Text © Tereza Kadečková, 2025
Obálka © Michal Březina, 2025
Překlad a redakce: Martin Štefko
Korektury: Lucie Tvarohová
Sazba a grafické zpracování: Michal Březina
Vydalo nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog v roce 2025
Svatojanská 703, 382 32 Velešín www.goldendog.cz
1. vydání
Edice Zrnka temnoty, svazek 22
Vytiskla TISKÁRNA PROTISK, s.r.o.
Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice www.protiskcb.cz
„Je prostě dokonalý.“
Soňa se už zase rozplývá nad svým novým objevem a já se snažím usmívat. Přeju jí to, vážně. Soňa je krásná, má jiskru v očích, ďolíčky ve tvářích, když se usmívá, a jemnou kůži. Je inteligentní a má srdce na dlani. Zaslouží si k sobě někoho, kdo ji bude na rukou nosit, postará se o ni a bude ji z celého srdce milovat.
Sedíme v naší oblíbené restauraci, kam jednou za čas chodíme, abychom si vyměnily nové drby a životní zkušenosti. Mají tu příjemnou atmosféru, výborné hamburgery a podle Soni fakt sexy majitele. Díky obložení to tu voní po dřevě, i když někde na pozadí je cítit i alkohol a olej. Není perfektní, ale je naše.
Scházet se je naše tradice už od dětství, nejdřív v pokojíčku, potom v parcích, a nakonec v restauracích. Soňa a Valentýna, dvě nerozlučné kamarádky táhnoucí za jeden provaz. Sestry ve zbrani. Duo. Uši k naslouchání a ramena k vyplakání.
Takže ano. Ano, mám radost, že je Soňa šťastná.
„Proto ten nový účes?“ ptám se.
Soňa si prohrábne krátké černé vlasy. Ještě před měsícem měla hnědé lokny až do půli zad, stejně jako já. Dřív si nás lidé pletli a vtipkovali, že jsme dvojčata. Dneska by koukali.
„Filipovi se krátké vlasy líbí,“ cvrliká Soňa. „Chtěla jsem mu udělat radost.“
Není to poprvé, co mění vzhled kvůli drahé polovičce. Ale kdo z nás nechce své životní lásce udělat
radost. To, že s černým mikádem vypadá bledá jako smrt a zhubla tak, že jí raší lícní kosti, se ale nelíbí mně. Připomíná kostru.
„Tak mi o něm něco řekni,“ pobízím ji.
Soňa se dloube v salátu, aniž by jedla, ale usmívá se od ucha k uchu. Nadšení jí zase svázalo žaludek. Nebo se snaží shodit neexistující nadváhu?
„Je vysoký, nosí brýle, stejné obroučky jako ty, tlusté a černé,“ povídá Soňa a hledí mi kamsi za rameno s blaženým výrazem. „Má šlachovitou postavu, jako by běhal maratony. Ale není to moc velký sportovec, asi měl kliku na metabolismus. Je zosobnění krásy!“
„Máš fotku?“ ptám se se zájmem a snažím se hledět do vlastního talíře, ať nevidím, že ten její je stále plný.
„No… nerad se fotí,“ přizná Soňa neochotně.
„Aha,“ konstatuju.
„Co tím myslíš, aha?“
„Vzpomínáš, když se nechtěl fotit Petr?“
Soně na vteřinku poklesnou koutky a já se cítím jako největší kráva na světě. Ale i to patří k přátelství.
Stavíme svoje drahé nohama zpátky na zem.
Petr je Sonin ex. Chodili spolu tři měsíce, dva z toho spolu sdíleli hnízdečko lásky v dva ká ká na sídlišti. „Naprosto perfektní,“ tak ho tehdy popisovala. „Jen se nechce fotit. Má rád svoje soukromí. Sociální sítě nejsou nic pro něj.“
„To není totéž,“ protestuje Soňa. „Petr byl kretén.“
Kretén s manželkou a třemi dětmi. Ale kdo to odnesl, když na to Soňa přišla? Kdo ji poplácával po rameni a chlácholil? „To bude dobrý, Soňo, stejně to byl debil. Bez něj ti bude líp. Jsi úžasná a najdeš si někoho, kdo si tě zaslouží.“ Stará dobrá Valentýna, kdo jiný?
Takže jestli se Filip nechce fotit, znamená to, že něco schovává.
„Fajn, promiň. Ale ty jeho fotku máš, že jo?“
„Mám!“ špitne Soňa šibalsky a splín nad vzpomínkou na Petra mizí. Zahrabe v kabelce, hodí na stůl klíče. Má na nich novou klíčenku, otrhaného plyšového medvídka. Dárek od nápadníka?
Konečně vytáhne a otáčí ke mně mobil. Filip je na fotce zachycený rozmazaný a z boku. Věnuje se něčemu před sebou, co se na snímek nedostalo. Soustředěně se mračí, má nakrabacené obočí a svěšené koutky. Co má za problém? Zahýbá manželce nebo přítelkyni? Je to vztekloun? Gay? Co se schovává za neochotou se fotit a zamračeným obličejem?
„No? Vájo, no tak, co říkáš?“ vyzvídá Soňa.
Filip má na tváři velkou pihu. Už od pohledu mi je nesympatický.
„Fešák,“ řeknu.
„Že jo!“ Soňa div nadšením neposkakuje na židli. Má tiky jako čerstvě zaláskovaná čtrnáctka. Tiskne si mobil k hrudi a vlní se. Ve svých třiceti letech už by se mohla poučit, ale ona zůstává nenapravitelným snílkem.
„Je svobodný, že jo?“ ujišťuju se.
„No jasně, za koho mě máš?“ říká Soňa, jako by zapomněla na své minulé chyby.
„Jen se ptám.“
Napíchne na vidličku rajče. Chvíli s ním v misce točí a hraje si, než vidličku zase odloží. Upije vodu. Nehty má upravené, ale nová manikúra nezakrývá záděry a okousanou kůžičku kolem lůžek. Děvčata v salónu zázraky nedělají, neschovají Soninu povahu za pozlátko laku a ozdobných kamínků.
„Kde pracuje?“ zeptám se.
Soňa poposedne. Oči zalétnou k hodinám nad barem. Sedíme za rohem, nikdo na nás nevidí, máme tu soukromí kromě pravidelně přicházející servírky. „Dělá s lidmi.“
„Soňo,“ pobídnu ji varovně.
„No… nebude se ti to líbit.“
A je to tady. Já to věděla.
* * *
Já to vezmu trochu oklikou, jo, Vájo?
Minulý měsíc bylo v práci fakt peklo. Nevím, jestli to bylo nastupujícím podzimem, ale klienti u nás padali jak mouchy. Dva jsem dokonce našla já. Jedna ležela v posteli a vypadala, že spí. Když jsem se ji pokusila probudit, došlo mi, že je po všem. Druhý se nám ztratil z odpolední aktivity a pak jsem ho našla na záchodě. Kleplo ho na míse, hlavu měl zakloněnou a kalhoty pořád u kolen.
Myslela bys, že jsme na smrt v důchoďáku zvyklí, ale vždycky to se mnou zamává. Nemám smrt ráda. Znamená to konec. Úplný. Ne jak rozchod, po tom zbyde zlomený srdce a roztrhaná fotka. Ale když umřeš, není nic. Radši se od nebožtíků držím dál, jenže letos umřela paní Koucká.
Pamatuješ, jak jsem ti o ní povídala? Paní Koucká bývala profesorka fyziky, podle jejích skript se na vejškách furt učí. Taky bývala majitelka celého procesí koček. Neměla žádnou rodinu, jen ty vypelichané potvory a svoje knížky. Jak mohla, tak psala chytrý vysokoškolský papíry a hltala literaturu faktu. Jenže před rokem měla záchvat mrtvičky a od tý doby se mizerně hýbala, dopadala na jednu nohu a
pořád slintala z jednoho koutku. Skončila u nás, bez knihovny a bez koček. Ale já ji měla ráda, byla to inteligentní a hodná paní.
„Poslouchejte, Soňo…“ řekla mi. Měla po té mrtvici takový šustivý hlas, jako starý papír. „Poslouchejte, Soňo, lituji jen jedné věci. Že jsem skončila sama.“
Často jsme si povídaly, takže když mě požádala, abych se o ni postarala, až tu nebude, nemohla jsem to odmítnout. Znáš mě, já udělám pro lidi první poslední.
Šéfová se na to tvářila zrovna jako ty, ale já všechno pro paní Kouckou zařídila. Noviny o ní dokonce psaly, jak jsme ztratili významnou profesorku a podobný kecy. Nesnáším to. Léta ji nikdo nenavštívil a najednou o ní musí všichni vědět? Je to hyenismus.
Lidi by si měli pomáhat už za života. Dávat jeden druhému. Něco pro sebe navzájem obětovat! Myslíš si to taky, Vájo, je to přece jedno z přikázání, nebo tak něco. Miluj bližního svého jako sebe samého.
Takže jsem zařídila paní Koucké pohřeb. A ty už víš, kam to míří.
Víš, co je nejhorší? Že i po tom, co ji vychválili v novinách, tak jsem na pohřbu byla úplně sama. Zvala jsem její bývalé kolegy, ale vůbec nikdo nepřišel. Pohřby jsou strašně depresivní záležitost, všude černá, kytky s fialovými stuhami a unylá hudba, ale tenhle… ten byl prostě smutný. Jak snadno na tebe všichni zapomenou. Opustí tě, zmizíš jim z paměti i ze vzpomínek. To mě děsí, Vájo.
Bože, já tak nechci dopadnout. Vždycky, když někdo z klientů umře, budím se pár nocí potom z nočních můr. Ležím v černé rakvi uprostřed prázdné smuteční síně, zírám do holého stropu. Bez květin, bez hudby,
cítím jen lakované dřevo a formalín a slyším jen tikot hodin. Tik. Tak. Nikdo tě nemá rád. Nikomu na tobě nezáleží. Žádné živé ani mrtvé duši. Jsi sama v životě a budeš sama i po smrti.
Pohřeb paní Koucké byl hotová noční můra.
Jenže pak přišel Filip. Vešel do té prázdné bubliny mých děsů a strachů a praskl ji. Sako mu nádherně kopírovalo tělo. Usmál se na mě, ale jen tak letmo, jak se to na pohřbu sluší. Mluvil tiše a důstojně.
„Čekáme ještě na někoho?“ zeptal se.
„Ne, budu tu sama.“
Přikývl, tak jako hezky. Jestli mě nebo paní Kouckou litoval, nedával to najevo. „Posaďte se.“
Mluvit jen k jednomu člověku na pohřbu zní fakt trapně, ale Filip to udělal s grácií. Paní Koucká mi určitě odpustí, že jsem v průběhu obřadu měla oči jen pro něj. Zahájil smuteční řeč a chytal mě za srdce každou větou. Ne, ne, každým slovem! Věděl, co říká, jak svět funguje a jak jednou každý z nás skončí v rakvi. Tekly mi slzy z toho, jak nádherně mluvil a rozprostíral naději do smutku.
Vynechal ty řeči o milované a o milující rodině, ale mluvil o přátelství. Podíval se na mě a řekl: „Nakonec jsme vždy pro někoho důležití. Nikdo není sám a ani Irena nebyla.“ Paní Koucká by ho milovala stejně jako já!
Její rakev sjela dolů za tónů tklivé písně a zmizela.
„Upřímnou soustrast,“ pravil Filip. Jeho stisk byl pevný, takovým tím milým a jistým způsobem. Cítila jsem z něj, že je to člověk, který druhého podrží. Hodný a citlivý. Nechtělo se mi jeho dlaň pouštět, možná jsem ji držela trochu déle než je slušné.
„Děkuji vám, byla to nádhera,“ šeptala jsem, abych nenarušila tu chvíli.
„Děkuji,“ pousmál se zase. Když mu koutky vyjely nahoru, v očích mu svítilo. „Pro urnu si můžete přijít kdykoliv zítra.“
Vájo, měla jsem šanci, chápeš! Věděla jsem, že ho uvidím znovu, a skoro jsem kvůli tomu nespala. Přehrávala jsem si v hlavě, co mu řeknu. V lebce mi hučelo jako v úlu. Kdybych ho potkala v kavárně, tak to nebudu tak hrotit, ale v pohřebním ústavu? To není úplně tradiční. Je vůbec vhodný tam někoho žádat o číslo? Ale kde jinde ho potkám?
Navíc neměl prstýnek, to jsem si všimla už během smuteční řeči. Znamená to, že to můžu zkusit. Jenže on mi zrovna těmi dlouhými, neokroužkovanými prsty měl předávat urnu, kruci!
Nalíčila jsem se hodně decentně, vzala jsem si ty modré šaty, které jsme spolu kupovaly. Jo, ty, co mají ten super hluboký výstřih. Šla jsem tam, v ruce kapesníčky, připravená na vše.
Teda, skoro na vše. Svatební zvony v hlavě mi utichly, když jsem konečně vešla. Místo Filipa tam byla nějaká mrňavá ošklivá ženská. Hrozná bledule, černý mikádo a piercing v nose. Vypadala jako sama smrt. Chvíli jsem myslela, že tam straší pozůstalé, protože jí chyběla už jen kosa.
Přišla jsem si trapně, když jsem se představovala. Já se tu tak snažím a pak nic. Jsem prostě kráva, snažit si nabrnknout chlapa z pohřební služby. Úplně blbá.
„Jste v pořádku?“ zeptala se mě Smrtka. Plané naděje mi vždycky dokázaly zkazit náladu.
„Ano, samozřejmě. Jen… mi chybí.“
Smrtka přikývla a předala mi urnu. Byla těžší, než jsem čekala. Představila jsem si zase ten prázdný pohřeb. Jak mě tíží stejně jako paní Koucká v rukách.
„Promiňte,“ odvážila jsem se zeptat. „Ten muž, co měl včera smuteční řeč. Je tady? Chtěla jsem mu ještě jednou poděkovat.“
„Filip? Ten včera jen zaskakoval. Normálně pracuje v márnici. Dnes tu není.“
Vidíš to, Vájo? Tady mi to došlo. Musel to být osud, prostě musel! Ty bys řekla, že nás oba vedla ruka boží. Filip pracoval v márnici, mezi živé lidi normálně mluvit nechodil. To, že jsme skončili spolu, jen my dva v jedné místnosti za doprovodu hudby, bylo znamení. Nemohla jsem to nezkusit.
„Mohla byste mi na něj dát nějaký kontakt, ať mu můžu poděkovat?“
Všechny nitky osudu se spletly a Smrtka mi vyhověla.