Page 1

Nástěnné umění ve veřejném prostoru v Ústeckém kraji 50. - 80. léta 20. století

Střepy rozkvětu


1950

1960


Střepy rozkvětu Nástěnné umění ve veřejném prostoru v Ústeckém kraji 50. - 80. léta 20. století

1970

1980

1989

2015


Realizátor projektu: Kuprospěchu, o.s. Idea projektu: Markéta Fridrichová Fotografie: Miloš Štáfek (vyjma fotografie obch. domu Prior / autor: Lowda Bee) Text: Petr Karásek, Pavel Koziol Grafická úprava: Tomáš Trykar Tisk za podpory: Trifor.cz Chomutov / 2015 Projekt byl podpořen Ústeckým krajem a Statutárním městem Chomutov www.kuprospechu.org www.facebook.com/mozaikyart www.facebook.com/kuprospechu


Úvod

Projekt mapování mozaik, reliéfů a jiného nástěnného umění z éry socialismu, které je součástí budov ve veřejném prostoru v Ústeckém kraji zahájilo Kuprospěchu, o.s. v roce 2007, kdy uvedlo výstavu věnovanou Chomutovu. Další ambicí bylo zmapování celého Ústeckého kraje, nicméně projekt pohříchu zůstával dlouhou dobu ve stínu jiných realizací. Impulsem pro jeho dokončení se stal až úspěch při udělení grantů Ústeckého kraje a Statutárního města Chomutov v roce 2015.

V rámci projektu jsme v Ústeckém kraji nalezli a zdokumentovali zhruba 200 nástěnných děl. Pro účely této publikace (a související výstavy fotografií) jsme vybrali vzorek, který poměrně komplexně reprezentuje užívané formy nástěnného umění včetně materiálové a tematické pestrosti. Tento klíč pro výběr jsme upřednostnili před geografickou komplexností a některé zmapované obce zcela vynechali, protože jsme zde nenalezli z tohoto pohledu podstatná či zajímavá díla.

Projekt mapuje díla z nedávné historie, jimž se nevěnuje prakticky žádná forma pozornosti a často bezdůvodně zanikají, ať již působením času, vandalů nebo jsou necitlivě nahrazena novými fasádami. Projekt si neklade žádné politické poselství, nechce v první řadě ani hodnotit díla z hlediska jejich umělecké kvality. Jeho cílem je zanechání komplexního svědectví o specifickém architektonickém a uměleckém fenoménu své doby.

Pro úplnost je třeba také podotknout, že ne všechny historické informace (název, autor, datace) obsažené v obrazové části této publikace se podařilo oficiálně ověřit a několik jich pochází jen z ústního předání od pamětníků.

Fenoménu, který je neopakovatelný již jen díky svému rozsahu, když alespoň v dohledné budoucnosti rozhodně nelze očekávat takto masivní investici do umění jakožto nedílné součásti moderní výstavby. Navíc se jedná o fenomén Chomutovu a Ústeckému kraji vlastní, když právě tento region byl v uvedeném období mohutně „zasažen“ moderní výstavbou.

Petr Karásek / Kuprospěchu, o.s.

Velký dík všem, kteří se jakýmkoliv způsobem podíleli na realizaci tohoto projektu.


Kult slunce odsouzený ke stárnutí Pavel Koziol

Nemáme v životě ani v dějinách tolik případů pokusu o vznik nového kultu, o jaký se snažila obrazotvornost socialismu. Po delší odmlce v jeho užívání, která z něj dělá historii, tedy můžeme být velmi překvapení, jak je dobová snaha spojená s materiálovou podstatou vyjádření, se střípky skla nebo s glazurou dlaždice, a jak užívá klíč k odemykání světa. Dnešní srovnání s jinými díly, které je opět základním pojmem a samotným aktem hodnocení, už ale nebere v potaz úlohu maximy, která měla tenkrát v radosti vystoupit. V době, kterou máme v reziduích výtvarného provozu a v transformaci paměti dočasně uchovanou, byla takovou maximou či vzorem především lidová píseň a její samozřejmost. Tak lehce, jak plyne ze svých zpěváků, měl být brán i obraz svými diváky a účastníky trvání jeho vzniku. Jak se tedy tato „lidová píseň“ skládala a co bylo v záhlaví její objednávky? Zvláštními požadavky a jejich zvláštním vynucováním. Snahou neustále se pohybovat prvními kroky, zrušit minulost a slunce vidět každý den jako nové. Ke slunci se dere člověk, který má i nemá zaujmout jeho místo - má přeci své limity a konečně začíná neustále znovu. Připomeňme reálie konkrétního, ze kterého obraz staví, ačkoliv se jeho odvozené partie tváří jako abstraktní. Projekční kanceláře vytvářely nová epochální sídliště socialistického života a přitom musely vycházet z právě vyrobených typů panelů, které jediné byly k dispozici. V předchozím světě, před totalitou a v životě s minulostí, bylo zřejmé, jak se sluncem odít a jak být potenciálně v jeho záři oslaven. Pokud takový recept není nebo je odvržený, zbývá nekonečná přítomnost materiální záře, odloučené distancí oblohy nad sídlištěm.

Jistě zbývá ta část urbanismu, která velkoryse proměňuje město a předchází jeho přirozený růst. Přirozeným myslí se takový růst, ve kterém je podstatou jeho příbytku civilizační historická paměť – a proti ní stojí nově přejatá idea stroje na bydlení, která proměňuje město na shora zavedené místo struktury a slunce pak na zářič, který má vše pozitivně dosvědčovat. Celá stávající zástavba je potenciálně jednou zelenou loukou, a sluneční stát je nejlépe postavit na vybagrované parcele. Jak se to tedy má s místem člověka pod sluncem? To místo se holí sídlištním centralismem, který má být soběstačný a bezezbytku přitahovat k životu. To se mu do velké míry daří za pomoci rozšiřující se atraktivity, ale také tím, že mimo sídliště jiných míst ubývá. Veškerá příroda severu se maximálně vytěžuje a zůstává jen rezervoárem materie. Proti práci na krajině má každodenní pohled na barevnou mozaiku sídliště potěšit na vteřinu oči – nebývá vskutku pro delší pohled rozvahy, ten je vhodný spíše pro čekárnu nádražní budovy nebo úřadu – zde má vytvořit drobnými úkony pohledu a chůze nějak přijatelné pouto, které navrací chodce, toho školního i toho produktivního věku, do emočního prostoru těšení se do známého světa standardu. Tyto drobné akty opakování mají vytvořit domov. Umění formuluje tvar tak, aby byl nekomplikovaný a neztěžoval návrat k budování domova opětovným pobytem. I tak se dozvídáme, že potřeba účasti je řešitelná přes jasně vytyčené body.


Socialistický slovník společného obrazu prochází svým vlastním osobitým vývojem, jakoby se společenská mapa dala předložit v různých vydáních. Diskontinuita velkých událostí se překládá do běžného života jako možnost konkrétních lidí být přizvaný k její artikulaci. Programově se vylučuje především destabilizující faktor přirozenosti. Takový druh formování nonverbálního slovníku obrazů se bez slova nikdy neobešel, bylo mu vždy nutné slovo komise. Odmítané polohy svobody a jejích rizik jsou označovány výrazy, které mají apotrofaicky ochránit „pravou“ tvorbu právě těmi popisy odsudku, kterým to socialisticky nekonfliktní vyniká, tj. formalismem. Ve vývoji tohoto pojmu ovládajícím ruku shledáváme nakonec velmi rozdílné podoby. Mezi ustavením normy nového člověka tzv. sorely (socialistického realismu let padesátých), tedy mezi jeho vzdělaným kovářem fučíkovských rysů (lépe řečeno: dělníkem, ten má menší a tvárnější osobní profil) a pozdějším změkčením konformního výrazu bez nároku překročit poslušnost pravidelné pracovní docházky vysvitá veliký vzájemný odstup. Dobře se dá popsat změna celého kánonu v posunu zájmu o konkrétní podobu nového člověka k jeho dekoru, od tvrdě řezaných rysů k siluetě zalité lineárními paprsky. Oddělení světa sakrálního a světa lidského, nebo spíše jeho sloučení do jedné oslavy uvědomělé prostoty se mění v době normalizace v iluzi jejího jasného pozadí. Celá ikonografie je vlastně najednou prázdná a vztahuje se jen k základním aktivním elementům. Přirozený svět je zastoupen sluncem a jeho živoucí metaforou stromu či rostliny, respektující jednoznačný směr růstu a vývoje, a vedle toho svět kulturní zase strojem a stavbou (město je jen jejich konglomerátem popisujícím racionalizaci vzájemného vztahu). A spojujícím článkem je tu

pochopitelně lidská bytost, která má v sobě sjednotit aktivní gesto všech elementárních symbolů. Pět procent z každé stavebně proinvestované částky, kterou tehdejší předpis vyměřil výtvarnému doprovodu novostavby, budí dodnes dojem toho, že bylo pamatováno na všechno. Propojení domů do vzájemného vztahu se skutečně bralo jako vážně velké urbanistické snažení. Ale prostředním článkem, který dělá z chůze příběh, je vedle otevřeného prostoru především složka výtvarná, rytmizující pozornost v jinak monotónní struktuře dostupných architektonických dílců. Traktování prostoru cestou k soše, nástěnnému reliéfu nebo mozaice a zase od ní dál vytváří z díla milník. Ten sice nebude nikdy stát v dějinách jako zásadní dílo a nemá ani ve většině případů oslnit, naopak při každodenním procházení má učinit místo důvěrným a přehledným. Rozpohybování rytmu pohledu a chůze je ve srovnání s dnešním rozdrobením zástavby na nesouvislé jednotky velmi silným momentem tvořícím celek urbanismu. Je třeba ale také dopovědět, že střídání fragmentu oblohy, tehdy oblíbené bílé barvy panelu a mozaiky glazovaných dlaždic, funkci sociálního střediska, jak jej známe z návsi či náměstí, nikde nezastává. Tam, kde předešlé centrum nezůstalo zachované, se to nové nevytvořilo. To, že úběžníkem cest není než škola, továrna či jiné místo zaměstnání ozdobené sítí restaurací či kina, je svého druhu sociální abstrakcí. Zastavení u konkrétního doteku s tvořivým chápáním materie staví výzdobu budov do zvláštního postavení, které samo předvádí nároky na sílu zdolávat lidský úděl. V plánování to znamená vymezit tomuto údělu předem oblast, která mu po dlouhou dobu nebyla vlastní a přeci mu má napříště úplně vymezit životní prostor.


Veršování negace

Omezení systému a tedy i člověku škodlivých a nehodících se vlivů vedlo zpočátku k bojovné či nepřátelské represi a později, v době normalizační, k téměř dokonalému aseptismu doby. K tomu patřila i naivní koncepce času odmítající minulost a většinu jejích složitých konstrukcí. To mělo rozsáhlý vliv na morální prostor lidské práce.

Maxima komunismu ale nebyla nijak malicherná, když chtěla, aby obraz byl přístupný úplně všem, a vždy se ho takto snažila uskutečnit. Tento nový obraz stojí o pozorovatele a přitahuje jej často podbízenou formou známého. Smířlivý chodec míjí tyto body potěšený, a to je snad úděl i budoucích pozorovatelů, když se vše ukrývá do pozdějších reziduí tolerance.

Jednotlivec se s takovou koncepcí smiřoval jen těžko, akcentování přítomnosti jej vedlo přímo k nelehké dialektice rozhodování ve formě buď a nebo, případně k jejímu neustálému odkládání.

Socialistický obraz má ovšem větší ambice, stojí především o milence, ti však přicházejí nerušeně, stojí také o děti, ty mají ale zase všetečné otázky, a když jsou sami, zkoušejí trefit kamínkem nebo sněhovou koulí zobrazené ptáčky.

Budoucnost byla opět těžko čitelná, jinak než na osobní úrovni, a to hlavně jako neměnnost oděná ve vágním příslibu kolektivních světlých zítřků. Minulost se tak inkorporovala do výtvarné produkce jako hlavní nositel formování tvaru.

Umění má spolu s námi obydlet místo a ne státi se zvykem, ona masová možnost tvorby železné jistoty je zásahem do duše člověka, ne však jejím budováním. Je často jen seberealizací aparátu, dostředivým aktem jeho časnosti.

Styl socialistického umění, jen těžko zahrnující výjimečné jedince, čerpá z nekonfliktní podoby předešlých výdobytků moderny. V tomto ohledu sídliště, nevýlučné z podstaty, nemá ve své výzdobě opravdu vlastní, současný slovník. Je tu přecházené spojení s minulostí (těžko vykrádat něco, co v podstatném smyslu vlastně nebylo), spojení s její lidovou složkou, dále se složkou moderní, pokud byla interpretovatelná jako levicová a konečně s etablovanými výdobytky estetiky těžící z výzdoby bruselského pavilonu.

Povinná procenta investice jsou mrazivě definitivní, pokud se mimo ně nelze vyjádřit ke společnému prostoru. Je to pohádka pro dospělé, kteří ji nevnímají a jejich pozornost probouzí spíše mezery mezi stěnami. Pro rána nevratná a pro odpoledne neviditelné v konečném náčrtu budoucnosti.

Ten zažil na konci padesátých let na světové výstavě památný úspěch a šířil se v pulzujících ozvěnách postupného zjednodušení až k roku devadesát. Prožitek takového výtvarného sdělení vždy nějak navazuje na dobový sentiment.

Tehdejší školáci jsou vůči těmto obrazům stále dětmi a dospělí se stahují do prostoru mimo možnost vyjádření, narážející neustále na vytvořené esperanto formy.


Přiznejme si, že hypotetické odstranění této výzdoby nám často nepřijde z hlediska ochrany jednotlivých památek zvláště závadné. Ovšem jak je to z hlediska odstranění uzlových bodů vnímání prostoru, bez kterých kvality dobové úrovně urbanistiky padají do sekvenční beznaděje ztráty podstaty míst? K dnešní době směřuje ale i jiný problém. Centrum se rozpadlo a vyvolení nejsou. Nové bydlení sekunduje často jen velkému stroji, který mu umožnil lokaci. Budování masivní periferie, které dalo tolika severočeským městům ráz souvislého předměstí, vytvářelo malá centra přímo výtvarnými díly. Tvořilo své vlastní prostředí, svá vlastní bojiště, na kterých se utkávalo samo se sebou a se svými lidmi. Poměřovaná ideově byla by bojiště spíše mementem, atavismem tehdejšího zázemí, ovšem se stále živými lidmi, pamětlivými rozpadu jejích estetických nároků. Urbánní situace decentralizace byla tedy přijata, ale díla zůstala po skončení ideového boje sice bez uražených nosů, ale také bez zájmu. Přiznejme si, že hypotetické odstranění této výzdoby nám často nepřijde z hlediska ochrany jednotlivých památek zvláště závadné. Ovšem jak je to z hlediska odstranění uzlových bodů vnímání prostoru, bez kterých kvality dobové úrovně urbanistiky padají do sekvenční beznaděje ztráty podstaty míst?

S odstraněním socialistické náhrady starého duchovního rozměru jinou, dočasnou velkorysostí, mizí především její významová střediska. Zbývá jen masa hmoty vyšinutá do lokací půdorysu, kterému již bez těchto obrazů nelze rozumět. A nezapomínejme také na to, že přicházejí děti nové, pro které nemusí být nejdůležitější etická kritika systému. Pro ně bude možná důležitější otázka po tom, jak žili jejich blízcí, a to z dobové propagandy dochované jen slovem poznat nelze. A najednou může vystoupit také osobní rozměr práce s hlínou, sklem či kamenem, rozměr jednotlivé práce pro oko, který ve skutečnosti nemohl být tak samozřejmý, jak si tehdejší étos předsevzal.


Ústí nad Labem

Teplice Litvínov

Lovosice

Jirkov Chomutov Klášterec nad Ohří

Most Louny Postoloprty

Kadaň

Podbořany

Žatec


Miroslav Houra : Oslava práce (1985) – skleněná mozaika Písečná ul., Chomutov / prostor mezi 5. ZŠ a objektem občanské vybavenosti „Flora“


skleněná mozaika (jedna část z dvoudílného souboru) Březenecká ul. 4834, Chomutov / budova občanské vybavenosti mezi tzv. experimenty (dílo již neexistuje)


Vratislav Karel Novák : Pythagorova věta – cihlový reliéf Cihlářská 4132, Chomutov / oplocení objektu občanské vybavenosti


Antonín Stibůrek - skleněná mozaika Jiráskova 4170, Chomutov / průčelí objektu občanské vybavenosti „Jitřenka“


Antonín Stibůrek - skleněná mozaika (1979) Farského 4732, Chomutov / průčelí obchodního domu „Prior“ (dílo již neexistuje)


Jaroslav Bejček - skleněná mozaika (1969) Jiráskova ul., Chomutov / atrium objektu občanské vybavenosti „Luna“


Jaroslav Bejček: Otisky Vesmíru (70. léta) – reliéf (jedna část z dvoudílného souboru) Palackého ul., Chomutov / prostor mezi obchody v přízemí bytového domu č.p. 4271-4279


Miroslav Houra : Mír (1988) - skleněná mozaika Krušnohorská 1675, Jirkov / průčelí ZŠ (dílo již neexistuje)


sádrový reliéf (dvě části ze čtyřdílného souboru) Ervěnická 1146, Jirkov / obchodní pasáž


Vlastimil Květenský - keramická mozaika (1977) Golovinova 1559, Kadaň / nádvoří nemocnice


Josef Paleček - sgrafito (1977) ul 17. listopadu 492, Klášterec nad Ohří / výzdoba obchodního centra


Jan Hána - skleněná mozaika (1978) Lesní 545, Klášterec nad Ohří / fasáda objektu MŠ Sluníčko


Jan Hričák - keramická mozaika (1987, jedna část z dvoudílného souboru) Krátká 676, Klášterec nad Ohří / výzdoba objektu ZŠ


nástěnné reliéfy (jedna část z pětidílného souboru) Chomutovská 465, Klášterec nad Ohří / výzdoba Domu kultury


tapiserie Podkrušnohorská 1580-1581, Litvínov / výzdoba hotelu - Koldům


Jaroslava Brychtová, Černý, Pešat - skleněný reliéf (1951, jedna část z dvanáctidílného souboru) Podkrušnohorská 1580-1581, Litvínov / vstupní hala bytového domu - Koldům


Vladimír Sychra – skleněná mozaika (1957) Podkrušnohorská 1580-1581, Litvínov / vstupní hala bytového domu – Koldům


Zdeněk Sýkora – mramorová mozaika (1977) Studentská ul. 2122, 2142, Litvínov / průčelí objektu občanské vybavenosti


Jaroslav Bejček - kovová dekorativní stěna (70. léta, jedna část z dvoudílného souboru) Mírové náměstí 52, Louny / podchod bytového domu


Havelka – keramický reliéf (1984, jedna část z dvoudílného souboru) Pod Nemocnicí 2503, Louny / průčelí objektu polikliniky


reliéf (50. léta , jedna část z třídílného souboru) U Nadjezdu č.p. 56, 58, 60, Lovosice / nad vchody bytových domů


kovový reliéf Žižkova 28, Lovosice / hala nádražní budovy


Antonín Procházka – keramická mozaika (1987) Lipová 819/19, Most / boční stěna obchodního centra


Otakar Petroš : Uzdravení (1988) - betonový reliéf ul. Slovenského národního povstání, Most / park pod nemocnicí


kovový reliéf / plastika Moskevská 5, Most / výzdoba hlavní pošty


Jaroslav Bejček : Jeden ze Tří sýrů (1975) - pískovcový reliéf Třída Budovatelů 1996, Most / objekt občanské vybavenosti „Mototechna“


Miroslav Houra - skleněná mozaika Moskevská 14, Most / výzdoba budovy „SHD Komes“


Jan Hladík - tapiserie (1983-84) Divadelní 15, Most / vstupní hala městského divadla


dřevěný reliéf / plastika Příčná 847, Podbořany / výzdoba objektu ZŠ


skleněná nástěnná plastika Masarykovo náměstí 733, Podbořany / budova bývalého finančního úřadu


Miroslav Houra - skleněná mozaika (1988) Boženy Němcové 594, Postoloprty / boční stěna obchodního domu „Lučan“


Miroslav Houra - skleněná mozaika (80. léta, jedna část z pětidílného souboru) Edisonova 1732, Teplice / prostranství před objektem ZŠ


Antonín Procházka - skleněná mozaika (80. léta) Hlávkova 1454, Teplice / průčelí MŠ


Marta Taberyová - keramický reliéf (jedna část z dvoudílného souboru) Litoměřická 1023/37, Ústí nad Labem / areál termálního koupaliště


reliéf Stará 2517/11, Ústí nad Labem / průčelí obchodního domu


Petr Menš -- skleněná mozaika (1986) Masarykova třída 3119/10, Ústí nad Labem / průčelí obchodního centra


Miroslav Houra - skleněná mozaika (1981) Vinařská 1016/6, Ústí nad Labem / průčelí budovy ZŠ


Miroslav Houra : Pocta dělnosti severních Čech (1985) – skleněná mozaika Mírové náměstí 3129/36, Ústí nad Labem / bývalá budova KNV


Ladislav Lapáček – skleněná mozaika (1981) Litoměřická 1023/37, Ústí nad Labem / areál termálního koupaliště


kamenná mozaika Bratří Čapků 2770, Žatec / průčelí objektu občanské vybavenosti „Pramen“


30 %

11 %

21 %

13 %

ze zmapovaných děl obsahuje člověka / figuru

z děl obsahujících člověka / figuru zobrazuje pouze ženy, 11 % z těchto děl pouze muže

zmapovaných děl obsahuje motiv slunce

zmapovaných děl navrhoval Miroslav Houra

32 %

6%

26 %

20 %

zmapovaných děl jsou skleněné mozaiky

zmapovaných děl se nachází v historickém centru či jeho bezprostřední blízkosti

zmapovaných děl lze označit jako abstraktní umění

ze zmapovaných děl obsahuje motiv květu

15 %

Na řadě zmapovaných děl se objevuje zvíře - u 12 % všech děl je to pták, u 6,5 % se jedná o rybu – oproti tomu liška se objevuje pouze v 1,3 % případů.

děl zmapovaných v Mostě navrhoval Jaroslav Bejček

(pro účely těchto statistik se soubor či pásmo spjaté funkčně či místně považuje za jedno dílo)


Antonín Stibůrek - skleněná mozaika ul. Na Příkopech 895/19, Chomutov / výzdoba ZŠ

Střepy rozkvětu  

Nástěnné umění ve veřejném prostoru v Ústeckém kraji, 50. - 80. léta 20. století

Střepy rozkvětu  

Nástěnné umění ve veřejném prostoru v Ústeckém kraji, 50. - 80. léta 20. století

Advertisement