bolest

BOLESTÍNY

Text © 2025 Erika Ena Adamcová, Jana Dvořáčková, Veronika Fiedlerová, Ivana Gašparíková, Tereza Kadečková, Madla Pospíšilová Karasová, Karin Novotná, Tereza Polivchuk Poslušná, Lucie Reková Vlčková, Ludmila Svozilová, Wendy Šimotová

Předmluva © 2025 Kristýna Sněgoňová

Obálka © 2025 Michal Březina

Ilustrace © 2025 Zuzana Droppová

Odpovědný redaktor: Martin Štefko

Korektury: Zuzana Pallová

Sazba a grafická úprava: Michal Březina

Sazba eknihy: David Konečný

Vydalo nakladatelství Martin Štefko – Golden Dog v roce 2025 Svatojanská 703, 382 32 Velešín www.goldendog.cz 1. vydání

Vytiskla TISKÁRNA PROTISK, s.r.o. Rudolfovská 617, 370 01 České Budějovice www.protiskcb.cz

Úvodní slovo

V hororu, ať už tom knižním, herním, nebo filmovém, platí několik pravidel. Známe je všichni – staré domy mívají temnou minulost, rozdělit se v nočním lese nebývá dobrý nápad a nic nedokáže být tak děsivé jako děti. Ty, které se schovávají v kukuřici, adoptivní syn se šestkami ve vlasech, batole, které se pokouší zabít svou matku. Troufám si říct, že zvláštní místo mezi nimi mají malé holčičky. Stačí si jen vzpomenout na mrtvá děvčátka v opuštěném horském hotelu Kingova Osvícení nebo posedlou Regan z kultovního

Vymítače ďábla.

Pokud v nás pohled na kluka vedle staré studny probudí nějaký pocit, pak je to spíš strach z toho, že do ní spadne, než že z ní právě vylezl a chystá se nám provést něco strašného. Ale teď si na jeho místě představte holčičku, možná nějakou s dlouhými černými vlasy a v bílé košili. Víte, o kom mluvím, že? O tom, jak nás na stránkách knih, plátnech kin a někdy i ve frontách na nákupu dokážou vyděsit čarodějnice, už ani nemusím zmiňovat. Zkrátka a dobře, jak ví každý středověký inkvizitor, v ženách se skrývá něco tajemného a nebezpečného. Možná že proto, jak dokážeme být milé, laskavé a citlivé, starat se o své blízké a často se pro ně obětovat, musíme dokázat dělat věci naplno i opačně. A když už děsit, tak pořádně.

Nezapomínejme ostatně, že na gotické romány, předchůdce moderního hororu, navázala Mary Shelley, matka nejslavnějšího monstra, Frankensteina. Pět následovnic této vynikající anglické autorky najdete v antologii, kterou právě držíte v rukou. Pět žen, které ovládají pero stejně dobře jako stíny, z nichž

se rodí náš strach. Všechny si moc dobře pamatují, jaké to bylo, když byly malé děsivé holčičky. A protože už jsem jejich povídky četla, dovolím si konstatovat, že z nich ve skutečnosti nikdy nevyrostly. Což je pro autorky hororů jen dobře.

Určitě už jste se s jejich povídkami setkali, možná máte doma jejich novely a romány, a že jich dohromady není málo. V této antologii napínají hranice hororového žánru, prozkoumávají temná zákoutí lidské duše, sledují nenaplněné touhy, osobní neštěstí i ozvěny minulosti míst, kterým by se měl člověk raději vyhnout. Bolestíny jsou díky nim originálním sborníkem, který vás zavede všude tam, kde se tma nestřídá se světlem, ale jen se šerem, a kde na hrdiny jednotlivých povídek čekají bolestivá rozhodnutí i bolavé vzpomínky. Příběhy, které se chystáte číst, jsou nejenom znepokojivé a děsivé, jsou to především temná vyznání autorek samotných.

Užijte si jejich bolesti, stíny v jejich duších a hrůzu, kterou dokáží rozpoutat. A čtěte Bolestíny raději přes den. Nebo si aspoň rozsviťte světlo. Pokud tedy nebydlíte ve starém domě s hrůznou minulostí. To by pak nemuselo pomoct ani to…

Kristýna Sněgoňová

Bolest

Nachytané slzy

Jana Dvořáčková

Rozpálený kámen solné lampy rozpustil všechny moje slzy.

Zůstala jen hrudka soli, která se nezmenšuje.

Jeho průsvitnost se v temné jeskyni stává bezcennou.

Stejně jako moje volání po svobodě, na kterou nemám právo.

Snad ne stejně nedůležitý je pohled do lidské duše, která jako hloubky solných jeskyní zeje temnou prázdnotou.

Vnitroblok

Ludmila Svozilová

„Bonus,“ pousmála se realitní agentka. „Tohle je vlastně malý bonus jen k tomuhle jedinému bytu. Bez příplatku.“ Její dlouhý, ostře rudý nehet zamířil k širokým plechovým schůdkům do suterénní místnosti a klíče se jí přitom v dlani kovově rozcinkaly. Holčička na rukou mladé ženy po nich dychtivě natáhla prstíky.

„Petře!“

Chlapec pustil cíp ženina svetru a nedočkavě se rozeběhl dolů. V prázdné místnosti se dusot dětských podrážek odrážel od kovu schůdků s podivně tísnivou naléhavostí. Jako když někdo malým kladívkem zatlouká rakev, napadlo Adélu a instinktivně k sobě holčičku přitiskla. Jsem unavená, pomyslela si. Přepracovaná, samozřejmě taky vystresovaná, ano, to asi nejvíc.

„Hezké,“ řekla.

Bíle vymalovaná místnost měla přesně obdélníkový tvar a podlahu z velkých šedých kamenných desek. Celou čelní stěnu tvořilo silné sklo s francouzskými dveřmi uprostřed.

„Něco takového už žádný jiný byt v celém komplexu nemá,“ řekla agentka. „Proto ho také přednostně nabízíme rodinám s dětmi. Tahle místnost je tu navíc, měla nejspíš sloužit jako takové menší zázemí,“ poklepala na dlaždice špičkou černé lakované lodičky. „Ale nakonec ji přičlenili k vašemu bytu.“

K vašemu bytu? blesklo Adéle. Jako by si realitní agentka ani nepřipouštěla možnost, že to třeba nevezmu.

„Postavíte si sem šicí stroj, pračku, děti tu můžou mít hernu… Budete si třeba v klidu žehlit, a přitom je mít pořád na očích.“ Agentka zaklepala klíči a popošla k proskleným dveřím. Adéla trochu znepokojeně sledovala, jak se jehlové podpatky luxusních lakovek vratce zapichují do úzkých mezer mezi dlaždicemi. Proč se na mě nepodívá? kmitlo jí hlavou někde vzadu. Za celou tu dobu, co spolu jednáme o pronájmu, mi ani jednou nepohlédla do očí. Snažila se tu letmou myšlenku podržet, ale zmizela jí téměř ve stejnou chvíli, v jaké se objevila a Adéla na ni okamžitě zapomněla.

Herna, to ji nadchlo. Od Jiřího tragické nehody nikdy nebydlela v tak pěkném a velkém bytě za podobně nízkou cenu. Vlastně není o čem přemýšlet.

Sledovala chlapce, jak stojí čelem i dlaněmi nalepenými na skle a zaujatě zírá ven.

„Trávník,“ podotkla agentka. „Není to moc velké, ale aby se tu děti mohly bezpečně vyvětrat na vzduchu to stačí.“ Odemkla, doširoka rozevřela obě křídla francouzských dveří a o krok ustoupila. „Prosím,“ mávla rukou směrem ven. „Podívejte se.“

Chlapec vyletěl jako střela, prosmekl se Adéle kolem boků a zastavil se uprostřed zeleného čtverce vnitrobloku pod jediným vysokým stromem.

„Péťo,“ hlesla tiše. Nepřítomný výraz, s jakým chlapec hleděl skrz korunu stromu na čtvereček modré oblohy nahoře, ji děsil. I na něj toho poslední dobou bylo víc než dost. Dávno není mimino jako Helenka. Políbila holčičku do rozcuchaných vlásků. Zatím nic neví, nemá z toho rozum, ale Petr… V pěti letech už dítě dokáže spoustu věcí vnímat. Bohužel to ještě neznamená, že je také chápe.

Povzdechla si. Něco takového často nepochopí ani dospělý.

Holčička se jí zazmítala v náručí, Adéla ji postavila na zem a s úžasem sledovala, jak se pouští a zkouší svých prvních pár vratkých kroků směrem ke stromu.

„Stačí jen udržovat trávník,“ poznamenala agentka. „Ruční sekačka je za dveřmi v předsíni. A dětem sem můžete koupit malé pískoviště.“

Adéla opatrně obešla strom. Rostl přesně uprostřed zeleného koberce a soudě podle síly kmene musel být hodně starý. Určitě tu stál dávno před započetím prvních stavebních prací. Jak je vůbec možné, že přežil?

Postavili kolem něho všechny ty vysoké domy, ale jeho tu přesto i s kusem zeleného trávníku nechali? Zaklonila hlavu. Špinavě šedé betonové bloky se hladce tyčily ze všech stran až do výše posledního desátého patra, nenarušené ani jediným osamělým malým okénkem.

„Kde ještě najdete něco podobného?“ dodala chvatně agentka. „Nahoře máte k dispozici kuchyň a dva světlé pokoje s výhledem do ulice – ale na tu je samotné asi nepustíte, víme, co všechno se může stát, že?“

Co ty všechno můžeš vědět, ty zmalovaná nádhero. Adéla se hořce ušklíbla, ale nahlas neřekla nic.

„A tady dole budou v bezpečí,“ pokračovala neodbytně agentka. „Můžou si v klidu hrát a nikdo je ani neuslyší. Taková vlastní malá oáza uprostřed města.“

Oáza. Adéla se špičkami prstů opatrně dotkla tmavé kůry stromu. Její nečekaný, vlhký chlad ji skoro zarazil. Štítivě ucukla. Ale dětem se tu líbí, pomyslela si. Určitě. Chvíli sledovala chlapce, jak leží na zádech v husté nízké trávě a upřeně zírá do oblohy, zatímco mu malá Helenka jezdí po břiše s autíčkem. Překonala studené sevření kolem žaludku a pokusila se o úsměv. Odpočineme si. Dáme se zase do pořádku.

Zatočila se jí hlava. Nelíbí se mi to, panebože, strašně se mi to nelíbí, a nevím proč. Podobné pocity si vůbec nesmím připouštět. Je to krásný byt, dokonale zařízený a jistě tu bydlelo už víc rodin s malými dětmi, přece mi to ta ženská sama řekla. Jsem jen přetažená a strašně unavená. To je všechno. „Beru to,“ řekla s pocitem, že se musí každou chvíli zhroutit. „Půjdeme nahoru, podepsat papíry.“

Seděla v kuchyni a pootevřenými dveřmi pozorovala děti provizorně uložené na rozkládací posteli ve vedlejším pokoji. Noční světla z ulice jim poskakovala na zavřených víčkách, hladila pevné tvářičky a měkce se proplétala zpocenými vlásky na čele. Zítra ušiju záclony, pousmála se pro sebe Adéla. A nechám dovézt dětské postýlky.

Nalila si skleničku a postavila ji vedle rozevřené nájemní smlouvy. Pořád nesebrala sílu složit ten papír do desek a uklidit ho do šuplíku mezi ostatní důležité písemnosti. Pomalu upila a chvíli na jazyku podržela drsné teplo suchého červeného vína. Neustálý pocit ledové tíže v žaludku nepovoloval. Jen na pár měsíců, řekla si zemdleně a opřela zakloněnou hlavu o zeď. Jen než najdu něco jiného, klidně i menšího a dál od centra. Než si Péťa zvykne ve školce. Začnu hned zítra. Zítra… Probudil ji chlad. Ruce i nohy měla úplně ztuhlé. Odstrčila nedopitou skleničku a postavila se. Dveře do pokoje byly zabouchnuté, to ji probralo. Byla si jistá, že mezi nimi nechala škvíru dost velkou na to, aby mohla děti pohledem od stolu snadno kontrolovat. Rychle otevřela a zmáčkla vypínač.

Postel byla prázdná. Zmuchlaná deka nenesla ani stopu po lidském teple. Jak dlouho už jsou pryč?

„Petře!“ vykřikla. V panice proběhla předsíní ke vchodovým dveřím a zkontrolovala zámek. Je zamčeno, uvědomila si s úlevou. Jen se mi někam schovali. Museli se někam schovat. Kolena se jí třásla, že se skoro neudržela na nohou. „Péťo! Helenko!“ Silou vůle donutila tělo ke klidu, znovu prošla celý byt a rozsvítila všechna světla. Nahlédla pod postel, otevřela všechny skříně, včetně těch v kuchyňské lince, ale bez výsledku. Teprve potom ji napadlo, že úplně zapomněla na spodní místnost, bonus, jak o tom mluvila realitní agentka. Dveře byly lehce nedovřené. Kovové dveře, napadlo Adélu, jako do sklepa, nebo do krytu, se závorou místo zámku. Než vešla, chvíli na zdi marně hledala vypínač. S tichým zaskřípěním otevřela. V místnosti vládla chladná tma, rušená jen odrazem prosklené stěny dole. Stáli tam oba, opření o sklo a fascinovaně zírali do fosforeskující tmy vnitrobloku.

„Petře!“ vykřikla Adéla. „Helenko! Co tu děláte?“ Rozplakala se úlevou. „Tohle mi už nikdy nedělejte!“

Chytila Helenku do náruče a pevně ji stiskla. Tvrdý odpor dítěte ji překvapil. Jako by držela cizího člověka. Holčička se odtáhla a strnule se otočila zpátky ke sklu dveří.

„Jdeme do postýlky,“ řekla Adéla roztřeseně a vzala Petra za ruku.

„Ne!“ odsekl chlapec a vztekle se ohnal. Pořád se dívá ven, došlo Adéle. I Helenka. Černá silueta osamělého kmene s jasně vyrýsovanou hustou spletí větví a listů vystupovala ze tmy a ostře se odrážela od sametově modrého čtverce oblohy nahoře. Jako když se člověk dívá ze dna komína, zatrnulo Adéle. Ani ve dne, napadlo ji ještě, se vlastně pro to množství listů nedá poznat, jak je ten strom vůbec vysoký.

Ignorovala chlapcův nenávistný pohled a pevně ho uchopila za ruku. „No tak,“ pokusila se. „Je noc, musíte spinkat. Ráno půjdeme do nový školky, Péťo.“

Oba se pořád obrací zpátky, očima úplně přisátí ke sklu. Co tam můžou mít? Znepokojeně vyhlédla do tmy, ale kromě tmavé koruny stromu neviděla nic. Jen na malý okamžik se jí zmocnil divný pocit, jako by mezery mezi větvemi najednou začínaly ztrácet tvar a mizely, jako by se něco velkého pohybovalo vysoko v koruně toho divného stromu, něco tak obrovského a temného, že to až dokázalo zastínit průsvity mezi listím. Nevěřícně zamrkala a přitiskla tvář ke sklu. Větve se lehounce pokyvovaly jako ve větru a mezi nimi jasně svítila světlá městská obloha.

„Nic,“ řekla s úlevou. „Není tam nic.“ Chytila obě děti do náruče a odnesla je zpátky do postele. Než ulehla vedle nich, klíč od pečlivě zamčených dveří pokoje si pověsila na krk. Jak se tam vůbec dostala Helenka? napadlo ji ještě, než usnula. Sama zatím nechodí, schody by určitě nezvládla. Musel ji tam odnést, určitě, Péťa ji tam musel odnést…

Následující den se Adéle slil do série hektických činností – odvést podmračeného chlapce do školky, plačící Helenku odložit ve firemních jeslích a potřást si rukou se spoustou nových lidí, kteří během její krátké mateřské dovolené ve firmě přibyli. K tomu se zdánlivou samozřejmostí převzít spoustu práce, navalené na malém psacím stole vedle počítače. Neměla čas myslet na to, co se přihodilo v noci, a kdyby k sobě byla upřímná, musela by si přiznat, že o tom ani přemýšlet nechce. Bylo nad slunce jasné, že si nemůže dovolit podléhat nějakým pochybným emocím, a pokud chce

zaplatit všechny náklady spojené s bydlením a ostatní výdaje na domácnost a rodinu, bude tu bez řečí pracovat do padnutí, vděčná, že nebyla jako matka malých dětí pomocí nějaké administrativní obezličky vyhozena. Navíc bydlení sehnala komfortní a zázračně levné. A ta místnost dole? Sevřela rty. Tady musí jít nějaké vlastní úzkostné pocity zcela stranou.

* * *

Během odpoledne se prudce ochladilo a spolu se zimou přišel drobný déšť. Po cestě nakoupili a doma Adéla posadila děti přímo před večeři. Jestli to počasí už takhle zůstane, bezradně sáhla na radiátor, doufám, že začnou topit. Stiskla Helenčiny chladné ručičky. Rozhodně by mi neměly hned onemocnět. Rychle navlékla děti do svetrů. Helenka byla protivná a rozmrzelá a v jídle se oba jen nimrali. Když Adéla sklízela talíře a otočila se k nim zády, chlapec sklouzl ze židle, vyndal Helenku z dětské židličky a proběhl na chodbu. Adéla postřehla, jak si stoupá na botník a soustředěně odsunuje závoru, bylo jí jasné, že na to určitě musel vynaložit velkou sílu. Sledovala nejisté krůčky děvčátka. Už chodí, blesklo jí hlavou, jak najednou ta Helenka chodí, strašně to utíká… Chytila ji těsně nad schody, srdce jí poplašeně tlouklo. Chlapec už byl dole. Otočil se na Adélu a řekl: „Chci si hrát tady!“ Prásklo to jako rozkaz. V první chvíli to Adélu podráždilo a dostala chuť chlapce přehnout přes koleno, aby poznal, co si ještě může dovolit, a co už ne, ale ovládla se. Když scházela po schodech s Helenkou v náručí, chvěly se jí nohy. Nesmím to tak prožívat, přesvědčovala se. Nic se vlastně neděje. Vždyť je to dobře, jedna velká místnost, kde si budou bezpečně hrát. Navíc, oproti bytu nahoře, tady

v suterénu je teplo. Kde se tu bere? napadlo Adélu.

Není tu žádný radiátor. Možná tady nainstalovali podlahové topení, ano, to bude ono.

Položila holčičku na zem a došla pro hračky. „Vláčky,“ řekla trochu bezmocně, když se vrátila. „Autíčka a lego. Péťo,“ zachvěl se jí hlas. „Přinesla jsem ti hračky a Helence taky.“

Stáli nehnutě přede dveřmi, ani se po ní neotočili.

„Jdu ven,“ řekl chlapec. „Budu si hrát venku!“

Ještě se nesrovnal s tátovou náhlou smrtí. Je možné, že i v tak nízkém věku mi ji podvědomě dává za vinu? Adéle se do očí tlačily slzy. „Prší,“ řekla, když rezignovaně otevírala dveře. „Bude vám tam zima.“

Dívala se, jak děti vybíhají na trávník vnitrobloku a usedají pod strom. Zarazilo ji vlhké skleníkové horko. Zdálo se, že venku je ještě mnohem tepleji než v suterénní místnosti. Vysunula krabici s hračkami a natáhla ruku. Vítr asi žene kapky šikmo, uvažovala, a sem dolů už nic nedopadne. Znepokojeně se zahleděla do koruny stromu. Z čeho bere vláhu? Nevypadá, že by tu nějak strádal a o nějakém zalévání jsme při podpisu smlouvy také nemluvily. Jednou za čas posekat trávník, to bylo všechno.

Vrátila se dovnitř. Měla bych jim sem koupit koberec, aby neseděly na zemi. A nějaké skříňky na hračky. Rozhlédla se. Místnost byla úplně prázdná, jen v šeru vedle schodů stál rozkládací sušák na prádlo. Bude se hodit, napadlo Adélu. Koukám, že si předchozí nájemníci ani všechno neodvezli. Zlehka se dotkla hromádky zapomenutého prádla. Dětské věci, zachvěla se, jako by na ni sáhla smrt. Barevné tričko, ponožky, tepláčky a mikina, jen o něco málo menší, než zrovna nosí Péťa. A dupačky, potlačila záchvěv pronikavé hrůzy. Malý svetřík na miminko.

Půl roku, tři čtvrtě? Věci byly oprané, ale pečlivě složené. Proč tu zůstaly?

Otočila se k otevřeným dveřím. Čtverec skleněné stěny rozrážel tmavé šero uvnitř místnosti. Není tu žádné světlo, došlo Adéle. Žádný vypínač, žádná žárovka nebo zářivka.

Děti ležely venku pod stromem a spaly. Adéla jedno po druhém opatrně odnesla do postele a svlékla. Jsou unavené, napadlo ji. Všichni jsme vyčerpaní, včera jsme toho přece zrovna moc nenaspali. Když přikrývala chlapce, všimla si, že má otevřené oči. „Spinkej,“ pohladila ho. Díval se tak divně, odmítavě a studeně, až z toho Adélu zabolelo u srdce. „Spinkej.“

Zamkla a ulehla na okraj postele s klíčem na krku. Zítra jim v dětském pokoji složím vlastní postýlky, uvažovala v polospánku. To je pak budu zamykat i tam? Přece nemůžu ty děti nervovat svými vlastními úzkostmi. Musím s tím něco udělat, musím…

* * *

Spala tvrdě, za celou noc se neprobudila ani jednou. Teď se rychle posadila, aby zkontrolovala děti. Helenka ležela na břiše s kolínky pod sebou a pravidelně oddechovala. Péťa zaujal pozici na boku, zachumlaný do deky, že mu koukala jen šešulka vlasů. Adéla si s úlevou oddechla. Jsou tady, žádný další noční výlet se nekonal. Zašátrala na krku pro klíč a strnula. Přece jsem zamykala a pak jsem si ho pověsila na krk jako včera. Sundala prázdnou šňůrku a popošla ke dveřím. Byly odemčené. „Péťo!“ docela bezohledně chlapce nadzvedla a prošacovala, pak prohlédla i holčičku. Projela celé lůžko, vyklepala deky, polštáře, prostěradla. Chlapcovy oči ji z postele chladně sledovaly. Vzdala to. Možná jsem nezamkla, nalhávala si, možná se mi to jen zdálo

a nejspíš za všechno může ta nezvladatelná únava po stěhování.

Byly tam, napadlo ji, když usadila děti ke stolu a podívala se do předsíně. Botník je nakřivo, jak si ho Petr přistavil, aby dosáhl na závoru. Udělalo se jí nevolno. Prošla bytem a zjistila, že všechny klíče od vnitřních dveří jsou pryč.

Děti nejedly, seděly na židličkách a ostražitě si Adélu měřily. Zvířátka v kleci. Adéla polkla slzy. Nebudu je k ničemu nutit, pomyslela si zoufale. Tohle všechno se časem spraví. Jsou to přece moje děti. Nechci je ztratit. Jejich prázdné odtažité pohledy ji plnily bezmocnou hrůzou.

„Dobře,“ řekla těžce. „Ale jenom se mnou, když budu mít čas.“ Vezmu si tam nějakou práci, pomyslela si. V kanceláři toho mám až nad hlavu, aspoň si něco nadělám. Sama tomu nevěřila.

* * *

Koncem týdne přestala Helenka pít mléko. Děti jedly špatně vlastně hned od nastěhování. Adéla to nejdřív přičítala stresu ze změny školky a u Helenky nástupu do jeslí a snažila se je nenutit, ale teď…

Hubnou, napadlo ji poděšeně. Seděla na schodech v suterénu s notebookem na kolenou, ale nepracovala. Teplo v místnosti ji doslova paralyzovalo. Opřela se o zábradlí a unaveně sledovala děti, jak se povalují pod stromem ve vnitrobloku. Tvářičky se jim protahovaly, začínaly mít ostré špičaté rysy, i oči mají nějak jiné, možná je to tím, jak se dívají. Poslední dobou už si hrály jen pod stromem a kde trávily noci, Adéla raději nezkoumala. Sama se večer marně bránila únavě, usínala okamžitě po ulehnutí a spala jako zabitá. Ráno nacházela oba v jejich postýlkách a to jí stačilo.

Vlastně si už ani nehrají, došlo Adéle s pocitem závrati. Jen leží na trávníku a zírají do koruny stromu. Pospávají.

Vstala a prošla dveřmi. Vlhké vedro jí na chvíli skoro vzalo dech. Teplota uvnitř vnitrobloku neustále stoupala. Ten den, co jsme se nastěhovali, vybavila si, tu takové horko docela jistě nebylo. Vždyť venku začíná podzim, i tady by se logicky mělo ochladit, a ten strom, podívala se nenávistně nahoru, by měl už dávno začít žloutnout. Zvedla holčičku, zdála se jí najednou tak lehoučká. Ty vyzáblé nožičky a ruce. Dlouho jsem jí nestříhala nehty, uvědomila si Adéla. Má je tak dlouhé, že se jí na konečcích úplně ohýbají. Jako drápky.

Sledovala Helenčin pohled, neustále upřený do koruny stromu, ale mimo hustého, tmavě zeleného listí neviděla nic. Počkat! Zaklonila hlavu a pozorně prohlížela malou věc, co se pomalinku pohupovala mezi nejvyššími větvemi. Bože, to snad… Vysoko v koruně stromu visela malá dětská botička zachycená koncem suchého zipu za tenkou větev. Adéla se zapotácela. Jak se tam dostala, do takové výšky?

Házely ji po sobě, uklidňovala se. Před námi tu určitě také musely bydlet děti, prostě si hrály a… Pět metrů, je to minimálně pět metrů. Které malé dítě dokáže takhle hodit? Ale jak jinak by se tam dostala? Žaludek jí sevřela studená iracionální hrůza. Rychle popadla protestující děti a odnesla je nahoru.

* * *