Kulturní magazín Uni 2/2020

2/20 30. ROČNÍK

MILOŠ GRUBER / MILAN PÁLEŠ / JAROMÍR KRATOCHVÍL / PŘEMYSL ŠTĚPÁNEK IVA BITTOVÁ & VLADIMÍR VÁCLAVEK / PETR VYŠOHLÍD

9 771214 416000 0 2

30 LET INDIES

9 771214 416000 0 1

79 Kč | EUR 3.69

OBSAH

editorial Milí čtenáři, jak jsem na tomto místě psal před měsícem, vstoupili jsme do roku, kdy kulturní magazín UNI slaví třicáté výročí. Ale nejen on.

Z dalších kulturních subjektů, které „to rozjely“ brzy po Sametové revoluci a mají letos stejné narozeniny, jsou nám obzvláště milí brněnští Indies, rozhodně nejvýznamnější a nejproduktivnější nezávislé hudební vydavatelství v Česku. Rozhodli jsme se jim věnovat toto monotematické číslo z mnoha důvodů. Nejde jen o osobní sympatie k jeho zakladatelům a současným majitelům a pracovníkům, ale samozřejmě hlavně úzký vztah k tomu, jakou hudbu od samého začátku vydávají. Nebudu moc přehánět, když řeknu, že hudba na jejich nosičích je jakýmsi nepsaným soundtrackem k četbě UNI. Náš časopis byl mediálním partnerem desítek jejich titulů, většinu z nich jsme recenzovali, se skoro všemi hlavními umělci ze stáje Indies jsme vedli na stránkách magazínu rozhovory. Žánrový rozsah Indies je v mnohém podobný záběru UNI. To všechno jsou dobré důvody k tomu, abychom se na ploše celého (dokonce rozsahově oproti standardu o osm stránek „nafouknutého“) časopisu právě Indies věnovali.

Obzvláštní radost mám z ankety TOP 10 Indies, kdy jsme oslovili na čtyřicet respektovaných hudebních publicistů tří generací, aby vybrali podle svého uvážení deset alb z historie či současnosti Indies, která je nejvíce oslovila. Výsledek na prvních příčkách možná není příliš překvapivý, nicméně výpis všech jmenovaných titulů, i těch, které dostaly třeba jen jediný hlas, považuji za docela inspirativní vodítko k připomenutí zajímavých nahrávek české hudby, mnohdy i po desítkách let nebývale životných.

Rád bych upozornil ještě na to, že v tomto čísle se poprvé setkáváte s novou rubrikou Popdivnosti, autorskou stránkou Milana Petráka, který bude představovat v profilových rozhovorech interprety, kteří tak či onak invenčně pracují s popovými východisky.

Ob měsíc se bude střídat s již zavedenou, alternativně laděnou autorskou rubrikou Z přízemí Antonína Kocábka.

Ještě bych rád připomněl smutnou událost na české hudební scéně: 9. ledna zemřel významný český bluesový muzikant Petar Introvič. V tomto čísle jsme se mu z důvodu jeho monotematičnosti nemohli věnovat, napravíme to v březnovém vydání.

Přeji vám hezké čtení.

UNI vydává Unijazz, sdružení pro podporu kulturních aktivit, z. s.

Vychází měsíčně. Ročník XXX. Uzávěrka 26. 1. 2020, toto číslo vyšlo 3. 2. 2020. Šéfredaktor: Ondřej Bezr (Lidové noviny) Zástupkyně šéfredaktora: Anna Mašátová Okruh přispěvatelů: Eugen Brikcius, Michal Bystrov, Jozef Cseres, Petr Dorůžka, Josef Janda, Jan Kerbr, Antonín Kocábek, Ondřej Konrád, Radim Kopáč, Jakub Kos, Vladimír Kouřil, Hana Lundiaková, Mardoša, Jiří Moravčík, Zdenek Pecka, Tomáš S. Polívka, Petr Procházka, Petr Slabý, Z. K. Slabý, Michal Šanda, Alex Švamberk, Milan Tesař (Radio Proglas), Marek Toman, Ondřej Váša, Pavel Zelinka.

Korektury: Dana Makovská, Jana Černá Grafická úprava: David Rambousek Inzerce a distribuce: Veronika Fischerová (uni@unijazz.cz) Koláž na obálce: David Rambousek Logo UNI: Ivan Prokop Tisk: MH Tisk, s.r.o.

Adresa redakce: Jindřišská 5, 110 00 Praha 1 e-mail: uni@unijazz.cz

Ondřej Bezr šéfredaktor UNI

3 4 6 10 13 16 19 30 33

Sloupky / Mardoša, Ondřej Konrád, Eugen Brikcius Chvála žánrové všežravosti / Tomáš S. Polívka Miloš Gruber / Od půjčovny CD k filmům / Milan Tesař Milan Páleš / Od demonahrávek po digitální prodej / Milan Tesař Jaromír Kratochvíl / Od undergroundu k folkloru a jazzu / Milan Tesař Přemysl Štěpánek / …naštěstí neprodává mýdlo / Tomáš S. Polívka Nejlepší alba prvních třiceti let Indies / Ondřej Bezr Krabička zapomenutých perel / Tomáš S. Polívka Kudy cestička aneb folklor na křídlech Indies / Jiří Plocek

36 38 42 46 50

Indies Records očima současných „indies“ / Pavel Zelinka Iva Bittová & Vladimír Václavek / Byli jsme jen prostředníci, aby hudba mohla přijít na svět / Tomáš S. Polívka Petr Vyšohlíd / Je lepší vládnout v pekle, než sloužit v nebi / Ondřej Bezr Jan Švihálek / Je dobrý vrátit se k prostotě hudby / Ondřej Bezr Jakub König / Jsme jen různě vděční účastníci zázraku / Antonín Kocábek

ku lér 1 2 3 10 11 12 14 16

Popdivnosti: Ochepovsky Project Mejdan s labely: Fat Wreck Chords Hudební recenze Recenze výstavy: Devětsil 1920–1931 Knižní recenze Filmové recenze Divadelní recenze Já to slyšel... Richard Fischer

Rozšiřují PressMedia, s. r. o., redakce a soukromí prodejci.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Praha č. j. nov 5375/95 ze dne 1. 8. 1995.

Objednávky na předplatné přijímáme na adrese redakce uni@unijazz.cz.

Předplatné na Slovensku: Mediaprint & Kapa Pressegrosso, spol. s r. o. www.ipredplatne.sk Fotografie neoznačené autorem pocházejí z archivu autorů textů nebo časopisu.

Neobjednané příspěvky vítáme, ale nevracíme ani nelektorujeme.

MK ČR E 6218, MIČ 47 54, ISSN 1214-4169.

Cena výtisku 79 Kč (€ 3,69), pro předplatitele 55 Kč (€ 2,59), elektronické předplatné 200 Kč/rok.

Vydávání magazínu UNI finančně podporují: Ministerstvo kultury ČR, Státní fond kultury ČR, Nadace Český hudební fond

www.magazinuni.cz Roční předplatné tištěného časopisu je 660 Kč.

Roční předplatné elektronické verze je 200 Kč.

Pro předplatitele tištěného časopisu je elektronická verze zdarma.

Vydávání magazínu UNI mediálně podporují: Radio 1, Český rozhlas Vltava

UNI | únor 2020

|1|

UNI doporučuje

síto

sloupky

6. 2. 30 let Indies – vernisáž výstavy PopMusea KC Kaštan, Praha V rámci vernisáže nové výstavy pražského PopMusea budete moci shlédnout několik videoprojekcí, týkajících se umělců z minulosti i současnosti labelu Indies, od 21 hodin zahrají za symbolické vstupné 30 Kč Tara Fuki.

6. 2. John Scofield (USA) UFFO, Trutnov V rámci festivalu Jazzinec zahraje v Trutnově jeden z nejslavnějších žijících jazzových kytaristů. Přijede s unikátním, zcela sólovým programem.

13. 2. Elpida & Václav Havelka Jazz Tibet Club, Olomouc Pěvecký sbor Elpida tvoří pětadvacet dam ve věku od šedesáti do osmdesáti let a letos slaví deset let od svého založení. V Olomouci sbor vystoupí s Václavem Havelkou a jeho synem Šimonem, vynikajícím mladým bubeníkem.

14. 2. 30 let Indies Sono Centrum, Brno Oslava narozenin nejvýznamnějšího českého nezávislého vydavatelství. Viz pozvánku.

15. 2. HackedePicciotto (D/USA) KC Kaštan, Praha Po dvou letech se do Prahy vracejí umělečtí a životní partneři Alexander Hacke a Danielle de Picciotto, aby zde představili novinkové album The Current (viz recenzi v tomto čísle).

Večer otevře pražská skupina Rouilleux.

16. 2. Jeff Alkire Quartet (USA/CZ) Club Kino, Černošice Americký saxofonista Jeff Alkire jezdil dlouhá léta turné s věhlasnými hudebníky jako jsou Ray Charles, John Lee Hooker nebo Charlie Haden. Kapela hraje ve složení Jeff Alkire (USA) – saxofony, Benny Lackner (USA) – klávesy, Tomáš Liška – kontrabas, Tomáš Hobzek – bicí.

21. 2. Lenka Dusilová Divadlo 29, Pardubice Sólový projekt zpěvačky Lenky Dusilové, který je vyústěním její cesty k vrstevnatějšímu, osobnějšímu a intimnějšímu vyjádření.

24. 2. James Harries Jazz Dock, Praha V Praze žijící britský písničkář vydává nové album a vyjíždí s novou kapelou na české turné. „Nová deska je zvukově trochu odlišná od toho, co jsem dělal doteď. Nazval bych to písničkářskou pop music. Možná s přídavkem gospelu, soulu a blues, aby to bylo barevné,“ říká o zvuku alba Superstition sám protagonista.

24. 2. Cermaque Centrum PANT, Ostrava Sólové vystoupení písničkáře a básníka Jakuba Čermáka, jehož písně získaly v posledních letech dvě nominace na cenu Anděl. Živelné provedení textově vybroušených skladeb označují účastníci koncertů za neopakovatelný zážitek.

27. 2. Katarzia s kapelou + vōx (US) Kabinet múz, Brno Neučesaná písničkářka Katarína Kubošiová alias Katarzia osobitým způsobem recituje společensky angažované texty doprovázené kytarou. Sarah Winters aka vōx je americká písničkářka a producentka, jež začínala covery známých skladeb, posléze přešla na autorskou tvorbu.

28. 2. Pipes and Pints S klub, Olomouc Pipes and Pints se dali dohromady v Praze během roku 2006, ve zvuku kapely se potkala láska k tradičnímu folku, country, rock’n’rollu a punk rocku, to vše propojené zvukem skotských dud.

28. 2. Mucha Jazz club, Havířov Tos posrals tour oslavuje zrod již čtvrtého alba Muchy. Album plné „veselých opilých návratů domů, hormonálních i kytarových disharmonií a arytmií, obligátních výčitek a nadávek, léčivých tónů, falešných nadějí a radosti ze života“.

1. 3. Michal Pavlíček & Monika Načeva & Pavel Bořkovec Quartet Klub Parník, Ostrava Originální osobnosti české hudební scény, kytara Michala Pavlíčka v souladu s nezaměnitelným emocionálním výrazem Moniky Načevy. Vystoupení dvojice je obohaceno o zvuky smyčců Pavel Bořkovec Quartetu.

5. 3. Debashish Bhattacharya (I/PL) Palác Akropolis, Praha Největší indický slide kytarista s jazzovým projektem Joy! Guru, v němž ho doprovázejí jazzmani z Polska. Propojení Indie a jazzu navazuje na nejlepší tradice Mahavishnu Orchestra či Shakti a zároveň odpovídá na otázku, jak by hrál Jimi Hendrix, kdyby se narodil v Indii.

Oslava

UCHAMŽIKY

AD HOT

POSTILA

Jsou dva druhy lidí. Jedněm je jedno, že nevědí, jak se jmenuje písnička, která zrovna hraje. Druhým ne. Pochopitelně patřím k těm druhým. Odjakživa, když jsem slyšel nějakou písničku, jsem chtěl vědět, jak se jmenuje. Ať už se mi líbila, nebo ne. Buď jsem o ní chtěl vědět víc, nebo jsem chtěl alespoň vědět, čeho se vyvarovat – člověk vlastně chce znát i to, co se mu nelíbí.

Hlavně jsem ale vždycky chtěl vědět, jak se jmenují písničky na mých oblíbených deskách. Nejzrádnější v tomhle byly kazety.

Na LP byly skladby vypsané na obalu, člověk věděl, která hraje, a když byl na vážkách, poznal to po drážkách. Na CD bylo číslo skladby, kterou právě hraji, přehledně na displeji. A mp3 přehrávače, streamování – to byla přímo pohádka pro milovníky názvů písniček! Displeje začaly ukazovat název písniček, alb i „artistů“ plus ikonku obalu.

Ale kazety? To byla doba názvového temna!

I když jste si kazetu nahráli sami a pečlivě popsali (jak jinak, že?), stejně se dalo snadno ztratit přehled o tom, která píseň zrovna hraje. Množství odmotaného pásku byl příliš hrubý ukazatel. A co teprve, když vám kamarád nahrál desku, ale nedodal seznam písniček? To bylo něco naprosto šíleného! Ale i to se dělo. Měl jsem sice radost z vytoužené desky, ale toto byla podstatná piha na kráse. Spíš pigmentová skvrna přes půl obličeje. Anonymní deska.

Co s tím?

Internet v nedohlednu, deska u nás nesehnatelná, literatura žádná. V nejvyšším zoufalství jsem začal podle poslechu vymýšlet a odhadovat názvy sám. Podle toho, co se v písničce zpívalo nejčastěji.

Narážel jsem však na svou jazykovou bariéru a na fakt, že ne vždy se písnička jmenuje podle nejčastěji zpívaného slova či sloganu (nicméně, jak jsem časem zjistil, většinou ano). Měl jsem jedinou spásu: cesty do zahraničí! Ne, že bych jako kazetový teenager tolik cestoval. Ale když už, tak jsem se hned snažil dostat do nějakého obchodu s hudbou. A když jsem tam našel album, které jsem měl nepopsané na kazetě, měl jsem nepopsatelnou radost! Hned jsem si začal opisovat. (Než se cédéčka začala vypalovat, tak se opisovala.) Na CD jsem většinou neměl, ale seznam písniček, které obsahuje, mi udělal skoro stejnou radost.

Písničky rázem získaly jména, začaly existovat! Bavilo mě potom porovnávat, kolik názvů jsem trefil. Má úspěšnost byla přibližně na třiceti procentech.

Mardoša

Uf uf. Na podkladu naprosto nekonkrétního záznamu z deníku jistého českého podstatného překladatele a skvělého básníka, který ale nemohl mít relevantní informace, kdosi zcela vzdálený vážně rozvine teorii, že smrt francouzského nositele Nobelovy cenu za literaturu zařídila sovětská tajná služba. S podílem čsl. agentů. A – to by mělo být vytištěno tučně – dokonce se souhlasně přimhouřenými zraky rozvědky tamní. Řeč jde o automobilové nehodě Alberta Camuse před jednašedesáti roky a krátkém zápisku Jana Zábrany. Jemuž měl bůhvíproč snad jakýsi český rozvědčík sdělit pár roků po skonu autora románů Cizinec a Mor, dramatických kusů Caligula a Nedorozumění a filozofických esejů Člověk revoltující a Mýtus o Sisyfovi, že se to prostě stalo tak. Na rozkaz někdejšího ministra zahraničí Šepilova. Megabullshit! Ale kniha raději nejmenovaného autora oblétá planetou. Zíráme.

Samozřejmě ovšem jsou tu původcovy vidiny medializace a výdělku. Do jisté míry třeba naplněny.

Jinak to nedává smysl. Samo, Rusy muselo nakrknout, že se dlouho levicový Camus, značně vlivný na mladou generaci země s neslibnější komunistickou stranou v západní Evropě (SSSR léta a léta také bohatě nejen dotoval půlmiliónově prodávaný deník L’Humanité, ale i celou partaj), prudce otočil k Moskvě zády.

K čemuž se jeho existencialistický bratr Sartre dobral až po okupaci Československa. Drastický zásah v Maďarsku v šestapadesátém ještě klidně zkousl. Nechť třísky lítají. Co by kurva ne, pro vítězství myšlenky?

A KGB nesporně sršela nápady. Dávno po Camusově extrémně rychlé jízdě v hnusném počasí z jihu do Paříže smrtelně bodli roku 1978 hrotem otráveného deštníku v Londýně bulharští agenti disidenta Markova. Jistě po sovětském souhlasu: Charašóó, moloďci. Nemluvě o přímo ruské akci nynější FSB, tedy Federální služby bezpečnosti Ruské federace, zabití poloniem doublea Litviněnka před dokonce jen třinácti lety! Opět ve Spojeném království. Jež, snad je to vedlejší efekt filmů s Jamesem Bondem, ruské hitmany inspiruje ke speciálním výkonům. Jak vidno z nedávné kauzy Skripal s látkou novičok.

Mlžení českého prezidenta pomiňme. I že bývalý rozvědčík KGB Putin v NDR může až hystericky nenávidět renegáty. Které však musí čas od času měnit za své lidi. Ale zpět: pokud by tenkrát nějakého plukovníka snad napadlo zlikvidovat francouzskou intelektuální veličinu, divil bych se značně, že by nejvyšší místa řekla: charašó, druzjá! Vůbec nic by z toho totiž neplynulo.

Jenže na druhé straně: byli a jsou to prachzáhadní idioti. Hajzlové všehoschopní. A v té idiocii nevypočitatelní.

Ondřej Konrád

Ruský mystik Merežkovskij úporně upozorňoval na odstupňovanou proměnu v rytmu radostných zpráv, tedy evangelií. Ježíš na začátku proměňuje v Káni vodu ve víno, na konci pak víno v krev.

Post illa verba dodávám, že pro mne mystikou byla „tomistika“, tedy žádná mystika. I kdyby měl někdo scholastiku za mystiku, musela by to být mystika veskrznaskrz rozumová.

Tehdy se tomu vcelku správně říkalo „contradictio in adiecto“.

V 60. letech se ovšem odehrála, vlastně odehrávala, mystika nejmystičtější. Když byly zavedeny minisukně, staly se závazně módními. Holky, které měly hezké nohy, je s gustem odhalily. Méně šťastným holkám, které hezké nohy neměly, ty, které měly, zkrásněly.

Byla to mystika non plus ultra, a to nejen módní. Vnadno vzpomínat.

Co by tomu řekl básník ženských nohou Alexandr Sergejevič Puškin?

Ten o nich věděl své. U něj mystika probíhala mezi splínem, „jenž rusky chandra říká se“, a verši, jež jsem nikdy nebifloval, prostě mi utkvěly v paměti, a teď je pro nedostatek místa musím zoktrojovat: „V snách moře před bouří zřím zase/ach, vášeň lomcovala mnou,/když vlny spěly v bouřné kráse/jí s láskou lehnout u nohou.“ Mystiku takové vášně není možno nebrat vážně.

I zeměpisně odlehlí vyznavači víceúdé bohyně Kálí, v jejímž případě ovšem akcent není na nohou, ale na rukou, nedokáží odolat puškinovskému pokušení: „Jak chtěl jsem s nimi v oněch chvílích/se ústy dotknout nožek milých.“ Jen nerad recituji básně druhých.

Dnes to ale jinak nešlo. Příště se jako bumerang vrátím k veršům vlastním. Mystika sem, tomistika tam. Puškin i Tomáš Akvinský mi prominou. Ostatně začnu s tím hnedka: K čemu je mi mystika, když si se mnou netyká?

Do kapsy lže netykavka kratší nohy má než Kafka.

|2|

UNI | únor 2020

nezávislé hudby -123min., DVA, Květy, Zuby Nehty a další zahrají na koncertě 30 let Indies. Hudební vydavatelství Indies Records oslaví v pátek 14. 2. v brněnském Sono Centru třicáté výročí své existence, a to přesně v den svého založení. Na dvou pódiích zahraje dvanáct kapel, pokřtí se nové album Horňácké cimbálové muziky Kubíci a představí se řada dalších hostů.

Návštěvníci budou mít příležitost zažít hned několik unikátních koncertů. Historicky první vydané album vydavatelství Indies Records nahrála rocková kapela Meat-House Chicago I.R.A. a proto koncert této dnes již HC legendy celý večer v Sonu zakončí. Na pódia se také vrací famózní kapela DVA a naprosto ojedinělý koncert zahraje po sedmi letech rapbluesová kapela Nuck Chorris Gang. Speciální koncert připravuje i kapela Květy, která vystoupí ve starší sestavě (např. album Miláček slunce). 30 let bude slavit v roce 2020 i slovenská bluesová kapela ZVA 12-28 Band. První kapelou na hlavním pódiu bude pro děti a jejich rodiče nespoutaný Bombarďák, a to v rozšířené sestavě i s bubeníkem (na koncert mají děti mladší 13 let vstup zdarma).

Jeden ze zakladatelů Indies Records Milan Páleš rekapituluje tři uplynulé desítky let: „Vydali jsme více než 800 titulů, potkali neuvěřitelnou spoustu skvělých muzikantů a zpěvaček. Úžasní lidé a originální nahrávky nás provázeli po celé období těch třiceti let a my jsme za to všechno vděčni. Chceme to oslavit a směle vykročit do další dekády.“ Program: 16:30 Otevření Sono Centra 17:00 BraAgas 17:30 Bombarďák 18:15 Band of Heysek 19:00 -123min.

20:00 HCM Kubíci + Mužský sbor Chotár 20:40 Květy a Martina Trchová & Adam Kubát 21:40 DVA 22:20 Zuby Nehty / Dybbuk 23:20 ZVA 12-28 Band 24:00 Nuck Chorris Gang 00:40 Meat-House Chicago I.R.A.

red

DVA

Quod non erat demonstrandum.

Eugen Brikcius UNI | únor 2020

|3|

CHVÁLA ŽÁNROVÉ VŠEŽRAVOSTI TEXT Tomáš S. Polívka

Začněme oblíbeným mustrem vtipů. Jaký je rozdíl mezi HC a CM, tedy hardcorem a cimbálovou muzikou? „Vlastně asi žádný,“ když oba hudební světy propojuje label Indies.

Jenže ono na tom není nic k smíchu, zato mnoho obdivuhodného. Obsáhnout odlišné hudební oblasti, aniž by vydavatel házel na trh cokoliv, co zrovna slibuje zisk, ale místo toho se mohl z hlediska dobrého vkusu postavit za každý publikovaný titul, toť jev výjimečný. Zaměření na kvalitu, na posluchačskou zralost a náročnost, čekáme spíše od značek žánrově vyhraněných.

Jenže v případě Indies (míním jak původní značku Indies Records, tak pozdější roztrojení) lze prakticky u každého alba věřit mottu, které si brněnská firmička vetkla do erbu už v začátcích: „Vydáváme jen hudbu, která se líbí nám samotným.“ Ne, že bych považoval za skvělé úplně všechny desky, které z produkce Indies za tři dekády vypadly. Ale i u těch, které se zrovna mně nepozdávají, nepochybuji o poctivých pohnutkách zařazení do katalogu. Ne, že by Indies nepřemýšleli ekonomicky. Je to nutnost, chtějí-li dlouhodobě fungovat. Ale střízlivé obchodní uvažování tu neznamená vědomou sázku na líbivý kýč.

Dalo by se rýpnout. Je vůbec možné, aby motto Indies platilo doslova? Může si někdo nechat s gustem propláchnout uši hukotem Meat-House Chicago I.R.A. a pak se láskyplně „přepnout“ na Martina Hrbáče? Můžeme si to představit i vizuálně: Galán ve svátečním kroji, pérko za klobúčkem, křepčí v potemnělém undergroundovém sklepení za zvuku řízného bigbítu. Ale jistě, je to možné. Protože „soudím-li tebe podle sebe“, mám to co do šíře vkusu stejně. Jen bez onoho lidového kroje a křepčení.

Navíc nesmíme zapomínat, že pánové z Indies jsou Moravané.

Na Moravě bývá ono sepjetí lásky k folkloru s „moderním“ individuálním vkusem daleko přirozenější.

Kluci, pěkně popořadě Fakt, že Indies Records začínali jako brněnská půjčovna CD, mohl o budoucí šíři záběru leccos naznačit. Zakladatelé labelu si od začátku museli udržovat v muzice značný přehled a měli k tomu díky profesi výtečné podmínky. Občas vzpomínají, jak |4|

UNI | únor 2020

v době posttotalitního nedostatku desek na trhu jezdili do Vídně, na celý den se usadili ve spřáteleném obchodě s cédéčky a poslouchali a vybírali. Stylový rozmach vydavatelství se navíc zvětšoval postupně.

Nejdříve se Indies logicky zaměřili na styly, které nejvíce chyběly na deskách v době totalitní. Základní kámen vydavatelství položili titulem Steak! (1991) královéhradeckých hardcorových Meat-House Chicago I.R.A. a oficiálním vydáním straších demosnímků taktéž hradeckých, s „Chicagem“ personálně propojených Pirátů, věnujících se tehdy čerstvému a neokoukanému míchání hip hopu s rockem. Katalog pokračoval dalšími tituly prvních „stájových koní“. Také projekt MAO byl provázaný s Meat- (resp. Mad-) House Chicago I.R.A. Ale už brzy se objevila v katalogu firmičky i deska Swirl (1993) vyškovských, na zdejší scéně průkopnických „shoegazerů“ Here. Nebo pozoruhodná nahrávka Hvězdná mapa (1993) skupiny Jiná rychlost času s Ondřichem Janotou a Lubošem Fidlerem. Titul Vladimíra Václavka Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj sice Indies reedovali, prvně vyšel v roce 1992 u firmičky MUA/FT Records, ale i převzetí do katalogu se počítá, a navíc naznačuje další směřování.

Skutečný průlom představovalo album Sestra (1994) Psích vojáků s texty Jáchyma Topola. Vydavatelství se definitivně zprofesionalizovalo, otevřela se cesta k alternativě v nejširším smyslu slova. U Indies, kteří se navzdory „regionálnímu očekávání“ nestali (jen) hlásnou troubou agilní brněnské alternativy, ale skutečně federálním vydavatelem, se sešla podstatná část nejzajímavějších interpretů domácí scény. Už jsme doma, Zuby nehty, gothic-rockově experimentující slovenská Ľahká Múza, Rány těla či s folklorními názvuky a cimbálem v obsazení rockové kapely operující Narajama. Od poloviny 90. let měly důležité místo v edičním plánu tituly originálních nezařaditelných, „ne-tak-docela“ nebo „vůbec-ne“ folkových interpretů. Zmíněného Oldřicha Janoty, Majerových brzdových

tabulek, Václava Koubka, Jakuba Nohy, Jana Buriana, Dagmar Andrtové-Voňkové, Jiřího Konvrzka etc. V roce 1995 došlo na první výlet do hájemství folkloru, prostřednictvím společné desky Hradišťanu, Gajdošů a Muziky Martina Hrbáče V Brně na Špilberku stojí vraný kůň.

Rozlet mimo žánrová omezení pokračoval i po zbytek druhého tisíciletí a na začátku toho třetího. Stačí namátkou uvést pár jmen. Zuzana Navarová, Iva Bittová, Tata Bojs, Priessnitz, Švihadlo, Lady I, Bluesweiser, Phil Shöenfelt, Zuby nehty, Jablkoň, Radůza, Tara Fuki, Jan Hrubý, Divoký srdce, ZVA 12-28 Band, Chorchestr, -123 min, Terne čhave, Vojtěch a Irena Havlovi, Jiří Dědeček, James Harries, Traband, Ty syčáci, Dún an Doras, Tomáš Kočko, Jaromír Honzák, Glen Hansard & Markéta Irglová, Gipsy.cz, Zuzana Lapčíková, Květy. A také licenční tituly Värttinä nebo Transglobal Underground. Neboli world music, reggae, blues, americana, indie pop/rock, šanson, jazz, „keltská“ hudba, ambient, starý dobrý bigbít, hip hop a elektronika, alternativa v nejširším smyslu toho termínu.

alternativě, bigbítovým „klasikům“, v jeho katalogu našla pohodlné místo k usednutí dokonce i Mucha.

Miloš Gruber a Indies MG snad nejraději starou dobrou „folkovou“ alternativu a písničkáře, Sestry Steinovy, Jablkoň, Majerovky, Radůzu, Jiřího Dědečka. Jenže seznam vydaných desek zdobí i Už jsme doma, Republic Of Two, na „republiku“ personálně navázaný mohutný guru chytré hip hopové parodie Kapitán Demo nebo zpěvačka Viah.

Milan Páleš a Indies Scope asi nejvíc sledují současné trendy, tedy velmi zjednodušeně řečeno. Neleknou se elektroniky (Nero Scartch, Kafka Band, Sato-San To), reflektují mladší písničkářskou generaci (Cermaque, Beata Bocek), navazují na svoje kořeny indie rockové (Luno, Nylon Jail). Ale zase, stálicemi edičních plánů Scope zůstávají i folklor, world music, alternativa i „klasický rock“ (Progres 2). Nemluvě o famózní práci na kompletech raritních snímků Oldřicha Janoty a Jakuba Nohy. Samostatnou kapitolu tvoří vkusné desky pro děti. To jsme si snahou o „vyprofilování“ moc nepomohli, co? Naštěstí.

Most Likely You Go Your Own Way... but stay omnivore

Nechutná snad něco?

Písnička Boba Dylana sice nemá dovětek o za rozchod jdoucí přetrvávající všežravosti, ale sedí. Když došlo v roce 2006 k rozdělení Indies Records na tři vzájemně si vypomáhající labely, to kvůli rozdílnému názoru otců zakladatelů na různé věci včetně edičního plánu, přece jen se jednotlivé „odnože“ původní firmy částečně žánrově vyprofilovaly. I když výjimek je možná tolik, že pravidlo přestává platit.

Snad bychom mohli napsat, že Jaromír Kratochvíl má raději než ostatní – na katalogu jeho Indies Happy Trails je to patrné – třeba jazz. Kromě novinek, třeba desek kvarteta Viléma Spilky, se nebojí ani licenčních reedic klasických titulů. Viz parádní série nahrávek Karla Velebného, Laca Décziho nebo kolekce domácího jazzrocku. Jenže se Scope ho spojuje láska vydavatelská k moravskému folkloru. Věnuje se i písničkářské scéně,

Ani Indies se nemohou věnovat všemu dobrému. Pouze solitérně se v seznamu vydaných desek objevuje klasická hudba.

Třeba Barokní sonáty pro kytaru a flétnu (1997) v interpretaci Vojtěcha Saxe a Roberta Bakkera. Nebo classical crossoverový eponymní snímek Eve Quartet (2009). Oblasti soudobé hudby se label dotkl sice také jen epizodně, ale zato parádně například tituly Ivy Bittové: Nadžánrovou deskou Elida (2005) natočenou s Bang On A Can All Stars, nebo spoluprací se slovenským skladatelem Vladimírem Godárem na projektu Mater (2006).

Případně nahrávkami manželů Havlových.

Ale především, v katalogu trojjediných Indies bychom marně hledali žánry pokleslé. A když, pak v podobě parodie.

Dost škatulkování. Vždyť ono lze vše uvedené shrnout pod jediný styl: Indies vesměs vydávali a vydávají dobrou muziku.

Gratulace k narozeninám. Ať jim to vydrží.

UNI | únor 2020

|5|

Miloš Gruber Od půjčovny CD k filmům Text Milan Tesař (Radio Proglas)

Miloš Gruber stojí v čele vydavatelství Indies MG, které má ve svém katalogu nejnovější nahrávky skupiny Už jsme doma nebo nedávno vydané vinylové reedice alb Radůzy a Psích vojáků.

Ke značce Indies patří celých třicet let.

Sarathy Korwar Čas na bourání dekorací TEXT Jiří Moravčík

Před dvaceti lety vyšlo zásadní album asijského undergroundu. Na Beyond Skin předložil Nitin Sawhney rozklad toho, co znamená být Indem v Británii, založený na bourání předsudků a mírném optimismu ohledně multikulturalismu. Pak přišlo 11. září a nic už nebylo jako předtím, jen na Inda se v Británii podle Sarathyho Korwara pořád hledí stejně. Název po všech stránkách výbušného alba More Arriving odkazuje na strach obklopující imigraci v časech Brexitu. Korwarova ironie navíc nezná mezí: „Přijde ještě více lidí a vy se s tím budete muset vypořádat.“ |6|

UNI | únor 2020

Na začátku historie Indies byla půjčovna kompaktních disků v Brně. Jak ten nápad vznikl?

S Milanem Pálešem jsem se znal už asi deset let. Vzájemně jsme si půjčovali nahrávky a měli jsme podobný vkus. Někdy před Vánoci 1989 jsme se začali domlouvat, že bychom založili v Brně půjčovnu, a získali jsme pro ten nápad i další přátele.

Určili jsme si nějaký základní finanční vklad na osobu s tím, že někdo přispěl penězi a někdo věnoval svou sbírku cédéček.

Od počátku jsme chtěli být půjčovnou zaměřenou zejména na alternativní hudbu, o komerční tituly jsme alespoň na počátku nestáli. Zajímala nás nová vlna, post-punk, alternativa, prostě hudba mimo mainstream, jako jsou The Cure, Siouxsie & The Banshees, Pixies, Joy Division, Talking Heads, ale také třeba Pink Floyd, Genesis, Peter Gabriel, Tom Waits apod.

Jaký byl na počátku o půjčování zájem?

První půjčovna se nacházela u kamaráda v bytě a chodilo do ní asi dvacet lidí za den. Některé z nich jsme znali a ve vkusu jsme se s nimi shodovali. Zlom nastal na jaře 1990, kdy jsme získali v brněnské ulici Milady Horákové nebytový prostor. Šlo o bývalý přízemní byt, který ovšem sloužil jako sklep a sklad uhlí. Museli jsme jej tedy vyčistit, upravit, nechat vyrobit nábytek. Ale byla to taková šťastná doba, kdy byli všichni do všeho velmi nadšení. Například jeden náš známý, architekt, nám navrhl na tu dobu velmi extravagantní interiérové vybavení.

V té době jsme už mohli půjčovnu provozovat denně – předtím jsme měli otevřeno tuším dvakrát nebo třikrát týdně, jen asi na tři hodiny odpoledne. Nyní jsme k tomu přidali prodej hudebních nosičů a po odečtení nákladů a „mezd“ jsme veškerý zisk investovali do nákupu dalších CD. Jednou za dva týdny jsme jezdili nakupovat novou muziku do Vídně a sem tam i do Německa a základní „kapitál“ asi 150 nosičů se rozrostl během tří nebo čtyř měsíců na pět set. Pak se vrátil z emigrace ze Spojených států kamarád jednoho z nás a nabídl nám, že se k nám přidá a že nám počet CD jednorázově zdvojnásobí. Tak jsme měli první tisícovku, což už bylo slušné. V té době k nám do půjčovny už chodilo sto až dvě stě lidí denně. Dalším zlomem pak bylo o dva nebo tři roky později vybudování nových prostor v Kozí ulici – ve sklepě sídlila půjčovna a v přízemí byla prodejna.

Zatímco obchod s logem Indies v Brně stále funguje – jen se z Kozí přestěhoval na nedalekou Poštovskou ulici –, půjčovna bohužel skončila neslavně.

Ano, zřejmě na nějaké udání se tehdy Intergram rozhodl vykonat exemplární zásah. Policie všechna CD půjčovně zabavila a my jsme cédéčka s našimi vyrytými čísly ještě po letech nacházeli v bazarech. Paradoxní je, že jsme Intergramu i OSA platili za půjčování statisícové částky… Ale to se stalo v době, kdy jsme my s Milanem v prodejně a půjčovně už nefigurovali.

Značka Indies se několikrát dělila a to první rozdělení bylo právě na prodejnu a vydavatelství. Ovšem s vydáváním jste začali poměrně brzy…

Ano, první titul jsme vydali rok po otevření půjčovny. Dostala se nám do rukou nahrávka Steak! od královéhradecké skupiny Meat-House Chicago I.R.A. Líbila se nám, a tak jsme si řekli, že ji vydáme. Že to prostě zkusíme.

Tehdy byl hudební trh v úplně jiné kondici než dnes.

V čem bylo jiné vydávat tehdy hudbu?

Pro nás to bylo jiné hlavně v tom, že jsme nic takového do té

doby nedělali, takže jsme to neuměli. Všechno jsme se postupně učili sami – vytvářet smlouvy s umělci, hledat kontakty na výrobce nosičů, navazovat vztahy s novináři, rádii, lidmi z televize, oslovovat obchody… Jinak ale těch odlišností od oslovení umělce nebo kapely až po dodání hotového alba na trh moc není. To základní zůstává: Když se ti líbí něčí tvorba, pokusíš se s interpretem dohodnout na podmínkách, vybere se nahrávací studio, domluví se příprava obalu, zadá se vlastní výroba nosiče, rozjede se propagace, a pak už se snažíš album všemi možnými způsoby dostat k posluchači. Změna je částečně ve způsobu nahrávání, protože nyní lze hodně muziky připravit a částečně nahrát i doma. Dříve to nešlo, bylo nutné si pronajímat a draze platit studio. Rozdíl je také ve vlastním prodeji. Dříve existovaly pouze kamenné prodejny a po hudbě byl hlad, takže obchody bez problémů vzaly do prodeje každý titul, který jsme vydali. To se změnilo, prodejny zanikají a alba méně známých interpretů se bojí nabízet. Na druhé straně existují e-shopy s hudbou včetně digitálních formátů a máme nadnárodní streamovací platformy, což dříve neexistovalo.

Vaše půjčovna se zpočátku zaměřovala na alternativní hudbu a postupně svůj záběr rozšiřovala. Vnímáš to podobně u vydavatelství? I ono se podle mě žánrově otevíralo.

Zpočátku nebylo úplně snadné dostat se ke známějším kapelám. Po první desce Meat-House Chicago I.R.A. jsme vydali další spřízněné kapely z hradecké scény – Piráty 44 a jim předcházející archivní rapové Piráty. Z Brna jsme znali Vladimíra Václavka, vydali jsme také vyškovskou kapelu Here.

Prvním krokem do „velkého světa“ byli Psí vojáci, s nimiž nám hodně pomohla jejich tehdejší manažerka Pavla Švédová. I díky ní jsme se relativně snadno domluvili, a tak vyšla jejich první deska u nás, Sestra. Následovala výborná Brutální lyrika a po ní, což bylo na naše přání, aby na regulérní desce vyšly Žiletky, vznikl výběr s názvem Národ Psích vojáků. Psí vojáci nám pak otevřeli cestu k dalším „velkým“ kapelám tehdejší alternativní scény. Druhým velkým jménem byli Už jsme doma, a pak už to šlo ráz na ráz. Ozvaly se nám například Zuby nehty a další skupiny. My jsme ovšem nebyli zaměřeni pouze na tuto alternativní scénu. Milan i já jsme měli rádi novou vlnu a také folk.

Chodili jsme na koncerty Oldřicha Janoty, Jana Buriana, Dagmar Andrtové nebo Jakuba Nohy. I je se nám podařilo získat a postupně vydávat jejich desky. Interpreti si o nás navzájem říkali, jeden nás doporučoval druhému, a tak se náš záběr rozšiřoval. Stále ale platilo, že se nám ta muzika musí líbit.

Nevydali jsme titul, za který bychom se styděli. Aspoň z mého pohledu.

Jak to v té době fungovalo personálně? Dělali jste všichni všechno ve vzájemné shodě?

Když vydavatelství začínalo, já jsem jednal s interprety a také jsem připravoval smlouvy. Ale o tom, co vydáme, jsme se bavili kolektivně. Například jsme měli všichni rádi Ivu Bittovou. Ta už v té době měla velké renomé, byla to osobnost. Měla tehdy koncertní program s Vladimírem Václavkem Bílé inferno. Znal jsem se s ní už z osmdesátých let, a tak jsem ji oslovil a podařilo se to.

Vydání Bílého inferna byla velká sláva, byli jsme za to nesmírně rádi. Je to deska, která ani s odstupem času nestárne. Některé Iviny projekty jsou hodně extravagantní a pro většinu lidí hůře stravitelné. Ale toto je víceméně písňová tvorba, která oslovila široké publikum. Byl to i komerčně úspěšný titul.

UNI | únor 2020

|7|

Hlavními dvěma společníky ve vydavatelství jste byli dlouho ty a Milan Páleš. Až později se k vám přidal také Jaromír Kratochvíl.

Jaromír měl své zaměstnání, ale jako velký fanda do hudby a kamarád nám v Praze, kde pracoval, pomáhal roznášet naše tituly do obchodů a jako komunikativní člověk oslovoval jejich majitele a navazoval přátelské kontakty, které byly k nezaplacení. A protože od mládí žil také muzikou, nakonec slovo dalo slovo a vstoupil k nám do firmy. Vedle něj vydavatelství Indies tvořili ještě Libor Kučera a později Miloš Škoda z Prahy, který pro nás dělal zejména účetnictví.

Po několika letech jste se v rámci ještě jednotné firmy rozdělili na tři producentské sekce. Jaký byl důvod tohoto dalšího dělení?

Nebylo možné se s přibývajícími lety shodnout úplně na všem.

Každému z nás se postupem času zčásti líbila jiná hudba. Čím dál víc to fungovalo tak, že někdo přinesl nějaký titul, ostatní to třeba až tak moc neoslovovalo, ale nebyli zásadně proti. A tak jsme si řekli, že uděláme tři „podvydavatelství“ a že případné zisky nebo ztráty z jednotlivých titulů se budou týkat alespoň částečně toho z nás, který za dané album zodpovídá a stará se o ně. O několik let později pak následovalo další, tentokrát už skutečné rozdělení. Přibývalo totiž drobných neshod. Nešlo přímo o hádky, i když i to se výjimečně stávalo, ale například někdo chtěl uspořádat velký koncert a ostatním se to nelíbilo.

Zatímco dříve mezi námi fungovala i stoprocentní shoda, postu-

pem času jsme zdaleka tak jednotní v názorech na některé věci nebyli. A tak jsme se rozhodli, že firmu rozdělíme. Přitom jsme byli, stále jsme a věřím, že i budeme kamarádi. Na to, že jsme byli už relativně velké vydavatelství s více než třemi stovkami titulů v katalogu, proběhlo dělení až překvapivě hladce. A spolupracujeme i po rozdělení. Jaromír má například distribuci, do které mu já i Milan nabízíme své tituly. Z mého pohledu to tedy bylo logické a dobré řešení. Jen okolí mnohdy tápe a pořád nerozumí tomu, že jsou najednou tři Indies.

Vzpomeneš si na nějaký titul, který se ti před kolegy špatně prosazoval, když jste ještě byli jedna firma?

Velmi těžce jsem prosazoval album Jiřího Konvrzka, kterého mi myslím doporučil Karel Prokeš. Jirka se mi strašně líbil, a i když je to možná odvážné srovnání, slyšel jsem v jeho syrovosti i třeba jakýsi náznak Toma Waitse, kterého mám nesmírně rád. Kolegové jej nejprve vydat nechtěli, ale pak si jej párkrát poslechli a viděli jej naživo, a nakonec uznali, že je to dobré.

Jakým způsobem jste si při rozdělení firmy rozebrali dosavadní katalog?

Když vznikly podsekce ještě jednotného vydavatelství, dohodli jsme se, kdo se od daného momentu bude starat o kterého interpreta. Já jsem měl například na starosti Radůzu a od okamžiku rozdělení jsem její alba připravoval já. Při tvrdém rozdělení firmy jsme si rozebírali podle určitého klíče nikoli

Miloš Gruber před první prodejnou a půjčovnou CD Indies na ulici Milady Horákové v Brně (1990)

interprety, ale jednotlivé tituly. Vznikly tedy situace, kdy alba některého interpreta „vlastní“ více firem, což bohužel není úplně ideální. Například většinu alb Už jsme doma mám v katalogu já, ale některá starší alba má Jaromír.

V současné době ze všech tří nástupnických firem právě tvoje Indies MG vydává nejméně. Je to záměr?

Ano, je to záměr. Prvních deset let jsem dal vydavatelství úplně všechno, což se na mně podepsalo i zdravotně. V další dekádě jsem zmírnil, ale pořád se vydávalo hodně. Po rozdělení jsem připravoval šest až osm desek ročně, ale říkal jsem si, že ideál by byly tak čtyři. Jsem už ostatně v důchodovém věku, a tak se trošku šetřím. Navíc jsem mezitím trochu přičichl také k filmu – na počátku byl dokumentární film Olgy Špátové o Radůze Půjdu, kam chci, který jsem produkoval, a jeho vybrání a zařazení do soutěžní sekce dokumentárních filmů na Filmovém festivalu v Karlových Varech. Stále se tedy vydávání hudby věnuji s radostí a láskou, ale nechci tomu už dávat více než třeba dvacet hodin týdně. To je ale samozřejmě průměr. Když připravuji nový titul, je s tím víc práce, ale pak mám třeba dva měsíce poměrně klid. Mám stále několik kapel a interpretů, které vydávám dlouhodobě a které mám tak rád, že jim desku neodmítnu. A sem tam do toho přijde nějaké nové jméno.

Miloš Gruber v první prodejně a půjčovně CD Indies na ulici Milady Horákové v Brně (1990)

|8|

UNI | únor 2020

Čím tě dnes takový nový interpret musí zaujmout?

Pořád tím stejným. Musí se mi jeho tvorba líbit. Nemám žádné specifické požadavky, dám hodně na jeden nebo dva poslechy.

Musím jen cítit určitou originalitu, původnost. Při prvním poslechu je pro mě důležitější hudba než text. Výbornou hudbu s průměrným textem vydám. Podprůměrnou hudbu s vynikajícím textem, to bych se ošíval, jakkoli je to samozřejmě subjektivní. Čeho dnes prodáš víc – fyzických nosičů, nebo digitálních downloadů?

Na mém e-shopu začíná převažovat downloading. Příjemný je návrat vinylů, ale celkově se digitální prodej pohybuje kolem čtvrtiny mých celkových příjmů. Myslím, že brzy už elektronická forma převáží.

Zmínili jsme Sestru Psích vojáků nebo Bílé inferno jako důležité tituly v historii Indies. Kdo další byl pro tebe zásadní?

Zásadní byl také zmíněný Národ Psích vojáků a potom příchod Radůzy, Zuzany Navarové, Hradišťanu… Ale víš co? Raději řeknu, koho nebo co mám hodně rád. Jedním z mých srdečních titulů je hned ten první, Steak! od Meat-House Chicago I.R.A. Gabréta od Majerových brzdových tabulek patří mezi má úplně nejoblíbenější alba. Podobně je to i se Sudétou Petra Linharta.

Od Radůzy mám nejraději desky z období, kdy ještě hrála sama.

Konkrétně je pro mě nejhezčí album Při mně stůj. I od Zuzany Navarové mám rád komorní období s Ivánem Gutiérrezem, tedy album Skleněná vrba. Pak třeba nedávné album Kry od Už jsme doma a z jiného soudku třeba Republic of Two. UNI | únor 2020

|9|

Milan Páleš Od demonahrávek po digitální prodej

Text Milan Tesař (Radio Proglas)

Milan Páleš, jeden ze zakladatelů značky Indies, dnes stojí v čele vydavatelství Indies Scope. Po osmidílné Antologii moravské lidové hudby pokračuje v mapování moravského folkloru v tematické edici Malovaná truhla.

Kromě toho dál vydává hudbu pro děti, folk, world music, rock i další žánry.

| 10 |

UNI | únor 2020

Prvním titulem, který na značce Indies vyšel, bylo album Steak! skupiny Meat-House Chicago I.R.A. Jak jste na tuto kapelu narazili?

Z pražského Rockfestu jsem znal rapovou kapelu Piráti.

Kolega Miloš Gruber se osobně znal s jejím kytaristou Petrem Vyšohlídem a ten mu jednou řekl, že má novou kapelu a že její už hotová nahrávka leží v ostravském vydavatelství N.A.R., aniž by byla naděje, že by ji vydali. Tak jsme mu slíbili, že si to poslechneme, a on nám záznam přivezl na kazetě. Líbilo se nám to, a tak jsme řekli, že to vydáme.

Věděli jste, co vydání desky obnáší?

Vůbec jsme to nevěděli, i když jsme s určitým typem „vydávání“ měli zkušenosti ještě z doby totality. Nahrávali jsme si totiž koncerty a „vydávali“ je na demokazetách. Malovali nebo fotili jsme si k nim obaly, načerno jsme to chodili kopírovat, kazety jsme pak množili a navzájem si je půjčovali. Ale to byla ilegální činnost, vůbec jsme například neřešili nějaká práva. Teď ovšem mělo jít o oficiální vydání, a to ještě na vinylu. Dostali jsme nahrávku na dvoustopém pásu a vyrazili jsme s ní do lisovny v Loděnicích, kde to v té době vypadalo ještě jako v klasickém socialistickém podniku. Na vrátnici seděl pán, který nás nechtěl pustit dovnitř, dokud jsme se nelegitimovali. Neměli jsme v té době ani žádné zkušenosti s tiskárnami. První náklad bookletu jsme museli vyhodit. Až po těchto peripetiích jsme začali tušit, jak se to dělá.

Zhruba rok před vydáním prvního titulu jste otevřeli půjčovnu kompaktních disků. Od začátku Sametové revoluce uplynuly pouhé tři měsíce a vy jste jezdívali nakupovat hudební novinky do Vídně. Podle čeho jste se rozhodovali, co koupíte?

Půjčovnu jsme otevřeli 14. února 1990 a na začátku jsme měli v nabídce asi sto třicet disků, které jsme seskládali z vlastních rodinných sbírek. Ve Vídni jsme nakupovali v jednom speciálním punkovém obchodě. Pokaždé jsme panu prodavači přivezli české pivo a on nám připravil kolekci podle svého výběru a třeba dvě hodiny nám pouštěl ukázky z desek, které jsme neznali. Do Brna jsme pak vozili věci, které tady nikdo neznal. Když jsem například slyšel poprvé skupinu Nirvana, hned jsem věděl, že to chci. A byl to titul, který se půjčoval každý den. V půjčovně jsme hudbu také pouštěli nahlas, a lidé se tam mohli seznámit s novými kapelami. Když například u nás poprvé vystoupila americká skupina Swans, divili se, že je tady zná tolik lidí. A bylo to i tím, že jsme v půjčovně měli její desky a fanoušci je znali od nás.

Půjčovna ukončila svou činnost po policejním zátahu.

Co tomu předcházelo?

Předcházel tomu nový autorský zákon, podle kterého bylo zakázáno půjčování CD. To mi přišlo nelogické, protože všude v Evropě se kompaktní disky půjčovaly, i když v knihovnách.

Navíc nám zájem o půjčování klesal, protože u nás vycházelo stále více titulů a lidé chtěli mít nosiče raději doma i s originálními booklety. Zákaz půjčování přišel ovšem v době, kdy jsme do půjčovny investovali spoustu peněz a kdy nám hrozilo, že zkrachujeme. Nakonec jsme nezkrachovali, protože jsme v té době už byli zavedená prodejna, která nenabízela jen tituly Indies, ale také například produkci velmi aktivního vydavatelství Globus a dalších labelů. Když přišel zákaz, přeměnili jsme půjčovnu v bazar. Zájemce si koupil CD za 500 korun a druhý den nám je prodal zpět za 480. Bylo to však vyhodnoceno jako

skryté půjčování, což byla v zásadě pravda. A tak nám všech asi tři tisíce CD zabavili. Paradoxně o půl roku později stejná organizace povolila půjčování knihovnám. Našich pět tisíc registrovaných zákazníků tak přešlo pod knihovnu a půjčovalo se vesele dál. Pouze už bez nás.

V jakém stavu bylo v té době vydavatelství?

V roce 1995 jsme měli vydáno asi deset titulů ročně a tehdy někteří spolumajitelé Indies řekli, že nechtějí do vydávání dál investovat. Došlo k prvnímu rozdělení firmy, dva spolumajitelé si vzali na starost obchod a já s Milošem jsme odešli a začali jsme se živit jen vydavatelstvím. V roce 1996 vyšlo už patnáct včetně některých známějších jmen. Zatímco do té doby jsem totiž půjčoval a prodával za pultem a vydávání jsem měl jen jako vedlejší činnost, teď jsem se tomu mohl věnovat na plný úvazek. Zlomovým titulem byla Sestra Psích vojáků, tedy přední kapely naší alternativní scény. V té době ovšem kapela nehrála. Bratr Filipa Topola Jáchym napsal úspěšný román Sestra, začal jezdit po autorských čteních a Filip jej doprovázel na elektrické klávesy. Postupně se k němu znovu přidávali další členové kapely, Psí vojáci se tak znovu dali dohromady a natočili album Sestra. To bylo první, které jsme lisovali ve dvou nebo třítisícovém nákladu.

Vnímáš jako mezník i Bílé inferno Ivy Bittové a Vladimíra Václavka?

Určitě ano. To bylo přelomové album už proto, že se na něm sešly dvě tak mimořádně tvůrčí osobnosti, které si navíc do studia pozvaly zajímavé hosty včetně Idy Kelarové nebo Jaromíra Honzáka. Nahrávali u Ivo Viktorina ve Zlíně, což bylo v té době nejlepší studio na akustickou hudbu. Vznikla opravdu krásná deska, kterou si i po letech moc rád pouštím.

V anketě publicistů o nejlepší desku Indies skončila s velkým náskokem na prvním místě. Na dalších příčkách byly Barvy všecky od Zuzany Navarové a O slunovratu od Hradišťanu.

Ty vyšly o něco později. K Zuzaně Navarové jsem se dostal vlastně náhodou. Domluvil jsem se s brněnským kytaristou a pedagogem Vojtou Saxem, že mě bude učit hrát na kytaru. To se sice ukázalo jako marné, ale zúčastnil jsem se letního festivalu a semináře, který pořádal pro frekventanty svých kursů v Borači u Tišnova. Tam vždy na závěr programu vystoupil nějaký profesionál. A v tom roce přijela Zuzana Navarová s Ivánem Gutiérrezem. Jejich koncert se mi líbil tak moc, že jsem jim hned chtěl vydat desku. Nakonec jsme se domluvili a nejprve u nás vyšly jejich komorní nahrávky Skleněná vrba a Zelené album. Potom následovaly Barvy všecky, už s novou verzí skupiny Koa. Za to všechno mohla tedy náhoda, díky níž jsem se dostal na jeden koncert, i když jsem se nikdy nenaučil hrát na kytaru.

Vydavatelství Indies se rozdělilo nejprve na polosamostatné produkční jednotky a poté na tři nezávislé labely.

Naše fungování k postupnému rozdělení směřovalo. Sice jsme se shodovali v tom, co vydávat, protože vkus máme podobný, ale rozcházeli jsme se v názoru, jak to dělat. Vydavatelství Indies Records bylo sdružením samostatných živnostníků a já neznám jiné takové sdružení, které by vydrželo sedmnáct let jako my. Už tehdy byl ale každý zodpovědný za tituly, které do firmy přinesl.

V roce 2007 jsem pak inicioval definitivní rozdělení. Sám jsem se přestěhoval do Dolních Louček a neustálé dojíždění do Brna UNI | únor 2020

| 11 |

mi připadalo zbytečné. Neměl jsem kde zaparkovat, skladové prostory byly drahé, takže mně rozdělení přineslo mimo jiné snížení provozních nákladů. Doma v Dolních Loučkách mám všechno levnější. Rozdělení ovšem proběhlo v dobrém. Rozebrali jsme si už vydané tituly, kterých v té době bylo 333, a každý začal od té chvíle připravovat nová alba „svých“ umělců, což pro mě byli například Tara Fuki nebo Hradišťan. Lidé v okolí si často ani nevšimli, že k nějakému rozdělení došlo. Často slýchám: „Indies, to je ten obchod v Brně.“ A přitom ten obchod k nám už pětadvacet let nepatří.

Vnímám tě jako průkopníka šíření digitálních formátů hudby. Tuším, že právě z tvých úst jsem poprvé uslyšel zkratku mp3. Vnímal jsi začátek digitálního šíření jako zlom?

Nebyl to pro mě zlom, ale technická novinka, která mě zaujala.

Někdy kolem roku 2000 jsme začali spolupracovat s knižním webovým obchodem Vltava, který nabízel náš archiv ve formátu mp3 v rozlišení 128 kbps. Jenže obchod do roka a do dne zanikl pro nezájem. Stahovalo se ještě modemem po telefonní pevné lince a stažení jednoho alba vyšlo na hodně peněz. Nicméně v té době jsme už měli nějaké zkušenosti, a když jsme později chystali nový web Indies Records, dali jsme programátorovi podmínku, že tam chceme mít i digitální prodej. Teď máme vše v rozlišení 320 kbps a stále nabízíme kvalitnější a kvalitnější formáty. Myslel jsem si původně, že to bude budoucnost hudby, ale teď se ukazuje, že možná půjde i o její konec.

Jaké technologické výzvy přináší současná doba?

Teď je takové ticho před bouří. Nahrávky nabízíme digitálně

v takové kvalitě, v jaké se nahrávají ve studiu. A když zájemce vydrží nějaké reklamy, může to mít i zdarma. Těžko říct, co bude dál. Příjmy ze streamingových služeb nejsou tak velké, aby pokryly náklady vydavatelů nebo kapel, které si nahrávky pořizují samy. Návrat vinylů považuji za přechodný a dočasný, navíc se týká spíše starších posluchačů. Co bude dál, nevím, ale to já už budu v důchodu…

Splnil sis za třicet let Indies některé vydavatelské sny?

Sny se měnily s lety a s mým osobním vývojem. Dříve jsem měl rád – a vlastně stále mám – tvrdší muziku. Ale čím jsem starší, tím víc poslouchám akustickou hudbu. Jednu dobu mě hrozně okouzlila africká muzika a obecně world music. Teď mám hodně rád moravský folklor. Bude mi šedesát, jezdím po folklorních festivalech a dívám se po mladých talentech. Všechny takové sny se mi splnily a žádnou velkou metu nemám.

Spolupracovat s Tomem Waitsem se mi asi nepodaří, Vladimír Mišík teď vydal pěknou desku taky jinde… Já dostávám často nabídky na zajímavá jména, ale je to pro mě mnohdy finančně nedostupné. Když kapela potřebuje natáčet dva měsíce v kvalitním studiu a jen nahrávka stojí tři sta až pět set tisíc, nemůžu si to dovolit. Jsme závislí na návratnosti a například starší desky kapely ZVA 12-28 Band se pomalu vrací jen díky tomu, že skupina stále hraje. Když se rozpadl Nuck Chorris Gang, prodej jeho desek šel na nulu. Chtěli jsme vydávat nové desky Priessnitz nebo Tata Bojs, ale Supraphon má prostředky, které do nich investuje, zatímco my je nemáme. I Jananas nebo Poletíme? dostali lepší podmínky. Mě jen těší, že například Poletíme? mají nejlepší písně na svých prvních deskách, které vyšly u nás.

Jaromír Kratochvíl Od undergroundu k folkloru a jazzu Text Milan Tesař (Radio Proglas)

Jaromír Kratochvíl, šéf labelu Indies Happy Trails, je ze tří majitelů nástupnických vydavatelství nejstarší věkem, ale nejmladší služebně. Vstoupil do Indies coby již etablované společnosti v roce 1996. Dnes se vedle nových titulů soustřeďuje mimo jiné na jazzové reedice a na zajímavé koncertní záznamy.

Milan Páleš (u počítače) v první prodejně a půjčovně CD Indies na ulici Milady Horákové v Brně (1990)

| 12 |

UNI | únor 2020

UNI | únor 2020

| 13 |

Jaromíre, do vydavatelství Indies Records jsi vstoupil později než Milan Páleš a Miloš Gruber. Jaké máš na Indies nejranější vzpomínky?

Značku Indies jsem zaznamenal ještě v souvislosti s první půjčovnou v bytovém prostoru. Asi dvakrát nebo třikrát jsem si tam něco vypůjčil. Po nějaké době jsem pak potkal Milana Páleše, který mi řekl, že otevřeli novou půjčovnu hned naproti, a tam už jsem pak chodil pravidelně.

Později jsi pro vydavatelství Indies domlouval distribuci v Praze. Jak to probíhalo?

Pracoval jsem v té době v Praze v teplárně v Michli pro jednu brněnskou firmu. A Milan Páleš se mě zeptal, jestli bych nechtěl po Praze rozvážet jejich už vydané tituly. Souhlasil jsem a vedle obchodů, s nimiž Indies už spolupracovali, jsem objevoval nové prodejny, ve kterých jsem začal domlouvat distribuci. Skončilo to tak, že v létě 1996 mě kluci oslovili, jestli bych nechtěl do Indies vstoupit jako spolumajitel.

To bylo zrovna období, kdy tituly v katalogu přibývaly rychleji než kdy dříve. Jak jsi v té době Indies vnímal?

Byla to prestižní značka. Úplně první vydané tituly mě až tak neoslovovaly, protože jsem poslouchal jinou muziku. Ale když se v katalogu objevili Psí vojáci, Narajama, Původní Bureš nebo Už jsme doma, byl jsem velice spokojený a byl jsem hrdý na to, že takové tituly mohu distribuovat.

protože mám rád starou muziku. Jsem ostatně z Indies nejstarší. Reedice některých desek daly zabrat, ale snad udělaly posluchačům radost.

Zatímco jazzové reedice jsou tvoje doména, o folklor se dnes dělíte s Milanem Pálešem. Koordinujete nějak své aktivity?

Ne. Každý z nás má své koně. Já jsem například pod značkou Indies vydal Cimbálovou muziku Soláň a Cimbálovou muziku Danaj, už sám jsem potom připravil alba Horňácké muziky Petra Mičky nebo Cimbálové muziky Vonica. Říkáš, že reedice dávají někdy zabrat. V čem?

Nejdůležitější je domluvit se se Supraphonem na licenci. Ovšem v poslední době se komunikace výrazně zlepšila, nemám si vlastně na co stěžovat. Náročné je ale získat staré materiály jako fotografie, dobové recenze, prostě postarat se o to, aby byl booklet dostatečně bohatý. A také je třeba kontaktovat protagonisty a domluvit se s nimi.

Stává se, že hudebník nechce starší materiál znovu vydat?

Každý je rád, že se to znovu vydá, ale nějaké námitky bývají.

V případě některých desek jsem musel dělat ústupky u jednotlivých skladeb. Naštěstí se nikdy nejednalo o základ alba, ale spíše o navrhované bonusy. A v takovém případě jsem samozřejmě vyšel vstříc.

Vzpomeneš si na první titul, na kterém ses podílel jako spolumajitel vydavatelství?

Když jsem do Indies vstoupil, připravovali jsme zrovna album Uprostřed slov od Už jsme doma. A první titul, který jsem sám vyprodukoval, byla deska High Fidelity od tria Janota/Fidler/ Richter. To bylo první album, o které jsem se staral sám od začátku do konce.

Vydal jsi mimo jiné velké série nahrávek Karla Velebného, Laca Décziho a také řadu zásadních desek českého jazzrocku. O které tituly byl největší zájem? Úplně nejlépe se prodávalo dvojalbum skupiny Energit z jazzrockové řady. Od Laca Décziho to byla první deska Pietoso a ze série Karla Velebného se dobře prodávaly nejstarší nahrávky Studia 5 a potom samozřejmě Jazzové nebajky.

Které tituly z celé historie Indies vnímáš jako důležité mezníky?

Mám takové mezníky tři. Prvním z nich je Bílé inferno Ivy Bittové a Vladimíra Václavka. To byl titul, který vznikl nedlouho poté, co jsem do Indies vstoupil, a já jsem s ním zažil první velký boom. Organizovali jsme velký křest v Brně na Musilce, deska se hodně objednávala. Druhým zlomem bylo album O slunovratu od Hradišťanu. To byla nahrávka, která nám i ekonomicky hodně pomohla. Vzpomínám si, jak nám volala nějaká paní s dotazem, jestli máme tu desku, „jak se na ní zpívá o té vodě“. A třetím mezníkem bylo vydání koncertního alba The Frames v roce 2002.

Jaký je o tyto reedice celkově zájem?

Jazzrocková řada vyšla v době, kdy se ještě cédéčka obecně prodávala. Postupem času zájem o pevné nosiče upadá, ale ani u jednoho titulu jsem si neřekl, že jsem jej neměl dělat. Jsem s reedicemi spokojený.

Ještě v rámci jednotného vydavatelství jste se postupně začali každý orientovat na trochu jinou hudbu a nakonec se společnost rozdělila na tři samostatné labely. Jakým směrem ses vydal ty?

Nechci, aby to vyznělo, že jsme se v Indies museli neustále dohadovat. Změna byla v tom, že po rozdělení jsem si musel zaplatit, co jsem chtěl vydat. Zisk byl můj a ztráta šla také na mé konto. Já jsem se ještě v rámci společných Indies začal víc orientovat na folklor a vydal jsem také undergroundové desky, například DG 307 – Koncert. Také jsem vydal písničkáře Karla Vepřeka a věnoval jsem se své oblíbené kapele Původní Bureš.

Po rozdělení společnosti jsem začal vydávat i jazz, který ve starém katalogu – s výjimkou CD Jaromíra Honzáka – neměl místo. A také jsem se zaměřil na reedice archivních nahrávek, | 14 |

UNI | únor 2020

taková kapela jako například folkrockový Ateliér musí zaujmout?

Hlavně se mi to musí líbit. Konkrétně k Ateliéru jsi mě tak trochu dostal ty, protože jsi mi o této kapele jako první říkal.

A o něco později mi zatelefonoval Dalibor Štrunc z kapely Cimbal Classic, otec zpěváka Ateliéru, a domluvil kapele se mnou schůzku. Kluci mi pak přinesli svůj singl a já jsem u nich vnímal určitou příbuznost s kapelami jako AG Flek nebo Marsyas. Jsou na výši instrumentálně i vokálně a vědí, o čem zpívají.

Jazzu se sice věnuješ především v rámci zmíněných reedic, ale loni jsi vydal už druhé album skupiny Vilém Spilka Quartet.

Vzpomínám si, že Vilémovi to tenkrát nevyšlo u jiného vydavatelství a že dostal tip na mě. Byli jsme domluvení za pět minut.

To je opravdu jeden z mála případů, kdy jsem vydal novou jazzovou nahrávku.

V katalogu máš také několik písničkářů a dalších titulů ze Slovenska.

Ke Slovensku mám velice silný osobní vztah. Dodnes mě mrzí, že jsme se rozdělili, i když je to možná ekonomicky i jinak správné. Už v roce 2007 jsme natočili a vydali záznam koncertu Pavola Hammela a Radima Hladíka z brněnské Staré Pekárny.

Hodně jsem se potom věnoval písničkářům ze sdružení Slnovrat. Vyšla u mě dvě alba Slnovratu, nahrávky skupiny Jednofázové kvasenie, sólová deska Miloše Janouška nebo nedávno album Jula Kazimíra a Ola Lachkého. Kromě toho jsem vydal archivní nahrávku skupiny The Beatmen, koncert Deža Ursinyho nebo LP skupiny The Players.

Nahrávka Deža Ursinyho je součástí zajímavé ediční řady, která vzniká ve spolupráci s festivalem Valašský špalíček.

Na Valašský špalíček jsem jezdil nějakou dobu v 90. letech a pak jsem měl dlouhou přestávku. V 2002 jsme ale vydali zmíněné album irské skupiny The Frames, která tehdy na Špalíčku hrála, a tak mě tam dramaturg Karel Prokeš pozval.

Od následujícího roku 2003 mám na festivalu každý rok v sobotu odpoledne svou scénu. To ale není jediná moje spolupráce s tímto festivalem. Před pár lety mi Karel Prokeš zavolal, že má dvě zajímavé nahrávky z Valašského špalíčku, které by chtěl vydat. Byly to záznamy koncertů Deža Ursinyho a Jima Čerta z těsně předrevolučního ročníku 1989. Potom následovala nahrávka Laca Décziho, zajímavá tím, že nehrál své vlastní skladby, ale jazzové standardy. Jako další jsme v rámci této série vydali záznam akustického koncertu Vladimíra Mišíka, Radima Hladíka a Jana Hrubého. A jako zatím poslední vyšla nahrávka vystoupení Pavola Hammela s CS Unplugged Bandem, což je akustická kapela složená především z jazzových muzikantů.

Vydaných titulů v rámci zmíněných edic i mimo ně už je tedy pěkná řádka. Podařilo se ti splnit si nějaké vydavatelské sny?

Bylo jich několik. Za splněný sen považuji, že jsem mohl vydat desky Oldřicha Janoty, The Plastic People of the Universe, Vladimíra Mišíka, Druhé trávy, Hany a Petra Ulrychových, Pavola Hammela. Jsem rád i za spolupráci se skupinou DG 307 nebo za to, že vydávám skupinu Oboroh. To všechno jsou mí velcí oblíbenci.

Vím, že jsi hudební staromilec. Jak vnímáš digitální prodej hudby?

V tomto byl v rámci Indies vždy velice progresivní Milan Páleš a za to mu patří velký dík. Pro mě byl „hrozný“ už přechod z LP na CD, protože jsem starý vinylář. A digitál je pro mě strašně anonymní záležitost. Lidé jdou se sluchátky, v kapse mají přehrávač a nevědí, co poslouchají. Já jsem si vždy potřeboval přečíst, kdo tam hraje a s kým tam hraje, jak to celé vzniklo.

Nicméně na svém webu prodávám nahrávky v mp3 i ve formátu flac, dávám své tituly na Spotify a další služby. Neberu to tedy jako zlo, ale jako nutnost.

A vinyly coby „starý vinylář“ vydáváš?

Ještě jsem jich moc nevydal. Mám ve svém katalogu LP desky skupin Hrozně, Děti kapitána Morgana, Hladolet a vinyl Nána od Muchy. Vinyly ale vydáváme jen v malých nákladech, zpravidla kolem tří set kusů. Navíc to většinou bývá iniciativa kapely.

V současné době vydáváš spoustu svých oblíbených kapel, ale občas do katalogu přibude někdo úplně nový. Čím tě

Tři veteráni Indies na podzim 2019. Zleva Jaromír Kratochvíl, Milan Páleš a Miloš Gruber.

UNI | únor 2020

| 15 |

Přemysl Štěpánek …naštěstí neprodává mýdlo

U Indies Records a poté pro Indies Scope jsi dělal a děláš několik profesí, ale tou hlavní je PR? Je to tak, ale začal jsem opravdu něčím trochu jiným. Milan Páleš za mnou přišel, že by v Indies Records potřebovali pomoct se zahraničím, protože jim na to nezbývá čas. Tohle byla moje první funkce. Pak mě Milan Páleš hodil do vody a prohlásil, že teď by potřeboval udělat grafický návrh obalu. Šlo o CD kapely Benedikta. Začal jsem zkrátka pomáhat s věcmi, které v labelu nestíhali. V té době se vydávalo přes třicet titulů ročně. Ale moje první práce pro Indies Records proběhla mnohem dřív, v devadesátých letech.

O co šlo?

Psal jsem pro ně svou diplomovou práci (smích). Studoval jsem tehdy marketing a obchod a měl jsem původně projekt pro úplně jinou firmu. Jenže věc nějak nedopadla, v té firmě se vyměnili lidi a najednou jsem netušil, co bych měl dělat.

Přemýšlel jsem, co by mě opravdu bavilo, a zrovna mi na stole ležela deska Pavel Fajt & Pluto. Ta nahrávka byla skvělá a baví mě dodnes, tak jsem zavolal na číslo, které jsem našel na obalu MC. Nabídl jsem se, že bych chtěl napsat o Indies diplomku, ve které jsme pak hledali jejich „typického zákazníka“. Jezdil jsem pak za Milanem do Brna diplomovou práci konzultovat.

Tím mohlo všechno skončit. Po škole jsem nastoupil do práce v Praze a začal pracovat v marketingovém oddělení firmy Beiersdorf.

Promiň, jsem marketingově negramotný, co to je?

Společnost zabývající se prodejem kosmetiky, zastupuje značky Nivea a tak dál. Pak mi ale jednou Milan zavolal, jestli bych nechtěl přesídlit do Brna a dělat ve vznikajícím klubu Stará Pekárna.

Text Tomáš S. Polívka

Přemek se z rozhovoru nejdříve vykrucoval: „Nevím, jestli můžu o Indies něco zajímavého povídat, jsem jenom takový support, rozhodují jiní.“ Tedy, jestli support, pak hodně důležitý. Vždyť má krom PR, které dělá jako opravdový srdcař, zásluhu na zahraniční prezentaci labelu. Mimo jiné na tom, že příznivci alternativní hudby třeba od protinožců najdou plejádu zajímavých zdejších nahrávek na zásadních světových digitálních platformách. A jak vyplyne z povídání, z „podpůrného“ mravenčího budování povstalo mnohem víc než jen vyšlapané pěšinky za česká humna. | 16 |

UNI | únor 2020

Což bylo asi o dost zábavnější než marketing v kosmetickém průmyslu, co?

No jasně! Teda, minimálně v Milanově telefonátu to tak znělo (smích). Přestěhoval jsem se do Brna a zapojil se do příprav Staré Pekárny. Bylo to v květnu a celé léto jsme ještě tvrdě makali, tři měsíce něco hoblovali, natírali… Pak jsem v klubu opravdu asi dva roky fungoval. Což bylo úžasné, protože jsem se jako nezkušený kluk dostal k muzice na profesní úrovni a hodně se naučil. Jenže mi brzy došlo, že od téhle práce musím odejít. Protože bych se jinak uchlastal (smích). Byl tu nový klub s barem, člověk se spřátelil s muzikanty a nejednou se z práce vyklubal šílený permanentní mejdan. Naštěstí za mnou právě tehdy přišel Milan s nabídkou vytvořit zahraniční „spojku“ Indies Records. Postupně se na to nabalovala další a další práce. A když začala situace směřovat k rozdělení původních Indies Records na tři firmy, už jsem s Milanem pracoval velmi intenzivně.

Nakousl jsi tvorbu grafických návrhů obalů, na některé musíš být hrdý.

Tuhle éru bych raději vynechal. Drobnou grafiku, plakát a sem tam nějaký obal, do toho se ještě občas pustím. Například letos jsem navrhoval obal pro Oboroh, ale je to výjimka.

Dělal jsem pro ně víc obalů a oni mě zase oslovili. Za což jsem samozřejmě vděčný, člověka potěší, když v něj někdo vkládá důvěru. Snažím se ji nezklamat. Pár obalů jsem opravdu připravil, ale když vidím při práci opravdové šikovné grafiky, říkám si, že to není směr, kterým bych měl pokračovat. Co

dobrý grafik udělá za chviličku a krásně, to mi zabere strašně dlouhou dobu.

Ovšem za obal desky Ivy Bittové Elida jsi dostal výstavní trofej, ne?

No jo, mám za něj Anděla. Ale není to čistě můj obal, protože zásadní vliv na jeho podobu měla samotná Iva. To ona přišla s přáním, aby vypadal jako krabička na mýdlo, které desce dalo název. Nápad byl Ivin, my ho jen spolu s tiskaři technicky rozpracovali a dotáhli do konce.

No a já si chtěl začít dělat legraci, že za to mohla tvoje předchozí marketingová specializace. Ale pojďme ke tvé další „doméně“, což jsou domény. Digitální prodej hudby a komunikace s nadnárodními streamingovými portály.

V tomhle směru byli Indies Records na svoji dobu ohromně progresivní. Už v roce 2000 spustili prodej digitální hudby, o čemž se tehdy u nás ještě nikomu jinému ani nesnilo. Akorát měli až příliš velký předstih, v Česku ještě nebylo vhodně nastavené obchodní prostředí. Neexistovalo třeba jednoduché platební rozhraní přes internet. Tratilo se na přehnaných poplatcích bankám a projekt usnul. Ale už v té době si kluci uvědomovali onu díru na trhu. Jiná podobná služba u nás nefungovala, vždyť první z těch velkých, iTunes, vstoupila na zdejší trh až v roce 2011. A do té doby si holt lidi zvykli, že digitální hudba má být zadarmo.

Když jsem do Indies Records nastoupil, poohlíželi jsme se, jak digitální distribuce funguje venku, a začali spolupracovat s firmou The Orchard. Ta dělá nejen digitální, ale i fyzickou distribuci v Americe, díky nim jsme dostali třeba Bílé inferno a pár dalších zásadních desek na trh v USA. Ovšem důležité bylo, že už od roku 2003 se všechny desky Indies daly stáhnout kdekoliv v zahraničí v rámci tehdejších mezinárodních portálů. A třeba hned od spuštění Spotify byl součástí jejich nabídky i katalog Indies. Dávno předtím, než se tato streamovací služba dostala i do ČR. Jak důležitou část ekonomiky Indies vlastně digitální distribuce a streaming tvoří?

Jakou procentuální část prodejů představují ty digitální, neumím říct přesně, jde spíš o dotaz pro Milana. Ono se to navíc liší titul od titulu. Ale u některých nahrávek může zisk z digitálního prodeje tvořit až 50% veškerých příjmů.

Když jsme u nasměrování zdejší muziky do zahraničí, nemůžeme vynechat průlomovou prezentaci Indies na veletrhu WOMEX. Poprvé jsme navštívili WOMEX v německém Essenu v roce 2004, relativně brzy po mém nástupu k Indies. Tehdy jsme si vlastně jeli spíš jenom obhlídnout terén, zkusit, zda bychom tam nemohli dostat nějaké naše interprety. Bavili jsme se třeba s Petrem Dorůžkou, že v katalogu máme kapely, které by se na WOMEX hodily. Dlouho se nám nedařilo, ale nakonec jsme se prosadili a ukázalo se, že WOMEX je pro nás vhodné prostředí.

Je daleko otevřenější, než by se zdálo. Jezdí tam vnímaví lidé, ochotní poslouchat originální, nemainstreamové věci, na které se Indies soustředí. Má tam šanci zvláštní, v něčem jiná než globalizovaná hudba. Nejen world music, moravský a český folklór a všeliké fúze. I když asi ne zrovna hard core. Lidé z okruhu WOMEXu a world music ocenili třeba duo DVA, které nemá s world music nic společného. Líbila se jim právě jejich UNI | únor 2020

| 17 |

jinakost, nezařaditelnost. Našli jsme na WOMEXu spřízněné duše, partnery, se kterými dlouhodobě spolupracujeme. World music má v našem katalogu a při vydávání stálé místo, ale world music v tom nejširším smyslu, nejedná se, jak si řada lidí myslí, jen o muziku s africkými bubínky.

Jasně, prostě cokoliv lokálně specifického, čtenářům UNI netřeba vysvětlovat. Ještě tě ale vídám v další roli. Jako stage managera na každoroční scéně Indies na Colours Of Ostrava.

Jak víš sám, jedna z věcí, kterou prostě musíš dělat, je jezdit na festivaly. Abys měl šanci vidět a slyšet víc kapel, což jinak prostě nejde stihnout. Proto jsme i my často jezdili na festivaly.

Už někdy na 3. ročníku vznikla spolupráce s Colours, kde máme vždy na jeden den vlastní scénu. Scény jsme měli i na Rock For People a folkovém festivalu Zahrada. Nebo jsme pořádali svůj festival pro děti – Bongo festival. A předtím svůj festival Colourscope.

Založil sis také vlastní agenturu PR Stage. Jak k tomu došlo?

Někdy kolem roku 2012 mi Milan řekl, že dáme volnější sezónu a vydáme méně alb. Uvolnily se mi ruce. Přemýšlel jsem, jak bych mohl využít zkušenosti a kontakty, aniž bych šel proti Indies a pracoval pro konkurenci. A protože jsem od svého příchodu do Brna slýchával místní povídat o skvělém festivalu v Maďarsku, začal jsem zjišťovat, co tam vlastně hraje. Nikdo z novinářů to nevěděl. Tak jsem na Sziget napsal, zda nemají zájem o spolupráci. Jim se můj projekt líbil a začali jsme v roce 2013 spolupracovat. Nejen na propagaci v ČR, ale i na Sloven-

sku. Stejná organizace pořádá i Balaton Sound, tudíž jsem přibral i promo dalšího festivalu.

Když už jsem měl vlastní společnost, vymyslel jsem si další projekt, Czech Fresh, kterým jsem chtěl trochu pomoci kapelám do zahraničí. Tehdy ještě neexistoval projekt Sound Czech, který v současnosti výrazně pomáhá hudebnímu exportu. Od té doby dělám i management kapel, ale to je jiný příběh.

Tvrdíš, že ve Scope jsi jen „support“. Jenže částečně děláš také AR, interprety vyhledáváš a doporučuješ, ne?

Indies Scope je v současnosti label o pár lidech, takže se samozřejmě vzájemně radíme a povídáme si o tom, co vydat a co ne. Je jasné, že Milan má hlavní slovo, jsou věci, které prostě vydat chce, a co řekne, to platí (smích). Rozhodne, že uděláme tuhle cimbálku, čemuž nerozumím ani za mák.

A samozřejmě má i spoustu zkušeností a obrovský přehled. Ale o řadě věcí se radíme. Kromě svého názoru se snažím nabídnout informace, které mám díky své profesi. Některé kapely se obracejí i přímo na mě, potkávám se s nimi v klubech a na festivalech. Co považuji za dobré, to doporučím. Občas Milanovi nacpu i něco, k čemu se stavěl zpočátku skepticky, a občas to i funguje (smích).

NEJLEPŠÍ ALBA PRVNÍCH TŘICETI LET

Prozradíš nějaké interprety, které jsi přivedl a „fungují“?

Domluvil jsem například Traband a Gipsy.cz. Později to byli třeba i Nylon Jail, kteří se pak vydali jinou cestou.

Z aktuálnějších věcí si hodně cením toho, že jsem vyprovokoval Jirku Jelínka, aby se stal Bombarďákem. Nebo jsem se s Jakubem Königem dohodl, aby u nás vydal Zvíře jménem Podzim.

Zpracoval Ondřej Bezr

Přemysl Štěpánek s hudebními publicisty Jiřím Moravčíkem a Petrem Koláčkem na hudebním veletrhu WOMEX

| 18 |

UNI | únor 2020

U příležitosti 30. narozenin vydavatelství Indies se magazín UNI rozhodl sestavit na základě názorů odborníků žebříček nejlepších alb jeho katalogu. Za tímto účelem jsme oslovili na čtyři desítky hudebních publicistů a kritiků tří generací, aby z několika stovek vydaných titulů pod značkami Indies, Indies Scope, Indies MG a Indies Happy Trails vybrali deset podle jejich názoru nejkvalitnějších alb bez udání pořadí.

Každému jmenovanému titulu byl přidělen jeden bod, a jak to celé dopadlo, si můžete přečíst dále.

UNI | únor 2020

| 19 |

Indies TOP 10

1. místo 24 hlasů

1. Bittová & Václavek: Bílé inferno 2. Zuzana Navarová & KOA: Barvy všecky 3. Hradišťan & Jiří Pavlica: O slunovratu 4.–5. Michael’s Uncle: Ale my stále hledáme štěstí...

Psí vojáci: Brutální lyrika

Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Jiří Černý, Radek Diestler, Petr Dorůžka, Ivan Hartman, Maxim Horovic, Antonín Kocábek, Jarda Konáš, Petr Korál, Vladimír Kouřil, Anna Mašátová, Jiří Moravčík, Aleš Opekar, Michal Pařízek, Milan Petrák, Tomáš S. Polívka, Josef Rauvolf, Jaroslav Riedel, Petr Slabý, Z. K. Slabý, Alex Švamberk, Milan Tesař, Josef Vlček, Pavel Zelinka

6.–9. Antologie moravské lidové hudby Psí vojáci: Národ psích vojáků Radůza: Andělové z nebe Traband: Hyjé!

IVA BITTOVÁ & VLADIMÍR VÁCLAVEK

10.–12. Meat-House Chicago I.R.A.: Steak!

Bílé inferno 1997

Tara Fuki: Piosenki do snu Zuby nehty: Král vysílá své vojsko V anketě hlasovali: Ondřej Bezr (UNI, LN) Michal Bystrov (UNI, Deník) Jiří Černý (nezávislý publicista) Honza Dědek (nezávislý publicista) Radek Diestler (PopMuseum) Petr Dorůžka (UNI) Ivan Hartman (nezávislý publicista) Maxim Horovic (Full Moon) Josef Chuchma (ČT art) Roman Jireš (ČTK) Pavel Klusák (nezávislý publicista) Antonín Kocábek (UNI, Radio 1)

| 20 |

Jana Kománková (Proti šedi) Jarda Konáš (Headliner) Petr Korál (Rock & All, Radio Beat) Vladimír Kouřil (UNI) Ilja Kučera ml. (Český rozhlas) Anna Mašátová (UNI) Jiří Moravčík (UNI) Aleš Opekar (PopMuseum) Michal Pařízek (Full Moon) Milan Petrák (UNI) Jiří Plocek (nezávislý publicista) Tomáš Polívka (UNI)

Petr Procházka (UNI) Josef Rauvolf (nezávislý publicista) Jaroslav Riedel (nezávislý publicista) Petr Slabý (UNI) Zdeněk K. Slabý (UNI) Jan Sobotka (UNI) Alex Švamberk (UNI, Novinky.cz) Milan Tesař (UNI, Radio Proglas) Pavel Turek (Respekt) Honza Vedral (Headliner) Josef Vlček (nezávislý publicista) Pavel Zelinka (UNI, Český rozhlas)

„Na peřině moucha černá / jiskra bílého inferna,“ napsal Bohuslav Reynek v básni Moucha a Iva Bittová tu mušku ze zásvětí prostě zahrála a zazpívala. Vladimír Václavek pro její křidélka vystavěl ostrými i průzračnými, přesnými i těkavými kytarovými ostinaty vzdušnou cestu. Zahráli spoustu dalších rolí, tvorů či jevů včetně energie mořských vln, ale hlavně sami sebe.

S odstupem málem čtvrtstoletí je jednoduché opakovat pajány na jednu z nejpamátnějších domácích nahrávek (minimálně) devadesátých let. Vyzdvihovat kontrast půvabu a poťouchlosti, přirozené (tedy neakademické, nestrojené) vážnosti a hravosti. Ocenit veselí houpané v melancholických vlnách. Ale ono bylo přece jasné hned v době vydání 2CD, jak mimořádná a osobitá nahrávka se vynořila z dvojí fantazie. Jak tvůrci s nadhledem slili prvky minimalismu a soudobé hudby, planetárního folklóru či jazz-folk-rock-a-takdál avantgardy s ohromným nezaškatulkovatelným hudebním prostorem nad tím vším. Aniž by museli o kompozicích přemýšlet a něco uměle kombinovat. Logicky se tu protnuly předchozí objevné cesty Ivy Bittové, včetně těch z dob dua s Pavlem Fajtem, a křehká hledání Vladimíra Václavka ve světě „Hlíny, stromu a stroje“. A pokračovaly k nové kvalitě.

Výborně od začátku fungovala i dramaturgie nahrávky, záměrně rozdělené na dvě alba, ač stopáž by umožňovala nacpání do jednoho CD. Dnes jsme na onu dramaturgii pochopitelně zvyklí. Ale vybavuji si, jak už při prvním poslechu vtáhlo do děje dvou suit ono prolínání expresivity a jemnůstek, navazování napínavých a zklidňujících epizod.

Hosté sice jen epizodně doplňují ústředí duo, ale i jejich vstupy nezaměnitelně dobarvují celek. Vzácnou návštěvou byl violoncellista Tom Cora (1953–1998), někdejší spolupracovník Johna Zorna, Freda Frithe a člen Skeleton Crew či Curlew. Svoji obvykle expresivní hru tehdy přirozeně zjemnil a vnořil do akustického světa Ivy a Vladimíra. Už jeho přítomnost navíc prozrazuje respekt, jaký Iva a muzikanti z jejího okruhu měli v rámci světové alternativní scény. Sesterské porozumění Ivy Bittové s Idou Kelarovou netřeba vypichovat. A není divu, že mihotavé koloratury trubky Františka Kučery v dojemné smuténce Churý churůj, a také mechově měkké podklady kontrabasu Jaromíra Honzáka v Uspávance či Zeleném vínečku, předznamenaly budoucí souznějící obsazení Čikori. Dívčí sbor Lelky zase podtrhl onu hravou stránku repertoáru. Prolnutí světa dětského, takzvaně dospělého i bezvěkého.

Ti skeptičtější tvrdí, že v pekle mrzne. Ale ono je inferno vážně někdy bílé a může se povznést až někam nad mraky. To když vlastní vnitřní peklo, řezavé ledové krystalky nedůvěr, zklamaných očekávání a z opatrnosti zmrazených emocí necháme roztát a prostě se rozletíme. S Bílým infernem, načechraným nadčasovými nápady jako Reynkova peřina, se pořád létá krásně. „Černá jiskra pod nebesy / někde zhasla, svítí kdesi / duhou křídel, drápky děsí / letí hvězda nad snů lesy,“ napsal Bohuslav Reynek.

Tomáš S. Polívka UNI | únor 2020

| 21 |

2. místo

3. místo

11 hlasů

10 hlasů

Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Jiří Černý, Petr Dorůžka, Ivan Hartman, Roman Jireš, Antonín Kocábek, Tomáš S. Polívka, Jaroslav Riedel, Milan Tesař, Josef Vlček, Pavel Zelinka

ZUZANA NAVAROVÁ & KOA Barvy všecky 2001 Dva roky po poslední řadové desce skupiny Nerez (Ke zdi, 1990) vydala Zuzana Navarová své první sólové album, španělsky zpívanou nahrávku Caribe. O tři roky později následoval projekt Tres, už s kytaristou Ivánem Gutiérrezem, s nímž později vytvořila velmi nosné duo, zachycené na studiové nahrávce Skleněná vrba a na živém CD Zelené album. Tyto dva tituly vyšly již na značce Indies Records a bezesporu patří k vrcholům zpěvaččiny tvorby.

Vrcholem možná ještě o kousek vyšším je však následující nahrávka, album Barvy všecky z roku 2001. Vzniklo po ukončení spolupráce Navarové s Gutiérrezem a poprvé se na něm představuje skupina Koa v té podobě, v níž později fungovala i po předčasné smrti své zakladatelky.

Jestliže na Skleněné vrbě a Zeleném albu proplouvali zpěvačka i její kolumbijský kolega mezi češtinou a španělštinou (s občasným přechodem k romštině), Barvy všecky byly ještě barevnější i po jazykové stránce. Romský akcent oproti předchozím nahrávkám ještě více zdůraznil akordeonista Mário Bihári, v písni Taši delé skupina zamířila do tibetských výšin, s břišními tanečnicemi v písni Dnes nefouká vítr, miláčku na Blízký východ a jednou z nejsilnějších skladeb alba i celého repertoáru Zuzany Navarové je A Deus, vzpomínka na vášnivou lásku s refrénem v brazilské portugalštině: „Voce me pertenceu / algum dia voce me quería / nos olhos teus me diz adeus.“ | 22 |

UNI | únor 2020

Pro album hlasovali: Jiří Černý, Honza Dědek, Radek Diestler, Ivan Hartman, Jiří Moravčík, Milan Petrák, Tomáš S. Polívka, Alex Švamberk, Milan Tesař, Pavel Zelinka

Album Barvy všecky bylo barevné nejen díky použitým jazykům, ale také díky náladám a nástrojům. K nejvýraznějším písním patří hříčka V buši, již zmíněná nádherná balada Taši delé, naléhavá českoromská Řekni mi, Bože nebo šanson Rosa. V kapele Koa se navíc sešli výborní muzikanti se zkušenostmi z různých žánrů. Základ sestavy, tedy kontrabasista František Raba, perkusista Camilo Caller a akordeonista a zpěvák Mário Bihári, byl sehraný už z alb Navarové a Ivána Gutiérreze. Nováčkem byl pouze kytarista Omar Khaouaj, který však do kapely skvěle zapadl.

Na pestrost alba Barvy všecky Navarová s kapelou navázala ještě v roce 2003 albem Jako Šántidéví, také velmi silným, ale přece jen lehce roztříštěným. O tom, že i další spolupráce Navarové s jejími dvorními muzikanty mohla přinášet zajímavé plody, svědčí poslední nahrávky zpěvaččina hlasu z alba Koa, jehož většinu natočili zbylí členové skupiny po její smrti (hlas Navarové zde slyšíme ještě v písních Gatě, Zelí a prejt a Jestřábovi). Definitivní tečkou za kapitolou Navarová & Koa jsou pak písně ze zpěvaččiny pozůstalosti Mladá Boleslav a Hrajou smyčce na albu Dobře nám, které ovšem už kompletně nahráli hudebníci z kapely. Chceme-li si tedy dnes připomenout Zuzanu Navarovou na skutečném vrcholu její bohužel krátké dráhy, nemůžeme se mýlit, sáhneme-li po albu Barvy všecky.

Milan Tesař (Radio Proglas)

HRADIŠŤAN & JIŘÍ PAVLICA O slunovratu 1999 „To s tou vodou,“ zní nejčastější odkaz na největší trhák v kariéře Hradišťanu. Souběh výsostného ohlasového skladatelství primáše Jiřího Pavlici s verši legendárního brněnského básníka Jana Skácela se v přemíře až hymnických melodií za strhujícího doprovodu Hradišťanu nadmíru trefil do vkusu pánů i kmánů. Snad až nechtěně hitová skladba Motlitba za vodu, rotující dokonce s bohulibým záměrem v televizní reklamě, pak předurčila přijetí mimořádného alba u široké veřejnosti, vnímající dosud Hradišťan, když už, tak jako cimbálovku s uměleckými ambicemi. Sice ochotnou jít s Pavlicou coby věrozvěstem world music do crossoverových rizik, stejně ale pořád cimbálovku, pro mnohé setrvávající synonymum pro „vesnickou hudbu patřící starým“.

S AG Flekem a Vlastou Redlem nejprve Hradišťan – ještě před Čechomorem – na jedné z nejzásadnějších nahrávek naší hudební historie zlomil spoustu předsudků ohledně spojení moravské lidové hudby s rockem. Pavlicovo odstřižení od nálepky folkloristy s vědomím, že bude-li to od srdce, nemusí se ničeho bát, natož tradicionalistických čertů, strmě pokračovalo: album Ozvěny duše dodnes fascinuje propojením autorské tvorby s tradicí na pozadí středověkých chorálů, baroka a dávnověkosti velehradských tanců. „Šlo o to přesvědčit lidi, že nechci nic bořit ani popírat, ale přinést jen trochu jiný pohled, jiný písňový materiál, jiná a náročnější sdělení, která mohou exis-

tovat společně s těmi v té době obvyklými, a že to vše zdánlivě nové je jen další větví rozkošatělého stromu moravské hudebnosti,“ tvrdil s odstupem času Jiří Pavlica, na zahraničních výjezdech s Hradišťanem bedlivě naslouchající obdobnému dění ve světě. Po několika – tu víc, tu méně zdařilých – spolupracích s cizími muzikanty si ale dobře uvědomoval, že bez upnutí se k vlastním kořenům hrozí, že ho nastupující globalizace, tak jako jiné, do světa příliš rozlétlé, spolkne. Taneční představení O slunovratu s choreografkou Ladislavou Košíkovou v roce 1998 proto koncipovali jako moravské hledání „toho co bývalo a znovu kdysi bude“ a usadili do přírodního koloběhu času od slunovratu do slunovratu, ideálně vyjádřeného Skácelovou poezií a biblickými odkazy. O rok později vyšlo album, jehož fenomenální úspěch Pavlica asi nečekal; a vlastně málokdo. Až humorné nám dnes může přijít „lákání“ recenzenta Daniela Vojtíška v Rock & Popu: „Máte-li rádi Jethro Tull, nebojte se Hradišťanu.“ Jenomže tehdy se v přijímání moravské lidové hudby lámaly ledy: starší generace se stále zbavovala odporu k její předešlé ideologické verzi a ta mladá, mohutně sycená přílivem zahraničních nahrávek, k ní cestu teprve hledala. Vojtíškem v recenzi naznačená obava o zájem posluchačů tedy vycházela z reality. Jak se ukázalo, zbytečně: Pavlicovy průzračné ohlasově-moderní melodie s motivy klasiky, dávných chvalozpěvů i artrocku, zpívání umocněné sbory na způsob „požárů blížících se ze čtyř stran“, hlas Alice Holubové a Hradišťan posílený o klávesy, bicí a kytary, odsunuly přemýšlení o běžné cimbálovce a moravské hudbě neschopné moderních reflexí po právu okamžitě stranou. A něco tak vysoce nepravděpodobného – moravské písničky v roli rádiových hitů – se ku prospěchu věci stalo skutkem.

Jiří Moravčík UNI | únor 2020

| 23 |

4.–5. místo

6.–9. místo

7 hlasů

6 hlasů

MICHAEL’S UNCLE

PSÍ VOJÁCI

Ale my stále hledáme štěstí, ale nikdo z nás ještě není mrtev 1995

Brutální lyrika 1995

Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Radek Diestler, Maxim Horovic, Josef Chuchma, Jana Kománková, Michal Pařízek, Honza Vedral

Málokterá kapela z undergroundové generace, která dospívala koncem osmdesátých let, je s koncem jednoho režimu a nástupem druhého spojena tak pevně jako Michael’s Uncle. V prvních letech po Listopadu bezesporu patřili k těm nejvýraznějším a nejaktivnějším kapelám, bavili ohromující energií i zničujícím zvukem, zásadní byla ale zejména odvaha, se kterou dokázali pojmenovat (a předat) vlastní pocity. Jako jedni z prvních rozeznali, že to není „žádná zlatá“, že večírek najednou skončil a ráno po něm je přece jen rozpačité.

Albu Ale my stále hledáme štěstí, ale nikdo z nás ještě není mrtev předcházela přibližně dvouletá pauza a poznamenala ho zejména absence nezaměnitelného zpěváka Amrita Sena, který tehdy podle vlastních slov „běžel heroinu s otevřenou náručí vstříc“. Zbylá trojice Petr Stanko, Jarda Stuchlý a Ivan Klein se však až neuvěřitelně semkla a výsledkem bylo svébytné, hluboce se zařezávající album, plné neúprosných hardcoreových bičů, ale také zřetelných ozvěn STP a podivně pokroucených momentů směřujících až k jakémusi undergroundovému funku. Stanko baví ležérně floutkovským zpěvem, „plastikovskými“ deklamacemi i pokusy o jakýsi proto rap. Z textů prýští deziluze, smutek i bezmocný vztek, zřetelné zklamání z vývoje společnosti je jedna věc, další je přiznané selhání vlastní cesty, které bylo v ještě stále bujarých letech opravdu výjimečné. Po krátkém turné k albu se skupina na dlouho rozešla – hrát skladby jako Seš sám, Nezabíjej bratra nebo Konec není je nutně muselo poznamenat. Příznačné.

Ale my stále hledáme štěstí, ale nikdo z nás ještě není mrtev je pravděpodobně nejlepším dílem kapely, silnější výpověď najdeme v polovině devadesátých let jen stěží. Je to intenzivní a nadčasové album, prostě jasná zlatá, jak potvrdila i výjimečná coververze titulní skladby, po dvaceti letech od vydání originálu natočená dvojicí Tvrdý/Havelka. V křehké podobě ještě zlověstněji vyniknou neúprosná slova, díky kterým (do)jemná melodie až bolí. „… A tak jsem poprvé slyšel lež/ a teď už vim vo co šlo/ co slyšet chceš.“ Michal Pařízek | 24 |

UNI | únor 2020

Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Josef Chuchma, Pavel Klusák, Antonín Kocábek, Jana Kománková, Michal Pařízek, Pavel Turek

Období dva, tři roky po devětaosmdesátém provází československou hudební produkci zajímavý fenomén: většina vydávaných titulů už dříve existujících nekomerčních souborů byly de facto výběry hitů z předchozí doby. Splácení dluhu. U mnohých tvůrců se tak jejich skutečný autorský potenciál ukázal až poté, kdy přestali mít z čeho vybírat a byli donuceni začít tvořit v reálném čase. Potvrzuje to i Brutální lyrika, čtvrté studiové album Psích vojáků. Kvarteto v čele se sebedestruktivním Filipem Topolem už za sebou mělo vyprodané Lucerny, nálepky typu „Michal David undergroundu“, výměnu baskytaristy, ale především takový kopec hitů, že by si s nimi líná a netvůrčí kapela vystačila na hezkých pár let. Topol ale naopak napsal nový repertoár, který ani v nejmenším nezaostává za tím nejlepším z minulosti, a několik písní se uhnízdilo v koncertních playlistech na dlouhou dobu. Což je úctyhodné, protože v té samé době se zároveň ještě podílel i na albu Konec léta a stihl zrealizovat i sólový projekt Sakramiláčku.

Desku do jisté míry charakterizuje i obal v duchu romantismu.

Právě tehdy přestávala být produkce Psích vojáků naštvaně vzteklá a punkově vzpurná, ale pozvolna se více přelévala k poetickým obrazům, úvahám v linii existencialismu a melancholické zadumanosti. V písních se objevuje více šansonových poloh, několikrát se na desce vynoří odkaz či zmínka o Nicku Caveovi a občas probleskne i Topolův milovaný Mozart. Naopak humor je patrný spíš ve formě sarkastického úšklebku – ať už je to v Prší 3 nebo jen v ironických detailech, kdy je závěrečná, čtyřiadvacetiminutová skladba, pojmenovaná Tak akorát dlouhá.

Nadčasové a vynikající album, ukazující Psí vojáky v jejich plné síle. Topol tu představuje snad všechny své hlasové i hráčské polohy (s odstupem jsou o to komičtější dobové výtky ublížených perfekcionistů, že „neumí zpívat“ a „do piána jen buší“). Kapela dokazuje svou perfektní sehranost a také je z desky patrné, jak daleko už tehdy byla od většiny českého undergroundu a jak moc je pozoruhodná i v konfrontaci se srovnatelnou produkcí kdekoli ve světě. Stojí za to se k tomu vracet.

Antonín Kocábek

Antologie moravské lidové hudby 2011–2018

PSÍ VOJÁCI

Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Radek Diestler, Jana Kománková, Aleš Opekar, Jan Sobotka, Pavel Turek

Pro album hlasovali: Roman Jireš, Milan Petrák, Jaroslav Riedel, Honza Vedral, Josef Vlček, Pavel Zelinka

Osmero CD představuje již třetí takto široce zaměřenou antologii: průkopnická Antologie autentických forem československého hudebního folkloru ze 60. let je k nesehnání, až v roce 2001 se pak ve vydavatelství Jiřího Plocka Gnosis objevilo po všech stránkách vybroušené – a dodnes nedoceněné – dvojcédéčko Proměny v čase, prezentující jak historické nahrávky, tak současnou scénu.

Zatímco oba tyto tituly se však snažily víceméně výběrově prezentovat doklady přetrvávající tradice, Milan Páleš, Helena Bretfeldová a další v širokém záběru sklidili čerstvou úrodu. Na minulost se totiž už nemuseli ohlížet: pohled zpět poskytuje skvělá kolekce Etnologického ústavu AV ČR z roku 2012 zpřístupňující pod názvem Vzaty do fonografu nejstarší nahrávky z let 1909–1912. Řada Indies Scope s důkladnými komentáři v bookletech, je rozdělena na dvě stejně rozsáhlé části, první podle regionálního a druhá – zajímavější a pestřejší – podle tematického klíče. Tedy Horňácko, dvakrát Dolňácko a Valašsko s Lašskem na prvních čtyřech discích, následované písněmi adventními a vánočními, milostnými i svatebními, verbuňky a rekrutskými zpěvy a konečně písněmi zabývajícími se tématem smrti.

Poslední z alb obsahuje více nahrávek nově pořízených, na ostatních albech převažují písně převzaté z již vydaných alb, mnohdy již nedostupných; často šlo o produkci malých vydavatelství, obcí či samotných kapel. A připojené reprodukce obálek těchto CD jsou cennou dokumentací počítačového svérázu.

Za jednoznačný klad lze považovat v podstatě naprostou absenci aktualizací, inovací, novátorských počinů, budování mostů a bourání hranic, které jsou nám v souvislosti s moravskou muzikou začasté předkládány. Tvůrci se ovšem také snažili pokud možno vyhnout „velkým jménům“ a prezentovat i ta méně známá, a tak se zde Hrbáč, Severin, bratři Holí, Šuláková, Segrado či Hradišťan vlastně ztratí v davu. Z přísně odborného hlediska mohou zaznít připomínky třeba k opomenutí dalších, méně vyhlášených či možná již hudebně poněkud vyhaslých regionů, ale koneckonců i v tom výběr svým způsobem odráží realitu – v dobrém i zlém.

Jan Sobotka

Národ Psích vojáků 1996

Pro své rekapitulační album Národ Psích vojáků soubor znovu natočil třináct svých nejúspěšnějších skladeb a přidal dobovou nahrávku písně Psí vojáci z roku 1980. Tu tehdy ve studiu také zkoušeli oživit, ale už se jim po šestnácti letech nepovedlo trefit do původní nálady. Jak už to u takových počinů bývá, někteří z příznivců nové verze ocenili, jiní zase pořád dávají přednost původním nahrávkám. Psí vojáci už toho tehdy měli dost za sebou, takže pro reprezentativní sbírku předělávek „největších hitů“ opravdu měli z čeho vybírat. Bylo tu Thunblues (nejstarší skladba v historii skupiny), tři písně z EP Rock debut, po čtyřech z prvního a druhého alba.

Skupinu založil na podzim 1978 třináctiletý klavírista Filip Topol se svými spolužáky ze základní devítileté školy – baskytaristou Janem Hazukou a bubeníkem Davidem Skálou. Název Psí vojáci si zvolili podle válečné organizace indiánského kmene Čejenů z románu Thomase Bergera Malý velký muž. Jejich první koncert se konal v listopadu 1979 a byl veřejný – na IX. Pražských jazzových dnech. Vzbudili zájem publika, novinářů i Státní bezpečnosti. Svůj první výslech tak absolvoval Filip Topol dřív, než dostal občanský průkaz.

Psí vojáci pak hráli jen na undergroundových akcích – až do června 1986, kdy se zúčastnili přehlídky v Kulturním domě Opatov v Praze 4. Sehnali zřizovatele, mohli ovšem vystupovat jen pod zkratkou P.V.O. V roce 1989 jim Panton vydal čtyřpísňové EP, v červnu 1990 už pod neukráceným názvem natočili první album Nalej čistého vína, pokrytče (pro firmu Globus International), v květnu 1991 vzniklo druhé album Leitmotiv.

V říjnu 1993 se v Lucerně konalo poslední vystoupení Psích vojáků s Janem Hazukou. Koncert byl prezentován jako závěr existence skupiny, už na jaře 1994 však Psí vojáci začali hrát s novým baskytaristou Luďkem Horkým. Od té doby všechny nové nahrávky Psích vojáků i sólové projekty Filipa Topola vycházely u Indies: Sestra, Brutální lyrika, sólový projekt Filipa Topola Sakramiláčku a pak Národ Psích vojáků.

Jaroslav Riedel UNI | únor 2020

| 25 |

6.–9. místo

10.–12. místo

6 hlasů

5 hlasů

RADŮZA

TRABAND

Andělové z nebe 2001

Hyjé!

2004

Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Honza Dědek, Ivan Hartman, Jarda Konáš, Jiří Moravčík, Alex Švamberk

Pro album hlasovali: Honza Dědek, Roman Jireš, Antonín Kocábek, Jiří Moravčík, Tomáš S. Polívka, Josef Vlček

Výraznou kariéru Radůzy zahájilo teprve roku 2001 album Andělové z nebe, ačkoliv zpěvačka, muzikantka a skladatelka měla dobrou příležitost vystartovat do první ligy českých písničkářů už v polovině devadesátých let. Jenže je to jako s jablky. Když je sklidíme nezralé a kyselé, nemůžeme si na nich pochutnat.

Radůzina debutová magnetofonová kazeta z roku 1994 nazvaná Blues odpovídala „bluesovému“ pocitu dvacetileté dívky ze střední Evropy – a to není zrovna optimální základ pro konkurenci hochům od Mississippi. Přesto se Severní Ameriky Radůza tehdy dotkla tak exkluzivně, že se to podaří jen málokomu: předskakovala newyorské písničkářce Suzanne Vega na jejím pražském koncertu. Devadesátky prostě byly dobou neomezených možností.

Radůza je ovšem zralým plodem až nového milénia, především jeho prvního desetiletí, kdy zpěvaččina popularita kulminovala.

A to nejspíš proto, že zapomněla na blues a svou nejsilnější platformu našla především v „ohlasech písní českých“, v jakési hospodské odrhovačce, kterou umí s akordeonem bezkonkurenčně interpretovat. Ostatně právě taková píseň dala název i Radůzinu „startovnímu“ albu, na němž se podílela rovněž její objevitelka Zuzana Navarová. Ta navedla Radůzu na dobrou cestu, ačkoliv je z desky Andělové z nebe patrný vliv bývalé kapely Zuzany Navarové, Nerezu, i její tehdy ještě docela nové skupiny KOA. Ale proč se neinspirovat tím nejlepším.

Písní Andělové z nebe Radůzina deska končí. Tečka nahrávky je vždy důležitá, je to ten poslední pocit, který posluchač z alba má a doznívá v něm nejintenzivněji. A tak jako kdyby o interpretce závěrečná píseň rozhodla: „Především tohle jsem já.“ Banální popěvek s jednoduchým textem je Radůza schopna svou živočišností a zápalem prodat i s „chlupama“. Napjaté emoce nejen v této písni desky dokáží zprostředkovat nezapomenutelný zážitek.

Suverénní Radůzin hlas se valí jak odbržděný buldozer z kopce.

A přejede každého, kdo není hluchý.

Ivan Hartman | 26 |

UNI | únor 2020

Traband se na nás s průlomovým albem neobracel s žádostí, buďte od té lásky a poslechněte si nás, to vůbec nemusel. Za dechnou k neutancování už dávno táhly zástupy jak za krysařem; včetně snobů. Byla v zaslouženém kursu a Traband si také už nikdo nepletl s trabantem; ubylo i fórů na tohle téma a povel Hyjé! nikoho nenapadlo vztáhnout ke křiku na bakelitové vozítko.

Jakoby u hořkosladkých textů majících blízko k dylanovskokrylovskému vnímání člověka uprostřed chaosu leckomu konečně došlo to podstatné: pouze o tanec leadrovi Jardovi Svobodovi nikdy nešlo.

Plechy Čechům, hlásal Traband, ovšem bez snahy stát se dalším bezhlavým milencem balkánských dechovek, zato se – nevědomě – našel v definici manifestu barcelonské Zony Bastarda spojené s Manu Chaem: v mestizo hudbě nerespektovat jakékoliv hranice, zvyky a ochotně nasát téměř všechno. Ale jen téměř, aby nezaniklo sdělení. V Praze na to „nekosmopolitní“ Traband šel po našem: folkrockový hospodský šraml zpestřil valčíky, klezmerem nebo irským punkem; i tak kapela s neobvyklým obsazením v zahraničí zaujala, třeba v exkluzivní nabídce world music německého festivalu Rudolstadt, ačkoliv Svobodovy křesťansko-proletářskometaforické texty s přemírou ironie vycházely z domácích reálií a manuchaovské starosti o stav světa – „protože brzy zešílí“ – nechal Traband jiným. Z natřískaných sálů se hlavně mnohokrát vracela ozvěna Svobodovy reflexe tehdejší blbé české nálady a „politických šmejdů drancujících zemi, otravujících vzduch a žonglujících se slovy pravda a lež“. Ani chytání se víry při „hraní hudby k dobytí ráje“ nevyznělo naivně, protože Svobodovu naléhavě vyzpívanou úvahu, že „jsme silný jak silný je lano, co k nebi nás poutá“ si i v tak ateistické zemi leckdo vyložil po svém.

Svobodovo přesvědčivé písničkářství se na albu šťastně potkalo s hudbou „bez zábran“, ideálními spoluhráči a dobou stále lačnou po sdělení, jak je a bude u nás. A co je hlavní: poslouchat se dá i dnes – s překvapivým zjištěním, kolik nadčasovosti se v něm ukrývá. Černý pasažér přeci není jen o bloudění světem…

Jiří Moravčík

MEAT-HOUSE CHICAGO I.R.A. Steak!

1991 Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Maxim Horovic, Antonín Kocábek, Josef Rauvolf, Honza Vedral

Při pohledu na dnešní produkci všech tří odnoží Indies je až s podivem, že historicky prvním vydaným albem (symbolicky 1. 1. 1991) byla právě tahle hard core trojka z Hradce Králové.

A ještě víc je fascinující, že energie a výjimečnost, která její debut provází, ani s odstupem nevyvanula. Steak! patří k deskám, které nestárnou, ale zrají.

Pamětníci jistě potvrdí, že z doby těsně po revoluci a tehdejšího přívalu všeho čerstvého, zpětně vystupují jen opravdu výjimečné momenty. Bylo toho najednou tolik! Přesto si živě vzpomínám, jak jsem poprvé – ještě ve formě demonahrávky – slyšel z Radia 1 verše „Nechcem suchý z nosu žrát / nechcem sliby o ráji /nechcem bejt tak akorát...“ a jak mě to – coby spořádaného postteenagera – silně zasáhlo. Svoboda i punková esence je v tom nepřeslechnutelná.

A nekompromisnost, ale zároveň docela chytré aranžérské vtípky, provázející zuřivou jízdu, jsou z alba patrné dodnes. Byl v tom i kus štěstí – tehdy podobnou hudbu uměl málokdo nahrát, zkušení technici ve studiích, léta se snažící o čistý zvuk, si najednou s hrubým soundem nevěděli rady. Tady se to podařilo, a co víc – s nahrávkou se vynořil další rozměr, odlišující „IRu“ od většiny punkové scény, tehdy stále ještě vzhlížející k Sex Pistols a „modelu 1976“ – zběsile se vpřed ženoucí bicí znějí jako neomylný automat a vyvolávají tak asociace nejen na tehdy vzedmutou vlnu tvrdé elektroniky zvané EBM, ale i na skupiny jí ovlivněné, jako byli například Ministry.

Nicméně ruku na srdce, výjimečnost skupiny a tohoto alba netkví v hudbě, ale především v jejím propojení s geniálně surrealistickými texty výtvarníka Milana Langera. „Milencům porna – krvavej steak! Jsem živý zvíře na háku!“ Neobvyklá slovní spojení, neodolatelná přirovnání, fantaskní obrazy i vize a do té doby nevídaná, v až surovost přecházející otevřenost. A také až „cimrmanovské“ a dokonale přesné dávkování vulgarit – jen totální suchar se může pohoršit a neušklíbnout u obrazů typu „vopíchal jsem sochu, na soutoku Labe“. Steak! po třiceti letech? Legenda, kult a námět na diplomové práce.

Antonín Kocábek

TARA FUKI Piosenki do snu 2001

Pro album hlasovali: Ondřej Bezr, Petr Korál, Tomáš S. Polívka, Z. K. Slabý, Alex Švamberk

Pozdější alba Dorky a Andrey jsou možná promyšlenější, prokomponovanější, zralejší, po technické stránce lépe nahraná.

Jenže to první zapůsobilo jako zjevení. Jako něco opravdu neotřelého. Originálního nejen nepravděpodobným obsazením dvou zpívajících dívek s violoncelly a z toho vyplývající prací s aranžmá. Nejen poetickými texty v libozvučné polštině. To je jen forma, ač velmi důležitá a neobvyklá. Troufám si tvrdit, že dva výjimečné talenty by se násobily synergickým efektem a daly vzniknout nadčasové muzice, i kdyby protagonistky hrály v konvenčnějším obsazení – nebo naopak třeba na vozembouch a fanfrnoch. Šlo tu především o náladu, o pojetí. O svobodnou hudbu bez vzhlížení ke vzorům, žánrovým mustrům a ustáleným postupům, inspirovanou vzácným setkáním spřízněných duší.

O bezelstnou pozvánku do svébytného, intimního sonického světa. Do zhudebněného snu, ať už přinášejícího idylu nebo noční „můrečku“.

Jistě, třeba skladba Czekam svým jakoby „orientalizujícím“ motivem nebo Spaliło się dramatickým ostinatem možná odkazují k prostředkům nebo atmosféře tehdejší brněnské alternativní scény, v jejíž „kuchyni“ se tehdejší studentky hudební vědy a někdejší konzervatoristky potkaly. Ostatně v oněch dobách hrávaly v sestavách projektů Lippany, Chorchestr (Dorota), BOO či Rale (Andrea). Jenže to vnímáme zase jenom jeden vnější prvek.

Krásná je neuchopitelnost všeho ostatního. Motýlí pohrávání si s okamžitými nápady, prociťování prožitků v tónech. A hlavně, navzdory erudici obou muzikantek, úžasná absence jakýchkoliv stop akademismu.

Nepamatuji, co jsem o tomhle malém drahém kamínku psal v době vydání, a články moc nearchivuji. Ale určitě jsem nad ním jásal. A určitě netušil, jak často a dlouho se budeme „u nás doma“ k desce vracet. Nevím jak vám, ale mně ony křehké i občas razantně vykřičené piosenki pořád občas prolínají do snu. Příjemně prolínají.

Už skoro dvacet let. A nemyslím, že bych to chtěl v budoucnu měnit.

Tomáš S. Polívka UNI | únor 2020

| 27 |

10.–12. místo

Na dalších místech

Čtení z žebříčku

5 hlasů 4 hlasy Gipsy.cz: Romano Hip Hop Kapitán Demo: Okamžitě odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální Květy: Bílé včely Priessnitz: Potichu?

Už jsme doma: Hollywood (reedice)

3 hlasy

ZUBY NEHTY Král vysílá své vojsko 1995

Pro album hlasovali: Pavel Klusák, Tomáš S. Polívka, Z. K. Slabý, Alex Švamberk, Josef Vlček

Album Král vysílá své vojsko představuje jeden z vrcholů tvorby dívčí kapely Zuby Nehty. Sice není tak propracované jako následující smutný majstrštyk Loď odplouvá, ale představuje zlom na cestě k němu, i se z něj ještě nevytratila rozvernost Dybbuku, ovšem bez jeho naivity. Tatam je byvší přímočarost, skladby jsou mnohem propracovanější, plné změn a zlomů s typicky přerývanými rytmy, ale občas ještě vytryskne pramen nefalšované energie patrný v rozeběhnutém rytmu a zběsilé hře na piano.

Na kontinuitu s Dybbukem poukazuje nejen zařazení písně Hrob je prázdný, ale také další z momentek Paní IV o paní, co jede vlakem, svačí pozorována sousedem a nakonec usne a nevystoupí ani na konečné. Byť nabízí kombinaci perlivého piana se saxofonem a klopýtavým rytmem, přece jen není tak odvázaná, jako první tři paní. Na dospělé desce je patrné, že hudebnice už získaly zkušenosti a vědí, co chtějí, že netouží přiblížit se komerci, což si vyzkoušely některé z nich v Panice, ale mají chuť se věnovat složitějším skladbám a držet se alternativy.

S odstupem času je patrné, jak blízko měl Král k následující Lodi, protože skladeb se složitější strukturou, kde se mění motivy i temporytmus jako ve Stromu, je více než těch přímočarých, byť titulní na sebe strhla pozornost. S odstupem je patrnější smutek, album je o rozdělování cest a odcházení. Ve Velrybách s těžkými bubny a smutnou melodií flétny o touze plout s kytovci vystupuje pocit vykořeněnosti patrný v posledním verši „člověkem být neumím“.

Rozpolcenost je nejzřetelnější v Alibi s těžkou linkou plastikovské basy, divokým pianem a tesknou flétnou a slovy: „Mým tělem bloudí cizí duše/nemám ji ráda/je samý slib/šeptá mi divný slova…

Jsem obklíčená divnejma slovama/obklíčená cizíma slovama/ obklíčená vlastníma slovama.“ Marná snaha uniknout je evidentní z přerývaného Stromu: „Toužím/Chci vyletět ven/Tělo mé stahuje zem.“ Deska reflektující rozčarování z 90. let ale není pesimistická, což ukazuje Ještě je čas s typickým rytmem a sborem: „Je čas plakat, čas se smát/Je čas čekat, čas jít dál… ještě je čas.“ Alex Švamberk | 28 |

UNI | únor 2020

Iva Bittová a Vladimír Godár: Mater Jan Burian: Dívčí válka Činna: Vůz se senem Čp.8: Čerstvý vzduch, Live 1981–87 Despondancing: Despondancing The Frames: Breadcrumb Trail Here: Here We Are Here: Swirl Jablkoň: Hovada boží Oldřich Janota: Ultimate Nothing Jiná rychlost času: Hvězdná mapa Majerovy brzdové tabulky: Gabréta Majerovy brzdové tabulky: Ryba ryb Zuzana Navarová & KOA: Jako Šántidéví Piráti: Piráti Priessnitz: Freiwaldau Psí vojáci: Sestra Radůza: V hoře Sestry Steinovy: Lilie polní Petr Skoumal: Březen Jitka Šuranská, Marian Friedl ad.: Beránci a vlci Jitka Šuranská Trio: Divé husy Traband: Přítel člověka Už jsme doma: Uši Dagmar Voňková a Radim Hladík: Voliéra Zvíře jménem Podzim: Zvíře jménem Podzim

2 hlasy Al-Yaman: Hurriya The Beatmen: Are Going On Betula pendula: 1994/1990 Iva Bittová: Elida Cimbálová muzika M. Minkse: Zpívání z Horňácka Dunaj: Rosol (reedice) DVA: Fonók Ivan Hlas Trio: Láska jako oliva Jablkoň: Cestující v noci Jablkoň (Malá lesní): Bláznivá Oldřich Janota: High Fidelity Žofie Kabelková: Žiju Kašpárek v rohlíku 2: Kašpárek navždy Květy: Miláček slunce / Komik do půl osmé Petr Linhart: Autobus do Podbořan Narajama: Concurrere Zuzana Navarová & Iván Gutiérrez & KOA: Zelené album Priessnitz: Nebel Radůza: ...při mně stůj Sledě, živé sledě: Miláček vytváří krajinu Jitka Šuranská: Nezachoď slunečko Jitka Šuranská & Jiří Plocek: Písňobraní Tata Bojs: Ukončete nás...

Filip Topol: Sakramiláčku Ty syčáci: Máj v dubnu Už jsme doma: Kry Vladimír Václavek: Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj Värttinä: Snow Angel Dagmar Voňková & Zdeněk Zdeněk: Slunci ležím v rukou

1 hlas -123min.: Try -123min.: Shooba Dooba AG Flek: Podnohama zem Bezobratři: Desátý den trní Iva Bittová: Čikori Beata Bocek: Ja tutaj mieszkam Boo: Boo BraAgas: O ptácích a rybách Budoár staré dámy: Na hraní Jan Burian: Jenom zpívám Jan Burian: Muži jsou křehcí Jan Burian: Unavený válečník Cellula International: Jazzissimo (reedice) Combo FH: Věci / Situace na střeše (reedice) Čankišou: Lé La Rudolf Dašek: Pohádka pro Beritku (reedice)

Laco Déczi & The Cellula Quintet: Pietoso (reedice) Laco Déczi & Jazz Cellula CZ: Memories Of You (reedice) Jiří Dědeček: Řekněte to mýmu psovi Jiří Dědeček: Kdyby Smrtka měla mladý Druhá tráva: In Concert Dún an Doras: Sweet and Sour Dún an Doras: Rua DVA: Hu Dybbuk: Poletíme (Ale čert to vem) (reedice) Energit: Energit / Piknik (reedice) Daniel Fikejz: Psí hodinář Fru Fru: Nevěř tichu Garcia: Before Dawn Gogol Bordello: Super Taranta!

Gothart: Rakioactive Pavol Hammel & Radim Hladík: Déjà vu Glen Hansard & Markéta Irglová: The Swell Season James Harries: The Straight Street Session Irena & Vojtěch Havlovi: Tvá zlatá loďka Jaromír Hnilička & Karel Velebný Tentet: Týnom Tánom (reedice) Hoochie Coochie Band: I Love Baby Hoochie Coochie Band: Screamin The Blues Horňácká muzika Petra Mičky: Z koreňů strom Horňácké lidové sbory: Došli sme k vám Hrubá Hudba: Hrubá Hudba Jan Hrubý: Mezidobí Ch.A.S.A.: 1975 Live Jananas: Jananas Jazz Cellula: Oheň až požár (reedice) Kapitán Demo: Bez klobouku Boss Kašpárek v rohlíku: Bejbypank!

Ida Kelarová: Aven Bachtale / Be Happy Kieslowski: Mezi lopatky Tomáš Kočko & Orchestr: Poplór Václav Koubek: Bezvětří Václav Koubek & spol.: … lítám…

Květy: Jablko jejího peří Květy: Myjau Květy: Střela zatavená v jantaru Ľahká múza: Chvenie absolutna Zuzana Lapčíková & Josef Fečo: Černobílá Lilium Liste: Písně vánočního času Luno: Close To Silence Luno: Zeroth Mad-Mouse Chicago I.R.A.: Bio-Corridor Again Mahagon: Mahagon / Slunečnice pro Vincenta van Gogha (reedice) Pavla Milcová, Peter Binder: Tarzan Pepé Mucha: Nána Musica Folklorica & Veronika Malatincová: Ej, ženy, ženy, poradteže mi Nahoru po schodišti dolů band: Ukazovák nasliněnej Narajama: Vytancuj chmury Zuzana Navarová & Iván Gutiérrez & KOA: Skleněná vrba Jakub Noha Band: Na Prahu!

Nylon Jail: My Heart Soars Like a Hawk Pluto & Pavel Fajt: Pluto & Pavel Fajt Pluto & Pavel Fajt: Tři Priessnitz: Seance Prouza: V otrhaném domě & Ve dne v noci (reedice) Rale: Soumrak / Twilight Rány těla: Polyester Republic of Two: Back To The Trees Republic of Two: Raising the Flag Phil Shoenfelt & Southern Cross: Dead Flowers For Alice SHQ a přátelé (reedice) SHQ: Jazzové nebajky (reedice) SHQ: Motus (reedice) Petr Skoumal: 52 + 2 Slut: Luftganja Swordfishtrombones: Blood & Milk Tara Fuki: Kapka Teagrass: Večírek Terne Čhave: More, Love!

Filip Topol: Střepy Filip Topol: Nebe je zatažený Tvrdý / Havelka: U nás v garáži Ty syčáci: Lék a jed Ty syčáci: Lišák je lišák Už jsme doma: Pohádky ze Zapotřebí Už jsme doma: Rybí tuk Už jsme doma: Uprostřed slov Dagmar Voňková-Andrtová: Milí moji Yellow Sisters: Sinagalana Zuby nehty: Dítkám Zuby nehty: Loď odplouvá ZVA 12-28 Band: Šibenica frajerka Žamboši: Pól nedostupnosti

Ke studiu uvedeného „telefonního seznamu“ alb, která hudební publicisté v anketě zmínili, se sluší přičinit alespoň několik drobných poznámek.

Z rozptylu a množství uvedených titulů je zjevné to, co bývá jaksi obecně konstatováno a co je zmíněno i na několika místech tohoto vydání UNI: že totiž label Indies a jeho tři následnické firmy v první řadě dbají na kvalitu vydávané hudby, často (zdánlivě) bez ohledu na komerční rozměr produkce.

Vítězné Bílé inferno Ivy Bittové a Vladimíra Václavka sice dosáhlo prvenství naprosto přesvědčivě a s velkým náskokem (bylo to jasné vlastně už po pár prvních odpovědích těch nejpilnějších respondentů), ale všimněme si, že už druhé a třetí místo, tedy Zuzanu Navarovou a Hradišťan, dělí pouhý jeden hlas. A o další pozice se už dokonce dělí několik alb se stejným počtem bodů.

Myslím nicméně, že v TOP 10 k žádnému velkému překvapení nedošlo; platí to jak pro dvojí zásah Psích vojáků (kteří prostě nahráli pro Indies skutečné perly své diskografie), tak třeba i pro to, že se do první desítky probojovaly dva tituly stojící mimo mainstream ještě mnohem více než ostatní vesměs velmi slavná a ve své době úspěšná alba z první desítky. Mluvím o nahrávkách Michael’s Uncle a Meat-House Chicago I.R.A., dvou hardcoreových skupin, které sice zná jen omezený okruh posluchačů, ale obě se v něm těší postavení skutečného kultu a podle nejednoho hudebního publicisty patří k tomu nejlepšímu, co přinesla na české scéně 90. léta bez ohledu na label, v jehož katalogu se nachází.

Jestli něčím první desítka někoho může překvapit, je to spíš absence některých jmen, která ke značce Indies patří nebo patřila zcela neodmyslitelně nebo zde vydala některá svá zásadní díla. Můžeme mluvit například o Už jsme doma, Priessnitz, Květech nebo Jablkoni. Při přečtení míst s nižšími počty bodů zjistíme jasný důvod, proč do pořadí ve vítězné desítce tito interpreti nepromluvili: vydali více silných alb a hlasy respondentů se mezi ně rozložily.

Zajímavé také je, že se nijak zvlášť neuplatnily tituly zahraničních interpretů, které (byť je jich skutečně jen pár) Indies vydali. Připomeňme třeba irské The Frames (Breadcrumb Trail), duo jejich frontmana Glena Hansarda s naší Markétou Irglovou (The Swell Season, s písní Falling Slowly dva roky předtím, než získala Oscara), finskou world music skupinu Värttinä (Snow Angel) nebo předčasně zemřelého anglického rockového písničkáře Nikkiho Suddena (Egyptian Roads). Možná je to tím, že ačkoli šlo o na svou dobu vesměs pozoruhodné ediční počiny, v rámci diskografií všech jmenovaných jde skutečně spíše o okrajové tituly.

A když je řeč o edičních počinech, je potřeba zdůraznit to, co v komentářích ke svým „desítkám“ psala řada respondentů. Že totiž k velkým hodnotám Indies patří velké projekty, které se tak či onak ohlížejí dozadu. Je třeba připomenout například dvojalbum kultovní karlovarské folkrockové kapely Čp.8, velké osmialbové projekty archivních nahrávek Oldřicha Janoty a Jakuba Nohy, nebo rozsáhlý reediční program labelu Indies Happy Trails, který už splatil dluh jazzovým fanouškům novými vydáními klasických nahrávek například Karla Velebného, Laca Décziho nebo slavných českých jazzrockových kapel 70. let. Někteří hlasující tyto tituly do svých verdiktů zařadili, někteří poukázali na to, že vybírají pouze z titulů, jež byly v době vydání novinkové, ale v komentáři zdůraznili svůj velký respekt vůči práci Indies s archivy.

Probíráme-li se produkcí Indies za oněch třicet let titul za titulem, zjistíme, že vybrat deset „nejkvalitnějších“ je vlastně nemožné. Do výsledné sestavy u každého respondenta nutně musel vstoupit i osobní vkus, případně třeba i vzpomínka na dobu, kterou s tím či oním albem prožíval.

Jako každá podobná anketa je to možná trochu nespravedlivé. Ale mějme vždy na paměti, že redakce UNI se nesnažila nastavit žádné dogma, ba ani stanovit závazný posluchačský kánon. Tato anketa měla dva účely: jednak tak trochu pobavit, jednak připomenout desky, které přežily a ještě dnes stojí za poslech. A v konečném důsledku je úplně jedno, zda se nacházejí na prvním nebo padesátém místě. ob UNI | únor 2020

| 29 |

KRABIČKA ZAPOMENUTÝCH PEREL Text Tomáš S. Polívka

Na některé hudební poklady se časem zákonitě trochu pozapomene. Skončí zakopané hluboko na pustých ostrovech archivů. Tedy ne, že by následující kotoučky úplně vypadly z povědomí nadšenců a příznivců. Věrní obdivovatelé jistě občas zaloví u dna sbírky desek. Akorát nemají tolik „obecné“ pozornosti.

Ale když příslušná dílka vytáhnete ze zaprášené šperkovnice na světlo, zjistíte, že neztratila nic z původní elegance a hodnoty. Navíc i některé kousky bižuterie získaly s časem příjemnou patinu a kouzlo dokumentu doby.

Katalog Indies Records a následnických značek narostl za třicet let budování do úctyhodných rozměrů. Není divu, že novější či ve své době viditelnější tituly převrstvily mnoho dobrého, co si osud pouhé archivní položky či hudby pro pár pamětníků-zasvěcenců nezaslouží. Proto jsem vybral deset titulů (nutné sebeomezení, jinak bych nebyl k zastavení), ke kterým se buď vracím, nebo které mě samotného při přehrabování krabic se starými cédéčky

znovu mile překvapily. Čímž nechci nikomu vnucovat, že právě tyhle kousky jsou nejlepší, nadčasové a nezpochybnitelně kvalitní. Jde o subjektivní volbu, závislou navíc na momentální náladě, a jsou mezi nimi i některé málem infantilní libůstky. Záměrem bylo spíše inspirovat k vašemu vlastnímu prohrábnutí domácích sedimentů. Řazení desek je abecední. Nejde o soukromou hitparádu ani porovnávání „významu“ alb.

Ahmed má hlad: Magadan (2009)

občas vystupuje. Není všem dnům konec, i když boom worldtanečních prolínaček je pryč. Obě vydané desky, na té druhé c (2010) dokonce hostuje Amit Chatterjee (ex-The Zawinul Syndicate), stojí za poslech kdykoliv.

Jistě, muziku Balkánu a slovanského východu u nás daleko dotaženěji uchopili třeba Gothart. Nebo i dámy z BraAgas, když se do téhle oblasti epizodně vydaly z oblíbených končin andaluských. Jenže na záměrně punkově přímočarém až parodickém uchopení tematiky je něco odzbrojujícího. Navíc kapela Ahmed má hlad začala se svým východním world punkem koncertovat už ve druhé polovině 90. let, kdy šlo o jev u nás ještě docela novátorský. Na druhé a žel poslední album kapely se navíc podařilo dostat podstatnou část koncertní energie a humoru.

Al-Yaman: Hurriya (2004) Osobité elektronické taneční fúzi s arabskou hudbou, zcela profesionálně „dirigované“ Alešem Hyvnarem a naprosto autenticky podané uhrančivou zpěvačkou Ashwaq Abdullou Kulaib pocházející z Jemenu, jsem v době vydání debutu tipoval šanci na pořádný mezinárodní úspěch. Al-Yaman si zahráli třeba před Transglobal Underground a nebyl důvod, proč by v evropském měřítku neměli přitáhnout pozornost. Z důvodů mezi nebem a zemí se tak zatím nestalo, škoda. Ale kapela pokud vím pořád | 30 |

UNI | únor 2020

Gulo čar: Baro drom (2003) V době následující po vydání dodnes svěžího alba Baro drom (Dlouhá cesta) představovali také Gulo čar potenciální vývozní artikl. Brilantně fungující funkový „stroj s duší“, obohacený navíc zdejším… ehm, čarem. Což potvrzují i pozdější vazby na nápomocného slavného Douga Wimbishe, producenta a basistu známého z Living Colour. Gulo čar se těšili slušné popularitě, na koncertech mívali plno a skvělou atmosféru. Ve sféře populární hudby, i té svrchovaně kvalitní, se ovšem zapomíná rychle.

Hoffmanové ano. Kde se vzala, tu se vzala, a ještě dosti útlému mládí navzdory vytvořila dílko naprosto zralé. Jak výběrem zhudebněné anglické poezie, tak projevem pěveckým i hráčským.

Chorchestr: Arabigbit (2002) V Chorchestru jsme mohli poprvé zaznamenat klávesistu Jiřího Hradila (více o něm třeba v recenzi Hrubé Hudby v tomto čísle UNI). Jediné album kapely nabízí nakažlivě taneční směsku funku, rocku, názvuků jazzu i reggae. Navíc s povětšinou mile úsměvnými texty. Při verších jako „maš-li rada mně stareho paku / chceš-li mi urobit radost nějaku / puč mi koalu… budem spolu kalit / kalit eukalypt“, navíc zazpívaných s důvěryhodným cizineckým přízvukem, nehledě na dětinskost, pořád cukají koutky. A kdopak to zpívá sbory a občas sólo? Už tehdy nezaměnitelná Dorka Barová.

Maria Hoffman & Jan Hrubý: The Habit of Perfection (2006)

Petr Linhart: Sudéta (2007)

Čaroděj českých a „tolkienovsky středozemských“ rockových i jiných houslí připomínat pochopitelně nepotřebuje. Ale ojedinělý zápis skladatelky, zpěvačky a klavíristky Marie

Ne, že by Petrova hudba byla vyloženě opomíjená. A jeho kapela Majerovy brzdové tabulky alias Majerovky, před časem obnovená, je slušný domácí „kultík“. Jenže jde pořád o menšinovku,

ačkoliv sudetské písničkářské opusy jsou naprosto sdělné.

V projektu Sudéta, stejně jako na posledních deskách Majerovek, dokázal Petr také vzácně přirozeně a hladce propojit folk s elektronikou a vytvořit vlastní styl „laptopového písničkářství“, aniž by šlo o pusté freak-folkové či nu-folkové epigonství. Mlha se táhne z kopců, horská rašeliniště trochu děsí svojí hloubkou, ale víc lákají tajemnou krásou k návštěvě.

Jen opatrně, našlapujte po pevnějších pěšinkách prochozených zvěří. Možná tam někde čeká vaše Agni. Komu se ve světě mystických Linhartových Sudet zalíbí, neváhá obvykle sednout na Autobus do Podbořan (2010). Krajina za okénkem je tam snad ještě hezčí a svéráznější než v Sudétě.

Maraca: The Body Is Too Slow For Me (2006) Ať sáhneme po jakékoliv desce zlínské kapely Maraca, bude krásná a nádherně žánrově nezařaditelná. Nahrávka The Body Is Too Slow For Me, kde taktéž hostuje Amit Chatterjee, možná patřila k vrcholům tvorby. Ale celkově třetí deska Longe (2003), první vydaná u Indies Records, je také žhavý kandidát na majstrštyk. Nemluvě o spolupráci sestav Maraca a Zimbowa na kolekci úprav lidových morytátů Krvavé balady (2005).

UNI | únor 2020

| 31 |

Kudy cestička aneb folklor na křídlech Indies Text Jiří Plocek

Pavla Milcová & Tarzan Pepé (1998)

Rale: Soumrak / Twilight (2000)

Opět ve své době docela populární záležitost. Poetické texty, trocha humoru, trocha milé naivity v přesvědčivém dívčím zpěvu. A v kapele spousta vynikajících muzikantů. Především pravidelný spolupracovník Pavly Milcové, kytarista či spíše multiinstrumentalista Peter Binder, ale i hostující basisté Alexej Charvát a Jaromír Honzák či trumpetista Michal Gera.

V případě nadnárodní kapely Rale došlo vlastně k obdivuhodnému věci, kdy Vladimír Václavek (a samozřejmě i Josef Ostřanský a další členové Rale) zastínil kvalitou a bohatstvím další tvorby jeden z předchozích projektů. Roli v jistém zapadnutí Rale hlouběji do povědomí hraje asi i fakt, že šlo o projekt volný, fungující nepravidelně, částečně v zahraničí mimo náš dohled.

A navíc hudebně-taneční, vytvořený ve spolupráci s Kubilai Khan Investigations (tehdejší šéf francouzského tanečního souboru a spoluautor textů Laurent Letourneur se bohužel dokončení nedožil), který bez pódiové podoby pochopitelně není kompletní.

Nicméně samotná zvuková složka působí famózně. Prolínání Václavkových filozofujících polo-recitativů a expresivního projevu japonské zpěvačky a houslistky Takumi Fukushimy spolehlivě generuje příjemný mráz v páteři. Václavkův kolega z Dunaje nenásilně drží baskytarovými ostinaty i dalšími nástroji oba protipóly v jednom společném vesmíru. Andrea Konstankiewicz, už brzy členka Tara Fuki, přidává další snivou sféru. Twilight je třetí a poslední deska Rale. Skupina se rozešla v roce 2002.

Narajama: Vytancuj chmury (1996) Důkaz, že i „kingcrimsonovský“ prog rock se dá dělat osobitě a po moravsku. Cimbál v základní sestavě kapely působí jako opravdové zvukové osvěžení, prostředí eklektické „brněnské“ (jasně, já vím, kapela pochází z Kyjova) alternativy zase dodává důvěryhodný kontext. Ještě důležitější je asi melodika, nezapírající původ muzikantů. Každá deska Narajamy navíc zněla trochu jinak, kapela se poctivě snaží o vývoj, což platí dodnes. | 32 |

UNI | únor 2020

O moravský, stejně jako o český a slovenský folklor pečovala před rokem 1989 různou měrou státní vydavatelství (Supraphon, Panton a Opus). Vycházely tam z hlediska dramaturgie i provedení zajímavé tituly, přičemž s některými z nich se v posledních letech můžeme setkat v reedicích na CD (například ve vydavatelství Supraphon, Galén, ale také u Indies). Ta kvalitní dramaturgie odrážela ducha doby – folklor byl považován za součást národní kultury a jeho prezentace podporována, mimo jiné i proto, aby se omezily vlivy západní popkultury. Folklorní tituly byly v drtivé většině připravovány a vydávány bez ohledu na bezprostřední komerční zisk. Ideologické zatížení edičních vydavatelských plánů nám však přineslo paradoxně i leccos dobrého pro dnešek – za prvé byly pořízeny kvalitní dokumenty rozvoje folkloru a za druhé obsahová dramaturgie a zpracování řady tehdejších titulů zůstává dodnes měřítkem kvality.

Po revoluci nastal zlom. Ediční politika se rázem změnila. Liberalizovala se a zaměřila především na naplnění bezprostředních potřeb posluchačů, tedy i takových, které předtím držela na uzdě dramaturgie zaměřená na hodnoty umělecké a obsahové.

Exploze titulů vydavatelství Carmen Jiřího Zmožka budiž příkladem za mnohé. Zdálo se, že folkloru v dřívějším pojetí je odzvoněno a že vše bude převálcováno tahem za vkusem většinového posluchače. Ziskuchtivost víceméně vylučovala systematickou a kvalitní práci dramaturgickou.

V polovině 90. let 20. století však pomaličku začala opadávat první mohutná vlna posluchačské nenasycenosti a vydavatelských zlatokopů a společnost se vracela k sobě, k jemnější reflexi svých bytostných potřeb. Jednou z nich je prostor pro obecně kulturní tvořivost a druhou práce na vlastní kulturní identitě. Tvořivost ústí nejen ve tvorbu pro obchodní užití, ale i v osobitou výpověď, jež člověka zbytostňuje. To je také základ alternativy vůči kulturnímu mainstreamu, který obrušuje či přímo „normalizuje“ tvůrčí jedinečnost. Vlastní kulturní identita zas vychází z vědomí kořenů a dodává člověku sebevědomí, že „je odněkud“. Upevňuje jeho místo ve světě. Péče o identitu je výrazně spjata s tradiční kulturou, s folklorem. To platí pro všechny země světa.

Vydavatelství Indies bylo od počátku spjato především s tvořivostí v prostoru alternativy v opozici k přímočaré komerci.

Ale postupně se vcelku přirozeně otevřelo i titulům, které jsou spjaty s kulturní identitou, tedy s tradiční kulturou. Nikoli však s tou, která je napojena jen na prostoduchou zábavu, ale s takovou, která v sobě nese určitou osobitou esenci – tematickou či kulturní (třeba regionální styl). Jsem přesvědčen o tom, že cesta vedoucích osobností Indies (v první řadě pak Milana Páleše a posléze Jaromíra Kratochvíla) k moravskému folkloru byla ryze intuitivní, bez hlubší dramaturgické koncepce, ale o to více zrcadlí přirozené principy tradiční i alternativní kultury.

Katalogově prvním folklorním titulem Indies bylo CD V Brně na Špilberku (1996), kde se potkaly v jednom tématu (písničky z Brněnska a o Brně) tři zcela roz dílné soubory – Gajdoši Brno, Hradišťan a Horňácká cimbálová muzika Martina Hrbáče. Tento dramaturgicky zajímavý nápad je navíc pro brněnského vydavatele i výsostně symbolický.

Dalšími počiny, s jejichž náměty za Milanem Pálešem přišel brněnský hudebník (skupina Hrozně) a milovník všeho horňáckého Martin Kozlovský, už cílí do srdce zemité tradice: Na albu Došli sme k vám (1996) najdeme horňácké vesnické sbory natočené v přirozeném akustickém prostředí a CD Zpívání z Horňácka (1998) je skvostnou přehlídkou horňáckých zpěváckých legend, které doprovází muzika Mirka Minkse.

Vedle zemitých nahrávek z Horňácka si cestu k Indies našel i z folkloru vycházející, ale jej také překračující Hradišťan. V roce 1999 zde vydal své proslulé album O slunovratu – písně na texty básníka Jana Skácela. Spolupráce této moderní cimbálové muziky s brněnským vydavatelstvím pokračovala i v následujících letech.

Moravský (stejně jako blízký slovenský) folklor nelze odříznout od našeho současného folku. Tyto dvě oblasti se zcela přirozeně protínají a folkoví interpreti často čerpají inspiraci z tradiční kultury. Folk-folklorní symbióza – symbol živé kultury – stojí též u kořenů žánru world music v našich zemích.

V katalogu Indies se postupně zabydleli někteří takto zaměření interpreti – prvním byl Tomáš Kočko a jeho Orchestr s titulem UNI | únor 2020

| 33 |

Horní chlapci (1998). Postupně si k Indies našly cestu skupiny Benedikta, Teagrass, Muziga, Cimbal Classic, Bezobratři, Jitka Šuranská (se svým triem i s autorem těchto řádků), multiinstrumentalista Marian Friedl se svými projekty, a koneckonců sem do jisté míry patří i Iva Bittová, která moravské folklorní inspirace nezastírá.

První folklorní tituly vzešly tedy z dramaturgického nápadu.

Do katalogu Indies se však postupně začaly dostávat i tituly, které lze považovat za (sebe)prezentaci dobrých cimbálových muzik – jako je například Radošov, Vonica, Danaj, Musica Folklorica či Horňácká muzika Petra Mičky z jižní Moravy, nebo Soláň, Radhošť a Valašský Vojvoda z Moravy severní. Jan Rokyta mladší, hudebník a redaktor ČRo Ostrava, připravil řadu cenných titulů oživujících archivy (Jarmila Šuláková, Josef Laža). Folklor si tak v katalogu Indies (po rozdělení na tři subjekty v roce 2006 u Indies Scope Milana Páleše a Indies Happy Trails Jaromíra Kratochvíla) našel pevné místo a otevřenou scénu.

Autor těchto řádků patří v Brně od poloviny 90. let k vydavatelským souputníkům Indies Records. Nebyli jsme však nikdy konkurenti, spíše šlo o dvě různá vydavatelská pojetí (moje cílenější, u kolegů zase živelnější), a kde to bylo možné, tam jsem spolupracovali a dosud spolupracujeme. Podílel jsem se na produkci některých titulů a naopak Indies Happy Trails vydalo v roce 2012 znovu moje první folklorní CD Horňácký hudec Martin Hrbáč (Gnosis Brno 1995). Nepřísluší mi tedy vyjadřovat se příliš kriticky ke spřátelenému podniku, spíše bych rád vystihl to, co mi na něm vždy imponovalo.

U Indies jsem si vždy cenil otevřenosti a počinů, kterými toto vydavatelství překračovalo rytmus jednotlivého vydávání a své činnosti dodávalo vyšší smysl. Už od jeho počátků to byly cenné samplery Czech Alternative Music. Z mého hlediska byl neobyčejně záslužný počin album Čarohraní/Z kořenů moravského folkloru (2003), jímž se Indies pokusilo uchopit fenomén moravské world music (od Hradišťanu po Bittovou). Mělo to svou logiku. Na veletrzích WOMEX (World Music Expo), kterých jsme se jako vydavatelé zúčastňovali od konce 90. let, bylo zapotřebí nabídnout něco, co by ty střípky naší svébytné kultury spojilo a s vícejazyčným informatoriem nabídlo světu. To, co v jiných zemích dělaly asociace či státem podporované agentury (např.

Dánsko, Švédsko, Finsko), vzalo u nás na sebe soukromé vydavatelství. CD Čarohraní pochopitelně ukázalo i limity naší situace v porovnání se zahraničím – například oproti jiným regionům (např. jihoevropským, skandinávským atd.). Ale někdo tu prostě poprvé překročil určitou psychologickou a kulturní hranici a fenomén, byť skrovný a vnitřně ne úplně vyrovnaný, byl na světě! A vím od kolegů publicistů a redaktorů ze zahraničí, že Čarohraní sehrálo důležitou roli v rozšíření povědomí o současné hudební kultuře Moravy.

Podobným úctyhodným počinem je osmidílná Antologie moravské lidové hudby (2011–2018), která sumarizuje podle oblastí (Horňácko, Dolňácko, Valašsko atd.) a tematických okruhů (písně milostné, svatební, vojenské, pohřební atd.) písňovou folklorní produkci od vícero vydavatelů či jednotlivých souborů zhruba za posledních 20 let. Zase bychom mohli pitvat, jak by se to dalo udělat lépe, ale Indies Scope to prostě udělalo!

Doba se po roce 1989 jakoby zrcadlově převrátila – to, co dříve vznikalo z „vyšší“ vůle, najednou rašilo zespodu. Odborná | 34 |

UNI | únor 2020

kompetence byla nahrazena mnohdy nadšeným amatérismem.

Po třiceti letech jsme v situaci, kdy potřebné a hodnotné věci, přesahující rámec pouhé osobní sebeprezentace, vznikají zespodu v synergii vlastních tvůrců kultury a s nimi souznících a už zkušenějších vydavatelů. Indies je toho příkladem.

Ne náhodou zrovna u Indies vyšel nedávno titul, který posouvá intenzitu soužití čisté folklorní tradice s dnešní hudební tvořivostí do další dimenze: Hrubá hudba a Hlasy starého světa Horňácké muziky Petra Mičky a Jiřího Hradila. Cesta Indies je v oblasti tradiční moravské kultury a jejích přesahů stále otevřena směrem do budoucna – a do světa.

UNI | únor 2020

| 35 |

Indies Records očima současných „indies“ Text Pavel Zelinka

Je pravdou, že ani první roky po Sametové revoluci nebyly skoupé na pokusy o vedení vydavatelství v opozici nejprve oproti postkomunistickým hudebním pohrobkům (Supraphon, Panton, Opus), následně oproti mezinárodním majors, kteří velmi rychle rozbili na našem trhu stan. Kdo si ale dnes pamatuje labely TomK, Tommü, Reflex, Popron nebo Multisonic? Všechny dříve nebo později, i přes počáteční masivní úspěchy, postupně ukončily svou činnost. Vydavatelství Indies Records, které vzniklo ve stejné době, dokázalo jako jediné ustát veškeré turbulence hudebního průmyslu a vedle nových labelů funguje do dnešních dnů. Jak na starší kolegy nahlíží mladší generace domácích vydavatelů? To jsme se pokusili zjistit rozesláním krátkého dotazníčku.

Josef Jindrák (Polí5)

Dan Dudarec (Minority Records)

Kdy jsi poprvé zaregistroval jméno Indies Records?

Při jaké příležitosti?

Polí5 (Josef Jidrák): Indies jsem zaregistroval, když začali přibírat takový ty velký jména jako Bittová, Už jsme doma, Psí vojáci…, asi jsem si toho musel všimnout v nějakém časopise s recenzí nebo s propagačním CD, co dávali do časopisu Tamto.

Minority Records (Dan Dudarec): Myslím si, že to muselo být už s jejich prvním titulem, a to albem Meat-House Chicago I.R.A., kapely z Hradce Králové, jelikož jsem v té době sledoval a poslouchal hudebně podobné formace a žil nedaleko.

Tranzistor (David Landštof): Defacto hned po jeho vzniku ještě jako dítě. Otec byl bubeník v Extempore, otčím hrál s Neduhou svoje písničky. Oni sice vydávali tuším u Pantonu, ale desky kamarádů u nás byly hned za tepla. | 36 |

UNI | únor 2020

David Landštof (Tranzistor)

Koupil sis někdy něco z katalogu Indies?

Polí5: Já byl v té době (zamlada) hrozně chudej, CD jsem si nemohl dovolit a kazety jsem nepovažoval za regulérní nosič, ale všechno jsem si na ně kopíroval. Nekupoval jsem skoro nic. Jen si pamatuju, že jsem si na koncertu jako velkou svátost pořídil Václavkovo Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj. Dneska mám nosičů plnej vlastní krám, takže potřeba tahat to domů není tak velká, a když už, tak spíš měním, než kupuju… Budu mít doma asi Filipa Topola s Agon Orchestra a pár dalších kusů, ale myslím, že ne více jak deset titulů. Když jsem otevíral prodejnu, všechno, co bylo doma, jsem tam natahal, abych měl vůbec co prodávat.

Minority: Samozřejmě, že ano. Naposledy to bylo album Black Yoga od Ghost of You po jejich fantastickém koncertě v pražském Café v lese.

Tranzistor: Nespočet alb… Čím to je, že Indies, na rozdíl od jiných vydavatelství 90. let, přežili do dnešních dnů?

Polí5: No, to by spíš mohli vědět oni. Já předpokládám, že kvůli činorodé podnikavosti ve správné době, kdy stačili vydat nejzásadnější tituly a vybudovat velký katalog, ze kterého pak samospádem můžeš žít další dobu. A hlavně, že ve chvíli, kdy to mezi nima začalo skřípat a začaly se ozývat různé hlasy, jak pokračovat, dokázali se rozdělit tak, aniž by se na smrt rozhádali. A pak si každý z nich dokázal najít svou cestu a své tempo tak, aby se dokázal uživit.

Minority: Důvodů pro to, proč jsou vlastně všichni původní majitelé Indies doposud vydavatelsky aktivní, musí být hned několik. Předně vyrostli na poslechu hudby z vinylu, následně CD a fyzické nosiče jsou pro ně důležitou součástí jejich životů.

Přežili krizi v prodejích CD nosičů a i díky vlastní distribuční síti se jim evidentně daří fyzická alba dlouhodobě slušně prodávat.

Milan Páleš vlastně kdysi sám v jednom rozhovoru řekl, že Indies budou existovat, dokud budou mít lidé o CD zájem.

Tranzistor: Tak to si popravdě nedokážu vůbec vysvětlit.

Předpokládám, že to bude vyzrálostí, houževnatostí, velkým fanouškovstvím a bůhví čím. Myslím, že ani kvalita uměleckých počinů či tučné příjmy nemůžou být dostatečnou náplastí na vydavatelskou řeholi.

Inspiroval tě příklad Indies k založení vlastního vydavatelství?

Polí5: Moje inspirace byl spíš Black Point, ale Indies jsem vždy respektoval a bral za takovou vyšší ligu, o které jsem vůbec neuvažoval.

Minority: Nikoliv, prvotním impulsem pro založení hudebního vydavatelství byly aktivity Martina Valáška a jeho vydavatelství Malarie Records. Psal se rok 1992 a já věděl, že to jednou přijde, ačkoliv jsem nevěděl, jak na to a co všechno to obnáší.

Tranzistor: Nepřímo ano. Hledal jsem label pro vlastní muziku, který by lépe pasoval pro mé potřeby.

Je naopak něco, co děláš jinak než Indies? Proč?

Polí5: Největší rozdíl mezi Polí5 a Indies je v tom, že já se vydáváním neživím (spíš by se dalo říct, že to ani nedokážu, ani o to neusiluju), naopak mé ostatní činnosti vydávání dotují, nebo vůbec čím dál víc pracuju spíš jako takový družstvo, kdy vydavatel je víc kapela než já. To Indies jsou, předpokládám, pořád takový ten model produkce, kdy ti vydavatel zaplatí vše od studia po výrobu a ještě ti zařídí koncerty…, to já jsem si dovolil jen u dvou kapel a padl vyčerpáním.

Minority: Mé vydavatelství není mým denním chlebem, oproti kolegům z Indies. Rozdílů bych našel asi na samostatný článek.

Tranzistor: Myslím, že Tranzistor funguje už od základu naprosto odlišně. Máme jiné podmínky, celý princip fungování i spolupráce s umělci stojí na jiných pilířích. Je to mimo jiné i proto, že už jsou tu zavedení matadoři Indies a není třeba duplicity.

Vstoupil jsi pracovně do kontaktu s Indies? Pokud ano, jakým způsobem?

Polí5: Ano, pracovně už v minulém zaměstnání (šlo o distribuci) a posledních čtrnáct let úzce spolupracuji s Indies Happy Trails, kde si dovolím říct, že jsme s Jaromírem Kratochvílem i přátelé.

Dokonce jsme si vzájemně dohodili i nějaké vydavatelské tituly.

Minority: Ano, pamatuji si, že v nultých letech jsem přes Indies distribuoval své tituly.

Tranzistor: Jako muzikant na několika albech. V rámci labelu kdysi ohledně nějakých licencí a bude mi velkým potěšením, pokud by vznikla i nějaká větší spolupráce.

Je nějaká kapela, o kterou jste se s Indies „přetahovali“ nebo je v katalogu Indies nějaká kapela, kterou byste rádi vydali?

Polí5: Samozřejmě pár kapel jednalo se mnou i s Indies a nakonec se rozhodli pro Indies, ovšem já se o ty kapely nikdy nepřetahoval, vlastně jsem raděj, že to udělal někdo jiný a já měl méně práce. Současná produkce Indies už mě tak nevzrušuje (taková ta folková odnož mě úplně míjí), ale jistě by se tam našlo pár titulů, které by katalogu Polí5 dělaly ozdobu (Děti kapitána Morgana, Ty syčáci, Už jsme doma…), ale myslím, že je škoda, že nikdy nereedovali desky Psích vojáků (Brutální lyrika, Hořící holubi), to bych vydal hned, rád i na LP. A samozřejmě jim závidím Oldřicha Janotu, ale ten si své nejnovější věci stejně už vydává sám, je mu to asi povahou nejbližší.

Minority: Zajímavá otázka, naštěstí jsme se nikdy o žádnou kapelu přetahovat nemuseli. Přeci jen se naše ediční plány stylově nepřekrývaly a lovili jsme každý v jiných vodách. Pokud bych ale mohl vstoupit do jejich archivu s tím, že mám možnost výběru jednoho audio masteru i možnost odnést si jej s sebou, bez váhání bych sáhl pro album Pavla Fajta & Pluto z roku 1996 a připravil ho k vinylové reedici, ideálně na 180 gramovém 2xLP, rychlost přehrávání samozřejmě 45 RPM, s vloženým masivním bookletem a dobovými fotkami. To by byla skutečná pamětnická lahůdka!

Tranzistor: Vzhledem k tomu, že naším tradičním zvykem je umělce odrazovat od vydávání u labelů a zejména pak u nás, rozhodně se nepřetahujeme nikdy s nikým. Ale samozřejmě se setkáváme s umělci, kteří občas váhají, zdali Indies nebo Tranzistor.

Naopak, je ve vašem katalogu někdo, kdo se nakonec rozhodl mezi nabídkami (včetně Indies) pro vás?

Polí5: Vydal jsem Květy (a pak další projekty kolem Květů, projekt YM, Biorchestr, sólová alba Kyšperského…), pro které udělali Indies obrovský kus práce a myslím, že tam asi po tom přechodu byla na jejich straně jistá pachuť. Taky u mě vydal svou poslední sólovou desku Vladimír Václavek. Ale já mám čisté svědomí.

Kapely, které to samy iniciovaly (já rozhodně nikomu nabídku předem nedával), jsem přesvědčoval, ať si to dobře rozmyslí, ať spíše zůstanou, kde jsou, že pro ně nemám nic navíc, naopak. Ale jak Květy, tak Václavek byli už předem rozhodnutí, chtěli změnu.

Minority: Nevím o tom, ale pro jistotu hned zítra všechny obvolám.

Tranzistor: Ano. Co bys Indies popřál k 30. výročí jejich fungování?

Polí5: Výdrž, veselého ducha a hlavně i nějaký ten úspěch ve formě prodejů.

Minority: Přát Milanovi a Přemkovi dostatek entusiasmu do dalších let nedává smysl, takže oběma popřeju do dalších let hojnost v edičních plánech a dostatek spokojených fanoušků.

Tranzistor: Je skvělé, že nezávislá scéna má své opěrné body, na které se umělci mohou obrátit, kde najdou podporu ať už v jakékoliv podobě. Indies je bezesporu jeden ze stěžejních a důležitých labelů na tomto poli. Dělejte to pořád tak skvěle a ať se daří!

UNI | únor 2020

| 37 |

Byli jsme jen prostředníci, aby hudba mohla přijít na svět Text Tomáš S. Polívka

Mezi některými lidmi asi opravdu existuje nějaké mimosmyslové propojení.

V době přípravy magazínu byli Iva Bittová a Vladimír Václavek každý na jiné straně Atlantiku, na okolnosti vzniku alba Bílé inferno vzpomínali odděleně. Přesto se v odpovědích na stejné otázky přirozeně doplňovali.

Jako kdyby věděli, co ten druhý řekne, a dodali zbytek.

Jak vlastně nahrávka Bílého inferna začala vznikat?

Přišel někdo z vás s nápadem na desku v duu, nebo vše přirozeně vyplynulo ze situace?

Vladimír: Nějak to přirozeně vyplynulo. S Ivou už jsme spolupracovali dlouho předtím a nazrál čas. Oba jsme cítili, že chceme společně něco nového vytvořit. Kdo to ale vyslovil první už nevím.

Iva: Vzpomínám na to období velmi intenzivně, protože bylo ovlivněné rozpadem partnerského vztahu. V Lelekovicích jsme s Vladimírem vytvořili nové skladby během čtrnácti dnů.

Vladimírovy motivy pro kytaru jsem poskládala do forem a nad ně stavěla melodické linky vokální a houslové. Následně jsem vybírala texty a Reynkova poezie na nás v té době silně působila. Vlastně je pro nás inspirací dodnes. Emotivní období osamocení v rodině se prolnulo do tvorby a díky hudbě jsem mohla uniknout z reálného světa. Byla to vlastně taková terapie, léčba. Vladimír mi svým talentem, trpělivostí a pokorou umožnil získat novou energii a sílu tvořit. Zcela přirozeně jsme oba začali uvažovat o práci ve studiu.

Bílé inferno navázalo na obnovené muzikantské setkání v Pustit musíš, působivé připomínce původního Dunaje. Spolupráce ve dvou, byť s hostujícími hudebníky, musela být ale úplně jiná než v rockové skupině.

Vladimír: Bylo to úplně jiné napojení než v hlasité „rockové“ a převážně mužské kapele. Mohli jsme v tvorbě vstoupit do hlubší intimity, vnímat energii, která mezi námi proudila a následovat ji. Každý z nás také přirozeně cítil své místo a funkci. Odpadly takové ty kohoutí zápasy, které probíhají mezi mladými muži. Jezdil jsem autobusem do Lelekovic, přehrával a nahrával Ivě své party a ona do nich vstupovala těmi svými. A to geniálně citlivým způsobem. Moc rád na to období vzpomínám.

Iva: Práce v užší konstelaci je více intenzivní a soustředěná, navíc po letech spolupráce s Dunajem jsme já i Vladimír získali nové zkušenosti a posunuli se dál v životě nejen v tvůrčím.

Kompozičně byly primární housle, hlas a kytara, ale postupně se ve studiu připojovaly další nástroje a hlasy. Dívčí sbor Lelky byl od počátku součástí celku. Ve studiu V ve Zlíně se pak střídali hosté, včetně mé sestry Idy a již zesnulého cellisty Toma Cory.

V novější produkci Zvon, která zahrnovala i skladby z Inferna, je v některých úpravách znát, jak je intimita původní skladby zahlušena velkým obsazením orchestru. Ovšem Petr Ostrouchov a Beata Hlavenková zacházeli s materiálem velmi citlivě.

Tušili jste, že materiál přirozeně vydá na dvojalbum, nebo šlo o spontánní tvorbu a najednou, ejhle, vzniklo téměř 80 minut zaznamenané hudby, za kterou si stojíte?

Iva: Čas jsme nikterak nesledovali, opravdu to byla nesmírně radostná práce, plná porozumění a lásky. Velmi spontánní.

Vladimír: Byla to naprosto nekoncepční tvorba. A najednou z ní bylo to, co bylo. Celé Bílé inferno se zrodilo nějak mimo-

| 38 |

UNI | únor 2020

chodem, bez velkých ambicí a očekávání. Ale cítili jsme, že je to ono, že si za tím stojíme bez pochybností.

Samotné nahrávání probíhalo relativně dlouho, v období od března do června 1997, ale určitě ne v kuse.

Vraceli jste se ke skladbám a předělávali je, nebo spíš postupně dohrávali, zvali hosty?

Iva: Opravdu to nebylo období ve znamení každodenní práce ve studiu. Je zdravé občas získat odstup. Záleželo na volných termínech hostů, vůbec jsme nikam nespěchali. Ivo Viktorin je úžasný hudebník a zvukař, který opravdu na čas netlačil a nechal se unášet naší společnou „lodí“ po moři.

Měli jste některé skladby nebo nápady vyzkoušené už z dřívějších dob, nebo vše vznikalo – samozřejmě krom existujících lidových motivů, které jste upravovali – přímo pro Bílé inferno?

Vladimír: Všechny písně vznikaly přímo pro Bílé inferno, včetně úprav těch lidových. Ale před samotným nahráváním už jsme spolu odehráli nějaké koncerty, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Skladby jsme ve studiu spíše dohrávali a tvořili aranže, výběr hostů spočíval hlavně na Ivě. Jedna píseň vznikla myslím přímo ve studiu, kde zbyl prostor i pro improvizaci a hravost.

Iva zmínila poezii Bohuslava Reynka, která vás oba inspirovala. Od začátku jste byli zajedno ve výběru poezie ke zhudebnění, nebo šlo o postupné hledání vhodných slov?

Vladimír: Tam nebylo co řešit. Iva věděla, co chce zpívat, a mně její výběr naprosto seděl.

Iva: Uspávanka Jana Skácela mi padla do oka zcela náhodně.

Huljet, huljet je má sólová skladba, kterou jsem si vytáhla z jidiš zpěvníku, a Zelený víneček ze Sušilovy sbírky. Klavírní part ze mě „vypadl“ při hledání rytmické figury k poezii.

Text Zvonu napsal Vladimír na kousek papíru během našeho zkoušení v Lelekovicích. A Churý churůj jsem napsala na památku naší blízké kamarádky Johanky Rusínové, která zesnula právě v období vzniku Inferna. Slova se hledala většinou vzápětí po utvoření formy jednotlivé skladby. V písni Moucha je i nádherné Reynkovo spojení „bílé inferno“, které mi připadalo jako ten nejlepší název pro album.

Hudbu a slova ideálně doplňuje i černobílá dětská kresba na obalu.

Vladimír: Tu namaloval Ivin syn Matouš. Byl ještě malý, ani nevím, kolik mu bylo let. Když jsem obrázek uviděl, naprosto mě nadchl. Myslím, že obal dotvořil celou nahrávku, byla to taková třešnička na dortu.

Iva: Mému prvorozenému Matoušovi bylo tehdy pět. Nakreslil obrázek čerta a bílo-černá podobizna s otevřenou tlamou mi připadala dostatečně výrazná i k využití na obalu. Černá a bílá barva, Bíle Inferno, verše „černá půl, půl bílá“ v textu Sirka v louži… Vše se významově propojilo v jeden celek.

Některé skladby z Bílého inferna hráváte na koncertech Čikori, skupiny, která na Bílé inferno navázala.

UNI | únor 2020

| 39 |

Přemýšlíte dopředu o nových aranžmá, nebo prostě necháváte plynout písně přirozeně, jak si je pamatujete, byť je mění momentální nálada, nový kontext, bohatší obsazení?

Vladimír: V Čikori většinou písně necháváme plynout. S tím, že mají nějaký skelet, který je drží pohromadě a vzhledem k tomu, že v Čikori hrají skvělí hudebníci, kteří opravdu umí improvizovat, má tam každý také volné pole.

Iva: Písně z Inferna nejsilněji vyzní v intimním obsazení a Čikori stále naplňují tento intimní charakter. A každá interpretace společně s kapelou je výjimečná. Nová aranžmá vznikala spíš z nabídek spolupráce s orchestry. Zatím poslední větší provedení proběhlo na podzim 2019 v Bostonu na MIT (Massachusetts Institute Of Technology) se studentským orchestrem, který dirigoval Evan Ziporyn.

Co cítíte s odstupem více než dvaceti let, když Bílé inferno slyšíte? Tedy pokud si občas poslechnete vlastní nahrávky, někdo to záměrně nedělá.

Vladimír: Vlastní nahrávky si normálně také nepouštím, ale občas je slyším, třeba někde na návštěvě. Bílé inferno je jedna z těch věcí, které se prostě stanou bez ohledu na nás. My jsme byli jen prostředníci, aby ta hudba mohla přijít na svět. Je to

inzerce

něco, co se nedá nijak naplánovat, vykalkulovat nebo vynutit.

Vesmír při nás stál a zrodila se nahrávka, která je krásná, silná a stále žije.

Na letošní duben plánujete koncerty Dunaje & Ivy Bittové po více než dvaceti letech od Pustit musíš.

Stýskalo se vám i po společném hraní „bigbítu“?

Vladimír: Abych se přiznal, nemyslel jsem si, že Iva bude chtít s Dunajem ještě někdy vystupovat. O to milejší překvapení to pro mě představovalo. Ale stejné to vlastně bylo i s Dunajem, mám radost, že se to stalo a opět spolu tvoříme a vystupujeme. Nejsem si jistý, kdo vlastně koncerty Dunaje s Ivou domluvil, ale myslím, že Ivu oslovil náš přítel a manažer Romek Hanzlík, bohužel už nebožtík.

Považujete za reálné další album nebo pravidelnější spolupráci v duu?

Vladimír: V této chvíli hrajeme v Čikori a myslím, že brzy začneme pracovat na nových písních. Uvidíme, kam se budeme ubírat. Občas si určitě také zahrajeme v duu.

Iva: Určitě ano! Spolupráce s Vladimírem je hodně výjimečná a vládne mezi námi silné, nejen tvůrčí, ale i lidské pouto.

Hudba je velký dar!

Voj t ě c h K l i m t

PODDAT SE NEMÍNÍM PŘÍBĚH KNIHTISKAŘŮ KRYLOVÝCH

Jak se vám líbí Hudební rozhovory na Radiu Proglas 7. února – Nikol Bóková 11. února – Youn Sun Nah (J. Korea) 14. února – WoWaKin (Polsko) 18. února – Lizz Wright (USA) 21. února – Sissoko & Sissoko (Mali) 24. února – Jan Fic pondělí až pátek od 19.15 hudba.proglas.cz

inzerce Vás zve na koncerty pořádané v 1. pololetí roku 2020

Kniha detailně mapuje tiskařskou činnost dědečka a tatínka básníka a písničkáře Karla Kryla v Novém Jičíně a Kroměříži. V duchovním prostředí této tiskárny Karel Kryl vyrůstal a knihy zde tištěných autorů utvářely jeho poetiku a obraznost. Podnítila také jeho vztah ke krásným tiskům, kvalitnímu papíru a výtvarné výzdobě knih. Vojtěch Klimt prostudoval v archivech a knihovnách stovky dokumentů, dopisů a jiných archiválií. Výsledkem je svazek, který přináší detailní vhled do mimořádně cenné kulturní práce, kterou Krylovi předkové vykonali. Jeho součástí je obsáhlá obrazová příloha. www.galen.cz

Bělohorská 150, Praha 6 rezervace vstupenek kastan@kastan.cz

24. 2. 19:30

Lucienne Renaudin Vary & Robert Balzar Trio (FR/CZ) Novoměstská radnice

doporučuje koncerty / divadla / přednášky / projekce / výstavy / poslechovky

27. 2. 19:30

Emile Parisien Quartet (FR) Novoměstská radnice

Ralph Towner (US)

3. 3. 19:30

Novoměstská radnice

Bassekou Kouyate & Ngoni Ba (ML)

11. 3. 21:00

Futurum Music Bar

Jan Garbarek Group (NO/DE/BR/IN)

20. 3. 20:00 Forum Karlín

5. 5. 19:30 Philip Catherine / Paulo Morello / Sven Faller (BE/DE) Novoměstská radnice 18. 3. 20:00

Christoph Irniger Pilgrim (CH) Jazz&Cocktail Club U Staré paní

31. 3. 19:30

Šmoldas - Nussbaum - Anderson (CZ/US) Novoměstská radnice

18. 4. 19:30

Wolfgang Seligo Trio (AT) Chodovská tvrz

28. 4. 19:30

Chicuelo - Mezquida (ES) Novoměstská radnice

Dhafer Youssef (TU/NO/FR/IT)

1. 4. 20:00 Divadlo Hybernia

Camille Bertault Quartet (FR/LB)

6. 4. 19:30 Divadlo Semafor

Michel Camilo - sólo piano (DO/US)

11. 5. 19:30

Rudolfinum, Dvořákova síň

6. 5. 19:30 Arkady Shilkloper & Vadim Neselovskyi (RU/UA) Novoměstská radnice

13. 2. Baset+, Johannes Benz svědčená dvojka. sobit písničkář s kapelou a městsk duo s trampskou duší.

18. 2. Vladimír Lemberk: Bali – ráj na východě právění, foto rafie a video o indon sk m ostrově, světě domorod ch vesnic, barevn ch jezer v kráterech sopek i podmořsk korálov zahrad .

21. 2. Palindromes, Haiku Garden (SLO) voniv k tar s uhrančiv m slovinsk m shoe aze a post punkem.

26. 2. Bob Wayne (US), The Big House Revisited kona outlaw countr nebo chcete li countr punku znovu zavítá do Česka. entokrát při překonávání rekordu v d lce turn .

Podpoří ho kosmopolitní sestava z Prah .

28. 2. Vladimír Václavek, Aleš Pilgr Květ , Asstma alší z one man večer , z c klu ool i bez plotu.

12. 05. 19:30 Shalosh (IL) Novoměstská radnice 15. 05. 19:30

Lucienne Renaudin Vary & Robert Balzar Trio (FR/CZ)

18. 4. 19:30

Wolfgang Seligo Trio (AT)

www.galen.cz

www.supraphonline.cz

Unijazz v Kaštanu v roce 2020 podporují hl. m. Praha částkou 1 000 000 Kč a MČ Praha 6.

Bližší informace na www.jmw.cz a www.pjmusic-eshop.cz

inz P&J Music 1. pololetí UNI 180x114+5mm 04a.indd 1

n ov i n ka

kompletní program na www.kastan.cz

Puschnig-Diabate-Sass (AT/BF/US) Chodovská tvrz

občerstvení u sálu otevřeno nejpozději od 1 hodin ve dnech s produkcí otevírací dobu kavárny Únik sledujte na facebooku

| UNI | únor 2020 24.| 40 2. 19:30

Schodiště

21.01.2020 20:43:24

UNI | únor 2020

| 41 |

Je to jedna z kapel, které neodmyslitelně patří k českým devadesátkám. Meat-House Chicago I.R.A. – jejich debutové album Steak! bylo prvním počinem vydavatelství Indies a vyšlo symbolicky 1. ledna 1991 – zapůsobili v té době jako zjevení. Svébytná syrová a tvrdá hudba, naprosto unikátní texty a komplexní prezentace, to prostě nemělo ve svém oboru v té době u nás srovnání. O to větší škoda byla, když se pak ke konci dekády po čtvrtém albu „I.R.A.“ rozešla. Mnohé okolnosti existence, rozpadu a „života po životě“ téhle kapely, a zejména jejího frontmana Petra Vyšohlída mi dlouho strašily v hlavě.

A tak jsme si o nich na trase Praha – Hradec Králové pár večerů psali.

Tvůj otec Jiří Vyšohlíd je známý hudebník a skladatel, za svoji tvorbu divadelní hudby dokonce dostal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Cepoval tě jako muzikanta odmalička? Nebo se tě naopak snažil hudby „uchránit“ a nepovedlo se mu to?

Když je člověk ještě dítě, tak většinou začne trochu sportovat a učit se na nějaký nástroj. V mém případě to byl klavír. Měl jsem starou učitelku, která pořád prudila s hraním klasiky.

Táta mi vždy připomínal, abych cvičil. Když jsem byl trochu starší, tak mě to fakt nebavilo. Nechal jsem toho pod jednou podmínkou, že mu nikdy nesmím vyčítat opuštění hudebky.

Teď bych fakt hrozně rád uměl na piáno, ale stěžovat si nemohu. Moje blbost. Začal jsem poslouchat Hendrixe, Cream, Zeppelíny, Zappu i Beefhearta. A tak jsem začal hrát na kytaru.

Chodil jsem i na hodiny, ale hlavně jsem odposlouchával. Otec se mnou často jamoval a podpořil mě koupením různých kytar.

Fakt jsem se do toho zažral.

Petr Vyšohlíd Je lepší vládnout v pekle, než sloužit v nebi

První kapela, ve které se o tobě začalo víc vědět, byli Piráti. Bylo ale něco před nimi?

Určitě. Už v patnácti jsme hráli s Romanem Vránou a Gejzou Bendigem skladby od Cream, Led Zeppelin, Hendrixe, ale hlavně od Rush. To nás ovlivnilo opravdu do té míry, že jsme začali dělat skladby v jejich stylu. Docela jsme si tím zavařili, protože tenhle žánr není nic jednoduchého, ale jako všichni mlaďáci jsme to neřešili. Drze jsme si pronajali kulturák a udělali tam koncert. Pak jsem zkoušel hrát na bubny v punkové kapele a trochu nové vlny. Dělal jsem si u táty ve studiu svoje nahrávky. A pak dlouho nic.

Text Ondřej Bezr

Piráti měli strmý vzlet, pamatuju si, jakou senzaci jste způsobili na Rockfestu. Zapůsobilo to na vás nějak?

Začali jste nosit brady nahoru?

| 42 |

UNI | únor 2020

Bylo to, že jste se Slávkem Hamaďákem dali dohromady Piráty jako „české Beastie Boys“ důsledkem vašich posluchačských lásek, nebo to byla spíš náhoda?

Byla to podivná shoda mnoha náhod, protože jsme do doby, než se Slávek vrátil z jednoho výletu do Londýna nikdy podobné věci neposlouchali. Trochu jinak na tom byl můj kámoš z ulice Risto Sokolowski. Ten už v době kolem roku 1985 zkoušel breakdance. Slávek přivezl kolem roku 1988 z Londýna vinylovou kompilaci Hip Hop And Rapping In The House. Já jsem uměl hardrockové riffy, Slávek na saxofon a na kytaru. Vzali jsme Petra Bélu Kuhna na klávesy a do toho zapadl Risto. Název kapely byl Hip Hop Satelit. Koncem roku 1988 jsme se rozdělili.

Risto emigroval a my se stali Piráty.

Přemýšlet o nějakém progresu, na to ani nebyl čas. Všechno začalo být dost hektické. Jezdili jsme do televize točit klipy a hodně hráli naživo.

Jak rychle Piráti vylétli, tak rychle skončili. Co bylo důvodem rozpadu?

Krátká, ale o to intenzivnější doba společné tvorby a revoluce.

IRu jsi založil až po odchodu od Pirátů nebo to zpočátku byla bokovka?

Při posledních koncertech Pirátů jsme hráli pár skladeb s bubeníkem Liborem Friedlem a baskytaristou Karlem Cyprem.

Ti potom se mnou nastoupili do Meat House Chicago I.R.A. Jak velkou roli hrál ve vzniku IRy a vůbec v této fázi tvého života Milan Langer?

Milana Langera jsem potkal proto, protože to chtěl on. Dali jsme si pár schůzek a začali vymýšlet hudební projekty.

Rajcovalo ho, že jsem z prostředí divadelní rodiny a máme hodně společných známých. Protože se doba změnila, vše bylo možné. Stal se mým andělem strážným, na cestě mezi blbostí a genialitou.

Milan Langer nebyl jen váš textař a výtvarník, ale řekl bych, že i jakýsi ideolog. Často se o jeho vlivu na vás mluví v podobném smyslu jako o vlivu Ivana Jirouse na Plastiky. Bylo to opravdu tak?

Asi ano, ale dalo mu to mnohem více práce a úsilí nás trochu zkultivovat a nakopnout. Začal jsem si uvědomovat, jak silná je idea, výtvarný koncept a PR. Tohle všechno Milan vytvářel, naplňoval a po hospodách a barech propagoval. V začátcích jsme se nechali jen unášet jeho kreativitou, ale později jsme pochopili, že musíme sami věřit a konat.

IRA byla to, čemu se říká kultovní kapela: v některých kruzích byla brána za vrchol české scény, ale obecně známá vlastně moc nebyla. Štvalo vás to, nebo jste s tím byli smíření?

Jak říká klasik: je lepší vládnout v pekle, než sloužit v nebi.

Myslím, že nás to nikdy neovlivnilo. Když jsme ještě koncertovali, tak nám organizátoři akcí volali sami. Nebyl důvod přemýšlet o nějaké popularitě. A vše ostatní prověří čas.

Jak se vlastně stalo, že jste vydali svoje první album právě u začínajících brněnských Indies?

Bylo to náhodné setkání na jednom koncertě v Brně. Hlavně díky Indies jsme měli možnost expandovat. V té době to byla UNI | únor 2020

| 43 |

skvělá propagace toho, co jsme dělali. Indies taky vydali náš alter ego projekt MAO. Za to vše jim moc děkuji. Možná to chvilku vypadalo, že jsme z Brna…

Jaké byly důvody rozchodu IRy? Důvod byl jen jeden. V těch hektických letech jsem si odrovnal hlasivky.

Co jsi pak ta dlouhá léta, co o tobě nebylo slyšet, dělal?

Produkoval různé kapely a realizoval hromadu multimediálních performancí s Langerem.

Neměl jsi puzení založit novou kapelu nebo IRu obnovit?

Neměl. Protože pod skrytou identitou poslední mutace názvu White-House Washington D.C. jsme s Milanem pořád plnili náš archiv hudbou, textem a videoartem.

Stýkal ses i nadále s Milanem Langerem a jeho hradeckým uměleckým okruhem?

Byl jsem vždy součástí. Založili jsme VICTORYNOX ART DIVISION TEAM a v něm realizujeme performance a jiné aktivity i v současné době. Langer si vytvořil „Factory“, která pořád vyrábí.

V minulých letech IRA párkrát vystoupila na nějakých polosoukromých událostech. Co to pro vás znamenalo?

Kapely mají hrát, když jsou v laufu. Teď už to je dost složité.

Jsou výjimky, které potvrzují pravidlo. To není náš případ.

Chtěli jsme hrát jen na narozeninách našich dobrých známých.

To zatím platí, ale možná v dubnu vše porušíme. Proto je potřeba trochu víc přípravy. Tak jsme si pronajali zkušebnu.

Vím, že vás někteří seriózní pořadatelé koncertů oslovili s nabídkou na větší koncert například v Praze. Určitě by to byla velká událost. Vy jste (zatím) vždycky odmítli.

Proč jste se vždycky tak bránili?

Všechny party, na kterých jsme hráli, byly bez vstupného, nebo to tak alespoň vypadalo. Jestli se máme někde ukázat za standardních podmínek, tak to bude o něčem jiném. Chceme, aby to byla pro lidi i pro nás spíše vzácnost.

Máš v sobě ještě nějaké puzení muzikantské tvorby?

Já jsem vlastně namočený v tvorbě hudby pořád. Jen to není naživo.

Dovedeš si představit, že bys psal skladby bez Langerových textů?

Bylo by škoda nevyužít té hromady invence, kterou mám pořád v archivu. Když jsme takovou malou eutanázií zakončili klasické koncertování, měli jsme intimní party, kde se měly pálit nepoužité texty. Bylo to u nás na zahradě. Popelem padla jen malá část, protože jsme koupili steaky a šampaňské. Milan tudíž nevěnoval zpopelnění tolik pozornosti.

Jaké bude vaše vystoupení 14. 2. v Sono Centru na narozeninách Indies? Chystáte nějakou specialitu?

Indies, dík za přátelství……. Nic speciálního, jen že moc děkuji ….Milane, Karle, Libore…….

Rok, kdy jsme nebyli nikde, nás pateticky spojili s Elvisem.

Výjimeční v zániku k nové reinkarnaci.

Rok, kdy jsme nebyli nikde.

GOODBYE !

inzerce

MARIO MARIO MARIO VARGA VARGA VARGA LLOSA LLOSA LLOSA – NOSITEL – –NOSITEL NOSITEL NOBELOVY NOBELOVY NOBELOVY CENYCENY CENY Tetička Julie Tetička Tetička a zneuznaný Julie Julie a zneuznaný a zneuznaný génius génius génius Chvála macechy Chvála Chvála macechy macechy

Pětinároží Pětinároží Pětinároží

Přeložila Libuše Přeložila Prokopová Přeložila Libuše Libuše Prokopová Prokopová

Přeložila Anežka Přeložila Přeložila Charvátová Anežka Anežka Charvátová Charvátová

Přeložil Jan Hloušek Přeložil Přeložil Jan Hloušek Jan Hloušek

Reálný příběh Reálný Reálný vypravěčovy příběh příběh vypravěčovy lásky, vypravěčovy líčený lásky, zlásky, irolíčený líčený Nejlepší z iroz irošpanělsky Nejlepší Nejlepší napsané španělsky španělsky erotické napsané napsané dílo erotické líčíerotické mandílodílo líčí Vemanlíčí svém manzatím Ve svém Ve posledním svém zatím zatím posledním románu posledním se románu autor románu vrací se autor se autor vrací vrací do smyslné rodné země do rodné doa rodné svým země nejlepším země a svým a svým stylem nejlepším nejlepším vykrestylem stylem vykrevykrenického nadhledu, nického nického se nadhledu, prolíná nadhledu, ssefiktivními prolíná se prolíná s příběfiktivními s fiktivními želské příběpříběperipetie želské želské dobře peripetie peripetie situovaného dobře dobře situovaného páru situovaného smyslné páru páru smyslné hy rozhlasového hy rozhlasového hy génia rozhlasového Pedragénia Camacha, génia Pedra Pedra který Camacha, Camacha, se který doni který Lucrecie se sedoniadoni pedanta Lucrecie Lucrecie dona a pedanta a pedanta Rigoberta, dona dona Rigoberta, posedRigoberta, sluje posedposeddevadesátá sluje sluje devadesátá léta, devadesátá kdy zaléta, vlády léta, kdyprezidenta kdy za vlády za vlády prezidenta prezidenta Fujimoriho žili Fujimoriho Peruánci žilivžili Peruánci hrůze Peruánci z terorismu v hrůze v hrůze z terorismu z terorismu velice podobá velice velice jednomu podobá podobá scenáristovi, jednomu jednomu scenáristovi, sscenáristovi, nímž se s nímž lého s nímž tělesnou se seléholého hygienou, tělesnou tělesnou hygienou, milovníka hygienou, milovníka erotických milovníka erotických erotickýchFujimoriho autor v té době autor autor stýkal. v tévdobě téJsou době stýkal. tostýkal. barvité JsouJsou historky to barvité to barvité historky výtvarných historkyvýtvarných děl.výtvarných Druháděl. linie děl.

Druhá románu Druhá linie rozvíjí linie románu románu „děj“rozvíjí rozvíjí maoistické „děj“ „děj“maoistické Světlé maoistické stezky Světlé i Světlé z tajné stezky stezky policie. i z tajné i zSledutajné policie. policie.

SleduSledua setkáváme a setkáváme sea setkáváme v nich sesezločiny, vsenich v nich se nedovolenou zločiny, se zločiny, nedovolenou nedovolenou slavných erotických slavných slavných erotických obrazů, erotických které obrazů, obrazů, manželskou které které manželskou manželskou jeme osudyjeme dvou jeme osudy rodin osudy dvou bohatých dvou rodin rodin podnikatelů, bohatých bohatých podnikatelů, podnikatelů, láskou, šílenstvím láskou, láskou, šílenstvím a katastrofami šílenstvím a katastrofami avšeho katastrofami druhu. všeho všeho dvojici druhu. druhu. inspirují dvojici dvojici k inspirují novým inspirují milostným k novým k novým milostným hrátkám milostným hrátkám vydíraných hrátkám vydíraných kvůli vydíraných fotografiím, kvůli kvůli fotografiím, a fotografiím, novinářeaznovináře bula novináře z bulz bulvárního plátku. várního várního plátku. plátku.

NOVINKANONVOINVKINAKA

KNIHY KNIHY POHODLNĚ KNIHY POHODLNĚ POHODLNĚ ZAKOUPÍTE ZAKOUPÍTE ZAKOUPÍTE TAKÉ V TAKÉ INTERNETOVÉM TAKÉ V V INTERNETOVÉM INTERNETOVÉM KNIHKUPECTVÍ KNIHKUPECTVÍ KNIHKUPECTVÍ WWW.KOSMAS.CZ WWW.KOSMAS.CZ WWW.KOSMAS.CZ

support The Big House Revisited

17. 4. 2020

26. 2. 2020 PHARMAKON Předprodej na www.smsticket.cz

Bělohorská 150, 169 00 Praha 6 www.kastan.cz, kastan@kastan.cz Meat-House Chicago I.R.A. v době své největší slávy v legendárním pražském klubu Bunkr

| 44 |

UNI | únor 2020

Činnost Unijazzu v Kaštanu v roce 2020 finančně podporují hl. m. Praha a MČ Praha 6.

www.facebook.com/kastan.scenaunijazzu UNI | únor 2020

| 45 |

Už dávno neplatí pouhé „řekneš-li blues v Brně, ozvěnou se ozve Švihálek“. Pověst tohoto svérázného kytaristy, zpěváka a autora už přesáhla hranice lokální scény a jeho otevřenost a schopnost přirozeně navázat kontakty mu umožnila to, že si dnes plní jeden muzikantský sen za druhým. Cestu k tomu našel prostřednictvím své povahy: stejně jako jeho idolům ze Severního Mississippi mu odjakživa bylo lze jeho muziku věřit. Zajděte někdy na koncert Band of Heysek, Honzovy už třetí kapely, kterou mají pod vydavatelskými křídly Indies. Přesvědčíte se, že taková muzika se fakt z nějaké vypočítavosti nebo potřeby exhibovat dělat nedá.

Mám tě spojeného se třemi kapelami. Rád bych si v tom na úvod udělal trochu pořádek. Nejstarší, Hoochie Coochie Band, pořád existuje, ale hraje spíš výjimečně.

Nuck Chorris Gang neexistuje, ale na narozeninovém koncertě Indies se výjimečně sejde a zahraje. A Band of Heysek je v současnosti tvoje hlavní kapela. Je to tak?

Je to přesně tak, díky, že jsi v tom udělal pořádek i mně. HCB je už něco jako širší rodina, která se sejde na narozeniny, Vánoce, všichni jsou spolu v kontaktu, mají se rádi, dávají si svobodu, podporují se a nedají na sebe dopustit, víš, že tam ti lidi pro tebe vždycky budou, ale vlastně se nepotřebují vidět každý týden a nějak tlačit pilu, vymýšlet nové věci. Ta občasná setkání jsou pak ale velice příjemná, hraje se nám spolu pořád hrozně dobře, jsme na sebe velmi dobře napojení a občasné hraní si fakt užíváme. Hrajeme tak osmkrát až desetkrát do roka.

Jan Švihálek Je dobrý vrátit se k prostotě hudby Text Ondřej Bezr

| 46 |

UNI | únor 2020

Co ta čistá bluesová stylovost HCB pro tebe dneska znamená? Něco jako relax?

Je to pro mě „back to roots“ co se týče jednoduchosti zvuku. Žádný krabičky, hraní s omezenou hlasitostí, je vždycky dobrý se vrátit k prostotě hudby, rytmu. Proti zvuku Band of Heysek je to neuvěřitelně „nahý“. O to víc soustředěné emoce a vnitřního rytmu do toho musíš dát, jinak to stojí za houby, protože tam vlastně nic jinýho než ten vnitřní rytmus a pocit není. Uvolňující je i fakt, že vlastně jak jsme starší, hrajeme mnohem klidněji, nikam to neženeme, je to pomalejší a usazenější. Lidi to vnímají, ještě pořád na nás chodí fakt hodně lidí na koncerty. Kdykoliv hrajeme ve Staré pekárně nebo Kouřícím králíkovi, je plno. Teď nedávno jsme slavili 25 let fungování HCB a bylo plný Metro, přes 250 lidí. To mě strašně těší, zároveň to úplně nechápu, hrajeme pořád ty stejný písničky, poslední desku jsme vydali myslím v roce 2006, nemáme žádné promo, manažera, vlastně je to jenom šuškanda a „hora cukru – Zuckerberg“…

Posuňme se k Nuck Chorris Gangu…

To byla ambiciózní rozjetá kapela, která měla třeba padesát koncertů za rok, dokonce dvojáky. Což pro kapelu, která se tím živí, není moc, ale nás hudba nikdy neživila, vždycky jsme měli ještě normální práci, do toho nahrávání atd., takže toho bylo dost. Navíc v té době byl HCB docela aktivní taky, takže jsem nevěděl, co dřív. Myslím, že jsme se docela vyčerpali fyzicky, psychicky, a uzavřeli jsme to v pravou chvíli. Navíc, když dneska naše desky poslouchám, tak přestože jsem na ně fakt docela pyšnej (myslím, že je tam spousta energie a skvělý texty), mám dojem, že jsme ten model taky docela vyčerpali, že moc nebylo

kam jít dál. K tomu se navíc začaly mezi námi trochu kazit nějaké osobní věci, měli jsme docela hustý konflikty, který sice teď už odvál čas, ale v tu chvíli jsme si nedokázali představit, že bychom v tom pokračovali. Taky je pravda to, že rapeři PapaVeny a PapaZdeny (ale hlavně Veny) do toho chtěli jít mnohem víc, víc zkoušet, prostě jet na max, a my s Lukášem a Bobem jsme to měli trochu na háku, takže z toho taky vznikalo hodně napětí.

Když jsme spolu dělali v roce 2008 do UNI rozhovor, byl jsi zrovna nadšen z právě vydaného debutového alba Nuck Chorris Gangu. Byl následný vývoj kapely podle tebe z dnešního pohledu pozitivní?

Jo, já z toho byl fakt hrozně nadšený, měl jsem hodně velký oči, co se úspěchu první desky 100% karate týče, myslel jsem, že to způsobí poprask. Nakonec to až na pár výjimek kritika docela sjela, někdo podle mě skoro zbytečně (např. Apačka, budiž jí země lehká), prostě to přijetí bylo jednoznačně mnohem chladnější, než jsem čekal. Myslím, že tohle byl taky zásah do ega a sebevědomí NCG, se kterým jsme se vyrovnali tak, že do druhé desky Lovu zdar jsme už ani nešli s takovým entuziasmem. Album je to sice povedený, ale čekali jsme na něj hrozně dlouho, bylo tam nekonečný mixování, prostě jsme ho zbytečně „přepekli“. Ale když odhlídnu od toho, co si pamatuju, a hodnotím jenom ty nahrávky, tak podle mě jsou fakt dobrý a v českým prostředí určitě unikátní.

Myslíš tedy, že po NCG zůstala na domácí scéně díra?

Ne, to si nemyslím, my jsme vznikem NCG žádnou díru nezaplnili, takže ani žádná nezůstala, když jsme to odpískali. To, co jsme dělali, bylo fakt trošku mimo. Není to nic k zaplnění někým jiným, tuto „ránu“ může zase zacelit pouze NCG. Svojí slzou, která nikdy neukápne.

Zdráhali jste se přijmout nabídku na jednorázové vystoupení v Sono Centru? A nedá se předpokládat, že to bude „nový začátek“?

Nezdráhali, je to pro nás čest, radost i zadostiučinění. Hrozně se na to těšíme, dokonce jsme už měli zkoušku, kde jsme lovili, co jsme tam hráli. Ale je to stoprocentně jednorázová záležitost, nemáme s tím žádný další plány. Z karate soundu jsme vytřískali maximum!

Tvou nynější hlavní kapelou je tedy, jak už jsme si řekli, Band of Heysek…

Ano, tam se naplno realizuju co se hudby a zvuku týče, tak jak jsem si to vždycky představoval.

UNI | únor 2020

| 47 |

To, že do Band of Heysek přešli všichni tři instrumentalisté NCG, tedy kromě tebe i bubeník Lukáš Kytnar a basista Bob Sabolovič, byl cíl nebo náhoda?

Byli jsme sehraní, cítil jsem, že by to mohlo odpovídat tomu, jak si to představuju, hlavně ta otevřenost ze strany Boba a Lukáše.

Hodně si sedíme po lidské stránce, já už ve svým věku potřebuju vědět, že když s někým pojedu čtyři hodiny v autě, tak to bude v klidu, nebudu se potit a modlit za to, abychom tam už byli.

A taky jim nevadí když hraju nahlas... To v HCB bohužel takhle řádit nemůžu, tam je Kulička (kontrabasista Pavel Všianský – pozn aut.), kterej začne koulet očima a je nadevše jasný, že mi to dá sežrat, takže to radši ztlumím...

Na rozdíl od kapel, o nichž jsme doposud mluvili, je repertoár BoH postaven výhradně na tvých věcech. To byla taky jedna z motivací vzniku kapely, jestli se nepletu.

Jo, ten pocit, kterej mám při skládání, když do sebe zapadnou texty s hudbou a začne to spolu fungovat, i když si to zahraju na španělku, ten je nenahraditelnej. Když jsem napsal minulej rok po cestě v letadle ze Seattlu do Nashvillu za šest hodin v podstatě všechny texty na desku, kterou jsme pak udělali v červenci s Kennym Brownem, pak jsme to nasadili s klukama na hudbu, kterou jsem měl nahranou v mobilu, a najednou to začalo dostávat tvar a rytmus, tak si vzpomínám, že jsem z toho byl v takovým ajfru, že jsem se musel začít tlumit různýma alkoholickýma nápojema, jinak by mi z toho praskla hlava.

vrátil. Ty vzpomínky a pocity mám prostě zarytý pod kůží.

A ještě to dostalo další rozměry, protože na tu první cestu navázaly další kapitoly ve vztahu s některými z lidí, se kterými jsem se tam tehdy seznámil. Kenny Brown s R.L. Boycem a Robertem Kimbroughem přijeli na Blues Alive, my jsme s BoH vloni hráli v Severním Mississippi na festivalu Hill Country Picnic v Clarksdaleu, s Kennym a R.L. Boycem jsme nahrávali ve Water Walley… To jsou všechno věci, který ti nezapadnou někam dozadu, to je prostě něco, co zůstane naprosto živý.

Smysly jsou v těch situacích hrozně zjitřený a podle mě to pomáhá vzpomínkám zůstat živý. Ten pocit, když ti nominant na Grammy řekne, že by rád, abys pro něj psal texty, to prostě nezmizí nikdy.

Vím, že BoH vznikal s vizí realizace hudby pod konkrétními vlivy. Které to byly?

Ono jich bylo docela dost. Moje – samozřejmě ryze platonická – láska k Neilu Youngovi. Texty Boba Dylana. Hypnotické blues Severního Mississippi – R. L. Burnside, Junior Kimbrough, Kenny Brown a celá tahle parta. Pouštní blues z Afriky. A taky kapely vydavatelství Fat Possum: Black Keys, nově třeba Royal Trux nebo Modest Mouse atd. Plus samozřejmě první desky Black Sabbath… Ono to vypadá jako hodně různorodá směska, ale pro mě je to prostě jeden přístup. Je to syrový, neotesaný, hrubý, nedotčený nějakou instrumentální virtuozitou, ale cítíš v tom upřímnost, energii, odevzdání, nahotu a vnitřní rytmus, tu řeku, jak plyne. Ty stejný, pro mě důležitý elementy mají ale taky třeba nový kapely, který vydávají u Fat Possum teď a který nám kluci v jejich skladu v Oxfordu v Mississippi doporučili. To je ostatně moje nejoblíbenější místo na nákupy desek, s Bobem a s Lukášem jsme tam posledně koupili dohromady asi padesát vinylů…

Už jsi naznačil, že jsi měl možnost si s některými představiteli mississippské scény zahrát. V čem je hraní s nimi jiné než s ostatními muzikanty?

Hraní s lidmi, kteří hrají hill country blues, tedy třeba Duwayne Burnside, Kenny Brown, Little Joe Ayers nebo R.L. Boyce, je něco úplně jinýho, než běžný šmrdlání dvanáctek, jak ho známe tady. Je to víceméně všechno ve stejné tónině, každej z nich má nějakou oblíbenou, který se skoro pořád drží. Vůbec tam nejde o technický věci jako je rychlost, přesnost a tak, ale musíš se napojit na jejich groove. Takže jamy s nimi probíhají tak, že všichni hrajou variaci nějakýho základního motivu, kterej se pak, jakmile se v něm cítíš pohodlně, začne někam rozvíjet, jak rytmicky, tak tonálně. Ale je v tom vlastně pořád cítit ten základ, kterej to pořád nese dál. Ta hudba nemá formy složené ze slok a sól, je to taková jakási matlanina, strašně spletitá, ale přitom rytmicky neuvěřitelně hypnotická až tranzovní hudba. Kenny Brown říkal, že je to vlastně takovej jejich trance bez elektroniky. Oni to hrajou celej večer, nikam se nespěchá, jedna skladba trvá půl hodiny. A je to vlastně i taneční hudba, do těch juke jointů v Severním Mississippi lidi nejdou poslouchat konkrétní písničky nebo se dívat, jak někdo hraje krásně a rychle na kytaru. Jdou se houpat a nechat se unést rytmem a popíjet. Hudba je pro ně kulisa k tanci. Takže na tohle musíš přistoupit. Kažej do toho šmrdlá něco za sebe, ale je tam propojení a všichni se velice intenzivně vnímají. Samozřejmě, že tomu společnýmu pocitu pomáhá to, že se nemusí řešit žádný složitý harmonie, sloky, struktury a tak dál. Má to hrozně moc společnýho s africkou hudbou, jednoznačně nejvíc z celýho vývoje blues. Taky je velmi osvobozující, že technika hry na kytaru je úplně nepodstatná, protože například já mám ve hře na kytaru velmi limitované dovednosti. Ale to mi zároveň dává takovou tu jistotu, že mám území, na kterým se pohybuju, v tom se cítím dobře, pouštím tam emoce, špínu, radost, nasranost, dynamiku a rytmus, nemusím řešit nějaký krkolomnosti, abych něco ukázal, což prostě neumím a ve své podstatě už mě spíš sere, když takhle někdo hraje. Když se rezignuje na vnitřní rytmus, stane se z toho jenom nějaký vrstvení rychle zahraných not bez pocitu. Nicméně připouštím, že mě to sere právě proto, že to sám neumím… Každopádně mě nejvíc baví hrát věci, který vypadají jednoduše a o to těžší je ve finále to zahrát.

O svojí cestě do USA na místa, kde ještě blues žije původním způsobem, jsi před časem napsal nadšenou reportáž pro UNI. Z dnešního pohledu máš jistě nějaký odstup. Dá se říct, co z té cesty v tobě zůstalo natrvalo a co tě ovlivnilo opravdu do hloubky?

Tu cestu si vybavuju stejně jako týden poté, co jsem se z ní

Vaše loňské hraní na festivalu Hill Country Picnic a následné natáčení vzniklo na základě osobních kontaktů nebo jste tamní pořadatele okouzlili jako kapela? Nebrali vás jako exoty?

Celý od začátku je to postavený na osobních kontaktech, na setkání s lidma. I proto se poslední deska BoH jmenuje I’m Glad

Počkej, a ty vždycky píšeš texty takhle nárazově?

Já vím, že je to trošku zvláštní. Nejsem ten typ, co píše průběžně, na to ani moc nemám myšlenky. Spíš to funguje tak, že se ve mně po nějakou dobu stupňuje takový puzení, takže když vím, že budu třeba sedět tři hodiny na letišti nebo pět hodin v letadle, tak se na to už týden mentálně připravuju, píšu si různý úryvky a tak, a pak si prostě sednu, dostanu se na nějakou vlnu a píšu v jednom kuse...

| 48 |

UNI | únor 2020

I Met You. Když jsem tam byl před těmi dvěma lety, tak jsem prostě měl štěstí, že jsem byl opakovaně ve správný čas na správným místě. Samozřejmě jsem tomu pomohl, protože jsem měl místní scénu trošku zmapovanou, nejel jsem tam naslepo, ale štěstí jsem prostě měl. To je asi jasný i z toho článku, kterej jsi zmínil. Úplně mě ale mezi sebe přijali, až když jsme si spolu zahráli v klubu VFW (Veterans of Foreign Wars) v Holly Springs. Tam se v tu dobu scházeli všichni, kdo na té scéně něco znamená. Kultovní místo, bohužel už ho zrušili. A tam jsem poprvé potkal Kennyho Browna, kterej pak přijel do Šumperka a začali jsme se docela kamarádit.

Pozvali nás na Hill Country Picnic, kterej pořádá Kenny společně se svou ženou Sárou. No a samozřejmě, když už to bylo takhle postavený, tak jsme se dohodli s klukama, že si uděláme pořádnej výlet, protože taky chtěli vidět místa a poznat lidi, o kterejch jsem jim pořád dokola nadšeně vykládal, a rozhodli jsme se, že tam taky něco nahrajem, když už máme tu možnost. Takže jsem kontaktoval studio Dial Back ve Water Valley, který je úzce propojený s lidma, který zakládali Fat Possum. Všechno analog, kytary, basy, pásy, efekty jako echa a reverby visí na stěnách v podobě různých trub a beden, vše samozřejmě funkční, žádný muzeum, žádný kouzlení zvuku s počítačem. Bronson, kterej nás nahrával, ti řekne, že pro to, aby slyšel všechno pořádně, potřebuje maximální volume, že prej musí všechno být nahlas a přitom nic nesmí bolet, žádný přehrávání, žádný velký ladění, babrání se v detailech. Za dva dny jsme nahráli dvě desky. Jednu s Kennym Brownem, moje texty a písničky, Kenny jako sideman s neuvěřitelným citem, žádný sólování, spíš zahuštění a harmonizování kytary. Myslím, že to bude skvělá deska, měla by vyjít letos na podzim. No a teď na jaře doufejme spatří světlo světa naše nahrávka z toho druhýho dne nahrávání ve Water Valley, kam přijel R.L. Boyce. Moc jsme nevěděli, co se vlastně bude dít, ale R.L. poté, co jsem mu zahrál nějakou věc, co jsem si myslel, že by mu mohla sedět, prohlásil: „No no boy, I will do it my way.“ A spustil svoje typický groove boogie rytmy, nádhernej zpěv. A zpíval moje texty, který si upravil po svým! Neuvěřitelně intenzivní atmosféra, a protože už máme hotovej master, tak vím, že se to do tý nahrávky podařilo dostat.

Aby ovšem nedošlo k omylu, zatím poslední vydané album BoH je stylově hodně členité. Jsou tam jak garážové punk-bluesové nářezy, tak dost sofistikované, skoro soulové balady. Trochu se to v tobě mele, ne?

Ono se to ve mně trochu mlelo vždycky... Od doby, kdy jsem začal hrát v Anně Burešové, což byla taková dávná undergroundová kapela, mám rád hudební bizár. Ale je fakt, že je ta nová deska mnohem pestřejší, co se týče nálad. Asi míň zvukově sevřená, ale pořád to výborně šlape, ono i ty Omerovy hammondy (sarajevský klávesista Omer Blentić je podle časových možností stálým hostem kapely – pozn. aut.) to víc otevřou. Hlavní důvod, proč jsme tam dali i úplně jiný polohy je asi ten, že soulovou baladu se někomu jako nám podaří udělat párkrát za život. Normálně soulový balady nepíšu. Na druhou stranu nám to sedělo do celkovýho příběhu té desky.

To potkávání a různý vlivy v širším smyslu, to všechno spolu nějak funguje. A jak je to na obalu desky, každej v sobě máme něco z anděla a něco z ďábla, akorát záleží, v jakým poměru.

Takže až vyjdou ty nahrávky z Ameriky, budeme mít možnost konečně udělat celou pop-soulovou trojdesku... Těšíš se?

Zleva Bob Sabolovič, Jan Švihálek, Kenny Brown a Little Joe Ayes

Jan Švihálek a R.L. Boyce

Ve studiu Water Valley, zleva Jan Švihálek, Lukáš Kytnar, Bronson, R.L. Boyce, Kenny Brown a Bob Sabolovič

UNI | únor 2020

| 49 |

Jakub König je tak trochu workoholik. Zpívá příběhy i poezii, které si i skládá, občas píše texty i pro jiné, maluje obrazy, kreslí komiksy, bloguje, profesně se pohybuje v marketingu, a kromě vlastní tvorby má i dar inspirovat ostatní.

Nedávno vyšlo Září, druhé album jeho početné formace Zvíře jménem podzim.

Navíc už od dob, kdy jsme se kdysi dávno potkali v jedné redakci, mám rád jeho svébytný humor.

Jsme jen různě vděční účastníci zázraku Text Antonín Kocábek Foto Tereza Kunderová | 50 |

UNI | únor 2020

Poslední dobou jsem zaregistroval hned několik tvých výstav a z povzdálí mám dojem, jako by tě nyní výtvarné vyjádření uspokojovalo víc než to hudební. Zdá se mi to?

Asi to tak z venku může vypadat. Ale v centru všeho, co dělám, je pořád hudba. Je ale pravda, že jsem se po dodělání flipbooku Když piješ a knížky Zvíře jménem Podzim hodně rozkreslil. Magdalena Hájková nám s Vladivojnou uspořádala první výstavu... A pak jsem začal vystavovat sám. Všude, kam jdu, s sebou většinou tahám modrou krabici ve tvaru lego kostky, ve který nosím tuše, fixky a bělítka. A pokud to jenom trochu jde, kreslím si všude. Při čekání na vlak, při dlouhých firemních poradách, během toho, co s kamarádama sedíme v baru a klábosíme. Takže si kreslím vlastně pořád.

Hudbu bych taky moc rád takhle dělal pořád. A snažím se.

V metru cestou do práce dělám v telefonu skladby pro audioknihy nebo vlastní demáče. Ale kreslení je provozně jednodušší.

Po prokresleným víkendu můžu nahrát všechny ty obrázky na Facebook, a tak je to všechno rychle vidět... S hudbou je to přeci jenom delší a komplexnější proces.

Před pár lety jsem se rozhodl, že se budu umění věnovat, co to půjde. Uvědomil jsem si, že mě to v životě dělá šťastným. Že mě možnost pracovat na hudbě nebo obrazu nebo textu uklidňuje, vystřeďuje. A pokud se mi daří zůstat v tom tvůrčím proudu, je pak trochu jedno, kterou z těch věcí zrovna dělám. Ale tím rozhodujícím principem, kterej se odráží ve všem, je hudba.

Druhé album kapely Zvíře jménem podzim mělo skvělé ohlasy. Objevilo se v nominacích na album roku, koncerty byly plné... Přesto jsi dopředu avizoval ukončení této kapitoly. Proč?

Když se mi v hlavě vylíhla celá ta věc se Zvířetem, bylo to ráz na ráz. Pár měsíců jsem dumal, zvažoval, odsouval a zase se k tomu nápadu vracel... a pak jsem napsal eponymní písničku a poslal ji na Facebooku dvaceti vybranejm lidem společně s pozváním do studia. A s poznámkou, že se může stát ledasco. Ale že by jim tahle jednorázovka neměla výrazně vlézt do hraní s jejich domovskými kapelami, do jejich prací a projektů. Že natočíme desku a pak budeme hrát pár let za sebou podzimní koncerty, dokud nás to bude bavit. A čau.

První deska vyšla na podzim 2017. A i když jsem trochu doufal, že se budou dít věci, nedovedl jsem si představit, jaké.

Netušil jsem, že na pódiu bude mít ta kapela takovou sílu, že mě to bude zouvat z bot. Zážitky, které za ty tři roky mám, se nedají srovnat s ničím, co jsem zatím ve svém hudebním životě potkal.

To je ale spíš naopak důvod, proč to celé nerozpouštět...?

Je opravdu hodně těžké, držet tuhle velikánskou věc v chodu.

A protože se chci v životě obklopovat a zabývat co nejvíc uměním a co nejméně organizováním přejezdů, ubytování, termínů zkoušek a rozdělování peněz, rovnou jsem všude ohlašoval, že to bude opravdu jen na krátko.

Je to fakt náročné a to i v oblastech, se kterými jsem vůbec nepočítal. Stojí mě veliké množství energie a času, držet to pohromadě.

Když mi došlo, že máme materiál na druhou desku a že se mi do toho celého kolotoče vlastně chce pustit, protože „koncerty“ a protože „ti talentovaní a úžasní spoluhráči a přátelé...“, stejně jsem se dlouho rozhodoval. A zase to bylo ještě náročnější a intenzivnější, než jsem si představoval.

UNI | únor 2020

| 51 |

A i když mi po vyprodaných podzimních koncertech hodně lidí z vnějšku i z nitra kapely říká, že bych to měl přehodnotit, věřím, že je mé rozhodnutí správné. Dojedeme letní koncerty pro rok 2020, a moc rád bych udělal a natočil jedno velké vystoupení v cirkusovým stanu. Ale pak bude čas nechat Zvíře spát. I kdyby jen na pět, šest let, než nám trochu povyrostou děti. Než ve svejch kapelách zúročíme, co jsme se naučili společně.

Málokdy dodržuju do puntíku předem vytýčené koncepty až do krve. Mnohem víc mě zajímá, co se stane. Kam mě ta samotná práce, to samotné dílo vede. Zároveň se učím důvěřovat svým instinktům a ctít předem nastavený hranice. Zvíře je krátkodobý, možná nárazový projekt. Funguje a bude fungovat do té doby, dokud to pro nás bude něco výjimečného, vzácného, v něčem možná posvátného. Ve chvíli, kdy se z toho stane jen kšeft, nemá to kapela, jako je Zvíře jménem Podzim, možnost přežít. Alespoň tak to cítím a tak tomu věřím.

Vedle kapely jsi zmínil i stejnojmennou knihu. Vznikala snadněji než písničky, nebo bylo ji napsat pro tebe těžší?

Mně se písničky většinou skládají do příběhů. Ať už v rámci desky nebo pak v rámci jedné kapely. Často si toho všimnu až po nějaké době, ale u zvířete bylo evidentní, že kromě písniček mám v hlavě ještě příběh. A ten příběh se konkretizoval a konkretizoval a jak jsme dodělávali desku, začal se blížit podzim, kdy měla vyjít... a tak jsem se rozhodl, že to prostě risknu a zkusím to napsat. Byl jsem tehdy nadšený, že se mi povedlo doopravdy udělat a vydat flipbook Když piješ... a jak jsem byl rozradostněný, rovnou jsem pokračoval v kreslení a malování obrázků do zvířecí knihy.

Měl jsem velkou podporu v Báře Klimtové, která se starala o vydání Když piješ... a stála i za přípravou Zvířete. Díky ní jsem věděl, že když knížku fakt napíšu a když nebude pitomá, že se ji nejspíš podaří vydat.

Trochu těžší to začalo být, když došlo na samotné psaní. Zjistil jsem, že mám z „opravdové knížky“ až posvátnou hrůzu a že se furt nemůžu odhodlat. A že když už se odhodlám, pořád se tak nějak připravuju a osměluju, jak ten plavec na plovárně, co si důkladně namočí kotníky a pak ochladí čelo a hrudník a pak vleze do vody po kolena... ale stejně zase ještě radši vyleze, protože dál je hloubka.

Ale termín se blížil. A tak jsem oprášil tu modrou lego kostku, nacpal si ji tušema a fixkama, a s mojí těhotnou holkou jsme celé léto chodili po letenských zahrádkách. A já do velkého sešitu kreslil a psal a psal a psal.

Myslíš, že ten příběh může oslovit i někoho, komu třeba písničky nic neříkají?

Já bych si tipnul, že jo. Ostatně pořád se potkávám s lidmi, kteří znají knížku a neznají kapelu a naopak. A knižní recenze, které vyšly, album většinou v podstatě pomíjejí. Snažil jsem se knížku napsat tak, aby obstála i sama o sobě. Já ty dvě věci ale nedokážu vnímat odděleně... a moc hezky to funguje dohromady v rámci Malého zvířete, což je kombinace čtení, hudební improvizace a projekcí.

Co teď dělá Kittchen? Zaregistroval jsem i písničkářská vystoupení pod tvým občanským jménem, a zatímco první tři alba vyšla v průběhu čtyř let, po další čtyři roky pod touto hlavičkou nic nového nevzniklo? | 52 |

UNI | únor 2020

Kittchen normálka čile hraje. Nekoncertujeme teď záměrně tolik, jako poslední roky, ale pořád hrajeme docela často. Pod svým občanským jménem jsem vystoupil i proto, že jsme měli domluvené koncerty s Kittchen, které měly v podmínkách, že kolem nich nebudu hrát v Praze... a mně se tehdy na těch Osamělých písničkářích a vernisážích moc hrát chtělo. Tak jsem na to šel takhle, za Königa.

Před rokem, v listopadu, jsme se po koncertě v Café v lese dohodli, že do stávajícího dua přibereme Aid Kida. Hrál jsem s ním kvůli Tomášovu vytížení spoustu koncertů během loňský roku... a bylo to super. Když se navíc přidal i Tom, parádně to zaklaplo do sebe. A tak si teď pomalu rezervujeme nějaký termíny na příští rok na nahrávání. A do toho občas zahrajeme koncert, abychom viděli, kam nás to společně vede.

A to je kam?

Na nějakou chalupu nejspíš. Fakticky nám dělá dobře, mít možnost, ponořit se na pár dní jen do práce na hudbě a s Tomášem jsme takhle už párkrát natáčeli třeba v Beskydech na Portáši nebo v Úštěku. A s Tomem a pak i se Zvířetem jsme pár dní strávili na chalupě u Kalle. Ale rozumím, že tak ses úplně neptal.

Co se týká nových skladeb, mám v hlavě první zárodky, který nějak pasují k sobě. V něčem jsou podobnější tomu „starýmu dobrýmu temnýmu“ Kittchenovi. Tematicky vymetají spíš ty temnější kouty. A jak je uděláme, to jsem fakt zvědavý. Bavili jsme se o tom, že bychom po kytarovém Kontaktu pracovali zase víc s elektronikou. Ale je fakt, že jsme si část nápadů vyzkoušeli už se Zvířetem... takže teď budeme muset přijít na nějaké nové. Čím se z tvého pohledu Kittchenovy skladby dnes liší od těch pro Zvíře jménem podzim, když i oba jeho spolupracovníci hrají s oběma projekty?

Já vnímám dva hlavní rozdíly. Jednak v tématech. I když i Zvíře je na někoho moc melancholické, pořád je to deska namířená jednoznačně vzhůru, ke světlu. Je hodně nadějeplná. Jakoby svolává lidi dohromady. Kittchen je mnohem introspektivnější a temnější. Chlápek z komiksu, co straší lidi s cedulí „konec je blízko“. A druhý rozdíl vnímám v tom kapelním principu.

Zvíře je o síle smečky, o tom, že je nás hodně. Že kamkoli přijedeme, máme s sebou svůj vlastní kmen. Šamana, totem, matky s dětmi... Písničky jsou psané tak, abychom se tam do toho mohli na pár místech opřít všichni společně a připravit tak pro sebe i pro ostatní výjimečnou chvíli. Kittchen je v tomhle naopak hodně osekaný na dřeň. Tam, kde je Zvíře barevné, je Kittchen úsporný. Často je vodítkem nějaké omezení, které určí směr desky. Jsem si vědom toho, že pro spoustu lidí je ten rozdíl zanedbatelný. Ale nevadí mi to. Pro mě je důležité, že ten rozdíl poznám a cítím já.

Když je řeč o té úspornosti: Kittchen si také vždy vystačil s minimálním doprovodem, na první desce zní home-made zvuky, na koncertech jsi používal kytaru československé socialistické výroby a jednou jsem dokonce viděl i koncert s doprovodem pouhého iPhonu.

Naproti tomu ve Zvíře jménem podzim se objevily i nestandardní nástroje, jako je barytonová kytara nebo cigar box. To způsobil vliv spoluhráčů?

Do určité míry ano. Barytonová kytara mě lákala opravdu dlouho a když jsme dotočili Kontakt, pořídil jsem si ji na Tomův UNI | únor 2020

| 53 |

popud, že mě třeba povede k novýmu materiálu. Což nakonec vedla, ale až tak novýmu, že vzniklo Zvíře. A pro první desku byla tahle barytonka, koupená den po smrti Davida Bowieho, určující. Cigar box pak byla láska na první hraní, když mne brněnský hudebník a stavitel nástrojů Jan Fic pozval do zkušebny, kde mi představil portfolio Red Bird Instruments.

Jeden cigar box jsem si hned půjčil a hrál na něj doprovod k filmu Frigo na mašině... a po skončení si rovnou objednal jeden svůj kousek. A je to jeden z nejuniverzálnějších nástrojů, co mám.

Pak mi taky bylo před... skoro dvěma lety, čtyřicet. A od kamarádů a spoluhráčů jsem dostal krásného bílého Jazzmastera... což byla tak super kytara, že jsem se na ni rok styděl hrát.

A až když se mi rozbila Vraná, teda ta modře přestříkaná Jolana Proxima, na kterou jsem hrál od začátku Kittchena, přesedlal jsem na „novej stroj“. Hraju s ním ovšem hlavně v Kittchenovi.

Protože třeba na poslední šňůře Zvířete k Září jsem hlavně zpíval a nehrál vůbec na nic. Až na přídavky jsem si půjčoval kytaru od spoluhráčů.

Jak moc to řešíš, nástroje nebo třeba efekty?

Já nejsem popravdě moc technický typ. Vytvořit si svůj setup mi trvalo patnáct let. A v jednom kuse někde něco nechávám, zapomínám a ztrácím. Jakmile mám příliš mnoho cajků, nejsem to v tom vytržení kolem koncertů zkrátka schopný všechno pohlídat, uklidit na své místo...

Takže ta úspornost je v mém případě nutnost. Nebo vytoužený cíl, protože v současné době stejně jezdím na hraní úplně plným autem a leckdy by se mi ještě hodil vozík.

Kittchen se – na rozdíl od spíš snového Zvířete – v textech hodně vypořádával se zcela konkrétními traumaty – alkohol v rodině, hledání důvěry v sebe sama, vliv prostředí...

Je to už uzavřená kapitola nebo dosud nevyčerpaná studna témat? A máš pocit, že podobná autoterapie funguje?

Kittchen byl na začátku hodně anonymní. A díky tomu jsem se poprvé odvážil psát jakoby „doopravdy“. O svých konkrétních děsech a démonech, o tom, jaký to je pít a co mi ten chlast dává, o svých touhách a posedlostech. A osobně jsem přesvědčený, že taková autoterapie funguje skvěle. Představuju si to tak, že mám možnost zachytit důležité a třeba i náročné momenty ze svého života. A udělat z nich něco intenzivního, krásného, silného... teda písničku. A tím, že ji zpívám znovu a znovu, mám možnost postupně zpracovávat a integrovat tyhle zážitky, emoce a stavy do svého života. A zároveň mi během těch devíti let s Kittchenem přišlo zpátky tolik důležité zpětné vazby od lidí, kteří na koncertech prožívali podobnou věc. Identifikovali se s příběhem, nebo se svojí verzí příběhu v našich písničkách. A pomohlo jim to tuhle zkušenost nějak zapracovat, projít si jí... Během té doby mi postupně docvakávalo, že hudba v mém životě nemá jen ten zábavný rozměr. A i díky tomu, jak se hudba používá při holotropním dejchání, jsem pomaličku objevil i její hluboký význam pro vývoj... svůj minimálně. Ale i lidstva, jako celku. Hudba je komunikační kód, kterým můžeš předávat opravdu širokou a barevnou škálu emocí. A umění v nás kultivuje ty nevědomé stránky, které nelze jednoduše ovládnout ratiem.

Trošku jsi mi utekl od toho, jak to bude dál?

Asi bych řekl, že se Kittchen bude i nadále vydávat po těch konkrétních tématech... pro mě se ale mezitím radikálně změnila perspektiva. Už se necítím tak ztracený, osamělý | 54 |

UNI | únor 2020

a slabý, jak jsem se obával, že jsem. Objevil jsem ve svém životě potenciál k léčení těchhle těžkých míst a traumat. Věci, které se ale schovávají v podvědomí, všechny ty dávno nastolené nejistoty a strachy... to bych řekl, že může být nevyčerpatelná studna pro každého z nás na celý život. Sám jsem hodně zvědavý, jak ty nové písničky budou vypadat.

V objevování temných koutů jsi často zašel až tam, kam se jiní bojí. Mám na mysli hlavně tvé, poměrně dost expresivní klipy Pod Prahou a Poslední minuty, které vznikly ve spolupráci s Petrem Jedinákem. Máš nějaké hranice, kam už bys nešel?

Určitě jo, hranice mám. Pod Prahou i Poslední minuty jsou sice v něčem extrémní a na hraně. Ale přišlo mi zajímavé ukázat věci, které jsme zvyklí vídat jen jako trik, nebo opis, hyperbolu, v reálu. Jak to vypadá, když si krásná holka doopravdy zašije pusu. A co se stane, když natočíš detailní zpomalenou kamerou skutečný dekadentní swingers večírek, a podmaluješ tím smutnou písničku o konci světa. V obou případech jde ale o lidi, kteří se pro natáčení a celou akci rozhodli sami, ze své svobodné vůle.

A to je pro mě opravdu klíčové.

Kdysi jsem pracoval pro jeden internetový časopis a měli jsme najatého internetového baviče, co pro nás točil krátká videa.

Jednou se přihlásil s tím, že dal pár bezdomovcům stovku, když zbaští papričky, tajně napíchané extra pálivým olejem. A že je u toho točil a že „to je děsná prdel“. A tehdy jsem šel za šéfem, že na ničem takovém se podílet nebudu. Že s tím chytrákem pracovat nechci a že jestli chceme dělat podobné reportáže, tak končím. Video se nikdy nevysílalo a ten vykuk se postupně odkopal naplno jako takový bezpáteřní vychcan a bylo. Takže takové jsou asi moje hranice. Nevadí mi jít na krev, pokud jde o dobrovolné rozhodnutí. Co nemůžu vystát je, když si někdo honí snadné body na cizí účet. Tím, že někoho uráží nebo ponižuje. To mi přijde fakt ubohé.

Poslední dobou se mě často někdo ptá, k čemu jsou dnes dobrá hudební vydavatelství? Ty jsi jich už v minulosti vystřídal s kapelou Obří broskev několik, Kittchen vydává na značce Červený kůň, pro Zvíře jménem podzim sis vybral osvědčené Indies Scope. Bereš to jen jako otázku dělby práce, nebo i jako přihlášení se k určité filozofii?

S Obří broskví jsme každou ze tří desek vydali u někoho jiného.

Jednak jsme hledali, jednak jsme věděli houby, jak se vydávání desek dělá. Na druhou stranu, vydavatelství Červený kůň vydalo Kittchen – Menu jako svou první vinylovou desku a do určité míry se tím tehdy definovali. Spravuje ho můj kamarád, básník a hudebník František Řezníček a během naší skoro devítileté spolupráce si snažíme navzájem vycházet vstříc. A docela se nám to daří. Pro Zvíře jsem chtěl ale zavedené a respektované vydavatelství s tradičním jménem. A Indies pro mě dlouho byli tou hlavní volbou. A i s nimi je ta spolupráce prima.

Když se někdo zeptá, k čemu jsou dneska dobrý hudební vydavatelství, asi bych musel zmínit hlavně distribuci, PR a spoustu administrativy, se kterou se málokdy někdo z kapely samotný chce mazat. Důležité mi přijde pořád i portfolio daného labelu... to, podle jaké dramaturgie vybírá další koně.

Opakovaně jsi zmínil děti. Podruhé ses oženil a stal se i otcem. Pozoruješ v souvislosti s tím ve své tvorbě nějakou změnu?

Stoprocentně. Nevím, jakou máš zkušenost ty, nebo jestli si to vybavíš... ale mně se narozením Marušky změnilo úplně všechno. Jako by se mi v životě posunulo těžiště. Vůbec jsem si dopředu nedokázal představit, jaké to je, když do vztahu přibude další člověk, kterého prostě musíš milovat. Docvaklo mi, že to je opravdový zázrak. Jak je to na světě zařízené. Že spojením dvou milujících se bytostí vznikne bytost třetí. To je přece parádní. Neuvěřitelné.

No a tohle vědomí, že jsme vlastně jen různě vděční účastníci zázraku, mi zůstalo a změnilo a mění mi život pořád a každý den. Po mnoha a mnoha letech zmateného a zároveň usilovného hledání štěstí na různých prazvláštních místech, jsem si uvědomil, že ho mám. Obrovské a nezpochybnitelné štěstí. Že jsem, že jsem potkal svou ženu, že spolu máme milovanou dceru, že se můžu věnovat hudbě a umění, že mám možnost zažívat takové věci, jako když Zvíře zabere v plné Akropoli a já se nohama ani nedotýkám země. A to se stoprocentně odráží i v mé tvorbě.

Muzikanti často svým potomkům skládají skladby, výtvarníci zas malují portréty. Už jsi k tomu dospěl taky?

Jojojo. Ještě před tím, než jsme věděli, zda se nám narodí kluk nebo holčička, vznikla písnička Maruško na první desce Zvířete.

Stejně tak je primárně pro tu naši ratolest zrestaurovaná stařičká píseň od Obří broskve – Podzimní pes. Její demáč jsem jeden čas Marce musel pouštět pořád dokola. A hned od začátku taky kreslím pro Marušku obrázky, zpívám jí písničky, hrajeme spolu na nejrůznější hudební nástroje. Když už je ta hudba komunikační kód, je radost hledat a nacházet společnou notu.

Vzdal ses kvůli tomu něčeho ze své minulosti? Něčeho, co jsi považoval za svou důležitou součást?

Přestal jsem pít alkohol. O Vánocích to byly tři roky... a jde to zatím překvapivě snadno. Po jednom dalším večírku, kam

jsem šel jen na skok pozdravit spolupracovníky, abych se pak s obřím oknem vzbudil druhý den dopoledne na gauči v práci... mi došlo, že už nemám sílu pořád riskovat, že se neuhlídám.

A že si na to netroufám, když máme mít miminko. Že se za sebe nemůžu zaručit, že žádný z těch modelů omezování pití, které jsem zkoušel, nefungoval... a že mi těch dvacet let probouzení se s kocovinou a výčitkami a nenávistí k sobě samému... že mi to stačí. Tak už jsem si pro ten další vyprošťovací gin s tonicem nešel. A když jsem přežil první trudné hodiny, dny a týdny, ukázalo se, že mi to abstinování dělá vlastně hodně dobře. Ale musím říct, že jsem si to dopředu fakt představit nedokázal. Že bych vůbec nepil alkohol. To mi přišlo jako total sci-fi.

Několikrát, a i na festivalu v Boskovicích, jste společně vystoupili s Vladivojnou La Chia s projektem Vojna In the Kittchen. To už je minulost, anebo tahle spolupráce bude mít pokračování?

Já doufám, že pokračování mít bude. Vladivojna je neuvěřitelná.

A taky úplně fantastická zpěvačka a hudebnice. Ale celá je prostě totálně parádní. My to naše hraní ale měli spojené právě s výstavami. A ty zařizovala naše kamarádka Magda Hájková z Hradeckého slunovratu. Což už byl po samostatném Kittchenovi a nově se rodícím Zvířeti třetí, docela velký a obsáhlý projekt. To bylo to léto, kdy jsem chodil s Mášou po Letné a psal knížku, a narození naší Mařenky bylo na spadnutí...

No a krátce po tom, co skutečně přišla na svět, mi došlo, že na to nemám. Že musím ubrat alespoň jednu z aktivit. A Vojna In The Kittchen byla tehdy nejmladší a nejmíň rozjetá... a tak jsem se děvčatům omluvil, že to zkrátka nedám. Líto nám to myslím bylo všem. Ale jak říkám, doufám, že přijde dobrý čas, kdy pár výstav a koncertů zase uděláme. Jestli to bude za dva, tři roky, nebo až budem s Vladivojnou oba nosit bílé, dlouhé plnovousy moudrosti... to se teprve ukáže.

Jakub König (1978) Stále aktivní blogger (www.jakubkonig.cz), v letech 1994 až 1997 hrál s kapelou Stringbreakers, která se následně proměnila v Jakub a Obří broskev, a ještě později v Obří broskev. Do roku 2011, kdy byla uspána, vydala tři alba. Následně se zrodil „maskovaný kuchař“ Kittchen, nejprve sólový a dnes vystupující občas až v triu (ten zatím nahrál tři alba), a v roce 2017 i kapela Zvíře jménem podzim, která má v plném počtu téměř dvě desítky členů, a ve které kromě známých tváří z jiných kapel hrají i někteří spoluhráči z Obří broskve. Složil hudbu k několika audioknihám. Kromě knihy Zvíře jménem podzim (2017) napsal a namaloval knížku Když piješ... (2017), soubor komiksů Anjel (2011) a e-knihu NAty (2013). Psal pro firemní magazín Čilichili a jeho sloupky můžete číst v měsíčníku Full Moon.

UNI | únor 2020

| 55 |

2.–5. července

XXVIII. ročník festivalu

první jména:

pro židovskou čtvrť pořádá Unijazz ve spolupráci s městem Boskovice a rodinou Mensdorff–Pouilly

KAFKA BAND KVĚTY – 20 LET MUCHA

MUTANTI HLEDAJ VÝCHODISKO

MAX BRAVURA (PL)

POVODÍ OHŘE

PALMA POLANSKY VS LANGMAN

ZVA 12-28 BAND

Hudba, divadla, filmy, výstavy, přednášky, autorská čtení, workshopy, tanec, výlety, komentované prohlídky, akce pro děti a další doprovodný program.

boskovice-festival.cz

| 56 |

UNI | únor 2020

DINGO TOMÁŠ PALUCHA ARAN SATAN DIVADLO KOLONIE 20.000 ŽIDŮ POD MOŘEM PROFIL REŽISÉRA JURAJE HERZE AGNIESZKA TRACZEWSKA (PL)

Předprodej: 500 / 650 (do 31. 3. 2020) na GoOut a smsticket

popdivnosti

Ochepovsky Project Ať chceme nebo ne, nemůžeme být vyhranění Skupinu Ochepovsky Project založil před čtyřmi lety ruský rodák Igor Ochepovsky.

Skupina se vymyká škatulkám, její skladby se pohybují na hranici jazzu, soulu, groove a klasické hudby. V roce 2016 vydal Igor Ochepovsky desku I’m The Wind. Loni následovalo již pod hlavičkou Ochepovsky Project EP Take Care of Me. Na nahrávání desky se podílela řada hudebníků: zpěvačka Kristína Mihaľová, rapper Jan Hovorka, klávesista Jan Aleš, baskytarista Ondřej Hauser, violoncellista Šimon Marek, trumpetista Miroslav Hloucal, klarinetista a saxofonista Petr Kalfus, bubeník Michal Daněk a perkusista Oliver Lipenský.

Kapela se snaží prolomit zažité klišé jazzu coby hudby pro náročné intelektuály. Skladba Fast, ke které vydala skupina video, spojuje hudební kvalitu s chytlavostí a melodičností a má vyloženě hitové ambice. Pro rozhovor jsem se sešel s Igorem Ochepovskym, Janem Alešem a Ondřejem Hauserem.

Igore, proč sis vybral pro své působení právě Prahu?

IO: Když mi bylo sedmnáct, věděl jsem, že chci vyjet někam ven. Maminka tedy na internetu nastudovala, kam se dá jet studovat. Zjistili jsme, že v Německu a Česku je na konzervatoři obor rocková kytara, který mě zajímal.

Spontánně jsem vybral Prahu. Přijeli jsme se sem podívat a já se do Prahy zamiloval.

Igor je hlavním člověkem kapely. Jaké slovo mají při tvorbě další členové?

IO: Formulujte to opatrně! (smích) OH: Nemáme žádné slovo! (smích) JA: My jsme zjistili, že na začátku, když byl Igor přísný, to bylo nejlepší. Pak nám dal volnost a začalo se to tak nějak rozblemcávat.

Ta muzika začala být zaměnitelná. Je dobré, když do toho Igor vnáší nápady a ty jsou jasně dané. Když do toho začneme všichni něco vnášet, končí to zaměnitelně.

Třeba se vrátí staré zlé časy.

JA: To doufám. My to vyžadujeme.

Vaše hudba je na české poměry nezvyklá.

Lze nějak popsat vašeho typického posluchače?

JA: Dost na nás chodí lidi, kteří se hudbou sami zabývají. A mladí lidé, kteří jsou přesyceni současnou scénou a chtějí si poslechnout něco nového.

IO: Často přijdou lidi, kteří aktivně hledají novou hudbu, nový zvuk. Když si utváříš vkus, tak se aktivně zajímáš. Několikrát se

foto Jan Pelikán

stalo, že nám lidi řekli, že nevěděli, že taková hudba v ČR vzniká.

Skladba Fast se hraje na Radiu 1 – je to součást snahy získat nový druh posluchačů?

IO: To je jeden z našich hlavních cílů – posunout se do trošku jiné hudební sféry, oslovit nové fanoušky a získat širší publikum.

Snažíte se získat posluchače v zahraničí?

JA: Vzhledem k tomu, že domácí trh není pro tento žánr dostatečně velký, je to jeden z našich hlavních cílů. Potřebujeme v zahraničí víc hrát a oslovit tam víc lidí.

Podnikáte pro to nějaké kroky?

IO: Určitě. Pravidelně hrajeme v Německu, v Polsku, hlavně na hudebních festivalech.

Jste tam přijímaní jinak než doma?

JA: Těžko říct. On je to vždycky krok do neznáma v tom smyslu, že když jsi v Praze, máš v publiku kamarády a cítíš se jistější v kramflecích. Ale myslím, že vlastně nezáleží na tom, v jaké zemi jsi. Lidi poznají, když tam přijede nějaký projekt, který má co říct a stojí si za tím, co dělá. Poznají to a nemusejí být nějak hudebně vzdělaní.

IO: Já byl překvapený, když jsme hráli na Aalener Jazzfestu. Bylo tam strašně moc mladých lidí a ti znali náš repertoár. Po koncertě za námi chodili a ptali se, proč jsme nezahráli tu nebo onu skladbu.

Jak oslovujete zahraniční agentury?

IO: Ondro, jak oslovuješ zahraniční agentury?

OH: Já jako baskytarista této kapely neoslovuju zahraniční agentury.

IO: To je chyba, to je chyba, Ondro (smích)!

No tak jak to u nás funguje, kluci?

OH: To je nějaká zkouška? (smích) IO: My už asi dva roky spolupracujeme s Maggie Samkovou, což je agentka, která pracuje v evropské bookingové agentuře, takže to řeší ona.

Vaše hudba čerpá z více žánrů. Neplánujete přidat další? Třeba elektro?

JA: Já to vůbec neřeším. Naše hudba vychází přirozeně z toho, že náš background je různorodý. Projekty, ve kterých hrajeme, jsou tak rozličné, že ať chceme nebo ne, nemůžeme být vyhranění. Já nemám rád lidi, kteří jsou úzce zaměřeni na jeden styl a když se někdo zpronevěří jeho pravidlům, tak se na něj dívají skrz prsty, a o jiných žánrech mluví dost pohrdlivě. My žánry vůbec neřešíme.

Co se týká elektra, ono to do toho přirozeně zapadá, protože se všichni zabýváme produkcí a ve větší nebo menší míře používáme softwarové nástroje. Tam se například rozhoduješ, jestli mít předem připravené základy, nebo to nechat volnější.

IO: My neuvažujeme o žánrových posunech, spíš řešíme album a jeho koncepci a produkci: jak bude znít, jaké písničky na něm mají být, jak se to prolíná.

V čem spočívá symbolika borového semínka, které je přiloženo k desce Take Care of Me? IO: To vzniklo spontánně. S manželkou, která mi občas radívá, jsme měli brainstorming s grafikem Kubou Gruberem, který dělal design cédéčka. Právě Kuba vymyslel koncept Take Care of Me. Já mu popsal hudební koncepci a Kuba dostal nápad se semínkem. To naše první cédéčko bylo hodně spontánní. Napsal jsem nějaké skladby a pozval hudebníky. Ti se při nahrávání ani moc nepotkávali. Všechno bylo naplánované a napsané. Od té doby jsme se posunuli v tom, že se ustálila naše sestava a už fungujeme jako kapela. Začali jsme pracovat na našem zvuku a skládat songy spolu se zpěvačkou Kristínou Mihaľovou. Symbolika spočívá v tom, že prvním cédéčkem jsme něco zasadili a nevěděli jsme, co z toho vznikne. Koncept druhého alba je ten, že se o to musíme starat a rozvinout to dál.

Milan Petrák

UNI | kulér | únor 2020

|1|

mejdan s labely

hudební recenze

Tři dekády s mocnými punkovými akordy

Nechtějí mít nic společného s autorskými organizacemi, podepisují smlouvy s kapelami pouze na jednu desku a vůbec dělají spoustu věcí jinak, než jak radí marketingové příručky. Přesto se label Fat Wreck Chords bez potíží protloukl třemi turbulentními dekádami hudební historie a má velké plány směrem do budoucna. Vzhůru na skejtu do slunné Kalifornie. Tenhle mejdan bude v punkově hardcoreovém duchu.

Kapelu NOFX už léta považujeme za jednu z legend punkrockové historie. V roce 1990, kdy dnešní vydavatelský příběh začíná, to byla ještě poměrně neznámá čtveřice spolužáků z vysoké školy, která měla venku dvě elpíčka.

Producentské a vydavatelské spojení s Brettem Gurewitzem z Bad Religion respektive Epitaph Records nabízelo kapele poměrně pohodové prostředí, které se rozhodl zpěvák a basák NOFX Michael Burkett alias Fat Mike vytvořit pro nadějné kapely potloukající se okolo něj bez možnosti cokoliv vydat u chápavého a především nadšeného vydavatele. Založil tedy se svojí přítelkyní Erin Kelly label Fat Wreck Chords (vyslovuje se podobně jako Fat Records), a tato dvojice vede pevnou rukou label i v dnešních dnech. „Měli jsme štěstí na první upsané kapely,“ přiznal Fat Mike před dekádou v rozhovoru pro Tribal Area. „Jak Lagwagon, Propagandhi, No Use For a Name, 88 Fingers Louie, Face to Face, tak i Strung Out, všechny byly úspěšné,“ vyjmenoval základ diskografie vydavatelství.

A tak po dvou letech, kdy operovali z kuchyně, ve které měli kopírku, hi-fi soustavu a telefon s faxem, se přesunuli do vlastní kanceláře a opustili svá tehdejší zaměstnání. Mike přestal prodávat ženské boty v otcově obchodě nebo rozvážet léky do lékáren a Erin sekla s prací v PR agentuře. „Od začátku jsme měli

|2|

UNI | kulér | únor 2020

Fat Mike

jasně rozdělené úlohy. Mike podepisoval kapely, byl s nimi v přímém kontaktu a já se starala o denní běh vydavatelství. Bylo to tak nutné, protože Fat Mike byl s NOFX často na turné,“ prozradila před pár lety Erin v rozhovoru pro portál Bandcamp.

Rok 1994 byl rokem boomu punkrocku. Green Day a The Offspring vydali svá přelomová alba u major labelů, o výraznou pozornost si řekly i desky Bad Religion, Rancid a NOFX vydávající u Epitaph. Se zlou se nepotázal ani label Fat Wreck Chords, který náhle začal vydávat milión desek ročně. Z nedávno ještě domácího labelu bylo vydavatelství s řadou poboček po světě a celkem sedmnácti zaměstnanci. Do rodiny Fat Wreck se začlenili další výrazní nováčci jako například Good Riddance, Bracket nebo Me First And The Gimme

Gimmes. Většina z nich dodnes vydává své desky u svých objevitelů. Je to o to zajímavější, že label se stále drží filozofie upisování kapely pouze na vydání jedné desky. „Against Me! byli jednou z mála kapel, které jsme upsali na dvě desky, protože jsme do nich vrazili poměrně dost peněz. Po vydání debutu se o ně začala přetahovat velká vydavatelství. Náš právník mi říkal – mají pro nás natočit ještě jednu desku! – ale když jsem viděl, že by rádi vypadli, tak jsem vydal pokyn, aby si šli, když po tom tolik touží,“ prozradil u příležitosti 25 let fungování labelu Fat Mike v rozhovoru pro portál Consequence Of Sound.

Oba zakladatelé, i když už nejsou deset let manželé, mluví o Fat Wreck Chords jako o rodině. „S našimi kapelami jsme byli vždy úzce propojeni. Nikdy to pro nás nebyly ko-

modity, ale lidé s jedinečnými životy, do kterých jsme se rádi nechali zapojit. Jezdíme spolu na dovolenou. Naše děti si spolu hrají.

Chodíme na narozeninové oslavy ostatních.

Když jste tak blízcí, chcete, aby se jim dařilo, protože vám na nich záleží,“ odhalila ve stejném rozhovoru Erin míru propojení labelu se svými kapelami.

Od poloviny devadesátých let se vydavatelství nesmírně dařilo, ale jako se vším, po tučných letech, musí přijít i ta hubená. Koncem devadesátých let přešly finanční výsledovky z černých čísel do červených. „Mohli jsme celý kolotoč jednoduše zavřít, zachovat si distribuci a ihned bychom se dostali do velkých zisků.

Tuhle variantu jsme ale rychle zavrhli. Museli jsme zavřít pár kanceláří, propustit několik zaměstnanců, ale v zúžené sestavě jsme se rychle znovu postavili na nohy,“ prozradil kroky, které vedení labelu provedlo začátkem 21. století Fat Mike v rozhovoru pro časopis Loudwire. „Všechno špatné je k něčemu dobré. Fat Wreck Chords se prostě vrátil ke svým kořenům,“ dodal. I v novém tisíciletí Fat Mike neztratil nos na zajímavá nová jména. Vedle už zmíněných Against Me! to bylo právě toto vydavatelství, které veřejnosti nabídlo debutové desky Rise Against nebo Dead To Me, label se v posledních letech začal starat i o klasiky The Real McKenzies, Sick of It All, svou kapelu NOFX sem v roce 2003 převedl i sám Fat Mike. „Jsme členem? Nejen ne, ale KURVA NE! Strávili jsme tři roky tím, že jsme ze seznamu členů Recording Industry Association of America odstraňovali jméno našeho labelu (bylo navíc zkomolené). Uplynul rok a náhle jsme se na jejich seznamu zase objevili! Kdo jsou ti zkurvysynové?! Netřeba dodávat, že RIAA v procesu opětovného odstranění našeho jména příliš nespolupracuje,“ najdeme na stránkách labelu text, který jasně deklaruje vztah Fat Wreck Chords k autorským organizacím. Aktivismus vydavatelství není cizí. Mnoho kapel tohoto labelu se zúčastnilo kampaně Punkvoter, která měla za cíl povzbudit mládež v USA, aby hlasovala v prezidentských volbách v USA v roce 2004 pro Johna Kerryho a proti George W. Bushovi. Fat Wreck také při této příležitosti vydal dva díly kompilace Rock Against Bush.

Kompilace jsou oblíbenou disciplínou labelu, skrze něž vydavatelství podporovalo řadu charitativních akcí. Zajímavá je také řada živáků nazvaná Live In A Dive, pro kterou natočili své koncerty všechna větší jména Fat Wreck.

Mnoho zajímavostí o vydavatelství se lze od roku 2016 dozvědět z dokumentárního filmu A Fat Wreck, který posbíral na řadě přehlídek mnoho ocenění. V současné době je situace okolo vydavatelství už dávno stabilizovaná.

Fat Mike ve video pozdravu na konci roku prozradil fanouškům dlouhou řadu plánovaných alb, včetně nové desky NOFX. Co připravuje dvojice šéfů k letošnímu třicátému výročí fungování, není zatím jasné. Jsem si ale jistý, že pro druhou polovinu roku Fat Wreck Chords přichystá řadu pěkně vypečených specialit.

Pavel Zelinka

album

měsíce

JIŘÍ HRADIL, HORŇÁCKÁ MUZIKA PETRA MIČKY Hrubá Hudba Indies Scope, 2019, 54:50 + 58:41 Mohli bychom nad dvojalbem mávnout rukou. V případě prvního CD Hrubá Hudba konstatovat něco o další z mnoha snah udělat z folkloru world music. A na druhém disku Hlasy starého světa jen ocenit další autentickou terénní nahrávku ještě živoucího horňáckého hudebního folklóru.

Mohli bychom, ale naštěstí, nedá se. Už díky nepochybně láskyplnému přístupu „moderních“ hudebníků, tvůrčí odvaze a důsledné snaze o originalitu úprav. A aniž byl patrný jakýkoliv náznak nedůvěry lidových muzikantů kvůli přežívajícím předsudkům, že kořeny se nemají překrucovat.

Ke zmíněné originalitě. Ve světě vystrkují růžky hudební kříženci lidových tradic s elektronikou celkem běžně. Jenže u nás zatím převažovaly spíše průniky folkloru s artificiální hudbou, jazzem, folkem, rockem.

Proto je snaha Jiřího Hradila (Chorchestr, Tata Bojs, Lesní zvěř, Kafka Band) přihodit do rendlíku elektronické žánry neotřelá.

Iniciátor projektu navíc přistupuje k aranžmá s citem. Když se začnou v úvodní písni Uderiła skała vynořovat beaty, rychle zapadnou do atmosféry. Dokonce i když se koláž k závěru zlomí do rozmlžené ambientní podoby s klávesovými plochami, funguje to. Spojení „nadpozemského“ chrámového chorálu s kontrastně zemitým Mičkovým zpěvem v Kebys była katolíčka je vlastně polopatické, ale vtipné. Jeden z vrcholů prvního CD? Možná v halu utopený sbor Všickni lidé zemrít musí, do kterého Katarzia hodně sugestivně deklamuje neoddiskutovatelnou pravdu.

Určité rozpaky u mě budí akorát raperský vstup v písni Okolo mlýna, o který se postaral Kato. Nikoliv kvůli snaze zapojit do horňáckého folklóru trochu rapu nebo že by byl Kato (Prago Union) nějak špatný. Jen odvyprávěný příběh je až moc prvoplánový a, ehm, buranský. Lechtivé téma, které elegantně zabírá ve dvousmyslných lidových textech, tu vyzní těžkopádně, což platí i čistě pro frázování. Přestože se samplované „tleskací a dupací“ rytmické smyčce zpočátku daří oba světy propojovat. „Pražákovi kouká sláma z bot,“ zasmál by se možná při poslechu skladby nějaký Horňák. Ale budiž, Katova a Hradilova umělecká volba, nic ve zlém. Možná to však šlo líp, vždyť podobně buřičský recitativ Jaroslava Rudiše, s anglickým vokálním přispěním Miloše Rejska z Lesní zvěře, zapadl do Hudci vandrovali a ke hlasu horňácké zpěvačky Anny Práškové přirozeněji.

Klady druhé části, nahrávek horňáckých zpěváků, včetně legendárního pamětníka „starého světa“ a muzikologa Dušana Holého (*1933), jsou nasnadě. Točilo se v chalupách, stodolách nebo třeba pod širým nebem ve vsi Hrubá Vrbka a jejím okolí. Nekašírovaně, mezi muzikou můžeme zaslechnout útržky dialogů a krátkých domluv. Nejde přitom jen o dokumentární hodnotu snímku.

Spíše o feeling, řečeno s bluesmany, což není příměr přitažený za vlasy. Záměrná neučesanost muziky je prostě okouzlující.

Vydáním dvojalba projekt Hrubá Hudba nekončí. Horňácká muzika Petra Mičky s Lesní zvěří hodlají „world“ úpravy lidových písní nadále předvádět koncertně. Jistě vítané prodloužení popularizace folklorního dědictví u „elektronické“ generace.

Tomáš S. Polívka

UNI | kulér | únor 2020

|3|

hudební recenze

hudební recenze

JAN BURIAN & DANIEL FIKEJZ Hodina duchů Live Galén, 2019, 59:42 + DVD 73 min

WILCO Ode To Joy dBpm Records, 2019, 42:28

AVISHAI COHEN / YONATHAN AVISHAI Playing The Room ECM, 2019, 45:58

VLADIMÍR VEIT Až se mé roky sesypou Galén, 2019, 45:21

GUARINO SAVOLDELLI QUINTET Core ’ngrato Data Zero, 2019, 63:39

VILÉM SPILKA QUARTET Čekání na Toma Indies Happy Trails, 2019, 42:30

Písničkář Jan Burian začal vystupovat už v polovině sedmdesátých let, na svou první desku si však musel dlouho počkat. Během deseti let společného koncertování s Jiřím Dědečkem (a později s Petrem Skoumalem) byl často vídán na folkových pódiích, ale už klavírním doprovodem svých písní se folkovým stereotypům zřetelně vymaňoval. Od roku 1986 usiloval o modernější a aranžérsky propracovanější prezentaci své tvorby; významného spolupracovníka pro tuto muzikantskou transformaci našel v Danielu Fikejzovi, vedoucím jazzrockového souboru Combo FH. Na podzim 1988 natočili Hodinu duchů, sérii čtrnácti osvědčených písní, které vybrali z bohatého Burianova repertoáru a společně je podrobili radikálním úpravám s důrazem na syntezátory. Ve studiu se tehdy sešla řada hostů a album se stalo jedním z nejpozoruhodnějších počinů své doby. V roce 1996 vyšla Hodina duchů i na CD, doplněna o nové nahrávky čtyř dalších písniček. Burian s Fikejzem si tehdy v pražském Divadle Archa celý repertoár opět připomněli na pódiu, ovšem jen ve dvou – tak, jak je na koncertech hráli i dříve. V březnu a říjnu 2018 si v Arše zase dvakrát zahráli – tentokrát však vůbec poprvé v rozšířené sestavě, čítající celkem patnáct hudebníků a svým pojetím odpovídající studiové verzi.

Záznam vyšel na CD a DVD. Jen několik jmen bylo po těch letech stejných – Kateřina Jirčíková, Milan Sládek, Petr Váša. Burian s Fikejzem ostatně nechtěli zahrát přesnou repliku desky: ponechali stejné řazení písní, ale aranže se docela proměnily.

Burian své písně už v minulosti nechával zásadně upravovat – nejlépe asi roku 2017 Bizarre Bandem na albu Jihotaje. Na nové Hodině duchů producent Fikejz ukázal skvělý cit pro věc: změny rozhodně nejsou samoúčelné, občas skladby mají živější rytmický základ, někde jsou zdůrazněny kytary. Celkově je znát, že technika za tu dobu pokročila, i když zároveň Fikejz někdy záměrně používal tytéž klávesy jako před třiceti lety.

Jaroslav Riedel

Je zajímavé sledovat, jak si kdo představuje Ódu na radost. Pro Jeffa Tweedyho, autora repertoáru Wilco, jde o onu „optimističtější“ a „veselejší“ část jeho typických úvah o smrtelnosti, psychických útrapách a smutku z nacionalistické politiky i válkami neustále zmítaného světa. Což v Tweedyho případě není ironie, on to takhle prostě cítí a poctivě se snaží najít v okolním i niterném marasmu alespoň nějaké štěstí. „Oslňující světlo a nebe bez ptáků / odhoďte mě na cestu / poraněného a selhávajícího / miláčku, tohle je vrah, kterého znáš… Samé nevinné lži / občané, neste svůj kříž lehkomyslně,“ deklamuje zmučeně v působivě jednoduché písni Citizens. No není to povzbuzující? Zároveň však jako kdyby Tweety tentokrát opravdu viděl příslovečné světélko na konci tunelu. Většinou v osobních vztazích, protože svět stejně nelze změnit, a nakonec záleží pouze na tom, jak se cítíme ve vztahu ke svým blízkým, což na albu tematizují písně málem milostné. Člověk přitom nepřestává obdivovat Tweedyho invenci.

Vždyť v posledních dvou letech napsal dvě sólová alba, teď ještě titul pro Wilco a žádné vycpávky neodhalíme.

Po zvukové stránce je deska Ode To Joy ještě tišší a jemnější, než bývalo u Wilco zvykem.

Jako kdyby písničkář nechal programově naplnit slova písně Quiet Amplifier: „Mám tichý zesilovač / ticho se mi zdá pravdivější / každá kytara je potlačena / stejně jako způsob, jakým tě miluji.“ Kytarový virtuóz Nels Cline tentokrát záměrně couvl, i když jeho „nenápadné hluky v pozadí“ třeba v Everyone Hides nebo We Were Lucky jsou důležitě náladotvorné. Zřejmě jde o důsledek stylu práce, kdy Tweedy nejprve natočil strohé základy písní a pomáhal mu pouze bubeník Glenn Kotche, který písničkáři s kytarou logicky mohl akorát citlivě přizvukovat. Když pak dorazil do studia zbytek Wilco, aranžmá jenom střídmě dobarvil, aniž by zachycenou náladu zahlušoval. Což se ukazuje jako ideální volba. Wilco mají na kontě další mistrovské dílo, nic míň.

Tomáš S. Polívka

Duetní jazzová alba klavíru s trubkou se objevují řidčeji, než se saxofony; připomeňme si třeba duo Stefana Bollaniho s Enrikem Ravou (The Third Man, 2007) nebo u nás Emila Viklického s Miroslavem Hloucalem (Aftredark, 2015). Na této nahrávce se setkali významní představitelé současné izraelské muzikantské komunity, pianista Yonathan Avishai působící ve Francii a trumpetista Avishai Cohen žijící v New Yorku. Devíti skladbami naplnili vysoké očekávání výsledku, překvapením pro někoho by mohla být převaha standardů. Vlastní skladatelské příspěvky zařadili hned na úvod alba – pomalou baladickou Cohenovu The Opennig se silnou melodií, plnou melancholie a Avishaiovu zasněnou expresivní Two Lines. Původní tvorba album také uzavírá – ukolébavka Shir Eres významného izraelského skladatele Sashi Argova, napsaná na slova básně Nathana Altermana (oba předváleční emigranti, první z Moskvy, druhý z Varšavy), silně jímavá, jak se na tuto formu hodí. Nadčasovou klasiku Ellingtonovu duo prezentuje zamyšleným tématem Azalea, Cohenem hraným s dusítkem; skladbu, která uzavírá nahrávku The Great Summit Armstronga s Ellingtonovým kvintetem (1961) a často je uváděno Satchmovo spoluautorství. Něco muzikantské rozvernosti, až staromilnosti, přináší Kofifi Blue jihoafrické jazzové hvězdy – pianisty a skladatele Abdullaha Ibrahima (Dollara Branda). V tomto rozpustilejším duchu pak duo zahraje téma Ornettea Colemana Dee Dee (1965), následované živou „dvanáctkou“ Milta Jacksona Ralph´s New Blues. Zajímavé je zařazení hitu Sir Duke Stevie Wondera, který se po smrti Ellingtona (1974) přihlásil touto písní k dědictví nejen jeho hudby, ale také ostatních nadčasových velikánů předmoderní jazzové éry – ke Countu Basiemu, Glenu Millerovi, Armstrongovi a Elle Fitzgeraldové.

Ostatně – výběrem převzatých songů se obdivu k rozsáhlému a pestrému dědictví hudby jazzové historie osobitě a velmi zdařile přiznali také oba protagonisté „pokojského hraní“ na tomto albu.

Vladimír Kouřil

Vladimír Veit už má poměrně rozsáhlou diskografii – toto album je páté, které vydal v Galénu, celkově je jeho titulů asi trojnásobek. Některé z těch desek, kazet nebo kompaktních disků docela zapadly, ovšem albu Až se mé roky sesypou by se to stát nemělo; patří totiž k jeho nejlepším. Nahrávka taky vznikala docela dlouho: kytaru a zpěv natočil Veit v červnu 2013. V červnu a červenci 2019 písně akustickou a elektrickou kytarou obohatil Josef Štěpánek.

Je to vlastně obraz méně známé části Veitovy spolupráce s Jaroslavem Hutkou. Poznali se v roce 1966, později spolu asi rok vystupovali, pak už se jako dvojice na jevišti vlastně nikdy nesešli. Mnohokrát se pohádali, ale písničky spolu psát nepřestali. Hutka o tom do bookletu napsal: „Muzika nás pak vždycky dala dohromady. Bylo to také dáno tím, že já mám vždy přebytek textů a Vláďa vždy v sobě přebytek melodií. Postup je pořád stejný. Dám Vláďovi text, on k němu vymyslí muziku a nazpívá mi to na nějaký nosič. Noty ani jeden moc neumíme.“ Najdeme tu jednu skladbu z roku 2013, ty ostatní vznikly daleko dříve: titulní píseň, Přinuceni k návratu a Hliněný hrnek spolu napsali už v roce 1967. Většina se zrodila v sedmdesátých letech a rovnou se dohodli, že je Veit bude zpívat na svých koncertech. Veit taky napsal Hutkovi několik hitů jako Pravděpodobné vzdálenosti nebo Halelujá tramvaje, ty však na toto album zařazeny nebyly – jsou už s Hutkovým podáním neodmyslitelně spjaty. Možná je ale škoda, že víc prostoru nedostaly rané společné skladby z konce šedesátých let.

Kdo by si chtěl porovnat Veitovo podání s Hutkovým, může navštívit stránky www.hutka.cz a poslechnout si, jak autor textů nazpíval hned devět písní ze všech třinácti, které na albu jsou. Veitovo podání každopádně je dosti odlišné: jeho lyrický, pěkně zabarvený a přesvědčivý hlas písničkám dává introvertnější podobu. Jsou to skladby docela různorodé, málo známé, ale určitě povedené.

Je dobře, že teď jsou připomenuty.

Jaroslav Riedel

Píseň Core ’ngrato (Nevděčné srdce) napsali roku 1911 v newyorské trattorii skladatel Salvatore Cardillo a básník Alessandro Sisca, italští emigranti. Původně ji pod názvem Catarì, Catarì složili pro Enrica Carusa po fenomenálním úspěchu Pucciniho Dívky ze zlatého Západu v Metropolitní opeře, v níž byla stejnou hvězdou sopranistka Ema Destinnová.

Text je v neapolském dialektu, neapolštině, tedy mnohým Italům de facto nesrozumitelný. Excentricky revidovanou, výstřední poctou neapolské písni – Canzone napoletana – je tohle album. Jak říká bubeník Stefano Bertoli: „Neapolská píseň je univerzální dědictví, tradice, skutečný hudební žánr. A my jazzmani, navyklí improvizaci, jsme museli víceméně artikulačně ctít téma i historicky danou formu, ovšem přeuspořádali jsme je na harmonické a rytmické úrovni.“ Je to tak, krom dvou autorských skladeb lídrů zpěváka Borise Savoldelliho a klavíristy Corrada Guarina je na albu sedm neuvěřitelně novátorsky přetransformovaných neapolských písní ze 17.–19. století. Pro rychločtenáře rychlodefinice: mezi barokem, mistrovským hypnojazzem a Tomem Waitsem. Na takovouhle kapelu bych chodil jako omámený hlodavec za pověstným Krysařem z Hamelnu!

Guarino je velezkušený, megavyužívaný klavírista a skladatel, Savoldelli pak hudební experimentátor s nepřipodobnitelným vokálním přístupem – od klasické intonace po deklamační až extatický křikot, jekot v pro mě nejlepší věci Tamurriata nera. Celý band tu odjistil všechny zbraně a jede v nervním jiskření pekelný hard bop. Kontrabas tepe, sviští, bicí šolíchají, dusají i víří, klavír stejně tak, dává do těla melodiku a předehrává, vyzývá pěvce: lásku!, sex!, třeba i vraždu! Sax i klarinet se řácky připomenou ve svižně synkopické Assaje assaje. Pak vznostně, slavnostně pojatá barokní Sto core mio, kde nejvyšší létavé tóny klarinetu kopíruje Borisův hlas až do fistule. Nemožno zakončit jinak než zvoláním z nejslavnější neapolské písně ’O Sole mio!

Petr Procházka

Po albu Podvod s nápaditými jazzovými úpravami melodií Jana Nedvěda přišel Vilém Spilka Quartet s dalším tematickým počinem.

Hlavním motivem alba Čekání na Toma jsou děti. Některé skladby totiž vznikly jako úpravy známých dětských písní nebo jako Spilkovy autorské reakce na ně (Muška, Halí belí, Ach, dcerko, dcerko), jindy jde o náročnější skladby, které však pracují s prvkem hravosti (Devět koťat). Album je navíc věnováno Tomovi, synovi saxofonisty Radka Zapadla, který – jak se píše v bookletu – „žije s poruchou autistického spektra a titulní písnička je právě o čekání na to, co se z něj vyloupne“. Tom (zatím) nemluví.

A jazzové kvarteto k nám ve svých písních beze slov promlouvá podobně nonverbálně jako on.

Vilém Spilka, který je klíčovou postavou tuzemské jazzové scény, pokorně přiznává, že se při skládání nechal vést a mentorovat zkušenějším Jiřím Slavíkem. Výsledkem spolupráce jsou mimořádně zajímavé členité kompozice, v nichž se pracuje s náladami, tempem, barvami nástrojů i zmíněnými narážkami na všem dobře známé písně. V názvu alba avizované čekání tak posluchače rozhodně nenudí: takřka orientální zvuk saxofonu a kytara jako syntezátor (Devět koťat), náznak country (Ach dcerko, dcerko) nebo polyrytmy bicích (Čekání na Toma) se střídají se zpěvnými melodickými linkami. Ostatně hned v úvodním Čekání na Toma se na okamžik vyloupne pár tónů, které jako by odkazovaly na Tichou noc.

Vedle dětí měl Vilém Spilka při tvorbě alba i dospělé vzory, kterým věnoval skladbu Jaromír Henderson (tedy J. Honzák, resp. Joe H.).

Nejen název této kompozice dokládá, že hravost je vlastní posluchačům všech generací, ale že na tomto albu jde navzdory všem hříčkám o seriózní muziku. Čekání na Toma je album v pravém slova smyslu – velmi silné hudebně a mimořádně krásné díky černobílým snímkům fotografa Petra France. Navíc se při listování tímto albem fotografií posluchač seznámí i se samotným Tomem.

Milan Tesař (Radio Proglas)

|4|

UNI | kulér | únor 2020

UNI | kulér | únor 2020

|5|

hudební recenze

hudební recenze

HACKEDEPICCIOTTO The Current Potomak 2020, 48:20

SKROL Eschaton Old Captain, 2019, 62:58

HIROMI Spectrum Telarc, 2019, 73:21

JAROSLAV ŠIMÍČEK Putování zemí Ra Galén, 2019, 49:18

THE INNOCENCE MISSION See You Tomorrow Bella Union/PIAS, 2020, 34:56

RŮZNÍ Autorské jako lidové Indies Scope, 2019, 75:46

Kdybychom měli soudit jen podle jejich další studiové spolupráce, musí být Alexander Hacke se svou partnerkou Danielle de Picciotto, velmi šťastný pár. Navzdory experimentálnímu charakteru jejich hudby (sami ji prý označují jako „cinematic drone“), zní totiž jejich novinka až překvapivě optimisticky, s rozmáchlými sbory a symfonickým zvukem houslí. Navozuje tajemnou atmosféru šamanských tanců v historických filmech, působí prostorově, jako by byla nahrávaná v chrámově klenutém sále, a rozhodně nikam nespěchá. Přesto nejde jen o temné a depresivní skrumáže a plochy zvuků; stejně jako elektronické samply, táhlé housle nebo nervní baskytara, jsou tu výrazné i beaty, ať už tvořené nejrůznějšími perkusemi, nebo elektronikou (tradiční bicí nástroje nakonec znějí jen z jediné skladby, kam je pohostinsky nabubnoval Vincent Signorelli z Unsane). Na mnoha místech tepající rytmus vše nekompromisně ovládne: například opravdu rozjetá Third From The Sun už nemá daleko k návštěvě tanečního klubu, a je výrazně hybná a uvolněná. Přesto celkové vyznění určuje jakýsi majestátní duch, občas nechávající vzpomenout třeba na oduševnělost Dead Can Dance. Snadno si lze představit, že sám Hacke v tomto projektu relaxuje od domovských Neubauten, se kterými ho čeká další turné na sklonku jara.

Vedle zmíněné klenuté atmosféry jsou pro album charakteristické funkční kontrasty. Dynamiku a kontrast tvoří už jen samotný pár: jako by Hacke svým hrubým projevem a vrčící basou představoval temný pól, zatímco jeho žena křišťálovým vokálem a průzračnými tóny houslí jeho opak. Snadno to posluchače vtáhne a omotá. Jediné, co už trošku dnes začíná být v podobné hudbě klišé, jsou samplované úryvky dramaticky mluveného slova. Nicméně máte-li rádi současnou tvorbu Michaela Giry, litanie Chelsea Wolfe nebo mantrická blues Davida Eugenea Edwardse, je tohle album přinejmenším výzvou. Už jen pro tu svou nádherně dávkovanou znepokojivost.

Antonín Kocábek

Skrol patřili k nejvýznamnějším představitelům tuzemské industriální scény přelomu tisíciletí. Neměli sice baterie želez jako Paprsky ing. Garina, ani nekoketovali s hlukovými stěnami jako VO.I.D, ale jejich temné kompozice ovlivněné symfonickou hudbou byly neméně působivé. Na konci loňského roku se po sedmi letech připomněli novým albem Eschaton vydaným na Ukrajině. Nepřináší žádný výrazný zlom, drží se svého pojetí čerpajícího ze symfonické hudby, protože skladby jsou dílem Vladimíra Hirsche. Přestože jsou harmonicky propracované, tentokrát se přece jen více blíží industriálu. V úvodních Sutinách i v Materii zaznívají těžké údery bubnu, často se objevují repetitivní motivy, které vyvářejí osnovu skladby.

Kompoziční přístup se tak v Diaspoře s opakujícím se motivem zkreslené kytary nebo v Rondeau s motivem smyčců trochu blíží švýcarským The Young Gods v době L’eau rouge. V Schizmatu stejně jako v Nerovnosti zase výsledný dojem spíš evokuje svou hutností a temnotou Laibach, i když tvorba Skrol je mnohem propracovanější.

Aranžmá jsou dotažená do detailů, i když se Hirsch tentokrát odklonil od svého typického ovlivnění symfonickou, klavírní a varhanní hudbou, více pracuje s rytmem a nevyhýbá se ani nemelodickým či dokonce nehudebním zvukům, což ho vede zpět k industriálu, jakému se vzdálil v pobočném projektu Aghiatrias.

Z pochmurného alba čiší postapokalyptický zmar, i když mají mnohé kompozice až gotickou vznosnost a opulentnost barokní architektury, ovšem poničené a rozpadávající. Výsledný dojem umocňuje zpěv Martiny Sanollové, který dokáže být nepříjemně bolestný až hysterický jako v úvodních Sutinách či ve Slovech, kde se prodírá těžkým rytmem a odpovídá mu linka žesťů. Stejně tak však dokáže být Sanollová chladná a ve sborech vznosná, což vrcholnému dílu Skrol dodává na pestrosti, takže ani hodinová stopáž nenudí. Velkou změnou jsou české texty Toma Saivona o utrpení pozemského života, těžkém rozlišování dobra a zla i zapomínání.

Alex Švamberk

Po sérii triových alb a rovnou dekádu od předchozí nahrávky pro sólové piano Place To Be (2009) se Hiromi znovu rozhodla zaznamenat klavírní recitál. A prohlásila zdánlivou samozřejmost: „Když dělám desku pro sólové piano, hlavní rozdíl tkví v tom, že je to jenom piano a já. Musím být zároveň bubeníkem i basistou, multiinstrumentalistou používajícím jen ten klavír.“ Proč zdánlivou? Hiromi opravdu hraje jaksi komplexně. Pianová alba bývají prostě pianová, ať už meditativně nebo třeba expresivně, a těží právě z průzračnosti jednoho nástroje. I Hiromi to občas akceptuje, Whiteout je takovým přehledným meditativním kouskem. Většinou však supluje dojem většího aranžmá. Třeba když Yellow Wurlitzer Blues hraje „samostatně“ nad hybnou basovou figurou, nebo když v úvodní Kaleidoscope vytváří melodické nadstavby nad minimalistickým rozvojem.

Což působí dojmem, jako kdyby k protihlasům měla k dispozici dalšího muzikanta, nebo si nahrávala více vrstev pomocí playbacku. Přitom slyšíme jen poctivou (dvou)ruční práci. Hiromi si umí rozdělit mozek na poloviny a interpretovat skladbu z různých úhlů. V titulní Spectrum člověka napadne, jak to dělá, když tu „pracuje“ basová linka, zahuštěný harmonický doprovod a nad tím vším zní sólovový part. Tři ruce, he?

Také koncepce desky působí zdánlivě otřepaně. „Za koncept jsem zvolila ‚barvu‘ a idea skladby Spectrum je následující: Různé barvy se propojují a expandují, stejně jako noty. Už můj první učitel mě učil pochopit nástroj prostřednictvím barev.“ No jo, ale když ony barvy opravdu lze při poslechu vidět.

Album je autorské, až na dvě výjimky.

Blackbird, kde Hiromi vyjde z evergreenu Beatles relativně barově-konvenčně, ale pak chudáka kosáka pošle kamsi do stratosféry.

A třiadvacetiminutové uchopení Rhapsody In Blue, kterou si Hiromi výstižně přejmenovala na Rhapsody In Various Shades Of Blue. Bez obligátního orchestru, jen s klavírem, vytáhla z Gershwinovy kompozice takové – no ano, spektrum barev, že se snad autor musí v hrobě radovat.

Tomáš S. Polívka

Kontrabasista a skladatel Jaroslav Šimíček je bývalým členem Framusu Five Michala Prokopa a Orchestru Sester Havelkových, působí v rytmické sekci vokální jazzové skupiny Prime Time Voice a má své vlastní jazzové kvarteto.

Jako skladatel je autorem vánočního písňového pásma Ať rosa z nebes sestoupí. CD Putování zemí Ra jej pak představuje opět v nové roli – v roli skladatele drobných instrumentálních útvarů, které žánrově oscilují mezi jazzem, vážnou hudbou a písňovou tvorbou beze slov.

Ostatně třináct z osmnácti krátkých skladeb na albu tvoří cyklus Dětské písně pro flétnu a klavír. V podání flétnisty Davida Fárka (coby saxofonista je Šimíčkovým spoluhráčem z jeho jazzové kapely) a pianisty Jakuba Dvořáčka (hráč se zkušenostmi z jazzové Noční optiky i ze souborů klasické hudby) se zde střídají rozverné i melancholičtější, hravé i vážnější, ale vždy zpěvné a výrazné motivy. U některých se autor přímo inspiroval lidovými písněmi pro děti nebo náladou dětských her. Názvy jako Na slepou bábu, Zlaté posvícení nebo Na houpačce tomu plně odpovídají. Jinde jde spíše o náznak nálady, krátkou impresi, jako v momentech nazvaných Na moři nebo Sněží. Zde vlastně Šimíček předznamenává druhou část alba, titulní suitu o pěti větách Putování zemí Ra, kterou nahrálo dechové kvinteto Belfiato ve složení flétna, hoboj, klarinet, fagot a lesní roh. Nástroje různých barev a tónového rozsahu nádherně vyplňují prostor, navzájem se překrývají ve zvukových vrstvách a načrtávají příběh výpravy do neznáma, podobně exotické, jako kdysi na slavných Jazzových nebajkách Karla Velebného. Šimíčkovo album samozřejmě nemá ambice stát se mezníkem českého jazzu ani jiných žánrů. Ale svou čistotou, průzračností, zpěvností a hravostí patří k tomu nejlepšímu, co u nás na poli čistě instrumentální hudby loni vzniklo. Bez uzardění jej mohou poslouchat dospělí a minimálně třináct písní beze slov pro klavír a flétnu lze pouštět i menším dětem bez obav, že by pro ně bylo nesrozumitelné.

Milan Tesař (Radio Proglas)

Fungují více než tři dekády, na svém kontě mají více než desítku alb. Jednu jejich skladbu vybrala za oficiální budíček NASA pro kosmonauty mise STS-124 a chválu schytávají průběžně od kolegů od GusGus po Sufjana Stevense. Přesto se o jejich existenci na evropském kontinentu doposavad příliš nevědělo. Trio The Innocence Mission z pennsylvánského Lancasteru postavené na manželské dvojici Karen a Donu Perisových svádí svou decentní muzikou ke srovnání s nepříliš vzdálenými Low. Zatímco ale slowcoreoví mistři v poslední době zvukově experimentují, The Innocence Mission naopak pročišťují své písně nazpátek ke křišťálově akustickému soundu. Možná za to může i zacílení desky na obyčejné věci, které každého obklopují – slunce, hvězdy, mraky, stromy nebo pole. A skrze návrat k přírodě a obyčejným, nevyhroceným mezilidským vztahům, pak servírují nečekaně pozitivní album, s pevnou vírou v člověka. Svou křesťanskou víru tentokrát trojice nechala promlouvat pouze mezi řádky. Akustická kytara téměř vždy v aranži dostane jiného kolegu, jednou smyčce, podruhé melodiku, klavír, akordeon nebo klávesy. Některé skladby decentně dokreslují samply přírodních nebo „domácích“ zvuků. Bicí v písničkách, až na dvě výjimky, zní pouze v podkresu a o to více nechávají prostor pro ostatní melodické nástroje a vokál hlavní skladatelky a instrumentalistky Karen. Její mladistvě znějící hlas nedá nevzpomenout na Harriet Wheeler a její kapelu The Sundays.

Obě kapely z kombinace něžného folk rocku/ popu a výjimečného vokálu dokázaly vytěžit maximum. Škoda, že většího využití nenalezne hlas Dona, který v Mary Margaret in Mid-Air působí jako příjemné oživení. Pokud bych měl připomenout ještě další jména blíže současnosti, pak by to byla Islanďanka Sóley nebo už výše zmíněný Sufjan Stevens v minimalistickém rukopisu desky Carrie & Lowell.

Pokud byste se rádi naladili se začátkem roku pozitivním směrem, vyjeďte na chalupu a vezměte si s sebou See You Tomorrow.

Pavel Zelinka

Další díl ediční řady Malovaná truhla věnoval dramaturg Milan Páleš fenoménu moravských písní „zlidovělých, nebo záměrně autory nepřiznaných“. Vybíral jak ze „skvostů moravského folkloru, o kterých se řadu let nevědělo, že autor stále žije“, tak z nahrávek hudby stylizované, „směřující od folkloru k world music“. Řekneme si možná, proč v prvním případě písní zlidovělých autora vůbec stopovat a jeho dílo zpětně vyčleňovat. Vždyť žádná lidová píseň nevyrostla sama z podhoubí, i když se na autora zapomnělo. Čím se od „skutečných lidovek“ liší zlidovělé písně V širém poli studánečka, Zasvítil měsíc nebo Bude večer, když náhodou víme, že je napsal „moravský hitmaker“ Fanoš Mikulecký. Jenže jak upozorňuje ve sleeve-note Klára Císaríková, on tu rozdíl je. Když si dáme dohromady zmíněné balady a třeba Vínečko bílé, nejznámější Mikuleckého „hit“ (na CD asi pro notorickou známost příběhu písně nezařazený), rozeznáme autorský rukopis. Nebo si ho aspoň zpětně sugerujeme. Každopádně však zůstal otisk autorova záměru jasnější (ač styl písní přirozeně vyrůstal z místně specifické folklorní melodiky a tematiky) než v případě o generace starších lidových písní, které kolektivních paměť a vlastní vklady lidových zpěváků postupně přetvářely do obecnější podoby.

Mnohem nápadněji však nejen s folklorem, ale i se zlidovělými písněmi kontrastují skladby přiznaně ohlasové. Nádherná Pavlicova píseň Člověk a země, působivě dramaticky vystavěná Friedlova Kyčera nebo Kočkův strhující Zbojnický zvrtek jasně inzerují, že nejsou lidové, jen využívají folklorní prvky. Na zlidovění jsou příliš kompozičně sofistikované a členité. Proto asi ani nezlidoví, což jim ovšem nijak neubírá na kvalitě. Jen jde o jiný druh kvality. Na CD se tak setkávají dva zcela odlišné proudy „autorských jako lidových“. Vůbec to však neznamená, že by dramaturgie ve stylu Mikulecký v jedné truhle s Pavlicou nefungovala. Naopak, pestrá popularizační kompilace se poslouchá velmi dobře.

Tomáš S. Polívka

|6|

UNI | kulér | únor 2020

UNI | kulér | únor 2020

|7|

hudební recenze

hudební recenze

INVISIBLE SYSTEM Dance to the Full Moon ARC Music, 2019, 54:38

NEMUER Urðarbrunnr vlastní náklad, 2019, 62:13

UŽ JSME DOMA & BUCHTY A LOUTKY Pět ran do čepice aneb písně Krysáků Indies MG, 2019, 45:18

BÍLÁ NEMOC …v tichu mezi slovy…

Galén, 2019, 47:42

HELENA VEDRALOVÁ A MUZIGA Zežali zvázali Indies Scope, 2019, 40:46

McPHEE / EDWARDS / KUGEL A Night In Alchemia Not Two Records, 2019 , 47:19

Invisible System je umělecké jméno, které pro své projekty inspirované africkou hudbou používá britský producent Dan Harper. Život a kulturu černého kontinentu měl možnost poznat hodně zblízka. Nějakou dobu působil jako humanitární pracovník v Mali, kde se i oženil. Poté žil několik let v Etiopii, kde se jako producent věnoval fúzi místní hudby s rockem a západními tanečními styly – z tohoto období vytěžil tři úspěšná alba a několik dalších nahrávek. Po etiopském období se nakrátko vrátil do Mali, do oblasti, z níž pochází jeho žena, a věnoval se nahrávání místních griotských hudebníků a také zpěváků – už renomovaných (Sidi Touré) i pro Evropu dosud neobjevených.

Výsledkem této práce bylo nejprve instrumentální album Bamako Session a na ně nyní Harper navázal titulem Dance to the Full Moon.

Na rozdíl od prvního alba této „maliské série“, které bylo opravdu spíše odrazem terénního výzkumu, je novinka plnohodnotnou písňovou kolekcí, minimálně srovnatelnou s Harperovými etiopskými projekty.

I zde britský producent nechává promlouvat nástroje a hlasy afrických mistrů, ale v různém poměru k nim přidává vlastní vidění (hudebního) světa. Do některých tracků nahrál kytary, jindy afrického kytaristu podpořil výraznou basovou linkou. Používá syntezátory, programuje, dohrává bicí, měl na starosti mix i mastering jako plnohodnotné etapy tvůrčího procesu. Některé jednotlivé skladby (často se stopáží od šesti do deseti minut) si drží tradičnější africký zvuk (Zani), jiné už připomínají spíše západní elektronické remixy (titulní Dance to the Full Moon). Na většině alba však zůstává fúze afrického a západního (anglosaského) v citlivé symbióze. Jedno doplňuje či koření druhé, aniž by se oba světy rušily a přebíjely.

Toto inspirativní album mimochodem stojí za to mít na CD i s bookletem. Ten totiž vedle komentářů k jednotlivým písním obsahuje i text, který Harperovu práci zasazuje do reality válkou zmítaného Mali.

Milan Tesař (Radio Proglas)

Domácí dark folkoví Nemuer v posledních dvou letech nešetří aktivitou. Vedle četných koncertů na podzim vydali nové, už čtvrté řadové album. Michael Zann a jeho spoluhráči připravili k vydání kolekci písní, která se pouští při hledání starých kultur do jiných končin.

Zatímco předchozí deska byla plná inspirací ze starověkého Babylonu, tentokrát se pozornost kapely obrací na skandinávský poloostrov. Album nazvané Urðarbrunnr totiž čerpá inspiraci z poetické Eddy a starých norských ság. Jak už je u Nemuer zvykem, skladby jsou nazpívané původním jazykem, což v tomto případě znamená staroseverštinou se snahou o rekonstrukci tehdejší výslovnosti. Z čistě akustické dvojice se navíc Nemuer v loňském roce rozšířili na kvarteto. Původní sound postavený na akustické kytaře, kdy jsem měl pocit, že Zann se snaží naladit na podobnou vlnu jako Stephan Micus, byl výrazně upozaděn. Významný prostor dostali hráči na buben davul Alex Pantea a elektronik/klávesák Martin Kopl. A nutno dodat, že Nemuer změna výrazně prospěla.

Michaelovi se poprvé podařilo předložit posluchačům opravdu tajemné atmosférické skladby, které vhodně doplňují exotické akustické nástroje (například staroseverské lyra tagelharpa, cimbál, brumle), a také vokály Michaela i Kateřiny Pomorské. Ty navíc využívají i exotických technik hrdelního zpěvu. Suverénní kolekce tak z boku vpadává do současné vlny folkových kapel typu Wardruna nebo Heilung inspirované předkřesťanskými mytologiemi a ságami. Jako by se původní duo snažilo o to samé, ale s nevhodnými aranžemi. Tento moment nakonec hraje kvartetu nejvíce do karet.

Aniž by Michael nějak měnil svůj rukopis, náhle má potenciál oslovit opravdu velkou skupinu posluchačů, kteří věnují hudbě někde mezi Dead Can Dance, Mari Boine a Le Mystère des Voix Bulgares velkou pozornost. A protože kapela už za pět let fungování dokázala oslovit poměrně početnou posluchačskou obec za hranicemi domoviny, mám za to, že si novou deskou zadělala na světlé zítřky.

Pavel Zelinka

Kdepak, nejde o pouhý soundtrack ke druhé řadě večerníčků o Krysácích. Hudební miniatury vzniklé pro potřeby pohyblivých obrázků přepracoval autor hudby a textů Miroslav Wanek do podoby „plnometrážních“ písní, aby vytvořily program celého vystoupení pro děti.

Nezůstalo však u koncertu, členové Už jsme doma přidali kostýmy a rekvizity, zařadili mezi písně scénky. A když najednou bylo těch rolí na jednu kapelu moc, vstoupilo do představení divadlo Buchty a loutky. Nejen aby muzikantům zase uvolnilo ruce ke hraní, ale přidalo kupu dalších nápadů.

Také na obalu CD jsou Buchty a loutky uvedeny coby spolu-interpret, byť podíl divadla je opět pouze vizuální a z nahrávky ho jaksi neslyšíte. (Byť tomu tak nemuselo být, vždyť manželé Bruknerovi z Buchet a loutek jsou skvělí muzikanti, mj. někdejší členové Domácí kapely.) Přesto právem uvedeny. Fotografie z představení v obsáhlém bookletu totiž vítaně dokreslují atmosféru písní.

Muzika ovšem obstojí i mimo kontext hudebně-divadelního představení. UJD si i v repertoáru určenému pro dětské publikum zachovávají charakteristickou pestrost a členitost.

Parodické „dechovkářsky um-ca-ca“ valčíkové momenty hrané s punkovou razancí prokládají prokomponované, rytmicky nepravidelné pasáže. Harmonie zdaleka nejsou prvoplánové a melodie vlezle zpěvné. Což je jedině klad, není proč malé posluchače podceňovat a myslet si, že vstřebají jen rozpočítadla a přímočaré popěvky.

Vždyť děti často s nadšením přijmou i muziku zdánlivě těžkou. I texty jsou výborně vypečené a nechybí jim vícero významových vrstev.

Nejen, že Holub Emil zpívá „a v Paříži znám Eiffelovu věž / rovnou takovou v Pise nenajdeš“, ale dodá i „malou čínskou zeď měli v Berlíně / pak ji zbourali / v Číně ještě ne“.

Zábavná deska nejen pro děti alternativců a jejich rodiče. Ačkoliv zdaleka ne každý svrchovaný „vážný“ kumštýř zvládne pobavit to nejupřímnější a nejnáročnější ze všech druhů publika, UJD to dokáží.

Tomáš S. Polívka

Skupina Bílá nemoc vydala nové album po dlouhých patnácti letech. Jedinou písní z pozůstalosti bývalého kapelníka Tomáše Poláčka (zavražděn v roce 2000) a dvorního textaře Františka Stralczynského (zemřel v roce 1998) je Podivnej svět. Zbytek tvoří novější skladby, díky pauze mezi deskami pečlivě prověřené před posluchači na koncertech. Pokračuje spolupráce s Ivanem Hlasem, nově dodala dva texty Radůza, jednu z nejlepších písní Ostrá skla otextoval písecký básník Milan Princ, jinak dvorní textař Romana Dragouna. Autorem hudební složky většiny písní je baskytarista Ivan Němec.

Skupina po pauze nepřichází vlastně s ničím zásadně novým. Hráčské kvality hudebníků členů jsou nezpochybnitelné, saxofonista Vladimír „Boryš“ Secký je plnoprávným členem kapely (na minulé desce byl pouze jako host), mix akustických a elektrických nástrojů – tedy folkrock v nejrůznějších odstínech tohoto slova – zaručuje dostatečnou pestrost.

Vedle výrazného hlasu Zdeňka Hříbala a saxofonu stojí také za to soustředit se při poslechu na basové linky. To vše samozřejmě v rámci hudebního kánonu, který bychom mohli zasadit do 80. let stejně jako do současnosti. Bez jakýchkoli alternativních výstřelků.

Texty jsou většinou potemnělé, často zachycují noční život, samotu, konzumaci opojných látek, pustiny skutečné i duševní, dokonce i nůž trčící z žeber. Přitom míra poetičnosti se mění s jednotlivými textaři a případnou nestejnou řemeslnou úroveň textů vyvažuje kapela kvalitními aranžemi, samozřejmě v rámci žánru.

Tedy žádné překvapení, ale poctivá práce.

Poznámka pod čarou: Že Bílou nemoc vydal Galén, je vtipné (Karel Čapek napoví), ale logické. Totéž vydavatelství před pár lety připravilo soubor archivních nahrávek skupiny Bonsai, předchůdkyně Bílé nemoci, a navíc se dnes tomuto žánru u nás nikdo nevěnuje tak soustavně jako právě toto nakladatelství lékařské literatury. Že Bílou nemoc kdysi založili tři lékaři, je vedlejší.

Milan Tesař (Radio Proglas)

O téhle kapele se asi nejvíce mluvilo na počátku nultých let, kdy často vyjížděla do zahraničí, což dokládá koncertní nahrávka Muziga v Portugalsku (2001), a vydala ceněné album O lásce (2002). Ale fungovala už o deset let dříve. A od počátků míchala do moravských lidových písní příjemně neortodoxní prvky, odkoukané leckde ve světě (tj. world) i v jazzových kruzích. Ostatně léta s Muzigou hrával a dnes zase hrává kontrabasista Petr Kořínek, známý z SHQ, Décziho Jazz Celluly či JOČRu. Zkušení muzikanti nezaháleli ani v pozdějších letech, ať už pod hlavičkou Muziga, nebo s Feng-jün Song v Horské karavaně či dalších projektech. Včetně koncertu Muzigy se symfonickým orchestrem. Na opravdovou řadovou desku se ovšem čekalo dlouho.

Současná inkarnace skupiny má v názvu vypíchnuté jméno Heleny Vedralové. To proto, že opravdu stojí především na jejím zpěvu a houslích, potažmo viole. Z pamětníků dřívějších sestav se na nahrávce podílel jen zmíněný Petr Kořínek, navíc v jednom případě pohostinsky vystřídaný Marianem Friedlem.

Také jen v roli hosta se objevila někdejší členka Muzigy, původem francouzská hráčka na perkuse Cécile Boiffinová. K písni Horečka přispěla marimbou. Zbytek obsazení je nový a příkladně „hraje na kapelnici“, byť jazzující trubku Karla Mužátka (též Sovičův Golden Big Band Prague) ani „etnické“ bicí Markéty Vedralové nepřeslechneme. Dřívější přednosti ovšem zůstaly zachovány. Nekonvenční přístup k lidové písni, soudobou vážnou hudbou poučená interpretace, všesvětově etnické inspirace, originální aranžmá, emotivnost projevu. Vzácně a umírněněji se Helena Vedralová pouští i do poloh, jaké bychom čekali od Ivy Bittové, ale nejde o žádnou kopii, pouze o podobně nasměrovanou cestu z folklorní do „alternativní“ interpretace. Vedralové není cizí ani šansonové vypravěčství (mívala i autorský šansonový program Eva se houpá), namátkou v písni Šohajova hlava. A co není pro puristy, to ocení „kolážisté“.

Tomáš S. Polívka

Americký saxofonista a trumpetista Joe McPhee, který loni v listopadu oslavil osmdesátku, se u nás osobně představil o dva roky dříve v pardubickém Divadle 29 coby host DKV Tria. V té době mělo za sebou prvních pár koncertů i jeho trio s britským kontrabasistou Johnem Edwardsem (ten za svou kariéru hrál opravdu s kdekým včetně Evana Parkera, Johna Butchera, Stevea Beresforda či The Remote Viewers) a německým bubeníkem Klausem Kugelem, jehož jsme u nás mohli vidět loni na prvních společných koncertech se saxofonistou Pavlem Hrubým v Praze na Freejazzovém festivalu a v Hradci Králové na JGTT. Diskografii této trojice tvoří zatím dva koncertní tituly. Ten první se jmenuje Journey To Parazzar a obsahuje záznam teprve druhého koncertu tria v září 2017 v Záporožném na Ukrajině. Kritika ho přirovnala k vulkánu chrlícímu lávu. Podobnou energii má bezesporu i aktuální album nahrané v pověstném krakovském klubu. Vše začíná tajemných duněním basy, do něhož občas něco cinkne a teprve ve třetí minutě se do toho velne naléhavý saxofon. McPhee je vůbec úsporný hráč, který umí vystihnout ten správný moment, kdy vstoupit do děje, a naopak kdy ustoupit do pozadí. Po úvodní cool free atmosféře nastává v druhém čísle pěkná drsoňsky rozkotaná divočina Just To Wait, kde se všichni patřičně vyřádí, ale i tady McPhee dodržuje určitý nadhled. Následující třiadvacetiminutový kus At The Waters Edge začíná jakoby elementárními prvky, z nichž se teprve později skládá celý obraz, McPhee tu davisovsky štěkne trubkou, Kugel exceluje v bouřlivém sólu, drásavá řezavá basa se vám zaryje až do morku kostí, aby jinde vytvářela hladivé melodické ornamenty. Chvílemi je to až psychedelický bigbít, jindy se z toho vyloupne jakoby archaizující a přesto svěží free jazz, každopádně to má však neustále silný náboj. A to i v případě závěrečné vyklidňovačky s přízračným názvem To Watch A Mist Rise.

Petr Slabý

|8|

UNI | kulér | únor 2020

UNI | kulér | únor 2020

|9|

recenze v ýstav y

Devětsil 1920–1931 Praha, Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu Kurátorka Alena Pomajzlová Výstava potrvá do 29. března Devětsil pro děti a mládež – tak by se dala v nadsázce charakterizovat výstava, která běží v pražském Domě U Kamenného zvonu.

Samozřejmě bez urážky: Ta výstava dá tomu, kdo netuší nebo tuší minimálně, komplexní pojem. Ale tomu, kdo s poetismem Teiga & spol. udělal už nějakou tu zkušenost, nic nového nepoví. Připomíná, neobjevuje. Provází kapitolou po vertikále i horizontále: jednak sleduje vývojové proměny hnutí v dvanáctiletce 1920 až 1931, jednak předkládá poetismus jako (málem) univerzální styl, který dělal poezii pro všech pět smyslů, od (obrazové) básně přes kresbu, malířství a fotografii po divadlo, hudbu, film, architekturu a různé hraniční experimenty, míchající třeba muziku s výtvarnem nebo výtvarno s filmem. Výstava, připravená Alenou Pomajzlovou, sází spíš na obecnější

tematické bloky než na konkrétní jména a vývojové proměny autorského rukopisu třeba Jindřicha Štyrského a Toyen, nebo překotného myšlení „kapitána avantgardy“ Karla Teiga, který byl schopen vystavět všetečný poetismus (vstřebávající vlivy abstrakce, kubismu i surrealismu) na bázi puristického funkcionalismu – tedy volnou hru podle přísných pravidel. Je tu víc kanonického, učebnicového abstrahování než analyzování, spontánních cest za motivem. Ale kdo hledá, najde: spouštěcí mechanismy pro vlastní snění.

Stačí výstup po točitém schodišti za doprovodu Ježkovy klavírní ur-verze Tří strážníků, a hned je před očima tragický osud geniálního skladatele, který otevřel moderní vážné hudbě minimálně tolik dveří jako jeho souputník Gershwin; sice ve stejný čas, ale na daleko míň atraktivním místě. Anebo stěna z kompletních ročníků ReDu – a divák je rázem zpátky v Olomouci, kde v tamějším Muzeu hudby běžela (před)loni epochální přehlídka s názvem Rozlomená doba, snášející na jednu nekonečnou hromadu maximum z toho, co vygenerovaly v letech 1908 až 1928 avantgardy budoucí „vé čtyřky“; pokud objevy, pak byly právě tady.

A vůbec tenhle ReD, anglicky „rudá“: poetismus dvacátých let sice výskal různými druhy radostí, pil ty nejdelší koktejly namíchané

Bedřich Feuerstein: Scénický návrh ke hře Karla Čapka R.U.R., 1921

| 10 |

UNI | kulér | únor 2020

knižní recenze z uvolněných fantazií a osvobozené touhy, ale na jeho rubu od počátku zapouštěla kořeny sympatie pro krásné nové světy malované tou nejhnusnější totalitou minulého věku, leninismem, potažmo stalinismem; Biebl, Teige nebo Nezval by mohli vyprávět. A ještě jedno krátké spojení, a sice s podnikem, který tomu aktuálnímu v Domě U Kamenného zvonu předcházel a který tematizoval souvislosti mezi zvukovou stopou a jejími průniky do hájemství vizuality; pokud objevy, pak byly právě tady.

V průvodním letáku k výstavě Pomajzlová (trochu distancovaně a znaveně) píše: „Krátké, ale intenzivně prožívané desetiletí bylo naplněné optimismem, neutuchající tvůrčí invencí a velkou otevřeností k okolnímu světu.

Mnohé z toho by mohlo posloužit jako inspirace i dnes.“ Ne mohlo, mělo. Jinak by se devětsilácké aktivity, které zbásňovaly právě žitou chvíli, staly jen jedním z mnoha nudných hesel v rejstříku dějin umění. To by byla škoda. Síla Devětsilu je totiž právě tady a teď: v jedinečném spojení slova s tělem, v kreativním předvídání (i vyčerpání) postmoderního „anything goes“.

A hlavně v souzvuku prvního s druhým, v ručení vlastním životem za veškerá ta úchvatná objevitelská angažmá; Biebl, Teige nebo Nezval by mohli vyprávět. Nechejme je vyprávět.

Radim Kopáč

Sabrina Nick Drnaso překlad Martin Svoboda, Trystero, 2019 Pražské nakladatelství Trystero pošesté: Nick Drnaso a jeho Sabrina. Komiks, který je po všech stránkách divný, a to víc než dost.

Těch stránek má víc než dvě stovky. A Drnaso?

Ten je z našeho pohledu dítě zlomu, ročník 1989, „žije v Chicagu s manželkou a třemi kočkami“. A v komiksu se realizuje suverénně jako scenárista a výtvarník v jednom. Sabrina vyšla v originálu v roce 2018.

Nejdřív k výtvarné stránce věci. Totální minimalismus: v exteriérech, interiérech, postavách. Obrysová linka, minimum (tlumených) barev. Holé, nevlídné stěny uvnitř, redukovaná, zvláštně vybrakovaná krajina venku. U postav pak minimální, spíš rovnou nulová mimika, omezená gestikulace; Drnasovi hrdinové se pohybují prostorem příběhu toporně jako igráčci. Jsou zvláštně nijací, nemají ani neprobouzejí emoce. Do jejich vizáže se ovšem zřetelně vepsal „americký sen“, tedy jeho odvrácená strana: jednak jsou vyžraní, opuchlí, málem širší než delší, páčí lačně z automatů uvízlé chipsy a ze sáčků loví jeden hamburger za druhým; jednak za vším vidí vždycky něco nebo někoho jiného, dalšího, jakési paralelní univerzum, bandu zvrhlých iluminátů, kteří vodí lidstvo po světě jako nebohé loutky. Ne náhodou se klíčové postavě příběhu zdá na jedné z posledních stránek děsivý, bíločerný sen, v němž vykonává profesi málem okultní ražby: „technik rozhraní“.

A jsme u příběhu. Calvin Wrobel, tak se ta klíčová postava jmenuje, je zaměstnanec ministerstva obrany, má hodnost rotného – a rozvrácenou rodinu; žena s dcerkou před ním zmizely na Floridu, prý si jich pro samou práci moc nevšímal. Jednoho dne k němu do poloprázdného bytu přibude dávný kamarád ze školy: prý mu unesli, a jak vyjde najevo během dalších stránek, nejspíš taky zavraždili jeho milou; je na dně, prchá co nejdál před krutou realitou – a Wrobel ho vezme pod křídlo.

Věci se tím dávají zvolna do pohybu, atmosféra vyprávění houstne, do děje vstupuje zmíněný paralelní vesmír (násobený i dělený elektronickými médii) a s ním pořádná dávka úzkosti, paranoie, strachu. Jako by ten přišedší Wrobela zaklel, vsadil jeho život do nových, podstatně širších souřadnic. Motivy z globální teorie spiknutí se začnou sypat jeden za druhým, a teorie hledá praxi – chce Wrobela celého, teď a tady. Jenže Wrobel je dítě svého věku: nic moc to s ním nedělá, nechává se unášet, prostě je, trvá. Až do (otevřeného) konce.

Z toho jde v komiksu asi ta největší hrůza.

Mají tyhle obrazy své předobrazy? Nebo jde o čirou fikci, temné snění? Kde je pravda, kde je lež, čeho se dá chytnout? Co je iluze, hra a klam, co je skutečnost, na kterou si lze

sáhnout? Drnasova domovina je každopádně neklidným územím, kterým se motají (po vzoru svého šaškovsky stylizovaného lídra) přízraky dost vzdálené lidskému druhu: navenek (na těle) vypasené, uvnitř (na duchu) vychrtlé na kost. Prostě parodie na život, smysl, štěstí. I když ono je vlastně fuk, odkud Drnaso bral. Hlavní je, co z toho vzešlo: komiks, který je po všech stránkách divný.

A to víc než dost.

Radim Kopáč

Warax Pavel Hak Paper Jam, 2019 Komiks, kde jsou místo linií a barev slova.

Nějak tak by se dal charakterizovat román Pavla Haka Warax. Jde o dynamický proud vypjatých situací, kde zcela schází spisovatelův návod, jak je má čtenář uchopit. Hak je mistr v „nemanipulaci“ čtenářem. A svůj příběh z blíže neurčené země, z blíže nespecifikované budoucnosti nechává uhánět vpřed podle vlastní logiky.

Totiž, příběh. Jedná se vlastně o několik příběhů, které se volně proplétají. V jednom z nich Preston, mladý a bohatý neřád z korporátní sféry, ohavně nakládá se svou přítelkyní, aby se pak zúčastnil raketového pádu své kariéry. Ve druhém příběhu zbrojař Warax připravuje totální válku všech se všemi, přičemž hodlá všem dodávat zbraně. Ve třetím příběhu se skupina mladých zoufalců, přezdívaná smečka, snaží překonat zeď oddělující zbídačelou zemi od země hojnosti. Ve čtvrtém příběhu bezejmenný člověk, označený jen FD 21, putuje apokalyptickou krajinou po katastrofě a snaží se přežít.

V pokračování zbrojařova příběhu se odehrává výsadek dokonale vycvičených profesionálních vojáků do nepřátelského teritoria.

I prolínání těch čtyř příběhů připomíná sešity s komiksovými dobrodružstvími.

A podobností je ještě víc: tempo vyprávění, střihy, exponované situace, náhlé zvraty.

Hakův styl je zároveň uměřený, nebo spíše: přesný. Chladný jazyk bez přídavného jména, které by bylo navíc, jen zesiluje působení jednotlivých scén.

Osudy Prestona a Waraxe budou asi čtenáři nejbližší, i když jsou vlastně nejšílenější.

Zbrojař Warax přesvědčivě dovozuje, že válka je prostředkem k dominanci a k rozvoji – ovšem válka provozovaná na základě demokraticky schválených zbrojařských smluv.

I Preston je ve svém predátorství jasně čitelný.

Příběhy „přeživších“ – smečky a FD 21 – jsou symboličtější, ale také mají svou pochopitelnou platnost. Slovo „migranti“ u líčení postupu smečky nepadne, přesto se zřetelně jedná o putování uprchlíků. Vyprávění naváže na dynamiku útěku dynamikou přežívání v bohaté společnosti – špatně placenou prací pro podiv-

né zprostředkovatele. Putování FD 21 je zase vyčerpávající cestou, odehrávající se v mezích vlastního těla a mysli.

Příběhy spojuje jeden prvek, který se objevuje v nich ve všech. Je to cena. Cena, kterou je člověk ochoten zaplatit, aby unikl – nebo aby se někam dostal. Cena za jídlo, za láhev vody, která se dramaticky liší, když je člověk uprchlík a když je zbrojařský magnát. I Warax uvažuje o ceně vlastně neustále – válka je cena, kterou je ochoten zaplatit on. Válka, do které vžene všechny druhé. Ostatní postavy naopak důsledně platí samy za sebe. V jedné z vypjatých scén dojde i na vyjednávání novinářů s odsouzencem na smrt, aby prodal práva na filmování vlastní popravy.

Spád dobrodružství – opět komiksový prvek – spolehlivě udržuje čtenářovu pozornost. A dramatický rozdíl mezi světem prózy Warax a světem, v němž se běžně pohybujeme, vytváří zvláštní dojem. Ten náš obvyklý, spolehlivý svět se náhle začne jevit nejistý, zpochybnitelný. Tuto operaci už nechává Pavel Hak na čtenáři. Zavedl ho do dobrodružství – a pocity nechal na něm.

Vyprávění klade čtenáři vlastně s každou situací otázku, jak by se člověk zachoval.

Nebo lépe řečeno: Zachoval by se jinak? Odmítl by zaplatit tu cenu?

Knihu vydalo ve čtivém překladu Zdeňka Humla a v dokonalém redakčním zpracování (Jovanka Šotolová a Jan Šulc) nakladatelství Paper Jam. Warax se těžko přirovnává ke knihám z české produkce. Výjimečný je i osud jejího autora, který emigroval do Francie a přijal za svůj literární jazyk francouzštinu. Pavel Hak ví, jakou zaplatil cenu, a na jeho textu je to v nejlepším slova smyslu vidět. I v tom, jak dokáže zůstat skrytý za textem.

Marek Toman

UNI | kulér | únor 2020

| 11 |

filmová recenze

filmová recenze

Králíček Jojo

Srdcová královna

Režie Taika Waititi USA/Nový Zéland/ČR 2019

Režie May el-Toukhy Dánsko / Švédsko, 2019

Na konci ledna vstoupil do českých kin dlouho očekávaný snímek uznávaného tvůrce a satirika Taiky Waititiho, rodáka z Nového Zélandu. Satirická podívaná se odehrává ve Třetí říši v době války. Malý Jojo se touží dostat do války, aby mohl být Hitlerovým strážcem, a proto se s kamarádem Yorkim dostává na výcvik do Hitlerjugend, kde se má všechno naučit. Výcvik má na starosti skoro až hvězdná dvojice Sam Rockwell a Rebel Wilson, kteří vytvářejí opravdu skvělé kombo.

Ostatně, kdykoli se na scéně objeví Rebel Wilson, převálcuje všechno ostatní. V Králíčku Jojovi také září Scarlett Johansson, která je nominována na Oscara za nejlepší vedlejší roli.

Samotný film má pak dalších pět nominací.

První část snímku je hodně parodická, narozdíl od těch ostatních. To podtrhuje primárně sám režisér Waititi v roli imaginárního Hitlera (ač je sám tvůrce židovského původu), kterého si Jojo představuje v hlavě jako svého nejlepšího kamaráda. Expozice snímku je primárně založena na zesměšnění Hitlera a nacismu jako absurdní ideologie, která bohužel nemá hranic. Scenáristický bod obratu ale nastane ve chvíli, kdy Jojo doma najde ukrytou dívku Elsu, o které zjistí, že je Židovka.

V tu chvíli se poetika Králíčka Joja zcela změní. Zatímco byla první část parodická, pomyslná druhá část už silně zavání válečným dramatem a dostává se do více intimní roviny mezi samotnými představiteli, ať už jsou to rozhovory syna s matkou (skvělá Scarlett Johansson), rozhovory syna s Elsou anebo to ze všeho nejintimnější, rozhovory matky s Elsou.

Právě to jsou chvíle, kdy se film absolutně mění a Waititi zkušeně přechází z parodie přes komedii až do dramatu. Žánrový rozptyl Králíčka Joja je tedy veliký, ale zároveň přesně vyměřený. Waititi už díky svým zkušenostem s dramatickou tvorbou přesně ví, kdy má která část skončit.

Hlavní postavou se tak na chvíli stává právě matka, o které se divák dozvídá, že názory svého syna vůbec nepodporuje a svoji vlast momentálně nesnáší. Svěřit se s tím může jenom Else, kterou ona sama ukryla na své půdě, a doufala, že ji Jojo neobjeví. Vznikají tak zvláštní tajemství mezi čtyřmi postavami, které celý příběh vedou. Jojo a Elsa se spolu baví, protože se Jojo snaží zjistit všechno podstatné o židovské rase. Elsa a matka vedou konverzace o lásce, ale nesmí se to dozvědět Jojo.

A to, že se Jojo sblížil s Elsou, možná i trochu zamiloval, což ale není schopný odhadnout, se zase přestává líbit imaginárnímu kamarádovi Hitlerovi.

Srdcová královna je druhý celovečerní snímek dánské režisérky egyptského původu May el-Toukhy, která debutovala před pěti lety romantickou komedií Dlouhý příběh ve zkratce. S těžším žánrem sociálního dramatu se vloni popasovala skvěle právě Srdcovou královnou, kterou premiérově uvedla na festivalu Sundance, kde získala cenu diváků za nejlepší světový hraný film. Dánsko-švédská koprodukce zamířila do českých kin 16. ledna 2020.

Režisérka se rozhodla na filmová plátna přenést nový pohled na tematiku lásky a vztahů. Přišla s příběhem právničky Anne, ve které doslova exceluje skvěle přirozená a bezcharakterní Trine Dyrholm (za roli získala nominaci na Evropských filmových cenách), která žije spořádaný život se svými dvěma dětmi a manželem Peterem. Teď byste možná

| 12 |

UNI | kulér | únor 2020

Casting Králíčka Joja je opravdu značně povedený a velmi úzce je spjat s jednotlivými (skvěle napsanými) charaktery, kterým jejich představitelé plně dostáli. Dá se skoro říct, že co postava, to skvost dotažený do dokonalosti, ať už mluvíme o hlavních rolích (především debutující dvanáctiletý Roman Griffin Davis, který už má na kontě nominaci na Zlatý Glóbus), tak o těch epizodních (například úžasně slizký Stephen Merchant).

V hlavě vám rozhodně uvízne samotné finále, nebo spíše doznění snímku. Závěr se totiž obrací zpátky k jedné ze situací v příběhu, kdy ji nechal bez dovětku a navazuje na ni právě až v poslední scéně, tedy nechává hlavní dva hrdiny tancovat na tematickou píseň. Používá tak stejného postupu, který se například ve stejném roce objevil u norské Psychobitch Martina Lunda anebo před pár lety v Charlieho malých tajemstvích. S druhým jmenovaným filmem je Králíček Jojo spjat právě výběrem závěrečné písně. A s podobnými pocity, jako když končí Charlieho putování životem, za tónů písně Heroes Davida Bowieho končí i jedna z nejlepších filmových satir 21. století.

Pro Taiku Waititiho se rozhodně jedná o důležitý snímek kariéry, kterým si znepřátelí značnou část německého publika, protože co si budeme povídat, Němci nemají rádi narážky na jejich kulturu či dokonce ještě stále tabuizované téma nacismu v jejich zemi. Je to ale důležitý snímek i z pohledu jeho kariérního růstu. Začínal točit filmy na rodném Novém Zélandu, celovečerní debut nesl název Orel

čekali, že Anne například potká kolegu právníka, se kterým manžela podvede, ale tak nudnému motivu se el-Toukhy úspěšně vyhýbá.

Postavou, která Annin vztah s Peterem rozvrátí, je velice netradičně Peterův syn z předchozího manželství, sedmnáctiletý Gustav.

Karty jsou rozdány, může se začít hrát.

Poprvé divák vidí, že se mezi Anne a Gustavem začíná odvíjet ještě jiný druh vztahu, tematicky při rodinné hře na schovávanou, která je tak trochu nepřímým úkazem toho, jak se asi jejich tajný vztah bude odvíjet do budoucna. Manžel je za pikolou, Anne a Gustav jsou spolu schovaní za stromem. Gustav vyběhne první a tátu zapiká. Anne se schovává dál. Na první pohled tato absolutně nepodstatná scéna určí vývoj následujících několika desítek minut, které přesně kopírují vývoj nevinné schovávané.

Takových scén obsahuje Srdcová královna mnohem více a hraje vlastně na schovávanou i s divákem, který může jednotlivé souvislosti příběhu hledat a spojovat je navzájem.

Skvěle pracuje el-Toukhy i s vývoji a motivacemi charakterů. Zatímco Gustav je vyobrazený jako živelný a nespoutaný mladík, který ještě poznává život a ochutnává ho plnými doušky, Anne je spořádaná úspěšná právnička, mající své zásady. Annin manžel je úplně stejný

jako ona, možná jen více snobský. Bereme-li problematického Gustava čistě jako charakter postavy, nemuselo by být jasné, proč se do něj Anne zamiluje. Celý příběh je potřeba nahlížet komplexněji a postavy chápat v kontextu.

Pak je jasné, že jejich sexuální vztah zároveň působí jako pomsta a únik. Gustav se mstí, že ho otec kdysi opustil a nechal s matkou. Anne uniká před nudným životem s manželem snobem. Charaktery mají svůj přirozený vývoj, divákovo myšlení se u hlavních dvou postav ale zajímavě protočí. Zatímco Gustava divák nejdříve viděl jako nabubřelého puberťáka a Anne jako starostlivou maminku, postupem času ho začíná víceméně litovat a Anne se v jeho očích stává sebestřednou a bezcharakterní mrchou.

Vztah milenců je vyobrazen drsně, krutě a nespoutaně. Neklade si absolutně žádné hranice při zobrazování sexuality, nechává ze sebe postavy strhat všechno oblečení a zobrazuje i ztopořený penis sedmnáctiletého Gustava. Zdůraznění závažnosti tématu zároveň podporuje i občasné nahlédnutí do Anniny práce, kde řeší podobné případy, a režisérka tak chytře asociuje její práci se situací doma.

Spojuje tak dvě dějové linky filmu, nic neuniká, nic nepřebývá a všechno je na svém místě.

kontra žralok, následoval Kluk, ovšem největší úspěch mu doposud přineslo komediální mockumentary o upírech Co děláme v temnotách, kterým si získal většinu artového publika a prosadil svoje jméno i mimo Nový Zéland. To mu přineslo daleko větší možnosti, například natočit Thora: Ragnarok pro Marvel. Po třech letech se znovu vrátil k tématům a žánru jemu bližším – komedii potažmo parodii, kterou Králíček Jojo bezpochyby je.

Kalendář Taiky Waititiho vypadá momentálně tak, že na oscarovém ceremoniálu může získat cenu za nejlepší adaptovaný scénář, dále by měl letos dokončit další snímek Next Goal Wins s Michaelem Fassbenderem, potom je vázán listopadem 2021, kdy do kin doputuje další Thor v jeho režii, a ještě k tomu už nějakou tu dobu chystá hraný remake anime klasiky Akira. Jelikož to vypadá, že si Waititiho ukradl Hollywood, můžeme doufat, že si prosadí a udrží svůj autorský unikátní přístup, díky kterému se stal jedním z nejvyhledávanějších režisérů současnosti.

Králíček Jojo sice už nedrží stejné principy jako jeho předchozí novozélandská produkce, ale ještě stále je s ní velice úzce spjat. Těží z jednoduššího humoru a samotné Hitlerovy karikatury, kterou by snad nikdo jiný neztvárnil tak skvěle jako sám Waititi. Zajímavostí je, že právě u nás byla natočena velká část filmu. Natáčelo se primárně v Žatci a Úštěku. Pokud nevíte, kde Úštěk leží, bylo by dobré na tom něco změnit. Protože i Taika Waititi už to ví.

Jakub Kos

UNI | kulér | únor 2020

| 13 |

divadelní recenze Srdcová královna je možná sociální drama, možná thriller, ale škatulce romantického dramatu by se vyhýbal těžko, ač si pod tímto pojmem bohužel všichni představí otřepané milostné trojúhelníky či jakékoli televizní filmy podle Rosamunde Pilcher s názvy jako Mé srdce patří tobě, Zeptej se srdce, Na křídlech lásky nebo Křídla naděje, stále kombinující v názvech slova srdce, láska a křídla. Několik autorů za poslední dobu ovšem potvrdilo, že téma lásky není otřepané vůbec, naopak je ale důležité autorské a novátorské uchopení tématu.

Například Gaspar Noé před pěti lety představil pobuřující snímek Love, který opravdu není o ničem jiném než o lásce, přesto dokázal vytvořit citlivý a zároveň nepříliš dějový film střídající časové roviny, a vytvořil tak opravdu autorský pohled na destrukci člověka láskou. Vytčeno mu bylo příliš mnoho sexuálních scén. S nimi pracuje Srdcová královna o mnoho lépe, obsahuje jich pouze pár, a ač jsou stejně odhalené jako třeba v Love, nezaměřují se jenom na záběry vzrušených citlivých míst, ale spíše zkoumají výrazy ve tvářích.

Režisérce May el-Toukhy se podařilo nejen napsat zajímavý nevídaný příběh, ale zároveň spoluprací s kameramanem Jasperem Spanningem docílit surového severského vizuálu a zakázaný vztah z papíru předat divákovi obrazem. Tím, jak chytře pracuje s filmovým vyprávěním, s napětím a jak dává divákovi indicie, je tak Srdcová královna filmem jak pro artového festivalového diváka, tak zároveň pro toho mainstreamového. Ač snímek působí na první pohled velmi jednoduše a prostě, uvnitř je důkladně promyšlený až do těch posledních nejmenších detailů. Snímek pomalu, nikoli však táhle, buduje napjatý a tajený vztah mezi dvěma osobami, jejichž láska (ať už z důvodu věkového rozdílu či incestu) je stále velkým tabu, které snímek skvěle otevírá a vykládá karty na stůl.

A právě karty jsou jedním z motivů, které pozadí Srdcové královny nabízí. Stejnojmenná karta totiž znamená ve výkladu karet matku, manželku, laskavou příbuznou nebo přítelkyni, a přestože může srdcová dáma také představovat nevěstu nebo milenku, jedná se vždy o starší osobu. A když pak zapátráte na podivuhodně bizarních webech o ezoterice a výkladu tarotových, mariášových či jiných karet, zjistíte, že možná i další postavy zapadají do této prazvláštní mytologie.

Například srdcový král ve spojení s jinými srdcovými kartami napovídá silný cit mezi dvěma partnery. Jestli si režisérka vyložila karty na stůl a začala psát scénář, těžko říct, ale dozajista ukryla to největší tajemství filmu právě do názvu, kdy nevíme, jestli je hrdinka pouze královnou srdcí dvou mužů, anebo máme hledat význam ve výkladu karet. S tím prvním se můžete smířit, u toho druhého můžete prostudovat třeba weby Asociace kartářek nebo Bílá magie. Ale jen na vlastní nebezpečí.

Jakub Kos

| 14 |

UNI | kulér | únor 2020

Slavnostní galakoncert ke znovuotevření Státní opery Státní opera Praha, 5. 1.

V neděli 5. ledna byla slavnostně otevřena zrekonstruovaná Státní opera. Byla to velká sláva. Operní gala ozdobili zahraniční hosté i pár skvělých výkonů. A dorazil nejen ministr kultury, ale taky premiér s manželkou a jako bonus přišel i maďarský ministerský předseda. Před vchodem nechybělo ani pár demonstrantů s modrožlutými vlajkami Evropské unie a transparenty Orbán nebo Babiš, oba patří za mříž a Yes to Europe, No to nationalism. Prostě velká událost se vším všudy, i s občerstvením pro vybrané a se zablokovanou částí magistrály.

Slavnostní galakoncert ke znovuotevření Státní opery, jak se program nazýval, byl povedený, i když hodnotit gala není lehké, přece jen to byl takový pel mel snažící se připomenout významné momenty historie a co všechno bylo možné na scéně Státní opery vidět. Na úvod proto zazněla předehra z Mistrů pěvců norimberských, kteří Neues deutsches Theater před 132 lety otevírali a původně měli znít i při otevření rekonstruované budovy, jenomže oprava se zkomplikovala a jen tak tak se stihla. Uklízelo se ještě v noci před slavnostním otevřením. Od Wagnera byla i první árie Dich, teure Halle z Tannhäusera vybraná symbolicky, protože opěvuje krásu Síně pěvců. Rekonstrukce zdůraznila neorokokovou dekorativnost výzdoby s obrazy nyvých žen přecházejícími ve zlacené štuky. Šťastné bylo, že se večer obešel bez moderátora a nudných proslovů, mluvil jen za záznamu Pavel Kohout, jenž v průběhu večera chytře přibližoval různé etapy, které divadlo prožívalo. Zaznít museli Smetanovi Braniboři v Čechách, jejichž uvedením končícím zlomením hákového kříže začínal obnovený provoz po druhé světové válce, za které divadlo sloužilo nacistům.

Jedním z vrcholů byla árie Co chvíla z Janáčkovy Její pastorkyně, která ukázala, že Eva Urbanová je skvělou Kostelničkou. Své kvality potvrdil Pavel Černoch v árii Cavaradossiho z Tosky. Největší hvězda večera Lise Davidsenová ukázala šíři svých možností, když se napřed představila v Tannhäuserovi a pak v tišší poloze v árii Blíží se půlnoc z Čajkovského Pikové dámy. Bohužel až na druhý balkón se zvuk dobře nenesl a působil rozbitě, což může vyvolávat otázky, jak se při rekonstrukci podařilo vyřešit ne úplně dokonalou akus-

divadelní recenze tiku sálu. I v dalších áriích byl někdy orchestr hlasitější než pěvkyně, ale těžko posoudit, čím to bylo dáno, zda akustikou, nebo ne úplně šťastným vedením dynamiky orchestru. Už první večer ukázal, že není zlato, co se třpytí.

Vychvalovaný systém projekcí titulků na miniobrazovku před sedadly není zas takové terno – rozhodně ne pro lidi, co mají problémy s očima. Buď vidí dění na pódiu, nebo si přečtou titulky – pokud si tedy neopatří bifokální skla. A vysloveně nepovedené jsou sedačky na balkónech. Místa na nohy je méně než v letadlech Ryanairu, sedáky jsou krátké a zadní opěrka tak nacpaná, že se z beztak krátkého sedáku dá využít jen polovina. Wagnerův Prsten bych na nich sledovat nechtěl.

Roztříštěný program kromě historie odhaloval taky to, co upřednostňují umělecký ředitel Opery Národního divadla Per Boye Hansen a hudební ředitel Státní opery KarlHeinz Steffens, který dirigoval orchestr při zahajovacím večeru. Večer končil Beethovenovým Fideliem, který se vrací na scénu Státní opery stejně jako Tosca.

Velká pozornost byla věnována meziválečnému období Nového německého divadla, takže v programu zazněla mezihra z opery Šaty dělají člověka tehdejšího ředitele a dirigenta Alexandera Zemlinského, ukázka z opery Hanse Krásy Verlobung im Traum i árie z hraběte ze Vzdáleného zvuku Franze Schrekera, které Hansen plánuje uvést na scénu.

Připomínat slavné období a přibližovat pozapomenutá díla je bohulibé, ale nelze stavět jen na návratech. Loni v létě mi to Hansen řekl: „Touto tradicí je potřeba se inspirovat, ale ne ji opakovat, protože co bylo současné před sto lety, už není. Nechci, aby mi někdo řekl, udělám to, protože to bylo skvělé ve dvacátých letech.“ Teď se však zdá, že je tomu jinak. Slibovaný Ligetiho Danse Macabre zatím v plánu není a nejmladším dílem, které zaznělo na zahajovacím večeru, bylo rozverné orchestrální Saltarello z Mirandoliny Bohuslava Martinů, která měla na scéně premiéru před jednašedesáti lety. Že tam byl po listopadu uveden Glassův Pád domu Usherů, což bylo poprvé, kdy se u nás minimalismus dostal do programu velké scény, se připomíná jen v programu, byť Hansen už v létě říkal, že chce ve Státní opeře uvádět minimalisty Glasse a Adamse. A podobně se pominulo i to, že tam bylo po listopadu uvedeno Brittenovo Utahování šroubu a zejména jeho Smrt v Benátkách.

Jasně, že se vše připomenout nedá, ale soudobá hudba zůstala popelkou, což je zvlášť smutné, když dostal prostor Franz Lehár a jeho Země úsměvů. Nechci malovat čerty na zeď, ale obavy z opomíjení soudobé hudby nelze zaplašit. Zvláště když Nová scéna, která stejně jako Státní opera spadá pod Národní divadlo, v této sezóně nepřipravuje žádné nové dílo soudobého žijícího českého autora a z těch starších zůstává na repertoáru jen Acherův Sternenhoch.

Alex Švamberk

Konec stříbrného věku Jasutaka Cucui Divadlo v Dlouhé Kromě „klasické dispozice“ jeviště plus hlediště disponuje pražské Divadlo v Dlouhé také dalším hracím prostorem, v úrovni balkonů se nachází kavárna, kde lze realizovat cyklus Krátká Dlouhá, eventuálně projekty „slovenské sekce“, neboť v divadle měli či mají angažmá čtyři herci se slovenským domicilem.

Novinkou do jisté míry alternativního cyklu Krátká Dlouhá je úprava prózy mnohostranně talentovaného japonského tvůrce Jasutaky Cucuie (1934) Konec stříbrného věku. (Kniha vyšla v češtině v roce 2011). Jako u ostatních titulů této řady půjde o nevelký počet repríz (zpravidla nepřekročí desítku), dílo ve stavu zrodu připomínají i scénáře, které mají aktéři při ruce a texty z nich (někteří více, jiní méně) čtou. Také délka produkce je spíš rekreativní, jevištní dílko většinou trvá zhruba jednu hodinu. Cucuiovu předlohu bychom mohli přiřadit k dystopickému žánru, on sám reprezentuje tzv. novou vlnu sci-fi.

V Konci stříbrného věku nejde o zdůrazňování převratných technologických změn v životě populace, ale o chmurný výhled do budoucnosti, kdy jsou „přebývající“ senioři nad 75 let se souhlasem společnosti likvidováni. V japonské tradici se ostatně setkáváme s fenoménem ubasute, odkládáním starých lidí do hor či lesů, připomíná to i Imamurův film Balada o Narajamě z roku 1983, oceněný na festivalu v Cannes a svého času promítaný také u nás.

Cucuiovu předlohu pro herce Divadla v Dlouhé zdramatizovali režisér Adam Skala a dramaturg Martin Satoranský. Úvodní výstup působí velmi stylově. Jan Meduna vytváří na papírovou stěnu mohutným štětcem japonský (či pseudojaponský) nápis, přiblíží se k němu další aktér, Pavel Neškudla s mečem katanou za pasem, jejich hovor pak prekérní situaci seniorů tematizuje, oba vlastně ve stylizovaných kostýmech starce znázorňují, po chvíli vyrazí Neškudla zákeřný výkřik, Medunova hlava se skloní a kaligraficky úhledný nápis přibarví odkudsi vytrysknuvší červená.

K tomu je po celou dobu na vedlejších panelech promítán líbezný výjev ze zahrady japonského typu. Rychlým střihem nastupuje dryáčnický komentář televizních moderátorů Chibi a Fuku (Marie Poulová a bleskově převlečený Meduna), seznamující nás v číslech a procentech s problematikou nadbytečných seniorů, „před kameru“ přiběhne Štěpánka Fingerhutová a začne ne zrovna přesvědčivě zpívat japonsky – spíš ovšem kvazijaponsky – song Forever Young od Alphaville, který pamatujeme

s českým textem Být stále mlád v Gottově interpretaci. Fingerhutová ztělesňuje důstojnici Výboru pro redukci obyvatelstva Azumi, která má na starosti jeden domov důchodců, v němž organizuje tzv. stříbrnou bitvu, vzájemné „soutěžní“ vyvražďování se seniorů (poslední přeživší získá benefit dalšího, byť časově omezeného prodlévání mezi živými).

Tempo inscenace se po razantním entrée v dalších výjevech poněkud vytrácí, i když jsou jevištní situace zdobeny solidním herectvím Evy Hacurové, Pavla Neškudly a Miroslava Zavičára. Jde v nich vlastně o stařecký milostný trojúhelník, Hacurová ztvárňuje věkem sešlou Noriko, běduje nad svým údělem, nechce zemřít ani zabíjet, Neškudla hraje jejího poněkud nevrlého partnera Sunaharua, Zavičár zase trochu perfidního profesora Cubatu se sadistickými sklony, který se těší, jak bude novou partnerku (předtím než ji zabije) ovládat, a která mu dokonce po vyjmutí umělého chrupu může poskytnout slasti orálního sexu. Noriko na nedůstojný poměr přistupuje, neboť odhaduje, že s perverzním sadistou bude žít déle než se Sunaharuem, ten by ji „čestně“ zlikvidoval dřív. Situace se však vztahově zkomplikuje a nepřežije ani mladá důstojnice, která hrůzné zaměstnání brala v podstatě jen jako nutnou sociální praxi, později hodlala usilovat o kariéru zpěvačky.

Divadelní stylizace pracuje kromě kostýmů také s výrazným líčením, které herci důkladně provádějí před našimi zraky. Promítané obrázky nabírají – co se kýčovitosti týče – na intenzitě, výkony zpodobitelů tristně milostného trojúhelníku mají patřičnou rasanci i ironický nadhled, Eva Hacurová připoutá diváckou pozornost v partu naříkavě submisivním, Miroslav Zavičár zase v kreaci potměšile perverzní, Pavel Neškudla ztělesňuje seniora zdánlivě s osudem smířeného, který ovšem ve finále překvapí svou akceschopností. Méně nuancovaně působí kreace Šárky Fingerhutové v partu mladistvě nelítostné Azumi.

Atmosféru inscenace, která se opírá o dynamické zvraty, ale i „asijskou“ rozjímavost (již připomínané obřadné líčení), drasticky dokresluje brutální povídka o zácpě staroušků, kterým od problémů pomůže rozpárání břicha (s maňásky ji rozverně předvádějí televizní moderátoři Chibi a Fuku, tedy Marie Poulová a Jan Meduna).

Cucuiho dystopie vychází z alarmujících demografických ukazatelů o stárnutí japonské populace, o podobných problémech se začíná psát i u nás. V inscenaci vystupují – také v rolích starců – poměrně mladí herci. Kdoví, jak by tento sociální horor, do jisté míry zábavný, vyzněl v podání výrazněji zralých interpretů.

Jan Kerbr

foto Irena Vodáková

UNI | kulér | únor 2020

| 15 |

Zvukovou stopu najdete na www.magazinuni.cz a na facebooku Kulturního magazínu UNI.

já to slyšel... Richard Fischer

| 16 |

UNI | kulér | únor 2020