Copyright © Graham Masterton 2013
This edition is published by arrangement with Peters, Fraser and Dunlop Ltd. through Andrew Nurnberg Associates Prague
Czech Edition © 2023 Martin Štefko – Golden Dog
Translation © 2023 Martin Štefko
Cover Art © 2023 Michal Březina
Graphic Design © 2023 Michal Březina
First Edition
ISBN 978-80-88635-19-2
První našel Billův černý labrador Mack, když čmuchal v mnoha hnědých vrstvách loňského podzimního listí. Dvakrát zaštěkal, pak běhal v kruzích a vzrušeně mrskal ocasem.
„Co tam máš, chlapče? Snad ne další dikobraz. Pamatuješ si, co se stalo, když ses za ním hnal naposledy? Několik dní tě bolel čumák.“
Bill pokračoval mezi stromy. Padl na něj stín, ale před ním se ve slunci modře lesklo jezero Wolverine. Spatřil molo, z něhož skauti skákali do vody a kde přivazovali své lodě. Skauty však žádné neviděl, jen jejich čluny s červeným dnem, které se pohupovaly na hladině.
Neslyšel ani žádný křik nebo smích. Na chvíli se zastavil a zaposlouchal, ale slyšel jen tiché, podvratné šumění buků a pronikavé skřeky dvou sojek chocholatých, které na sebe pokřikovaly.
Mack znovu štěkl. Bill se otočil. Pes pořád kroužil kolem stejné hromady listí a stále vrtěl ocasem, jako by si ho chtěl urvat.
„No tak, Macku! Ať je to, co je to, nech to být! Jinak přijdeme pozdě! Ke mně!“
Ale Mack nepřiběhl. Místo toho zabořil nos do vrstvy listí a začal zuřivě hrabat.
Bill se vrátil a chytil ho za obojek. „Víš, co se stane psům, kteří nedělají, co se jim řekne? Nedostanou
žádnou ňamku! Fuj! Jdeme!“ Jakmile Macka odtáhl, všiml si, že mezi listím leží bledá ruka. Vypadala jako dětská se třemi nebo čtyřmi náramky přátelství uvázanými kolem zápěstí.
„Panebože,“ vydechl Bill a klekl si. Jednou rukou držel Macka za obojek, zatímco druhou začal odklízet listí. Netrvalo mu to dlouho, protože tvořilo jen povrchovou přikrývku, tak akorát, aby skrylo tělo před kolemjdoucími.
Byl to asi dvanáctiletý nebo třináctiletý chlapec.
Měděné vlasy, nos nahoru a všude pihy. Na sobě měl tričko Camp Wolverine a modré šortky. Chodidla bosá. V dlani pravé ruky mu spočíval skautský nůž s ostřím, jež bylo zbarvené krví do rezava.
Mack znovu vyštěkl, ale Bill ho zpražil: „Buď zticha, prosím tě! Měj trochu úcty.“ Nebylo pochyb o tom, že chlapec je mrtvý. Hrdlo měl proříznuté od ucha k uchu, takže bylo doširoka otevřené jako druhá ústa – dovnitř a ven vylézaly desítky lesklých, zelených samiček bzučivky.
Bill vytáhl z kapsy košile mobilní telefon, ale tady v lese neměl signál. Věděl však, že v jídelně Camp
Wolverine je telefon, a tak vstal, odtáhl Macka od chlapcova těla a co nejrychleji se vydal k jezeru.
Ke břehu mu chybělo ještě sto yardů, když Mack začal tahat za vodítko a znovu se rozštěkal.
„Proboha, Macku! Co s tebou je?“
Mack ho táhl silněji a silněji, až z toho sípal. Nakonec ho Bill nechal. Nebyl to neposlušný pes, a pokud vycítil, že něco není v pořádku, Bill usoudil, že bude lepší nechat ho, ať mu ukáže, o co jde.
Poblíž vody se mezi stromy rozprostírala malá mýtina, kde skauti večer rozdělávali ohně, opékali si marshmallows, zpívali o velkých voňavých
vnitřnostech vačic ve větru a vyprávěli si strašidelné historky.
Bylo jedenáct hodin dopoledne. Svítilo slunce a od hladiny přicházel svěží vánek, ale to, co Bill spatřil, bylo horší než všechny historky, které kdy slyšel. Všude kolem něj leželo nejméně patnáct chlapců a sedm dospělých mužů, někteří z nich na sobě měli skautské uniformy, jiní trička a kraťasy, několik z nich bylo nahých. Všichni mrtví. Někteří s podříznutými hrdly, stejně jako chlapec s vlasy barvy mědi. Jiní měli podřezaná zápěstí – ne přes, ale po celé délce vřetenních tepen, aby vykrváceli rychleji a bylo nemožné je zachránit, i kdyby je našel ještě živé. Nejméně třem z nich trčely z hrudi rukojeti skautských nožů. Jeden z mužů ležel na boku s rozpáraným břichem, takže se mu střeva vyvalila na listí. Stále měl na sobě brýle s tlustými obroučkami.
Dokonce ani Mack se už nepohnul a neštěkal. Podíval se na Billa a v jeho výrazu bylo něco, co muž u psa ještě nikdy neviděl, a to měl psy celý život! Byl to strach. Ať už se tu stalo cokoli, Mack se toho bál. Skutečně se třásl a tlapou hrabal v zemi, jako by nemohl dost rychle utéct.
Bill se musel odvrátit. Cítil, jak mu krkem stoupá žluč, ale rozhodně se nehodlal vyzvracet tady. Řekl: „Tak pojď, chlapče.“ Zatahal za Mackovo vodítko a na ztuhlých nohou obcházel jezero směrem k dřevěným táborovým budovám.
Když došel do jídelny, přikázal Mackovi: „Zůstaň!“ Vystoupal po schodech. Uvnitř chodby bylo teplo a dusno a silně tam vonělo cedrové dřevo. Než se dostal k telefonu, musel Bill tryskem zamířit k toaletám na konci chodby a otevřít dveře, aby do umyvadla i na stěnu vyzvracel kyselou, oranžovou břečku.
Potom zvedl hlavu a podíval se na sebe do zrcadla.
Zpocený, prošedivělý muž s plnovousem a tváří ošlehanou léty strávenými v přírodě. Nedokázal pochopit, čeho byl právě svědkem, ale věděl, že je to pravděpodobně to nejhorší, co kdy v životě uvidí.
Poprvé po dlouhé době se pokřižoval.
Jack se dohadoval s Michailem o omáčce k plněným zelným listům, když do kuchyně vešla Sally.
„Proboha, vždyť jsi tam nepřidal žádný rajčatový protlak! Nepřidal jsi žádná drcená rajčata! Nepřidal jsi žádnou papriku! Není divu, že to chutná tak zatraceně mdle.“
„Moje matka vždycky používala jen hovězí vývar,“ namítl Michail. „Sůl, pepř, hovězí vývar. Takhle se to dělá v Polsku. S rajčaty je to slovenské.“
„Je mi úplně jedno, jak to tvoje matka vařila. Moje matka to vařila s protlakem a drcenými rajčaty. Tak to budeme vařit i my!“
„Nenávidím Slováky.“
„Já zas nejsem moc velký fanda Francouzů, ale to mi nebrání při vaření použít sýr.“
„Promiň, že ruším, Jacku. Potřebuji na slovíčko,“ vstoupila jim Sally do hádky.
„Jasně. Hned jsem u tebe. Ukázal prstem na Michaila a řekl: „Chápeš? Protlak, drcená rajčata a hodně papriky.“
Michail pokrčil rameny a zašklebil se. „Fajn. Chceš, abych vařil jako Slovák, tak budu vařit jako Slovák. Slováci vaří na hovno. To proto, že nerozeznají hovno od jídla. Slovák vezme do ruky psí lejno a sní ho, protože vypadá jako párek…“
„Michaile…“ varoval ho Jack.
Michail zvedl odevzdaně obě ruce a začal za co největšího rámusu sundávat z háků nad hlavou pánve, naběračky a cedníky, jako by vytvořil jednočlennou bicí kapelu.
Jack vyrazil za Sally zpět do restaurace. Bylo půl páté odpoledne a obědová přestávka skončila. Jeho dvě servírky Jean a Saskia právě uklízely stoly a pokrývaly je červeno-bílými kostkovanými ubrusy, aby je připravily na večer. Venku svítilo slunce, ale uvnitř panovalo příšeří. Na stěnách bylo obložení z tmavého dřeva, na policích za staromódním mahagonovým barem stály desítky lahví s exotickými lihovinami. Na zdech visely velké, tmavé olejomalby polských měst, jako Krakov a Vratislav, s hrady a kostely pod bouřící oblohou.
„Co se děje, Sal?“ zeptal se. „Dáš si pivo, nebo jsi ve službě? Co takhle colu?“
„Ne, nic, díky,“ odpověděla. „Stalo se něco hrozného.“ Odmlčela se, zhluboka se nadechla a pak řekla: „Před dvěma dny místní skautský oddíl vyslal skupinu na tábor do Michiganu. Měli jet na týden.“
„Jasně, o tom vím. Jeden z těch kluků – Malcolm –je Sparkyho dobrý kamarád. Můj bože – neměli nehodu, že ne?“
Jack si náhle uvědomil, že Sally má v očích slzy. „Všichni jsou mrtví, Jacku. Všichni. Šestnáct skautů ve věku od jedenácti do osmnácti a sedm dospělých vedoucích.“
„Mrtví? Cože? Všichni? Jak?“
„Právě jsem mluvila s jedním z policistů z oddělení šerifa okresu Muskegon. Nemůžou přijít na to, co se přesně stalo, ani na to, jestli se na tom podílel ještě někdo další, ale jedna věc je jasná. Všichni se zabili sami, všichni do jednoho! Byla to hromadná sebevražda.“
„Tomu prostě nevěřím! Cože to udělali? Vzali si jed, nebo co?“
Sally zavrtěla hlavou. „Někteří si zřejmě podřezali krky a někteří žíly. Jeden z vedoucích si otevřel břicho –víš, jako harakiri.“
„Ježíši! Kdy se to stalo? Ve zprávách jsem nic neviděl. Ne že bych se na ně někdy díval. Mám moc práce s tímhle blázincem.“
„Jeden z pracovníků rezervace je našel dnes kolem jedenácté dopoledne, když venčil psa. Policie nechtěla médiím sdělit žádné podrobnosti, dokud nebudou informováni všichni rodiče.“
„Vážně jsou všichni mrtví? Takže Malcolm se taky zabil? Malcolm Cusack?“
„Obávám se, že ano,“ řekla Sally. „Poslali nám kompletní seznam jmen, abychom informovali skautský oddíl a nejbližší příbuzné.“
„Malcolmovi bylo teprve dvanáct, proboha! Hubený kluk, nešlápl by ani na mravence. Jak to mám Sparkymu, sakra, říct?! Bude z toho v háji.“
Jackovi se náhle zatočila hlava. Přitáhl si židli a posadil se k nejbližšímu stolu. Sally si sedla na židli vedle něj. Položila mu ruku na zápěstí a řekla: „Kvůli Malcolmovi jsem tady.“
Jack se zamračil, protože nechápal, jak to myslí.
„Hned zítra ráno letíme s rodinami všech obětí do Muskegonu, abychom identifikovali těla a navštívili místo úmrtí. Mysleli jsme, že jim to pomůže vše uzavřít. Je také možné, že jeden nebo dva z nich nám budou schopni napovědět, proč se zabili. Možná se všichni zapojili do nějakého online kultu sebevrahů.“
„Jak do toho zapadám já?“
„Corinne Cusack je svobodná matka, jak asi víš.“
„Jo. Její manžel umřel tak před rokem, ne?“
Sally přikývla. „Jeff Cusack. Náhlá smrt. Velmi smutná. Těsně před jeho skonem se přestěhovali sem do Edgewateru, takže Corinne poblíž nemá žádnou rodinu. A taky si zatím nenašla moc přátel. Co si budeme povídat, truchlící vdovy nejsou zrovna nejlepší společnost. Jacku, jde o to, že jsem se jí zeptala, jestli by nechtěla do Muskegonu s někým jet – víš, jako morální podpora. Jasně, budu tam já, ale nebudu mít čas se jí věnovat. Navrhla tebe a Sparkyho.“
„Corinne Cusack chce, abych s ní letěl do Michiganu?“
„Ty a Sparky, oba. Podle ní byl Sparky jediný kamarád, kterého Malcolm měl. Ve škole ho šikanovali a Sparky se ho zastával.“
„Stejně bych ho musel vzít s sebou, kdybych šel.
To přece víš,“ dumal.
„No jo, jasně,“ řekla Sally. Chvíli počkala a pak dodala: „Takže? Šel bys do toho? Chicagská policie hradí všechny výdaje. Však víš – letenka a případné ubytování, pokud budete muset zůstat přes noc. Ale pochybuji, že k tomu dojde.“
„Nevím, Sally. Přemýšlím, jaký dopad by to mělo na Sparkyho.“
„Možná je to přesně to, co potřebuje, navštívit místo, kde jeho kamarád zemřel. Mohlo by mu to pomoct se s tím vyrovnat.“
„Jo. A taky by mu to mohlo způsobit noční můry. Trvalo skoro půl roku, než se vzpamatoval z toho, že viděl, jak přejeli psa.“
Sally ještě chvíli počkala a pak vstala. „Fajn, Jacku. Můžu ti dát nějaký čas na rozmyšlenou. Ale prokázal bys mi tím obrovskou laskavost, opravdu. Zavolej mi později odpoledne, jestli můžeš.“
Jack se na ni podíval. Připomínala mu Agnieszku. O něco menší, o něco prsatější. Ale měla podobný blond účes a podobně vysoké lícní kosti, i když širší ústa a rtěnku vždy rudější. Napadlo ho, jestli – v jiném životě – by mohli být víc než jen přátelé. Ona však pracovala jako policejní detektivka, nejtvrdší žena, jakou kdy potkal, a on vedl restauraci a rád maloval akvarely v té troše volného času, kterou měl. Jejich přístup k životu byl tak odlišný, že si ani nedokázal představit, jak by mezi nimi mohl nějaký vztah vydržet.
Mrkl na starožitné polské hodiny na protější stěně s unaveně se houpajícím kyvadlem. Dvacet minut po páté a on musel vyzvednout Sparkyho ze školy. Nevěděl, jak mu oznámit, že je Malcolm mrtvý. Přešel do své malé kanceláře v zadní části restaurace pro klíče od auta. Ve stejné zásuvce byly tři čokoládové tyčinky Oh Henry, které měl Sparky nejraději. Jack mu každý den, když přišel ze školy, jednu dal. Co se chystal udělat dnes? Říct „Tady máš tyčinku, jo a Malcolm se zabil“?
Podíval se do kuchyně, aby zjistil, jak se Michailovi daří. Michail právě trhal listy z hlávky bílého zelí a podíval se na Jacka, jako by chtěl místo toho dělat něco podobného s jeho hlavou.
„Já vím,“ řekl. „Slovenský recept. Rajčata. Paprika. Pf!“
Jack vyšel na úzký dvorek za restaurací, kde se mezi popelnicemi a zdí tísnilo jeho černé Camaro z roku devadesát osm. Prostor byl tak těsný, že sotva otevřel dveře dokořán, aby nastoupil. Byl napůl vevnitř, když se ozval hlas: „Jacku! Jacku! Počkej chvilku! Jacku!“
Bindy z vedlejšího knihkupectví. Malá a energická. Měla brýle bez obrouček a divoce kudrnaté, hnědé
vlasy. Jackovi vždycky připomínala hyperaktivní zvířátko od Disneyho. Měla na sobě pytlovité šaty hořčicové barvy a nejméně pět šňůrek jantarových korálků.
„Ahoj Bindy. Promiň, ale mám trochu naspěch. Musím vyzvednout Sparkyho ze školy.“
„Aha, jasně. Jen jsem vám chtěla říct, že ve středu k nám do obchodu přijde Tamara Thorne.“
Jack byl stále nepříjemně zaklíněný v polootevřených dveřích auta. „Tamara Thorne? Měl bych ji znát?“
„Tamara Thorne, Jacku! To médium! Napsala knihu Jak mluvit k milovaným, které jste ztratili.“
„Ach ano. Dávala jsi mi ji, že?“
„Přesně tak. Můžeš si ji vzít s sebou a ona ti ji podepíše. Ale hlavní je, že bude pořádat seanci. Pokusí se navázat kontakt s lidmi, kteří odešli na onen svět.“
„Bindy, opravdu mě tlačí čas. Přijdu později a promluvíme si o tom, jo?“
„Dobře, Jacku. Jen jsem si myslela, že bys to rád věděl. Možná bys chtěl zkusit kontaktovat Aggie.“
Jack nic neřekl, jen se na Bindy nuceně usmál a přinutil se usednout na sedadlo řidiče. Bindy mu zamávala a spěchala zpátky do knihkupectví. Jack si upravil zpětné zrcátko a podíval se na sebe. To poslední, na co teď chtěl myslet, bylo navazování kontaktu s mrtvými.