p ěchotní sruby
Protitankové překážky mezi pěchotními sruby MO-S 18 „V oboře“ a MO-S 19 „V aleji“ u Darkoviček
obecné zásady pro rozmístění srubů v souvislosti s palbami: „Řešení musí býti provedeno tak, aby jejich palebné zdroje, i když střílí bočně, byly skryty před přímou palbou nepřítele a byly schopny vlastní obrany. Čelně k nepříteli mohou býti obráceny jen střílny zbraní chráněných pancířem, které jsou malých rozměrů (…) a těžko zranitelné. Palebná přehrada těchto srubů musí býti bez mezer a každá boční palba do přehrady musí býti nejméně zdvojena.“ Prostory mezi sruby, kam byla řízena palba všech hlavních zbraní, měly být již v době míru nebo v době napětí přehrazeny překážkami, a to podle povahy terénu buď pouze pěchotními, nebo i těžkými protitankovými. Každý objekt musel navíc k vlastní ochraně disponovat obvodovou překážkou.
Záměr, který se však již nepodařilo realizovat, také počítal s tím, že na takticky významných místech budou palebnou přehradu tvořenou hlavními zbraněmi izolovaných srubů
doplňovat palby dělostřelecké nebo minometné, a proto se za linií samostatných srubů měly podle potřeby budovat izolované sruby dělostřelecké a minometné. Ty mohly tvořit buď vzájemně se podporující soustavu, nebo i samostatně uzavírat svými palbami důležité terénní průchody.
Co se naopak na mnoha místech realizovat podařilo, bylo zahušťování, doplňování a prohlubování palebných přehrad linie TO pomocí objektů lehkého opevnění. Dobový manuál popisoval důvody k takovým opatřením následovně: „Sledujeme-li možnosti nepřátelských útoků na pásmo těžkého opevnění, pak projeví se jeho zranitelnost zejména v temnotě přirozené nebo umělé, vytvořené zadýmováním objektů (a pozorovatelen), kdy zbraně objektu nevědí, kdy a kam mají působiti a kdy spuštění pevných palebných přehrad na menší klamné útoky by poměrně brzy vyplýtvalo větší zásobu munice.
Toto nebezpečí roste se zvětšováním intervalů mezi objekty.“ Z finančních důvodů se tento problém řešil právě stavbou lehkého opevnění, přičemž zahušťování a doplňování palebné přehrady se řešilo vkládáním pevnůstek LO do intervalů izolovaných srubů, zatímco její prohloubení měla zajistit „souvislá trasa o jednom nebo více sledech lehkého opevnění“
Takto organizované opevněné pásmo mělo znesnadňovat nepříteli rozpoznání jeho jednotlivých prvků a tím i plánovité ničení osádek
umlčovacími palbami. Stejně tak mělo ztěžovat rozvinutí náporu a jeho průniku do hloubky obranného pásma a konečně se předpokládalo, že nepřítele přinutí k rozdělení úderu na řadu menších postupných útoků.
Bojové úkoly
Pěchotní srub, ať už samostatný, nebo ve svazku tvrze, lze definovat jako železobetonový objekt vybavený různým počtem kulometů, kanonů či minometů a dále technickými prostředky pro
Plán izolovaného minometného srubu. K výstavbě tohoto typu objektů nakonec vůbec nedošlo
Kapitola 3.
Zkušební a cvičné objekty
„Často se ve vzpomínkách vracím na zkušební pěchotní srub v Brdech. Byly to dva roky tvrdé práce, dva roky starostí s technikou a zařízením, ale i zajímavá práce s podřízenými, s vojáky. Jen začalo jaro sedmatřicátého roku, zahájili jsme intenzivní výcvik mladých důstojníků…“
Rotmistr ženijní služby Hanuš
Zkušební srub CE vyrostl v roce 1936 na dopadové ploše Jordán výcvikového tábora v Jincích
Kapitola 6.
Vývoj pancéřových prvků provázela řada zkoušek. Na fotografii je zachycen experimentální zvon ze Škodových závodů, který sloužil k testování výrobní technologie pro zvony a kopule
Neodmyslitelnou součást objektů těžkého opevnění tvořily pancéřové prvky, tedy zvony, kopule a věže. Jejich vy užití mělo výrazně zvýšit odolnost opevnění, neboť ŘOP bralo 10 cm pancíře jako ekvivalent 100 cm železobetonu a tyto prvky tak mohly být oproti případným betonovým variantám výrazně menší a tím pádem i méně zranitelné. Kopule a věže, určené pro osazení hlavní výzbroje, se ale vzhledem k jejich vysoké ceně používaly jen omezeně, a to především tam, kde nebylo možné instalovat hlavní zbraně do klasických střílen pod betonem.
Další stěžejní pancéřový prvek opevnění pak představovaly střílny použité zejména kvůli bezpečí osádky, protože vytvoření pouze betonového krytí v místech, kde se nacházely zbraně, by přinášelo zvýšené riziko prostřelení slabé stěny. Pancéřové střílny navíc umožňovaly instalaci lafet.
Vývoj zvonů, kopulí, věží a střílen nebyl jednoduchý. Jejich konstrukce se začala řešit už v roce 1934 a během několika let došlo k celé řadě změn a úprav. Teprve po této fázi se přistoupilo k zahájení sériové výroby. První vybetonované sruby tak ještě postrádaly osazené střílny, na které musely dlouho čekat. Podobně úvodní série zvonů opustila výrobní závod až ve chvíli, kdy mnohé objekty již stály. Po vyřešení počátečních potíží se však podařilo zkoordinovat výrobu s výstavbou a střílny se tak mohly osazovat průběžně. Situace u zvonů a kopulí byla o něco složitější, i u nich se ale produkce brzy rozběhla naplno.
Ve třech sériích
Ve stropě srubů se nacházely zvony, kopule a výjimečně také kulometné věže. Každý z těchto prvků měl specifické určení a s výjimkou kulometných věží navíc existovaly různé podskupiny. Přesto bychom u všech našli i některé společné rysy, například odolnost členěnou do šesti stupňů. Pro objekty s takzvanou arabskou odolností se zavedly dvě třídy označené čísly 1 a 2. Boční stěny těchto prvků měly sílu 15 cm a rozdíl mezi nimi spočíval v odlišné výšce závisející na síle stropu srubu. U římského systému odolnosti vznikly čtyři stupně: M, S, V a W. První dva zmíněné měly boční stěnu silnou 20 cm a používaly se pro sruby s odolností I a II. Pro největší objekty pak byly určeny varianty V a W, u nichž boční stěny dosahovaly tloušťky 30 cm. Typ V vznikl pro objekty III. stupně římské odolnosti, zatímco typ W se uplatňoval na tvr -
zích. Pokud bylo potřeba umístit kopuli nebo zvon do větší výšky, používaly se přídavné podkladové prstence, u odolnosti W se však přidávaly automaticky. S cílem zajistit co nejlepší pokrytí okolí objektů vzniklo celkem 54 variant zvonů a kopulí a také čtyři verze dělostřeleckých pozorovacích zvonů. Největším dodavatelem se stalo Vítkovické horní a hutní těžířstvo v Ostravě, výroba ale probíhala i ve Škodových závodech v Plzni a Báňské a hutní společnosti v Třinci.
Postupně ŘOP zadalo výrobu ve třech sériích, avšak kvůli dramatickému vývoji událostí v září 1938 se nepodařilo dodat všechny objednané kusy. Armáda potřebovala 739 zvonů a kopulí, vyrobeno však bylo pouze 389. Dalších 149 kusů zůstalo rozpracovaných a u zbývajících 255 práce vůbec nezačaly.
Velmi náročná byla i samotná doprava a osazování pancéřových prvků do objektů, kam se instalovaly až po jejich vybetonování. Cesta na staveniště začínala ve chvíli, kdy armáda převzala daný prvek přímo ve slévárně. Následně byl naložen na speciální železniční vagony, a aby se předešlo nežádoucímu sledování, zakrývaly se zvony či kopule během přepravy plachtami. Jako vykládací místa se vybírala nádraží co nejblíže cílovým objektům. Musela však disponovat patřičnou infrastrukturou, aby umožnila sestavení jeřábu. Obvykle taková stanice sloužila pro více srubů v daném úseku.
Jeden z raných návrhů zvonu vytvořený ve Vítkovických železárnách v roce 1934. Původně měl být tento prvek použit u objektů projektovaných na přelomu let 1934 a 1935
V levé střelecké místnosti srubu N-S 82 si mohou návštěvníci mimo jiné prohlédnout originální pevnostní kanon vz. 36, který byl podle výrobního čísla (173) v roce 1938 skutečně na Březince instalován a za okupace odvezen Němci do Norska na Atlantický val
Pravá střelecká místnost MJ-S 4 „Zatáčka“ nabízí poněkud netradiční pohled na mohutný kanon ráže 85 mm vz. 44/59
K dalším skvěle vybaveným muzeím těžkého opevnění se řadí MO-S 19 „V aleji“. Na detailním snímku je zachycen dvojkulomet vz. 37 v lafetě a se záměrnou panoramatickou mapkou
pěchotní srub v detailu
Originální vybavení zvonů dnes představuje velkou vzácnost, a tak jsou na zpřístupněných srubech k vidění většinou jen různě provedené repliky. Na Březince jde ve zvonu pro těžký kulomet o ukázku improvizované dřevěné podlážky, na MJ-S 4 je to pak kopie poválečné verze
Ne každý pěchotní srub se může těšit z náležité péče. Některé jsou pouze uzavřené a opuštěné, jiné například zaplavené nebo těžce poškozené. Stav takových objektů ilustrují snímky ze střeleckých místností srubu R-S 54
„Na potoku“ ( 1 ), OP-S 28
„Mezicestí“ ( 2 ) a R-S 68
„Smrk“ ( 3)
