Copyright © Tomasz Czarny, Marcin Piotrowski, 2018
Published by Agreement with Authors
Czech Edition © 2025 Martin Štefko – Golden Dog
Translation © 2025 Honza Vojtíšek
Graphic Design © 2024 Michal Březina
First Edition
Pro „Ty jsi snad na hlavu?“
1
Dívka seděla na gauči, hleděla ke stolku, na němž ležely šlukovky, stříkačky, bongy, alobaly a malé čtvercové balíčky. I přesto, že venku bylo teplo, zabalená do deky se celá třásla. Cos to udělala, cos to udělala, cos to, holka, se sebou udělala? Poplakala si a později usnula.
Probudila se s monstrózní bolestí hlavy, svědilo ji celé tělo a žaludek se proměnil v kámen. Ještě jednou, jen ještě jednou. A pak se na tu sračku vykašleš. Zvedla ze stolu alobal, nasypala na něj hnědý prášek z balíčku, zastrčila do úst skleněnou trubičku a škrtla zapalovačem. Potáhla si, načež pozvolna vypustila kouř nosem. Všechno se vrátilo do normálu. Svět se stal znovu bezpečný, nic ji nedráždilo. Cítila svatý klid, uvolnila se.
Co je mi po… Potáhla ještě jednou. Teď byla připravená postavit se problémům všedního dne, vyzbrojená apatií, odevzdáním a vnitřní blažeností. Zazvonil telefon ležící na stole.
„Co chceš?“
„Doufám, že se právě chystáš do práce…“
„Ale jóóó… zrovna-“
„Zrovna ses právě, kurva, nastřelila, Witko, mám pravdu?“
„Neříkej mi tak… Macieku… Trochu jsem si zakouřila, abych se sebrala, vždyť víš, jak to je. Není to lehké.“
„Jen co tě pustím z očí, už v tom lítáš. Jowito… nechci, aby… nechci…“
„Co nechceš? Co nechceš, Macieku? Abych umřela se stříkačkou v žíle? Nechceš mě už šukat, protože si myslíš, že jsem chytla tripla nebo adidas?“
„Přestaň, Wit. Přijedu.“
„Ne. Neotevřu ti. Tentokrát ne.“
„Vyrazím dveře. Tentokrát.“ Maciek ve sluchátku zaslechl šelest a zvuk zapalovače. „Seřežu tě! Jowito!“
Spojení se však přerušilo.
Dveře od bytu byly otevřené. Nemusel je vyrážet. Jeho očím se naskytl obraz bídy a zoufalství. Kartonové krabice od pizzy, lahve od piva a nedopalky se válely všude, na stole se nacházela malá soukromá lékárnička. Jowita byla nemocná, to bezpochyby, neuvědomoval si však, že se to všechno dostalo až tak daleko. Dívku v pokoji nenašel. Přešel do ložnice. Pohled, který ho tam čekal, mu zmrazil krev v žilách.
„Do prdele! Jowito! Kurva drát!“ Přeběhl k posteli a vytáhl dívčinu hlavu z kaluže zvratků. Otočil ženu
naznak a pak jí přiložil ucho k ústům. Zaslechl tichý, těžký dech.
„Ježíši, ona mi tu zhebne!“
Začal ji masírovat, jemně ji fackoval po tvářích, ale nijak to nepomohlo. Tělo zůstávalo bezvládné.
„Jowito! Jowito! Co sis vzala? Řekni mi, co sis vzala?!“ křičel.
Rozevřel jí víčka. Zorničky byly nepřirozeně rozšířené a matné. Najednou z Jowitiných úst vyšlo jakési tiché blekotání, spíš chrčení. Maciek přesunul ucho k dívčiným rtům.
„Hel… Helenu. Hodně Heleny, hóóódně moc…“
Teprve teď ho napadlo zkontrolovat paži, v níž zela čerstvá stopa po jehle.
„Hovno! Hovno! Ale hovno! Aggghhhhh!“
Vzal Jowitu do náruče a odnesl ji do koupelny. Nebyla těžká, nikdy nebyla. Posadil ji do vany. Hlava dívce padla bezvládně na ramena. Maciek pustil vodu. Nejdříve ji poléval vlažnou, později studenou vodou. Byla v takovém stavu, že by na ni neudělalo větší dojem ani stádo dupajících slonů.
Po nějaké době se začala pomalu probírat z letargie, lehce pohybovala hlavou a rukama.
„Jowito? Jowito, slyšíš mě?“
Něco si pro sebe mumlala, ale moc dobře to neslyšel. Naklonil se nad vanu.
„Macieku… Macieku, říkala jsem, abys nejezdil…“
„Leda hovno! Nenechám tě umřít. Nemůžeš to udělat, rozumíš? Nedovolím ti to!“ zakřičel a zastavil vodu. „Vstaň, teď jsem nasranej! Dostaneš se z toho!“
„Macieku…“
Vzal ji na ruce a celou mokrou odnesl na postel, pak se do koupelny vrátil pro ručník.
Jowita byla stále nastřelená jako všichni čerti, pomalu ale přicházela k sobě. Stáhl z ní oblečení a začal ji otírat. Neprotestovala.
„Trochu, jen trochu… jsem tak nějak přestřelila.“
„Aha, nekecej. Chtěla jsi to skončit. Komu to cpeš? Určitě ne mně. Nejsem blbej.“ Kypěl zlostí. „Všechny ty sračky beru pryč a zůstanu s tebou, dokud se nevzpamatuješ. Jowito?“ Jeho otázka zůstala bez odpovědi.
Dívka propadla spánku. „Co mám s tebou… Všechno na hovno,“ řekl sám sobě.
* * *
Čekal, až se probudila. Celou dobu, co spala, si četl nebo sledoval televizi. Nebylo to poprvé. Prostě cítil, že to tak musí udělat, bylo to silnější než on.
„Ještě tu seš?“ zeptala se ospale.
„Jak vidíš.“
„Macieku… seděl jsi u mě celou noc? Vážně?“
„Jako vždycky, bohužel…“
„Není mi dobře.“
Pohlédl na ni lítostivě, ale s hněvem v očích. „Vážně?
Ani ti nevím po čem. Buď ráda, že žiješ, holka.“
„Nemáš ani páru, jak kurevsky mě těší. Kde…?“
„Daleko, v trapu, není to důležité. Zavolal jsem i tvému dealerovi. Ani se nepokoušej se s ním zkontaktovat, protože ti to nezvedne.“
„Jak, kurva, můžeš?! Děláš si srandu! Úplně ti hráblo?“
Ukázal na ni prstem. „Uklidni se. S fetem je konec, už na to dohlédnu.“
Protočila oči a sepjala ruce k modlitbě. „Sladký Ježíšku, přijel můj spasitel, bývalý feťák, ale teď člověk svatý a rovný. Do prdele, a co když mě to sevře tak, že se nebudu moct pohnout? Když budu zlomená v pase?
Pomyslel jsi na to? KURVA!“
„Uděláme ti domácí detox, vyznám se v tom. Zvládneš… zvládneme to!“
„Vypadni! Padej a to hned.“
Zvedla se na rukou a pozvracela ho.
„Díky, zasraná Lindo Blair!“ * * *
Křeče, lezení po zdech, nespavost, nuda, podráždění…
Měla to všechno i další symptomy absťáku. Hledala, zapřísahala, mámila, pokoušela a hrozila. Maciek byl pevný jako skála.
„Nope. Nemáš šanci. Ani tu nejmenší. Víš to.“
„Pocem, pošeptám ti něco do ouška,“ usmála se rozpustile.
„Asi vím co. Asi se mi chceš tentokrát vyblít do ucha.“
„Dej mi to! Nebo táhni! Nepotřebuju tě. Nepotřebuju nikoho!“ Přitáhla si kolena pod bradu a objala je rukama. „Nemůžeš tu sedět věčně, prostě nemůžeš. Máš přece nějakej život, někde tam,“ řekla.
„Můžu a garantuju ti, že se k těm sračkám nevrátíš. Nikdy!“
„A odkud to ty můžeš vědět? Tohle neví nikdo!“
Chytil ji za ramena a zatřásl s ní. „Jowito, jsi mladá, pěkná, svět před tebou stojí s otevřenou náručí. Proč si každý den pícháš tu sračku?“
Pohlédla na něj jako na idiota. „A ty? Pročs to dělal?
No, Macíčku, proč?“
„To není fér. Nebavíme se teď o mně, kromě toho už to dávno nedělám, vždyť víš.“
„No, nevím, třeba odtud odejdeš a na parapetu si šňupneš lajnu nebo dvě.“
„Levný trik.“
„Proč mi pomáháš, proč mě nemůžeš nechat na pokoji? Proč? Proč?“
Maciek hleděl dívce přímo do očí. „Odpověď je hrozně jednoduchá. Domysli si.“
„Ach, bože…“
* * *
Leželi na posteli vedle sebe a s pohledy upřenými do stropu kouřili cigarety.
„Proč jsi taková?“
„Jaká?“
„Tak hodně bažíš po sebedestrukci.“
„Nevím, prostě jsem taková a hotovo. Dno.“
„Nejsi dno. Jen… vydala ses do slepé uličky.“ Dlouze potáhl. „Odsunula ses od přátel, rodiny, známých. Je ti s tím dobře?“
Rozesmála se. „S ničím mi není dobře, a nejvíce zle je mi ze sebe. Asi odjakživa.“
„Existují ale terapie, jsou setkání, dílny, léčení.“
„Macieku, Macieku. Ty zase jedeš svoje. Jsem jako… jako pohroma. Rozsévám zkázu.“
„Někteří se jí ale mohou vzepřít, například já.“
„Nemyslím, hlupáčku, spíš z toho budou hrozné následky.“
„Risknu to, víš?“
„Ty snad fakt nevíš, co děláš.“
„Vím a beru to na sebe.“
Zhluboka se nadechla. „Toužíš se cpát do problémů?
Sám si uvědomuješ, že od mého narození všichni, kdo se ocitli v mojí blízkosti, nakonec umřeli.“
„Jasně. Rodiče – autonehoda, tetička – rakovina, přátelé a známí – drogy. Nevidím v tom analogii.“
„Celý život jsem byla sama, odkázaná jenom na sebe.
I teď to zvládnu. Opravdu.“
„Jen co bych odešel, zavolala by sis pro zboží.“
„Jo.“
„Proč?“
„Protože nevidím smysl. Asi nikdy jsem neviděla, víš?“
„A já jsem se ti musel postavit do cesty.“
„Naneštěstí jo. Teď se určitě nebudu moct sama rozmlátit o břeh.“
„Raději ne, nedovolím ti to.“
„Macho.“
„Smažko.“
Vztekle zavyla. „Chci umřít. Opravdu chci umřít.“
„Ty už nežiješ. Nikdy jsi opravdu nežila. Zemřela jsi, ještě než ses narodila. Musíš změnit svůj život, dokud není pozdě.“
„Už je pozdě.“
„Mýlíš se. Jak se vzpamatuješ, odjíždíme.“
„Odjíždíme? A to kurva jako kam?“
„Odpočívat. Najít tvůj klid a nový život.“
Poklepala si prstem na čelo. „Hráblo ti, nikam s tebou nejedu.“
„Neptal jsem se na tvůj názor.“
* * *
„Díky, Irmino, jsi opravdu zlatíčko!“
„Chtěla bych pomoct víc.“
„Dej pokoj, i tak jsi už toho udělala dost.“
„Kde je?“
„Jowita? Spí u sebe.“
„Nebojíš se nechat ji samotnou?“
„Její dealer jí nezvede telefon, mimoto jsem zamkl, takže neodejde, a dokonce i kdyby jo, stojíme přece na chodbě jejího domu, ne?“
„To jo, máš pravdu, ale pamatuj, závislí jsou hodně vychytralí a kreativní.“
„Vím, nemusíš mi to připomínat. Právě proto ji beru z města, kde je hodně pokušení.“
„Nenajdeš lepší místo, než je můj domek. Samé lesy a nedaleká vesnička je tak zapadlá díra, že ji nazvali Bída.“
Maciek se usmál, když tu informaci vyslechl. Bída byla skvělým popsáním situace, v níž se nacházel.
„Omlouvám se, ale sama chápeš, že se už musím vrátit.“
„Jasně, samozřejmě.“
„Ještě jednou ti moc děkuju.“
Na rozloučenou políbil Irminu na tvář. Její krásné temné oči a široká rudá ústa by ho za normálních okolností vzrušila. Teď však měl v hlavě příliš hodně starostí. Nejdůležitější byla Jowita. Irminu těšilo, že může pomoct. Moc dobře věděla, jaké to je být v bezvýchodné situaci. A hodně Jowitě Macieka záviděla.
Vyběhl po schodišti. Ještě jednou zkontroloval, zda má Irmininy klíče v kapse. Když se ujistil, že jsou na místě, vešel do Jowitina bytu. Jejich soukromé bídy.