Srnčí zvěř III.

Pavel Scherer

SRNČÍ ZVĚŘ III. VÝŽIVA – JEJÍ VÝZNAM PRO MYSLIVECKOU PRAXI, FENOMÉN PAROŽENÍ

SRNČÍ ZVĚŘ III. VÝŽIVA – JEJÍ VÝZNAM PRO MYSLIVECKOU PRAXI, FENOMÉN PAROŽENÍ

Pavel Scherer

Pavel Scherer

SRNČÍ ZVĚŘ III.

Výživa – její význam pro mysliveckou praxi, fenomén parožení © Pavel Scherer ISBN 978-80-270-1507-8 Dílo, včetně všech jeho součástí, je chráněno autorským právem. Každé využití mimo úzký rámec zákona o autorském právu je bez svolení autora a nakladatelství nepřípustné a trestné.

To platí zejména pro rozmnožování, překlady, zpracování na mikrofilm a ukládání a zpracování v elektronických systémech.

RECENZE

Publikační a osvětová činnost Pavla Scherera je vyčerpávajícím výstupem z permanentního monitoringu včetně sedmnáctiletého výzkumu, biologie a etologie srnčí zvěře v privátních chovných zařízeních, které byly a jsou dotovány pouze z vlastních prostředků. Díky entuziasmu Pavla Scherera a jeho rozsáhlým odborným znalostem se myslivcům dostávají prostřednictvím besed, odborných mysliveckých periodik a tří tematicky navazujících publikací o srnčí zvěři, informace a poznatky, které byly donedávna obklopeny dohady, ale byly velmi často i „bílými místy“ v biologii srnčí zvěře, které se prezentovaly takovou formou, která se často vzdalovala reálnému myšlení. Už z tohoto důvodu byla a je práce cílená do optimalizace chovu srnčí zvěře v kulturních krajinách Čech, Moravy a Slezska více než potřebná. Autor, odborně vzdělaný myslivec a chovatel, poznal v myslivecké praxi v mnoha honitbách řadu problémů pramenících z neznalosti genetiky, biologie, etologie, fyziologie zažívání přežvýkavé zvěře a faktorů ovlivňujících vývoj paroží jelenovitých. Proto se autor zaměřil na odstranění těchto překážek výzkumem srnčí zvěře a jeho veřejnou prezentací pro myslivce.

Třetí díl monografické trilogie je členěn do osmi obsáhlých kapitol. Recenze kapitol je více než pozitivní a proto bude omezena pouze na hlavní přínosy publikace.

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi je kapitolou, která je právem zařazena na první místo. Závěry kapitoly doporučující každodenní přikrmování zvěře jadrným krmivem vychází především z nezbytné potřeby zvěře, která trpí zejména po sklizni obilovin nedostatkem energeticky bohatého krmiva.

Autor mimo jiné popisuje receptury směsí, které jsou sestavovány tak, aby nahradily součásti potravy, která už zvěři v přirozené potravní nabídce trvale chybí.

Vývojový cyklus srnčích parůžků je popsán takovým způsobem, že je naprosto zřejmé, které vnitřní a vnější faktory vývoj ovlivňují a jakým podílem. Autor se zaměřil na objasnění zejména těch fází vývoje, které se velmi často vykládají podle zastaralých názorů. K jejich odstranění tato publikace bez nadsázky přispěje.

Patologické formy reprodukce srnčí zvěře nejsou v přírodě výjimkou, a přesto je myslivci zjišťují jen náhodně. Autor popsal a profesionálně zdokumentoval fotografickým seriálem řadu patologických případů, které dosud nebyly v takovém rozsahu nikde publikovány.

Kapitoly o srnčatech jsou velkou výzvou pro myslivce, aby osvětou ve školách, ale i cílenou osvětou na skupiny všech návštěvníků přírody, vysvětlovali, že pojem „opuštěné srnče“ je spíše velkou výjimkou než pravidlem.

Autor se zabývá i příčinami snižování početních stavů srnčí zvěře působené negativními faktory. Zdůrazňuje, že jsou zásadním problémem rozvoje a mnohdy stability populací.

Texty jednotlivých kapitol nepostrádají vysokou odbornou úroveň, a přesto jsou takovým sdělením autora, které bude srozumitelné téměř všem myslivcům.

Mimořádné ocenění si zaslouží tisíce fotografií ze života srnčí zvěře, které většina myslivců spatří poprvé, protože skrytý život srnčí zvěře jim tyto poznatky neposkytne. Některé fotografie si právem zaslouží nejvyšší ocenění, protože dokumentují takové detaily života srnčí zvěře, které dosud nikdo neprezentoval.

Práce Pavla Scherera, obětavého myslivce a milovníka srnčí zvěře si zaslouží být příkladem a zároveň i výzvou pro všechny myslivce, lesníky, zemědělce, ochránce přírody, zoology, veterináře, ekology, pracovníky státní správy, ale i pro laickou veřejnost: „…važme si této doby, kdy ještě v polích a lučinách, lesích a horských loučkách vídáme krásnou srnčí zvěř; važme si těch, kteří se o ni starají a odborníků, kteří obětovali mnohé jenom proto, aby všem poskytli ty nejcennější informace jak tento klenot českomoravské a slezské přírody uchovat i pro další generace; mezi ně patří právem autor a dobrý myslivec Pavel Scherer, kterému tímto děkuji za sebe i všechny, které srnčí zvěř okouzlila.“

Prof. Ing. Miloslav Vach, CSc

PŘEDMLUVA

Vážení přátelé myslivosti a milovníci srnčí zvěře, dostává se vám do rukou třetí díl knižní trilogie, který je vyústěním mé více než sedmnáctileté práce v oblasti individuálního výzkumu biologie srnčí zvěře. Tento závěrečný díl jsem cíleně zaměřil do oblasti myslivcům blízké a často vyhledávané – do oblasti výživy srnčí zvěře a jeho významu pro mysliveckou praxi.

Správná výživa je neodmyslitelnou součástí péče o zvěř a jedním z klíčových faktorů k dosažení zdravé populace srnčí zvěře a zvýšení chovné a trofejové kvality. Navzdory všem těmto skutečnostem se v oblasti výživy často chybuje a mnozí myslivci svojí neznalostí a nevědomostí zvěři spíše ubližují, než pomáhají. Z toho důvodu jsem na toto téma zaměřil svoji pozornost a v knize chci eliminovat často zažité a zakořeněné praktiky, které se předávají z myslivecké generace na generaci následující a které se mnohdy vymykají všem správným zásadám a principům výživy.

Tato publikace by čtenáři měla pomoci získat správný náhled na celou problematiku výživy a zejména pomůže doplnit odborné vědomosti a znalosti z této myslivecky nejvýznamnější oblasti, která se v dnešní době stává předmětem mnoha dohadů a diskusí o jejím významu. V bezmála čtyřiceti systematicky seřazených podkapitolách jsem obrazovou formou zachytil, jak správně přistupovat k péči o srnčí zvěř v podobě podzimního a zimního přikrmování.

Druhá polovina knihy se věnuje úzce specializované oblasti – vývojovému cyklu srnčích parůžků a všem jeho biologickým souvislostem. Kromě růstu, vytloukání a shazování je zde vysvětlen i složitý cévní a nervový systém ve vztahu k růstu parůžků a další fyziologické jevy s vývojem tohoto citlivého a hormonálně řízeného útvaru spojené. Osobně jsem přesvědčen, že tato kapitola bude velkým přínosem, v níž čtenář nalezne odpovědi na dosud nevyjasněné otázky, které dlouhou dobu stály na vratkých pilířích hypotéz.

Aktuálně vydaná monografie přináší mnoho nových, dosud nepublikovaných poznatků a vyvrací mýty a dogmata z myslivecké praxe, které byly po desetiletí generalizované a jejichž platnost pozbývá obecného charakteru. Stejně jako všechny předchozí díly, tak i tento poslední přináší nejnovější poznatky a studie z oblasti biologie, etologie a fyziologie srnčí zvěře.

Veškeré poznatky a závěry, které jsem v knize učinil, jsem opřel o dlouholetá praktická pozorování jedinců chovaných v zajetí, které byly přísně konfrontovány s životními projevy a charakteristiky volně žijících jedinců a zejména o vlastní exaktní práce s výzkumem biologie srnčí zvěře spojené.

Příprava této výpravné publikace byla časově i finančně velmi náročná. Jen samotné pořízení obrazového materiálu v množství několika desítek tisíc autentických snímků trvalo více než 17 let.

Osobně bych rád na tomto místě poděkoval všem sponzorům a inzerentům, kteří toto dílo finančně podpořili a díky kterým tato publikace spatřila světlo světa.

Děkuji rovněž Krajské veterinární správě pro Jihomoravský kraj (inspektorát Blansko) za povolení k chovu srnce obecného.

Zvláště pak děkuji Prof. Ing. Miloslavu Vachovi, CSc za lektorování této knihy a jeho odborný recenzní posudek.

Děkuji rovněž redakci časopisu Myslivost a jeho šéfredaktoru Ing. Jiřímu Kasinovi za prezentaci publikace v odborném periodiku Myslivost a mnoha dalších mysliveckých akcích.

Můj dík patří také Radku Bártíkovi za odborné a profesionální grafické zpracování publikace.

Zvláštní poděkování bych chtěl v této knize věnovat své ženě Ivoně, a to především za její mnohaletou trpělivost, toleranci a zejména podporu finančně náročného koníčku, který byl celých 17 let financován z našich společných rodinných úspor a při němž jsem trávil spoustu času na úkor rodiny.

Pavel Scherer

8]

OBSAH

1] VÝŽIVA SRNČÍ ZVĚŘE A JEJÍ VÝZNAM PRO MYSLIVECKOU PRAXI JADRNÁ KRMIVA

Správné principy výživy srnčí zvěře

Kvalitní vyvážená výživa a tvorba srnčích parůžků

OBJEMOVÁ KRMIVA

Seno

Správné principy přikrmování objemovou pící Letnina

Správné principy příprav y letniny Jeřabiny

Správný postup při sušení jeřabin Silážovaná krmiva

Směsná krmná dávka (SKD)

DUŽNATÁ KRMIVA

Krmná cukrovka, krmná řepka

Krmná mrkev

Brambory a topinambury

Jablka

Krmná kapusta

Jmelí

PRŮMYSLOVĚ V YR ÁBĚNÁ MINER ÁLNÍ A DOPLŇKOVÁ KRMIVA

PŘIROZENÁ POTR AVA

Kaštany

Žaludy

Bukvice

DIETETICKY NEVHODNÁ POTR AVA

Řepka olejka

Hemolytické účinky řepky olejky na srnčí zvěř

Podstata vzniku hemolytické anémie

Průběh onemocnění Pšenice

Krmivářský experiment s pšenicí Odpady z potravinářských technologií

ŠKODY NA LESNÍCH POROSTECH

BIOLOGICKÉ FENOMÉNY ZAŽÍVACÍHO TR AKTU

Bezoár – jeho původ a výskyt u srnčí zvěře

10 17 17 21 24 24 26 32 32 44 47 50 57 65 65 66 66 69 74 78 80 88 88 92 96 99 99 100 101 101 107 110 114 121 123 123

[9

2] VÝVOJOVÝ CYKLUS SRNČÍCH PARŮŽKŮ

V Ý VOJ PUČNIC CÉVNÍ SYSTÉM PARŮŽKŮ NERVOV Ý SYSTÉM PARŮŽKŮ ANATOMICK Á STAVBA PARŮŽKŮ, MECHANIK A RŮSTU TVORBA RŮŽÍ A PEREL OSIFIK ACE PARŮŽKŮ V YTLOUK ÁNÍ PARŮŽKŮ ZBARVENÍ PARŮŽKŮ SHAZOVÁNÍ PARŮŽKŮ REGENER ACE PUČNICE HORMONÁLNÍ ŘÍZENÍ RŮSTU PARŮŽKŮ VLIV SLUNEČNÍHO ZÁŘENÍ NA V Ý VOJ PARŮŽKŮ

3] STUPNĚ A TVARY SRNČÍCH PARŮŽKŮ

STUPNĚ SRNČÍCH PARŮŽKŮ TVARY SRNČÍCH PARŮŽKŮ

132 134 147 158 159 170 174 176 187 191 204 208 209 212 214 214

4] PATOLOGICKÉ FORMY REPRODUKCE SRNČÍ ZVĚŘE

222

5] OSVĚTA O SRNČATECH

240

6] UMĚLÝ ODCHOV SRNČAT

250

7] PŘÍČINY SNÍŽENÍ STAVŮ SRNČÍ ZVĚŘE A FAKTORY, KTERÉ POPULACI OVLIVŇUJÍ

260

8] IN MEMORIAM ANEB SMUTNÝ KONEC TROFEJOVĚ NEJSILNĚJŠÍHO SRNCE SVĚTA ZÁJMOVÉHO CHOVU

270

10 ]

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

1] VÝŽIVA SRNČÍ ZVĚŘE A JEJÍ VÝZNAM PRO MYSLIVECKOU PRAXI

[ 11

12 ]

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

VÝŽIVA SRNČÍ ZVĚŘE A JEJÍ VÝZNAM PRO MYSLIVECKOU PRAXI Správná výživa je neodmyslitelnou součástí péče o zvěř a jedním z klíčových faktorů k dosažení dobré kondice, konstituce a v neposlední řadě zvýšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře. O výživě bylo v mysliveckých časopisech a odborných knihách napsáno hodně, bylo jí věnováno mnoho vědeckých prací a výživa patří ke stěžejním a stále diskutovaným tématům myslivecké praxe. Navzdory všem těmto skutečnostem se v oblasti výživy velmi často chybuje a mnozí myslivci svojí neznalostí a nevědomostí zvěři spíše ubližují, než pomáhají.

Z výše uvedených důvodů jsem se rozhodl dát výživě prioritu a v této knize jí věnovat co nejvíce prostoru. Prostřednictvím elektronické korespondence mně často přicházejí dotazy ve smyslu, kdy začít s přikrmováním, čím krmit a kdy skončit. Často také slýchám, zda je nutné či správné srnčí zvěř přikrmovat, zejména když je produktem svého prostředí, nebo zda je nutné přikrmovat v klimaticky mírných zimách s absencí sněhové pokrývky apod. Zaslechl jsem i názory že „přežraná“ srnčí zvěř se málo pohybuje a že „překrmené“ srny mají velké problémy s kladením srnčat apod.

Na tyto a ostatní otázky se pokusím v této rozsáhlé kapitole odpovědět a zejména vysvětlit všechny souvislosti s problematikou výživy srnčí zvěře spojené. Všechny tyto dotazy a názory však reflektují skutečnost, že myslivce problematika výživy srnčí zvěře zajímá a snaží se v ní získat co nejvíce informací a nových poznatků.

Pro pochopení všech souvislostí s výživou a přikrmováním srnčí zvěře spojených musím hned na úvod konstato-

vat, že naše krajina a životní prostředí se v průběhu evoluce znatelně změnily. Přírodní biotopy ustupují ve prospěch zemědělství, což nutí zvěř přizpůsobovat se stále novým podmínkám. Velkoplošné zemědělské hospodaření v zájmu vyšších výnosů vytvořilo z kdysi bohaté a úživné krajiny území poskytující kryt a potravu srnčí zvěři velice omezeně a chudobně. Rychlý proces sklizně obilnin, pícnin a okopanin z velkých ploch s následnou orbou a kultivací pozemků představuje pro srnčí zvěř drastickou změnu v nabídce přirozené potravy. Z těchto důvodů je srnčí zvěř v naší kulturní krajině odkázána na pomoc člověka.

Ve vztahu k výživě musím konstatovat, že drtivá většina, podle mého odhadu až 75 % myslivců vůbec nezná správné principy přikrmování a svojí neznalostí a nevědomostí zvěři spíše ubližuje, než pomáhá. Ano, to je tvrdá realita naší myslivecké praxe v oblasti péče o srnčí zvěř!

Také je pravdou, že myslivci, kteří to v oblasti péče o zvěř myslí dobře a chtějí zvyšovat chovnou a trofejovou kvalitu srnčí zvěře, stále naráží na odpor a nevůli ostatních, zejména starších kolegů a velice těžce prorážejí léty tradované a generalizované mýty a dogmata v oblasti výživy, která se po desetiletí předávala z generace na generaci.

V souvislosti s problematikou přikrmování, zaměřenou na její správné principy a význam pro mysliveckou praxi, je třeba uvést, že povinnost přikrmovat zvěř „v době nouze“ ukládá všem uživatelům honiteb zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb. Termín či pojem doba nouze ale není přesně stanoven a mohu otevřeně konstatovat, že nikde není po-

Doba nouze pro srnčí zvěř (zejména v polních honitbách) začíná podmítkou a kultivací pozemků po obilovinách.

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

Srnčí zvěř v přírodě vyhledává a konzumuje potravu s vysokým obsahem živin a co nejvyšší stravitelností. Mezi tuto potravu patří zejména nejmladší části dřevin s vysokým obsahem bílkovin (dusíkatých látek), tuku a minerálních látek.

[ 13

14 ]

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

Ideální lesní biotop pro srnčí zvěř.

Jarní šťavnatý porost je specifický svojí pestrostí a významným zdrojem nutričních látek.

Srnčí zvěř mimo jiná přirozená krmiva velice ráda konzumuje i byliny, jako je například plicník lékařský nebo prvosenka jarní známá pod názvem petrklíč.

Odkvetlý luční porost nebo porost v pokročilém vegetačním stadiu není pro srnčí zvěř již zdaleka tak atraktivní jako šťavnatý porost v první polovině vegetačního období. Trávy ve vyšších fenologických fázích jsou již nutričně nevýznamné a mimo nízkou chuťovou atraktivitu mají výrazně sníženou výživovou hodnotu.

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

Konzumace hub, zejména mladých růžovek, je pro srnčí zvěř vítaným zpestřením jídelníčku.

Okus dřevin a konzumace stále zeleného ostružiníku je pro srnčí zvěř vyhledávanou přirozenou potravou a významným zdrojem živin po celý rok.

psána jeho přesná slovní definice. Dobu nouze si tedy každý myslivec či uživatel honitby vysvětluje po svém a podle toho pak přistupuje k péči o zvěř v podobě podzimního a zimního přikrmování. Každý rozumný a problematiku chápající myslivec by měl ale vědět, že pro srnčí zvěř, zejména v polních honitbách, začíná doba nouze sklizní obilovin a následnou podmítkou a kultivací pozemku.

V tomto kontextu bych chtěl ještě zdůraznit, že dobu nouze nelze měřit „jedním metrem“ ani posuzovat jedním úhlem pohledu. Dobu nouze je nutno vyhodnocovat individuálně, a to v kontextu se všemi abiotickými faktory a činiteli ovlivňujícími tento stav. V této souvislosti je bezpodmínečně nutné zohledňovat charaktery honiteb, které jsou v různých krajích, jak známo, diametrálně odlišné. Také je nutno přihlédnout k místním podmínkám, geografické poloze honitby, její přirozené úživnosti a v neposlední řadě k charakteru počasí vyhodnocovaného období, který v oblasti péče o zvěř hraje klíčovou roli.

Zažité a zakořeněné způsoby přikrmování je nutno v dnešní kulturní a civilizované době považovat již za anachronismus. Na základě četných diskusí s mysliveckou veřejností nabývám dojmu, že někteří myslivci, myslivecká sdružení resp. uživatelé honiteb začínají přikrmovat jadrnými krmivy teprve tehdy, až napadne v honitbě první sníh, pokud sníh nenapadne, tak nepřikrmují vůbec, pokud přikrmují, tak pouze do konce prosince a pak jádro nahradí objemovou pící v podobě nekvalitního a nutričně nevyhovujícího lučního sena apod.

Tyto všechny výše uvedené skutečnosti naprosto kolidují se správnými principy a způsoby přikrmování srnčí zvěře.

Vůbec nechápu, jak může někdo přestat předkládat energeticky a nutričně významné jadrné krmivo v produkčně nejvýznamnější době, tedy době, kdy srncům začínají narůstat parůžky a biologickým matkám se v těle začínají vyvíjet plody. To je podle mého názoru největší zakořeněná, tradovaná hloupost a nešvar současné myslivecké praxe a v neposlední řadě hazard se zdravím srnčí zvěře.

A v tomto období předkládat objemnou píci v podobě sena? Vždyť každý rozumný a problematiku chápající myslivec – praktik ví, že srnčí zvěř jakožto „ortodoxní“ okusovač, který k životu potřebuje pestrou paletu různých travin, bylin a výhonků, „raději uhyne“, než aby seno, většinou nevalné kvality, brala a ještě si s ním vykryla všechny nutriční a fyziologické potřeby. Objemové píci, resp. její kvalitě, však bude v této knize věnována samostatná kapitola. V ní obrazově doložím, jak někteří myslivci chápou kvalitu sena

[ 15

16 ]

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

a co jsou někteří kolegové schopni srnčí zvěři v době největší nouze předložit.

Je nutno si uvědomit, že srnčí zvěř je přežvýkavec se složitým zažívacím systémem. Jakákoliv změna v krmném režimu se může negativně promítnout na celkovém zdravotním stavu zvěře a zejména pak představuje velké nebezpečí v podobě acidóz.

Musím říci, že i přes veškeré znalosti v oblasti výživy se dopouštíme stále mnohých krmivářských chyb a přehmatů, které u srnčí zvěře nezřídka vedou úhynu či degradaci produkčních schopností, ztrátě kondice a v neposlední řadě oslabení celého imunitního systému.

Srnec obecný si vybírá z našeho kulturního prostředí tu nejkvalitnější potravu, co mu příroda poskytne. Tento aspekt by se měl zohlednit i při výběru krmiv pro podzimní a zimní přikrmování v rámci mysliveckého hospodaření a péče o zvěř. Je nutno si uvědomit, že srnčí zvěř si vybírá z přírodních zdrojů jen potravu, kterou v daném ekosystému v rámci svého životního prostředí nachází. Srnce obecného tak můžeme z hlediska výživy zařadit do kategorie typu selektivních konzumentů a okusovačů. To znamená, že v přírodě vyhledává a konzumuje jen potravu s vysokým obsahem živin a co nejvyšší stravitelností. Mezi tuto potravu patří zejména nejmladší části dřevin s vysokým obsahem bílkovin (dusíkatých látek), tuku a minerálních látek, byliny či různé druhy trav s preferencí jemných částic. Je nutno připomenout, že příjem potravy z přirozených zdrojů je významně ovlivněn jejich fenologickou fází. To znamená, že čím je porost starší (druhá polovina vegetačního období), tím je srnčí zvěří méně navštěvovaný a ztrácí postupně na atraktivitě. Například odkvetlý luční porost nebo porost v pokročilém vegetačním stadiu není pro srnčí zvěř již zdaleka tak atraktivní jako například šťavnatý porost v první polovině vegetačního období. Trávy ve vyšších fenologických fázích jsou již nutričně nevýznamné a mimo nízkou chuťovou atraktivitu mají výrazně sníženou výživovou hodnotu. V tomto pokročilém vegetačním období srnčí zvěř zpravidla upřednostňuje okus dřevin, resp. konzumaci produktů zemědělských kultur. Také se postupně přeorientovává na konzumaci přírodních plodů a semen, která obsahují vysokou energetickou a nutriční hodnotu.

V honitbách, kde se špatně myslivecky hospodaří a nedostatečně provádí péče o zvěř v podobě přikrmování, je srnčí zvěř nucena konzumovat starou, nutričně degradovanou vegetaci.

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

JADRNÁ KRMIVA

Správné principy výživy srnčí zvěře

Na poli výživy je celá řada velice významných odborníků. Jedním z velice uznávaných a oblíbených je prof.

Ing. Jiří Zelenka, CSc. z Ústavu výživy zvířat a pícninářství Mendelovy univerzity v Brně. V rámci přednáškové činnosti jsem měl možnost se s ním osobně seznámit a také se zúčastnit jeho vysoce erudovaných a poutavých přednášek zaměřených na výživu spárkaté zvěře. Proto si dovolím v této knize jeho poznatky a exaktní závěry z oblasti výživy parafrázovat.

Pro pochopení všech souvislostí s výživou a přikrmováním spárkaté zvěře spojených je nutno vědět, že srnčí zvěř, stejně tak jako každý přežvýkavec, se neživí přímo tím, co žere, ale tím, co z přijatých krmiv vytvoří mikroorganismy, žijící v jeho bachoru. Zplodinami jejich metabolismu jsou oxid uhličitý, metan a těkavé mastné kyseliny. Vytvořené plyny jsou vylučovány, kyseliny vstřebávány většinou přes stěnu bachoru a v organismu dále metabolizovány.

Také mikrobiální biomasa je využívána jako zdroj energie, bílkovin a dalších živin. Potřebná dávka energie je obvykle ze 70 % zajišťována těkavými mastnými kyselinami, bakteriálního původu a 20 % energie přežvýkavec získává z mikrobiální hmoty vytvořené v bachoru. Z 90 % tedy zví-

ře závisí na mikroorganismech a 10 % energie pochází ze živin, které unikly fermentaci. Nejsou-li zajištěny vhodné podmínky pro mikroorganismy, může mít jedinec k dispozici v neomezeném množství ta nejkvalitnější krmiva a přitom hladovět.

V bachoru jsou dokonalé podmínky pro kontinuální fermentaci. Komponenty krmné dávky jsou pohyby bachoru míchány a jejich hrubší části jsou přežvykováním rozmělňovány. Fermentační substrát je obohacován slinami i živinami vylučovanými z krve do bachoru přímo přes jeho stěnu. Stálé doplňování potravy a nepřetržité odstraňování fermentačních produktů i nestrávených zbytků krmiv zachovává relativně konstantní podmínky pro rozvoj velmi silné mikrobiální populace.

V jednom mililitru bachorové tekutiny je několik miliard bakterií, až milion prvoků, velké množství mikroskopických hub a bakteriofágů. Rozhodující úloha však náleží bakteriím. Dovedou štěpit celulózu a rozkládají bílkoviny obsažené v krmivech. Z jednodušších dusíkatých sloučenin vytvářejí vlastní bílkoviny, syntetizují řadu vitamínů a zneškodňují některé antinutriční látky.

Bakterií jsou stovky pozoruhodně rozmanitých druhů.

V bachoru jsou mikroorganismy vysoce specializované, ucházející se o několik málo krmiv, a jiné, široce přizpůsobivé, schopné využívat různé druhy krmiv. Mikroorganismy, které se na určitém substrátu nejrychleji množí, potlačují jiné potenciální cesty fermentace. Druhy, kterým složení krmné dávky vyhovuje, v bachoru převládají a bakterií, které nemají příliš vhodné podmínky, je v mikrobiálním ekosystému naopak málo.

Proto je nutno si uvědomit, že při změně krmiva (krmné dávky) bereme příznivé podmínky některým z těch druhů bakterií, které se podílely rozhodující měrou na výživě jedince. Jejich rozmnožování se zpomalí, zastoupení v mikrobiální populaci rychle klesá, nevytvářejí tolik kyselin jako dříve. Jiné druhy však dostávají příhodný fermentační substrát a jejich zastoupení narůstá.

V období potřebném pro plné přizpůsobení mikroflóry ke změněným podmínkám pro vytvoření nové rovnováhy v bachoru přežvýkavec sice přijímá dostatek krmiv, z jejich živin však nemá plný užitek, popřípadě i hladoví, neboť mikroorganismy nevyužívají živiny z krmiva k produkci mastných kyselin v žádoucí míře. Na nová krmiva je proto třeba zvěř pozvolna navykat a s návykem začít vždy s předstihem. Krmiva, na která je srnčí zvěř zvyklá, bychom proto měli používat bez jakékoliv změny od časného podzimu až

[ 17

18 ]

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

Na snímcích jsou zachyceny různé typy a tvary samospádových samokrmítek pro srnčí zvěř o objemu od 20 kg do 400 kg jadrného krmiva. Velikost krmného zařízení je nutno volit na základě koncentrace zvěře v konkrétní lokalitě. V honitbách, kde je přemnožená černá zvěř, je nutno krmítko zabezpečit pevným oplocením. Světlost mezi jednotlivými příčkami by však neměla být větší než 16 cm.

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

do jara. Jak je z výše uvedeného patrné, mikroorganismům takový systém krmení naprosto vyhovuje.

Při překrmení jadrnými krmivy bez pozvolného návyku, velmi často dochází k laktacidóze bachoru. Nedostatečně přizpůsobená bachorová mikroflóra nestačí krmiva zpracovat, a proto začnou intenzivně působit bakterie mléčného kvašení, které se do předžaludku dostaly s krmivem. Kyselina mléčná není těkavou mastnou kyselinou, v bachoru se nevstřebává a zakonzervuje jeho obsah. Bachor přestane plnit svoji funkci a laktacidóza bachoru se začne naplno rozvíjet, což nezřídka vede k úhynu postiženého jedince.

Přecházíme-li tedy na jadrnější typ krmení, musíme dávky krmné směsi zvyšovat pozvolna v navykacím období 2–3 týdnů.

Srnčí zvěř je poměrně náročná na koncentraci živin v krmné dávce. Podstatnou podmínkou přečkání zhoršených klimatických podmínek je stálá krmná dávka. Podávat však jadrné krmivo ve větších dávkách bez fyziologického navykání jednou za tři dny nebo dokonce jednou za týden, jak se v praxi často stává, je doslova hazardem, který se vzhledem k nebezpečí vzniku laktacidózy bachoru nemusí vyplatit. Jak je z výše uvedeného patrné, bachor srnčí zvěře je nutné nejprve na jadrné krmivo přizpůsobit, a to menšími dávkami v delším navykacím období. Jakmile je zažívací trakt přizpůsoben, mělo by se jádrem krmit neomezeně, formou ad libitum, a to až do jarních měsíců.

Tento způsob krmení je možné praktikovat pouze v samospádových konstrukčně kvalitních krmných zařízení odolných proti dešti a sněhu. Velikost samospádového krmného zařízení by měla být úměrná koncentraci zvěře v konkrétní honitbě. V lokalitě, kde se koncentruje větší množství srnčí zvěře, je nutné instalovat větší krmné zařízení. V místě, kde se koncentruje menší množství zvěře, naopak menší. Bylo by tedy naprosto bezhlavé a neúčelné do míst, kde se zdržuje tlupa o počtu např. 25 kusů, instalovat malé krmítko o objemu 20 kg jadrného krmiva. Takové krmítko je obvykle do druhého dne „vymetené“ a další dny srnčí zvěř hladoví.

Je nutné si také uvědomit, že srnčí zvěř naprosto ignoruje deklarovanou, tabulkově předepsanou denní krmnou dávku, která u jadrného krmiva činí 0,2 kg na kus a den.

V zimním období s vyšší sněhovou pokrývkou, kdy teplota vzduchu padá hluboko pod bod mrazu, odebírá srnčí zvěř přes jeden kilogram jadrného krmiva denně.

Při formě krmení ad libitum si jedinec vezme pouze potřebnou dávku a nemá důvod se jádrem přecpávat. K nekontrolovanému přecpání dochází pouze při nesprávně

Přirozenou a velice oblíbenou potravou pro srnčí zvěř je slunečnice. V době potravní nouze mohou být semena slunečnice součástí připravované jadrné směsky.

[ 19

20 ]

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

Velice oblíbeným přirozeným jadrným krmivem pro srnčí zvěř je kukuřice.

Kukuřici je možné předkládat ve formě celého zrna či zlomků.

koncipovaném krmení nárazovou formou, kdy do krmítka přineseme malé množství jádra. Tlupa srnčí zvěře ve snaze „urvat, co se dá“ se jádrem doslova přecpe, a to se všemi negativními důsledky pro její zdravotní stav.

Mám prakticky ověřeno, že při správně koncipovaném způsobu přikrmování (formou ad libitum), při kterém má srnčí zvěř neomezený přístup ke krmítku, vezme jedinec v jedné pastevní periodě kolem 0,05 až 0,1 kg jadrného krmiva. Během 24 hodin se ke krmítku několikrát vrátí a odebere přibližně vždy stejné množství. Nemá tedy žádný důvod se jádrem přecpat.

Krmná dávka v případě deseti pastevních period činí 0,5 až 1 kg na kus a den. V období silných mrazů a vysoké sněhové pokrývky, kdy srnčí zvěř nemá přístup k přirozeným zdrojům potravy, se může odběr jádra zvýšit až na 1 až 1,5 kg na kus a den.

Při nárazovém způsobu krmení, kdy myslivec přinese do krmítka jednou za týden malé množství krmiva (obvykle 15 kg), se jedinec nekontrolovatelně přecpe a zkonzumuje v jedné pastevní periodě až 0,7 kg jádra. A to samozřejmě se všemi negativními důsledky pro jeho zdravotní stav. Takový způsob krmení je naprosto nevyhovující a nezřídka končí úhynem postiženého jedince. Kvůli nárazově předkládanému krmivu se nemůže stabilizovat mikroflóra zažívacího traktu a bachor přestává plnit svou funkci.

Systém fyziologicky pracujícího bachoru je možné připodobnit systému biologické čističky odpadních vod (ČOV), která pracuje na podobném principu jako trávník srnčí zvěře.

V rámci preventivní údržby a odkalení jsem jednoho dne naši domovní čističku vyčerpal a vyčistil (včetně namnožených bakterií) tak důkladně, že po napuštění čisté vody přestala plnit svoji funkci. V této situaci mi, podle rad odborníků, zbývaly dvě možnosti: buďto se bakterie namnoží spontánně, což může trvat i několik týdnů, nebo do čističky fyzicky dodám bakterie (v podobě kalu) z jiné, fungující čističky. Samozřejmě jsem pro urychlení funkčnosti čističky zvolil druhou možnost.

Z výše uvedeného zcela jasně vyplývá, že srnčí zvěř při dietetických potížích a s tím spojeném odumírání mikrobiální populace tuto druhou možnost nemá. Myslím, že tento triviální příklad zcela jasně demonstruje skutečnost, jak je důležité správné a pravidelné přikrmování srnčí zvěře.

Srnčí zvěř je nutné jádrem přikrmovat již koncem srpna, nejpozději však od první poloviny září. V té době má zažívací trakt přizpůsoben na příjem obilovin, které intenzivně přijímala v okolí sklizených lánů. Včasným přikrmováním jí proto nemůžeme nijak dieteticky ublížit. Krmit jádrem by

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

se mělo bez omezení až do jarních měsíců, tedy do doby, kdy srnčí zvěř sama přestane navštěvovat krmeliště. Délku krmné sezony výrazně ovlivňuje charakter počasí v konkrétním roce a diametrálně odlišné charaktery honiteb.

V podhorských a zejména horských honitbách je někdy nutno pokračovat v krmení až do konce dubna či ještě déle.

Aplikace jadrných krmiv od začátku září až do konce března či dubna je tedy v přímém rozporu s dosud uváděnými poznatky různých autorů v oblasti výživy. Ještě v dnešní době se můžeme v „odborném tisku“ dočíst, že přikrmovat jadrnými krmivy by se mělo jen do konce roku, a to ve snižujících se dávkách, a pak by se mělo jádro plně nahradit objemnou pící v podobě sena. Tyto zažité a zakořeněné praktiky osobně považuji za zcestné a naprosto nelogické.

Odebral by někdo například vrcholovému sportovci, který se připravuje na mistrovství světa a od kterého se očekává největší výkon, resp. gravidním ženám v době prenatálního vývoje plodu energeticky a nutričně vydatnou výživu?

Samozřejmě, že neodebral. To samé je u srnčí zvěře v produkčně nejvýznamnější době, tedy době vývoje parůžků u srnců a vývoje plodů u srn – biologických matek.

Ze získaných poznatků z exaktních pozorování je zřejmé, že v případě vyrovnanosti a neměnnosti složení druhů krmiv a jejich adlibitního množství dostupného kdykoliv nedochází k fyziologickým změnám zažívacího traktu a tím spojeném snížení kapacity plochy klků bachoru, a jedinec tak nepřechází na „úsporný“ zimní režim.

Kvalitní vyvážená výživa a tvorba srnčích parůžků Kvalitní výživa před obdobím růstu parůžků i během jejich vývoje významně ovlivňuje hmotnatost a celkovou kvalitu trofeje. Zvěř musí mít již po žních dostatek vhodné potravy, přičemž je nutné, aby k ní měla neustále volný přístup a mohla si již na podzim vytvořit dostatečné podkožní a útrobní tukové zásoby jako energetické rezervy pro zimní měsíce. Posklizňové období je pro tvorbu tukových rezerv nejvýznamnější. Srnčí zvěř může mít podle výsledků výzkumu tukové rezervy v objemu až 2 kg, s nimiž vystačí ke krytí základních metabolických nároků až šest týdnů i při kruté zimě.

Dnes je již známo, že stavební a růstové látky důležité pro tvorbu parůžků, jakož i jejich kvalita a celkový vývoj, jsou zabezpečovány převážně z potravy přijímané před obdobím jejich růstu. Tento argument by měl být pro chovatelskou praxi zásadní a rozhodující. Mají-li se parůžky srnců

Naprosto ideálním jadrným krmivem s velmi vysokou nutriční hodnotou, které můžeme v období potravní nouze připravit, je směska z jadrných produktů (na snímku oves, ječmen, pšenice, kukuřice, granulovaná směs).

jakožto útvar vznikající z přebytku látkové výměny dobře vyvinout, musí mít srnec v době parožení dostatek všech potřebných živin sloužících k jejich přeměně. Jsou to zejména bílkoviny uplatňující se hlavně při růstu předkostní tkáně, která určuje velikost a tvar parůžků. Z minerálních látek je to zejména vápník a fosfor zajištující dobré vyztužení rostoucího parůžku.

[ 21

22 ]

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

Nejdůležitějším chovatelským krokem vedoucím k úspěchu v podobě zvěře s dobrou kondicí a konstitucí je tedy zajištění včasnosti a plynulosti podzimního a zimního přikrmování. Dnes již snad neobstojí zavádějící názory některých myslivců, že do listopadu srnčí zvěř jadrné krmivo nebere a že si ještě najde dostatek potravy na polích a v lesích. V té době může totiž bez naší pomoci a cílené péče jen živořit.

V oblasti výživy se zcela ztotožňuji s výsledky a poznatky manželů Bayernových ze štýrské honitby, kteří po několikaleté praxi v chovu srnčí zvěře dospěli k závěru, že není ani tak důležité, čím se zvěř krmí, ale kdy, kde a jak se krmí.

Měli tím na mysli především začít s krmením včas, přikrmovat zvěř již na letních stávaništích a hlavně nepřetržitě.

Vliv výživy na tvorbu paroží u jelenů, resp. parůžků u srnců a celkovou hmotnost kusu ukazují i pokusy Franze Vogta v oboře na Děčínském Sněžníku. Vogt již ve 30. letech minulého století dokázal, že kvalita a síla trofeje je úzce spjata s hodnotnou výživou. Při zkoumání obsahu výživných látek v různých obilovinách dospěl Vogt k závěru, že nejlepším krmivem jsou sezamové pokrutiny. Předkládal zvěři ve své oboře zpočátku pokrutiny smíchané s kukuřicí a teprve poté, kdy se přesvědčil, že jejich podávání nemá negativní vedlejší následky, začal v době růstu paroží, resp. parůžků srnců používat jako jadrné krmivo výhradně sezamové pokrutiny. Vogtův systém výživy vedl ke zvýšení tělesné hmotnosti srnců z 15 kg (po vyvržení) na 25 kg a hmotnost parůžků z 250–300 g až na 600 g.

Tyto pokusy jsou významným příkladem toho, jak je pro cílený chov srnčí zvěře důležité správné přikrmování. Sezamové pokrutiny jsou v našich podmínkách sice těžce dostupné, ale lze je nahradit jinými jadrnými krmivy, jako je např. oves, kukuřice, ječmen, pšenice či jinými průmyslově vyráběnými produkty. Vše samozřejmě musí být v odpovídající kvalitě. V žádném případě nelze zvěři předkládat zatuchlé, toxiny napadené či jinak znehodnocené krmivo.

Je nutno mít stále na paměti, že zimní období je doba, kdy srncům začínají narůstat parůžky a biologickým matkám se v těle začínají intenzivně vyvíjet plody. Špatně koncipované přikrmování v této produkčně nejvýznamnější době se negativně promítne nejen do vývoje parůžků u srnců, ale především degraduje vývoj plodu srny, a tím postupně i celou populaci srnčí zvěře.

Skutečnost, že kvalitní a vyvážená výživa dokáže významně ovlivnit tvorbu silných parůžků, je všeobecně známa. Za velmi důležité považuji znovu zdůraznit, že hlavní

Slaniska jsou neodmyslitelnou součástí péče o zvěř.

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

zásadou přikrmování je začít včas, nejlépe hned po skončení žní, dokud je zvěř zvyklá brát jádro z polí. Předejde se tím pozdějším zažívacím potížím. V té době má totiž srnčí (zejména polní) zvěř mikroflóru zažívacího traktu přizpůsobenou a adaptovanou na příjem obilných produktů. Předkládané krmivo by mělo být zvěři k dispozici neomezeně celý podzim a zimu, tedy do doby, kdy zvěř sama přestane navštěvovat krmná zařízení. Je zcela nezbytné vyvarovat se nárazovému přikrmování, které může zvěři nejvíce uškodit.

Někteří myslivci zastávají názor, že zvěř je produktem svého prostředí a přikrmovat by se neměla. Vysvětlují to tím, že před mnoha lety se také nepřikrmovala a žila pouze z přirozených zdrojů potravy. Mají sice pravdu, ale pak již nelze v této souvislosti hovořit o chovu a zušlechťování zvěře.

Pokud by se srnčí zvěř nepřikrmovala, scénář by byl naprosto jednoduchý. Došlo by k přirozené selekci, kdy nemocná, konstitučně slabá a zimou oslabená zvěř by uhynula. Bezpochyby by přežili jedinci nejzdatnější, kterým ještě nějaká energie zbyla.

Při tomto scénáři však nelze očekávat, že srnci budou produkovat silné trofeje a srny budou klást kvalitní, silná a životaschopná srnčata. Vyčerpání tělesných rezerv biologických matek z nedostatku kvalitní výživy se bezesporu negativně promítne do prenatálního vývoje plodů a tato skutečnost se odrazí v nízkých porodních hmotnostech srnčat. Srnčata, která nedosáhnou porodní hmotnost alespoň 1,5 kg, budou z chovatelského hlediska naprosto bezcenná.

Z nich nikdy nevyrostou kvalitní matky, které by měly do budoucna produkovat kvalitní srnčata a tím zvyšovat genofond srnčí zvěře. Jak je z výše uvedeného patrné, tyto skutečnosti zcela kolidují s cíleným chovem a zušlechťováním srnčí zvěře.

Proto je důležité, aby srnčí zvěř měla již v časném podzimu neomezený přístup ke kvalitní potravě a nečekala, co jí naše zdevastovaná kulturní krajina nabídne. Právě v úpadku přirozené vegetace (září, říjen) je nutné, aby si mohly srny (ale i srnci) vytvořit dostatečné tělesné rezervy, z kterých následně budou čerpat energii v období největší fyziologické zátěže.

Ze své mnohaleté praxe v chovu srnčí zvěře mohu potvrdit, že pouze z dobře živených srnčat s vyššími porodními hmotnostmi, které kladly dobré matky, vyrostou do budoucna jedinci trofejově a tělesně zdatní. Na základě sledování porodních hmotností a zjišťování měsíčních přírůstků srnčat, které jsem ve svém chovu léta prováděl, mohu objektivně konstatovat, že slabá srnčata se ve většině případů

nikdy nedostanou na úroveň svých tělesně a kondičně silnějších vrstevníků.

Ideálním jadrným krmivem pro srnčí zvěř je kvalitní oves nebo ječmen. Působí dieteticky a má strukturální vlákninu potřebnou k přežvykování. Je také možné připravit různé směsky, například smíchat oves, ječmen, pšenici, kukuřicí, či připravit jinou kombinaci. Důležité ale je nepřecházet z jednoho jadrného krmiva na druhé, a to bez potřebného fyziologického navykání. Proto je nezbytně nutné jedním krmivem či připravenou směskou krmit celou krmnou sezonu od časného podzimu až do jara!

V případě nutnosti přejít na jiné jadrné krmivo je bezpodmínečně nutné zvěř postupně navyknout, a to tak, že ke stávajícímu krmivu přidáváme nejprve menší množství nového a tento poměr postupně zvyšujeme. Krmivo, na které je srnčí zvěř zvyklá, bychom pak již nikdy neměli měnit!

Z myslivecké praxe vyplývá, že dodržování správných principů přikrmování je zásadní. Než přikrmovat špatně, raději nepřikrmovat vůbec.

Srnčí zvěř dokáže využívat živiny z krmiva v maximální míře pouze za předpokladu, že má k dispozici stejné krmivo, na která má adaptován zažívací trakt. Proto je důležité již před začátkem krmné sezony se rozhodnout, jaká krmiva budeme srnčí zvěři předkládat, vypočítat si předpokládanou spotřebu a tato krmiva si včas zabezpečit. Při nezbytně nutné změně krmiv v krmném období je velice důležité zajistit pozvolný přechod z jednoho druhu krmiva na druhé, a to v časově dostatečně dlouhém navykacím období. V žádném případě se nesmí vyměnit krmivo nárazově!

Argumentovat tím, že při intenzivním či dlouhodobém krmení budou srny příliš zabělené a budou mít potíže při kladení, je neslýchaná hloupost a svědčí o „odborných znalostech“ myslivců v oblasti biologie a fyziologie srnčí zvěře.

Za sedmnáct let mého individuálního výzkumu biologie srnčí zvěře neznám jediný takový případ. Tyto skutečnosti osobně pokládám za pouhý alibismus a výmluvy, proč v oblasti péče o zvěř nic nedělat.

[ 23

24 ]

Výživa srnčí zvěře a její význam pro mysliveckou praxi

OBJEMOVÁ KRMIVA

Seno

U otázky předkládání objemové píce bývá mezi mysliveckou veřejností nejvíce názorových střetů a rozepří. V této aktuální a stále diskutované oblasti je nutné položit si jednu zásadní otázku. Má smysl srnčí zvěři, jakožto ortodoxním okusovačům, seno vůbec předkládat? Je to plýtvání či nikoliv? Má seno založené v krmelcích vůbec nějaký význam?

Otázka předkládání sena rozdělila myslivce na dva názorové tábory. Jedni, kteří tvrdí, že ano, že je seno pro srnčí zvěř v době nouze nepostradatelnou složkou výživy, a druzí, kteří tvrdí, že je to ztráta času, peněz a výsledný efekt takřka nulový.

Zkušenosti z našich honiteb jasně ukazují, že o seno srnčí zvěř nejeví (až na některé výjimky) patřičný zájem.

V praxi to obyčejně vypadá tak, že travní hmotu, kterou na podzim do krmelců založíme, na jaře odstraňujeme, kompostujeme či pálíme.

Hned na úvod však musím konstatovat, že srnčí zvěř, pokud má k dispozici kvalitní jadrné krmivo, předkládané formou ad libitum, a to od časného podzimu až do jara, se za senem příliš neotáčí. Z vlastní zkušenosti vím a mám prakticky ověřeno, že pokud honitbu nepokryje vyšší sněhová pokrývka a zejména neudeří-li silnější mrazy, srnčí zvěř

seno, byť nejlepší kvality, vůbec nebere. Je tedy naprosto zbytečné a hlavně neekonomické seno srnčí zvěři v tomto exponovaném období předkládat. Někteří myslivci však chtějí mít, většinou však pouze „pro oko“ resp. pro „kontrolní orgány státní správy“ brzy založeno, ale neuvědomují si fakt, že veškerá snaha se tak míjí účinkem. Časně založené seno se vzdušnou vlhkostí brzy znehodnotí, slehne, změní barvu a ztratí vůni. Srnčí zvěř pak kolem takových krmelců prochází takřka bez povšimnutí. A to je tvrdá realita naší myslivecké praxe v oblasti předkládání objemové píce!

Protože je u mě naprosto běžné říkat a psát pravdu, tak to bez zbytečných servítek a okolků „řeknu“, resp. napíši natvrdo. Málokterý myslivec zná správné principy přikrmování a seno nutriční kvality či hodnotnou letninu umí udělat a zejména pak správně předložit! Za dobu své praxe jsem v oblasti péče o zvěř viděl skutečně mnohé, někdy až doslova odstrašující případy.

Nejprve je nutné si připustit, že není seno jako seno. Rozeznáváme seno luční, jetelové, vojtěškové, různé kombinace a směsky. Každý druh má svá specifika a nutriční hodnoty.

Po praktické stránce je nutno rozlišovat sena sklizená v první seči a pak následných sečí, kterým obvykle říkáme otavy. Seno z první seče má větší podíl dlouhých stonků, a tudíž více hrubé vlákniny. V otavách je naopak větší zastoupení lístků, tedy více bílkovin. Vzhledem k experimentům, které jsem v oblasti výživy prováděl, mohu konstatovat, že srnčí zvěř, pokud si může sama vybrat, preferuje více seno z druhé seče, tedy seno z porostů nižších a s větším zastoupením lístků a bylinného patra.

To, co jsou někteří myslivci schopni do krmelce předložit, je skutečně nad mé chápání a navíc hazard se zdravím srnčí zvěře. Pokud by čistě hypoteticky srnčí zvěř seno takovéto kvality zkonzumovala, bezpochyby by měla velmi závažné zdravotní problémy, se všemi negativními důsledky pro její zdravotní stav.

Myslím, že nejenom mě, ale i ostatní problematiku chápající „ortodoxní“ myslivce, zvedají tyto skutečnosti ze židle. Zatuchlé, prašné, místy plesnivé a exkrementy potřísněné seno! Takovouto objemovou píci je možno v některých našich honitbách skutečně spatřit! Velice by mě zajímalo, zda by dotyčný myslivec byl schopen takovéto seno předložil svým domácím zvířatům. Jsem skálopevně přesvědčen, že ne!

Za dobu svého sedmnáctiletého výzkumu biologie srnčí zvěře a soustavného získávání obrazového materiálu jsem měl možnost v našich honitbách vidět skutečně možné i ne-