VODOROVNĚ: 21. Způsob, jakým pracuje bůh (7)
včera večer v televizi dávali velice zajímavý program o mořských živočiších s bioluminiscencí, takže dnešní hádanka měla výrazně rybí téma. Na mé poměry je až příliš snadná, ale na několika posledních jsem si dala opravdu záležet. Včera si moje redaktorka stěžovala, že neví, co je selkie. V tom je podle mě kouzlo křížovek a hádanek, člověk se tu a tam musí dozvědět něco nového. Nepochybuji nicméně, že medúzu uhodne každý.
Ranní práci mám hotovou, a tak se moje mysl znovu zatoulá k Lucasovi. K němu se teď toulají moje myšlenky pořád. Už se určitě vrátil domů. Měla bych to ověřit. To se mezi sousedy dělá a já jsem stále jejich sousedka, navzdory všemu. Natáhnu si holínky, obléknu kabát, a než projdu kuchyní a zadními dveřmi ven, v úzkém zrcadle v chodbě se přesvědčím, že na obličeji nemám nic, co by tam být nemělo.
Ranní mrazík se změnil v kapky rosy a já svými kroky směřujícími k velkému domu ničím jejich lesk. Velká okna domu v ostrém ranním sluníčku září. Odráží se v nich zeleň zahrad
a kontrastuje se žlutí kamenných cihel. Když zvedám ruku, sevřu ji v pěst a ukazováčkem zaklepu, vzpomenu si na naše hádky a sevře se mi srdce. Na druhé straně dveří slyším cupitání a pak se ty obrovské zelené dveře otevřou. Alison vypadá příšerně. Její za normálních okolností poklidná krásná tvář je celá zarudlá a flekatá, vlasy rozvrkočené. Zdá se, že jí chvíli trvá, než mě pozná, protože asi čekala někoho jiného, ale když zaostří, ihned se na mě vrhne, obejme mě, až mě málem srazí ze schodu. „Merry!“ vzlyká a já v mezeře mezi mým krkem a kabátem cítím horkost jejího dechu. „Já nevím, kde je!“
Dá docela fušku s ní dojít do obývacího pokoje, kde se mi podaří ji od sebe odtrhnout a posadit ji na dlouhou pohovku v malinové barvě. V rozpacích z toho mohutného výlevu emocí odejdu do kuchyně a uvařím čaj. Vůbec nic se nezměnilo, tedy až na výhled. Na konci zahrady, kde se pozemek zužuje, ho znehodnocuje prapodivná budova ze skla a prken. Tam, kde se rozprostíraly nádherné květinové záhony, jsou teď rozprostřené vzájemně k sobě neladící kusy travního koberce. Ale na moře stále vidět je. Teď mi připadá hloupé, že jsme se kvůli tomu pohádali. Alison si ode mě beze slova vezme čaj, chvíli do něj zírá a pak jej postaví na stolek, aniž by pod něj položila tácek. Přitáhne si hubené nohy k tělu, jako malá holka si položí bradu na kolena a vyšpulí dolní ret ještě více než normálně. Nevím, jak jí mám nabídnout pomoc, prostě jen sedím v křesle s nízkým opěradlem, které barevně ladí s pohovkou, a namísto pomoci jen žvaním jako nějaká hloupá klevetivá husa. „Zjistila už policie něco? Včera se u mě zastavili.“
Alison zavrtí hlavou a ušklíbne se. „Ne. Je dospělý, lidé se pohřešují dnes a denně. Jen se mě ptali, jestli byl ve stresu nebo jestli nevypadal v depresi.“
„A vypadal? Že je v depresi?“ Takhle se vyptávat je morbidní, ale někteří lidé tvrdí, že mluvení pomáhá.
„Ne, vůbec. Tedy aspoň si to nemyslím. Trochu ve stresu z práce, ale ta je stresující vždycky. O ničem neobvyklém nemluvil. Vymýšleli jsme plán na naše výročí příští měsíc. A to se mu vůbec nepodobá, že ne, takhle zmizet? Že by mi neřekl, kde bude. Já tomu prostě nerozumím.“ Znovu se rozpláče a scvrkne se do malé kuličky. Dlouho pozoruji, jak jí stydne čaj, a přitom se rozhlížím po zbytku místnosti. Bývala útulná, teď ale spíš vypadá jako vystřižená z časopisu o bydlení. Nic zajímavého, z čeho by se dal otírat prach, pouze nóbl nábytek, ze kterého člověka bolí zadek, a televize. Nakonec vzhlédne. Špičku nosu má vlhkou a narůžovělou. Prsty si setře slzy a já si všimnu, že si strhala svoje legrační falešné nehty: dva jsou úplně stržené a ostatní zlomené. Určitě to bolí a nejspíš i krvácí. Při tom pohledu mi běhá mráz po zádech. Chudák Alison.
„Tobě něco řekl?“ zeptá se mě a začne si dloubat nehtová lůžka. Zvedá přitom okraje svých akrylových nehtů, co jí na prstech ještě zbyly, a ani se na mě nepodívá.
„Ne,“ odpovím jí. Přemýšlím nad tím od chvíle, co jsem to zjistila, a snažím se přijít na to, zda v našich posledních hovorech nemohly být nějaké náznaky, ale za posledních pár týdnů jsme spolu mluvili vzácně. Z toho pomyšlení mám žaludek trochu na vodě. Možná kdybychom se nechytili, třeba by přišel za mnou. Kdysi se mnou mluvil neustále.
„Ne,“ znovu odpovím Alison a zavrtím hlavou. „V poslední době jsme spolu moc nemluvili, ne po… no… Ne. Myslím, že když jsme spolu mluvili naposledy, bylo to o tom, jaká se může udělat zima. Dobíral si mě kvůli tomu mému ježdění na kole v neoprenu.“ Do mysli se mi na okamžik prodere obraz jeho
rozesmátého obličeje. Doufala jsem, že to znamenalo, že mi po té hádce a scéně, co jsem udělala, odpustí.
„On je nervák,“ řekne Alison, polkne další vzlyk a zvedne ruku ke svým medovým vlasům rozděleným na pramínky. Potřebovaly by pořádně umýt a také učesat. Za ty dva roky, co ji znám, jsem ji nikdy neviděla s jediným neupraveným pramínkem vlasů a vždy jsem cítila tak trochu závistivý obdiv smíšený s posměchem. Jak dlouho jí každé ráno musí příprava na kontakt se světem trvat. Její křehkost ve mně teď vyvolává vinu, že jsem ji tak odsuzovala kvůli malichernostem a nesnažila se být příjemnější. Chci pomoct.
„Prohledala policie váš dům? Lucas tady možná něco nechal, třeba nějakou nápovědu.“
„No jo, ty a ty tvoje nápovědy,“ řekne popuzeně, vzhlédne a utře si tvář do vnitřní strany předloktí. „Ano, prohlíželi to tady, a ne, nic nenašli. Prostě zmizel.“
Já jsem si nic k pití neudělala a teď toho lituji, protože se mi kroutí ruce potřebou něco dělat a mám pocit, že jsem k ničemu. „Ale i tak, nepodíváme se spolu? Policie Lucase nezná. Třeba jim něco uniklo.“
„Bez urážky, Merry, ale úplně netoužím po tom, aby ses přehrabovala v Lucasově šuplíku s trenýrkami.“ Teď má v obličeji nevrlý výraz a vypadá přesně tak, jako když jsme se pohádali kvůli tomu zahradnímu domku, co si nechali postavit. Moje sympatie lehce opadnou. Když vstávám, zafuním, což mě podráždí ještě více.
„Máš pravdu, Alison, omlouvám se. To byl hloupý návrh. Jsem si jistá, že Lucas se brzy objeví.“ Milisekundu čekám, jestli se omluví, ale omluva nepřichází. „Pokud bys cokoliv potřebovala, stačí zavolat. Já se vyprovodím sama.“
Mířím ke svému domu a ze všech sil se snažím, abych na ni nebyla naštvaná za její hrubost. Doma se zavřu. Má to teď hodně těžké a musí mít hrozný strach. Zlá část mé osobnosti si myslí, že Lucy, Lucasova bývalá přítelkyně, by mě nechala se porozhlédnout. Lucy mě měla ráda, a nemyslím si, že Alison to někdy cítila stejně. A tak si přísně nakazuji, že se tím nesmím nechat strhnout, že se musím soustředit na jiné věci. Rozptýlím se stíráním prachu, což je po uklízení oblečení moje nejméně oblíbená domácí práce – nechápu, jak já sama dokážu generovat tolik prádla –, a nějakou dobu věnuji pečlivému otírání obálek všech mých knih. Další porci rozptýlení mi přinese úvaha nad tím, že bych si knihy mohla roztřídit podle barev, jak jsem to viděla v jednom časopisu v čekárně u zubaře. Ale zatím mám akorát pár ohromných kup knih na podlaze, místo abych je měla otřené a uklizené v knihovně. Napadne mě, kolik peněz jsem asi za ta léta utratila za knížky. Alespoň peníze jsem nikdy nemusela řešit, když jsem tuhle chalupu zdědila po tetě. Tu a ty další peníze.
Opustím kymácející se komíny tlustých knih, udělám si čaj a usadím se v kuchyni k malému stolku. Sáhnu po notebooku a otevřu ho. Líně do googlu zadám Lucasovo jméno. V místních zprávách o něm není zmínka, takže mám za to, že jeho zmizení ještě nezvířilo zdejší stojaté vody. To mi přijde zvláštní. Blázni na sociálních sítích by už teď měli zprávu o jeho zmizení sdílet v Manchesteru, Moldávii a ve Vnějším Mongolsku. Jeho jméno se na googlu neobjeví ani jinde – tedy Lucasů Manningů najdu hodně, ale žádný z nich není ten Lucas Manning, kterého hledám –, a to znám všechny triky s uváděním hesel do uvozovek z univerzitního IT kurzu, kterého jsem se zúčastnila loni. Ráda držím krok s technologiemi, mám pak pocit, že jsem mladší. Ne
že by padesátka byla dnes ekvivalentem dinosaura, ale dnešní mladí si nejspíš myslí, že sešlí jsme už v sedmatřiceti.
Lucas je přes počítače machr; občas jsem předstírala, že nevím, co mám dělat, abych ho mohla požádat o pomoc. Vypadala jsem přitom jako stará smutná bába, ale fungovalo to jedna radost. Pomohl mi v telefonu nastavit pár aplikací, ačkoliv mi bylo jasné, že bych to za zhruba pět minut zvládla sama.
Napadá mě, jestli by ho policie nemohla najít přes jeho telefon. Vždycky ho měl u sebe. Já svůj telefon zapomínám po kapsách svetrů, ale většina lidí bez mobilu nedá ani ránu. Zeptala bych se na to Alison, ale ta už mě má dnes nejspíš tak akorát. Ale i tak mi přijde zvláštní, že Lucas není na internetu. Jsem tam dokonce i já – když dám vyhledat své jméno, vyskočí online článek o řešení šifrovaných křížovek, na kterém jsem se před pár lety podílela. Lucas není ani na sociálních sítích, prostě nic. A já vím, že tam účet míval. Najdu stránku Alison, ale ta je soukromá, a tak nezjistím, zda jsou propojení. To je k naštvání.
VODOROVNĚ: 4. Přívod vzduchu (4)
zíráním do monitoru si přivodím strašlivou bolest hlavy a na gauči usnu. Když se vzbudím, jsou skoro tři hodiny, za hodinu bude dobrý příliv u Seaview, takže si sbalím všechny věci a zamířím na pláž. Minu přitom kavárnu, projedu podél pobřežního mola za Tower a Puckpool. Studený vzduch mi vyčistí hlavu, vůně soli působí jako balzám. Na podzim voní lépe, bez podtónů na slunci pečených hnijících chaluh. Pláž, která tvoří záliv Seagrove, je prázdná a přesně tak to mám ráda. Nejde o to, že by mě obtěžovalo, že mě lidé uvidí, jak v neoprenu peláším pískem a přes kamínky k vodě, abych se s neladným šplíchancem vrhla do vln. Na tichém pobřeží je něco tak konejšivého. A dnes je tu téměř ticho, moře je klidné, úplný rybník, dalo by se říct, ačkoliv člověk nikdy nepozná, co se odehrává pod poklidnou hladinou. Proudy tu mohou být silné, pokud přijdete ve špatnou dobu.
Teď moře vypadá klidně, příliv potrvá ještě nějakých pětačtyřicet minut, než měsíc začne působit. Vejdu do vody pomalu, cítím tlak, jak moje stehna pronikají hladinou. Drobné pramínky
chaluh v točivém pohybu plují pryč, když je zachytí vír vody způsobený pohybem mého těla. Skácím se do vody a plavu tak dlouho, dokud nohama nenahmatám dno, pak se celá ponořím pod hladinu a vznáším se ve vodě a cítím, jak se pod nárazy a kolébáním proudu jemně otáčím jako ve studeném lůně.
Nádech ledového vzduchu nad hladinou je přesně to vzpružení, které potřebuji, abych mohla plavat od zátoky Priory zpět k molu před hospodou The Old Fort a zase zpátky. Na pláž se vydávají pejskaři a nevšímavě si hledí svého, jen jeden malý psík zaštěká, jakmile mě uvidí. Alespoň neskočí do vody. Občas se objeví labrador, který si se mnou chce zaplavat a ve snaze mi slízat obličej z hlavy nás oba skoro utopí. Ale dnes tu žádný takový není.
Vylézt z moře ven je vždy daleko těžší. Ruce i nohy mám unavené, voda mě táhne, příboj se začíná obracet a ustupovat ze svých původních pozic na pláži. Někde jsem četla, že mořská voda má podobnou slanost jako krev. Není to úplně pravda, ale já při plavání cítím jakousi prapůvodnost, jako bychom byli s mořem staří příbuzní. Přílišná blízkost v tomto příbuzenském vztahu není vždy dobrý nápad, tedy určitě ne, pokud si chcete v plicích uchovat kyslík. Slané sirény umí být divoká stvoření, pokud vám chybí zdravý úsudek.
Pláž zase utichla. Na chvíli se posadím do písku tam, kde je stále ještě pevný, ale už začíná trochu vysychat a tvoří rozpraskanou krustičku drobounkých zrníček a oblázků, kterou tu a tam dozdobí nahodilý kus omletého dřeva či rozpadajícího se plastu. Pláže tu kdysi bývaly plné mořského skla, ale to už je pryč. Odpadky se už dnes v nic krásného nemění. Začíná padat tma, a tak se s čistou hlavou, připravená znovu se pustit do hledání Lucase, vydávám k domovu. Na něco jsem si vzpomněla.
Stoupání na George Street mě utahá, ale sotva dojedu ke svým dveřím a slezu z kola, už mířím do kuchyně obrátit šuplíky vzhůru nohama a probrat se troskami minulosti. Nakonec skoro všechno vytáhnu na stůl. Letáčky s nabídkou jídla z restaurací, které už dnes nefungují – pizzerie Mr B’s mi opravdu chybí –, baterie, kus na kámen ztvrdlé lepicí hmoty, staré drobné mince, kabely od nabíječek… Kristepane, musím to pořádně probrat. Všimnu si klíčů od velkého domu naproti, choulí se u zadní stěny šuplíku. Dočista jsem zapomněla, že je mám. Napadne mě, kolik lidí se přestěhuje do nového domu a nevymění zámky. Klíče k vašemu domu může mít kdokoliv, může to být úplně libovolný počet lidí. Já jsem klíč k tomuhle domku nikdy nikomu nedala, byť jeden je pohřbený pod tím hnusným trpaslíkem v zahradě. Někdy bych jim je měla vrátit. A pak to konečně najdu. Ano. Vizitka. Lucasova vizitka. Dal mi ji před několika lety, kdybych mu náhodou v případě nouze – třeba kdyby mu vybuchl dům nebo se něco stalo Julii – potřebovala zavolat do práce. Tehdy býval často mimo domov, bylo to krátce předtím, než poznal Alison, a hned po té hrozné události se Seanem, takže jsem mu dávala pozor na věci.
Nalezenou vizitku položím vedle notebooku a najednou mi dojde, že mám úplně promodralé špičky prstů a že všude po podlaze leží písek, protože tu stojím v neoprenu.
Stáhnu ho ze sebe a hodím ho do kůlny venku, přičemž si nadávám do idiotů. Vyběhnu nahoru a dám si dlouhatánskou horkou sprchu. Umytá na sebe hodím huňaté pyžamo a župan a seběhnu zpět do kuchyně, kde na tmavé dřevěné desce stolu jako světlo přicházející malým okénkem svítí Lucasova vizitka.
Nejsem si úplně jistá, co s ní budu dělat, ale záhada Lucasova nenadálého zmizení mi s každou další hodinou hlodá v hlavě
víc a víc. Nemám přátele, ale na něm mi moc záleží – není
možné, aby člověku nezáleželo na někom, koho sledoval vyrůstat z malého, děsivě hlasitého miminka ve vysokého laskavého muže. Možná by nás považoval stejnou měrou za přátele jako za sousedy. Možná by mě dokonce měl za tetu. Je těžké si teď vzpomenout, když ho tak často nevídám.
Ale vím, že je to velmi nestandardní. A stejně nikomu neublíží, když se pokusím sama zjistit, kde asi tak vězí, nebo ano? Koneckonců ho znám. A pokud v něčem vynikám, je to luštění hádanek. Nejprve se ale potřebuji navečeřet, takže otevřu mrazák a vytáhnu spodní šuplík, kde mám zmrazené zbytky jídel. V půlce se zasekne; musím pro fén a dřevěnou vařečku a znovu
ten pitomý krám odmrazit. V zadní části šuplíku pod několika pytlíky hrášku a zbytkem z rozmaru zakoupených mražených knedlíčků gyoza, které chutnají jako lepidlo na tapety, je pořádný kus lasagní. To bude pro dnešní večer stačit. Vyklepnu kus těstovin na talíř a šoupnu jej do mikrovlnky.
Jak že mikrovlnce říkají Velšané? Popty-ping. Kdysi mi to řekla Alison, myslím, že si mě dobírala. Na druhou stranu nemá moc smysl pro humor, takže možná to je pravda. Sleduji skleněný talíř, jak se v mikrovlnce otáčí kolem vlastní osy a jak se lasagne rozpadají po talíři. Budu si muset udělat další dávku, kterou zamrazím. Podle kručení mého žaludku trvá ohřev jídla na dostatečnou teplotu celou věčnost. Na lasagne si ještě nastrouhám trochu sýra, protože jaký by to byl život bez sýra navíc, a odnesu si kouřící talíř do obýváku.
První sousto je nevýslovně horké a já udělám tu neelegantní věc, že se lasagne snažím zchladit dechem, i když je mám už v ústech. Není to poprvé, co mě napadne, že je dobře, že žiji sama. Jídlo je ale dobré a chutná mi ještě více, když potlačím
svou lačnost a nechám ho trochu vychladnout. Lahodná raj
čatová chuť se snoubí s pikantním čedarem a omáčky je dost. Vysušené lasagne se nedají jíst, je to jako kousat lepenku s mletým masem. Kéž bych měla aspoň kousek česnekového chleba, kterým bych talíř vytřela. Ale musím se uchýlit k tomu, že talíř potměšile vylížu jako malé dítě. Nebo pes. Ostatně slušné vychování je společenským konstruktem. Kdo by ho potřeboval?
Večeře hotova, talíře uklizeny, jídlo stráveno a já znovu vezmu do ruky vizitku. Je velmi hezká, silný papír se strukturou, která na omak působí velice příjemně, ostré ražené písmo. Celkem vzato si Lucas udělal radost. Na vizitce stojí jeho číslo, webové stránky jeho zaměstnavatele a telefon do kanceláře. Na volání už je moc pozdě, ale alespoň můžu najít, kde pracoval. Do vyhledávače zadám webovou stránku na vizitce. Sentient Security Systems. Takový jazykolam. Trochu moc sykavek. Slovo „sentient“, vnímající, se mi líbí, ale když ho vidím, vybaví se mi film s tím strašlivým robotem. Jak se jmenoval, jak tam moc převzal systém Skynet? Terminátor. Doufám, že je Lucas nevyráběl.
Dělám si legraci. Webové stránky jsou velmi elegantní, ne příliš textu, oblaka, která se valí po obrazovce, když sjíždíte stránkou dolů. Nenajdu žádný seznam pracovníků, což je důvod, proč mi Lucas při mém předchozím hledání nikde nevyskočil. Na stránkách se uvádí, že firma vyrábí velké systémy na rozpoznání obličeje, vytváří na míru šité projekty pro firmy a státní organizace a podobné věci. To zní důležitě. Musí ho postrádat. Vždy jsem věděla, že je Lucas velmi chytrý. Jen tak zbůhdarma kliknu na tlačítko Kontaktujte nás a v rychlosti sesmolím email o tom, že hledám Lucase. Nepřijde mi to zrovna správné, neboť jsem si jistá, že ta elegantní policistka už firmu
určitě kontaktovala, ale nechci mrhat časem policie otázkami, zda tomu tak skutečně je. Pomysleli by si, že je divné, že do toho strkám nos. Já prostě jen chci vědět, kde je.