsnějším kartáčem a může se natírat. Jiří byl s prací syna poprvé v životě spokojen. Dokonce ani neplýtvá barvou, nanáší ji tak, aby nikde nenechal nepřetřené místečko, ale zbytečně neplýtvá. Tak to má vypadat!
„Co děláš, ty jelimane!“ zařval Jiří, když mu přes kalhoty přejel čerstvě namočený štětec s hustou barvou.
Zbortil se mu svět. Jediná chybička a všechno je v háji. Nemohl si synovo počínání vynachválit, ale teď by ho nejradši zabil. I Jirka pochopil, že je malér, a s vytřeštěnýma očima koukal na to, jak otec ve snaze co nejrychleji kalhoty očistit kusem roztrhaného trička, které popadl na zemi, flek jen víc a víc rozmazává.
Jiřímu se chtělo brečet! Tyhle kalhoty měl nejraději. Měly už sice trochu prošoupané okraje nohavic, ale jinak by ještě pár sezon vydržely. Teď to vypadalo, že budou muset jít definitivně ze šatníku a on si bude muset koupit nové. Nakupování nenáviděl snad ještě víc než placení složenek. Přesně v duchu hesla Podle sebe, soudím tebe si o všech obchodnících
myslel, že zákazníkovi vnucují nesmyslně předražené zboží a tahají mu peníze z kapes. A podle Jiřího bylo předražené každé zboží. Proto nakupoval výhradně u Číňanů. Ve zdejším China Townu, jak místní nazvali malou asijskou tržnici na náměstí pod podloubím. Tam nemusel ztrácet čas zkoušením v kabince, oblečení poměřoval přiložením k tělu a hlavně nikdy neutratil nesmyslný majlant. Vášeň pro asijskou konfekci by mu určitě nikdo nevyčítal, pokud by se nesnažil do jejího nákupu nutit i ostatní členy rodiny.
„Aceton!“ zaradoval se Jiří nahlas. Spěchal do garáže a během pár vteřin byl zpět. Nervózně odšrouboval třesoucími se prsty plechovou zátku nádobky a do jejího hrdla nacpal kus trička. Pak pikslu obrátil dnem vzhůru, aby látka pořádně prosákla. Jako smyslů zbavený začal přejíždět skvrnu na nohavici. Vzápětí si uvědomil, že by mohl surovým drhnutím poškodit jemnou strukturu textilu, tak malinko zmírnil. Pomohlo to. Ono to pomohlo! Zařval z plných plic „Aleluja!“, ačkoliv byl zapřisáhlým ateistou. Skvrna z nohavice zmizela. Nebylo po ní ani památky. Jiřímu se vrátila krásně narůžovělá barva do vybledlého obličeje. Cítil se opět šťastný. Odpustil synovi i celému světu. Odpustil vesmíru všechny špatnosti, které ho kdy potkaly.
Vítězoslavně zašrouboval plechovku od ředidla a ledabyle ji upustil na zem. Tričkem, ze kterého rychle vyprchala těkavá látka, si otřel zpocené čelo. Ještě jednou se podíval na nohavici, ze které tak zázračně zmizela skvrna, a nejraději by se štípnul. Na místě, odkud před chvílí odstranil skvrnu, se začaly objevovat dlouhé černé chlupy z jeho nohy. Během chvilky z kalhot vykoukla půlka stehna. A než se stačil vzpamatovat, zmizela celá pravá nohavice.
Jirka se vyděsil ještě víc než otec. Poodskočil metr dozadu a s hrůzou pozoroval částečnou anihilaci otcových kalhot. Rozhlédl se kolem sebe, zda už také nezačíná mizet i něco jiného, a v kapse nahmatal klíčky od golfa. Otci mezitím došlo, kde se stala chyba, a rychle ze sebe serval kalhoty, aby se acetonem nastartovaný proces rozpouštění umělohmotných vláken nepřenesl i na jeho košili. Musel od sebe svršky co nejrychleji odpojit. Hlavně žádné překryté plochy. Uf, naštěstí to stihnul! Stál v pruhovaných trenýrkách na dvoře a v ruce svíral držátko kovového zipu — jedinou věc, která mu z jeho parádních kalhot zbyla.
„Až to tady doděláš, tak se dej do umytí skel na pohřebáku, zadní jsou tak zadělaný, že přes ně není vidět!“ nalajnoval další postup práce Jirkovi. Vůbec ho neseřval. Nevyšiloval a nehroutil se, jak by Jirka v takové situaci očekával.
Turek by tentokrát nestačil, Jiří si musel dolít zbytek koňaku, který už nezvládla Alžběta. Ta ještě stále spokojeně oddechovala v křesle. Vůbec se za celou tu dobu nepohnula a Jiřího napadlo, že ji probudí. Ať má taky vztek!
Do místnosti vběhla jako uragán Františka a beze slova vysvětlení mu strčila vyzvánějící mobil přímo pod nos. Když viděla, že má na sobě jen trenýrky, napadlo ji, že by se mohla taky svléknout a natáhnout se na lehátko na dvorku.
Volal Gajdoš. Byl jedinou jiskřičkou naděje ve zpackaném dni. Jiří se přemohl a přijal hovor.
Po několika minutách, kdy jenom trpělivě poslouchal, Gajdoše přerušil. Slíbil mu, že je připravený i na tak nestandardní požadavky, o jakých hovoří. Nezapomněl připomenout, že spadají pod sazebník zvláštního ceníku. Gajdoš se otočil do místnosti plné Romů, kteří již několikátý den před pohřbem zapíjeli památku zesnulého barona, a oznámil, že pan Horáček všechny jeho požadavky přijal. Jiří musel telefon odtrhnout od ucha, aby mu nepraskl bubínek, tak hlasitá byla reakce rozjásaného davu.
Rozloučil se s Gajdošem, ale nebyl si jistý, zda ho někdo na druhé straně vnímal. Z mobilu se ozýval jen hlasitý zpěv, rychlá hudba a dupání do rytmu. Vracela se mu lepší nálada. Z bloku, který vylovil v přihrádce svého stolu, vyškubl jeden list a začal si na něj rýsovat tabulku pro nacenění jednotlivých služeb, které budou poskytnuty navíc oproti běžným zvyklostem.
O SOBĚ
Jak vás poznamenala základní školní docházka?
Tři třídy základní školy jsem absolvoval ve slovenských Levicích, kde jsem se narodil, zbytek v Praze-Čakovicích. Na školní léta vzpomínám jen v dobrém. Nejvíce na paní fyzikářku Filasovou. Vysokým hlasem nás napomínala „Milánku, ty ses neučil!“ Pro děvčata používala modifikovanou verzi „Milenko, ty ses neučila!“ Na základce jsem se naučil skládat Rubikovu kostku poslepu! Nádherná doba!
Navštěvoval jste výtvarný kroužek nebo školu?
Odmalička jsem rád čmáral, takže rodiče napadlo, že bych měl chodit na výtvarku. Byl jsem tam asi dvakrát, než jsem pochopil, že to pro mě není. Chtěli, abychom malovali vystavené jabko, jenže já jsem chtěl kreslit husity, jak bojují s křižáky.
Kdy vás napadlo, že musíte něco napsat?
Mě vlastně dosud nenapadlo, že musím něco napsat. Někdy mám chuť psát, tak sednu a píšu. Básničky, písničky nebo povídky. Mám jich plné šuplíky (kecám — píšu na počítači). Píšu i kreslím, protože se u toho sám bavím.
Co nejradši děláte a neděláte?
Hrozně rád hledám poklady detektorem. Brouzdám po polích a lesích a pípám. Když nepípám, fotím nebo filmuji — pak si sám pro sebe sestříhám video a pochválím se, jak jsem to udělal hezky. Na mých výletech mě doprovází věrný společník Beny. Je to neúnavný Jack Russell, který se opravdu nedá utahat.
Co je podle vás štěstí?
Štěstí je, když člověk je spokojený sám se sebou a s životem, který žije. Mně se to povedlo a nepřestanu si toho vážit, protože kolem sebe vídám dost lidí, které to bohužel nepotkalo.
Co vás v poslední době nejvíc překvapilo?
V poslední době mě nejvíc překvapilo, jak moc lidí věnuje svůj čas věcem, které je rozčilují, místo toho, aby se věnovali tomu, co jim dělá radost. Já jsem se vydal tou druhou cestou a musím říct, že je mi fajn.
Máte psa a kočku?
Máme psa, dva křečky a hada. Mladší dcera v poslední době znásobila tlak na to, abychom měli o jednoho psa víc. Zatím s manželkou odoláváme, ale oba cítíme, že nám k účinné obraně docházejí síly.
Co uděláte, když se setkáte s mimozemšťany?
Setkání s mimozemšťany očekávám v dohledné době. Miluji historky o UFO a záhadách vesmíru. Pokud mají smysl pro humor, a já myslím, že ano, budeme si rozumět. budeme si
Divoký humoristický román Borise Pralovszkého vypráví příběh rodiny, která provozuje pohřební ústav. Při netradičním pohřbu cikánského barona v něm dojde ke zničujícímu požáru. Způsobené škody donutí Horáčkovy sáhnout k poněkud nekorektním metodám podnikání. Díky nim se rodině začne nevídaně dařit a zdá se, že vše je zalito sluncem. S jídlem roste chuť a přímou úměrou také nebezpečí. Pod povrchem to zacíná pekně vřít. Autor miluje nadsázku a používá ji jak pro jemná citová dramata, tak pro situace, kdy jde o život. Magnet černého humoru protáhne čtenáře komickými, hrůzostrašnými a groteskními zápletkami tuningovou rychlostí — a k tomu všemu autor ješte nakreslil několik desítek burleskních karikatur.