1848 Uffo Horn vyzývá 15. března studenty k vytvoření vlastního ozbrojeného sboru.
historie univerzity
zavedlo v roce 1834 maturity. Držela monar chie krok s děním? Základní přesvědčení, že stát potřebuje výrazné vědecké osobnosti, byl obsažen v Thunových reformách. Hrabě Leo Thun je zastřešil politicky, zatímco Hermann Bonitz je formoval ve spolupráci s dalšími odborníky. Po zavedení Thunovy reformy byli z pražské univerzity, která už před rokem 1848 byla v některých oborech lepší než vídeňská, stahováni klíčoví vědci do Vídně. I přes policejní režim Alexandera Bacha byl zakrátko vidět ohromný modernizační impulz, dopad proměny systému gymnázií a volného přechodu z gymnázií na univerzitu. Studovat na gymnáziu, dostat se k maturitě a odstudovat alespoň nějaký semestr na vysoké škole znamenalo v českém i německém prostředí velkou prestiž. Profesura na gymnáziu byla tehdy společensky významnější než dnešní vysokoškolská profesura a nejvyšší ročníky gymnázií se mohly srovnávat s úrovní předbřeznové filozofické fakulty. Vznikla sílící sebevědomá vrstva vzdělanců. Pro ně bylo důležité být členem elitního „klubu“ spolužáků z gymnázia. Skutečnost, že člověk patří do společnosti „majitelů diplomů“, se cenila a otvírala dveře.
náctého století šanci na uplatnění svých politických práv. Dnes se bohužel tyto věci neberou na vědomí, ale ani historici kulturně vzdělanostní skutečnosti téměř neuvádějí v syntézách a přehledech. Jako by politika, ekonomika a popis sociálních struktur stačily k porozumění proměnám společnosti. V té době, o níž mluvíme, to však byla její esence. Praha byla nejpozději od rozdělení univerzity v roce 1882 druhým nejvýznamnějším univerzitním městem habsburské monarchie. V polovině osmdesátých let studovaly na české univerzitě čtyři a půl tisíce studentů a na německé až tři a půl tisíce, to byla pro tehdejší poměry města i země společenská elita o síle, kterou si dnes ani nelze relevantně představit.
Profesor byl na konci devatenáctého století v Německu osobností, která byla společensky i příjmem na úrovni ministra.
Studenti demonstrovali svoji sounáležitost s univerzitou a národností vstupem do spolků. Byl jejich vliv opravdu tak významný? Různé studentské spolky vznikaly a vyhraňovaly se až o něco později, ale jejich role v druhé polovině devatenáctého a první polovině dvacátého století byla bezmála stejně významná jako role politických stran. Byla to mocenská seskupení, z nichž mladí funkcionáři přecházeli rovnou do nejvyšší politiky. Studenti byli přirozeně politické kulturní bytosti, od kterých veřejnost automaticky očekávala systematickou pasivní i aktivní účast na kultuře. Nestudovali tehdy jen proto, aby získali diplom, ale – minimálně do první světové války – hráli o velkou kariéru. Prestiž akademických titulů byla vnímána jako alternativa aristokratických titulů a jejich držitelé je také dokázali kariérně zpeněžit: továrníci, bankéři, ale i akciové společnosti, všichni potřebovali mít v rodině nebo správní radě někoho, kdo má doktorský, či dokonce profesorský titul. Národní společnost se nemohla bez této vrstvy (stejně jako třeba bez operního divadla) politicky emancipovat, neměla na konci devate-
Prestiž profesorů a jejich vliv na společnost jsou s dneškem nesrovnatelné. Jak velkou moc vlastně měli? Profesor byl na konci devatenáctého století v Německu osobností, která byla společensky i příjmem na úrovni ministra. Také u nás byli mnozí univerzitní profesoři zároveň poslanci zemského sněmu nebo vídeňského parlamentu. To jsou aspekty, jež se dnes už příliš nevnímají – hovoříme spíše o univerzitě a jejích hierarchiích zevnitř, ale ona byla významně zakotvena i zvnějšku. Když byla v Rakousku roku 1861 přijata ústavnost, první českou politickou garnituru tvořili národní nadšenci, kteří si mysleli, že to budou dělat na „vedlejšák“. Záhy zjistili, že to nejde – lékaři by přišli o klientelu a podobně. Během
18