Karel Havlíček: Vždy mě inspirovaly obrazy

S Karlem Havlíčkem se potkávám v jeho zbrusu novém, vlastně ještě nehotovém studiu v industriálním objektu pražských Holešovic. Obnažené cihlové zdivo vytváří zvláštní protipól špičkové elektronice producentského stanoviště a nablýskaného koncertního křídla v rohu místnosti. Než začneme rozhovor, ptám se ho, jestli se estetika tvůrčího prostředí promítá do jeho hudby. „Mám kolem sebe rád čisto a uklizeno,“ usmívá se, „pomáhá mi to zůstat ve spojení s múzami.“

Vaše začátky nebyly unikátní jen příchodem počítačů, ale i velkým zlomem ve společnosti, který 90. léta přinesla. Zůstalo ve vás něco z této atmosféry?

U mě se to sešlo ještě s tím, že s koncem komunismu mi skončila i škola. Vrata, co se přede mnou otevřela, byla dvojnásobně široká. Dodnes si vybavuji tu neskutečnou euforii, kterou jsme tenkrát všichni vnímali. Jestli ve mně něco zůstalo? Dnes je úplně jiná doba. Hudba se tvoří v jiném prostředí, je vždy a okamžitě dostupná na digitálních platformách. Co se ale nezměnilo, je pocit nadšení, když si sednu a ponořím se do muziky. Zapálení pro tvorbu. To ve mně vždy zůstalo a snažím se ho v sobě udržet. Bez něj by to nebylo ono.

Fanoušci vás poprvé zaregistrovali v 90. letech na pódiích klubů. Jaká byla vaše hudební kariéra před tím?

Nejhlubší začátky jsou asi v mém docházení do lidové školy umění. Jako děcko ale člověk nemůže tušit, jak takové vzdělání využije. Daleko zásadnější pro mě byl okamžik, kdy jsem dostal svůj první počítač Atari 1040. Obsahoval jednoduchý sekvencer, možnost nahrávání do stop a vlastně se na něm dala dělat reálná hudební produkce.

To se, předpokládám, v lidušce nevyučovalo. Myslím si, že jsou dva typy hudebníků. Jeden chce vystupovat na pódiích. Potřebuje ovládat nástroj, umět hrát naživo před lidmi a to se může naučit v hudební škole. Druhý je hudební skladatel, kterého láká tvořit vlastní hudbu. Tomu může dát škola základy, ale jinak si musí hledat cestu z velké části sám. Já jsem byl vždycky ten druhý typ.

Předpokládám, že tvůrčí zápal máte v rodině, protože váš bratr Maxim je vizuální umělec. Táta byl novinář a reportér zaměstnaný v ČTK. Díky tomu jsme také jako rodina hodně cestovali, do Československa jsme se vlastně vrátili až v mých 11 letech. Ve volném čase táta hrál na housle, na kytaru, maloval obrazy. Strýc, Ivan Sedliský, byl známý kubistický malíř, takže tvůrčí prostředí u nás panovalo a s bratrem jsme si z něj oba něco odnesli. Maxim se věnuje malování a hodně mi pomohl v tom, že pro mě byl spojka do uměleckého prostředí v USA. Žije skoro celý svůj život v Kalifornii v Los Angeles, ale pravidelně se navštěvujeme, většinou za ním létám na zimu a on mi to oplácí letními návštěvami v Praze. ▶

LÁKÁ MĚ HUDEBNĚ OBRAZY ZPRACOVAT, INTERPRETOVAT, VYMYSLET K NIM PŘÍBĚH

A DÁT JIM DALŠÍ ROZMĚR.

S bratrem jste vytvořili multimediální projekt navazující na vaše nové album Spoken. Další jste dělal s herečkou Ninou Bergman, známá je vaše tvorba filmové hudby. Lákalo vás vždy propojení hudby a obrazu?

Ano. Odjakživa. Já jsem nikdy netoužil stát na pódiu. Vždy mě inspirovaly obrazy. Jak živé, jako divadlo nebo film, tak statické výtvarné umění. Láká mě hudebně je zpracovat, interpretovat, vymyslet k nim příběh a dát jim další rozměr. I práce, která mě z velké části živí, tedy hudba k filmům, seriálům, k reklamě, je pro mě tím pádem naplňující. Nedovedu si pro sebe představit lepší práci.

Vzpomenete si na svou první zakázku?

První velká práce byla myslím pro televizi Nova, které jsem skládal hudbu k jinglům a předělům. Je zajímavé, že Nova do té doby používala hudbu, kterou jim složil Jan Hammer. Slavný český klávesista, který v 60. letech emigroval do USA a složil mimo jiné hudbu k seriálu Miami Vice.

Jaké je přecházet mezi tvůrčím prostředím v Česku a v USA?

Je to zvláštní, protože ta prostředí jsou velmi odlišná. Opravdu hodně. Třeba hned jeden pro mě zásadní rozdíl – v Česku u filmu v podstatě neexistuje funkce hudebního supervizora. V USA je to naopak velmi důležitý prostředník mezi režisérem, autorem hudby, zvukem, producentem, střihačem a podílí se na řadě zásadních rozhodnutí. Takových rozdílů bych asi našel víc. V USA je na všechno větší rozpočet. Na všem dělá daleko víc lidí, každý je specialista a špičkový odborník ve svém oboru. V Česku to funguje tak, že jeden člověk dělá víc věcí, improvizuje se a vymýšlí. Rozdílů je samozřejmě daleko víc. Je třeba hrozně zajímavé vnímat, jak mou hudbu ovlivní jen to, že ji hraje člověk z úplně jiné kultury. Když třeba nahráváme soundtrack k filmu Lion Ark a jeden part hraje chlapík z Jamajky. Hraje sice z mých not, ale hudba zní trochu jinak.

Není pro muzikanta takové prostředí trochu svazující?

Může to tak být, ale já to tak nevnímám. Jistě, když dostanu zakázku skládat hudbu k traileru nového Batmana, tak mám nastavenou spoustu kritérií, kterých se musím striktně držet. Nepovažuji to ale za něco, co by stálo v cestě hudební kreativitě. Prostě tvořím v rámci nastavených hranic. Pak ale dělám svou hudbu, kde jsem si díky té zkušenosti vědom, že mám naprostou svobodu.

Takže se dá propojit umění a tvorba na zakázku?

Myslím, že se dají spojit velmi dobře. Každému, kdo před takovým rozhodnutím stojí, radím, ať dělá z 80 % byznys a 20 % si vyhradí na čistě svou tvorbu. Ani jedno nesmí zanedbávat. Bez byznysu by člověk neměl prostředky a disciplínu na svou tvorbu. Bez vlastní tvorby by zase brzy ztratil vlastní umělecké já a přestal by být kreativní. Což je pro profesionální tvorbu hrozně důležité.

Neovlivňuje vás prostředí Hollywoodu i jinak? Musíte třeba dbát na způsob prezentace na sociálních médiích, na oblékání, na osobní styl?

Tyhle věci jsou velmi důležité z jednoho důvodu. Na úrovni, kde se ve filmovém průmyslu pohybuji, už neexistují lepší a horší muzikanti. Všichni jsou světová špička. O tom, kdo dostane zakázku, tedy rozhodují často na první pohled nepodstatné drobnosti. Jak si s režisérem nebo producentem lidsky sednete. Jestli se dokážete vžít do jeho vidění světa. Může to ale být klidně třeba váš Instagram. Nebo oblečení, v jakém přijdete na schůzku. Osobně ale na tyhle věci nechci moc myslet. Jsou důležité, ale nesmí mi ubírat čas, který potřebuji věnovat hudbě. ▶

Jak to dilema tedy řešíte?

Stará se mi o ně super tým lidí v čele s Karolínou Wernerovou. Jsou to lidé, se kterými dlouho pracuji a kterým věřím.

Dá se nějak přiblížit, jaké to je, pracovat na tak sledované věci, jako je trailer k novému Batmanovi?

Batman je postava, která má svou historii, americkou tradici a vyrostly na ní generace fanoušků. Proto začínám tím, že nakoukám a naposlouchám co nejvíc materiálů od filmů přes trailery až po soundtracky. Když si takhle ujasním směr, kterým se budu ubírat, tak vše cíleně pustím z hlavy a první verzi hudby udělám naprosto po svém. Nemyslím na to, jestli se bude líbit klientovi, nebo že úspěch nebo neúspěch traileru rozhoduje o desítkách milionů dolarů na tržbách. V hudbě musí být pořád moje tvůrčí svoboda. Pak ale nastává dlouhý a velmi složitý proces, kdy posílám složenou hudbu po stopách do studia, kde s ní různě manipulují, míchají, ladí s obrazem, vkládají ruchy, dialogy. Takových studií pro produkci pracuje víc, takže producent dostává trailer třeba ve dvaceti různých verzích, které může různě kombinovat, vybírat různé části a skládat je do finální podoby.

Přiznávám se, že jsem si to až takhle složitě nepředstavoval. Myslel jsem, že dostanete finální střih traileru a komponujete hudbu na něj.

K obrazovému střihu traileru, v podobě, jakou ho vidíme v kinech, se já skoro nikdy nedostanu. Pracuji jen s jeho částmi, úryvky, výřezy. Trailery jsou součástí kampaní za desítky milionů a studia jsou velmi opatrná, aby nic neuniklo na veřejnost dříve, než má.

A i z tak omezeného materiálu dokážete vycítit, jaká hudba se k němu bude hodit?

Často mi produkce řekne, jakým směrem se ubírat, aby hudba vyzněním zapadala do marketingové strategie. Nebo se ptám tvůrců, snažím se vcítit do jejich vnímání a myšlení a vymýšlím, jak ho přetvořit do hudby.

Co vaše vlastní tvorba?

Dělám toho hodně. Od nové desky, co jsme natočili se Southpaw, přes elektronický taneční projekt, na kterém spolupracuji s živým bubeníkem, až po mou autorskou tvorbu. Jsem multižánrový skladatel.

Poslouchal jsem vaše nové album Spoken a přemýšlel jsem, jestli takovou hudbu u nás dělá ještě někdo jiný. Spíš mi naskakovaly asociace se skandinávskou moderní vážnou hudbou.

To je pravda. Je to něco, co bych na naší hudební scéně chtěl změnit, ale je to bohužel takový začarovaný kruh. Nahrát desku, jako je Spoken, je hrozně nákladná záležitost. Nevzniká doma na počítači. Musím psát noty, hledat hudebníky, pronajímat nahrávací studia, postprodukční studia, dělají na ní desítky lidí. Když takovou desku natočí třeba Ólafur Arnalds nebo Max Richter a jedou s ní turné, tak mají všechny koncertní sály dlouho dopředu vyprodané. Ta velká autorská i finanční investice se jim tedy vyplatí. U nás je to jiné. Proto jsem Spoken dělal tak trochu se záměrem, že zkusím tento styl moderní vážné hudby u nás více prosadit. Kvůli tomu jsme třeba i natočili ke skladbě Above Ground výpravný klip s Maxmiliánem Turkem. Chceme povzbudit novou generaci mladých autorů, ukázat jim, že se můžou rozhlížet dál než na domácí scéně.

Že můžou skládat pro Hollywood, jezdit hrát do zahraničí a hudbou se živit.

Potřebujete někdy úplně od hudby vypnout a odpočívat?

No, to je velké téma. S přibývajícími léty čím dál tím větší. Zjistil jsem, že práce, která člověka baví, s sebou nese velké riziko, že jí úplně propadne. Může si myslet, že žije svůj sen. Dělá něco, po čem vždycky toužil, a doslova se bičuje, aby vydržel co nejdéle. A pak najednou zjistí, že ho věc, kterou miluje, sžírá. Že uvnitř vyhořel. Velkou částí mého života dnes je s tímto stavem bojovat.

Jak to děláte?

Dělám cíleně věci, které nijak nesouvisí s mou prací. Začal jsem například třikrát denně meditovat. Pravidelně cvičím. Chodím běhat – bez muziky samozřejmě. Nebo se seberu a jedu na pár dní někam pryč, úplně změním prostředí. Anebo si naordinuji, že nebudu dělat vůbec nic.

Dokážete to?

Občas si musím připomínat, že mám vlastně ohromné štěstí, že si můžu práci vybírat a dělat jen tu, která mě baví. Že můžu říct ne nebo doporučit místo sebe někoho jiného. Svým způsobem je to největší úspěch, kterého jsem za svou kariéru dosáhl. ▶

BY ČLOVĚK NEMĚL PROSTŘEDKY

A DISCIPLÍNU NA SVOU TVORBU.

Bez Vlastn Tvorby

By Zase Brzy Ztratil

Vlastn Um Leck J

A PŘESTAL BY BÝT KREATIVNÍ.

KAREL HAVLÍČEK (* 1974)

Hudebník a skladatel s žánrovým záběrem od indie rocku přes elektroniku až po vážnou hudbu. Hrával v pražské kapele Southpaw, v současnosti se věnuje sólové autorské tvorbě a nedávno vydal v USA album moderní vážné hudby s názvem Spoken. Je vyhledávaným autorem filmové hudby. Složil soundtrack například k seriálům

Terapie, Vzteklina a Mamon, v USA pracoval na hudbě k filmům Lion Ark, Carpe Noctem, k traileru na filmy Reminiscence a The Batman.

Instagram: @karel.havlicek www.karelhavlicek.com

Na venkovní teplotu má každý svá individuální měřítka, někdo je zkrátka otužilec a někdo zimomřivka. Když zvolíte Peak Performance, může od vody foukat třeba severák…