Vlaštovka, která má geometrické hnízdo František Všetička
Celistvější portrét Víta Obrtela může podat jenom obsáhlá monografie, neboť tento olomoucký rodák znal a pěstoval devatero řemesel. Podobně jako i jiní z devětsilské generace. Zmínil jsem se o devateru řemeslech, ale bylo jich přece jenom méně, neboť Obrtel byl architekt, typograf, scénický výtvarník, teoretik, esejista, básník a redaktor. Řemesel je tedy sedm a do značné míry se prolínají. Na první pohled to může vypadat bizarně, ale Obrtelovi se to dařilo, dovedl spojit architektonický objekt s poetickým cítěním. Byl básníkem či snažil se být básníkem i v architektuře. Jeho první architektonické návrhy spadají do počátku dvacátých let. Obrtel je v té době ještě posluchačem pražské techniky a krátce po první světové válce se v studentských kruzích neustále hovoří o konstruktivismu a funkcionalismu. Čtyři z těchto posluchačů mají obdobné představy, spojí se a vytvoří Puristickou čtyřku. Vedle Obrtela ji představují Jaroslav Fragner, Evžen Linhart a Karel Honzík. Poslední z nich tuto čtyřku zvěčnil v memoárech nazvaných Ze života avantgardy. Obrtel svou představu o moderní architektuře vyjádřil lapidární definicí: „Architektura = harmonie vědy a poezie.“ Tato definice zahajuje studii, kterou mladému autorovi otiskl Karel Teige v prvním ročníku ReDu. Teige se nad touto provokativní definicí nepochybně pousmál nebo dokonce zašklebil, poněvadž měl o moderní architektuře a konstruktivistických snahách poněkud jiné představy. Oba byli stoupenci konstruktivismu; Teige však uvažoval stroze a racionalisticky, navíc byl toliko teoretik. Obrtel a celá Puristická čtyřka vnášela do konstruktivismu poetické prvky, uplatňovali ve svých návrzích lyrismus křivek a oblin. Navíc všichni čtyři byli praktici, znali stavební materiál a jeho možnosti. Divergence mezi nimi a Teigem se postupně zvětšovala a sám Teige je, zejména Obrtela, který dovedl teoreticky usuzovat a své názory jednoznačně 30
prosazovat, napadal nevybíravými a nesalonními výrazy. K rozchodu mezi nimi posléze došlo a Obrtel si pro prosazování svých názorů musel najít jinou sdělovací tribunu. Stal se jí nepravidelný kvartálník Kvart, který začal vycházet na jaře 1930. Na rozdíl od Teigeho konstruktivismu označovali příslušníci Puristické čtyřky své zaměření jako neokonstruktivismus. Roztržka s Teigem byla později, konkrétně za války, překlenuta vzájemným sblížením. V poválečných ročnících Kvartu se potom často objevovaly jeho příspěvky, např. jeho rozsáhlá studie o Bohumilu Kubištovi. Úzký osobní vztah mezi oběma se po únoru 1948 stal předmětem několika výslechů Víta Obrtela, jehož státní bezpečnost podezřívala z trockismu. Na Teigeho nemohla bezpečnost už dosáhnout, poněvadž jim roku 1951 vyčerpán zemřel. Všechen paradox spočívá v tom, že Obrtel byl už za první republiky členem komunistické strany a pravidelně docházel na stranické schůze. V tomto směru jej několikrát varoval a od schůzování odrazoval Julius Fučík. Zcela logicky své rady zdůvodňoval tím, že chce-li od stávajícího buržoazního státu získat stavební zakázky, musí se chovat obezřetně a s rozvahou. Skutečnost byla taková, že v předválečném období řada Obrtelových projektů zůstala pouze ve stádiu návrhů. K největšímu uplatnění jeho architektonického ingenia došlo až v době, kdy se bezpečnost začínala zajímat o jiné. Viz v tomto smyslu např. Obrtelovu nemocnici a polikliniku v České Lípě. Vít Obrtel byl členem Devětsilu a z příslušníků této skupiny jako básník debutoval poslední. Teprve roku 1937 sbírkou Kštice Bereniky. Nešlo o knihu veršů, ale o básně v próze. Všechny jeho básnické knihy, až na jednu, mají tento žánrový charakter. On sám ukázky těchto textů v Kvartu označoval jako záznamy. První svazek Kvartu otiskl několik takových lyrizovaných próz, jejichž autory
