Olomoučtí tiskaři a knihkupci v 19. století Olomouc patřila v 19. století k největším městům na Moravě. Měla poměrně velkou vojenskou posádku, početné duchovenstvo, studentstvo i stále se rozrůstající úřednický stav. Město bylo bez většího průmyslu, měšťanstvo tvořili zejména živnostníci. Kulturní význam Olomouce však přesahoval hranice okresu, působila zde řada politických, vědeckých a kulturních osobností, vycházelo množství novin a časopisů a mimo jiné se rozvíjel polygrafický průmysl, tiskárny, knihkupectví a nakladatelství. Rozhodně nelze říci, že by Eduard Hölzel v Olomouci narazil na neprobádaný či neosídlený terén. Naopak, musel se prosadit v konkurenci jiných knihkupců a později i tiskařů a nakladatelů. V první třetině 19. století působila na Dolním náměstí v Olomouci tiskárna Aloise Škarnicla, jenž pokračoval v rodinné tradici svého otce a děda. Jeho firma přešla postupně na sklonku čtyřicátých let na Františka Slavíka, poté Gustava Slavíka a nakonec Annu Slavíkovou, která tiskárnu prodala v roce 1903 německému tiskařskému družstvu. Od roku 1850 působila v Olomouci také tiskárna Antonína Halausky, kterou v roce 1864 převzal Josef Groák, posléze jeho syn Hugo Groák. Malá kamenotiskárna Karla Webera se po přistoupení společníků Hodana a Voitla také proměnila v tiskárnu a v roce 1877 se stala základem pozdější arcibiskupské tiskárny Fürstenbergovy. V roce 1870 založili národní českou knihtiskárnu v Olomouci Josef Kramář a jeho zeť Karel Procházka. Antonín Domek, jenž si společně se Škarniclem v roce 1834 pořídil litografický lis, v roce 1848 založil vlastní litografický ústav, který po něm vedl jeho syn František Domek a později do roku 1901 vdova Amálie. Od roku 1836 působila v Olomouci také kamenotiskárna Aloise Spausta, kterou v roce 1886 koupil a o nakladatelství rozšířil Laurenz Kullil, o tři roky později si zřídil tiskárnu i Leopold Lachnik. V roce 1882 byla založena kamenotiskárna Valentina Kleibela, pro učitelský časopis Komenský založil tiskárnu v roce 1883 Václav Voitl. Jedním z prvních knihkupců byl Matyáš Denk, který v Olomouci působil v osmdesátých letech 18. století. V roce 1785 získal knihkupeckou koncesi knihař a kramář Ignaz Freund, jenž původně působil jako mědirytec. Denkův podnik převzal Josef Riegele, který se však v roce 1876 po obdržení knihkupecké koncese přestěhoval do Jihlavy. V devadesátých letech 18. století se v Olomouci usadil obchodník s knihami František Gärtner, později ovšem přesídlil do Krakova a olomoucký podnik odprodal v roce 1799 brněnskému podnikateli Janu Jiřímu Gastlovi. Jeho olomouckou filiálku vedl od roku 1829 Johann Anton Neugebauer, který pobočku od Gastlových synů odkoupil
a dále vedl pod jménem „Knihkupectví Johanna Neugebauera“. V roce 1842 pak postoupil obchod svému synovi. V roce 1865 odkoupil Neugebauerovo knihkupectví na Horním náměstí Friedrich Grosse.
Pohled na Olomouc koncem třicátých let 19. století. Miniatur-Ansichten mehrerer Städte Mährens und Schlesiens Heft 1, Olmütz, Kremsier, Brünn. Olmütz: von Skarnitzl und Domek, 1839. VKOL, sign. 52.039/ 1.
Patrně od osmdesátých let 19. století se v Olomouci nacházel také obchod s knihami Ludwiga Brechera. Mezi roky 1871–1872 vzniklo nové, neveliké, ovšem české knihkupectví Vladimíra Žákovského na Michalském návrší. A konečně v roce 1884 otevřel české knihkupectví, nejprve v Denisově ulici, později v Ostružnické ulici č. 1, synovec Eduarda Hölzela Romuald Promberger, později nazývaný „moravský Kramerius“.
Plán královského hlavního města Olomouce přibližně ze druhé poloviny 19. století. Neuester Plan der Königlichen Hauptstadt Olmütz. Olmütz: bei Johann Neugebauer, [1846–1862]. VKOL, sign. V 51.991.
Eduard Hölzel Když byl v roce 1844 na olomouckém Horním náměstí otevřen obchod s knihami, uměním a hudebninami, málokdo tušil, jak významný krok v historii knižní kultury na Moravě se právě odehrál. Majitel knihkupectví, pražský rodák Eduard Hölzel se vedle prodeje knih začal zabývat také jejich vydáváním a díky obratné obchodní politice i vysoké kvalitě knih z produkce nakladatelství si velmi rychle vydobyl dobré jméno. To neztratil ani ve Vídni, kam Hölzel v roce 1871 své sídlo přeložil a kde firma pod jménem svého zakladatele funguje dodnes. Eduard Joseph Hölzel se narodil 8. října 1817 jako nejstarší Primární oblastí Hölzelova profesního i osobního zájmu byla z šesti dětí v rodině pražského obchodníka Johanna geografie. Také proto brzy rozpoznal, že v oblasti celého RakousThomase Hölzela. Po absolvování gymnázia se vyučil v Praze kého císařství chybí učební pomůcky k výuce zeměpisu. V roce knihkupcem, praktické zkušenosti v oboru pak získával 1858 se spřátelil s gymnaziálním profesorem, zeměpiscem a karu mnoha renomovaných knihkupců v Německu, ve Vídni nebo tografem Blažem Kocenem, který s nadšením přijal úmysl vydat v Brně. rakouský školní atlas. První školní atlas v habsburské monarchii Vlastní obchod s knihami, uměním a hudebninami si na olovyšel v roce 1861 a zaznamenal obrovský úspěch, rychle se rozšířil mouckém Horním náměstí otevřel v roce 1844. Podnikatelský a v mnoha obměnách vychází až do současnosti. talent a solidní vzdělání v oboru mu pomohly překonat počáPo vzniku vídeňského podniku během šedesátých let 19. stoteční provozní obtíže a nový obchod začal pomalu vzkvétat. letí začala Hölzelova firma vykazovat jasné atributy oborového Brzy se stal vyhledávaným cílem čtenářů, studentů, vědců nakladatelství specializujícího se v prvé řadě na vydávání zeměa intelektuálů, se kterými Hölzela často pojily osobní a přápisných učebnic, map a atlasů. Na druhém místě se soustředil telské vazby. Knihkupec postupně otevřel několik poboček na vydávání odborných publikací, dále pak na učebnice a knihy, na severní Moravě a vedle prodeje knih se začal zabývat i jejich cestopisy, vlastivědné a historické publikace a příručky. Specivydáváním. Díky obratné obchodní politice i vysoké kvalitě knih fické místo v portfoliu nakladatelství měly noviny a časopisy. si rychle vydobyl dobré jméno mezi odborníky i laiky. K HölzeV roce 1871 se Eduard Hölzel přestěhoval do Vídně a začal se lově osobní pohodě přispívalo harmonické manželství a šťastný věnovat také všeobecným zájmům knižního obchodu a knihrodinný život. Sňatek uzavřel v Olomouci 26. února 1848 s Hedkupeckému oboru vůbec. Byl spoluzakladatelem a předsedou wigou Niemannovou. spolku rakouských knihkupců, řadu let působil jako zástupce V roce 1861 Eduard Hölzel převzal vídeňský litografický podVídeňského knihkupeckého grémia. V Olomouci tři roky půsoEduard Hölzel. Archiv Ed. Hölzel Verlag, Wien. nik, ze kterého vybudoval geografický institut a nakladatelství. bil ve funkci místopředsedy olomoucké obchodní a živnostenChromolitografie z tohoto ústavu dlouho nenašly konkurenci a platily za to nejlepší ské komory, dále byl mimo jiné členem výboru C. k. geografické společnosti nebo nejen v rakousko-uherské monarchii, ale i v Německu, Holandsku nebo Švýcarsku. kurátorem společnosti pro rozšíření umění. Za celoživotní nakladatelskou činnost V průběhu šedesátých a později v sedmdesátých letech začal hojně vydávat chromomu byl také propůjčen Řád Františka Josefa. Na „svou“ Olomouc nikdy nezapomněl, litografické učební pomůcky, zejména historické obrazy a školní tabule, náboženské a dokud mu to zdraví a čas dovolily, často do milovaného města jezdil. obrázky nebo obrazy cestopisného rázu. Z dnešního pohledu nejatraktivnější pak V roce 1878 donutil zhoršující se zdravotní stav Eduarda Hölzela k odchodu z firmy. byla monumentální grafická alba s litografiemi významných míst Moravy i Čech nebo Pro svůj důchod a klidný odpočinek si zvolil rakouský Salcburk. Tam také tři dny před oblíbené botanické publikace. Štědrým dnem roku 1885 zemřel.
Manželé Hedwiga a Eduard Hölzelovi. Archiv Ed. Hölzel Verlag, Wien.
Fotografie východní části radnice a části Horního náměstí, v pozadí knihkupectví Eduarda Hölzela a další obchody kolem roku 1864. SOA, Sbírka obrazového materiálu a fotografií Olomouc, inv. č. 1235, sign. X/4.
Fotografie Hölzelova knihkupectví od Sigmunda Wasservogela. VMO, podsbírka Fotografie a pohlednice, inv. č. F 37597, reprofoto Pavel Rozsíval, dig. snímek č. FP037597.
Hölzelovi dědicové V tradici založené Eduardem Hölzelem měli pokračovat jeho synové. Oba se vyučili v knihkupeckém oboru. Starší Hugo (1852–1895) absolvoval nižší gymnázium, své vzdělání pak rozšířil ve Stuttgartu, v Gotě a ve Vídni a nakonec pracoval půl roku v otcově obchodě přímo v Olomouci. Mladší Adolf (1853–1934) se vyučil řemeslu u Justha Perthese v Gotě a v roce 1870 nastoupil do rodinného podniku, kde se měl věnovat geografickému institutu. Hugo Hölzel se snažil pokračovat v obchodní linii nastolené jeho otcem a financoval vynikající nakladatelské podniky. Stejně jako otci i jemu císař propůjčil zlatý záslužný kříž s korunou za přínos na poli knihkupectví. Byl členem několika profesních spolků a nakladatelství pod jeho vedením pokračovalo ve vydávání geografických obrazů, geografických rozprav, v nakladatelství vznikaly obrazově atraktivní cestopisy i odborné vlastivědné a přírodopisné publikace. Hugo se od mládí netěšil příliš dobrému zdraví, proto měla rodinná firma přejít na jeho mladšího bratra. Malířské nadání ale Adolfa nakonec zavedlo na vídeňskou akademii, později do Mnichova a dnes je považován za jednoho ze zakladatelů moderní evropské malby a průkopníka abstrakce. V roce 1878 se stal partnerem Hölzelův zeť Emil Kosmack. Ve firmě působil také druhý Hölzelův zeť Carl Graeser. Ani snaha všech dědiců nemohla zabránit postupnému úpadku firmy. Přispěla k tomu brzká smrt Huga Hölzela i jeho švagrů. Emma Graeserová, rozená Hölzelová, se rozhodla dále vést firmu svého manžela „Carl Graeser & Kie“ ve Vídni, aby ji v roce 1909 převedla na svého syna Fritze Graesera. Olomoucký dům a obchod pak vedla společně se svým bratrem, malířem Adolfem až do roku 1897, poté se výhradním majitelem obchodu stal bývalý zaměstnanec firmy Gustav Maruschka. V roce 1908 došlo ke zbourání původního domu č. 8 na Horním náměstí v Olomouci a v roce 1912 byl pak na návrh majitele uvalen kupecký konkurz na olomouckou pobočku. Začátkem roku 1913 byla činnost olomouckého obchodu ukončena.
Hölzelovo vídeňské nakladatelství vedli po Hugově smrti jménem vdovy Louisy (1859–1954) a nezletilých dětí prokuristé Ernst Schuster a Wilhelm Zwierzina. Uvážlivý a odborně zdatný Zwierzina nastoupil jako praktikant k Hölzelovi již v roce 1875 a jeho působení v čele firmy znamenalo úspěšné období. Nakladatelská činnost se opět více soustředila na školní geografii a v roce 1897 došlo k přepracování Kocenova středoškolského atlasu. Pod vedením Vinzenze von Haardta a W. Schmidta vzniklo zcela nové 37. vydání, roku 1901 pak 39. vydání, jehož dalším autorem byl rakouský geograf Franz Heiderich. Rozpad rakousko-uherské monarchie přinesl nakladatelství prudký pokles odbytu a zatím největší krizi. Po roce 1925 tedy došlo k reorganizaci. Firma se vrátila ke svým základům, k vydávání školních potřeb, zvláště školní geografii a kartografii a k vydávání map a atlasů. V průběhu dalších let se firma začala zabývat i dopravními a silničními mapami a plány. Po druhé světové válce došlo k novému vydání Kocenova atlasu (1951) pod titulem Österreichischer Mittelschulatlas a současně bylo vytvořeno pět odlišných vydání ve zmenšeném rozsahu pro všechny rakouské země. Úspěch tohoto projektu pak zviditelnil firmu i daleko za hranicemi. Dnes patří v Rakousku k předním producentům učebnic všech oborů, školních atlasů, elektronických médií a CD- ROMů nebo e-knih.
Hugo Hölzel a jeho žena Louise. Archiv Ed. Hölzel Verlag, Wien.
Emil Kosmack. Archiv Ed. Hölzel Verlag, Wien.
Carl Graeser. Archiv Ed. Hölzel Verlag, Wien.
Reklama na knihy, učebnice, nástěnné obrazy i další sortiment Hölzelova knihkupectví na Horním náměstí v Olomouci. Uveřejněno v knize Seznam učebných pomůcek pro školy národní a měšťanské, hospodářské a průmyslové pokračovací, tiskopisů školních, obrazů, schválených spisů pro mládež, dobrých hudebnin církevních, pro piano a jiné nástroje, písní pro jeden a více hlasů k dostání v knihkupectví Eduarda Hölzla v Olomouci. V Olomouci: Nákladem knihkupectví Eduarda Hölzla, 1886. VKOL, sign. 55.166.
Mapy Pro Eduarda Hölzela byly geografie a kartografie zcela zásadním profesním tématem. V roce 1858 se stal členem Rakouské geografické společnosti, o tři roky později převzal ve Vídni litografický institut a společně s ním založil také Geografický institut, který byl první soukromou institucí tohoto druhu v Rakousku. Během desetiletí se jeho nakladatelství vyprofilovalo jako nakladatelství oborové, zaměřené v prvé řadě na vydávání zeměpisných učebnic, map a atlasů. Zejména díky Hölzelově neúnavné nakladatelské činnosti se rakouská kartografická produkce definitivně vymanila z kartografické produkce německé. Jednou z nejstarších map z Hölzelovy produkce je mapa Olomouckého kraje z roku 1845. Mapa v přibližném měřítku 1:140 000 zachycuje nově vybudovanou císařskou silnici ze Šumperka do Rýmařova (dokončena 1842) nebo část Severní dráhy císaře Ferdinanda z Přerova do Olomouce (1841), jakož i úsek tzv. Severní státní dráhy z Olomouce do Prahy zprovozněné v srpnu 1845. Výtisk navíc nově obsahuje i rozdělení
olomouckého kraje na jednotlivé berní okresy a jejich výčet. Autorem mapy byl generálmajor Karl Myrbach von Rheinfeld (1784–1844), který využil zejména katastrální mapování probíhající na Moravě v letech 1824–1836. Podklady technikou litografie zpracoval Theodor von Liechtenstern (1799–1848).
MYRBACH RHEINFELD, Karl von. Karte vom Olmützer-Kreise des Markgrafthumes Maehren. Olmütz: Verlag von Eduard Hölzel, 1845. VKOL, sign. V 51.879.
V šedesátých letech 19. století se Hölzel rozhodl realizovat popis geografických poměrů všech korunních zemí rakouské monarchie prostřednictvím „spolku vlasteneckých přírodovědců a geografů“ a edici měla vždy doplňovat souběžně vydaná barevná „velká generální mapa“ se statistickými údaji, přičemž text měly obohatit i četné litografie a dřevořezy. Vydán však byl pouze první svazek věnovaný Markrabství moravskému a Vévodství slezskému. Jako příloha byla souběžně vydána avizovaná General-Karte der Markgrafschaft Mähren und des Herzogthum’s Schlesien, kterou pod dohledem Karla Františka Edvarda Kořistky (1825–1906) sestavil Adolf Sommer.
KOŘISTKA, Karel František Edvard. Die Kronländer der österreichischen Monarchie in ihren geographischen Verhältnissen. I. Band, Die Markgrafschaft Mähren und das Herzogthum Schlesien in ihren geographischen Verhältnissen. Wien: Eduard Hölzel’s Verlags-Expedition, 1860. VKOL, sign. 20.114, V 20.114.
KOŘISTKA, Karel František Edvard. General-Karte des Königreiches Böhmen: entworfen und nach den neuesten Aufnahmen sowie nach eigenen Messungen revidirt u[nd] berechtiget. Olmütz und Wien: Eduard Hölzel’s Verlag, 1862. 1 mapa. VKOL, sign. V 51.830.
Jako nakladatel stál Eduard Hölzel i za vydáním jednoho z nejoceňovanějších mapových děl českých zemí ve druhé polovině 19. století, za které je pokládána generální mapa Království českého z roku 1862 od Karla Kořistky. Mapa v měřítku 1:432 000 byla ostatně vysoce hodnocena již tehdy, přičemž na její úspěch poukazují i mnohá opakovaná vydání jak německé, tak od roku 1875 i české verze. Kořistkovy podklady pro tisk kresebně znovu zpracoval geograf a kreslíř Adolf Sommer, načež je do podoby litografie převedl Friedrich Köke (1823–1882), majitel litografického podniku a strýc známého kartografa a nakladatele Gustava Freytaga.
Českojazyčná produkce Ve svém obchodě nabízel Eduard Hölzel také literaturu v češtině. V roce 1846 vydal Bidpajovy bajky od Františka Matouše Klácela, již o rok dříve čtvrtý díl moravských a slezských pověstí od buditele Matěje Mikšíčka, v roce 1847 liturgický Katolický kancionál od Tomáše Bečáka. Stejně tak neunikla jeho pozornosti ani literatura školská. V roce 1863 připravil Vaňkovu Stručnou vlastivědu Moravy a Slezska, v roce 1867 to byla Mluvnice německá pro nižší třídy škol středních od Františka Martináka. Od téhož autora pak vydal i Čítací a cvičebnou knihu jazyka německého a českého, od olomouckého profesora Aloise Vaníčka Latinskou cvičební knihu pro prvou třídu česko-slovanských gymnázií z roku 1868. České knihy pro Hölzela tiskl nejprve Alois Škarnicl, později František Slavík přímo v Olomouci. Matěj Mikšíček (1815–1892) patřil k předbřeznové generaci moravské slovanské inteligence, jejímž hlavním cílem bylo jazykové a vzdělávací působení mezi moravským slovanským obyvatelstvem. Nedostudovaný seminarista, výrazně ovlivněn moravským obrozencem, knězem Františkem Sušilem, byl rodákem z moravskočeského pomezí, z obce Toužín nedaleko Dačic. Studoval na Moravě, v Čechách, ve Vídni, a dokonce i v Pešti. V polovině čtyřicátých let se objevil v Olomouci, kde pracoval od ledna 1845 do dubna 1846 v čerstvě založeném Hölzelově nakladatelství. Před příchodem do Olomouce napsal Mikšíček tři svazky moravských pověstí. Čtvrtý svazek mu vydal v roce 1845 již jeho zaměstnavatel Hölzel a poslední svazek sbírky pověstí se od předchozích odlišoval. První tři díly byly tvořeny pouze pověstmi, jež Mikšíček nacházel v literatuře. Shromažďoval ty, které vycházely z historických
reálií (moravští patroni Cyril a Metoděj, pověsti o pobytu Švédů u Brna apod.) a k nim přidával pohádky, například Vodníkova žena, Zlatý zámek, Červená růže, Ospalý Janek a další. Poslední svazek sbírky nevycházel pouze z literatury, Mikšíček tentokrát sám prováděl sběr témat v terénu. Předešel tak Němcovou, Erbena či Beneše Kuldu. Na titulním listu příběhů bájného staroindického pohádkáře Bidpaje je jako autor listu uveden František Třebowský, což byl pseudonym známého moravského básníka, filozofa a publicisty Františka Matouše Klácela (1808–1882), národního buditele a obrozence čtyřicátých let 19. století s nevšedním a širokým uměleckým a vědeckým záběrem. Tzv. Bidpajovy bajky převedl do českého jazyka poprvé na počátku 16. století Mikuláš Konáč z Hodiškova, další českou adaptací bylo pak právě Klácelovo vydání, jež vyšlo v komisi u Hölzela v Olomouci v roce 1846.
Titulní list čtvrtého dílu moravských a slezských pověstí. MIKŠÍČEK, Matěj. Sbjrka Powěstj morawských a slezkých. Swazek IV. W Holomouci: nákladem knihkupce Eduarda Hölzla, 1845. VKOL, sign. 33.794/ 4.
Titulní list druhé české adaptace Bidpajových bajek vydaných poprvé v roce 1845 u Hölzela v Olomouci. KLÁCEL, František Matouš. Bájky Bidpajowy. Swazek prwnj, Svazek druhý. W Holomouci: W kommissí u Eduarda Hölzla, kněhkupce, 1846. VKOL, sign. 33.818.
O sv. Cyrilovi a Metodějovi. MIKŠÍČEK, Matěj. Sbjrka Powěstj morawských a slezkých. Swazek IV. W Holomouci: nákladem knihkupce Eduarda Hölzla, 1845. VKOL, sign. 33.794/ 4.
První bajka – Otec a synové. KLÁCEL, František Matouš. Bájky Bidpajowy. Swazek prwnj, Svazek druhý. W Holomouci: W kommissí u Eduarda Hölzla, kněhkupce, 1846. VKOL, sign. 33.818.
Autorem třetího ze zde prezentovaných dokumentů je rodák z Olšan u Prostějova Tomáš Bečák (1813–1855). Absolvent gymnázia v Olomouci studoval na univerzitě filozofii a teologii. V roce 1838 byl vysvěcen na kněze. Jeho prvním působištěm se stala fara v Morkovicích, poté působil jako kooperátor na faře ve Vlkoši. V roce 1840 začal vydávat časopis Cyrill a Method. Na distribuci tohoto periodika se v pozdějších letech podílel i Eduard Hölzel, který jej měl například v komisi v roce 1849. Bečák, jenž byl inspirován jedním z prvních moravských buditelů Tomášem Fryčajem (1759–1839), se taktéž věnoval náboženské hudbě. Liturgický zpěvník s názvem Katolický kancionál vyšel poprvé v roce 1847, kniha se stala nesmírně populární, do roku 1883 vyšla ve 22 vydáních.
Titulní list prvního vydání Katolického kancionálu, nejpopulárnější Bečákovy práce. BEČÁK, Tomáš. Katolický kancionál. W Holomauci: w kommissi u Eduarda Hölzela, kněhkupce, 1847. VKOL, sign. 37.573.
Frontispis prvního vydání Katolického kancionálu. BEČÁK, Tomáš. Katolický kancionál. W Holomauci: w kommissi u Eduarda Hölzela, kněhkupce, 1847. VKOL, sign. 37.573.
Vlastenecké album Moravy Zdatný obchodník Hölzel dobře odhadl vrcholící proud zájmu o minulost snoubící se s módním patriotismem. Proto přišel s edičním záměrem, který měl za úkol představit korunní země Moravu a Slezsko jako důležitou součást habsburské monarchie. Rozhodl se pro výpravný projekt, jehož základ tvoří v případě Moravy a Slezska 42 litografií. Zprávu o vydání prvního sešitu „vlasteneckého alba“ Malerisch-historisches Album von Mähren und Schlesien o čtyřech litografických listech uveřejnil Hölzel již 19. ledna 1856 jednak v jím vydávaném olomouckém deníku Die Neue Zeit, jednak prostřednictvím brněnského deníku Neuigkeiten. Uveřejněný plán hovořil o každoměsíční sešitové emisi zahrnující tři litografická vyobrazení s doprovodným textem. Celou edici měla na konci obohatit ve formě prémie tzv. Trachten-Tableau alias Aus dem Volksleben in Mähren und Schlesien zachycující několik scén ze života krojovaného moravsko-slezského lidu. Zákazníci si navíc měli možnost vybrat z celkem tří různých variant, čímž chtěl Hölzel uspokojit i ty nejnáročnější movité zákazníky. Jednalo se o tónovanou, kolorovanou a akvarelovou verzi. Podle Hölzela náležely dosud rakouské korunní země Morava a Slezsko k neprávem opomíjeným, a to i přes své hojné přírodní bohatství, stavební památky a starobylá
města. Proto se Hölzel rozhodl z nepřeberných možností vybrat reprezentativní místa a ta umělecky a věrně ztvárnit. Tuto práci měli zastat berlínský rodák August Carl Haun (1815–1894) a František Kalivoda (1824–1858). Autory doprovodných textů byli například brněnský dramatik, básník a žurnalista Ludwig Goldhann (1823–1893), novinář, publicista a důstojník Georg Ohm-Januschowsky von Wissehrad (1813–1867) nebo historik a moravský zemský archivář Vincenc Brandl (1834–1901). Každý zájemce o Hölzelovy veduty si mohl sestavit album podle svého vkusu a možností. Ve zde prezentovaném albu byla každá litografie vytištěna zvlášť a následně adjustována na karton s vyzlaceným ozdobným rámem a popisnou legendou. Odstín kartonu se liší v závislosti na barevném vyznění příslušného vyobrazení. Album bylo sestaveno pro hrabata ze Žerotína a představuje vůbec nejokázalejší verzi, kterou bylo možné získat.
Olomouc z Tabulového vrchu. Malerisch-historisches Album von Mähren und Schlesien. [1. Section]; [2. Section]. Olmütz: Eduard Hölzel Buch- und Kunsthändler, [1857–1860]. VKOL, sign. E II 52.094/ 1, 2.
Karlova Studánka. Malerisch-historisches Album von Mähren und Schlesien. [1. Section]; [2. Section]. Olmütz: Eduard Hölzel Buch- und Kunsthändler, [1857–1860]. VKOL, sign. E II 52.094/ 1, 2.
Brno. Malerisch-historisches Album von Mähren und Schlesien. [1. Section]; [2. Section]. Olmütz: Eduard Hölzel Buch- und Kunsthändler, [1857–1860]. VKOL, sign. E II 52.094/ 1, 2.
Kroměříž. Malerisch-historisches Album von Mähren und Schlesien. [1. Section]; [2. Section]. Olmütz: Eduard Hölzel Buch- und Kunsthändler, [1857–1860]. VKOL, sign. E II 52.094/ 1, 2.
Vlastenecké album Čech Stejnou péči jako v případě alba z Moravy a Rakouského Slezska hodlal Eduard Hölzel věnovat i Čechám, kde mohl navázat na starší grafická alba ze třicátých a čtyřicátých let 19. století Friedricha Adolfa Kunikeho nebo na rozsáhlé dílo Franze Alexandra Hebera. Avšak Hölzelova koncepce i zde více akcentovala zemský patriotismus než vlnu módního romantismu svých předchůdců. O vyhotovení litografií se mělo postarat osvědčené duo August Carl Haun (1815–1894) a František Kalivoda (1824–1858). V případě Hauna šlo o velmi zkušeného a známého malíře, kreslíře a litografa, s nímž již dříve Hölzel spolupracoval na několika samostatných litografických souborech. Oba si k ruce přizvali mladého, avšak kvalitního spolupracovníka v osobě Františka Kalivody (Franz Kaliwoda), který se narodil 6. ledna 1824 v Loučce u Valašského Meziříčí. Po absolvování vídeňské Akademie (1845–1850) se živil jako krajinář, malíř krojů a litograf. Bohužel se Kalivoda dokončení projektu nedožil, neboť předčasně zemřel ve Vídni na tuberkulózu. Nepříjemnou komplikaci musel Hölzel a Haunem vyřešit angažováním malíře, kreslíře a spisovatele Eduarda Herolda (1820–1895), přesto největší tíha práce spočinula na Haunových bedrech, který podle předloh litografoval všech 48 nakonec vydaných tabulí, u nichž byl navíc i ve 27 případech autorem kresebné předlohy. Zbývajících 16 kreseb ještě stihl vyhotovit
Kalivoda a pět jeho náhradník E. Herold. O tisk tabulí, které již nesly vedle německého názvu i český ekvivalent, se znovu postarala berlínská firma Wilhelma Korna (případně Wilhelma Loeillota). První sešit (I. Lieferung) dozajista vyšel ještě roku 1857, v roce 1860 a znovu 1864 pak ve formě knihy vyšel kompletně svázaný soubor doprovodných textů pod názvem Malerisch-historische Skizzen aus Böhmen, jehož předmluva z pera hlavního autora, jímž byl významný český spisovatel Ferdinand Břetislav Mikovec (1826–1862), osvětlila okolnosti i peripetie autorského kolektivu spojené se vznikem, ale i záměr vydavatele. Mikovec zde také přiznává, že bez pomoci řady mužů by se „toto nádherné národní dílo“ jen těžce rodilo, přičemž jmenovitě děkuje například Františku Palackému, břevnovskému a broumovskému opatu Johannu Nepomuku Rotterovi nebo Rudolfu Konstantinu Vratislavu z Mitrovic.
Orlík. HÖLZEL, Eduard. Malerisch-historisches Album vom Königreich Böhmen. Olmütz: Eduard Hölzel, [1857–1860]. VKOL, sign. E II 52.095/ 1.
Karlovy Vary. HÖLZEL, Eduard. Malerisch-historisches Album vom Königreich Böhmen. Olmütz: Eduard Hölzel, [1857–1860]. VKOL, sign. E II 52.095/ 1.
Pražský hrad. HÖLZEL, Eduard. Malerisch-historisches Album vom Königreich Böhmen. Olmütz: Eduard Hölzel, [1857–1860]. VKOL, sign. E II 52.095/ 1.
Kutná Hora. HÖLZEL, Eduard. Malerisch-historisches Album vom Königreich Böhmen. Olmütz: Eduard Hölzel, [1857–1860]. VKOL, sign. E II 52.095/ 1.
Litografie Výpravná umělecká díla nechával Eduard Hölzel zhotovovat nejprve v Berlíně v litografickém ústavu Wilhelma Loeillota, nebo v litografickém ústavu vídeňského grafika Karla Hořegšího. Jeho podnik nakonec v roce 1861 převzal a na vlastní náklady začal hojně vydávat žánrové obrazy a krajinky, které nechal zhotovovat podle originálních obrazů známých mnichovských nebo vídeňských umělců. Chromolitografie z Hölzelova litografického ústavu dlouho nenašly konkurenci a platily za to nejlepší nejen v rakousko-uherské monarchii, ale i v Německu, Holandsku nebo Švýcarsku. Už ve čtyřicátých letech vydal Hölzel album šesti tónovaných litografií Olomouce. Předlohy nakreslil tehdy mladý Felix Philipp Kanitz (1829–1904), budoucí slavný etnograf, archeolog a geograf. Kresby litografoval známý vídeňský grafik a malíř František Xaver Sandmann (1805–1856), listy vytiskl vídeňský kamenotiskař Johann Rauh. Soubor litografií vydaných někdy v letech 1848–1849 zachycuje pohled na Olomouc z Tabulového vrchu, Klášterní Hradisko, olomouckou radnici, Horní náměstí, Dolní náměstí a kostel sv. Mořice. Krátká skica o královském hradu Karlštejnu v Čechách pochází od spisovatele, básníka a dramatika Ferdinanda Břetislava Mikovce (1826–1862). Za textem je přiložena tónovaná litografie hradu i podhradí s figurální stafáží. Veduta je i součástí „vlasteneckého“ cyklu z let 1857–1860, a tak byl autorem předlohy moravský malíř František Kalivoda a tvůrcem litografie německý rytec August Carl Haun. Obchodně zdatný Hölzel hodlal vytěžit potenciál jím vydávaného „vlasteneckého alba“ Malerisch-historisches Album von Mähren und Schlesien, jímž si vystavěl
Tónovaná litografie zobrazující kostel sv. Mořice v Olomouci. Mauriz-Kirche in Olmütz. Olmütz: Verlag von Eduard Hölzel, [ca 1848–1849]. VKOL, sign. 52.011.
nesmrtelný pomník, takříkajíc až do dna. V jeho Malerisch-historisches Album vom Schloss Eisgrub z roku 1860 byla upravena obrazová příloha v podobě barevných litografií. Původní tři litografie (Schloss Eisgrub; Schloss Eisgrub mit der Kirche; Schloss Eisgrub. Park-Ansicht) tedy nově doplnily dvě další (Schloss Eisgrub von der Nordseite a Schloss Eisgrub von der Südseite). Přitom částečné změny se dočkala i tabule prezentovaná v tzv. velkém albu pod názvem Schloss Eisgrub. Zde však doznal korekce nejen název rozšířený na Schloss Eisgrub mit der Orangerie, ale jinak totožná litografická deska byla poněkud odlišně barevně vyvedena, což je patrné nejen v detailech u stafáže, nýbrž zejména v jakési obecné větší rozkvetlosti zobrazené zahradní části. Nutno podotknout, že v lednickém albu uloženém ve VKOL bohužel chybí litografie Schloss Eisgrub. Park-Ansicht. Technicky náročnější tisk litografií proběhl v Berlíně, obálka a text přišly na svět ve Vídni. Autorem litografií byl samozřejmě August Haun podle předloh Františka Kalivody.
Tónovaná litografie olomoucké radnice na Horním náměstí. Das Rathhaus in Olmütz. Olmütz: Verlag von Eduard Hölzel, [ca 1848–1849]. VKOL, sign. 52.008.
Tónovaná litografie hradu Karlštejna a podhradí od Augusta Carla Hauna. MIKOVEC, Ferdinand Břetislav. Die königliche Burg Karlstein in Böhmen: Eine monographische Skizze; Mit einer Ansicht der Burg Karlstein. Wien und Olmüz: Eduard Hölzel’s Verlags-Expedition, 1858. VKOL, sign. II 44.374.
Tónovaná litografie Horního náměstí. Ober-Ring in Olmütz. Olmütz: Verlag von Eduard Hölzel, [ca 1848–1849]. VKOL, sign. 52.009.
Tónovaná litografie Olomouce, pohled na Klášterní Hradisko. Kloster Hradisch bei Olmütz. Olmütz: Verlag von Eduard Hölzel, [ca 1848–1849]. VKOL, sign. 52.006.
Barevná litografie s pohledem na lednický zámek od jihu. HÖLZEL, Eduard. Malerisch-historisches Album vom Schloss Eisgrub. Olmüz: Verlag von Eduard Hölzel Buch- und Kunsthändler, 1860. VKOL, sign. V 52.097.
Barevná litografie s pohledem na lednický zámek od severu. HÖLZEL, Eduard. Malerisch-historisches Album vom Schloss Eisgrub. Olmüz: Verlag von Eduard Hölzel Buch- und Kunsthändler, 1860. VKOL, sign. V 52.097.
Chromolitografické školní tabule Zkušenosti s vydáváním učebnic zužitkoval podnikavý obchodník také při výrobě školních nástěnných tabulí. Ty se staly mezinárodně velmi oblíbeným artiklem a ještě dlouho po roce 1900 nacházely odbytiště v Anglii, Francii, Německu, Švýcarsku, Rusku, Švédsku, Holandsku, USA, Austrálii i Japonsku. Školní obraz nebo také výukový obraz, nástěnný obraz, didaktický obraz, v případě nepodlepené a neolištované varianty školní plakát – to byly pomůcky, jež zobrazovaly nejrůznější části přírody, jako například zvířata, rostliny, typickou krajinu, a také všemožné výjevy spojené s lidskou činností, jako dobové oblečení, zvyky, architekturu, historické události apod. Kolorovaná litografie „Ze života lidu na Moravě a ve Slezsku“ obsahuje devět etnografických výjevů ve třech pásech. Výjevy jsou umístěny v ozdobných rámech s vegetabilním motivem. V horním pásu vlevo lidé na tržišti s popisem „Schlesier. Slezaci.“, uprostřed výjev z poutě s popisem „Hanaken auf der Wallfahrt. Hanaci na pouti.“, v pravém horním rohu výjev z okolí neurčené městské brány s popisem „Aus dem Hradischer Kreise. Od Luhacovic a Lukova.“. V prostředním pásu vlevo výjev z „muziky“ s popisem „Tanzmusik an der Becwa. Zabecacÿ.“. Uprostřed pohled na Svatý Hostýn s nápisem „Hostein“, v dolních rozích moravská a slezská orlice, uprostřed nahoře busta Panny Marie Ochranitelky. V prostředním pásu napravo pohled do místnosti s popisem „Bauerstube. Jizba.“. V levém spodním rohu tři páry a potulný muzikant s dítětem s popisem „Slowaken u. Bauern aus Brünn u. Umgegend. Slovaci a lid od Brna.“. Uprostřed dole výjev ze svatby s popisem „Hanakische Bauernhochzeit. Svatebni veseli na Haně.“. Vlevo dole výjev s pasáky ovcí s popisem „Wallachen. Valasi.“. Totožná tabule byla jakožto „Prämie“ součástí Malerisch-historisches Album von Mähren und Schlesien. To, že bylo celé album registrovanou učební pomůckou i adjustace tohoto exempláře na lepenkové desce naznačuje, že litografie mohla sloužit také jako školní obraz. Devět etnografických výjevů ze života lidu na Moravě a ve Slezsku. KALIWODA, František. Aus dem Volksleben in Mähren und Schlesien. Verlag v. Eduard Hölzel in Olmütz [1859]. 1 tabule. VKOL, sign. V 51.968/ 2
Kolorovaná litografie „Památečný list z českých dějin“ pak vyobrazuje na listu celkem osm historických výjevů ve třech pásech. Výjevy jsou umístěny v ozdobných rámech s vegetabilním motivem. V horním pásu vlevo Bořivojův křest, vedle vyhnání Sasů. Dalším výjevem je vítězství nad Tatary. Mezi oběma výjevy se nachází erb – dvouocasý lev ve skoku s korunou na hlavě, na červeně pruhovaném poli. V pravé části horního pásu nalezneme výjev položení základního kamene Karlova mostu Karlem IV., v prostředním pásu vlevo výjev smrti Jana Lucemburského. Uprostřed pásu, dominantní výjev celého díla, Libušino proroctví, v pravé části vyobrazení Čechů přijímajících královskou korunu. Spodní pás obsahuje jediný výjev, příjezd Ferdinanda I. do Prahy. Také tato tabule byla jakožto „Prämie“ součástí Hölzelova alba Malerisch-historisches Album vom Königreich Böhmen. Album vyšlo v 16 sešitech, při objednání 10 a více sešitů, dostal kupující tabuli zdarma. Podobně jako u obrazu Aus dem Volksleben in Mähren und Schlesien, i zde se dá předpokládat, že litografie adjustovaná na lepenkové desce, sloužila jako školní obraz. Kolorovaná litografie s osmi výjevy z českých dějin. HELLICH, Josef. Gedenkblatt aus Böhmens Geschichte. Olmütz : Verlag von Ed. Hölzel, 1859. 1 list. VKOL, sign. V 51.967
Rakouský školní atlas V roce 1858 nebo brzy po něm se Eduard Hölzel seznámil a posléze spřátelil se slovinským profesorem, zeměpiscem a kartografem Blažem Kocenem (1821–1871), jenž působil na olomouckém německém gymnáziu a který s nadšením souhlasil s vydáním rakouského školního atlasu. První školní atlas v habsburské monarchii vyšel v roce 1861 a zaznamenal obrovský úspěch, rychle se rozšířil a v mnoha obměnách vychází až do současnosti. Kocen sestavil původní „rakouský“ zeměpisný atlas, který při výuce na školách v habsburské monarchii nahradil dosud užívané atlasy německé provenience. Blaž Kocen (1821–1871), rodák ze slovinské vísky Hotunje nedaleko Celje, byl sice vystudovaným duchovním a pedagogem, díky šťastnému spojení s firmou Eduarda Hölzela se ale proslavil zejména jako významný kartograf. K osudovému spojení těchto dvou osobností došlo po Kocenově příchodu do Olomouce, kam se nechal na vlastní žádost přeložit roku 1858 z gymnázia v Gorici. K výuce zeměpisu se dostal ve školním roce 1869–1870, byť jeho kolegové tento předmět vyučovali podle jeho učebnice Grundzüge der Geographie, kterou v doplněném překladu Josefa Erbena vydalo roku 1863 Hölzelovo nakladatelství pod názvem Počátkové zeměpisu. Právě tato práce přivedla Hölzela k ambiciózní myšlence využít Kocenův potenciál k sestavení původního „rakouského“ zeměpisného atlasu, jenž by při výuce na školách v rakouském mocnářství mohl nahradit dosud užívané atlasy německé provenience. Tyto importy se navíc dostatečně podrobně nevěnovaly rakouským zemím nebo obsahovaly řadu nepřesností a chyb. Hölzelovo spojení s Kocenem se ukázalo jako skvělý tah a ze spolupráce Kocena s Hölzelem těží firma dodnes, neboť obě jména představují i v dnešní nejen školské
atlasové produkci pojem, takže se stále objevují coby záruka kvality v názvech neustále aktualizovaných či nových atlasových děl. Dílem, které se stalo vlajkovou lodí zajišťující budoucí úspěch Hölzelova nakladatelství, byl Kocenův „velký“ atlas pro střední školy z roku 1861 Geographischer Schul-Atlas Für Die Gymnasien, Real- Und Handelsschulen Der Österreichischen Monarchie. Tento veleúspěšný a opakovaně vydávaný atlas vyšel ještě v témže roce v české, maďarské i polské mutaci. Jeho německá verze obsahovala vedle titulního a dvou uvozujících textových listů úvodní tabuli (Kartenprojectionen), za níž následovalo 27 barevných mapových listů různých rozměrů. Vše rozděleno do 31 čísel. Včetně vedlejších map a výřezů šlo celkem o 61 map, většinou dvou či vícebarevných litografií, z nichž některé byly dodatečně ručně kolorovány. Nově vydaný atlas okamžitě vzbudil vlnu pozornosti i vesměs kladných ohlasů v odborných kruzích. Atlas jen do roku 1896 zaznamenal úctyhodných 35 vydání.
Titulní list německého vydání Kocenova tzv. velkého atlasu pro střední školy z roku 1861. KOCEN, Blaž. Geographischer Schul-Atlas Für Die Gymnasien, RealUnd Handelsschulen Der Österreichischen Monarchie. 1. vydání. Wien und Olmütz: Eduard Hölzel’s Verlag, 1861. VKOL, sign. II 19.350
Politická mapa střední Evropy. KOCEN, Blaž. Geographischer Schul-Atlas Für Die Gymnasien, Real- Und Handelsschulen Der Österreichischen Monarchie. 1. vydání. Wien und Olmütz: Eduard Hölzel’s Verlag, 1861. VKOL, sign. II 19.350
Amerika. KOCEN, Blaž. Geographischer Schul-Atlas Für Die Gymnasien, RealUnd Handelsschulen Der Österreichischen Monarchie. 1. vydání. Wien und Olmütz: Eduard Hölzel’s Verlag, 1861. VKOL, sign. II 19.350
Vyobrazení zemských polokoulí. KOCEN, Blaž. Geographischer Schul-Atlas Für Die Gymnasien, RealUnd Handelsschulen Der Österreichischen Monarchie. 1. vydání. Wien und Olmütz: Eduard Hölzel’s Verlag, 1861. VKOL, sign. II 19.350
Další Kocenovy atlasy Nově vydaný Kocenův atlas z roku 1861 okamžitě vzbudil vlnu pozornosti i vesměs kladných ohlasů v odborných kruzích. Proto záhy po vydání Kocenova „velkého“ atlasu pro střední školy uvedl Hölzel na trh i jakýsi výtah z tohoto souboru, čili Kocenův malý školní atlas. Prvním skutečně českým vydaným atlasem byl Kozennův zeměpisný atlas k potřebám školním i obecným, jehož české názvosloví upravil literární historik Josef Jireček. V roce 1864 pak vyšel díky Kocenově a Hölzelově spolupráci další, speciální oro-hydrografický atlas složený z osmi listů. Rok po prvním vydání Kocenova „velkého“ atlasu pro střední školy se Hölzel rozhodl uvést na trh i jakýsi výtah z tohoto souboru složeného jen z osmi mapových listů, podávající základní přehled o tehdejším světě. Řazení map podle obsahu bylo následující: 1. Erd-Ansichten. 2. Europa. 3. Asien. 4. Afrika. 5. Amerika. 6. Australien. 7. Mittel-Europa. 8. Kaiserthum Oesterreich. Atlas se však příliš neprosadil mezi ostatní produkcí či následnými úpravami vycházejícími z tzv. velkého atlasu, takže v německé verzi vyšel pouze v inkriminovaném roce 1862, přičemž jinojazyčné úpravy se dočkal skrze vydání z roku 1863 a podruhé 1869 pouze v češtině. Revoluční rok 1848 v mnohém podpořil dosud upozaděné pronikání českého jazyka nejen do veřejné správy, ale především, byť mnohdy zatím pouze v omezené míře, i do školního vyučování. Říjnový diplom z roku 1860 přiřkl češtině mnohem příznivější postavení ve výuce i na středních školách. Nových podmínek plně využila i Hölzelova firma. První česká úprava Kocenova atlasu od Františka Vaňka z roku 1861 ovšem trpěla řadou nedostatků, zejména vlastní mapové listy nedoznaly oproti německému vydání žádných změn. Prvním skutečně česky vydaným atlasem tak byl Kozennův zeměpisný atlas k potřebám školním i obecným, jehož české názvosloví upravil literární historik Josef Jireček, pozdější předlitavský ministr kultu a vyučování. Dílo nejprve vycházelo postupně v letech 1862–1863 ve třech sešitech, souborně tento atlas vyšel pod upraveným názvem Kozennův malý zeměpisný atlas k potřebám školním i obecným v roce 1863 (druhé vydání 1869). Uvedený soubor se skládá z titulního listu, za nímž následuje devět mapových listů v pořadí: 1. Zeměkoule. 2. Evropa. 3. Asie. 4. Afrika. 5. Amerika. 6. Australie. 7. Střední Evropa. 8. Cisarství Rakouské. 9. Čechý, Morava a Slezsko (názvy ponechány v původním znění). Celkem však kompendium, včetně map vedlejších, zahrnovalo 22 map vyvedených technikou jedno- či dvoubarevné litografie s dodatečným ručním kolorováním, přičemž vlastní litografie ve Vídni vyhotovil Friedrich Köke.
Mapa střední Evropy z německého vydání Kocenova tzv. malého atlasu pro střední školy. KOCEN, Blaž. B. Kozenn’s kleiner geographischer Schul-Atlas. 1. vydání. Wien und Olmüz: Eduard Hölzel’s Verlag, [1862]. VKOL, sign. II 54.236.
Titulní list Kocenova českého malého školního atlasu z roku 1863. KOCEN, Blaž. Kozennův malý zeměpisný atlas k potřebám školním i obecným. V Olomouci: Skladem Eduarda Hölzela, [1863]. VKOL, sign. II 53.205.
Dalším ze sady Kocenových atlasů vydaných Eduardem Hölzelem byl soubor map vytištěný poprvé v roce 1864. Tento oro-hydrografický atlas složený z osmi listů obsahoval následující mapy vyvedené technikou dvoubarevné litografie (viz jejich výčet z přední desky vazby): 1. Europa. 2. Asien. 3. Amerika. 4. Mittel-Europa. 5. [a] 6. Alpenländer. 7. Böhmen, Mähren etc. 8. Südwest-Deutschland. 9. Karpatenländer. Atlas, který vyšel v letech 1864–1873 ve třech německých a jednom českém vydání pod názvem Kozennův Horo-vodopisný atlas v 9 mapách (1865). Titulní list Kocenova oro-hydrografického atlasu v němčině. KOCEN, Blaž. B. Kozenn’s OroHydrographischer Atlas in 9 Karten. 1. vydání. Wien und Olmüz: Eduard Hölzel’s Verlag, 1864. VKOL, sign. II 54.234.
Slepá mapa českých zemí z Kocenova oro-hydrografického atlasu. KOCEN, Blaž. B. Kozenn’s OroHydrographischer Atlas in 9 Karten. 1. vydání. Wien und Olmüz: Eduard Hölzel’s Verlag, 1864. VKOL, sign. II 54.234.
Mapa Rakouského císařství z Kocenova českého malého školního atlasu. KOCEN, Blaž. Kozennův malý zeměpisný atlas k potřebám školním i obecným. V Olomouci: Skladem Eduarda Hölzela, [1863]. VKOL, sign. II. 53.205.
Odborné přírodovědné publikace Přestože se Hölzel profesně profiloval v prvé řadě na poli kartografie, potažmo geografie, důležitou část jeho nakladatelské činnosti tvořilo také vydávání odborných publikací, populárně-naučných prací, učebnic, ale i krásné literatury, zejména regionálních autorů. Vysokou kvalitu produkce Hölzelova vydavatelského domu v oblasti odborné literatury ilustruje množství prací opatřených nákladnými chromolitografiemi. Z nich uvádíme velkoformátové tabule hub, odborné botanické publikace věnované dubům nebo listnatým a jehličnatým stromům. Jihočeský rodák Ferdinand rytíř Fiscali (1827–1907) patřil k předním lesnickým odborníkům v českých zemích a Rakousku. V polovině padesátých let 19. století začal učit přírodovědné předměty na čerstvě založené lesnické škole v moravském Úsově. Právě v této době navázal spolupráci s Eduardem Hölzelem. Fiscaliho produkce měla zajištěný odbyt díky rozvoji lesnického školství a kapitalistického hospodaření na velkostatcích, což je vidět i na seznamu subskribentů, uvedeném na konci knihy. Práce Deutschlands Forstcultur-Pflanzen byla vytištěna u Františka Slavíka. Německy psané dílo bylo opatřeno úvodem Leopolda Grabnera (1802–1864), profesora lesnictví na lesnickém ústavu v Mariabrunnu a lesního správce knížete Aloise II. Josefa Liechtensteina (1796–1858). Pod signaturou V 14.533 se ukrývá 18 barevných litografií z vídeňské dílny Antona Hartingera (1806–1890). Tabule detailně znázorňují listnaté a jehličnaté stromy, jejich květy a plody. Šestisvazkovou botanickou práci Theodora Kotschyho (1813–1866) vydával Eduard Hölzel ve Vídni a v Olomouci v rozmezí let 1858–1861. Další svazky atraktivní publikace také propagoval formou reklamy již v prvním svazku z roku 1858 nebo ve svém obchodě formou propagačních letáků. Kotschy pocházel z Rakouského Slezska a patřil ve své době k významným botanikům a cestovatelům. Obdivovatel německého přírodovědce Alexandra von Humboldta se začal již v mládí, také vlivem svého otce, evangelického pastora a botanika K. F. Kotschyho, věnovat přírodním vědám
a podnikat daleké výpravné cesty, ze kterých přivážel rostliny a minerály. Jeho práce o dubech, pro které měl zvláštní slabost a vozil jejich vzorky ze všech svých cest, obsahuje vedle textové části v latině, němčině a francouzštině celkem 30 chromolitografických ilustrací. Předlohy byly dílem významných rakouských ilustrátorů botanických knih, malířů Johanna Oberera a Josefa Sebotha, barevné olejové tisky pak zajistil vídeňský litografický ústav Karla Hořegšího. Čtyři chromolitografické nástěnné tabule představují nejznámější jedlé, nejedlé i jedovaté houby. Autorem díla byl první „moravský“ mykolog Friedrich Marquart (1791–1868). Veterinář a mykolog působil jako profesor na olomoucké univerzitě, byl také členem brněnské učené společnosti K. k. mähr.-schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde. V roce 1826 byl jmenován řádným profesorem na Medicínsko-chirurgickém ústavu v Olomouci, kde působil jako chirurg a porodník, na univerzitě zůstal téměř 45 let. Taktéž jeho publikační činnost nebyla zanedbatelná. Jako významný odborník na mykologii popsal celou řadu jedlých i nejedlých hub, které vycházely společně s detailními barevnými ilustracemi. Můžeme jej považovat za jednoho z prvních znalců hub na Moravě. Autorem předloh i samotných chromolitografií byl Anton Müller, tabule vyšly nákladem Hölzelova nakladatelství a vytištěny byly v litografickém ústavu Antona Hartingera ve Vídni.
Kolorované litografie dubu žlutavého a libanonského. KOTSCHY, Theodor. Die Eichen Europa’s und des Orient’s: Gesammelt, zum Theil neu entdeckt und mit Hinweisung auf ihre Cultur-Fähigkeit für Mittel-Europa etc. etc. /1.–6. Lieferung. Wien und Olmütz: Eduard Hölzel’s Verlags-Exped., 1858–1861. VKOL, sign. V 52.086/ 1-6.
Kolorovaná litografie zobrazuje borovici černou nebo tis červený. FISCALI, Ferdinand. Deutschlands Forstcultur-Pflanzen. Olmütz: Verlag von Eduard Hölzel, 1856. VKOL, sign. V 14.533
Kolorovaná tabule jedlých a nejedlých hub. MARQUART, Friedrich. Die eßbaren und schädlichen Schwämme. Wien und Olmütz: Ed. Hölzel’s Verlags-Expedition, 1856. VKOL, sign. V 34.135.
Erupce Vesuvu K nejznámější erupci italské sopky Vesuv došlo v roce 79 našeho letopočtu. Vulkán tehdy zničil města Pompeje, Herculaneum, Oplontis a Stabie. Zničující síla sopky byla známa i v 19. století, a tak pozornosti vědců i jejich publika nemohla uniknout ani menší exploze z roku 1855. Toto téma zpracoval mezi jinými také Hölzelův vydavatelský dům, vznikla tak další z nákladných prací, jimiž si Eduard Hölzel získával pozornost, čtenáře i vynikající renomé. Výpravná publikace o erupci sopky Vesuv v roce 1855 nese podpis významného německého astronoma Johanna Friedricha Juliuse Schmidta (1825–1884). Autor nejpřesnější a nejúplnější mapy měsíce v 19. století působil od roku 1852 několik let jako soukromý astronom v malé observatoři olomouckého kanovníka rytíře Edvarda von Unkhrechtsberka, pozdějšího faráře u sv. Mořice a milovníka astronomie. V Olomouci
se Schmidt také seznámil s nakladatelem Hölzelem, který vydal v roce 1856 jeho práci o Vesuvu. Chromolitografie k publikaci vznikly v míšeňském litografickém ústavu Steinmetz & Bornemann. Odborné pojednání je doplněno přílohou, kterou tvoří celkem devět barevných litografických tabulí, vytvořených podle vlastnoručních kreseb autora.
Projevy sopečné činnosti při erupci. SCHMIDT, Johann Friedrich Julius. Die Eruption des Vesuv in ihren Phänomene im Mai 1855 nebst Ansichten und Profilen der Vulkane des phlegräischen Gebietes Roccamonfina’s und des Albaner Gebirges. Wien und Olmütz: Eduard Hölzel, 1856. VKOL, sign. V 51.966.
Vyobrazení lávového kataraktu a lávového proudu. SCHMIDT, Johann Friedrich Julius. Die Eruption des Vesuv in ihren Phänomene im Mai 1855 nebst Ansichten und Profilen der Vulkane des phlegräischen Gebietes Roccamonfina’s und des Albaner Gebirges. Wien und Olmütz: Eduard Hölzel, 1856. VKOL, sign. V 51.966.
Erupční sloupec na severní straně Vesuvu. SCHMIDT, Johann Friedrich Julius. Die Eruption des Vesuv in ihren Phänomene im Mai 1855 nebst Ansichten und Profilen der Vulkane des phlegräischen Gebietes Roccamonfina’s und des Albaner Gebirges. Wien und Olmütz: Eduard Hölzel, 1856. VKOL, sign. V 51.966.
Učebnice V oblasti odborné literatury se Hölzelovo nakladatelství oborově neomezovalo. Osobně sice Hölzel preferoval vlastivědné, dějepisné a botanické práce, produkoval ale také praktické příručky, například seznamy a průvodce, adresáře a plány, díla věnující se astronomii a geologii, právní příručky, katechismy a kázání nebo pojednání o památkách. V neposlední řadě se hojně angažoval na poli školní literatury a učebnic. Zejména šlo o jazykové příručky a slovníky, učebnice z různých předmětů, například prvouky, zoologie a zeměpisu. Josef Erben (1830–1910) se ve druhé polovině 19. století podílel na celé řadě zeměpisných, statistických či pedagogických projektů. Dvě desetiletí působil jako pedagog na C. k. české vyšší reálné škole a pražském Polytechnickém ústavu, z něhož se v sedmdesátých letech 19. století vyvinula česká vysoká škola technická. To už ovšem Erben působil ve statistické kanceláři královského hlavního města Prahy. Eduard Hölzel si byl velmi dobře vědom důležitosti rozvoje školství a Erbenovu specializaci na zeměpis využil k vydání základní zeměpisné příručky. Že to bylo rozhodnutí moudré, o tom svědčí druhé vydání následující již tři roky po premiéře. Samotný Erben k němu v předmluvě uvádí, že: „Zvýšené účastenství škol i obecenstva, jakož i četné pochvalné úsudky znalcův, zejména však mladších učitelův zeměpisu na našich školách, jsou hlavní původové tohoto druhého vydání.“ Čítanka Františka Martináka (1839–1878) nazvaná Čítací a cvičební kniha jazyka německého a českého pro nižší třídy škol středních obsahuje různě dlouhé autentické úryvky z děl v němčině i v češtině, ale také texty didaktické, například dějepisné či vlastivědné, dopisy, přirovnání, básně i hádanky. Martinák byl český pedagog a spisovatel, vyučoval na reálkách v Brně, Opavě a Pardubicích, odkud byl povolán na místo ředitele nově zřízené reálky v Prostějově. Když byla škola zbavena veškeré finanční podpory, založil na její záchranu v Prostějově Matici školskou. Již roku 1880 mu byla na budově prostějovské reálky zasazena pamětní deska. Vedle čítanek napsal například Mluvnici jazyka německého.
Titulní list a schematické mapy Evropy z druhého vydání Erbenových Počátků zeměpisu. ERBEN, Josef. Počátkové zeměpisu, kteréž (s částečným užitím Kozenova zeměpisu) pro gymnasie, reálné a průmyslové školy česko-slovanské složil. Druhé vydání. Olomouc: nákladem Eduarda Hölzela, 1865. VKOL, sign. 54.026.
O něco mladší prvouce pomohl ke vzniku říšský zákon z roku 1869, který zavedl do vyučování na druhém stupni základních škol přírodopis, zeměpis a dějepis. Pojetí předmětu prvouky prošlo složitým vývojem. Jeho název se několikrát změnil, užívalo se označení věcné vyučování, cvičení v nazírání nebo názorné vyučování. Do osmdesátých let 19. století bývaly učebnice prvouky pouze překládány z němčiny. Autory prvních českých učebnic byli Antonín Machač a Josef Harapat. Machač (1846–1935) pocházel z Kelče na Moravě. Byl profesorem učitelského ústavu a pedagogický spisovatel. Prvouku neboli názorné vyučování pokládal za základ pro osvojení si jakéhokoli dalšího učiva. Jeho přehledné učebnice doprovázely názorné obrazy vydávané u E. Hölzela. Sám Machač vycházel z práce vídeňského učitele Eduarda Jordana, který založil vyučování prvouky na obrazech čtyř ročních období. V úvodní kapitole Machač vysvětluje, jak užívat nástěnné obrazy a tabule a klást podle nich otázky. Učebnice je doplněna i o povídky, básničky, hádanky, hry a písničky k danému tématu, texty jsou doplněny i jednoduchými černobílými obrázky a prvky lidové slovesnosti. Titulní list a předmluva Martinákovy čítanky. MARTINÁK, František. Čítací a cvičební kniha jazyka německého a českého. Olomouc: E. Hölzel, 1869. VKOL, sign. 624.868.
Titulní list Machačovy učebnice prvouky a pojednání o stromech, kapitola o dubu i s poznámkou o praktické ukázce. MACHAČ, Antonín. Učivo k názornému vyučování v prvních ročnících školy národní 2. seš., Léto. Vídeň: E. Hölzel, 1887. VKOL, sign. 621.007.
Die Neue Zeit Zcela specifickou součástí Hölzelova nakladatelského profilu bylo vydávání novin a časopisů. Ty tvořily sice minoritní, ale velmi kvalitní oblast jeho produkce. Šlo o oblast, která mohla být výrazně prodělečná a zároveň nebezpečná. Vydávání periodického tisku nebylo neutrálním polem působnosti, ale zůstávalo provázáno s politickou situací druhé poloviny 19. století v Rakousku a později v Předlitavsku. Jakmile se také přes Moravu přehnala revoluční bouře roku 1848, jež přinesla mimo jiné svobodu tisku, založil Eduard Hölzel v Olomouci liberální noviny pod titulem Die Neue Zeit, které velmi rychle získaly oblibu na Moravě i v Rakouském Slezsku. První číslo nových olomouckých novin Die Neue Zeit vyšlo 29. března 1848. Od počátku na něm spolupracovaly dvě hlavní postavy. Nakladatel Eduard Hölzel a tiskař František Slavík (1803–1867), v té době ještě vystupující pod firmou Skarnitzl (Škarnicl). Hlavním redaktorem v prvních šesti číslech byl Ignác Jan Hanuš (1812–1869). Hanuš s Hölzelem vycházeli pravděpodobně z toho předpokladu, že německý psané Die Neue Zeit představí svým čtenářů prorakouské, konstituční a profederalistické postoje. Hanuš patřil společně s lékařem Františkem Janem Mošnerem (1797–1876), Janem Helceletem (1812–1876) či vikářem Jeronýmem Lýskem (1818–1887) k nemnoha národním, proslovanským činitelům v Olomouci. Viděl nerovnoměrný vývoj Čechů v Království a Slovanů na Moravě, a proto si vytkl, že Die Neue Zeit bude osvětově a výchovně seznamovat své čtenáře, tedy často utrakvistické Moravany (národní hnutí všech směrů se na Moravě rozvíjela pomaleji a možnosti jejich vývoje byly různé), s tématy, jež hýbaly českým prostředím v Čechách. Tedy s historií zemí Koruny české a to vše bude doplňovat informacemi z Vídně a dalších důležitých středoevropských míst. S takovýmito předpoklady záhy v olomouckých poměrech Hanuš i Hölzel narazili. Eduard Hölzel zvolil pragmatický postup a pozměnil obsah. Současně s tím vyměnil i redaktora. Hanuše, který si podtitul novin Listy pro národní zájmy vykládal tak, že svoboda a humanita mají sloužit jako nástroje k podpoře Slovanů v českých zemích
První číslo Die Neue Zeit, jejichž redakci převzal Ignác Jan Hanuš. Noviny se představily jako tribuna prorakouských, konstitučních a profederalistických postojů. Die Neue Zeit: Olmüzer politische Blätter. Olomouc: Verlag von Eduard Hölzel in Olmütz, 1848–1902.VKOL, sign. III 43.757.
Olmützer Wochenblatt – pokus o ekonomickou přílohu Die Neue Zeit. Na stránkách této tiskoviny si čtenáři mohli najít zprávy z ekonomiky či mix zeměpisných a přírodovědných zajímavostí. Zcela absentovaly články politického charakteru. Die Neue Zeit. Olmützer Wochenblatt für Industrie und Landwirtschaft. Olomouc: Verantwortlicher Redakteur und Verleger: Eduard Hölzel, 1856. VKOL, sign. II 39.220.
(i proto v úvodních číslech psal články pod názvem Die mährisch-schlesisch-böhmischen Lande), vystřídali němečtí liberálové v čele s univerzitním profesorem Andreasem Jeittelesem (1799–1878). Přestože se noviny udržely až do roku 1902, zásadní úlohu sehrály právě v roce 1848. Události se tehdy řítily neuvěřitelnou rychlostí, a to nejen ve Vídni, alpských zemích, Čechách, Uhrách, ale vlastně na celém kontinentu. Představy olomouckých německých liberálů se vylučovaly s názory moravských Slovanů. Když se od sedmého čísla, které vyšlo 18. dubna 1848, stal šéfredaktorem Andreas Jeitteles, list přestal informovat o dějinách českých zemí, vzájemné souvztažnosti mezi Čechami a Moravou a akcentovaly se výrazně liberální kauzy. Tedy svoboda, rovnost mezi národy, což ale v praxi a představách německy orientovaných liberálů znamenalo spojení s Frankfurtem a přípravu na velkoněmecké sjednocení. Vyznění novin během léta a podzimu roku 1848 se pak neslo v tom duchu, že německé sjednocení je osudem Rakouska a tedy i Moravy a pro všechny obyvatele to bude pokrok. V roce 1848 tak nastal rozkol mezi Čechy a Němci, jak v Čechách, tak i na Moravě (i když v obou zemích v jiných konturách a s jinou dynamikou). Eduard Hölzel vydával Die Neue Zeit do července 1858. Poté vydávání periodika převzal jeho dlouholetý obchodní partner František Slavík.
Sedmé číslo Die Neue Zeit vyšlo již pod vedením Andrease Jeittelese. Die Neue Zeit: Olmüzer politische Blätter. Olomouc: Verlag von Eduard Hölzel in Olmütz, 1848–1902. VKOL, sign. III 43.757.
Sobotní příloha Die Neue Zeit Morgenstrahlen se v padesátých letech 19. století snažila zaujmout čtenáře nenáročnými zprávami ve formě fejetonů a povídek informujících o novinkách z monarchie, ale i ze světa. Morgenstrahlen: Blätter für Erheitung und Belehrung. Olomouc: Verlag von Eduard Hölzel, Buchhändler in Olmütz, 1851–1852. VKOL, sign. III 43.757/ příl 1851-1852.
Cestopisy Další důležitou složkou Hölzelovy nakladatelské činnosti bylo vydávání litografických jednolistů, obrazy zeměpisného, dějepisného či kulturního rázu, nástěnné mapy, nástěnné tabule, vzdělávací obrazy, žánrové obrazy a krajiny nebo obrazy cestopisné. Ty vycházely nejen jako jednotliviny, ale samozřejmě také jako ilustrace a přílohy v knihách. Zájem o vzdálené země se v průběhu 19. století zřetelně odrazil v literatuře, byly publikovány rozmanité zážitky z cest, ale i výsledky bádání mnoha odborníků. Zájem čtenářů o cestopisnou literaturu tehdy vyslyšelo i nakladatelství Eduarda Hölzela. Rakouský cestovatel a kartograf Oscar Baumann (1864–1899) podnikl několik výprav do Afriky. Zde se snažil zmapovat dosud neznámé oblasti okolo pramene Nilu nebo bájných měsíčních hor, tedy nejvyššího afrického hřebenového pohoří Rwenzori (též Ruwenzori) ležícího na pomezí dnešní Ugandy a Demokratické republiky Kongo. Kniha V německé východní Africe během povstání nese podtitul Cesta expedice dr. Hanse Meyera do Usambary a popisuje první Baumannovu cestu coby průvodce německého geografa Hanse Meyera (1858–1929). Výprava dostala záhy trhlinu, když v oblasti vypuklo protiněmecké povstání a Meyer s Baumannem byli zajati domorodci. Původní cíl výpravy k masivu Kilimandžára byl opuštěn. Baumann strávil následující dva roky mapováním východoafrického pohoří Usambara v dnešní severovýchodní Tanzánii, mapa pohoří pak byla přílohou knihy, v olomouckém exempláři bohužel chybí. Hans Meyer, dlužno dodat, se ke Kilimandžáru následující rok vrátil a stal se prvním Evropanem, který horu zdolal. Baumannovo dílo doprovází 18 ilustrací rakouských malířů Ludwiga Hanse Fischera a Franze Zimmermanna podle skic a fotografií autora.
Ilustrační titulní list cestopisu a brána vesnice Mruasi – ilustrace podle fotografie dr. Meyera. BAUMANN, Oscar. In Deutsch-Ostafrika während des Aufstandes: Reise der Dr. Meyerschen Expedition in Usambara. Olmütz: Eduard Hölzel, 1890. VKOL, sign. 19.685.
Rakousko-americký cestovatel a spisovatel Ernst von Hesse-Wartegg (1851–1918) od mládí mapoval celý známý svět a s velkým úspěchem uveřejňoval své cestopisné knihy a články. Za svůj život vydal 29 knih a na 700 novinových článků. Rakouský rodák se v Americe oženil se slavnou operní zpěvačkou Minnie Hauk a devět let po svatbě získal americké občanství. Společně pak přesídlili do Švýcarska, kde od roku 1888 až do své smrti v roce 1918 působil jako venezuelský konzul. Ve Švýcarsku sepsal větší část svých děl a až do roku 1913 odtud také s neutuchajícím zájmem podnikal další cesty po celém světě, od Jižní Ameriky přes Afriku, Japonsko, Čínu až po Kanadu a New Foundland. O jeho popularitě svědčí fakt, že jeho popisy krajin do svých děl převzali mimo jiné Mark Twain a Karl May. V roce 1890 vydal E. Hölzel jeho dvoudílný cestopis o Mexiku. Dílo je doplněno množstvím ilustrací různých autorů, v 47 kapitolách zvládl Hesse-Wartegg popsat velkou škálu témat, například setkání s indiány, život žen v Mexiku, Aztéky, sopku Popocatépetl, mexickou armádu, železnici a další.
Ilustrační titulní list Hesse-Warteggovy knihy o Mexiku a vyobrazení náměstí v Morelii (hlavní město státu Michoacán). HESSE-WARTEGG, Ernst von. Mexiko Land und Leute: Reisen auf neuen Wegen durch das Aztekenland: Mit zahlreichen Abbildungen und einer Generalkarte Mexicos 1. Theil, Vom Rio Grande zum Popocatepetl 2. Theil, Geistlich und westlich der Sierras. Olmütz: Ed. Hölzel, 1890. VKOL, sign. 53.172.
V roce 1887 se na lodi Fasana vydal na Dálný východ poprvé příslušník vládnoucího habsburského rodu. Arcivévoda Leopold Ferdinand Salvátor (1868–1935), nejstarší syn arcivévody Ferdinanda IV. Toskánského se plavby účastnil jakožto námořní kadet. Cesta, aby byla vhodná pro výuku námořních kadetů, byla samozřejmě směřována do přátelských či spřátelených zemí. Výprava během tří let navštívila snad všechna známá místa Dálného východu – Makao, Madras, Kalkatu, Singapur, Hong Kong, Kanton, Okinawu, Yokohamu, Tokio, Shanghai, Manilu, Saigon či Bangkok. Zpráva o cestě byla sepsána a vydána arcivévodovým poručíkem Leopoldem von Jedinou. Kniha obsahuje celkem 262 menších ale i celostránkových ilustrací a fotografií, ke konci knihy je uvedeno personální obsazení lodi a na zadní předsádce jedna mapa zobrazující výpravu podél asijského pobřeží.
Přední deska knihy a prodavač zeleniny v Jokohamě. JEDINA-PALOMBINI, Leopold von. An Asiens Küsten und Fürstenhöfen: Tagebuchblätter von der Reisse Sr. Maj. Schiffes „Fasana“ und über den Aufenthalt an asiatischen Höfen in den Jahren 1887, 1888 und 1889. Wien: Ed. Hölzel’s Verlag, 1891. VKOL, sign. II 53.204.
Stromy a keře Syn Eduarda Hölzela, Hugo Hölzel, se snažil pokračovat v obchodní linii nastolené jeho otcem a také financoval vynikající nakladatelské podniky. Firma pod jeho vedením pokračovala ve vydávání geografických obrazů, sám Hugo začal s vydáváním edice geografických rozprav významného geologa a geografa prof. Albrechta Pencka, Zprávy c. k. geografické společnosti ve Vídni, v nakladatelství dále vznikaly obrazově atraktivní cestopisy i odborná literatura, z botanických publikací můžeme vyzdvihnout nákladné přírodovědné dílo profesorů G. Hempela a K. Wilhelma Stromy a keře lesů. Toto třísvazkové botanické dílo od profesora lesnictví a pedologie Gustava Hempela (1842–1904) a botanika a mykologa Karla Wilhelma (1848–1933) patřilo k tzv. „Pracht werkům“, které vydalo Hölzelovo nakladatelství jak ve Vídni, tak v Olomouci. Několik set drobných černobílých ilustrací v textu doplňují v každém dílu celostránkové
chromolitografické tabule, které byly vytištěny ve vlastním firemním litografickém ústavu ve Vídni. Litografie provedl A. Lenz podle originálních akvarelů Wenzela Liepolda (1841– 1901). Tento rakouský malíř patřil k nejmladším v řadě důležitých malířů rostlin pozdního 19. století. Jeho poslední velkou prací bylo právě dendrologické dílo profesora Hempela.
Chromolitografie modřínu. HEMPEL, Gustav a WILHELM, Karl. Die Bäume und Sträucher des Waldes: In botanischer und forstwirthschaftlicher Beziehung. 1. Abtheilung, Nadelhölzer. Wien: E. Hölzel, [1889–1890?]. VKOL, sign. II 206.256/ 1-3.
Chromolitografie borovice. HEMPEL, Gustav a WILHELM, Karl. Die Bäume und Sträucher des Waldes: In botanischer und forstwirthschaftlicher Beziehung. 1. Abtheilung, Nadelhölzer. Wien: E. Hölzel, [1889–1890?]. VKOL, sign. II 206.256/ 1-3.
Chromolitografie smrku. HEMPEL, Gustav a WILHELM, Karl. Die Bäume und Sträucher des Waldes: In botanischer und forstwirthschaftlicher Beziehung. 1. Abtheilung, Nadelhölzer. Wien: E. Hölzel, [1889–1890?]. VKOL, sign. II 206.256/ 1-3.
Chromolitografie jedle. HEMPEL, Gustav a WILHELM, Karl. Die Bäume und Sträucher des Waldes: In botanischer und forstwirthschaftlicher Beziehung. 1. Abtheilung, Nadelhölzer. Wien: E. Hölzel, [1889–1890?]. VKOL, sign. II 206.256/ 1-3.
Vlastivědné publikace a průvodce Jak již bylo zdůrazněno, primární oblastí profesního, ale i osobního zájmu Eduarda Hölzela, které věnoval nejpodstatnější část své energie, byla oblast geografie a kartografie. Nepovažoval za možné uspokojivě řešit hospodářské, botanické nebo politické otázky bez využití map. V roce 1871 přesídlil Hölzel natrvalo do Vídně, přičemž nyní začal jeho podnik vykazovat jasné atributy oborového nakladatelství specializujícího se v prvé řadě na vydávání zeměpisných učebnic, map a atlasů. Nakladatelství neslo označení Verlag von Eduard Hölzel in Wien und Olmütz. V dalších letech firma pod vedením jeho dědiců i nadále vydávala oblíbené a hojně žádané vlastivědné a zeměpisné publikace a průvodce. Hölzelův zájem o zemi, vlastivědu, přírodní vědy nebo historii dokládá množství publikací z jeho nakladatelství. V roce 1863 vydal Vlastivědu Moravy a Slezska od Františka Vaňka, jenž byl otcem vědce, vynálezce a známého propagátora vzduchoplavectví a letectví Františka Oldřicha Vaňka (1857–1923). František Eduard Vaněk (1824–1884) zahájil učitelskou kariéru v Hradci Králové a v Jihlavě. V letech 1853–1870 byl profesorem češtiny a dějepisu na německém gymnáziu v Olomouci, poté byl přeložen do Prahy. V době svého olomouckého působení patřil do okruhu přátel nakladatele Eduarda Hölzela. Jako učitel byl velmi oblíbený, ve svých studentech se snažil probudit národní povědomí. Mezi žáky, kteří na něj rádi vzpomínali, patřil i olomoucký buditel, etnograf a spisovatel Jan Havelka (1839–1886). Jedním z průvodců je druhé rozšířené vydání populárního průvodce Moravskou Ostravou a okolím, který byl stejně tak turistickým průvodcem po moravských Beskydech. Nevelký svazek je opatřen deseti ilustracemi přímo v textu, plánem Moravské Ostravy a okolí a turistickou mapou okolí Frýdlantu nad Ostravicí. Autorem byl učitel a chemik, profesor Alois Schwarz (1854–1928), který ji věnoval tehdejšímu starostovi Moravské Ostravy, zemskému poslanci Dr. Adalbertu Johannymu. Průvodce seznamuje čtenáře s ostravsko-karvinským uhelným revírem, jeho nejvýznamnějšími městy a osadami tamtéž, stručně přibližuje jejich průmysl nebo památky, poukazuje ale také na možnosti ubytování a železniční spoje mezi jednotlivými místy. Kapitola od profesora Johanna Hadaszczoka, spoluzakladatele a pozdějšího předsedy beskydského turistického spolku, zase nabádá k výletům do okolí Frýdlantu nad Ostravicí, popisuje například údolí Ostravice, vrch Ondřejník nebo Lysou Horu. Pamětní spis o Olomouci, jež sepsali Carl Graeser a Willibald Müller u příležitosti výkupu pevnostních pozemků. Kniha vyšla nákladem Hölzelova olomouckého knihkupectví v roce 1894. Hned v úvodu Graeser, zeť E. Hölzela, připomíná význam nakladatelské firmy Eduard Hölzel, která během posledních 50 let své existence prokázala vydáváním tematických vlastivědných a dějepisných prací regionálním dějinám Olomouce velkou službu. Půvabný spis je doprovázen několika ilustracemi znázorňující veduty Olomouce a jednotlivé architektonické dominanty města. Některé z předloh, stejně jako ilustrační titulní list, jsou dílem rakouského krajináře Ladislause Eugena Petrovitse (1839–1907), který byl autorem řady krajinných a architektonických kreseb, ilustroval noviny i knihy, maloval vídeňské tematické oleje a akvarely. Kniha se věnuje olomoucké historii, zvláštní kapitolou je ovšem rozšiřování města po pádu hradeb i autorova současnost, tedy počátek devadesátých let 19. století. Celkový pohled na Moravskou Ostravu. SCHWARZ, Alois. Führer durch Mähr.- Ostrau und Umgebung zugleich Touristen-Führer für die mährischen Beskiden, die Städtebahn und die zugehörigen Localbahnen: Mit 10 Abbildungen, 1 Plan und 2 Karten. Zweite erweiterte und vollständig umgearbeitete Auflage. Olmütz: Verlag von Ed. Hölzel, [1891]. VKOL, sign. 32.709.
Titulní list pamětního spisu o Olomouci. GRAESER, Carl a MÜLLER, Willibald. Olmütz im Jahre 1894: Denkschrift aus Anlass des Ankaufes der Festungsgründe durch die Stadtge-meinde. Olmütz: Ed. Hölzel’s Buchhandlung, 1894. VKOL, sign. 56.138.
Titulní list Vaňkovy vlastivědy a pojednání o Markrabství moravském. VANĚK, František Eduard. Stručná vlastivěda Moravy a Slezska. V Olomúci: Nákladem Eduarda Hölzela, 1863. VKOL, sign. 53.949.
Pohled na radnici. SCHWARZ, Alois. Führer durch Mähr.- Ostrau und Umgebung zugleich TouristenFührer für die mährischen Beskiden, die Städtebahn und die zugehörigen Localbahnen: Mit 10 Abbildungen, 1 Plan und 2 Karten. Zweite erweiterte und vollständig umgearbeitete Auflage. Olmütz: Verlag von Ed. Hölzel, [1891]. VKOL, sign. 32.709.
Pohled na školní ulici z Žerotínova náměstí na Michalském návrší. GRAESER, Carl a MÜLLER, Willibald. Olmütz im Jahre 1894: Denkschrift aus Anlass des Ankaufes der Festungsgründe durch die Stadtge-meinde. Olmütz: Ed. Hölzel’s Buchhandlung, 1894. VKOL, sign. 56.138.
Reklama na Hölzelův obchod v Moravské Ostravě. SCHWARZ, Alois. Führer durch Mähr.Ostrau und Umgebung zugleich Touristen-Führer für die mährischen Beskiden, die Städtebahn und die zugehörigen Localbahnen: Mit 10 Abbildungen, 1 Plan und 2 Karten. Zweite erweiterte und vollständig umgearbeitete Auflage. Olmütz: Verlag von Ed. Hölzel, [1891]. VKOL, sign. 32.709.
Pohled na olomoucké Horní náměstí. Ve výřezu knihkupectví Eduarda Hölzela na Horním náměstí. GRAESER, Carl a MÜLLER, Willibald. Olmütz im Jahre 1894: Denkschrift aus Anlass des Ankaufes der Festungsgründe durch die Stadtgemeinde. Olmütz: Ed. Hölzel’s Buchhandlung, 1894. VKOL, sign. 56.138.
Sedlské noviny Rok 1848 poskytl Eduardu Hölzelovi možnost rozšířit nakladatelské portfolio i o noviny. První pokusem, jenž se z hlediska času ukázal jako nejúspěšnější, bylo vydávání německy psaných novin Die Neue Zeit. Vedle nich od března 1848 začaly vycházet česky psané Sedlské noviny. Knihkupec a nakladatel Hölzel tímto krokem mimo jiné osvědčil svou jazykovou a víceméně i národnostní neutralitu. Když císař Ferdinand I. vydal 15. března 1848 patent, jímž se rušila cenzura, byl na tuto situaci Eduard Hölzel připraven. Věděl, že probuzené obyvatelstvo dychtící po informacích, vznášející politické a občanské požadavky, mu může zajistit odbyt a profit. A to obyvatelstvo obou zemských jazyků. Sedlské noviny, jejichž předčíslo vyšlo již v březnu a další dvě čísla již pouze 1. a 8. dubna 1848, měly představovat periodikum pro hanácký venkov. Hlavní redaktorem prvních olomouckých česky psaných novin se stal novinář a politik Jan Helcelet (1812–1876). Cílem a smyslem Sedlských novin bylo především informovat a vzdělávat. Jednalo se o noviny praktické, přizpůsobené svým recipientům. Pomocí šíření informací chtěl Helcelet zapojit venkovský lid do moderní společnosti. Snažil se logickými a racionálními argumenty rozptýlit tradiční konzervativnost Hanáků i jejich nedůvěru k novinkám a apelovat na zdravý, selský rozum. Nakladatel Hölzel a tiskař Slavík si s vydáváním Sedlských novin spojili především rozšíření svého podnikání a získání nových čtenářů a abonentů. Což se bohužel nepovedlo, vyšla pouze tři čísla novin a další tisk byl zastaven. Eduard Hölzel očekával patrně rychlejší návratnost vložených prostředků, ale silnější důvod, proč záhy zastavil vydávání časopisu, spočíval v obavách, že ztratí bohatší, movitější, vlivnější a do budoucna užitečnější klientelu. Olomoučtí liberálové, nezřídka Velkoněmci, nebyli totiž s vydáváním česky psaných novin srozuměni. Dne 8. dubna 1848 tak vyšlo poslední číslo a Eduard Hölzel se v případě periodik soustředil na Die Neue Zeit. I tyto noviny záhy prošly změnou tváře a pozměnily svou původní náplň a obsah.
Oficiálně první číslo Sedlských novin z 1. dubna 1848. Sedlské noviny. Olomouc: nákladem Eduarda Hölzela, knihkupce v Olomouci, 1848. VKOL, sign. 45.287.
Druhé a zároveň poslední číslo Sedlských novin vysvětlovalo, co je to vlastně ta konstituce, ústava. Sedlské noviny. Olomouc: nákladem Eduarda Hölzela, knihkupce v Olomouci, 1848. VKOL, sign. 45.287.
Šéfredaktor Helcelet směřoval obsah novin především k venkovskému lidu. Obsah proto doplňovaly i informace týkající se zemědělství. Sedlské noviny. Olomouc: nákladem Eduarda Hölzela, knihkupce v Olomouci, 1848. VKOL, sign. 45.287.
EDUARD HÖLZEL 1817–1885 Koncepce výstavy: Petra Kubíčková, Miloš Korhoň Texty: Jiří Glonek, Rostislav Krušinský, Petra Kubíčková, Lubomír Novotný Grafické řešení: Miloš Korhoň, Martin Navrátil Tisk: Martin Navrátil
Vědecká knihovna v Olomouci 2017